---

Prolog:(vytáhlí z knihy né ze hry)

Světem se přehnala jaderná válka a všechno, co jsme znali, civilizaci hodnou toho označení, proměnila v prach. Z měst se staly prázdné schránky, rozpadající se pomníky lidstva z betonu a oceli, vysoké budovy ukazující k temnému nebi jako varovné prsty, na které už nikdo nedbá. Ale co to? Není postava mezi budovami člověk? Jen vzdáleně, krátké soudkovité nohy, mohutné tělo a ruce, ne, počkat, tlapy s ostrými drápy. To stvoření už má k člověku daleko, a je jen jedno z mnoha, které obývá tento náš, promiňte, jejich zmučený svět.

Přesto na Zemi existuje několik neklamných znamení, že ten troufalý druh, který proměnil polovinu planety v hromady suti a skleněné planiny, tam někde je a živoří. Radiové signály se šíří světem, tu ze Sibiře, tu z Londýna a také z moskevského metra, největšího protiatomového krytu na světě.

Prolog:(z knihy ten ode mě asi nedám je to hrůza)Arťom žije se svým pěstounem ve spletitém labyrintu moskevského metra, na jediném místě na světě, kde je lidstvo po jaderné válce schopné alespoň zčásti přežívat. Jednotlivá lidská společenství živoří v šachtách metra, kde co stanice, to zvláštní komunita, jakýsi mikrostát se všemi svými ctnostmi a nešvary, které známe z každodenního života na zemském povrchu. Arťom se nachází na stanici, která je sice pokládána za jedno z bezpečnějších míst v obrovské síti tunelů, avšak tuto jistotu narušuje temná moc, jež hrozí zničit nejen chlapcovo útočiště, ale celé metro. Mladík, jenž kdysi porušil jedno ze základních přikázání života v metru, je nucen – aby odčinil svou vinu - putovat od jedné stanice ke druhé, projít celým moskevským metrem až do poslední stanice, kde žijí v ideálním společenském zřízení kazatelé. Ti údajně vlastní záhadný předmět, který Arťom musí získat, aby zachránil metro před zkázou, jež hrozí nejen zevnitř podzemního mikrosvěta, ale proniká sem i z povrchu v podobě temných sil...