---

Ženy, koření života

Alex


„Vstávej, princezno, je čas na snídani…“ Ozvalo se prasknutí a já se vyvalil z dřevěné bedny, kde jsem strávil dost dlouhou dobu. Přistál jsem na kamenité podlaze a rozmazaným pohledem jsem se rozkoukal kolem dokola. Ty barevné skvrny kolem mne postupně nabývaly tvarů postav. Postav v dlouhých bílých kápích, které na mne mířily zbraněmi.
Poslední co jsem si vybavoval, bylo to, že jsem strávil pár dní plavby na pašerácké lodi spolu s Mariou, akorát těsně před přistáním v císařském městě mi řekla, ať se podívám dalekohledem, zda už vidím maják. V tu chvíli mne někdo vzal přes hlavu tupým předmětem. A to bylo to poslední, co si pamatuji. No, alespoň mi tam dali oblečení, tudíž jsem teď neležel před těmi lidmi v trenýrkách.
Ucítil jsem tlak na hrudi. Jednou rukou jsem si z čela odhrnul mokré vlasy a podíval se na toho, kdo mi šlápl na hrudník. Byla to Maria, ta proradná temná elfka v asasínské zbroji.
„Mario, co to sakra…“ Dívka si přiložila ukazovák ke svým krvavě rudým rtům.
„Mlllllč Alexi… Hezky v klidu a možná tě necháme naživu. Tvé uvedení to stavu bezvědomí byla nezbytná součást tvého transportu zde, nepotřebovali jsme, aby si tě všimly stráže ve městě. A navíc, stále si nejsme jisti, zda nejsi špion klanu Bolmot…“ Při těchhle slovech mne začala drbat na hrudi špičkou svého meče. Nebylo mi to dvakrát příjemné.
„Sakra tobě to nestačilo?!! Vidělas přece, že po mě šli jak po sekané!!! Jak můžu být špionem klanu Bolmot, když mne vlastní klan odepsal!!! Pro ně jsem mrtvý, vkročením na Valencii si podepíšu rozsudek smrti!!!“ Nereagoval jsem možná nejrozumněji, být agresivní v situaci kdy na vás parta pošuků v kápích míří zbraněmi není dvakrát rozumné, ovšem v případě že vás nedávno chtěli odrovnat vlastní příbuzní a strávili jste pár hodin ve velmi pohodlné bedně zmačkaní jak sardinka, to může vaše chování mírně ovlivnit…
Maria mi rozřízla košili. Sakra, další úchyl. Namířila mi na srdce.
„A kde bereš tu jistotu, že my ti budeme pomáhat?“ Nasucho jsem polkl, nevěděl jsem co říct. Nebylo pochyb, že to byla ona, kdo odrovnal strejdu Bertrama. Mé pronásledovatele nejspíš považovala za stráže jdoucí po ní a mě za jejich vůdce… Ehm… I když ji asi trklo, že strážní obvykle nepobíhají polonazí. Kdyby nezaváhala, bezpochyby bych již měl šíp v srdci.
Luskla prsty.
„Áááá já zapomněla, ty sis to doma rozházel a v tom šoku ses vrhl po první naději, ale omyl, ať je tvůj vztah ke klanu Bolmot jakýkoliv, pořád k nim patříš, a klan Bolmot podporuje císaře a císař a my stojíme tak trochu na opačné straně barikády…“ Olízla si rty, připomínala psa, který už dlouho nedostal nažrat a nyní objevil kost s pořádnou vrstvou masa.
„Takže promiň Alexi, jsi pro nás bohužel škodná, i kdybys nepatřil k Bolmotům, jsi cizák a riziko, že dostaneš informace o bratrstvu ven, tudíž tě jen narychlo vyzpovídáme a pak za…“
„Áááá Mário, ženuško moje, jsem tak rád že jsi už zpátky, jaká byla cesta?“ Leonardo. V té době kdy mi kdysi ten úchyl prozrazoval fešné způsoby jak někoho zabít, by mne ani na vteřinu nenapadlo, že jeho hlas uslyším někdy tak rád.
„Promiň drahý, řeknu ti to později, mám tu práci…“ Dva asasíni, kteří byli s Mariou ustoupili Leonardovi. Brýlatý černoch s dredy, oděn do svého pracovního řemeslnického úboru se nade mnou sklonil.
„Alex? Jsi to ty?“ Nevěřil očividně vlastnímu zraku, soudě podle toho jak si začal upravovat brýle.
„Promiň zlato, ale musím ho zapíchnout, povídat si můžeš s někým jiným…“ Maria se mne chystala probodnout. Zatnul jsem zuby a zavřel oči, jelikož jsem byl příliš slabý na odpor, ba i v plné síle bych proti této vražedkyni nejspíš mnoho nezmohl. Čepel se mé hrudi však ani nedotkla.
„Huš huš drahá, na toho mi nesahej. Najdi si jinou věc na bodání.“
„Ale vždyť zničil dýku!!!“ Sténala Maria. Očividně měla vraždící absťák.
„Ale tím, jak ji zničil, mi vnukl nápad jak ji vylepšit. Hele, jestli chceš nutně něco bodat a krájet, jsi připravit oběd, vy dva, určitě máte co na práci!!!“ Odehnal Leonardo svou mírně nepříčetnou manželku a dva asasíny. Poté mi pomohl vstát.
„Ženy jsou sakra nebezpečné, když opustí kuchyni, zvláště ta moje…“ Zavrtěl hlavou Leonardo. Namítl bych, že je sexista, ale právě mi zachránil krk.
„Ehm… Leonardo?“ Začal jsem si zapínat bílou košili, kterou jsem vyfasoval na lodi.
„Áno Alexi?“ Pozvedl obočí můj zachránce.
„Ty jsi u asasínů asi hodně velké zvíře, že tě poslechli ti dva a dokonce i tvá dominantní žena, nebo ne?“ Leonardo, parodující elegantní pány se uklonil.
„Mluvíš s Leonardem de Chanteur, mistrem bratrstva Asasínů pro kontinent Zianar. Ano, jsem něco, čemu ty říkáš „Velké zvíře“ ale mám nad sebou ještě pár lidí, ale s těmi se nejspíš nikdy nesetkáš, sedí pořád jen na prdeli v naší tajné centrále, jsou to staří dědci kteří mají plnou hubu moudrých keců, ale popravdě, vše řídí mistři jako já. Ale nemysli si, že mám méně práce, spíš naopak, musím tu vést organizaci zodpovědně a plnit úkoly oněch dědků, které mi posílají a zastupovat naše zájmy na tomto kontinentu, ale se sortimentem, který nabízí zdejší rekruti, to není lehké…“
Leonardo se otočil a naznačil rukou, ať jdu za ním.
„Není… Leonardo divné jméno pro…“ Nechtěl jsem vyznít jako rasista, ale Leonardo mne předběhl.
„Ano, my černí lidé z kontinentu Edo máme trochu jiná jména, ale na tom mém by sis zlámal jazyk, říkej mi prostě Leonardo. Ale o to tu teď nejde, mám pro tebe nabídku a ty nejspíš nemáš jinou možnost než přijmout.“
Sešli jsme opět po známé cestě do jeho dílny. Sundal ze stojánku na zdi křesadlo a zapálil jím několik loučí, aby bylo vidět na krok. Bordel tam byl pořád stejný, akorát tvořen jiným harampádím. Tentokrát jsme však nešli k ponku, ale ke stolu uprostřed.
„Omlouvám se za nepořádek, ty nákresy posuň na kraj…“ Kopl ke mně židli a oba dva jsme se posadili.
„Vím, že máš bezpočet otázek ohledně naší organizace, ovšem já mám taky pár otázek na tvou osobu. Nebudu chodit okolo horké kaše a řeknu ti, co ti chci nabídnout a co bys měl, pokud máš v plánu dožít se zítřejšího rána, přijmout.“ Zazubil se dredáč.
„Chcete ze mne udělat asasína, že jo? Přetáhnout mne na svou stranu.“ Leonardo se začal smát, jako kdyby byl na drogách.
„No, z části máš pravdu. Ano, chceme tě přetáhnout na svou stranu, chlapče, avšak, asasínem se nestaneš ze dne na den. Trvá roky, než dokončíš výcvik, řekněme, že se z tebe stane… Jak to nazvat… Bratr? Ne ne… Poskok je lepší slovo.“ Zamyslel se Leonardo.
„Vzhledem k tomu že Antonio mi půjde možná po krku i nadále a císařští důstojníci mne znají, tudíž mu dají svou polohu, brzo by mne našel. Jste jediní, kdo mi může zajistit v tuto chvíli bezpečí… Ano… Přijímám…“ Poklesl jsem s představou, jak nekonečné hodiny leštím boty. Leonardo si dal nohy na stůl a zatleskal.
„Výborně. V případě že nás zradíš, nemusíme tě zabíjet, udělá to nepřítel. Normálně dávám rekrutům lhůtu, kdy se musí rozmyslet pořádně vše zvážit, ale tobě očividně nic jiného nezbývá… Takoví jsou nejlepší. A postradatelní.“ Leonardo se zhoupnul na židli, sáhl na podřený ponk a po stole mi poslal skrytou dýku, kožený nátepník se skrytou čepelí, který však nyní vypadal trochu jinak.
„Strávil jsem nad tím celou dobu, co jsem tě neviděl, to jak jsi tehdy zabil toho kupce, jak se ti ta dýka porouchala a z nenadání vystřelila… No, vnuklo mi to nápad. Ale bylo to obtížné. Nicméně, pro mne není nemožné nic.“ Vyzval mne, abych si nátepník nasadil.
„Provedl jsi nějaké vylepšení?“
„Ne jen tak ledajaké, v brzké době si budou všichni říkat, jak to mohli používat bez onoho vylepšení. Sleduj pozorně.“
Prohlédl jsem si čepel. Prstenec na lanku byl pořád stejný ale vypadalo to, že kromě klasické bodací a sekací čepele tam byla ještě druhá, jejíž ostří bylo opatřeno jakousi kotvičkou, nebo jak to nazvat.
„Vzadu, na konci najdeš takovou páčku. Není skoro cítit, ale když do ní bouchneš, tak ta spodní čepel vystřelí.“ Leonardo založil ruce a tvářil se, jako kdyby právě objevil elixír mládí.
„Takže tím půjde střílet čepele na dálku? Trochu zbytečnost pro ty co umí házet nožem, nebo dokonce střílet lukem, ne?“ Leonardo zavrtěl hlavou.
„To není vše. Čepel je připevněná k lanku. Bylo těžké najít systém, aby se navíjelo samo, ale dokázal jsem to. Jedním úderem do páčky čepel vystřelí, druhým se lanko začne zasouvat zpět. Navíc, kotvička způsobí, že čepel uvízne v materiálu, do kterého se zabodne, můžeš se tudíž zahákovat třeba ve stěně budovy a zhoupnout se. Nebo může zasáhnout nepřítele a přitáhnout si ho… Když při zmáčknutí páčky ji zamíříš doleva, kromě zasunutí se uvolní i kotvička. Vymakané že?“
„Nestala se ti při testování nějaká nehoda?“
„Vyrobil jsem celkem pět verzí, ta tvoje je nejnovější. No, nic vážného, vyražený dech, zlomená ruka, vymknutý kotník… Ty to možná přežiješ. Většinu much jsem již vychytal.“
Začal jsem si tu hračku prohlížet.
„Až budeš mít volný čas, vyzkoušej ji. Ale radši v noci, stráže… Řekněme, že pro parkúr nemají moc pochopení.“
Leonardo si dal ruce za hlavu.
„Mno a teď ty otázky. Pročpak se tě tvůj vlastní klan chtěl zbavit? Když jsi tu byl poprvé, nevypadal jsi, že bys měl rodinné problémy…“ Tak ty jsem měl celý život… I když ne až takovéhle.
Pokrčil jsem rameny.
„Prostě jednoho krásného večera se mne pokusil náš patron zapíchnout, nepovedlo se mu to, tak se o to pokusili mí příbuzní… Naštěstí mi sestřenka pomohla utéct, ale naštěstí o tom nikdo neví. Nebýt jí, nejsem tu.“ Leonardo si začal cosi zapisovat.
„Nemusíš mi nic skrývat Alexi… Tvůj klan tě odvrhl, MY jsme teď tvůj klan. Je mi jedno zda nám věříš nebo ne, nic jiného ti nezbývá, ptám se proto, jelikož k tomu mám dobrý důvod… Ehm… Takže tě vůbec nenapadá, proč tě chtěl tvůj patron zaříznout?“
Opřel jsem se lokty o primitivní oprýskaný stůl a podepřel si hlavu, prsty jsem si nahrnul vlasy dozadu a podíval se dolů. Duchem nepřítomen jsem začal uvažovat.
„Možná to bylo kvůli Saskie…“
„Saskie?“ Nechápal Leonardo.
„Má snoubenka, Saskie Tamara Rose-Arbre. Antonio, můj strýc a náš patron, mne s ní chtěl oženit, aby s nimi navázal přátelské vztahy. Nevím to jistě, ale myslím, že měli v plánu vrazit Berucimu kudlu do zad. Jenže… Ta holka byla ztřeštěná, nevydržel bych s ní ani hodinu, aniž bych v žilách neměl nějaké omamné látky. Nechtěl jsem si ji vzít, ale nedal jsem nic najevo… A pak…“ Leonardo zpozorněl.
„Co PAK?“ Dával jsem si myšlenky dohromady. V tom šoku se mi všechny vzpomínky na události té doby rozházely.
„Pak se mne Antonio zeptal, zda si ji opravdu chci vzít. Upřímně jsem mu řekl, že ne… A on na to že dobrá, že zruší svatbu. Vůbec to nebyl on, normálně se po mě vozil a ten den byl na mne milý… Jenže o pár hodin později mne chtěl kuchnout…“
Leonardo si něco zapsal a poté přiložil konec tužky ke rtům.
„A tví rodiče… Jak reagovali?“
„Žádné nemám. Teda, má matka, Antoniova sestra byla vyhnána za to, že měla nemanželské dítě, přesněji řečeno mě… Otce jsem nikdy nepoznal, říkali, že to byl tulák. Provalilo se to však až v mých sedmi letech, Matka totiž v době kdy potkala mého otce přišla o muže, tudíž se mělo za to, že jsem pohrobek. Když se to provalilo, byl z toho skandál a tak, matka musela opustit klan a mne nemohla víz s sebou. A já od té doby dělal Antoniovi poskoka a zbytek klanu se po mě vozil, ale přežil jsem to. Ne že bych nevzdoroval, ale sebemenší vzdor byl okamžitě trestán… Dost brutálně…“ Ukázal jsem Leonardovi svou pravou ruku.
„Radši ani nechtěj vědět, kolikrát jsem měl přeražené prsty. Už jako malé dítě…“
Leonardo se otřásl, jako kdyby jím projela zima.
„Očividně si tě strejda moc nevážil, na to jakou roli si měl sehrát… Ehm… A kdyby ses oženil…“
„Odjel bych z Valencie do Rumportu a už bychom se nikdy neviděli.“ Laonardo se zarazil.
„Tak teď mi je už vše jasné Alexi…“ Zamrkal jsem.
„Že můj strýc je magor?“
„Ne, je mi jasné že se tě chtěl zbavit. Sice mi není ještě úplně jasné proč, ale nejspíš tě chtěl oženit, aby zabil dvě mouchy jednou ranou, přátelské vztahy s Rose-Arbre a k tomu zbavení se nepohodlného člena klanu, myslím, že pak si ale všiml, že nejsi ze svatby dvakrát nadšený. Kdyby ses se Saskie po pár letech rozvedl, nedej bože měsících, jeho snaha by vzešla vniveč. A spojenectví by bylo ohroženo. A dost možná by hraběnka byla na něj dost naštvaná za to, že její dceři dal její synovec košem… Tak si tě proklepl zda se může spolehnout na to, že neuděláš žádnou blbost, když zjistil, že ty tu blbost uděláš, řekl si že mrtvý mu budeš cennější…“
Že mi to nedošlo hned!!! Já idiot!!! Měl jsem tehdy kývnout a z Rumportu pak utéct. Mělo mi být hned divné že Antonio je menší hajzl než obvykle. Teda, divné mi to bylo ale nepřikládal jsem tomu až takovou váhu. Naivně jsem si myslel, že se jednou zachová jako člověk. Měl jsem to přímo před očima, ale nedošlo mi to!!! Málem mne má důvěra stála život.
„Zatím se tu chovej jako doma… Za pár dní pro tebe budu mít první úkol. Řekni Marii ať ti ukáže kde budeš spát…“ Leonardo vstal od stolu.

„Připadám si v té čapce jako idiot…“ Se slepeckými brejličkami na očích a nechutně vypadající čapce, která mi kryla vlasy, jsem s těžkými taškami v rukách následoval Mariu po tržišti. Leonardův první úkol pro mne, dohlédnout na jeho ženušku, když bude nakupovat.
„Hm… Koupím si ještě jedny šaty do zásoby, už jsem si skoro všechny zničila, za chvíli bych doma chodila nahá.“ Zamířila k dalšímu krámku.
„A taky nějaké boty!!! Tyhle už mám skoro prošoupané, jééé podívej na tamty rukavičky!!!“ Upíří vražedkyni se rozzářila očka a začala skoro tančit na špičkách, nevěděla kam skočit dříve. Nebudeme si nalhávat, ať je to sebedrsnější vražedkyně, tam uvnitř je to pořád ženská. Poté mne táhla mimo tržiště do kamenného obchodu s oblečením. Přesněji spodním prádlem. A stužkami. Ta ženská jimi byla posedlá, měla je zapletené ve vlasech, dávala si je do šatů, i na boty. Kupovala je snad na tuny.
Obíhala regály jako nějaká dcerka boháče.
„Ehm… Leonardo nebude nadšený, že tolik utrácíš…“ Upravil jsem si slepecké brejličky a položil si těžký náklad na zem.
„Sklapni.“ Sykla a naklonila se mi k uchu.
„To za co si kupuji šaty, to jsou peníze, o které obírám zavražděné cíle, tak neremcej poskoku!!!“
„Já nejsem poskok, Leonardo mi jen řekl, ať dohlédnu, ať nenakupuješ kraviny!!!“ Maria se zamračila.
„Mlč, ty kravino, a najdi mi kalhotky mojí velikosti!!!“
Poté co jsme jí ukázal bombarďáky, schytal jsem ránu pěstí.
„Proč vůbec musím nosit ty brýle a čapku? Vypadám jak debil!!!“
„Protože vy Bolmoti máte ty blbé rodové znaky, a navíc, hledají idiota, debila nechají na pokoji.“ Zazubila se a zase mne táhla k tržišti. Dnešek bude ještě velmi zajímavý…
Její nákupy spolu se zásobami pro domácnost tvořily neuvěřitelnou tíhu. Není nutno připomínat, že vše jsem nesl já. Ona, s tím že je dáma, se elegantně posadila na lavičku, kde se roztáhla tak, že já se musel spokojit s klečením na dlažbě. Vypadal jsem jak žebrák. Žebrák na nákupech.
„Em… Mario?“ Zeptal jsem se opatrně. Dívka si prohrabávala vlasy a užívala si jarního vánku, zatímco se zavřenýma očima měla tvář nastavenou k modré, sluncem rozzářené obloze.
„Ano Alexi?“
„Není to náhodou něco jako zátěžová zkouška, jako že zkoušíte, zda jsem dost tvrdý na to abych po sobě nenechal šlapat, abych tě udeřil, nebo tak? Jen že k tomu mám docela chutě po dnešku!!!“ Elfka se začala smát.
„Zátěžové zkoušky… Tohle není nějaký cech válečníků človíčku, tohle je organizace zabijáků!!! Tady nejde o čest, slávu nebo tak, tady jde o to zůstat naživu, my nečekáme, až se nepřítel na zemi zvedne, pokud se k nám otočí zády, bez váhání ho do nich bodneme. Něco čemu se říká „čestný boj“ si vymysleli ti, kteří se nedokážou přizpůsobit novým podmínkám. Neber jako ostudu, že děláš to, co se ti řekne… Disciplína je to, na čem všechno stojí a padá…“
Mariina přednáška by pokračovala, avšak najednou zbystřila. Posadila se rovně na lavičce a nenápadně ukázala k jedné hospodě blízko tržiště, před kterou byly lavičky plné štamgastů. Zvláště jeden z nich, oděn co zbroje důstojníka stráží ji zaujal.
„Vidíš ho? Toho plešouna.“ Nadzvedl jsem si slepecké brejličky.
„Toho, kterému odstávají uši a má na temeni brutální jizvu?“
„Jo, přesně ten. Jestli tě nošení nákupů nudí, jdi mu ošacovat kapsy, snažím se o to už dlouho, nosí pravidelně do kasáren nějaké papíry, dnes ráno si vyzvedával u jižní věže nějaký dopis. Přines mi ho a možná ti pomůžu s taškami.“
Ne že by pro mne byly až tak těžké, avšak… Nechtělo by se mi celý den od této ženštiny poslouchat, že jsem srab a taky to byla příležitost ukázat, že jsem k něčemu dobrý a nejsem pro ně pouze příživníkem. Zvedl jsem se ze země.
„Jdeš do toho?“ Pozvedla obočí a začala si svými tenkými prsty s rudě nalakovanými nehty hladit bradu.
„Za pokus nic nedám.“
„Jen svobodu a možná hlavu, ale tu ty stejně nepoužíváš… Tak pá, bav se.“ Zazubila se na mne a začala tiše pozorovat mou snahu, asi jako když necháte tvrdohlavé děcko, aby poprvé v životě dokázalo něco samo, přičemž téměř s jistotou víte, že selže.
Na tržišti s blížícím se polednem začínalo být plno. Třebaže tu panuje znatelně teplejší klima, bylo tu úplně jinak, než když jsem tu byl kdysi od pozdního léta až po téměř konec podzimu. Na jaře je to tu všechno jiné.
Koncem léta, když jsem tu přijel, tu bylo ještě slunečno, teplo a krásně. Právě proto konec léta kolikrát nesu hůř, než podzim. Zima mi sice nevadí, ale kdo by se chtěl s létem loučit? Vždyť je tak krásné, člověk pak v zimě vzpomíná, jaké to bylo, když mohl vyjít ven, aniž by byl nabalený do kožešin, jaké to bylo moci chodit na boso po zemi, aniž by nohy přimrzly, jaké to bylo když všude kolem byly barvy a ne jen sněhově bílá, když stromy ještě měly listy a nesly život, ne jako v zimě, kdy mrtvě připomínají sochy. Chladné vzpomínky na život.
Zima není špatná, ale léto a jaro, to mám nejradši, to mívám vždy nejvíce energie. Podzim je taková předzvěst, že se blíží doba, kdy všechno usne. V podstatě to je jako lidský život, na jaře se probouzíme do života, jako příroda děláme dětské krůčky a stále sílíme, v létě jsme na vrcholu sil, to je mládí, pak přijde podzim, a následně zima, stáří a smrt. Právě proto konec léta nesu hůř než samotnou zimu a podzim, protože to je něco jako konec období, kdy jste na vrcholu sil. Stále je hezky, stále je teplo, stále jste silní, avšak sami víte moc dobře, že dlouho už to nepotrvá a to vás zachmuří, třebaže víte, že před příchodem zimy a stáří máte před sebou ještě celý podzim, jenže právě ten podzim je taková cestička, kdy jde všechno z kopce. V podstatě konec léta je taková nemoc, smrtelná nemoc která vás postupně oslabí a nakonec zabije, jenže v době kdy se o ní dozvíte jste ještě v pořádku a necítíte se, že byste umírali. Jenže… Už to nepotrvá dlouho.
To samé se dá říct o samotném císařství. Jenže to už má své léto dávno za sebou a současný stav, utrpení prostého lidu, občanská válka, neustálé snahy elfů ovládat císaře, ty podrazy, které jsem viděl od hraběnky a Antonia… Ne, tohle je už podzim. Blíží se něco strašného, ta nejkrutější zima, chladnější, než když před pěti sty lety řádili démoni… Snad se nám podaří přinést další jaro. Jinak v chladu a bělobě usneme navždy.
Strážný, kterého jsem měl obrat o dopis, se spíš než o okolí zajímal o svůj korbel piva. Podle všeho nebyl tento den první, možná to nebude až tak těžké. Kapsařinu jsem nikdy nepraktikoval, ale nikdy není pozdě začít. Dopis mu čouhal z kapsy jen potáhnout…
Teorie by šla, ale praxe už ne. Stál jsem za ním, „nenápadný“ snad deset minut, párkrát jsem se pokusil o odcizení psaní, avšak pokaždé jsem si to raději rozmyslel, protože jsem
už-už viděl, jak mi naštvaný plešoun rozbíjí půllitr o hlavu a řve, co se mu hrabu v kapsách.
Uprostřed mého váhání se objevila nečekaná spása. Mladá náctiletá holka, nevysoká, vyžle, se středně dlouhými spirálkovými uhelnatými vlasy a pihami… Počkat, tu přece znám!!! Ta z hospody a tržiště, jak mi její ožralá kamarádka natáhla pěstí!!!
Začala toho chlápka šacovat, jako kdybych tam nebyl, úplně mne ignorovala. Potom mi to došlo. Ty slepecké brejličky…
Dívka se podle všeho vyznala, v kapsách se hrabala, jako kdyby to byly její kalhoty a strážný přitom nejspíš nic necítil. Za pár minut mu sebrala měšec a pár cenností. Chystala se pryč.
„Psst…“ Poklepal jsem jí na rameno, když se plížila pryč. Otočila hlavu.
„Áááá promiňte, pane slepče, já zapomněla, počkejte, dám vám almužn… Moment, jak to že jste mne viděl?!!!“ Museli jsme vypadat opravdu komicky, vést takový hovor, ovšem podle všeho si nás nikdo nevšiml, ani nezaslechl, protože plešoun se věnoval moku dál, jako by se nechumelilo.
„Protože nejsem slepec…“ Zašeptal jsem a trochu posunul brejličky, aby viděla mé oči. Dívka zaklela tak potichu, že jsem nadávku mohl rozeznat snad jen z pohybu úst.
„Krysaříci v kapse, o těch jsem už slyšela, ale mít na hlídání falešného slepce?!! Dáš mi aspoň náskok?“ Zamračila se. Zavrtěl jsem hlavou.
„O to tu nejde, řekněme, že potřebuji něco z tvého úlovku.“ Procedil jsem koutky úst. Dívka si povzdychla.
„Kolik?“
„Jak to kolik?!“
„Kolik peněz chceš, abys mne neprásknul.“
„Nechci peníze, potřebuji ten dopis, co mu číhá z kapsy.“ Teenagerka překvapeně pozvedla své výrazné obočí, ale beze slova vyhověla. Opět, hladce a nenápadně, v klidu, jako kdyby sahala do své kapsy. Strážný nasával dál…
„Díííky…“
„Opravdu nechceš žádné pe…“
„Ne děkuji, teď jsme si vlastně kvit.“
Oba dva jsme se odplížili od laviček u hospody do postranní tmavé uličky, teprve tam jsem si sundal brejličky i čapku. Okamžitě mne poznala.
„Vy jste ten…“
„Kdo vám zachránil krk při hospodské rvačce a tvá kamarádka mi za to natáhla pěstí, vyřiď jí můj pozdrav, Sumi.“ Dívka se začala při vzpomínce na incident chichotat.
„No, měla trochu nalito, pak vás nějakou dobu hledala, aby se mohla omluvit a poděkovat, ale nebyl jste k sehnání, Alexi.“ Pousmál jsem se.
„Byl jsem mimo pevninu, ale teď tu budu chvilku dýl, už to tak vypadá.“
„Kde bydlíte?“
„To bohužel nemůžu sdělit, můj hostitel… Ehm… Nemá rád návštěvy.“ Musel jsem rychle vymyslet výmluvu, když jsem si uvědomil, že jí toto asi říkám moc. Ale pokud sama nemá dobré vztahy se strážnými, dost možná to bude cenný spojenec.
„Áha, chápu. Každopádně, kdybyste chtěl vidět mou kamarádku, mimochodem, jmenuje se Laura, tak často bývá u mě v kovárně, mám ji asi dvě ulice od přístavní čtvrti. Poznáte ji snadno, jediná budova, ze které se pořád kouří. Občas tam chodí za mnou poklábosit, však znáte, my ženské. Můžete se stavit na čaj. A kdyby něco, můžu mít „náhlou zakázku“.“ Mrkla na mne. Asi si myslela, že jsem se do její kamarádky na první ránu zamiloval. No, nebyla špatná, ale ta rána do zubů mi mírně zkazila první dojem.
„Určitě se někdy stavím, na viděnou.“ Zamával jsem dopisem a poté ho schoval do záhybů oblečení, nasadil si čapku i brejličky. Vydal jsem se beze slova zpět za Mariou, která už nervózně podupávala nožkou o dlažbu, zatímco plešouna, když jsem kolem něj procházel, jsem slyšel silně klít a nadávat, kdo že se mu to hrabal v kapse. Prvním podezřelým byli štamgasti v hospodě a všechny obvinil z krádeže, ale ti se tomu, kvůli jeho podnapilému stavu, jen smáli, zvláště poté, co zjistil, že nemá na placení. Hostinský mu proto zabavil zbraň a vykopl ho se slovy: „Bez peněz, do hospody nelez!!!“
Došel jsem, předstírající slepotu, k Marii a podal jí nenápadně dopis. Ta se jen uculila a schovala ho.
„Nedostatečná Alexi, nedostatečná. Za flirt se ti strhávají body, nákup neseš všechen sám. No, ale abys neřekl, že jsem svině…“ Její malá ručka a nástroj zkázy v jednom vklouzla do tašky a vytáhla jedno jablko.
„…vezmu část nákladu na sebe… Tak, a hybaj domů.“ Jemně mne nakopla a sama se zakousla do ovoce.

Er-forma

Hlavní město Valencie incident zaznamenalo, ale nikdo přesně s jistotou nevěděl, co se děje. Patron klanu a vládce provincie, Antonio Bolmot, raději pouze oznámil, že po ulici běhal polonahý opilec. I tomu největšímu hlupákovi by došlo, že po obyčejném opilci, který se nápadně podobal Alexovi, by asi Antonio nevyslal své elitní samuraje a zvládla by jej obyčejná městská hlídka. Navíc, na opilce se pohyboval až příliš jistě. A který obyčejný člověk by dokázal přemoci samuraje, ještě k tomu v podnapilém stavu? Třebaže to bylo kdekomu divné a tu a tam se něco šuškalo, nikdo nevěděl nic jistotou a nikdo se v tom nehrabal Ono „hrabání“ totiž mohlo kdekomu způsobit „nehodu“.
Nikdo nic netušil… Až na samotný klan Bolmot a jeho nejbližší poddané.

Byla to už nějaká doba. Antonio seděl ve své, oproti ostatním relativně luxusní ložnici na posteli. Tohle teď dělal většinu času, jelikož lékař mu kvůli jeho noze zakázal, aby se moc namáhal. Měl štěstí, sice mu prasklo pár vazů, ale bude ještě chodit. Takových zranění už měl… Stejně kvůli těm bojům, které zažil, může na sportování dávno zapomenout. To ho netrápí. Ale… Jak mu ten kluk mohl jen tak proklouznout?
Příliš ho podcenil. Myslel si, že neozbrojený mladík, takové štěně, proti němu, veteránovi mnoha bitev, pro kterého je katana téměř součástí těla, nemá šanci. Měl. Vlastně může být rád, že ještě dýchá. Kdyby Alex nezachoval chladnou hlavu, dost možná by ho ta noha už netrápila. Mrtvého může trápit máloco.
„Tady máš obklad tati…“ Zlatovlasá dívka se nad ním sklonila a obložila mu nohu vlhkými hadry. Příjemně to zachladilo a bolest částečně ustoupila… Chlad. Ještě před pár týdny by nebylo problém sehnat sníh. Nebo ještě lépe, nejraději by tu nohu nacpal do díry vysekané do ledu, pokrývající zamrzlé jezero, tam moc to koleno pálilo!!!
„Díky děvče…“ Stařík se pousmál a pohladil svou dceru po vlasech.
„Měla bys odpočívat, sama jsi raněná…“ Ukázal na její ruku, přivázanou k dlaze, kterou teď měla na šátku pověšenou kolem krku. Dívka se na chvíli odmlčela, podívala se na pěst a sevřela ji. Místo zlomu kosti začalo neuvěřitelně bolet, ale ona to na sebe nedala ani znát. Musí překonat tu bolest, nesmí být slabá, nesmí přece znovu zklamat svého otce!!!
„Promiň, otče… Nepodařilo se mi ho zabít, nějakou šťastnou náhodou…“ Antonio jí dal prst na její bledě růžové rty, dokonale ladící s její od přírody bledou pletí.
„Nemluv tak. Dělala si, co si mohla. Jsem rád, že tě nestihl zabít. Kdybych ztratil ještě tebe…“ Dveře do ložnice se otevřely. Antonio chtěl začít nadávat, proč mu strážný neohlásil, že tu někdo míří, avšak poté zpozoroval, že se jedná o jeho děti, Konráda a Nataliu.
„Zdravím děti… Tak co?“ Antonio se pokusil o křečovitý úsměv, který mu byl opětován Konrádovým pohledem, kde se mísil strach s odtažitostí, zatímco Natalia dělala skoro, jako kdyby tam její otec nebyl.
„Ehm… Mí muži prohledali les, po Alexovi není ani památky, dost možná uprchl dále do divočiny, avšak, daleko neuteče… Řekl jsem jim, ať ho opatrně chytí, ať mu neublíží a dovedou zpět, kdo ví, co do toho kluka vjelo…“ Antonio, Manako i Natalia se zarazili. Konrád snad neví, o co jde? Antonio byl asi až příliš důkladný, co se týče úniku informací, až tak, že jeho vlastní syn si myslel, že Alex jenom utekl z domova. Každopádně, raději ho nechat při tom.
„Promiň tati, za to asi můžu já.“ Zasténal úzkostlivě dlouhovlasý mladík s bradkou.
„Vyprávěl mi o té svatbě a já si z něj dělal legraci, nějak jsem mu asi vnukl myšlenku že by se tomu mohl vyhnout, pochopím když mne budeš chtít za to nějak potrestat, hlavně si nevylévej vztek na Alexovi, je mladší než já, ještě nemá rozum a smysl pro povinnost a věrnost vůči klanu…“
…povinnost vůči vlastnímu klanu, rodině, nejbližším, kteří mu chtěli chladnokrevně podřezat krk jako seleti. S tím seletem by ovšem měli daleko větší soucit.
Právě tohle Natalii blesklo hlavou. Antonio chvíli váhal s odpovědí, Manako se ho už chystala sjet za to, že je hlupák a nepochopil rozkaz a že z Alexe chtějí pouze hlavu, avšak Antonio ji zastavil.
„Neboj, synu, nezlobím se, já sám nebyl jiný. Pokračujte v pátrání. Hlavně ho doveďte v pořádku, ale kdyby se moc bránil, víte co dělat… Neboj, trošku ho sjedu, udělám divadlo, ale jen proto, aby si takové lumpárny pro příště rozmyslel.“ Postarší muž se zazubil. Konrád se uklonil a vydal se na odchod, s ním i jeho sestra, která svému otci věnovala pouze pár nevraživých pohledů, tu však Antonio zastavil.
„Ty ještě zůstaň děvče… Chci s tebou mluvit.“ Natalia na chvíli zavřela oči, pokynula Konrádovi, aby šel. Poté zasunula dveře a stále se zavřenýma očima si povzdychla a otočila se směrem ke svému otci. Ten, s pomocí své druhé dcery Manako vstal a opřel se o berli. Teprve pak Natalia otevřela oči.
„Kolikrát si říkám, že bys měl být hercem… Konrád ti to žere i s navijákem… Snad jsi nedoufal, že ti uvěřím, byť jen na vteřinu…“ Natalia se podívala na dveře. Dívala by se kamkoliv, jen ne do očí tomu parchantovi!!!
Tatami pod jejím otcem zavrzalo, Manako se rozčílila a její bledá tvář zrudla v lících.
„Jak se to opovažuješ mluvit s vůdcem klanu!!!“
„Tak jak se mluví s vrahem, děvkařem a jeho mazlíkem.“ Odsekla bruneta a konečně se podívala na otce.
„Jak se daří slečně Saskie, když její snoubenec zmizel?“ Zeptal se trochu ustaraně Antonio.
„Líp, než kdyby ho dostala naporcovaného na stříbrném podnose. Pořád mi brečí v mém pokoji a básní o jeho překrásných očích a havraních vlasech. Tse… Pro ni bys ninju neměl?“ Manako začala zápasit sama se sebou, aby své nevlastní sestře nezabodla dýku do obličeje, do břicha, nebo prostě nevyškrábala oči. Jak si to dovoluje mluvit k jejich milovanému otci!
Antonio chtěl svou dceru pohladit, avšak Natalia uskočila a povytáhla katanu.
„Nepřibližuj se!“ Antonio se zastavil a zíral na ostří.
„Nač s sebou nosíš doma zbraň?!“
„Jen pro případ, že bys chtěl udělat zase další čistku mezi příbuznými!!!“ Zavrčela.
„Myslím to vážně, dotkni se mne a máš ji v břiše!!!“ Nevypadala, že vtipkuje.
„Ale ty jsi má dcera…“
„A Alex je tvůj synovec, což není o moc míň. Možná ti to dojde, když řeknu, že to je DÍTĚ TVÉ VLASTNÍ SEST…“ Nataliina hlava sebou šubla na stranu. Zůstala tak chvíli. Na její tváři se začínal objevovat obtisk Antoniovy ruky. Ne že by jí to nějak zvlášť bolelo, byla zvyklá na horší bolest, ale překvapilo jí to. Teda… Tak napůl. Věděla, že si dovolila mnoho, ale jak sakra měla vyjádřit vztek, který na svého otce měla!
„Neoznačuj tu KURVU za mou sestru!!!“ Antoniovy oči naplnil vztek. Natalia vrátila hlavu, s mírně pootevřenými ústy na svou polohu. Teď měla opravdu chuť ho tady na místě popravit.
„Uvědom si, s kým mluvíš a kde je tvé místo!!! Já jsem vládcem Valencie a tohohle klanu, já rozhoduji, co jak bude, když něco rozkážu, uděláš to bez přemýšlení a bez diskuzí. Řekl jsem, že Alex je zrádce, tak je to zrádce. Budeš s ním jednat jako se zrádcem a nebudeš se ptát proč! Nemysli si, že jen proto, že jsi má dcera, tak s tebou budu jednat jinak a že tě budu šetřit! Víš, že výchovné pohlavky mne bolí více než tebe a že chci pro tebe, pro Valencii a pro klan jen to nejlepší. Alex si dovolil příliš!!! A pamatuj, jen díky tomu že ta děvka, má sestra, vypadla, jen díky tomu jsem vládcem já a Valencie vzkvétá. Vlastně bych měl být oslavován za to, že jsem tu toho zkurvysyna dvacet let trpěl!!!“
Natalii se honily hlavou tisíce myšlenek. Nevěděla co na to říct. Ne že by jí Antonio přesvědčil. Ale přesvědčivý argument a totální blábol má jednu věc společnou. Nevíte jak na to odpovědět. Proti argumentu nemáte protiargument a dáte dotyčnému za pravdu. Proti blábolu… Co zmůžete proti blábolu? Řeknete dotyčnému, že se mýlí? K čemu. Člověk, který vypustí takový blábol, nechce znát pravdu. Nechce o ničem diskutovat. On uznává jen tu svou pravdu a tu vám tluče do hlavy. V podstatě s vámi jedná jako s dívákem, sledujícího nějakou frašku, který začal vyrušovat. Jako s divákem sledujícího tu nejstupidnější divadelní hru, který je nyní kamenován za to, že hezky od plic řekl, že je stupidní. Natalia se v téhle situaci nacházela.
Všichni ví, že Antonio si vymýšlí. Všichni ví, že Alexova „zrada“ spočívá v tom, že má vlastní hlavu. Všichni ví, jak to s tou „kurvou“ bylo. Že ta „!@#%§“ je právoplatná vládkyně Valencie, které vrazil nůž do zad její vlastní bratr. A že ten „bastard“ žádným bastardem není. Všichni z klanu to ví, ale nikdo to neřekne nahlas. Ona by mohla, ale co to pomůže? Antoniův názor to nezmění. Lidi lze změnit, pokud přiznají chybu a CHTĚJÍ se změnit. Pokud vás poslouchají. Pokud si uvědomí, že to, co dělají, je špatné. Jenže, jak přinutit k něčemu takovému někoho, kdo má takovou moc? Někdo, na koho nikdo nemůže?
Vždy byla to rebelující dítě. Konrád se stal tím, co z něj Antonio chtěl. Poslušného psa, co udělá, co se mu řekne. Konrád, ten kdo si vsugeroval, že co Antonio považuje za správné je správně a co on sám považuje za správné je špatné. Ale ona ne. Rebelovala. A rebeluje do teď. Ale už ví, kde jsou meze a co může. Ne že by k tomu parchantovi, jehož krev jí proudí v žilách chovala byť jen špetku respektu, ten ztratila už dávno, už dávno ve svém otci nevidí vzor, to spíš odstrašující příklad. Ne… Ona to dělá z rozumu. Ona je rebel, ale ne idiot. Nebude se vrhat do náruče smrti jen proto, aby zemřela jako svobodná. Ona chce žít jako svobodná. Alespoň jak dlouho a jak moc to půjde. Měla utéct taky…
Teď je tu jako v kleci. Může klást svému otci odpor, ale docílí možná tak toho, že ji označí za „zrádkyni“ a nechá zlikvidovat. Takové štěstí jako Alex mít už nemusí. Co zmůže ona, sebeschopnější samurajka proti všem ostatním? Ne, tudy cesta nevede. Svou část splnila, pomohla Alexovi, jak jen mohla, a díky tomu může klidně spát…
Beze slova se otočila, stále s nepříčetným výrazem v očích a škubavým nutkáním v ruce, kterou držela rukojeť. Vysunula dveře do Antoniovy ložnice a vydala se pryč. Už na toho hajzla neztratí ani jedno slovo navíc, než bude nutné. Antonio, sám ochromen tím, co právě řekl, na ní chtěl zavolat, ať se vrátí, vymýšlel omluvu, ale už bylo pozdě. Už léta bylo pozdě…
Dívka zahnula za roh, kde se ujistila, že ji nikdo nevidí. Tam propukla v pláč. Opřela se o stěnu a sesula se na zem. Ať se tváří jako sebesilnější bytost… Musí brečet. Musí to ze sebe dostat, jinak se zblázní.
„Stalo se vám něco paní?“ Anna. Ta mladá služka, která tu byla se Saskie. Poklekla k ní.
„Nic… Jsem v pořádku…“ Natalia rychle utírala slzy.
„Jen mi něco…“
„Spadlo do oka? To se stává často… Nebojte se, nikomu to neřeknu. Můžu?“ Natalia pokynula. Dívka si sedla vedle ní a vzala ji za ruku.
„Moc vaší kultuře tady na Valencii nerozumím, ale už vím, že i vy samurajové jste lidé a že i vy máte emoce. Tedy s prominutím, ti z vás, které za lidi můžu označit…“ Poklesla.
„Je to kvůli Alexovi, že?“ Služebnin dotaz způsobil, že Natalia zpozorněla.
„Nemusíte nic říkat ani se bát, mě taky chybí… Taky mi to přijde podezřelé, ale co já zmůžu? Jsem služka, mám sloužit, ne klást dotazy a předvádět své hypotézy…“
„Zmůžeš toho asi tolik co já…“ Natalia stále plakala. Anna ji objala.
„To bude dobré, je to silný mladík. Ví, jak přežít. Co já zjistila, pokud přežil zacházení tady… Divočina pro něj bude hračka. Nebojte, slečno, to bude v pořádku…“
Natalia měla hlavu v Anině klíně. Naposledy ji tak měla, když se loučila s matkou. Jak moc ji to chybí…
„U mě se můžete svěřit, u mě se můžete vybrečet, dokud jsem tady. Já to nikomu neřeknu, a i kdybych chtěla… Bude mne někdo poslouchat? Mne, prostou služku?“ Hladila Nataliu po jejích dlouhých vlasech.
„Anno…“ Vzlykala Natalia.
„Kvůli tobě poprvé v životě lituji, že nemáme žádné služebné…“