---

Poslední požehnání

Er-forma


„Útok na císařova vojáka je útokem na samotného císaře!!!“ Řval člen městské stráže hlavního města, když chytil pod krkem asi dvanáctiletého kluka. Jeho kolega se zatím snažil zastavit krvácení z předloktí tím, že si kusem látky orvané z rukávu omotával ránu.
„Ten malý parchant mne kousnul!! Dej mi toho zmetka ať se s ním vypořádám!!!“
„Mariko, uteč!!!“ Křičel pihatý klučina na svou starší sestru, dívku rané dospělosti, kterou před chvílí kousnutý voják obtěžoval. Dívka však stála jako přimrznutá u kamenné zdi kupeckého krámu a se strachem v očích sledovala scénu.
„Prosím neubližujte mému bratrovi, udělám, co budete ch…“ Voják s ovázanou rukou přistoupil k dívce a udeřil ji tak, až upadla na zem. Košík s jablky jí vyletěl z rukou a plody se rozkutálely všemi směry. Jedno z nich však zastavila okovaná bota. Ruka v kožené rukavici jablko zvedla.
„Ehm…“ Oba dva vojáci se zarazili a otočili se. Lorenzo. Císařův syn!
„Co se to tu děje?“ Znuděný dlouhovlasý krasavec se zakousl do ovoce.
„Trestáme tohohle spratka za útok na městskou stráž a tuhle děvku učíme, kde je její místo!!!“ Řekl naštvaně voják, stále držící pod krkem vzdorujícího kluka.
Lorenzo pozvedl obočí, dal si zhruba vše dohromady, ale neměl v úmyslu jakkoliv zasahovat. Zatím.
„Pokračujte…“ Zahodil nakousnuté jablko přes zábradlí do řeky, protékající městem. Dívka s otiskem pěsti na tváři se pokusila vstát, avšak voják jí šlápl na záda.
„Chcete si taky užít, veličenstvo?“
Lorenzo se pousmál a vydal se ke svým podřízeným. Voják držící kluka sebou ale náhle trhl. Upustil klučinu a chytil se za krk.
„Au co to sakra…“ Vytrhl si z něj asi patnáct centimetrů dlouhou kovovou jehlici. Z jejího konce odpadla kapka krve, která se rozprskla o zámkovou dlažbu ulice. Voják protočil oči a v bezvědomí sebou praštil o zem.
Všichni zvedli hlavu. Na střeše domu, u kterého stáli, klečela postava, zahalená od hlavy až k patě. Prakticky jí skrz černou látkovou kuklu na hlavě šly vidět jen oči. Oděné měla těsné tmavě rudé kimono, nohy omotané černými obvazy a obuta byla do sandálů s odděleným palcem a pevnou patou. Na rukou měla rukavice bez prstů a předloktí kryly lehké nátepníky z kůže.
„Aha, takže to jsi ty ten… „Mstitel lidu“ jak ti říkají…“ Lorenzo se zazubil a vytasil mohutný obouruční meč, který nosil na zádech. Na rukojeti měl fialový diamantový znak svého rodu Beruci.
„Podle mne jsi obyčejný výtržník, který si tím něco kompenzuje, přesvědčíš mne o opaku?“ Šlechtic se nedočkal slovní odpovědi, místo toho na něj, i strážného vyletělo snad tucet vrhacích nožů… Kunaie. Dost specifický typ, ty nikdo v císařství nepoužíval. Musel to být někdo z kontinentu Edo, tam přece ninjové vznikli.
Mladý šlechtic se ohnal mečem, většinu kunaiů vykryl, jen dva mu sklouzly po prsním pancíři. Jeho společník stihl včas sebrat štít. Záhada, jak dokázal ten maskovaný magor hodit tolik nožů naráz. Musí to být někdo fakt dobrý…
„Jdi dolů a per se jako chlap!!!“ Zařval Lorenzo. Mstitel lidu ho ale jako kdyby poslechl a seskočil. Chlapci a dívce pokynul, aby utekli. Voják a Lorenzo se ho zatím snažili vzít do kleští. V úzké uličce mezi řekou a řado domů to nebude lehký boj.
„Budeš mít tu čest, skončit rozsekán či probodnut nejlepším šermířem Zianaru…“ Maskovaný rebel vytasil dva krátké rovné temné meče, broučené jen z jedné strany. Dost se podobaly katanám Bolmotů, až na to že nebyly zahnuté a o dost kratší. Těžko ale mohl patřit k nim, Bolmoti jsou přeci na straně císaře!
Než stihl Lorenzo zareagovat, protivník se na něj vrhl. Měl neuvěřitelně rychlé pohyby a uhýbal všem sekům i výpadům, které Lorenzo podnikal, ve skutečnosti měl co dělat, aby neschytal ránu. Konečně pořádný protivník!!!
„Jak se opovažuješ vztáhnout ruku na šle...“ Mstitel lidu se ohnal jednou rukou za sebe a přesekl vojákovi topůrko halapartny. Uhnul do boku Lorenzovu výpadu a kopem do boku přímo do vojákova hrudního pancíře ho odhodil na stěnu domu, do které narazil. Voják si vyrazil dech a padl k zemi.
Maskovaný bojovník schoval jeden meč. O co mu jde? To mu chce dát najevo, že je tak dobrý, že na něj dva nepotřebuje, když je ten amatér ze hry? Jeho chyba, skončí v tratolišti krve!!!
Lorenzo se rozmáchl, s cílem protivníka rozseknout v pase, avšak ten mu chytil rukojeť meče v mezeře, mezi jeho rukama, kde ji držel. Pak se dvakrát ohnal mečem, pokaždé prorazil pancíř a jemně škrábl mladého šlechtice po trupu. Trochu to zabolelo, ale nebylo to nic, co by neustál. Poté ho udeřil rukou, ve které držel meč loktem přes obě předkloktí. Tím donutil Lorenza meč pustit. Mstitel lidu trochu odstoupil. Třímal nyní jak svůj krátký meč, tak Lorenzův longsword. Ten ale právě v tu chvíli upustil na zem a kopl jej směrem k raněnému protivníkovi.
„Ty parchante, nemysli si že mne můžeš jen tak poní…“ Šlechtic se chystal sáhnout po meč, ale najednou ztuhnul. Jako kdyby nemohl ovládat své tělo. Úplně ztěžkl a padl k zemi. Ta čepel byla potřená nějakým svinstvem!!!
V dáli uslyšel zvuky dopadajících bot městské stráže, která se přišla podívat, co je to za hluk.
„Co se vám stalo, pane?!! Jste raněn?“ Poklekl k němu strážný, Lorenzo ho však odstrčil. Už pomalu přicházel k sobě, toho svinsta se do něj asi nedostalo tolik.
„Nečumte tak a zabijte toho parchanta!!!“
„Kterého pane?“ Nechápal strážný, jehož druhové zatím probírali své kolegy.
„Jsi snad slepý? Přece tohoh…“ Lorenzo otočil hlavu. V půlce věty se zamlkl. Na místě, kde ještě před chvílí stál jeho protivník, totiž nikdo nebyl. Vypařil se. Z čista jasna…
Vypadá to, že si s ním užije ještě hodně tréninku.

„Máš více štěstí než rozumu…“ Muž ve středních letech se díval z okna svého domu na místo, kde se Lorenzo sbíral ze země.
„Už můžeš vylézt, jdou pryč.“ Přesto však pro jistotu zatáhl závěsy.
„Děkuji, pane, ale neměl byste kvůli mně ta riskovat…“ Ninja si schoval jeden z mečů. Vyhublý vrásčitý muž však zavrtěl hlavou.
„Jak ty mě, tak já tobě. Pomáháš nám přežít tyto časy. Jelikož tady jsme sami, mohu asi hezky od plic říct, že městská hlídka se chová jako dobytek… Tedy ne, beru to zpět, dobytek je užitečný, neměl bych ho urážet. Pojď za mnou, vyklouzneme zadem.“ Vyzáblý švec s tmavými vlasy, tu a tam už prošedivělými, vtáhl ninju dovnitř, sotva se Lorenzo zhroutil na zem. Měl obavy, že začnou domy prohledávat, avšak nakonec se tomu tak naštěstí nestalo.
William, tak se nečekaný spojenec jmenoval, byl švec s poměrně velkou rodinou. Teda, bývala velká. Z jeho šesti dětí nyní žily pouze tři, druhou polovinu skosily nemoci a hladomor, které v císařství panovaly. Člověk by si řekl, že v hlavním městě to bude lepší, ale chyba lávky. Naopak, zde byla sociální situace únosná snad nejméně. Potravin byl pro všechny dostatek, avšak jedním byl dáván přebytek a jiní si mohli dovolit, jen aby přežili. Často ani to ne. Pamatoval časy, kdy tomu bylo jinak.
Ani těch pár ekologických katastrof, ani sucha, ba ani ta válka s elfy před téměř dvaceti lety je nezničila tak, jako tomu bylo teď. Jenže tehdy byl jiný císař, jiné poměry, jiný stav a soudržnost mezi lidmi. Válka proti elfům, kteří tehdy po předchozím císaři Merkuciovi požadovali odstoupení provincie Zamarie, což nakonec vyústilo ve válku, byla strašlivá. Ale přeci jen, trvala jen něco málo přes rok. Jak dlouho už se vleče tato válka?
Ano, i za války se Silenijskou federací byl hlad. Když je válka, vše se zastaví a jde na armádu. Ale tehdy to lidé dokázali pochopit. Přeci jen to byla obranná válka. Válka Warthů, vládnoucí frakce Silenijské federace, proti Zianarskému císařství. To všechny provincie táhly za stejný provaz. Válka to byla hloupá a nesmyslná, ale pokud chtělo císařství přežít, bránit se muselo. Přeci pro to důvod byl. Ale tahle válka, která probíhá teď, je dvakrát hloupější a bezčetněkrát zbytečnější, válka, ve které bratr vraždí bratra. Vojáci, kteří kdysi stáli společně proti elfům, nyní stojí proti sobě.
William často srovnával bídu tehdy a teď. Tehdy se lidé dělili o to málo, co měli, aby si společně pomohli vše přečkat. Šlechtici pomáhali chudým, pravda, dělali to spíš, aby měli komu vládnout a aby pro ně někdo pracoval. Ale přeci si jen lidé navzájem vypomáhali, jak jen mohli. Císař Merkucio sám dával ostatním příklad tím, že pár nemovitostí ve vlastnictví svého rodu poskytl lidem bez domova. Jenže teď už tu není žádný Merkucio. Je tu Orlando Beruci. Jedni hladoví, zatímco druzí jí až moc. Jedni pracují, dokud jim nekrvácí ruce, druzí jezdí po slavnostech. Kdyby byl svět skutečně spravedlivý a odměňoval práci, jak se náleží, dělníci by byli bohatší než sám císař a současní boháči by žebrali. Tak to ovšem nefunguje. Chudí si už málokdy pomáhají, spíš se perou o to, co jim zbylo. Vojáci už nebojují za vlast, bojují za peníze. Alespoň ti na císařově straně.
Upřímně, co si Orlando myslel, že se stane? Když Warthům, na které i po válce lidé hleděli jako na nepřátele, nabídl jako projev usmíření Zamarii. Dal tím najevo, že před lety vojáci umírali zbytečně. Ještě měl tu drzost si pozvat místodržícího a vojenského velitele Zamarie, generála Vladimíra Karenina, zvaného Hawk, k sobě do paláce, kde jim dal rozkaz, aby oznámili lidem Zamarie, že musí opustit své domovy, aby se tam nastěhovali elfští osadníci a posádka musí složit zbraně a bez boje odejít. Čekal, že Hawk, který Zamarii za války tak urputně bránil, svolí?
Jak tomu přesně bylo, nikdo neví. Říká se, že místodržící odmítl a Orlando jej dal zatknout. Hawk svého pána ovšem bránil holýma rukama a jednoho strážného zabil. Když jeho stráž uslyšela zvuky boje, pustila se do boje s palácovou stráží a v nastalém zmatku Hawk, místodržící, spolu s většinou doprovodu šťastně uprchli. Hawk poté sebral každého vojáka, kterého v Zamarii měl a elfské vojáky, připravené zabrat provincii, odrazil. Orlando následně vyslal armádu, aby Hawka zajala a přivedla, ovšem ta, místo toho aby se s Hawkem pustila do boje, přeběhla na jeho stranu. Třebaže má císař vojáků stále víc, na Hawkově straně stojí většina veteránů a navíc, mají motivaci bojovat až do poslední kapky krve. Císařští bojují pro žold. Zamarie vyhlásila nezávislost a následně válku Orlandovi, s tím, že nepřestanou bojovat, dokud jej nesvrhnou. O pár měsíců později Hawk zabral i Azurové pobřeží, ovšem poté se postup zastavil, císařští se nyní se Zamarijci perou převážně v provincii Asturie a nevypadá to, že by chtěli přestat.
Co to však zajímá jeho, prostého ševce? Kdyby alespoň měl co do huby, ale císař téměř vše cpe do armády. Potřebuje ji silnou, proto taky utiskuje lid, aby ho ani nenapadlo se vzbouřit, protože to by bylo to poslední, co by potřeboval…
William opatrně otevřel zadní dveře svého domu.
„Děti ještě spí a má žena prodává na tržišti, běž před nádvoří našeho sídliště, zdejší lidé ti nic neudělají, můžeš jim věřit.“ Ninja spolu s ševcem vyšli na nádvoří, ze všech stran obehnané domy, kde sídlilo mnoho chudých rodin. Jen malá cestička vedla do ulice města. Uprostřed onoho sídliště kněz rozdával jídlo chudým.
Když si obyvatelé sídliště, vyhublí otrhanci, všimli ninji, nevydali ani slovo, spíš s úžasem zírali. Sbíhali se kolem a potichu mu děkovali, avšak nikdo jej nezastavoval.
Švec ho provedl kolem kněze, obtloustlého muže v bílém rouchu s pleškou, pravděpodobně kněz Bělboga.
„Áááá Mstitel lidu, konečně tě poznávám.“ Duchovní s malými očkami a přátelskou tváří natáhl ruku. Ninja si ho chvíli prohlížel.
„Neboj, nic ti neudělá. Je to člověk jako my. Jen má víc štěstí.“ Řekl s úsměvem William. Ninja knězi opatrně podal ruku.
„Kdybych byl mladší, štíhlejší, silnější a obratnější, věz, že bych byl první, kdo by skákal po střechách s tebou.“ Tlustý muž s milým ohledem dal misku s polévkou jedné vyhublé holčičce, kterou pohladil po špinavých rozcuchaných vlasech.
„Každý bojujeme, jak můžeme… I v těžkých časech je místo pro soucit ne?“ Kulatý mužík se usmál.
„Kdybych jedl vše, co nám dávají a co si můžu dovolit, neprošel bych dveřmi.“
William však ninju chytil za rukáv.
„Rychle, ať nás nechytí stráže… Nikomu ani muk chlapi, jasné?“ Okolní lidé přikývli.
„Bez obav, sám se strážím vyhýbám radši obloukem. Lidé spíš budou řešit co do huby, než na tebe práskat…“ Řekl jeden ležící chlápek ve špinavé otrhané košili s krátkými zrzavými vlasy a jemný strništěm, sedící u stěny jednoho domu.
„Na práskání strážím mají čas ti, kteří žerou až moc… Ti, kteří mají peníze a nemusí se hnout…“ Chlapík začal žvýkat stéblo trávy.
„Ale no tak, každý svého štěstí strůjce. Bohatí si museli své jmění přeci vydělat ne? Nespadlo jim jen tak z nebe.“ Zastavil se kněz. Zrzek jen zvedl svou vyhubnou hlavu s protáhlým obličejem. Jeho zapadlé oči byly plné zoufalství.
„Otče, ono to není tak jednoduchý… Ono se to řekne zbohatnout prací, jenže já pracuji od nevidim do nevidim a bohatý se necítím… Naopak čím víc dřu, tím míň mne platí. A když prakticky kromě práce nic nedělám, jen občas si odpočinu… Kde mám brát čas na to, přemýšlet o tom jak zbohatnout? To bych zdechnul hlady. Ne, nechci být bohatý, nechci nosit drahé oblečení… Oni ať si zůstanou bohatí, nechci z jejich majetku nic, brát někomu něco co mu náleží právem by byla krádež, ale… Chci jen ze života něco mít, jako kdysi… Tohle je jen práce, spánek… Akorát toho prvního začíná být až moc… Jsem dělník, jsem lidská bytost, z masa a kostí, ale pro ty, kdo mne zaměstnávají, pro ty jsem pouze obyčejný materiál, se kterým mohou dělat, co chtějí… Ne, oni nás jako lidské bytosti nevidí…“

Alex

Dalších pár dní byla docela nuda. Ale aspoň mi nikdo nešel po krku, měl jsem co jíst a kde spát. A nuda taky nebyla, asasíni, kteří byli zrovna u Leonarda, měli až moc zbraní, které potřebovaly vyčistit od rzi a jejich oděvy potřebovaly zašít spoustu děr. Byla legrace sledovat Mariino překvapení, když zjistila, že chlap umí šít.
Zrovna takhle jednou večer, když jsem zašíval poslední kus oblečení, Leonardo seděl u stolu naproti mně a pročítal si dopis, který jsem donesl. Pořád dokola.
„Je to… Nějaká šifra?“ Na chvíli jsem přestal šít. Leonardo mi papír kupodivu podal.
„Podívej se sám…“
Odložil jsem niť a začal číst. Byl to dopis nějakého udavače, seznam jmen lidí, kteří měli být zatčeni. Údajně za šíření bouřlivých nálad vůči císaři.
„Už tak se popravuje o sto šest… A teď ještě nasadí práskače? Mezi lidi? S takovou v císařství za chvíli nikdo nezbude…“ Leonardo si dal ruce za hlavu a zhoupnul se na židli dozadu.
„To vysvětluje proč ten strážný to psaní tak usilovně hledal… Myslíš, že těch práskačů je víc?“ Leonardo zavrtěl hlavou.
„Dopisů jako jsou tyto, jsme už měli mnoho. Člověk by řekl, že v tak velkém městě musí mít donašečů desítky, ale, stejné písmo, stejná přezdívka. Je to pořád jeden a ten samý člověk. A to těch lidí dohodil už stovky. Musí to být někdo málo podezřelý, ale zároveň někdo kdo těch lidí zná hodně. Logické, nebude podplácet každého, navíc někdo kdo v tom nemá praxi by se prozradil. Tento člověk to dělá už roky…“ Leonardo tápal.
„Ale přesto tento dopis není jen dalším z mnoha.“
„Proč?“ Podíval jsem se na šéfa.
„Třetí odstavec…“ Řekl, aniž by se na mne podíval. Sklopil jsem zrak opět k papíru.
„Svou odměnu si tentokrát laskavě vyzvednu osobně, poté co tu předchozí posel „ztratil“, zadarmo ani kuře nehrabe. Nejlépe to bude na plese, tam to půjde nenápadně a bude tam hodně lidí.“ Leonardo luskl prsty.
„Ukáže se. Dokonalá šance, jak zjistit jeho totožnost… A teď mi vrať ten dopis, znovu ho zapečetím…“ Zaváhal jsem.
„Opravdu ho chceš poslat? Odsoudíme tím ty lidi, kteří jsou zde napsáni, na smrt.“ Leonardo zavrtěl hlavou.
„O to jsem se postaral… To co čteš je kopie. Přepsal jsem to a napodobil písmo. Ta jména jsou falešná, taktéž adresy. Už jsem několikrát slyšel klít strážné, že se ten práskač spletl sám o sobě. Nikdo nic nepozná. Musíme ten dopis doručit, jinak jim to začne být podezřelé a navíc nedojde k tomu setkání. Stačí to tomu strážnému akorát vrátit do kapsy… Bude si myslet, že ho prostě jen nemohl najít. Snad.“
Pousmál jsem se při myšlence na Sumi.
„Vím moc dobře jak to zařídit…“

„Ukrást dopis, vrátit ho zpět… Máš teda divná přání, ale co, za to že si mi dělal krytí jsem ochotná vyhovět…“ Sumi, která mi začala tykat, se zrovna se mnou vrátila z dalšího obstarávání „vedlejších příjmů“.
Její kovárna byla nevelká kamenná budova, s plechovou střechou, pláty však byly na pár místech proděravělé, zrezivělé či vytrhané, tudíž musely být opraveny přitlučenými prkny, některé však už trouchnivěly.
„Podrž…“ Drobné stvoření mi podalo pytel s „nálezy“ a otevřelo dveře. Byly opravdu masivní, řekl bych, že těžké snad tolik co ona, ne-li víc. Použité dřevo podle všeho kvalitní, ale dle toho, že byly mírně zakulacené, jsem tipoval, že se jednalo původně o kus boku lodi, jejíž trosky tato dívka pravděpodobně někde našla. Improvizace některých lidí nezná mezí.
Vešli jsme dovnitř.
„Tak jsem zpět Lauro, podívej, koho jsem potkala ve městě.“ Zavřel jsem dveře a chystal se následovat Sumi. V tu chvíli jsem ale jakoby přimrzl ke kamenité podlaze kovárny, třebaže tam bylo, díky výhni, docela horko.
To je ta dívka, která mi před pár měsíci dala do zubů. Ne že bych se začal bát, ale… Vyrazila mi dech její krása. Jako kdyby to byl někdo jiný, ano, poznával jsem ji, ale teď mi přišla krásnější než tehdy.
Dívka s vlasy rudými jak liščí srst seděla v zadním rohu kovárny, nedaleko dveří, za kterými byl Suminin skromný byteček. Na sobě měla potrhanou zašpiněnou zástěru, ale sama byla čistá, což dávalo znát, že ty šaty má na sobě nejspíš jen z pracovních důvodů. Dlouhé vlasy měla spletené do dvou culíků, stažené zelenými gumičkami, dokonale ladícími s jejíma zelenýma očima.
Vypadala jako spojení ženské něžnosti ale zároveň síly. V své jemné ručce třímala štětec, ve druhé paletu. Pracovala totiž na nějakém obraze.
„Ehm… Ahoj. Ty jsi Suminina pomocnice v kovárně?“ Sumi se začala smát, Laura, aniž by se na nás podívala, jen stěží zadržovala smích.
„Ta sotva. Až jednou budu chtít podpálit svůj dům, nechat ji ať zmrzačí sebe sama a zničí mi nástroje, tak klidně. Ale mám v plánu zůstat ještě nějakou dobu naživu.“
Nemohl jsem ji spustit z očí. Sakra, já se asi zamiloval…
Položil jsem Sumininu tašku s úlovky na pultík, za kterým pravděpodobně jednala se zákazníky. Šel jsem se podívat na Lauřin výtvor.
„Ty… Ráda kreslíš?“ Měl jsem co dělat ať mluvím srozumitelně. Oslovit hezkou holku není nikdy lehké. Zvláště když vám dala kdysi do zubů. Laura se konečně podívala, kdo jsem. Naše oči se střetly. Zarazila se stejně, jako před chvílí já. Skoro upustila štětec. To byla ze mne tak překvapená?!!!
„Moment ty jsi ten…“
„Alex, ten, kterému jsi rozbila tehdy hubu, poté co nás zachránil z hospody, kde ses zlila jako starý kmet.“
Dívka vstala od obrazu a podala mi ruku.
„Těší mne a omlouvám se, já jsem Laura.“ Neustále si mne prohlížela, jako kdybych byl mramorová socha. Asi mám šanci!!!
„Ále, to nemusíš řešit, já jsem už schytal takových ran.“ Laura se mi zadívala dlouze do očí.
„Ehm… Jaké že je tvoje příjmení?“ Uvědomil jsem si, že jsem ho tehdy Sumi neřekl. To bylo zatraceně dobře, třebaže jsem v tu dobu ještě nevěděl, že se mi tak trochu překroutí vztahy s příbuznými a rozkecávat teď všem své jméno by nebyl dobrý nápad. Ale stejně… Kolik Alexů asi po císařství pobíhá? Jenže jaké si vymyslet příjmení?
„Chanteur.“ Řekl jsem nakonec.
„Chanteur? Nejsi do rodiny s tím hodinářem Leonardem?“ Tak hodinář jo? Dobře se maskuje.
„Ehm… Jo, je to můj… Otec.“ Laura i Sumi se na mne podívaly jako na blázna.
„Ale vždyť on je…“
„Jsem adoptovanej.“
Ani jedné z nich to očividně nepřišlo jako uspokojivá odpověď, nicméně, dále se po mém původu už neptaly.
„Ehm… Nedáš si… Čaj?“ Zeptala se Laura stydlivě. Jo!!! Stydí se přede mnou, to znamená, že jsem určitě zapůsobil!!! Možná nejsem v nabalování holek až ta ztracený!
„Klidně, pomůžu vám ho připravit, doma na Valen… Ehm, chci říct, Leonardo ho pije pořád a musím mu ho neustále připravovat, jsem na to už pomalu expert…“ Laura se však začervenala a drápla jednou rukou po Sumi a druhou po klice od dveří do jejího bytu. Sumi chtěla něco říct, ale Laura ji vtáhla do bytu.
„Ne, ne, ty jsi návštěva, zatím se pohodlně usaď a já udělám čaj, Sumi pomůže…“ Zabouchla rychle dveře.
Je ze mě nervózní. Myslím, že jsem na dobré cestě!

Er-forma

„Můžeš mi laskavě říct, co to do tebe sakra vjelo?!“ Sumi se dívala, jak Laura zamyká dveře.
„Vypadá snad jako úchyl?! Nebo je ženatý a myslíš si, že si sem jde zašpásovat? Přísahám ti, že je neškodnej, byl moc milý a ani na vteřinu se nechoval, jako kdyby mne chtěl sbalit. Pokud je ženatý, tak je určitě věrný své man…“ Laura Sumi zacpala ústa.
„O to nejde. Všimla sis těch jeho očí?!“ Sumi si odtáhla kamarádčinu ruku.
„Jo, jsou krásné, proto si na ně pořád zírala?“ Laura se plácla do čela.
„Budu ti říkat „Blesku“. Nápověda, vidělas už někdy někoho s takovou barvou očí? Tak moc světle hnědou?!“ Sumi se zamyslela.
„Ehm… Ne? Co na tom sejde, taky jsi jediná, kdo má takový odstín zrzavých vlasů široko daleko, i když u tebe to je logické, protože…“ Laura si povzdychla.
„Je to BOLMOT ty kozo!!! Příbuzný jednoho z těch, kteří mi zabili rodinu!!! A ještě se přeřekl, když říkal, odkud pochází, řekl skoro Valencie!“ Sumi převrátila oči.
„Ty toho naděláš. Ne všichni Bolmoti prý žijí na Valencii, někteří odtamtud odchází, když dospějí. A co on může za to, že nějaký jeho příbuzný je magor, prosím tě, jen z toho nedělej krevní mstu dvou rodů, zaprvé z tvého rodu jsi už jenom ty a za druhé, takových kravin je plná literatura!“ Laura se zazubila.
„To možná ano, ale je dost pravděpodobné že on bude vědět dost informací, jak se k tomu příbuznému dostat. Na Valencii jsem v životě nebyla a on to tam určitě zná.“
„A proč si myslíš, že ti to řekne?“ Ušklíbla se Sumi.
„No… Co ho třeba mučit?“
„Je to kus chlapa, je sice hodný, ale v sebeobraně, nepochybuji, že by s námi vytřel podlahu.“
„A co tak ho omráčit? Vzít něčím přes hlavu?“ Zrzavá dívka začala zkoumat pánvičku.
„NESAHEJ NA TO!!! Na čem asi budu pak vařit ty chytrá? A navíc, právě jsem uklidila!“
„A co tak mu dát paralyzující jed do čaje a pak ho mučit dokud nám to neřekne?“
Sumi se plácla do obličeje a povzdychla si.
„Na to zapomeň blbko. Sotva narazím na hodnou, přátelskou tvář, hled bys ji mlátila, trávila a kdo ví co ještě. Nech ho na pokoji a najdi si vlastního Bolmota!!!“ Laura poklesla. Její sadistické choutky budou pro dnešek neuspokojeny.
„Tak dobře, pojď, jdeme udělat ten čaj…“

Alex

Zdálo se mi, že zpoza dveří slyším, jak se baví. Možná o mě, proč by taky nechtěly, ať jdu s nimi? Asi jsem ti toho o sobě v tu chvíli moc myslel, ale když si vás holka prohlíží jak nějaké umělecké dílo, nespustí vás z očí a červená se při konverzaci s vámi a pak si něco šušká s kámoškou, tak buď se jí líbíte, nebo jste ji šokovali, ať už dobře nebo špatně, ale mě nějak znechucená nepřišla. Určitě se bavily o mně!!!
Dveře se otevřely a holky vstoupily. Laura nesla na dřevěném podnosu poškrábanou a pomačkanou kovovou konvičku, urychleně jsem vstal a vzal jí ho, ať se s tím nemusí tahat. Ve stejnou chvíli vešel do kovárny trpaslík se sebevražednými sklony, ten který tehdy vyvolal v hospodě bitku.
„Sedněte si někde vy dva, já tu mám zákazníka.“ Pokynula nám s úsměvem Sumi.
„Máte tu moji sekeru už zpravenou?“ Dívka přikývla.
„Jdete právě včas, je jako nová. Taky jsem vám vyměnila topůrko, bylo už nalomené, trochu ho vytužila a nabrousila pořádně ostří...“ Dívka se sehnula pod pult a vytáhla z tama obouruční sekeru, dlouhou skoro jako ona sama. S úpěním ji položila na pult. Trpaslík na ni jen překvapeně koukal, jako šlechtický synek na drahý dárek.
„Krucipísek ženská, to je sekera jak pro krále, co jste s tým mým pahýlem udělala?! Tohle vám budu splácet ještě dva roky!!!“ Trpaslík žasnul a zároveň zoufal.
„Abych byla upřímná, z té původní sekery na téhle není už skoro nic. Leckterý kovář by tu předchozí vyhodil a za levný peníz by trpaslíkovi koupil lacinou na tržišti a obratem mu ji prodal za desetinásobek jako něco, co jej ani není hodno, ale já jsem vždy férová. Nejlepší reklama je dobře odvedená práce, nemyslíte?“ Mužík s dlouhými vousy, spletenými do copů vzal sekeru do svých svalnatých rukou.
„No, asi jsem neměl tu sekeru používat jako provizorní krumpáč ale na to, k čemu byla určena. Jenže to ostří se ztupilo a zdeformovalo tak jako tak, kdybyste tak věděla jak pevné kosti ta havěť v dolech má. Víte, bez Zamarie nemá císařství své zdroje železné rudy, tak museli otevřít jako náhradu doly v císařské provincii nedaleko města, avšak, ty doly jsou bohaté nejen na železo, ale taky na potvory, před kterými byste vy lidé utekli i kdyby byly na obrázku. Ale co, v dračích horách to bylo horší a tahle práce je alespoň dobře placená. Musím o vás říct kámošům, ostatní kováři jsou škrtilové a na nás trpaslíky hledí jako na nižší bytosti, vždy nás šidí. Původně nám zbraně kovali orkové, ale ti tu byli jen na krátkou dobu, pracovat na stavbě, teď se vrátili zpět do Bělhorska. Myslím, že vám dohodím více kšeftů, protože další tak šikovnou kovářku najít, to by byla dřina. Bohužel tu nemám moc hotovosti, berete drahé kameny?“
Trpaslík Sumi podal modrý drahokam.
„Tyhle šutříky jsou pro nás prakticky odpad. Nenažereš se jich, zbroj z nich nevyrobíš, někoho, kdo by je koupil, jsem zatím nenašel. Ale dá se jimi tu a tam platit…“
Sumi vzala drahokam do ruky a namířila s ním k oknu proti slunci. Chvíli ho kontrolovala a nakonec schovala do kapsy. Chudák trpaslík, za tento šutr by si koupil nejméně dvě další sekery, ale co, jiný kovář by mu řekl, že chce ještě přihodit.
„Ujednáno, je vaše. A dávejte si na ni příště pozor!“

Já s Laurou jsme to celé sledovali, když trpaslík odcházel.
„Sumi je hodně dobrá kovářka že? Kde se to naučila?“ Laura pokrčila rameny.
„Ona je takový všeuměl, vyrostla jako sirotek na ulici, zatímco jiní žebrali a brečeli, jak se mají špatně, ona se toulala kolem řemeslnických dílen a sledovala, jak se co dělá. Už jaké malé dítě neustále něco vymýšlela a vyráběla. Pravda, trvalo roky, než dokázala realizovat to, co si vzala do hlavy, ale časem byla stále lepší, a jak vidíš, kovařina jí nedělá problém. Sice jí hodně pomohlo, že dělala výpomoc jednomu staříkovi, který tu vlastnil kovárnu před ní a tak trochu se jí ujal, tedy spíš jí občas dal za tu pomoc nějaké jídlo. Když umřel, předal jí rozpadající se chatrč a Sumi z ní do roka udělala to, co vidíš teď.“
Začínal jsem to stvoření obdivovat.
„Asi nebylo snadné to opravovat ve dvou.“ Řekl jsem se sklopenou hlavou a pozoroval svůj šálek.
„Zvláště s takovým nemehlem jako Laura, co pořád jenom maluje.“ Zahihňala se pihatá dívka, když mířila k třetí židličce u stolku, u kterého jsme seděli.
„Kdybyste náhodou vy dvě potřebovaly chlapskou pomoc, tak víte na koho se obrátit.“ Pousmál jsem se. Sakra, tím že jsem řekl, že jsem u Leonarda, jsem prozradil své bydliště. Jestli to Maria zjistí, stáhne mne zaživa z kůže.
„To bych ti neradila, ty naše rozhovory by tě přivedly do blázince.“ Pousmála se Laura.
Dostal jsem nápad.
„Hele, vy tu už asi bydlíte delší dobu… Jsou císařovy plesy přístupné veřejnosti?“ Sumi se zamyslela.
„Není žádné omezení jak se tam dostat, pokud vím, nemusíš mít hezké šaty, otrhance tam nepustí.“
„Máte v plánu tam jít?“ Eh, hloupá otázka, dívky však začaly přemýšlet.
„Možná ještě vyhrabu někde nějaké šaty…“ Zamyslela se Laura.
„Jo a co já?“
„Nějaké ti půjčím.“ Odvětila kamarádce zrzka.
„A tou sukní, co potáhnu po zemi budu za sebou zametat, že?!“ Ušklíbla se Sumi.
„Nějak to pořešíme. Ty tam půjdeš?“ Podívala se na mne Laura.
„Snad.“ Pousmál jsem se.
„Je to už dlouho co jsem na takové slavnosti byl, víš jak, nemůžeme si to moc dovolit.“ Popravdě by zajít na ples v době mého života na Valencii nebyl problém, stačilo by na lodi si zaplout do císařského města, nebo do jiné velké metropole. Jenže my Bolmoti místo s dámami v šatech vždy tančili raději s katanou v ruce a jako tanečního partnera jsme měli banditu či nestvůru.
Leonardo stejně na ten ples někoho pošle, protože tam bude šance zjistit práskačovu totožnost, tak proč bych tam nemohl i já? Asi po hodině strávené s dívkami jsem se vydal domů. Rozloučili jsme s tím, že se snad potkáme na plese.
Mám to já dneska ale kliku!!!
Doběhl jsem rychle domů. Bylo totiž už odpoledne a já byl docela dlouho pryč, přičemž Leonardo nejspíš nečekal, že mi vrácení dopisu potrvá dlouho. Každopádně, ten chlap byl pohodář, nikoho moc nebuzeroval. Od toho má svou ženu. Ta na mne čekala na ulici ve svém prostém, nenápadném oblečení. V jedné ruce třímala sklenici s nějakou červenou tekutinou, ze které upíjela. Pochybuju, že to je víno.
„No to je dost, že jsi tady, potřebuju vytřít schodiště a zalátat večerní šaty. Jdeme na ples.“
„S tím šitím šatů ti nepomůžu.“ Opřel jsem se o zeď vedle ní. Maria si usrkla „vína“ a překvapeně se na mne podívala.
„Ehm… Popelka se nám bouří?“
„To, že Popelka umí zašít díry na prodřených kápích, neznamená, že umí látat luxusní šaty své ošklivé sestry. Tam se to musí umět. To je macecha Leonardo takový škrt, že ti nekoupí jiné?“ Maria mi dala pohlavek.
„Neurážej mou krásu blbečku. Eh… No více šatů by se našlo, ale modré mám jen tyhle jedny. A Leonardo řekl, že půjdeme v modrém, ať to ladí. Měla jsem ti to vzkázat, má zrovna zákazníky, co si myslí, že je poctivý a nevinný hodinář…“ Upírka dopila.
„Sáákra… Hele nastav ruku, trochu to štípne.“ Nasadila psí oči.
„Ehm…“ S náznakem odproru jsem nastavil ruku. Maria vytáhla z jedné ze svých vysokých bot s podpatkem dýku, kterou mne trochu řízla do předloktí.
„Je to dost nechutný, víš to?“ Zamračil jsem se, když si ta mrcha vychutnávala mou krev.
„Nekecej nebo tě vezmu do tepny.“ Odsekla temná elfka.
„Ehm… Takže ty s Leonardem půjdete na ples?“ Raději jsem změnil téma. Dívka přikývla.
„Áno. A ty taky. Leonardo ti půjčí nějaké své starší šaty, sice jsi trochu vyšší, ale snad ti sednou. Jemu byly trochu velké, co si pamatuji. Ale nemysli si, že se tam jdeme bavit, čeká nás práce. Budeme lovit práskače.“ Maria se opět napila.
Vešel jsem dovnitř.
Zaslechl jsem jakési cvakání. Prostou chodbičkou s nízkým stropem jsem došel do místnosti, kde Leonardo míval zákazníky s hodinami, tam však za pultem stál Grog, obrovitý ork se hrabal ve strojku hodin a co chvíli nadával.
„Jak to ten kripl dělá…“
„Ehm… Grogu?“ Poťukal jsem na futra. Zelenáč zvedl hlavu. Kromě nás tam už nikdo nebyl, vypadá to, že zákazníci se staví pro hodiny až zítra.
„Co je?“ Ork začínal být mírně nepříčetný ze své práce, nejspíš měl chuť něco rozflákat. Radši ty hodiny než mou hlavu.
„Kde je… Leonardo?“
„Stříhá se, s dredama ho jeho stará na ples nepustí. Tseh, ty plesy… Orkské kmenové zábavy jsou lepší, tak se prostě ožereme a pak celou noc proš… protančíme.“ Díval jsem se zdlouhavě na Groga.
„My orkové… Strašně rádi… Tančíme. Víc než cokoliv jiného.“ Raději jsem se od toho „tanečníka“ vzdálil a vydal se za cvakáním.
Leonardo tam seděl na židli, půlka jeho dredů už byla pryč, druhou polovinu hlavy pokrývaly krátké vlasy. Podle všeho se i oholil, protože místo klasického strniště měl nyní bradku spojenou s knírem.
„Zdravím Alexi, už se ti doneslo, že půjdeme na zábavu?“ Řekl otočený zády ke mě. Nechápu, jak mohl vědět, že jsem to zrovna já. Chlápek, který ho stříhal ani nemrkl. Prostě stříhal dál, jako kdybych tam nebyl. O trochu vyšší chlap než já, jednotlivé hnědé krátké vlásky mu trčely všemi směry jako hřebíky. Vypadal docela mladě, neměl víc jak o pět let víc, než já. Od pravého obočí, přes spánek až na lícní kost se mu táhla jizva, ale jinak to byl docela fešák… ve srovnání s Grogem, nebo Antoniem. Jeho hnědozelené oči se mi nevěnovaly ani na zlomek vteřiny, jenom pobíhaly pohledem sem a tam po Leonardově hlavě
Obličej měl neuvěřitelně klidný, skoro bych řekl, že musí mít ochrnuté obličejové svaly.
„Hotovo…“ Poplácal Leonarda po rameni.
„Alexi, seznam se s Raněvským mladším, ale můžeš mu říkat Raněvský, jeho táta je stejně v Zamarii. Na tvých prvních akcích ti bude dělat mámu.“ Takže Zamariec? Mělo mne to podle stavby těla napadnout. Půdovní obyvatelé Zianaru, Bělhorci a Zamarijci, kterým se dohromady říká prostě „Zianarští“, totiž oproti císařským, kteří tvoří majoritu lidské populace daleko silnější a svalnatější těla. Jenže Zamarijci zrovna s císařstvím válčí ne? No, ptát se na to jak se dostal k asasínům asi není tak úplně na místě…
„Mámu?“
„Bude dohlížet na to, ať se vrátíš v kuse, nemyslel sis snad že na něco takového tě pošleme samotného, když budeš ještě nezkušený?“ Leonardo si prohrábl své nové vlasy.
„Jsem Bolmot, vycvičili mne k boji jako samuraje, dejte mi katanu a nemusíte se bát.“ Pokrčil jsem rameny. Leonardo se ale jen pousmál.
„Příliš mladý, příliš mladý. Alexi, tady to chodí jinak. Nemůžeš někam vběhnout a vymlátit to. Nepřežil bys. Ne, tady mají plno stráží na každém rohu, tohle není turnaj, ani soubojové hřiště, tohle je bitevní pole. Jeden špatný krok a…“ Raněvský si přejel ukazovákem po krku.
„Budeš dělat hezky to, co ti tady Raněvský řekne, je to v zájmu tvého přežití… A teď pojď, podíváme se, jaké ti můžu půjčit šaty. Půjdeme tam maskovaní, jako že jsme rodina, takže si začni zvykat na to, že mi říkáš tati.“ Leonardo se zazubil.
„Už je to dááávno co jsme s Mariou byli na takové zábavě, posledně to byla svatba, měli jsme zapíchnout ženicha za to, že zákazníkovi přebral nevěstu. Občas se hodí vydělat si nějaké peníze bokem, když zrovna neplníme zájmy řádu, že ano… Můžeš si tam pozvat nějaké děvče.“
Ano Leonardo, vlastně se už stalo. Rovnou dvě.

Er-forma

„Leslie? Jsi doma?“ Dveře byly odemčené. Laura vystoupala po rozvrzaných schodech do toho, co by se dalo nazvat obývacím pokojem a jídelnou v jednom, spojeného s kuchyní. Za dveřmi zaslechla vysoké hlasy, jak si neustále nějak nadávají nebo se postrkují. Jeden z nich patřil určitě Leslie, ale ten druhý?
Opatrně otevřela dveře.
„Ehm… Leslie, neruším?“ Spatřila bytost, která ji vychovávala, jak sedí u jejich malého rozpadajícího se dřevěného stolku na židli, vedle ještě jedné dívky, kterou však neznala. Měla na sobě červené kimono, to bylo nejzvláštnější, protože to tady skoro nikdo nenosil. Měla dlouhé černé vlasy a štíhlou postavu. Hihňala se Leslie, která… Držela její štětce a čmárala na její plátno na jejím stojanu!!!
„Sakra jak to ta holka dělá?“
„Trénink děvče, trénink…“
„Neříkej mi děvče!!!“
„Jsem starší než ty…“
„Tak dobře stařenko… Ehm, ahoj Lauro, ne nerušíš.“ Dívka v černých šatičkách se začervenala a zazubila.
„Co jsem provedla, že przníš mé štětce?!!“ Zděsila se Laura při pohledu na „obraz“.
„To je kachna na rožni, nebo postižený rytíř?“
„Měl to být drak.“ Sklopila hlavu Leslie. Laura se podívala na hosta.
„Ehm… Omluvte mou nezdvořilost, tady Laura, těší mne, kdo jste sakra vy?“
Dívka s výrazným obočím se kupodivu neurazila, pouze vstala a uklonila se.
„Jmenuji se Aki-Haru…“
„Aki? Nejmenuje se tak náhodou jedna bohyně?“ Pozvedla obočí zrzka. Leslie si začala jednou rukou mnout čelo.
„Víš… Aki měla trochu mentálně zaostalé rodiče a ti jí dali to jméno, protože si mysleli, že bude jako ona. Taková… Inkarnace boha nebo co.“
„Mysleli si, že jsem Avatar.“ Usmála se Aki. Laura si parodicky roztáhla oči.
„To kvůli těm šikmým očím?“ Leslie chtěla své svěřenkyni něco říct, ale ta s klidem odpověděla.
„Můj otec… Měl takovou zvláštní dědičnou nemoc, proto si mne lidé často pletou s obyvateli jihu kontinentu Edo.“ Laura si stále hosta prohlížela jako bytost z jiného světa, nicméně po chvíli se obrátila na Leslie.
„Ehm… Sumi by potřebovala půjčit šaty, půjdeme na císařský ples, máte podobnou velikost.“ Lelie začala zuřit.
„NENÍ TO PLES, ALE BÁL!!! NA BÁLU SE NOSÍ MASKY, NA PLESE NE!!! JAK DLOUHO TĚM IDIOTŮM BUDE TRVAT, ŽE TO POJMENOVALI ŠPATNĚ?!!“
Laura se na chvíli zarazila a otočila se k odchodu.
„Ehm… Vidím, že nejsi zrovna v náladě, jen… Jak moc se musí člověk nudit, aby začal řešit takovéhle věci?“ Leslie si povzdychla.
„Počkej tady, jdu slečně obstarat časy pro kamarádku…“ Leslie se vydala ke dveřím.
„Děláš, jako kdybych byla chodící půjčovna…“ Zamračila se temná dívenka, když vešla s Laurou do její ložnice.
„Pořád chodíš v těch černých šatičkách, tak na co je tak moc potřebuješ?“ Nechápala zrzavá dívka.

Vzhledem k tomu že Leslie, jakožto nesmrtelná bytost, nebyla tak úplně člověk, spánek a jídlo byly pro ni potřeby spíše symbolické. Ani ona sama nevěděla, zda vůbec dokáže zemřít hlady, nebo vyčerpáním. Zkoušela už jednou, jen tak z nudy, sto let nejíst, ale spíš než hlad ji nakonec přemohla chuť. Spánek taky nepotřebovala, byla bez něj jednou v kuse padesát let, ale celou dobu ji tam někde vzadu v hlavě kousala touha se vyspat. Ne že by byla unavená, ten pocit znala jen minimálně. V podstatě nikdy nebyla svým tělem nebo podvědomím naplňovat potřeby smrtelníků, ovšem, za ta staletí strávená mezi nimi zjistila, že jejich naplňování může být celkem příjemné. Paradoxně to, co pro smrtelníka je samozřejmost a naprostá rutina, to pro ni byla vždy zábava a něco čeho se nemůže nabažit
Možná proto ze všech kusů nábytku milovala nejvíce svou postel. Na první pohled obyčejná pryčna, prostá, primitivní, snad i dělníci mívali lepší. Ale pro Leslie to bylo lože, kterým by nepohrdli ani bohové.
V maličké místnůstce, do které proudilo světlo pouze maličkým střešním okýnkem se zamlženo skleněnou tabulí, byla jednoznačně na první pohled patrná relativně velká skříň. Zvláště pro tak malé stvoření jako Leslie.
„Tak se podíváme co bych mohla půjčit…“ Leslie odněkud ze šatů vylovila malý stříbrný klíček a odemkla stříň. Když ji otevřela, Laura si myslela, že omdlí. Skříň byla doslova NACPÁNA šaty.
„Ehm… No, něco by se Sumi mohlo líbit, neznám její vkus tak dobře jako ty, ale…“ Leslie sundala tři šaty i s věšáky.
„Tyhle tři kusy jsem už nějakých deset let neměla na sobě, může si je nechat, stejně se mi nelíbí.“ Dívka se podívala s tázavým výrazem na Leslie.
„Já si hledám příležitostné práce, Sumi, která je ve věku, kdy by jí z většiny měli život rodiče, nám finančně vypomáhá a ty… Ty máš peníze na takové kvantum šatů?!!!“
„To jsem si nekoupila, to je dárek od táty. Neměla jsem to srdce to prodat.“ Pokrčila rameny dívka v černém.
„Ty…Máš tátu?“ Laura složila šaty po Sumi. Leslie protočila oči.
„Neeee vylezla jsem z díry, jasně že mám tátu!!! To že jsem nesmrtelná bytost neznamená, že nemůžu mít rodinu!!!“
„A kdo je tvůj táta?“
„Khanus Ničitel, slyšelas někdy o něm ne? Je to hodně velký borec, ničitel světů.“ Lelie si blaženě prohrábla vlasy. Nejspíš na tátu byla hrdá.
„A tvá máma?“ Leslie se křečovitě usmála a přivřela oči.
„To je kapánek diskutabilní. No co se týče těch šatů…“
Leslie jedny zrovna vyndala ze skříně.
„Každý rok mi na mé narozeniny jedny pošle, nehledě na styl, cenu nebo barvu, mám ale podezření že některé z nich pochází od jeho zvrhlých služebníků hele, tyhle určitě patřily nějaké kněžce, kterou napadl vlkodlak. Mají na několika místech takové díry jako by po drápech, ale vypadá to stylově. Myslím ale, že některé kousky bych ti radši neměla ani ukazovat, byly by pro tebe pohoršující…“
Obě dívky vyšly z Lesliina pokoje. Aki byla pryč.
„Kam zmizela?“ Rozhlížela se Laura.
„Co já vím, ta pořád někde mizí.“ Pokrčila rameny Leslie.
„Ona… Asi taky není tak úplně normální člověk, že ne?“ Leslie chtěla něco říct, ale ozvalo se praskání a rachot. Po ulici přejížděl vůz tažený koňmi. Laura koutkem oka zahlédla jeho náklad.
Odsouzení na popravu. Mezi nimi byl i švec William. Lesliina svěřenkyně upustila šaty na zem.
„To… Ne…“ Leslie se zadívala na Lauřin výraz. Bylo jí hned jasné, co se jí honí hlavou.
„Ano na to…“
Laura se otočila a utíkala ven. Leslie se jen plácla do čela a povzdychla si.
„Nechápu, jak ses mohla dožít dvaceti…“

„Tito muži se dopustili zrady a podněcování vzpoury proti mému otci, císaři Orlandu Berucimu, z principu prevence viny nechť je vykonán trest smrti oběšením!!! Dejte jim poslední požehnání!!!“ Mladý princ Lorenzo, oděn do zdobené kovové zbroje s fialovým pláštěm, barvy rodu Beruci, pokynul pravou rukou, na jejímž prsteníčku měl prsten s fialovým drahokamem ve tvaru znaku svého rodu, knězi.
Ten se vydal po vysoké plošině, na níž všichni odsouzenci stáli bok po boku. Jednalo se většinou o obyvatele chudinské čtvrti, dělníky, avšak, byl mezi nimi i jeden kupec a dokonce i, nyní již bývalý, důstojník městské stráže.
Tlustý muž s pleškou, oděn do bílého pláště začal odsouzeným žehnat svěcenou vodou. Zastavil se u Williama a zrzka s krátkými vlasy. Se smutným výrazem v očích k nim pošeptal:
„Je mi to líto Williame… Slibuji, že s tím nemám nic…“ Švec však zavřel oči a zavrtěl hlavou.
„Věděl jsem, že tento den jednou přijde. Jsem na smrt připraven… Jen prosím… Postarejte se o mou ženu a děti…“ Zrzek byl duchem nepřítomný, pouze se klepal, po tváři mu tekly slzy a sám pro sebe si hekavým, koktavým a trhaným hlasem sám pro sebe odříkával motlitbu.
„KATE, KONEJ SVOU POVINNOST!!!“
„Neee!!!“
Laura se prodírala davem diváků, kteří se na náměstí shromáždili. Než si ji však stihl Lorenco všimnout, někdo ji stáhl zpět do davu. Natáhla v poslední chvíli ručku k Wiliamovi.
„Ne…“ Vypustila ze sebe tichým zasténáním, když se jí oči zalily slzami.
William si jí všiml. Ale nic neříkal. Pouze se na posledních pár sekund svého života naposledy usmál.
„Už mu nepomůžeš!!!“ Obrátila ji k sobě Leslie a podívala se jí do očí.
„Ale on…“
„Nemůžeš nikdy zachránit všechny!!! On se rozhod ti pomoct, věděl, jaká rizika to nese. Ale TY jsi v tuhle chvíli příliš důležitá na to, aby tě chytili. Co chceš dělat? Nemáš masku, ani zbraň. Jen bys tam vtrhla a byla chycena. Nebo zabita rovnou. Myslíš, že tohle by chtěl?“ Chtěl něco říct, ale přísný pohled temné dívky jí zkrotil.
„Vybral si sám…“
V tu chvíli se ozvalo křupnutí. Kat zatáhl za páku a skupina odsouzených propadla. Někteří si zlomili vaz okamžitě, to byli ti šťastní. Ty méně šťastné čekalo několikaminutové beznadějné kopání nohama do prázdna. A pomalé zadušení…
Tím však nic neskončilo. Lorenzo pokynul dvěma vojákům a následně promluvil k davu.
„Připomínám, že v případě podněcování vzpoury či šíření proticísařovských nálad či jiné vlastizrádné činnosti, platí presunkce viny. A vlastizrada je trestána smrtí. Stejně tak v případě kohokoliv, kdo vlastizrádci poskytne úkryt nebo mu jakkoliv pomůže na útěku před spravedlností. To samé platí i o takzvaném „Mstiteli lidu“ zločince a hrdlořeza, který narušuje stabilitu říše a ztěžuje práci našeho milovaného císaře, který se snaží nám všem přinést co největší blaho… Jestli náhodou stojíš v tom davu, tam někde bez masky, věz, že muži, kteří byli dnes popraveni, byli zabiti z části kvůli TOBĚ!“
Tahle slova Lauru bodala do srdce jako nůž. Leslie ji musela doslova držet, aby neudělala nějakou hloupost. V tu chvíli na pódium donesli dva strážní mrtvé tělo v bílé kápi. Asasín. Shodili ho na dlažbu mezi lidi.
„Všichni hlupáci, kteří si budou myslet, že na vládce mohou vztáhnout ruku, aniž by ušli trestu, dopadnou stejně!!! Tihle „bojovníci za svobodu“ budou v brzké době vypátráni a zlikvidováni!!! Rozchod!!!“