---

→ Tah 1171


Sarako
Upírka se po tvých slovech zastavila a obrátila, „Tak prosím...“ sehnula se k psovi, který k ní přiběhl, naposledy ho pohladila a rozloučila se s ním, „Tak ho zabte.“ řekla poté a přikázala psovi, aby zůstal.

Pes zůstal uprostřed chodby, seděl na zemi a vyčkával. Jeho panička mezitím kráčela chodbou rovnou k východu kde na ni již čekali Císařští mágové.


Tondulin
„Raději ano.“ kývla hlavou, „Musíš se převléct. Takhle tam jít nemůžeš.“ dodala a vyčkala až si posbíráš své věci a zamíříš s ní k odchodu. Vyšli jste z komnaty, zamkl jsi dveře a následoval Mirabelle ven z kasáren. Venku tě ihned popadla za ruku a kráčela po tvém boku až k vašemu domovu.

„Musíme se zúčastnit smutečního rozloučení a ukázat se na smuteční hostině. Nějaký čas tam pobýt. Asi tam budeš jediný kdo není moc orientován na magii, ale jsem si jistá, že Belius se ti o nějakou zábavu postará.“ usmála se cestou, „Ale také jsem pro, abychom se vrátili nějak rozumně. Čeká mě zítra ráno spousta práce kolem pobočky.“

Pomalu jste došli až ke dveřím vašeho domu. Soused z vedlejšího domu na vás nevraživě hleděla zatímco zametal před prahem svého domu.


Adrian_S
Poděkoval jsi. Stráž pouze kývl hlavou a opět sledoval své okolí. Vyrazil si městem rovnou k lepším čtvrtí města. Opět si míjel davy, čím blíže ses blížil středu města tím méně si potkával cizince a návštěvníky, začali převažovat místní a obchodníků na ulicích výrazně ubylo. Stráží naopak přibylo a čtvrti začaly působit mnohem bezpečněji. Přesto ses stále držel rady, která ti byla dána a střežil sis své věci.

Po dlouhé procházce městem jsi konečně vstoupil do ulice v níž se měl nacházet dům Rahimovi rodiny. Ulice byla plná větších, několika patrových domovů vystavěných v honosném stylu redguardské kultury.

Nalezl jsi dům, který jsi hledal. Prošel otevřenou kovovou branou ve vysokém plotě, který dokonale zakrýval okolní venkovní pozemky kolem domu. Jen co ses přiblížil k prvnímu z oken ucítil jsi závan omamných látek, kouř a zpěv.
Velké dveře do domu byly otevřené dokořán, zrovna jimi vyšla služebná.
„Ostatní už jsou uvnitř. Klidně běžte dál.“ řekla ti pohotově a více se s tebou nezdržovala, zmizela i s vědry na zahradě za domem.

Vešel jsi dovnitř. Stačilo pár kroků, abys postřehl poněkud výstřední výzdobu a stanul v atriu, v jehož středu byl vyhlouben a zdobenou dlažbou obložen bazén. Právě ten byl zdrojem největší hlaholu. V bazénku s čistou vodou v níž plavalo několik desítek okvětních lístků byla pořádána vodní bitva, kterou zbylí zúčastnění sledovali z okraje bazénu nebo svých proutěných lehátek v bezpečné vzdálenosti, aby na ně voda mohla dosáhnout. Skupinky u lehátek si dopřávaly vodní dýmku a jiné omamné látky, odděleny byly dřevěnými zdobenými paravány. Zpěv dvojice hudebníků, ženy a muže se snažil celý hlahol přezpívat a navrátit mu nějaký decentnější nádech. To se jim však příliš nedařilo, protože o jejich kulturní složku nebyl příliš velký zájem. Postávali u jediného osamoceného lehátka a protějším břehu, vedle něj se nacházel stolek s alkoholem a velkým množstvím různě naplněných pohárků, nejspíš patřili účastníkům vodní bitvy.

O blaho zúčastněných se staralo celkem pět služebných, dva muži a tři ženy, přičemž jedna se nyní vracela s plnými vědry. Položila je stranou a vzala jeden z odložených táců u prostřeného stolu, zastrčeného bokem mezi pilíři. Pětice služebných byla jako jedna z mála oblečená, většina ostatních zúčastněných na sobě příliš šatů neměla.

„Dáte si něco?“ zeptal se tě jeden ze služebných, který zrovna nesl stříbrný tác s rozlitým alkoholem, „Paní domu zrovna řeší něco neodkladné- “ nestihl doříct neboť se za jeho zády roztříštil letící talíř. Dopadl nedaleko bazénu, ale nikoho krom služebného nevyvedl z míry. Otočil se tímto směrem, povzdechl a sledoval co se bude dít.

„Tos přehnala!“ křikl rázně muž, který vylezl ven z místnosti krátce po letícím talíři. Byl to redguard, střední postavy o trochu vyšší než ty a mnohem svalnatější postavy. Oblečený byl do obnošeného ušpiněného a místy roztrhaného námořnického oděvu, který působil dost lacině v porovnání s ostatními návštěvníky, kteří své drahé oděvy nechali odložené po okolí, někdo přehozené přes paraván za nímž se oddávali vodní dýmce i jiným radostem, jiní zase nechali své šaty pohozené na zemi. Námořník působil mladě, měl několika denní strniště a černé vlasy měl ukryté pod červeným šátkem. U pasu měl jako jediný připnutou zbraň. Jednalo se o malou zahnutou dýku, která již působila alespoň trochu draze a výjimečně díky svému zlatavému zdobení. (graf. vzhled – bude doplněno).
Než, ale stihl cokoliv dalšího dodat vylétl další, který narazil do jeho zad. Lehce sebou trhl a obrátil se ke dveřím.
„Neřvi na mě!“ ozval se ženský hlas, který ihned doprovodil i pohled na ženu v modrozelených šatech s hlubokým výstřihem a krátkou sukní. Měla dlouhé zvlněné černé vlasy, působila upraveně a namalovaně. Všiml sis též četných tetování na jejích odhalených ramenech i zádech. Ze tvé vzdálenosti si, ale nedokázal rozeznat o co přesně jde, přišlo ti však, že se jedná o nějaké symboly či písmo. (graf. vzhled – zde) „Zalezl si do svého pokoje a nelez ven, když se ti má oslava nelíbí! Vůbec mi nemáš co zakazovat a rozkazovat!“ křikla na něj rázně. Ani to hosty nepřimělo zaměřit své pohledy na scénu, která se jim naskytla.
„Nemám co rozkazovat? Tohle je nějaká oslava? Copak ses zbláznila? Tohle jsou jen další tvoje obvyklí orgie… tentokrát provozované za bílého dne. Copak už nemáš ani špetku soudnosti? Seš jen ostudou naší rodiny!“
„Co si to dovoluješ?!“ zařvala na něj rázně a vykročila přímo k němu, muž měl pravděpodobně respekt, protože udělal ihned krok vzad. „Tohle je naprosto seriózní sešlost vyšších vrstev. Je za bílého dne...“ odmlčela se a chytla se rukou za drahý kámen zavěšený na zlatém řetízku kolem krku, „Aby se toho více stihlo.“
„Hah… Jasně.“ odpověděl jí z kroucením hlavy muž již o něco klidnějším tónem.
„Jasně… Je mi jasné, že někdo jako ty. Takový ušmudlaný, smradlavý a věčně rumem načichlí námořník, kterému se po posledním kšeftu rozutekla i posádka nemůže pochopit potřeby vyšší společnosti.“ protočila oči a pozvedla ruce.
„Ano. To opravdu nemůže.“ povzdechl si rezignovaně, „Popíjet, sjíždět se kdovíčím, olizovat se s kdekým to je skutečně úroveň pro vyšší společnost má drahá sestro. Opravdu...“ pohodil hlavou.
„Sklapni! Atafe!“ vyštěkla na něj a rychlým krokem se přesunula k němu a rukou mu zakryla ústa, „Ještě jedno slovo.“ pohrozila mu pozvednutým ukazováčkem u druhé ruky, „A garantuji ti, že z té tvé lodi zbyde jen dřevo na podpal.“ soudě jejího výrazu ve tváři to myslela smrtelně vážně. Ataf, ale i tak svoji rukou strhl její stranou, aby mohl promluvit. Žena však jeho ruku popadla pod zápěstím, pozvedla ji a svižným vyvoláním kouzla omrzliny mu způsobila bolest. Ataf sebou několikrát prudce cukl a silně se zakousl do rtu.

„Má paní!“ vyrušila ženu jedna ze služebných, která nesla tác s dalšími ochutnávkami místních pokrmů. Žena zastavila své kouzlo a pustila Atafovu ruku, ten si ji ihned bolestivě prohmatával neboť mu nebezpečně zmodrala.
„Ano?“ zeptala se vlídným tónem služebné.
„K-kam mám umístit toto?“ řekla nejistě a sklopila zrak na jídlo.
„Počkej tu. Odnesu to.“ odpověděla jí pohotově a jednou rukou převzala tác od služebné. „Postarej se o mého bratra, má bolístku.“ obrátila svůj zrak na Atafa, který si jí nevšimla. Raději věnoval pozornost své poraněné ruce. „Ty tvoje nesmyslné, sebevražedné a naprosto zbytečné výpravy po moři jsou financovány i díky tomuhle. Tak se vzpamatuj.“ zdůraznila, poté se opět obrátila na služebnou, která stále čekala. Volnou rukou ji popostrčila rovnou k Atafovi, „Buď mu na blízku. Obsluhovat už dneska nemusíš.“ doplnila svůj příkaz a poté spěšně odešla, kráčela podél bazénku, ale koutkem oka nezavadila o dění v něm. Její pozornost se soustředila na jeden z paravánů.

„Ukaž. Podívám se na to.“ řekla vlídně služebná Atafovi a dotkla se jeho poraněné ruky.
„Nech to být.“ zdůraznil ji a cukl rukou, „Nic to není.“ služebná sklopila zrak, ale nic neřekla. Ataf se vrátil dveřmi do místnosti z níž předtím během hádky se sestrou vyšel. Služebná se za ním ještě krátce otočila, ale poté jen s povzdechem zamířila k nedaleko položenému koštěti a začala zametat střepy, aby si některý z bosých hostů nepíchl střep do nohy.

„Dáte si něco?“ zeptal se znovu služebný, když utichlo představení odehrávající se pár metrů od vás. „Toho si nevšímejte. Obvyklé rozepře mezi sourozenci. Nic neobvyklého, když se pan Ataf Rahim vrátí z výpravy.“

(nějak se mi rozbil Skyrim, tak musím provést reinstall, ale graf. vzhledy u důležitějších postav budu průběžně doplňovat)


SuperHunter
Když se ti povedlo zpacifikovat Civella natolik, aby se mohla Zenira vyprostit, neodpustil si ještě jednu poslední peprnou urážku seslanou na tebe a khajiitu. Poté už se skutečně odmlčel a vyčkával co s ním máte v plánu.
Zenira, která stanula vedle stolu si porovnala své šaty.

Přiměla si muže pokleknout na zem vedle stolu. Zavrčel, ale poslechl. Zenira mu mezitím svázala ruce a poté poodstoupila. Popadla láhev s vínem, dolila si a napila se.
„Ještě jablíčko do úst a můžeme ho dát na rožeň. Nějaký kanibal by si pošmákl a mi se nemuseli zbavovat těla.“ zažertovala s úlevou Zenira, ale poté zvážněla. Civellovi se její slova nelíbila, ale raději mlčel.


ScorpionCZ
„Jenže ten neshoří a neodejde tak symbolicky za mrtvým.“ namítla Serana.
„To nevadí.“ reagoval Scipio, „Univerzita ho bezpochyby předá rodině a ty si jej uloží někde na památku.“ dodal, „Nalezni něco pěkného.“ vybídl tě následně, „Je to dobrý nápad.“

Laurana kývla souhlasně hlavou a následovala tě do vaší ložnice. Nešla ti radit s výběrem šperku, ale nahlédla do svého šatníku. Zamyšleně si prohlédla několik tmavších šatů, které bylo možné využít pro smuteční obřady a poté odvrátila zrak.

Zatímco se tvá žena zaobírala šatstvem přesunul ses ke šperkům, které jsi získal v Mohyle. Chvíli ses jimi prohraboval dokud k tobě Laurana nepromluvila.
„Tohle bychom mu mohli dát k tomu.“ řekla a došla k tobě s malou zdobenou krabičkou, kterou držela v ruce. Musela ji mít uschovanou někde v šatní skříni nebo mezi svými šaty, protože si ji předtím ve skříni neviděl.

Malá zdobená krabička na sobě měla vyrytých spoustu symbolů magických run, mnoho z nich si dokázal přečíst a jiné jsi dokázal rozeznat, ale v jejich přesném překladu sis nebyl jist.

„Kdysi jsem v tom dostala jeden dar od Tandila, ale je to už mnoho let nazpět.“ usmála se, „Tak by mohla posloužit nějakému dalšímu účelu než být jen hozená v naší šatní skříni. Co myslíš?“ podívala se na tebe a čekala na odpověď.