---

→ Tah 1283


Adrian_S
„Nejsem schopna fyzického zhmotnění...“ zaúpěl hlas, „Ani v této sféře.“ povzdechl si hlas znovu a dlouze se odmlčel, „Zde mi nijak neříkají. Nemluví o mě...“ řekla pozvolna, dávala si načas jakoby váhala jaké slova zvolit. „Ale ve sféře živých mi říkali mnoha jmény...“ odmlčela se a poté ti sdělila své jméno. Dobře sis ho zapamatoval, protože ses s ním již v minulosti setkal. Tvoji blízcí o něm hovořili, Arterius o něm hovořil. Chtěl si pokračovat ve vzpomínce, ale začala slábnout. Slova, kterými k tobě promlouval ženský hlas se stávala nesrozumitelná. Dokud si opět neprocitl.

Když si otevřel oči, spatřil si Ritabeth. Hleděla na tebe a vypadala velmi vysíleně. Pot jí stékal po čele a krev z jedné nosní dírky. Tvář měla bledou a vypadalo to, že se jí každou chvíli podlomí kolena a zřítí se k zemi. Nic neřekla. Znaveně se usadila vedle tebe na postel a oddechovala.
„Omlouvám se... Ale pro dnešek... pro dnešek toho bylo na mě už docela dost.“ řekla, když oddechovala, „Budeme pokračovat zítra... Pokud chcete?“ tázala se a otřela si zpocené čelo. Poté se dotkla prstem zakrvácené nosní dírky. „To bude dobré.“ konstatovala, ale i nadále zůstala sedět.


Tondulin
Oblékl ses do prvního oděvu, který si nalezl, připnul si opasek s mečem a vykročil pryč z ložnice. Sešel si dolů a poté se k ní připojil. Společně jste opustili domov. Zamknul si dveře a pokračoval v doprovodu orčice rovnou vzhůru k hradu. Cesta probíhala poklidně. Lidé vás zdravili a děti se vám obloukem vyhýbali, nejspíše kvůli orčici, která po nich vrhala děsivé pohledy.

Počasí bylo poklidné. Přestože pofukoval menší vítr, zdálo se, že by se mohlo jednat o relativně slunečný den.

Teprve až před bránou do Chorrolského hradu se vám zjevilo něco vzbuzující rozruch. Spatřil jsi mladou rudovlasou dívku, která se zrovna loučila s vozkou. Ten krátce předtím položil vedle dívky velké kožené zavazadlo, které měl problém sám zmoct. Na její rozloučení proto reagoval dost nepříjemně. Vyhoupl se na kozlík a pobídl svého koně táhnoucího vůz.

Rudovlasá dívka (graf. vzhled - zde) menšího vzrůstu měla přes levé rameno přehozenou síťku napěchovanou knihami a něčím dalším, dále měla přes totéž rameno přehozenou koženou brašnu, která působila též dost přeplněně. V pravé ruce svírala dlouhou stříbrnou magickou hůl. Oblečená byla do cestovních šatů fialkové barvy. Dívka se v dobré víře rozhodla ještě vozkovy zamávat, přehodila hůl do levé ruky, aby ji opřela o rameno a uvolnila si tak pravou ruku k mávnutí. To se jí však stalo osudným. Nejenomže hůl dopadla na zem a nebezpečně zarachotila. Na zem dopadl i obsah síťkovaného vaku. Knihy dopadly na zem a cosi kulatého se rozkutálelo všemi směry. Také zarachotilo nějaké sklo a pár menších lahviček se rozbilo při dopadu na zem a potřísnilo knihy. Brzy ti došlo, že kutálející předměty ze síťky jsou červená jablka. Vozka raději pobídl koně, aby byl z místa co nejrychleji pryč.

Několik kolemjdoucích se otočilo jejím směrem. Cosi zamumlalo a zavrtělo hlavou. Dívku to však nerozhodilo. Nejprve se chtěla sehnout, ale přeplněná kožená brašna jí to příliš neumožňovalo. Zjevně hrozilo, že i ona nevydrží nápor a rozletí se po okolí. Poté raději opatrně sundala brašnu a až poté se sklonila ke knihám, aby zjistila jaká byla napáchána škoda.

Orčice nad tím jen zakroutila hlavou.
„Tyhle bretonky... samá kost a kůže.“ odfrkla si.


SuperHunterCZ
Civello vytřeštil oči. Zalapal po dechu a zmateně rejdil všemi směry. Potom zasípal a znovu vytřeštil oči.
„Já… Já… Já… Toho moc nevím.“ koktal následně, „Fakt toho o Nirovi víc nevím.“ kroutil hlavou opatrně, aby nepřišel k úhoně. „Nir měl své věrné, Salviovou, Vanelluse a… a pak další se kterými sloužil už v minulosti. Já fakt víc o jeho současné poloze nevím!“ poté se odmlčel.

„Přísahám… přísahám, že když mě necháte žít… tak jim nic neřeknu. Budu… Budu dělat, že k tomuhle setkání nikdy nedošlo! Přísahám!“ začal se chytat posledního stébla, když mu bylo jasné, že mu již mnoho šancí nezbývá.
„Nebo...“ zvolal znovu, když si s tebou Zenira vyměnila pohled. „Nebo zkuste tu Salviovou, dám… dám vám její adresu. Ona je jeho pravá ruka, zastupuje ho… Třeba vám něco řekne… Něco víc!“ znovu opatrně otočil hlavu, „Nechte mě žít. Nic neřeknu, přísahám!“