---

→ Tah 970


Sarako
„Nic se nestalo.“ ujistila tě Serana, „Nikdo nepřišel k úrazu a přiznávám, že jsme mohli dát nějak lépe najevo, že tohle už není žádný pochybný hostinec nýbrž polní nemocnice.“ pokračovala s úsměvem a přijala od tebe dar v podobě Septimů. „Děkuji. Použiji to spíš na léčivé masti, obvazy a něco takového. Dveře nejsou to nejnutnější a nebojte, budu ho pozdravovat.“ poděkovala za dar. Když legát Atius viděl jakým způsobem se na tebe Serana podívala za tvé gesto se Septimy ihned vyštrachal svůj měšec a pokusil se o to samé.

„Tady Serano. Jistě to využiješ lépe než já.“ podíval jí svůj měšec ve kterém odhaduješ, že mohlo být něco málo kolem dvou set Septimů.
„Ne. Děkuji. Symbolických deset Septimů nám bohatě stačí... nemůžu tě připravit o svůj denní žold.“ zamítla Serana s úsměvem. Atius nic nenamítl, možná chtěl, ale rozmyslel si to. Připevnil měšec opět k opasku a obrátil své legionáře k odchodu. Jednoho z nich poslal za čtveřicí vzadu, aby se vrátili zpět. Opustili jste s rozloučením hostinec a vyčkávali než se vrátí čtveřice legionářů.

„Jo...“ kývl hlavou legát a obrátil se ještě jednou k hostinci, „Jo asi jo.“ kývl hlavou nanovo. „To se moc nepovedlo.“ dodal a popošel o pár metrů vpřed, aby se opět vrátil. Legionáři se mezitím znovu seskupili. Už jste chtěli vykročit, když se ozval Seranin hlas.

„Počkejte ještě!“ zvolala a vyběhla dveřmi, „Mluvili jste o nějakém Caesarovi?“ zeptala se a koukla na Atia.
„Ano. Pátrali jsme tam po Caesarových přisluhovačích. Caesar byl takový hnusný slizký argonian.“ vysvětlil jí struně.
„V chudinské čtvrti jsem léčila jednoho nemocného. Měl vysoké horečky a blouznil, ale mezi slovy, které neustále opakoval bylo i jméno Caesar. Utkvěl mi v paměti jen kvůli tomu, že byl v dost zbídačeném stavu a jakmile se trochu zmátořil a zlepšil ihned se porval s legionáři co nám tam pomáhali a vrátil se do svého domu... kde nejspíš je doteď, protože chudinskou čtvrť ještě není úplně možné opustit.“ řekla Serana, „Ale nevím jestli je ještě živ. Chtěli jsme ho léčit, ale odmítal nám otevřít. Vzdali jsme to a věnovali se potřebným...“
„Výborně.“ usmál se Atius, „Děkujeme za informace... postaráme se o něj a zkontrolujeme ho.“ přikývl následně a pokynul hlavou legionářům, aby se dali do pochodu. Na bydliště nemocného se nezeptal.


Tondulin
„Achjo. No co se dá dělat.“ povzdechl si s kroucením hlavy Chocholka a následoval tě pryč ze síně. Drželi jste se pár kroků za Adriannou a kráčeli bok po boku. Pomalu jste opustili síň a pokračovali trůnním sálem do další již poslední síně, kterou jste opustili hrad a stanuli na nádvoří. Šestice rytířů po jedné straně a další šestice rytířů na druhé straně od vás postávala v pozoru, připravená na příjezd nového velitele. Rolstonová stále dle očekávání poblíž barona a baronky, Delmus se rovněž nacházel v jejich blízkosti, ale nikoliv v takové jako Rolstonová.

Belius s Anitou si vyměnil místa, aby stál blíže k tobě, Adrianně a Chocholkovi.
„Stále nikdo nechce uzavřít sázku?“ zeptal se nanovo Chocholka ale Adriannu mu svým pohledem dala jasně najevo, že o sázky skutečně nikdo nestojí. Chocholka se zakroucením hlavy protočil oči v sloup a zadíval se na bránu, kterou měl každou chvilku přijet Rolstononin nástupce. „Nerad to říkám, ale takové fešné přivítání...“ začal tiše nanovo, Belius se vyklonil, „Všichni na značkách... Tohle nebude jen nějaký obyčejný velitel rytířů Aedane. Tohle smrtí průserem.“ konstatoval nadále tiše argonian.
„Ještě to zakřikneš... raději pššt.“ ukázal na něj Belius. Adrianna se pousmála. Baron s baronkou si zachovali vážnou tvář a dění kousek od nich zcela ignorovali. Anita jen pokukovala z jedné strany na druhou.

Od brány se konečně ozval dusot koní, který brzy zesílil a trojice jezdců se vynořila branou na nádvoří. Ihned své koně zbrzdili. Dva byli oblečení do lehkých zbrojích legie třetí z nich byl oblečen do lepší lehké zbroje, kterou nosí důstojnici spíše na významnější okamžiky. Na hlavách měli přilby a tak bylo možné rozeznat jejich hodnosti. Ihned jsi poznal podle chocholku na přilbě, že se jedná o legáta a dva legionáře. Legát seskočil z koně, porovnal svůj červenočerný plášť a rychlou chůzí zamířil směrem k vám.

„To je...“ nadechla se Adrianna.
„Neříkej to.“ zdůraznil jí Belius jakoby doufal, že ho oči klamou a nevidí to co vidět nechtěl.

Legát sejmul přilbu (graf. vzhled - zde), sevřel ji pod ramenem, spatřil jsi tvář hnědovlasého bretonce. Nakrátko střižené hnědé vlasy si ihned upravil, aby vypadal úhledněji a s vážným výrazem vyrazil rovnou k vám. Všiml sis zlatého prstenu na prsteníku u levé ruky. Zatímco Klargus se spokojeně usmíval, baronka Veronique se tvářila neutrálně tak jak se nejspíše obvykle od panovníků v těchto situacích očekává. Rolstonová stála v pozoru. Belius viditelně protočil oči ve sloup v doprovodu hlasitého povzdechu.

„Otče, baronko.“ řekl rychle legát, když zastavil metr od barona a baronky. Řádně poklekl a následně na pokyn svého otce vstal. Baron Arterius mladého legáta ihned poté vřele přivítal. Objali se a navzájem se poplácal po zádech.
„Rád tě vidím synu a jsem rád, že jsi dorazil takhle rychle.“ promluvil Klargus ke svému nejstaršímu synovi.
„Také tě rád vidím otče.“ přikývl s úsměvem legát, „Bylo to dost narychlo, ale jakmile včera večer dorazil tvůj dopis reagoval jsem a dnes tu stojím připraven vyplnit tvé rozkazy.“ ujistil svého otce.
„Výborně.“ kývl hlavou Klargus a pokynul synovi ať se přivítá s dalšími přítomnými.

„Hej... Anno... má nějakej novej normální účes, ne?“ zašeptal Belius k Adrianně.
„Jo... Jo... Vypadá trošku jinak.“ pokyvovala hlavou Adrianna.

„Baronko.“ promluvil k baronce Veronique stroze legát. Nešlo si nevšimnout, že legát chová vůči své nevlastní matce nějaké antipatie a příliš dobře je neskrývá. O proti tomu Veronique svoji roli zvládá velmi dobře a není na ní patrné, že by vůči legátovi chovala nějaké antipatie.
„Elberte. Ráda tě vidím.“ stiskla legátovi na pozdrav ruku, když naznačil políbení její ruky. Legát od ní následně odvrátil svůj zrak a vykročil k Anitě a Beliovi.
„Novomanželé a zdejší vladaři.“ promluvil k nim Elbert s vážností v hlase a poté se lehce uklonil. Následně stiskl ruku hraběnce a stejně jako baronce na ní věnoval letmý polibek. „Rád vás poznávám hraběnko Anito.“ pronesl směrem k hraběnce. Belius jen protočil oči v sloup. Veronique dala Rolstonové nějaký rozkaz a Rolstonová se urychleně odebrala zpět do sídla.
„Já vás též.“ přikývla Anita a podívala se na svého muže. Elbert se přesunul k Beliovi.
„Takže jsi to dotáhl na hraběte.“ promluvil k Beliovi Elbert, „K manželství.“ dodal s úšklebkem, „Slibná budoucnost nás čeká mnohem dříve než jsem si myslel.“ konstatoval následně a vybídl svého bratra k obětí. Belius, který byl zprvu trochu zaražený svého bratra nakonec objal. „Trošku jsi nakynul.“ namítl Elbert, když se od sebe s Beliem vzdálili, „Válení se na Univerzitě a rozmazlování koláči a buchtami od novicek se asi projevilo.“ dodal s humorema a přiložil ruku na své břicho.
„Také ses změnil.“ přikývl hlavou Belius, „Tvůj účes vypadá normálněji než obvykle. Cestou asi nebyl žádný výběh s krávou kudy bys musel projet.“ pronesl k jeho účesu tiše, aby to pokud možno slyšel jen Elbert a přítomní nejblíže k nim. Elbertovi zmizel úsměv ze tváře. Změnil se Belia pohledem, lehce si odkašlal a přesunul se k Adrianně.
„Anno. Má nejdražší a nejmilovanější sestřičko.“ usmál se příjemně na Adriannu, kterou dlouze objal. „Je to už dlouho co jsme se viděli naposled.“
„Ano. To je.“ pokyvovala hlavou Adrianna s úsměvem ve tváři, když se od Elberta vzdalovala a poté koukla na Belia, který se tvářil trochu nabroušeně a nepříliš nadšeně.
„Popovídáme si později.“ usoudil Elbert a přesunul se dál. Spatřil tebe Chocholku, pousmál se a obrátil svůj krok zpět ke svému otci a baronce.

„Elberte. Je čas převzít kontrolu nad ponechanými rytíři.“ zahájil Klargus celý proces, když se po jeho boku zařadila Rolstonová a držela v ruce zdobený meč, který nejspíš sloužil hlavně pro ceremoniální účely. Dvojice legionářů mezitím ustájila koně a zařadila se, aby stála přesně naproti baronce a baronovi. Elbert jednomu z nich podal přilbu a podíval se na baronku.

„Elberte Arterie, synu Klarga Arteria a Sorine Arteriové.“ převzala ceremoniál baronka Veronique kontrolu nad celý procesem od barona, „Prosím poklekni.“ vybídla jej, Elbert bez okolků tasil svůj meč, který při pokleknutí zapíchl špičkou do kamenné dlažby a sklopil tvář. „A přednes svoji přísahu.“ vybídla ho.
„Já Elbert Arterius, syn Klarga Arteria a Sorine Arteriové, dědic baronství Northpointského, legát Vysokoskalské legie přísahám neochvějnou věrnost království Shornhelmskému, právoplatné královně Valerii Benetové a jejím potomkům. Přísahám, že budu hájit zájmy království, své královny i jejích potomků. Přísahám, že budu jednat v nejvyšším zájmu království a své královny. Přísahám, že budu jednat vždy ve jméno rytířských cností, budu konat dobro a opatrovat chudé. Přísahám, že tak učiním i v případě, že bude můj život ohrožen. Nechť jsou mi bohové Osmičky a především Stendarr svědkem.“ zakončil svoji přísahu Elbert.
„Bůh Stendarr, Osmička i lidé jsou nyní svědky tvé přísahy.“ převzala opět slovo Veronique a vystoupila z řady, vzala ceremoniální meč a podívala se na klečícího Elberta.
„Teď kdyby mu fikla hlavu... To by bylo drama.“ poznamenal tiše Chocholka.
„Z moci mi svěřené královnou Shornhelmu, mou matkou královnou Valerií Benetovou...“ pokračovala nerušeně Veronique neboť Chocholkovu poznámku vůbec neslyšela. Opatrně poklepala ostřím meče na jednom rameni a poté na druhém, „Tě tímto před zraky všech přítomných, bohů a boha Stendarra pasuji na rytíře království Shornhelmu. Až povstaneš, nepovstaneš pouze jako rytíř nýbrž jako velitel rytířů. Neboť tě z moci mi svěřené jmenuji do funkce velitele zdejšího oddílu Shornhelmských rytířů“ odklonila meč stranou, „Zároveň tě pověřuji, abys jako velitel zdejšího oddílu rytířů zde vybudoval Kapitulu Chorrolských rytířů, kteří budou odkaz Shornhelmských rytířů předávat i ve zdejší provincii. Pověřuji tě, abys ze své pozice maximálně podporoval zdejšího velitele ozbrojených sil, byl mu nápomocen a vaše vzájemná spolupráce byla přínosná.“ zdůraznila poslední slova, která souvisela i svojí osobou, „Propůjčuji ti proto titul velmistra kapituly rytířů, který jsem si dovolila přejmenovat na titul velmistra Chorrolské kapituly rytířů. Prozatím je to pouze ceremoniální titul, který nabude opravdového významu až bude kapitola skutečně zřízena a funkční.“ dodala a poté se obrátila na Rolstonovou a poté zpět na Elberta, „Dáte tě dočasně jmenuji vyslancem Shornhelmského království. Dokud nenalezeme adektávní náhradu za velitelku Rolstonovou.“ krátce se odmlčela a navrátila meč Rolstonové. „A nyní prosím povstaň.“ vybídla Elberta, „Sire Elberte Arterie, dědici Northpointského baronství, legáte Vysokoskalské legie, vyslanče Shornhelmského království, veliteli Shornhelmských rytířů a velmistře Chorrolské kapituly rytířů.“
Elbert hrdě povstal, ale neusmál se ani nevěnoval vlídný pohled směrem ke své nevlastní matce. Baron Arterius se tvářil velmi spokojeně. Mlčel po celou dobu a usmíval se směrem ke své ženě i svému nejstaršímu synovi.

„Fuha... To je titulů. Chudák ten kdo to bude předčítat.“ konstatoval Chocholka.
„Věř mi, že jsou i mnohem další...“ poznamenala Adrianna tiše.

„Děkuji baronko.“ poděkoval nakonec Elbert, když se Rolstonová i s baronkou zařadili nazpět. Tentokráte vystoupil baron, pohrávaje si s jedním ze svých prstů, který včera na ruce neměl.
„Elberte. Můj nejstarší synu.“ promluvil ke svému synovi, „Já i má žena se vracíme do Vysokoskalí a rod Arteriů musí mít v každé provincii silného vůdce, který bude jiné členy rodu inspirovat a směřovat jejich budoucnost nějakým směrem. V době mé nepřítomnosti jím nyní budeš ty.“ řekl Elbertovi, sundal prsten z ruky a vytáhl z kapsy amulet, který nosívají členové rady Starších. „Také budeš místo mě zastupovat Vrchního generála Vysokoskalské legie Lewina Falberta v radě Starších, budeš hájit zájmy naší rodné provincie.“ předal Elbertovi oba dva šperky, „Nyní Elberte. Jsi hlavou rodu Arteriů během mé nepřítomnosti v této provincii ty.“
„Děkuji otče. Rozhodně tě nezklamu.“ poděkoval Elbert, když převzal šperky. Prsten si ihned nasadil a amulet opatrně uschoval do malé brašničky připevněné k opasku.

„Hrabě je vyšší, že jo?“ zašeptal Adrianně tiše Belius.
„Ano, ale v rodových záležitostech se na to nehraje.“ zašeptala mu nazpět. Belius tiše zaúpěl. Anna přešlápla z místa na místo a věnovala ti krátký skleslý pohled.


ScorpionCZ
„Důl zní jako slibná investice.“ pokyvoval hlavou Scipio, „Mohl bych se poptat své kolegyně v radě Starších. Má přístup k evidenci všech dolů včetně těch, které už nedodávají z nějakého důvodu. Legie řeší hlavně stabilitu jednotlivých hrabství... takže nějaký důl opravdu osvobozovat jen tak nebudou. Leda by si to vyloženě někdo přál a možná zaplatil nebo by šlo o nějaký velmi důležitý strategický důl.“ pokračoval, „Zkusím se zeptat a dám ti vědět, ale na osvobození dolů budeme potřebovat nějakou menší jednotku, která se o případnou chamraď uvnitř postará.“

„To je... výborné.“ řekl zašle, když spatřil množství Septimů, které jsi měl nasypané ve své očarované brašně. „Tohle rozhodně navrátí do rodové pokladnice spoustu chybějících peněž a také si myslím, že nám umožní realizovat rozsáhlé investice.“ pokyvoval užasle hlavou, „Ale musíme se poradit s někým kdo se v tomhle směru vyzná. Zkusím kontaktovat svého starého známého, žije tady ve městě... myslím, že by neměl být problém se s ním sejít a probrat nějaký investiční plán.“ odmlčel se.

„Když se vrátíme úplně na začátek... Svatba se Seranou a Flaviem se odložila kvůli těm problémům v chudinské čtvrti. Jinak by už dávno proběhla včera a dnes by byli manželé. Arteriové teď budou sídlit v Chorrolu. Mají tam pod palcem od včerejší svatby celé hrabství. Jestli s nimi budeme chtít nějak vyjednávat budeme muset nejspíš tam. Ale myslím si, že ani Klargus nebude chtít moc dlouho tu svatbu odkládat a jakmile bude uzavřen onen problém v chudinské čtvrti a Serana se vrátí tak tu svatbu uskuteční. Chce se brzy vrátit do Vysokoskalí a řešit tam nějaké své záležitosti.“


SuperHunter
Stormio už na srdci nic jiného neměl. Nechal vás odejít a sám šel plnit své povinnosti. Opustili se Zenirou základu Thalmoru a vyšli na ulici města, pomalu jste kráčeli městem a směřovali k přístavu. Míjeli jste početné hlídky legionářů, občas jakého příslušníka Thalmoru, který ve své typické zlatavé zbroji kráčel městem a plnil své rozkazy.

„Vy jste sloužila v Hammerfellu? Jaké to tam bylo? Slyšela jsem, že vylodění bylo brutální.“ zeptala se cestou Zenira, „Nebudeme si to zkracovat. Půjdeme typickou cestou jako chodí naše hlídky po celou dobu. Ať nebudíme zbytečně pozornost.“