---

→ Tah 972


Sarako
Tasil jsi meč, rozeběhl se a ramenem vyrazil dveře. Nekladly velký odpor, vrhl ses do dřevěného domečku a stanul ve větší místnosti, která sloužila ke každodennímu ubytování. Nábytku zde bylo poskrovnu, postel stlučená ze všeho možného a na zemi bylo rozbité nádobí i talíře. Rozházené knihy.

Spatřil si trojici. Dvojici mužů v lehké legionářské zbroji. Jeden z nich byl dunmer, držel jiného muže pod krkem a přitom v ruce svíral úzkou ebonitovou dýku se zdobenou rukojetí, další tři takové ideální pro vrhání měl připevněné k opasku, aby je mohl kdykoliv rychle použít. Rovněž nebyl vybaven legionářským mečem nýbrž lehce zahnutým krátkým ebonitovým. Přilbu měl pohozenou kdesi na zemi. Druhý legionář, nejspíše nord nebo imperiál postával se založenýma rukama a sledoval celé dění. Tvé vtrhnutí ho, ale vyrušila a velmi rychle dal ruce podél a rázem sjel i na rukojeť meče, který byl pro změnu ocelový.

Muž, který se nenaházel zrovna v nejlepší situaci měl potlučenou tvář, krvácel z nosu a téměř neviděl na jednoho oko. Na sobě měl zakrvácený potrhaný oděv. Zprvu si v jeho potlučené tváři spatřil výraz úlevy, když tě spatřil vstoupit. Když však do místnosti vtrhl i legát Atius v doprovodu jednoho z legionářů úleva rychle ze tváře zmizela.

„Co se to tu děje?!“ zvolal legát Atius s taseným mečem směrem k dvojici.
„Chceme podezřelého předvést k výslechu. Zdráhal se...“ namítl dunmer, „Použili jsme trochu násilí, ale jinak máme situaci pod kontrolou.“ ujistil vás.
Legát Atius si změřil dvojici pohledem.

Dvojice legionářů jsi nikdy předtím neviděl. Jejich tunika pod zbrojí prozrazuje, že patří k Osmé legii, oddílu spadajímu pod jiného legáta než je legát Atius. Zatímco nordova zbroj zdá se, že velmi dobře sedí, dunmera sedí o poznání hůře.


Tondulin
Hluboce ses uklonil a políbil baronce ruku. Na tvoji reakci zprvu reagovala upřímným úsměvem od ucha k uchu.
„Nenapadá mě žádné momentální využití.“ přiznala Veronique, „Belius i Adrianna budou ubytováni v Chorrolském hradě a Elbert rovněž.“ podívala se na dvojici, který jednohlasně přikývla. „Leda by Elbert neshledal svůj přidělený pokoj dostačujícím a chtěl větší soukromý ve vile... ale to se nepředpokládá.“ nakrátko se odmlčela, „Ale možná byste jeden pokoj mohl dočasně poskytnout arcilektorce de Peyranové. Je to má velmi dobrá kamarádka a pobývání v hostinci není vhodné pro její postavení.“
„Ono by se jistě našlo i něco ve hradě.“ namítl Belius, „Určitě jsou tam nějaké volné pokoje pro delší ubytování. Třeba nějaké jednolůžkové. Ať má Aedan s Mirabelle konečně pořádné soukromý.“
„Tak či onak. Už to ponechám na vás jak se zařídíte.“ usmála se Veronique.


ScorpionCZ
„Dělej jak myslíš.“ reagoval s úsměvem Scipio na tvé nadšení, „Aedan?“ zamyslel se, „Nic mi to neříká.“ pokrčil nakonec rameny, „Ještě se vydám za Lyrou. Chvilku s ní ještě pobudu.“ dodal, když s tebou opouštěl komnatu. Zamkl jsi za sebou a rozloučil se s ní. Zatímco Scipio pokračoval zpět na ošetřovnu tvé kroky vedly níže, spěšně jsi opustil Univerzitu a směřoval ulicemi města rovnou k vile rodu Viciů.

Už když ses blížil k vile všiml sis, že před kdosi prochází vaší brankou. Brzy jsi spatřil, že se jedná o muže ve službách zdejší pobočky kurýra. Pod ramenem měl brašnu s dopisy a balíčky. Klepal na dveře jakoby hořelo a přitom v ruce svíral dopis. Když tě spatřil projít bránou ihned zanechal své činnosti a obrátil se na tebe.
„Jste Vici?“ zeptal se, „Doufám, že ano, protože pro vás mám velmi urgentní psaní přímo z Chorrolského hrabství.“ poukázal na pečeť, kterou dal tamní kurýr a též na pečeť, kterou byl dopis zapečetěn. Pečeť si velmi rychle identifikoval jako pečeť rodu Arteriů s drobnou změnou, zjevně se tak jedná o pečetěn přímo od někoho z Vysokoskalské linie. „Je určen pouze pro oči členů rodu Viciů a bylo mi řečeno, že musí být dodán ještě dnes. Odeslán byl v brzkých ranních hodinách a údajně nesnese odkladu.“


SuperHunter
Stormio už na srdci nic jiného neměl. Nechal vás odejít a sám šel plnit své povinnosti. Opustili se Zenirou základu Thalmoru a vyšli na ulici města, pomalu jste kráčeli městem a směřovali k přístavu. Míjeli jste početné hlídky legionářů, občas jakého příslušníka Thalmoru, který ve své typické zlatavé zbroji kráčel městem a plnil své rozkazy.

„Vy jste sloužila v Hammerfellu? Jaké to tam bylo? Slyšela jsem, že vylodění bylo brutální.“ zeptala se cestou Zenira, „Nebudeme si to zkracovat. Půjdeme typickou cestou jako chodí naše hlídky po celou dobu. Ať nebudíme zbytečně pozornost.“