#52
„Bolyen, ten jeden zrádce. Jak nám to mohl udělat“ říkal Armun celou cestu do Wenstly. Byl naštvaný a zároveň zmatený. Tížila ho otázka, jaký měl důvod. I pocit vinny se smrti se mu vyhýbal. Ten pocit, který příjde, když někoho zabije.
Bylo odpoledne a do Wenstly cesta trvá ještě tak tři hodiny, Armun únavu nevnímal, protože, mu vrtala hlavou ta otázka. Tři hodiny pěšky.Armun zahleděn do kamenné cesty, málem přehlídl malé stáje. Byl to malý dům s velkou ohradou a stájemi. Stájník byl asi ve svém domě, a venku byl pouze hlídací pes. Ležel u dveří. Byl hnědý a už asi i starý. Armuna ihned napadlo, jak se rychleji dostat k Wenstly. Armun se rozběhl k ohradě a přeskočil ji. Ohrada byla vysoká tak asi po kolena. Pes ihned začal štěkat. Koně se kolem Armuna rozběhli a začali panikařit. Běhali dokola, stavěli se na zadní a zběsile řehtaly. Armun stál na místě, a hleděl, jak kolem něho běhají koně, a modlil se ať ho něaký nesrazí. Kolem proběhl rychlý hnědák. Armun neváhal, a i v té rychlosti ho chytil za krk a vyhoupl se na něj. Chvílemi to vypadalo, že se neudrží. Kávové hřívy se držel co ho síly stačili. Když se kůň konečné podvolil, šel do sprintu, a přeskočil ohradu. „Hej! Vrať se!“ křičel rozčílený stájník a koukal, jak se jeho nejrychlejší kůň vzdaluje. Armun se držel kávové hřívy. Byl přikrčený, až skoro na koni ležel, a kapuce mu vlála a šlehalo ho do hlavy. Wenstly je přístav, takže musí ležet na úrovni moře. Z kopce Armun hleděl na přístav, ve kterém už spatřil nákladní loď. Kopnul hnědáka do slabin a pelášil z kopce do Wenstly.
Kousek před mohutnými hradbami Wenstly odbočil na sever, a objel celé město. U doků končili hradby a okraj lemovala skála. Cestou promýšlel plán, jak co nejrychleji zachránit přátelé, ale bylo pozdě. Myslel, že to mohl ještě zachránit, ale viděl, už jen jak stráže vedou cech. Slezl z hnědáka a koukal se na onen smutný okamžik. Zaslechl za sebou dupot a otočil se. Za ním stál Bolyen a kolem něho asi pět stráží.
„Ale koho to tu máme? Někdo nám utekl z pasti, zabil jeho z mých nejlepších mužů a druhého těžce ranil!“ A poslední větu Bolyen vykřikl. Na čele se mu vyrýsovali vrásky. „Ale na tom nesejde.“ Přešel Bolyen zpět do klidu. „Přišel jsi pozdě.“ Armun tam jen stál a zmatené koukal na celou událost.
Jak si jen mohl Bolyene?“ zeptal se potichu Armun, a pokyvoval hlavou. Konečně se dozví, proč.
„Waret! Všechno si dělal sám! Já byl jenom jeho rohožka. Zahanben a pošpiněn podřadnými prácemi. Všechno jenom on, a ta jeho Allys! Já mu ukážu, kdo tady bude dělat podřadný práce. Ale ty jsi něco jiného Armune. Ty jsi schopný, a jen tak se nevzdáš. Co to dát dohromady? Takhle polapíme celý cech! Představ si to, zem nám zaplatí tuny zlata, zajmeme někoho, kdo tu krade po celá staletí! A nadobro zničíme cech zlodějů! Tak co jdeš semnou?“ waret začal přetahovat Armuna na jeho stranu. Armun se koukl na cech. Všichni byli v poutech a beze zbraní. Vedli je do cel a pak na popravu. V hlavě se mu ozývala věta „Nadobro zničíme cech zlodějů.“ Všechno to, co říkal Bolyen dávalo Armunovi smysl. Nedělal nic jiného, než podřadné práce. Vzpamatoval se snění.
„Spolu, proti cechu.“ Prohlásil Armun s pevným výrazem ve tváři.
„Spolu, proti cechu.“ Zopakoval Boylen a zlověstně se usmál.
Allisyna cesta proběhla bez potíží. Waretovi nechala lístek s cestou, kudy půjdou na stolku, aby je našel. Allys a cech postupovali pomalu, protože každý nesl batoh s jídlem. Byla to dlouhá cesta, a muselo se nakrmit sedmnáct hladových krků. Měli s sebou i tři koně, který si vypůjčovali u stájníka, který spolupracoval s cechem.
Allys se otočila, jakmile zaslechla koňská kopyta za jejich družinou. „Kde si byl Warete?“ usmála se Allys na Wareta, který je právě dohnal.
„Zdravím Allys. Pár lidí si může odložit batohy, půjdu pěšky.“ A seskočil s koně. Allys se na něj usmála a pokračovala: „Kde si byl Warete, už jsme skoro u Wenstly. Odbočli běsme na sever, už by jsi nás nenašel, a jak by jsem to tam bez tebe zvládli.“ A usmála se na Wareta.
„Vy že byste to nezvládli?“ obořil se waret na Allys se zamračeným výrazem. „Od toho si tady ty Allys.“ A přešel do úsměvu. Allys si nemohla odpustit mu úsměv neoplatit.
„Za chvíli budeme odbočovat na sever města. Tam nám skála poslouží jako dobrý úkryt.“ Ukazovala Allys rukou a koukala se při tom do mapy.
Koně si nechali u stájníka nedaleko Wenstly, náhodou to byl i ten, kterému Armun ukradl koně. Osmnáct vycvičených zlodějů, bylo ukryto za kameny a čekalo na loď. Byli vycvyčení, takže i v tomto hojném množství, uměli být nespatřeni. Barvy zbroje splývali s okolím, což usnadňovalo skrývání se v přírodě.
„Nenápadně se proplížíme dolů a schováme se za bedny, až loď bude naložená, a námořníci budou připravovat loď, vplížíme se tam a ukryjeme se. Pak přepadneme loď a zastavíme v Hrodunasu, tam na nás Armun počká s mapami.“ Waret koukal na loď a v duchu probíral celou akci. Všechno měl v hlavě dokonale naplánovaný. Za bedny na loď skrýt, jak jednoduché.
„Počkat, to na lodi, ty mapy nejsou?“ zeptala se Allys Wareta, a naklonila se k němu.
„Jak kde, tuto je obchodní drahocenná loď, a nevelí ji nějaký začátečník, co je zvyklý na kajaky. To jsou zkušení mořští vlci, kteří znají moře, stejně dobře, jak láhev od rumu.“ A musel se zasmát svému slovnímu obratu. Zdejší námořníci byly osamoceni a hledali slast ve chlastu.
Když Waret poslechl instinkt, pokynul rukou, a tím dal znamení ostatním k pohybu. Jeden po druhém slézali po skále k prostorům na bedny. Tam odsuď vedla cesta na niž byl jen obchod a za ním schody do města. Nejdříve šla jedna polovina a pak ta druhá, protože společně by vytvořili velký rozruch. Polovina byla schovaná za velkými zpevněnými bednami.
„Nikdo tu není.“ Řekla Allys Waretovi, když prozkoumávala okolí. Moc toho neviděla, kvůli nenápadnosti hlavu musela rychle schovat. Waret poté také nenápadně zvedl hlavu a koukl se.
„Asi už ty bedny naložili.“ Řekl, a stále pozoroval okolí. V obchodu nikdo nebyl a na jediné lodi v přístavu také ne. Allys s sebou leknutím škubla, když s sebou Waret trhl a schoval se.
Ze schodů se vynořili námořníci a kapitán. Kapitán byl oválné postavy. Hnědý plnovous a modrý kapitánský oblek. Námořníci šli na loď a kapitán do obchodu, pro potvrzení, že zde loď zakotvila a naložila náklad. Loď byla veliká. Na zádi byl pokoj kapitána, na jeho střechu vedlo schodiště, a tam se nacházelo kormidlo. Na palubě byli dvě stěžně a kolem zábradlí.
Waret byl přitisknutý k veliké bedně a pečlivě poslouchal. První polovina cechu se začala plazit kolem beden a po skupinkách přeběhli na loď. Zároveň zpoza kamenů přebíhali za bedny. Po prostém schodišti následovala chodba, kterou obklopovali vedlejší místnosti. Námořníci nebyli v žádném luxusu, ale nejhůř, se zrovna také neměli. Moc prostoru tam nebylo, ale to nevadilo, protože stejně celý den trávili na palubě. Druhé patro tvořila místnost se stoly a kuchyní. Z kuchyně vedli schody přímo do skladu. V dalším patře se nacházel sklad. Bedny už byli naložené. Všude byli sudy a veliké bedny.
„Schovejte se za zadní bedny, až si půjdou pro jídlo, aby nás neviděli.“ Řekl Waret a ukázal na zadní řadu beden. S několika členy cechu bedny odsunuly a schovali se za ně. Až jsem byly slyšet rozkazy a mohutného kapitána lodi a dupání četné posádky. Námořníci připravovali plachty. A najednou nic. Jako by se po nich zem slehla.
„Tady něco nehraje.“ Řekl podezřele Waret a koukl se ke schodům, jako kdyby z nich se ozýval ten hluk. Chvíli se rozhlížel po skladu. Ozvalo se dupání, ale o hodně hlasitější než před tím. Stále se stupňovalo, nyní už byli slyšet i rozkazy, ale ne kapitána lodi, nýbrž kapitána vojska. Do skladu vešlo asi osm strážných. Waret si stoupnul a začal po nich střílet lukem. Jak se strážný přibližovali, vyvalil se zbytek cech. Všichni si oddechli, když už stráže ubývali, ale najednou se ze schodů začali valit další. Těla ležela na zemi, a boj pokračoval. Waret zabil dalšího strážného a pohleděl na schody, kde spatřil další stráže. „Ústup!“ zavelel a s připraveným mečem couval dozadu. Na jeho obličeji bylo znát zmatení. Jak se o nich mohli dozvědět. Někdo nás musel zradit, přemýšlel Waret. Takže těch stráží tu nebude zrovna nejmíň. „Vzdejte se!“ vykřikl, když si dal dohromady své úvahy. Oči členů cechu nechápavé koukali na něj. Když Waret pustil zbraň, pochopili, že to má něco do sebe a poslechli.
Stráž stále připravena sebrala zbraně a seřadila si je na pozatýkání. Jednoho po druhém je vedli ven z lodi. Každý strážný ved jednoho člena a další šli kolem nich.
„Kdo nám to mohl udělat.“ Bědoval Waret, když scházel z lodi. S rukama za zády. Allys se porozhlédla po okolí. Všude jenom stráž. Bolyen byl schovaný. Organizoval celé to divadélko s přípravou lodi.
Najednou se všimla někoho vyčnívajícího, někdo kdo na sobě neměl modré brnění, jako stráže Wenstly, ale hnědou cechovní zbroj. Zaostřila zrak a rozpoznala Armuna, ale neměl pouta. Stál si uprostřed řady strážných a nikdo se o něj nezajímal. Allys si mohla, všimnou Armuna, ale ne jeho smutné tváře. Slzy se ji nahrnuly do očí. „Warete u skály.“ A snažila se, aby Waret nerozeznal rozechvěný hlas. Waret zvednul hlavu a spatřil to samé co Allys. Akorát jeho zaplavila vlna smutku v hrudníku.
„Ale ne Armune, co to děláš.“
Jestli se líbí-kvalitní příspěvek