---

→ Tah 1277


Adrian_S
Snažil ses rozpomenout na první vzpomínku, týkající se ztráty svého prstu. Pozvolna se ti začaly vybavovat obrysy legionářů, slyšel si hlasy ve své hlavě, řinčení oceli. Cítil si, jak Ritabeth silou manipuluje s tvojí myslí a snaží se ti protlačit tuto vzpomínku a zcela ji očistit od jakýchkoliv rušivých elementů. Zdálo se to však marné, protože brzy si slyšel její rezignovaný tón hlasu:
„Zkus jinou. K téhle se vrátíme později.“

Přesunul si své myšlenky k jiné vzpomínce. Snažil ses vybavit poslední momenty s Globullem, rozpomenout si na jeho smrt. Vzpomínka se začala měnit.

Začala se ti vybavovat ponurá atmosféra Mohyly duší, cítil si chlad a nepříjemný pocit beznaděje, který se zarýval pod kůži. Nacházel ses u poničené černé věže obklopené zřícenou hradbou. Nádvoří bylo pusté. Obloha byla poznamenána velkým zářícím symbolem kříže. Vybavuješ si, že se jedná o následek kouzla, které skrze svůj prsten vyvolal před několika okamžiky Arterius.

Náhle si pocítil vynucenou změnu vzpomínky. Změnila se, vše se posunulo o nějaký čas vpřed.

„Bude to jako za starých časů.“ povzdechl si Arterius, který následoval Globulla směrem k tobě a Rilen, jejich tobě utajená porada uvnitř věže se zjevně konečně odebrala ke konci.
„Ano. Opět je nás hrstka proti přesile.“ kývl hlavou Globullus a pohodil hlavou směrem k vám.

Vzpomínka se opět změnila, opět si pocítil, že ji Ritabeth silou táhne vpřed. Konečně sis rozpomněl a sám v hlavě nalezl vzpomínku, kterou si chtěl vyvolat.

Spatřil si vrcholek věže. Klečícího muže, Appia Viciho, kterého Arterius přemohl v souboji. Vybavuješ si, že vás usilovně hledal společně se svým mágem Grithartem, kterého jste též dnes u věže přemohli. Spatřil si znaveného Globulla, kterému dělala oporu Rilen. Arteria, který se držel poblíž Appia a v ruce držel meč. Důležitý meč, který jste měli získat svůj co stůj. Také si spatřil Škorpiase, mladého imperiála a profesora z Univerzity. Vysokou zrzavou altmerku, kterou si nyní viděl poprvé v životě. Pocítil si plné pohlcení vzpomínkou.

Appius klečel před oltářem, paralyzovaný Arteriovým kouzlem, které i nadále udržoval prostřednictvím spodní části rukojeti svého válečného kladiva. Zničeného kladiva, hlava se oddělila od rukojeti. Arterius přesto svoji pozornost věnoval spíše rukojeti a její spodní části, která byla zcela odlišná od zbytku rukojeti.
„Jsme tu všichni.“ zazněl Globullův znavený hlas, „Zvládli jsme to všichni.“ usmál se na všechny přítomné. Arterius mu pokynul přikývnutím.
„Pak to skončíme.“ konstatoval Arterius a obrátil svůj zrak k Appiovi.
„To je směšný!“ zvolal Appius, kterému povolilo kouzlo. „Bylo mým osudem vyhrát, přinést slávu rodu a postavit ho na nohy... Ale byl jsem prachsprostě zrazen!“ zvolal zhnuseně vůči Škorpiasovi, „Jak si nás mohl zaprodat?! Zradil si náš rod, zradil jsi mě! A kvůli čemu? Kvůli těmhle sviním?! Seš stejnej slaboch jako Scipio! Ten taky sklonil hřbet a líže paty Arteriům!“ řval i nadále pln pohrdání. „Tak mě zab Arterie… Ať to mám za sebou a nemusím se dívat na ten tvůj hnusnej...“ nestihl již doříct, ostří meče, které ještě před několika minutami vlastnil mu proklálo hruď v místě srdce. Appiův zbývající život vyhasl rychle, bodnutí bylo vedeno přesně.

„Nechť je Stendarr milosrdný k tvojí duši.“ zaznělo tiše z Arteriových úst, protože okolí ovládalo mrtvolné ticho, byla jeho slova dosti zřetelná. Meč ihned odhalil své magické poslání a začal vysávat z probodnutého a již mrtvého Appia zbytky jeho životní podstaty. Jakmile bylo kouzlo meče dokonáno, vytáhl opatrně Arterius meč, dle možností ho očistil a poté věnoval pečlivou pozornost očištěnému ostří. „Alespoň poslouží pro vyšší dobro.“ poznamenal, mávl rukojetí zlomeného kladiva. Ze spodní části rukojeti, která byla odlišná od zbytku, vyšla magická energie, která odhodila Appiovo tělo stranou, aby nebránilo v cestě k oltáři. „Podrž to.“ vložil do rukou zrzavé altmerky rukojeť zlomeného kladiva, „Nechť se děje vůle boží.“ pronesl, když rukojeť zlomeného kladiva opustila jeho ruku a on se mohl odebrat rovnou k oltáři. Učinil několik kroků, chytl meč, aby jej mohl pohodlně zasunout do oltáře a poté začal odříkávat zaklínadlo. Říkal ho dostatečně zřetelně, aby se dostalo až ke tvým uším. Ihned sis vybavil, že toto zaklínadlo jste rozluštili v jedné staré ruině, kde jste museli strávit několik desítek hodin překladu a luštění nejrůznějších rytin a obrazců.

Rozzářila se modrá záře a z nebes začaly padat půlkruhy, které byly z tobě neznámého materiálu. Postupně vystavěly schodiště vzhůru, vedoucí až k pochmurným nebesům Mohyly duší.

„Ono to funguje.“ zaznělo ti užasle s úst, když si viděl, že vše co jste s Arteriem společnými silami přeložili bylo nakonec skutečně přeloženo správně. Vše totiž sedělo. Altmerka udělala krok vpřed, užasle sledovala podívanou, která se vám naskytla. Ostatní nezůstávali pozadu, ale neučinili žádný krok vpřed. Na samotném konci schodiště se objevila záře, průchod mezi sférami, cesta domů. Téměř všichni zajásali. Arterius se zdržel a Globullus byl natolik vysílený a působil dosti unaveně, že se o jásot ani nepokoušel. Altmerka se pokusila o nejlepší kamennou tvář kterou doposud předvedla. Jásot netrval dlouho.

Jakmile Arterius učinil pár kroků vzad, aby se též mohl podívat na vytvořené schodiště a zároveň uvolnil cestu, průchod se rázem uzavřel. V jeho tváři se objevila zoufalost, když vyrazil opět k oltáři a s opakovaným: „NE! NE! NEE!“ se snažil proces zvrátit. Ani opakovaní zaklínadla nepřineslo žádný účinek. Schodiště zůstalo stát, ale průchod byl uzavřen, záře zmizela.

„Ku*va!“ zanadával z plných plic Arterius a vrhl svůj pohled na mrtvé tělo. Nastalo ticho.
„Co se stalo? Proč to nefunguje?“ zeptala se Rilen, která se rozhodla přerušit nastalé ticho.
„Něco si pokazil?“ vyrazil si k Arteriovi a promluvil k němu, „Zopakoval si to přesně? Přesně jak to tam stálo?“ Arterius na tebe nereagoval. „Možná jsme to mohli špatně přeložit… Zaklínadlo.“ nadhodil si ještě.
„Ne.“ zakroutil hlavou, „To podělaný zaklínadlo bylo správně. Celý rituál je správně...“ přetočil mrtvé tělo Appia a podíval se na něj, „Ale Appiova duše a jeho životní podstata zjevně nepřiměla Ideální pány nás z téhle zpropadené sféry pustit.“ obrátil se na tebe, „Nebo byla jeho duše a životní podstata natolik mizerná, že to prostě jako oběť nestačilo a bránu nám to nahoře prostě neotevřelo. ZATRACENĚ!“ zařval poslední slovo k obloze z plných plic. „Zatraceně.“ uklidnil se obrátil se na všechny přítomné, „Nějaké nápady?“ tázal se.

Nyní ti to došlo. Došel ti význam desek, které Arterius luštil, když sis dopřával odpočinek, došlo ti, že tyto desky nejspíš nezničil náhodou, neopatrností jak sám tvrdil. Přesto ti v hlavě utkvěl rozhovor s Globellem, který si vedl jen pár okamžiků před bitvou. Nabádal tě, abys věřil Arteriovu úsudku. Arterius zjevně nebyl schopen sám od sebe konfrontovat všechny přítomné s nevyhnutelným faktem.
„Soudím, že někdo z nás se prostě musí obětovat.“ oznámil si, přestože si notnou chvíli ještě musel přešlapovat z místa na místo, pocítil si přitom, že tě bolí noha.
„Obětovat?!“ zvolala zděšeně Rilen.
„Z toho co víme… A toho co nám řekl Appius ještě před svojí smrtí než jste se tu ukázali vy dva.“ poukázal si zejména na Škorpiase a zrzavou altmerku. „Zdá se, že Appius potřeboval zabít mečem tebe a to přímo tady.“ obrátil ses k Arteriovi, „Tvá duše a životní podstata je mnohem silnější než jeho… Kdyby tě zabil, pak by portál otevřel a mohl projít. Navíc by dozajista naplnil touhy Ideálních pánů a ironii celého vašeho souboje. Protože si to byl ty, kdo ho před lety zabil. Nyní by ti to vrátil. Na vrcholku věže… Jak symbolické.“ pohodil si hlavou opět směrem k Arteriovi, „Nebo to bylo jinak? Ale z tvých vyprávnění jsem to takhle pochopil.“
Arterius se nebránil. Souhlasně přikývl, tvůj výklad a zhodnocení jediného východiska se mu zjevně zamlouval „Smysl to dává. Oběť je nevyhnutelná.“ potvrdil následně.
„To nepřipadá v úvahu! Musí být nějaká jiná možnost.“ křikla na vás Rilen, které se tato možnost vůbec nelíbila.
„Žádná jiná možnost není… Nebo alespoň žádnou jinou jsme nenašli. Appius zjevně žil ve stejné teorii jako my.“ hájil si svá slova, „Faktem je, že oběť je nevyhnutelná. Jsme ve sféře mrtvých, Mohyle duší už jen ten název.“ nenechal ses přerušit a pokračoval dál.
„To je strašná blbost!“ zvolala Rilen.

„Tenhle oltář funguje jako zdroj nesmírné magické energie.“ přerušila konečně dohady altmerka, „Pokud je naplněn rituál, vytvoří dostatečnou magickou energii ke stabilnímu otevření brány mezi sférou. Pravdou je to co říkají Fallen s Arteriem.“ podívala se střídavě na tebe a Arteria, „Jestli je součástí rituálu i oběť, která má silnou duši a není zdejším obyvatelem...“ povzdechla si, „Pak je k řádnému dokončení oběť nevyhnutelná.“ zakončila se soucitným tónem hlasu, podívala se na Arteria, který si hlasitě povzdechl.
„Budu to já.“ ozval se Globullus, který svým rozhodným hlasem přerušil nastalé pochmurné ticho.
„COŽE?!“ vyjekla Rilen zděšeně.
„Ano. Budu to já.“ zdůraznil znovu a odhodlaně vyrazil vpřed. Rilen ho rychle doběhla, chytla a chtěla zadržet, ale Globullus se protentokrát zvládl vysmýknout, přestože se držel sotva na nohou. Přispěla k tomu i skutečnost, že Rilen nechtěla starému příbuznému jakkoliv vážně ublížit. „Musím to být já.“ nevzdával to Globullus, „Vy všichni máte skutečně mnoho před sebou, ale já už ne. Mé síly slábnou a nyní mám za sebou velkolepou cestu životních úspěchů, lásky a krásných vzpomínek, kterou mohu ukončit důstojně a zachránit přitom životy svých přátel. Lidí na kterých mi z celého srdce záleží.“ věnoval každému letmý pohled, „Arterie… Prosím. Respektuj mé přání.“ požádal Arteria Globullus, když od něj stál sotva metr.
„Dobrá.“ přikývl Arterius.
„To snad nemyslíte vážně?!“ zazněl znovu hlas Rilen, která okamžitě vyrazila k nim, „Celou dobu jste si nás choval jako vepře na porážku! Celou tu dobu jste se ani neodhodlal nám pomoci v boji! Držel jste se stranou a čekal! Málem jsme tam dole zařvali a kvůli komu?! Kvůli VÁM!“ strčila do Arteria, nebránil se, „Přijde vám to normální?! A teď? Teď když se vám váš přítel! Váš přítel nabídne, že se obětuje tak jediné co řeknete je ‚dobrá‘?! Žádná rozmluva, žádný projev lidskosti?!“ řvala zatímco se jí slzy draly do očí. „Jste neskutečněj parchant!“ procedila a ještě jednu strčila do Arteria silou co měla.

„Rilen...“ oslovil jí Globullus.
„Jste hajzl! Celou dobu jste to věděl, že tohle může nastat. Neřekl jste vůbec nic! VŮBEC NIC!“ tentokrát již strčila do Arteria, nýbrž mu věnovala několik zoufalých úderů pěstí do hrudi. Sklopil si zrak za doprovodu povzdechnutí nad bezvýchodnou situací. „Měl byste to být vy! Kvůli vám jsme tu bojovali a nasazovali život! Kvůli vám je tohle celé! SAKRA!“ křikla z plných plic Rilen.
„USTUPTE!“ ukončila její nadávky a sérii úderu do Arteria altmerka, která mezi ní a Arteria nasměrovala rukojeť kladiva. Rilen neochotně učinila krok vzad.
„A vy?!“ pronesla k ní plna pohrdání Rilen, „Vy se ho ještě zastanete?! Vždyť jste také nic neudělala! Kde jste byla celou dobu?!“
Altmerka jí neodpověděla.
„Rilen...“ promlouval k příbuzné Globullus a snažil se ji gesty uklidnit, „Jiná možnost není...“ zakroutil hlavou, „Bude to dobré… Uvidíš.“ snažil se jí uklidnit, když ho objala a on ji začal hladit po krátkých černých vlasech.
Arterius, který se na to očividně nedokázal už více dívat se obrátil k oltáři se zatnutou pěstí a rozčilenou grimasou. Elanya stáhla rukojeť k sobě, zjevně ji cosi na rukojeti zaujalo.
„Jiná možnost není… Jste mladí… Budoucnost čeká na vás.“ směřoval uklidňující slova Globullus k plačící Rilen.
Vykročil si k cimbuří věže, pohlédl dolů. Situace dole se zhoršovala. Přesto vám zatím nehrozilo žádné nebezpečí, alespoň prozatím.

„Víš to, že ty jsi ten důvod, proč jsem se obrátil svoje kouzla proti Appiovi?“ zazněl za tvými zády Škorpiasův hlas, který směřoval svá slova ke starému profesorovi. „Víš to, že ty jsi ten jedinej, kvůli kterýmu jste ve výsledku všichni naživu? A víš to, že umřít v mohyle znamená v ní zůstat napořád? Mohyla je patrně obrovská, ale poražení budou mít věčnost na to tě hledat, pokud přijdou na to, že jsi tu zůstal. Zvláštní… Skoro jako bych se stal bratrovrahem zbytečně. Přece jsem udělal neudělal takové hořké rozhodnutí jen kvůli tomu… abys tady takhle skončil? Možná bych si ten úděl měl zasloužit já… Rozhodnutí však není na mně.“
„Ze zrady Appia nemusíš mít žádné výčitky.“ reagoval téměř okamžitě Arterius na Škorpiasovi výčitky. „Appius byl mrtev několik let. Nikdo ho nepostrádal a chaos, který by jeho návrat rozpoutal byste odnesli jen vy. Všichni Viciové.“

Obrátil ses. Arterius se zrovna přesouval ještě blíže k oltáři, uchopil pevněji meč. „Ale máš pravdu, že se nabízíš jako vhodná alternativa. Mohl bych tě zabít, protože jsi mě hned zavrhl. Raději ses přiklonil k mrtvole, která tebou pohrdala a tvoji budoucnost v rodu neschvalovala. Raději ses obrátil proti člověku, který stál ochotně na tvé a Lauranině straně, když to bylo třeba. Obrátil ses proti člověk, který přivedl na svět tvoji dceru.“ Vytáhl meč z oltáře. „Raději si chtěl mít na rukou moji krev než jeho, protože bys tak nemusel žít s pocitem, že jsi zradil někoho ze svého rodu, ale naopak, že jsi mu pomohl. Pravdou je, že i mně koluje v žilách krev rodu Vici, protože má babička abyla z vašeho rodu. Krev ‚svého rodu‘ bys tak měl na rukou v obou případech, ale žilo by se ti lépe v drahé nevědomosti, protože Appius by ti těnto fakt nikdy neprozradil. Který rod by také zmasakroval vědomě své příbuzné? Heh… Asi jen Viciové?“ švihem meče nasměřoval ostří proti Škorpiasovi. „Zabil jsem tolik Viciů“ zodpovědných za ‚Modrou noc‘ a vyvraždění mých rodičů, že tvá smrt by mi rozhodně spánek nezhoršila… Ale žít s vědomým, že jsem Lauraně vzal jejího muže a zabil Merril otce je něco s čím bych usínat nesvedl. zakončil svůj monolog vedený chladným tónem, „Nechtěl jsem obětovat nikoho z vás… Protože jsem ani nevěděl, že jste se tu ocitli.“ přiznal Arterius, když odvrátil ostří stranou, „S Fallenem jsem hledal řešení. Nalezl jsem ho a domníval se, že bude stačit Appiova smrt, že to bude jeho duše, která poslouží dobru a dostane nás odsud, že nikdo z nás nebude muset umřít. Věřil jsem, že naděje odsuď odejít živ a zdráv existuje.“ odmlčel se, „Bohužel jsem se zmýlil. Žádné jiné řešení nemám.“ obrátil se zády ke všem přítomným a znovu pohlédl na oltář, meč držel pevně v ruce.
„Kvůli mně jsi zachránil životy těmto úžasným lidem.“ usmíval se upřímným úsměvem Globullus přímo na Škorpiase, když mu Rilen poskytla trochu uvolnění z jejího pevného sevření. „Nedopustil si, aby zemřeli v boji s Appiem nebo Grithartem. Vám všem náleží budoucnost a já?“ pousmál se, „Jestliže mě tu čeká věčný ‚život‘? Pak budu moct po Grithartově vzoru bádat a objevovat… Bude to dobré, Rilen.“ pohlédl do očí Rilen, které byly plné slz. „Všechno bude dobré.“
„Ale já nechci abys umřel… To… To je nespravedlivé.“
„Život je nespravedlivý, ale tohle je spravedlivé rozhodnutí pro nás všechny. Budoucnost je vaše.“ otřel jí slzy a přiměl ji pustit ho ze sevření. „Arterie.“ obrátil se k Arteriovi, „Prosím. Udělej to.“ znovu promluvil, „Víš, že není žádná jiná možnost.“ pokračoval, když se na něj Arterius obrátil, „Je to nutné a nesnese to odklad.“ zdůraznil mu Globullus. Arterius váhal. „Fellene… prosím.“ oslovil tě a požádal, abys vzal stranou vzpírající se Rilen, která se nehodlala smířit s osudem svého příbuzného. Poslechl si, přestože se mladá profesorka vzpírala, nakonec se nechala odvést kousek stranou. Plně ponořená do pláče a bezmoci.

„Ta rukojeť.“ ozvala se náhle altmerka, „Co si s ní provedl?“ vrhla ostrý pohled na bretonce a vykročila blížk němu, „Všimla jsem si, že si ji držel dost neobvykle a patří k hlavě tvého kladiva, které někdo pohodil témhle.“ pohodila hlavou směrem k ležící hlavě kladiva, „Držíš ji tímhle hroem vzhůru, který v žádném případě není součástí původního kladiva. To kladivo je mocný artefakt v němž podle pověstí třímá moc boha Stendarra. Je to Stendarrovo kladivo, ale tohle...“ švihla prudce prstem na kus rukojeti, která byla odlišná od zbytku, „Tohle k němu rozhodně nepatří.“

Arterius sebou zcela viditelně cukl při zmínce o podivné části rukojeti, odkašlal si a podíval se na Globulla. Krátká výměna pohledů přinesla jen Globullovo přikývnutí, které signalizovalo, že nemá odkládat nevyhnutelné a konečně bodnout.
„Udělej to.“ vybídl slovně Arteria následně, přičemž zcela ignoroval co právě altmerka nakousla, „A naprav chybu, kterou jsi před lety se Sybillou udělal.“ zdůraznil mu.
„Je to úlomek nějaké magické hole.“ přerušila je opět altmerka.
„Je to úlomek hole Chaosu.“ odtajnil všem přítomným původ odlišné části rukojeti, „Ty jsi znesvětil božský artefakt kusem hole Choasu?!“ zaznělo z altmerčiných úst zděšeně.
„Potřeboval jsem ho někam ukrýt… Tak jsem ho nechal všem na očích. Druhá část je v bezpečí na Univerzitě.“ odpověděl jí poněkud ledabyle.
„Víš co ta hůl vůbec dokáže?!“ vyjela na něj rozčileně altmerka.
„ARTERIE! Konej!“ přerušil jí Globullus, „Dohadovat se o detailech můžete později! Musíte odsuď vypadnout nebo si myslíte, že ta banda kostí tam zůstane navždy čekat na písemný souhlas?!“
„Globullus má pravdu.“ řekl ti s těžkostí v hlase, „Nemůžeme už dlouho čekat. Musíme jednat. Dohadovat se nad malicherností můžete později.“ poté ses obrátil na Globulla, „Děkuji za vše co jste mě naučil. Vážil jsem si vás a navždy na vás budu s respektem a úctou vzpomínat. Děkuji vám.“
„Tohle není žádná malichernost!“ supěla altmerka, která ti věnovala nepříjemný pohled, kterým jasně dávala najevo, že bys taková slova vůči ní nikdy znovu volit neměl. „Ty idiote!“ obrátila se prudce na Arteria a udeřila do rukojetí po rameni, očividně to zabolelo, protože bretonec sykl bolestí. „Kdybys byl co k němu tak máš u sebe obě!“ sjela ho nepříčetným tónem, „Tahle hůl není jen tak obyčejná ksakru! Víš co všechno tahle hůl dokáže?“ tázala se. Přestože se Arterius očividně hlásil o slovo, nebylo mu dovoleno reagovat. Globullus rezignoval ve své snaze, prozatím. „Tahle zpropadená hůl dokáže nejen vyhladit cokoliv živého, ale také otevřít brány do jiných sfér! Do jiných sfér! Kdybys měl u sebe oba díly a nenechal jeden válet se kdesi na Univerzitě mohli jsme z toho teď být všichni ve zdraví venku!“ znovu vedla úder rukojetí, opět trefila, byla vzteky rudá. Arterius ze sebe nevydal ani hlásku. Globullus taktéž ne. „Ale třetina hole… s ní toho moc nesvedeme. Stabilní portál s ní stěží otevřeme na dostatečně dlouhou dobu, abychom prošli všichni.“ její slova již zněla trochu klidněji, „Oběť je stejně nevyhnutelná.“ konstatovala nakonec.

„Všechna rozhodnutí co jsem tu udšlal byla těžká… A nyní se ještě dozvídám, že i ty jsi částečně Vici? Možná jsem měl zůstat na Nirnu a nechat tu zatracenou daedru, ať ze mě udělá magora…“ promluvil opět Škorpias, když se situace začala zdánlivě uklidňovat, „Nemusel bych tohle postavení se za rod nebo přátele… Vůbec řešit. Ale v jednom má Fallen pravdu, musíme něco vymyslet rychle. Elinina bariéra nebude držet navěky. Máme nějaké alternativy tedy? Nebo opravdu musíme podstoupit oběď? Nešloby třeba zbylou Appiovu duši a enegii nás všech ve spojetí s holí Chaosu využít? Nebo možná něco najdu rychle v Grithartových poznámkách.“

„Obávám se, že nejsou.“ zakroutila hlavou Altmerka, nyní sis vybavil její jméno, jmenovala se Elanya. „Ledaže bychom obešli rituál. Celý ten oltář je zdrojem nesmírně silné magické energie… jak jsem říkala, když je rituál naplněn dojde ke stabilnímu otevření brány mezi sférami a otevře se nám cesta domů.“ podívala se na Škorpiase, „Na Univerzitě jsem přesměrovala veškerou energii z temních pevných portálů a vytvořila s jejich pomocí bránu do této sféry, která nás dostala sem… Měla sice nějaké nedostatky, ale ve své podstatě fungovala. Byly k tomu nutné určité ingredience, ale úlomek hole Choasu je může zastoupit. Nejspíš… Ale problém je, že tady nejsou žádné pevné portály ze kterých bychom dokázali přesměrovat magickou energii a udržet tak portál otevřený dostatečně dlouho, abychom unikli všichni.“
„Ani když se využije moc mrtvých? Škorpias je dokáže odsát.“ nadhodil si.
„Jde o to, že i kdybychom dokázali získat tak velkou magickou energii nejspíš by tu musel někdo zůstat. Někdo musí kouzlo udržovat a regulovat, aby bylo stabilní. Nemůže to dělat na samotném vrcholku schodiště, ale tady… Jakmile se pokusí projít branou bude muset přerušit kouzlo. Brána nejspíš zůstane chvíli ještě otevřena, ale bude nestabilní a není zaručeno, že se ten dotyčný stihne dostat nahoru, aby prošel.“ přesunula svůj zrak Elanya na Globulla, „“Jsou tu různá rizika… Tenhle oltář vydá přesné a stabilní množství energie… Námi získané množství nemusí být správné, může zdánlivě působit dobře, ale může se cokoliv pokazit. Riziko je extrémně vysoké. Může to zabít toho co bude kouzlo udržovat dost bolestivou smrtí, může to zabít nás všechny až se pokusíme projít.
„Ideálním pánů se obcházení pravidel nebude líbit.“ poznamenal Arterius, „Jedna věc je na věčnost čelit Appiovi a Grithartovi, ale čelit hněvu Ideálních pánu?“ povzdechl si, „To je extrém.“


Tondulin
Mezitím co si zvažoval svoji reakci dorazil zbytek jezdců. Seřadili se na okraji cesty v řadě a netrpělivě očekávali na další rozkazy. Když si na legionáře spustil důrazným tónem, pevně sevřel otěže svého koně, bylo na jeho těle vidět, že se velmi zhluboka nadechl. Poté slezl z koně. Zatímco se otáčel sundával si svoji přilbu, aby ti odhalil svoji tvář. Jeho přilba pak skončila pod jeho ramenem. Spatřil si staršího blonďatého bretonce (graf. vzhled - zde, vlasy měl střižené do vojenského účesu a vousy měl upravené do knírku s bradkou.

„Sir Raemon Stentor, legát Vysokoskalské legie a rytíř ve službách Daggerfallského království.“ představil se následně důrazně, aby ho všichni přítomní slyšeli. Poté jeho přísný zrak spočinul na tobě, měřil si tě od hlavy k patě. Zjevně se mu na tobě něco nelíbilo nebo nezdálo. Louč se kterou přispěchal jeden jezdec vás oba osvětlovala víc než dost. Následně sáhl do své brašny, vytáhl ruličku na níž byly připevněny dvě pečeti. Obě si identifikoval téměř okamžitě. První symbolizovala Tamrielské Císařství a druhá patřila Císařské legii. „Má legitimace.“ pronesl a podal ti ruličku papíru.

Převzal si ruličku a nahlédl do ní. Pečetě jsou bezpochyby pravé, listina je podepsána Vrchním generálem Vysokoskalí Lewinem Falbertem a legitimuje zde přítomného Stentora jako Císařského důstojníka v hodnosti legáta s rozšířenými pravomocemi. Vrátil si mu listinu. Opatrně ji znovu sroloval a vrátil do své brašny.

„Takže kvestor Osmé legie?“ položil řečnickou otázku, „To by mohl říct každý. Pokud je mi známo... Tak Chorrolské hrabství. Říkám to dobře? Jistě, že to říkám dobře. Ano. Chorrolské hrabství nemá žádného přiděleného Císařského důstojníka. Toho posledního, oficiálního mám takový pocit, že snad popravila sama hraběnka.“ řekl s předstíraným úžasem, „Vypadáte spíš jako kdybyste šel na funus a cestou se ztratil. Kdo velí téhle početné skupince?“ obrátil se na ostatní. S tebou nejspíš nehodlal již více ztrácet čas. Skupinka nejbližších opozdilců, ale velmi hbitě vystřelila prsty směrem k tobě. Stentorova tvář se zkřivila v grimasu jakoby ho postihlo nějaké velké neštěstí.

Odkašlal si a zachrčel.
„Ach... Ten Cyrodiil a jeho kultura.“ zaznělo z jeho úst tiše, ale přesto dosti zřetelně, protože nikdo téměř nedutal. Ticho rušilo jen občasné zahoukání sovy a zvuk koní. „Takže pane Ervine.“ oslovil tě poté, „Předpokládám, že podobnou listinu jakou mám já... u sebe nemáte. Takže to naše politováníhodné nedorozumění rozuzlíme následovně. Já i moji muži máme jasný cíl cesty. Míříme do Císařského města, jsme příslušníci Císařské legie tudíž nepředstavujeme žádnou hrozbu pro hrabství. Mimo jiné jsme pověřeni veledůležitým úkolem. Proto se teď každý vydáme svoji cestou a já nebudu trvat na tom trestu v podobě zmrskání. Také pominu skutečnost, že jestli jste opravdu kvestor... Pak jste se dopustil urážky vůči nadřízenému a také dehonestaci svého úřadu, protože to jak se tu prezentujete... je naprosto tristní.“ zakroutil hlavou a poukázal na tvůj společenský oděv, který byl po tvém pádu nevypadal zrovna dvakrát nejlépe. „Pro vás více než velkorysé.“


ScorpionCZ
„Ano. To je vše.“ potvrdila Elayna a vykročila ke dveřím, „Nemáš zač.“ řekla těsně než jste opustili kabinet a společně pokračovali dolů do Velkého sálu. Už na schodišti bylo jasné, že veškerá pochmurná nálada zmizela a většina studentů, hostů a nejspíš i někteří členové profesorského sboru se odvázali. Hudba byla rychlejší než když jste odcházeli, také stoly byly prakticky prázdné a nikdo u nich až na výjimky neseděl.

Archibald Wolfrey, který stál nedaleko vchodu do jídelny a hovořil i nadále s Hannibalem De Peyranem, rektorem Daggerfallské Univerzity mávl na Elanyu a naznačil jí ať se k němu jde připojit. Ta si jeho nabídky buď nevšimla nebo se ji prozatím rozhodla nevyužít, protože zůstala stát vedle tebe a rozhlížela se všemi směry.

Hledal si mezi přítomnými Lauranu a brzy ji nalezl. Postávala vedle Belia, který už z dálky vypadal dost unaveně, vlasy měl rozcuchané do všech směrů a snažil se něco horlivě vysvětlovat Lauraně, zatímco ostatní kolem tančili. Brzy se k nim připojila i Serana s Flaviem. Flavius zjevně Belia upozornil na jeho rozcuchaný účes, ale Belius jen mávl rukou a začal cosi štrachat pod kabátem. Načež mu Flavius okamžitě začal vysvětlovat, že už o další kolo nemá zájem.

Rozhlédl ses dál. Elbert Arterius tančil s hnědovlasou čarodějkou (Odette Landreau), která mohla být přibližně v jeho věku, nedaleko arcilektorky De Peyranová a Remana Lexe. Arcimág Benoch byl na protější straně tanečního parketu, netančil. Stál vedle Alawen Silverwoodové, oba drželi skleničku s vínem a hleděli na tančící páry. Z parketu zrovna také mizela Fairwen Spellorová v doprovodu kancléře Baliona Talariana, mířili k jednomu z mnoha volných míst u stolu. Oba se usmívali od ucha k uchu a zjevně měli velmi dobrou náladu. Po ostatních členech profesorského sboru nebylo ani památky.


SuperHunterCZ

Civello vytřeštil oči. Zalapal po dechu a zmateně rejdil všemi směry. Potom zasípal a znovu vytřeštil oči.
„Já… Já… Já… Toho moc nevím.“ koktal následně, „Fakt toho o Nirovi víc nevím.“ kroutil hlavou opatrně, aby nepřišel k úhoně. „Nir měl své věrné, Salviovou, Vanelluse a… a pak další se kterými sloužil už v minulosti. Já fakt víc o jeho současné poloze nevím!“ poté se odmlčel.

„Přísahám… přísahám, že když mě necháte žít… tak jim nic neřeknu. Budu… Budu dělat, že k tomuhle setkání nikdy nedošlo! Přísahám!“ začal se chytat posledního stébla, když mu bylo jasné, že mu již mnoho šancí nezbývá.
„Nebo...“ zvolal znovu, když si s tebou Zenira vyměnila pohled. „Nebo zkuste tu Salviovou, dám… dám vám její adresu. Ona je jeho pravá ruka, zastupuje ho… Třeba vám něco řekne… Něco víc!“ znovu opatrně otočil hlavu, „Nechte mě žít. Nic neřeknu, přísahám!“