---

Jak jsem slíbil, další část je tu.

V minulé kapitole jste se mohli dočíst:

Amonius nachází podivné vejce, ze kterého se vyklube malý rarášek. Amonius se ho ujme a dá mu jméno Krík.
V jedné ze svých vizí (nebo to není vize?) se Amonius ocitá v podivném světě, ve kterém se setkává s démonickou bytostí. Ta mu dává na výběr, buď ji Amonius bude následovat do její věže, nebo s ní bude bojovat a nebo jen tak odejde a přijme to, že ho démon bude po celý zbytek života následovat....
___________________________________________________________________________________________________

XXI.

Amoniovu mysl zaplavilo tisícero myšlenek najednou. Co si zvolit?
Zbraň neměl a na kouzlení byl příliš vysílen. Vzpomněl si však na dar od svého dědy. Co kdyby mu duch pomohl v boji? Anebo bude lepší rovnou odejít? Ale to by ho pak démon následoval a ničil mu život.
Amonius si znovu prohlédl černou věž, jejíž vrata byla dokořán. Má jít s démonem dovnitř? Vždyť ani nevěděl, kdo je onen pán, o kterém démon mluví.
„V té věži sídlí tvůj pán?“ zeptal se zvědavě démona, kterého očividně potěšilo, že si Amonius hned nezvolil boj nebo odchod. Plamenné oči mu zazářily, usmál se a řekl: „Nikoliv. To je má věž. Pán sídlí jinde.“
„Řekneš mi už, kdo je tvůj pán?“ vyzvídal Amonius.
„Vše se dozvíš v pravý čas.“
Amonius si pomyslel, kolikrát už tuhle větu asi slyšel. Připomínala mu Bartoloměje. Co by asi řekl na to, že vůbec uvažuje o návštěvě nějaké démonické stavby? Ale má snad na vybranou? A aniž by si to chtěl přiznat, byl zvědavý. Chtěl se dozvědět o tom tajemném vládci démonů co nejvíce.
„Přijmeš mé pozvání a staneš se hostem v mé věži?“ přerušil tok jeho myšlenek démon.
„Ano.“ odpověděl, aniž si byl ještě jistý.
„Výborně. Následuj mě, mladý pane.“ Démon se otočil a ztěžka kráčel k věži. Amonius ho následoval. Nevěděl, co přesně si má myslet. Třeba je to opravdu jen sen a tudíž jeho rozhodnutí nebude mít na jeho život žádný vliv.
„Vejdi a vítej, mladý pane.“ pobídl ho démon, když stanuli před věžní branou.

Amonius vešel v napjatém očekávání a byl překvapen prostotou této stavby. Ocitl se v kruhové potemnělé síni, v jejíž středu byla jakási kamenná fontána. Z té tryskala červená tekutina. Až na pár podivně tvarovaných svícnů, hořících jasným plamenem, tam nebylo nic jiného. Ačkoliv věž byla vysoká, další patra neměla.
„Co je to za zvláštní místo?“ podivil se Amonius. Jeho hlas se odrážel od stěn věže a končil až v černé prázdnotě nad jeho hlavou.
„Je to můj příbytek, mladý pane.“ řekl démon vychloubačně. „Málokterý z mého lidu se může pyšnit takovýmto obydlím.“
„Z tvého lidu?“ Amonius se zachvěl pomyšlením, že takových démonů je mnohem více.
„Je nás mnoho.“ odtušil démon. „Všichni jsme oddaní služebníci našeho pána, který nás ochraňuje.“
„Vypravuj mi něco o svém lidu.“ Amonius se sám sobě musel divit, proč se vůbec s démonem vybavuje. Cosi uvnitř mu říkalo, ať odejde a nechá věž věží. Ale onen tichounký hlásek přehlušila zvědavost.
„Těší mě, že se zajímáš o náš lid.“ prohlásil démon. Svůj velký meč opřel o kamenný stojan, k tomu zřejmě určený. Usoudil, že ho již nebude potřeba. Přistoupil blíže k Amoniovi a vypravoval: „Máme svoji kulturu. Smrtelníci se nás bojí. A to právem. Jsme rasa vyvolených, ovládáme boj i magii. Svět tam venku nás moc nezajímá, ale náš pán nás tam občas posílá plnit různé mise a úkoly. Máme vlastní hierarchii. Nachází se mezi námi jak lůza, tak šlechta. Stejně jako mezi smrtelníky.“
„Ty patříš mezi šlechtu?“
Démon se usmál, potěšen, že se o něho Amonius zajímá. „Ano. Jsem jedním z mála, který může hovořit přímo s pánem. Má hodnost je Valkynaz a jsem pánův majordomus, ale tebe spíš bude zajímat mé jméno. Xermon.“
Amonius si připadal jako vyměněný. Nevýslovnou hrůzu, která ho jímala ještě před pár okamžiky, vystřídalo potěšení, že mu vysoce postavený démon říká pane a baví se s ním, jako se sebou rovným.
„Nuže, Xermone, jsem v tvé věži. Co bude dál?“
„Tím, že jsi vstoupil do věže, jsi zpečetil svůj osud.“ řekl Xermon obřadně. „Nyní nejsi pouhý smrtelník, nyní jsi vyvolený mého pána. Tento svět je i tvým.“
„Jak můžu být vyvolený někoho, koho ani neznám?“
„Stačí, když můj pán zná tebe.“ opáčil démon. „Ale věz, že k tobě již jednou promluvil.“
Amonius si vzpomněl na zážitek v lodní kajutě. I pouhá vzpomínka na onen strašný hlas mu svírala hrdlo. Ztěžka polkl. Slova, která slyšel před mnoha dny, mu znovu zněla v mysli. Zjistil, že nezapomněl ani písmenko: Já tu vždycky byl a vždycky budu. A nad tebou budu bdít, ať se ti to líbí, nebo ne. Jen jedno ti ještě povím. Artefakt, který jste se vydali hledat, dostane jen ten, koho já si vyvolím! A tvůj učitel to rozhodně není.

„Mluvil jsi něco o plánech tvého pána.“ poznamenal Amonius.
„Jistě,“ přitakal Xermon. „Ale než budeme pokračovat, musíš dokázat, že je opravdu chceš slyšet.“
„A jak to mám dokázat?“
Xermon ukázal ke kašně. Na jejím širokém okraji stál velký pohár. „Napij se z Kašny úmluvy.“ řekl.
„Kašna úmluvy? Co za tekutinu to z ní vytéká?“ Amonius se zhnusil při představě, že pije tu krev připomínající, bublající tekutinu.
Xermon přistoupil ke kašně, uchopil pohár a podával ho Amoniovi. Na poháru byly podivné rytiny.
„Co je tam napsáno?“
„Tvé jméno.“ sdělil prostě Xermon, jako by to bylo zcela samozřejmé.
„Ale jak je to možné?“
„Příliš otázek, mladý pane. Pij!“

Amonius si zcela neuvědomoval, co dělá. Jako by to ani nebyl on. Viděl jen, jak se jeho ruka, držící těžký pohár, noří do rudé tekutiny. Byla horká.
Přiložil pohár k ústům a napil se. V ústech pocítil hořkou štiplavou chuť, zprvu si myslel, že tekutinu vydáví. Po chvilce ale pocit zhnusení vystřídal zvláštní pocit útěchy. Veškeré napětí a strach z něho spadly. Jako by ze sebe shodil velmi těžkou přikrývku, nasáklou vodami pochybností. Najednou se mu lehce dýchalo i přemýšlelo. Dokonce i ponurý prostor kolem něho, jako by se proměnil. Stíny vystřídalo světlo a pokroucené tvary začaly dávat smysl. Ovšemže všechno bylo jako dřív, ale už mu to nepřipadalo tak bezútěšné a nepochopitelné. Hřmění bouře, ozývající se zvenčí, se v jeho uších proměnilo v líbezný zvuk. Najednou se na svět díval jinýma očima.

„Nyní se vrátíš do svého světa, Vyvolený.“ promluvil Xermon. „Zdánlivě se nic nemění, avšak nyní máš moc. Až přijde čas, pán se ti ozve. A neboj se, nyní tě jeho hlas již nebude ničit, nýbrž ti dodá sílu. Neboť jsi jeho vyvolený.“
„Co to však znamená?“ ptal se Amonius.
„Člověk, kterému říkáš učitel, prahne po dýce. Ta se mu však nesmí dostat do rukou. Ty na to dohlédneš.“
„Myslíš Mehrunovu břitvu?“ Při vyslovení toho jména, jako by se zem mírně zachvěla.
„Ano.“ přitakal Xermon. Tu dýku najdete. Ty ji najdeš, neboť musíš. Až se nyní vrátíš, nesmíš nikomu nic říct. Nikdy jsi tu nebyl a nikdy jsi se mnou nemluvil. Až se tě budou ptát, namluv jim cokoliv, jen jim neříkej pravdu!“
„Ale jak najdu tu dýku?“
„Již dost otázek, Vyvolený!“ Xermon přistoupil k Amoniovi. „Je čas na návrat. Čekej, až se ti pán ozve. Do té doby tě budu sledovat a bude-li třeba, rád zase pomůžu.“
Než stačil Amonius cokoliv říct, kruhová místnost kolem něho se začala otáčet. A když si uvědomil, že se netočí místnost, ale jeho hlava, bylo už pozdě. Kácel se k zemi v mdlobách.

Amonius se podivil, když se probudil na lůžku pod přístřeškem, přikryt kožešinovou přikrývkou. První myšlenka, co mu probleskla hlavou byla, že se mu to snad jen všecko zdálo, ačkoliv v ústech stále cítil podivnou pachuť oné tekutiny.
U ohniště seděla postava. Amonius se polekaně posadil. Domníval se, že se jedná o další přelud, ale tentokrát to přelud nebyl. Ani přízrak. Byla to stará dunmerská žena, shrbená pod tíhou věků. Oblečena byla v prostý šat z kůží. Její bílé vlasy byly na temeni svázané do velkého uzlu a její obličej byl pln vrásek - připomínal kůru staletého stromu.
Sledovala právě vycházející červený měsíc, ale když si všimla, že se Amonius probudil, znepokojeně se na něho podívala svýma zakalenýma očima.
"Už jsi vzhůru?" zeptala se tichým hlasem.
Amoniovi bylo hned jasné, že je to ona vědma, se kterou se měl setkat. Přesto se ale zeptal: "Ty jsi vědma?"
Stařena se na něho usmála. "Nikdo jiný z našeho lidu na posvátnou půdu vstoupit nesmí. Ano, jsem vědma. A tvoje zkouška je téměř u konce, třetí noc právě nadešla."
Amonius se cítil trapně, když ležel zachumlaný pod dekou. Vstal a protáhl se. Cítil se malátný a celé tělo ho bolelo, ale přesto to byl jiný pocit než ten, který zakusil v Balmorském chrámu. Tenkrát byl unavený a sotva chodil, ale nyní byl naopak plný síly a energie. Byl si jist, že by jen pouhou myšlenou mohl třeba zapálit kus dřeva, ležící opodál. Až tak v sobě cítil energii. Ale nepokusil se o to.
"Pamatuješ si mou báseň, mladíku?" zeptala se ho vědma, a aniž čekala na odpověď, začala odříkávat:

"Dítě, jehož tvář se k hrůze mění,
sleduj ve svém nitru dění.
Hlas, jenž drásá mysl tvojí, se té tvojí mysli bojí.
Průvodcem ti může býti, je to součást tvého bytí.
Avšak dovoliti nesmíš, by tě ovládl.
Pak bys navždy do temnoty upadl.
Co tvůj rozum zatím neví, prach pouště ti nyní zjeví.
Po tři dny a tři noci naslouchati musíš.
Vydržíš-li, pravdu uzříš.“

"Pamatuji, ale nechápu." odpověděl Amonius. "Zkouška je skoro u konce, ale žádnou pravdu jsem neuzřel. Ba co víc, všechno se mi akorát pomotalo."
Vědma chápavě kývla hlavou. "Zajisté ses setkal se svými předky, je tomu tak?"
"Ano, ale ani můj předek mi kdovíjak neporadil." přiznal Amonius.
"Pojď a posaď se vedle mne." vyzvala ho vědma. Amonius tak učinil, ale neposadil se příliš blízko. Jak si tak sedl, na něco si vzpomněl.
"Kde je Krík?" zeptal se a zase rychle vstal, aby se po něm rozhlédl.
"Krík?" podivila se vědma. "Nikdo jiný tu nebyl, když jsem přišla. Ty jsi spal pod přístřeškem, nechtěla jsem tě budit."
Amonius si nebyl jistý, jak se na lůžko dostal. Přece jen se mu to vše zdálo?
"Zajisté však myslíš tvora, který se vyklubal z vejce." pokračovala vědma. "Znala jsem jeho předka a vím, že zemřel. Viděla jsem mohylu, kterou jsi mu postavil. Avšak kde je nyní jeho potomek, nevím. Asi se mě lekl a utekl."
Amonius se zase posadil. Byl si jistý, že Krík je nedaleko.
Vědma pozorovala bledé hvězdy. "Vím, cos viděl." pronesla."Mluvil jsi ze spaní. Ba co víc, ty jsi i pil ze spaní."
"Pil?"
"Ano. V rukou jsi držel neviditelný pohár a pil jsi z něho. Jasně jsem viděla, jak polykáš tekutinu. Avšak nápoj nebyl z tohoto světa, to vím."
Amonius si pomyslel, jak musel vypadat hloupě.
"Vím i to, žes rozmlouval s dremorickým pánem." pokračovala vědma. "Xermon, že? Tak jsi ho oslovoval."
Amoniovi se přestávalo líbit, kolik toho vědma ví.
"Asi se mi něco zdálo, prostě jsem mluvil ze spaní, to se stává." opáčil.
"Možná sen, možná skutečnost. Pravdu neznám já, ale ty, Amonie."
"Odkud víš, jak se jmenuju?"
Vědma se na něho opět znepokojeně podívala. Amonius měl pocit, že ho svýma kalnýma očima probodává. Nevydržel ten pohled a odvrátil tvář.
"Vím mnohé, synu démonův." zazněl tichý vědmin hlas.
"Jak jsi mě to nazvala?" Amonius byl stále více rozčilen.
"Nebuď tak pohoršen." řekla vědma káravě. "Věděl jsi to. Máš jeho vzhled."
"Ale to je jen nějaká nemoc!" snažil se hájit Amonius, aniž by tomu sám věřil. Výraz vědminy tváře, připomínající drsný zvrásněný kmen stromu, se vůbec neměnil. Amonius nemohl vytušit, co si právě ta stará žena myslí a to ho rozčilovalo.
"Skutečně?" Vědma opět pohlédla na hvězdy. "A může také nemoc za to, že ani po třech dnech strávených v poušti téměř bez jídla a vody, nemáš ani hlad ani žízeň? Může nemoc za to, že jsi čilý jako rybka, zatímco jiní by na tvém místě sotva dýchali? Vždyť jakmile jsi otevřel oči, nesháněl ses po jídle, ani po vodě. Jiní na tvém místě by jako první učinili právě toto."
Amonius musel uznat, že má vědma pravdu. Neměl hlad, ani žízeň. Spíš naopak, cítil se docela syt. Jemu dosud neznámá energie mu dodávala sílu.
Viděl, že vědma říká ještě něco, ale slova neslyšel. Místo toho mu v uších znělo podivné hučení, které stále sílilo. Hučení se začalo formovat v slova a on si s úlekem uvědomil, že ten hlas zná.
„Ta stařena ví mnohé.“ říkal hlas. „Zab ji! To co ví, se nesmí nikdo dozvědět!“
Bezpochyby to byl onen hlas, který Amonius slyšel tehdy na lodi. Ale tentokrát nezněl tak děsivě, ani nezpůsoboval bolest. Naopak, nyní měl Amonius pocit, že naslouchá otcovským radám a slova ho hřála u srdce. Měl zvláštní pocit.
„Na co čekáš?“ pokračoval hlas. „Zabij tu čarodějnici! Nikdo se to nedozví!“
Amonius viděl, jak vědma stále pohybuje ústy, ale neslyšel nic jiného, než naléhavé ponoukání, aby ji zabil. Pomyslel si, jak je vlastně ona dunmerská žena stará a křehká. Stačilo by ji trochu udeřit. Třeba tamtím kamenem. Nebo ji usmažit bleskem, určitě by nepřežila sílu jeho kouzel.
Amonius se zhrozil sám sebe. Nad čím to vůbec uvažuje? Opravdu je nutné tu ženu zabít? Co kdyby mu přece jen pomohla? Pak by mohl žít normálně, jako každý druhý čarodějův učeň. Nemusel by se starat o démony, vize a osud vyvoleného…
„Zab ji! Proč váháš, Vyvolený?“ zněl hlas v jeho hlavě.
____________________________________________________________________________________________________

A teď jsem sám zvědavý: Jak se Amonius zachová?:

A) Poslechne hlas a vědmu zabije. Je to přece stará žena, může pak ostatním namluvit, že se stala nehoda, nebo že zemřela stářím...

B) Vědmu nechá žít, ale neřekne jí nic z toho, co zažil.

C) Vědmu nezabije a dopodrobna jí vysvětlí všechno, co zažil a viděl. Třeba mu pomůže zbavit se tohoto "prokletí"...

Pozor: Pokračování níže!