---

Vyrazil jsem z Bílého průsmyku časně ráno. Vyrazil jsem k Morthalu a mezitím pročesával okolí. Našel jsem nějaké další jeskyně, byli obydlené místní cháskou banditů. Pro mě jako rozeného zabíjáka žádný problém.
Vydal jsem se dál směrem k horám. Po chvíli jsem narazil na nějaký dům, patří temnému elfovi Drelasovi. Moc komunikativní nebyl a tak jsem si návštěvu rozmyslel. Pokračoval jsem dál do kopce, když najednou říkám si hele schody.
Vydal jsem se nahoru a užíval si krásný pohled do okolí. Při mém zkoumání mě vyrušili dva trollové. Boj to byl krutý, ale mé mrštné kočičí tělo využilo výhody na skalce, odkud jsem krásně mířil a trolly postřílel, neměli šanci se ke mě dostat.
U dalších schodů vedoucích ke stěně, od které se ozývá známý zvuk dračí řeči, jsem narazil opět na trolly a opět ve dvojici. Nálákal jsem je znovu k mé sestře skalce a opět jim vysvětlil, kdo je na vrcholu potravního řetězce.
Po naučení dračího slova jsem si to štrádoval dál k nějakému průsmyku a narazil jsem na menší odpor nemrtvých a nějakých podmaněných duchů, co se mi vždy před smrtí omlouvali, že to nechtěli. Řekl jsem si, že to nebude jen tak a rozhodl jsem se to tu podrobně prohledat a co jsem nenašel, dveře. Otevírám a vkročím. Nějaká temná kobka říkám si, pár zlaťáčků tu i onde, sbírám vše, co se třpytí. Odpor, opět ty duchové a opět žádný problém pro Khajiitského zabijáka Connaira.
Narazil jsem na velkou místnost, rostlo tu spousta zeleně, divné, bez světla. Na konci té místnosti ležela truhla.
Chvíli jsem přemýšlel a zdálo se mi, že tu něco nehraje. Držel jsem se při stěně a čekal léčku a ta přišla, jenomže mé smysly byli rychlejší. V zemi byl otvor, past! Hezky jsem jí obešel abych zjistil, že ta truhla je prázdná! Někdo si tady pěkně hraje s těmi, které láká poklad, ale na mě si nepřijde, ať je to kdokoliv.
Další dveře a cesta dolů, určitě to vede tam, kam vede ta past.
Nárážím na místnost s klecema, všude mrtvá těla a jeden živý černokněžník, neviděl mě. Opatrně si beru luk a šíp, potírám ho jedem. Černokněžník se ani nestačil představit a šíp mu projel mozkem jako nůž máslem. Pro prohledání místnosti s klecema jsem našel deník, palo se v něm o nějakých pokusech s truhlou a otevíracích dveřích vedoucích do pasti, které jsem si díky Matce noci všiml a nespadl do ní. Pokračuju ve čtení a najednou žbluňk! Otočím se a do zamčené klece s vodou spadl nějaký bandita, nepřežil pád, spadl sice do vody, ale byla mělká. No nic, zavírám deník a razím si to ven.
Po cestě narážím na nějaké zelené prameny, obra a dva mamuty, mám to ale pech sakra! Zkouším se proplížit a zjišťuju nevídanou věc, mamuti i obr se tváří přátelsky, co to, říkám si? Stojím u nich, přímo u nich, jsem ohromen jejich velikostí. Jako malý dítě jsem s nimi šel pěknej kus na jejich procházce. Ten obr mamutům dělal pastýře, no úchvatné.
Po několika hodinách prochzky s těmito tvory odcházím unešen tímto vzácným okamžikem, nedaleko jsem si všiml další jeskyně...