---

→ Tah 559.


Scorpioncz
Křikl jsi na Blyšťáka. Zpozorněl a začal se rozhlížet, když tě spatřil vyrazil za tebou, jak nejrychleji mohl. Pohyboval se přikrčeně a v ruce stále svíral své žebro. Prolezl probořeným otvorem do potemnělé místnosti a nevraživě zachrčel. Jeho modré oko tě dlouho pozorovalo. Nakonec, ale mlčky sklopil hlavu a sehnul se ve snaze se co nejlépe schovat před možným nebezpečím.

Zvuk připomínající dusot koní zesílil ještě více. Duch za duchem zmizel v útrobách zříceniny a venku se nikdo v době příjezdu devíti jezdců nenacházel. Koně kopyty cvakali o kamennou podlahu a přitom funěli. Těžké zbroje, které na sobě vlekly zakrývaly jejich z kostí složená těla. Jezdci se rozhlíželi kolem, většina vypadala stejně, nemrtví z části tlející z jiné části už zcela rozpadlý až na kost. Jejich hruď a končetiny chránily prorezlé a poničené zbroje nejrůznějších druhů. Některé byly kroužkové, jiné celé kovové. Ozbrojeni byli rovněž kdečím, co nejspíš nalezli v tomto nehostinném prostřední plném smrti.

V jejich čele stáli dva muži. Jeden z mužů byl mág, holohlavý a ze všech jezdců nejvíce zachovalí. Ozbrojen magickou holí a mečem, navlečený do špinavého potrhaného roucha, které ti vzhledem připomíná roucho tvé společnice, ale léta používání se na něm velmi silně podepsala. Druhý muž, který působil nejlépe vybaveně a nejhonosněji byl podle všeho velitelem všech jezdců. Dlouhý černý plášť na několika místech potrhaný za ním vlál, hruď mu chránila poničená zbroj Čepelí, která měla několik průrazů v oblasti břicha. Zbylé části zbroje na tom nebyly o moc lépe, levá ruka byla kompletní, ale pravá část zbroje na ruce byla silně poničená a nátepník s rukavicí zcela chyběly. Do tváře jsi veliteli jezdců neviděl, protože ji téměř celou zakrývala přilba agentů Čepelí.
„Je tu?“ promluvil chladným tónem k mágovi, který pozvedával hůl vzhůru a občas pobídl koně, aby popojel stranou zatímco ostatní drželi formaci.

„Oni nás najdou... najdou nás.“ zakvílel Blyšťák zděšením a pak si zakryl ústa kostnatou rukou. Opatrně vykoukl a hned zase zalezl. Vyděšeně se na tebe díval a nejspíš přemýšlel, jak z celé situace co nejlépe vyvázne.

„Ne.“ zakroutil hlavou mág.
„Sakra!“ mávl rukou sevřenou v pěst velitel a rozhlédl se ze sedla. „Musíme být blízko. Musíme. Cítím to.“ pronášel velitel chladným hlasem.
„Jsme.“ přikývl souhlasně mág, „Ale stále je o krok před námi.“ a přijel blíže k veliteli, cosi mu tiše řekl. Velitel sklopil hlavu.
„Moment.“ rozkázal v doprovodu gesta a seskočil z koně. Sehnul se k zemi a vzal do ruky blyštivý předmět – náhrdelník. Prohlížel si ho. Převracel ho v ruce a zkoumal.
„Bezcenná cestka.“ namítl mág, který na svého velitele hleděl ze sedla. „S vaším dovolením bych dořekl co jsem vám chtěl říct.“
„Moment.“ zopakoval gesto velitel, „Tohle vůbec není bezcenná cetka. V celé téhle zpropadené sféře existuje jen jedna bytost s chorobnou posedlostí vlastnit něco tak blyštivého jako je toto.“
„S vaším dovolením. Ten idiot se skrývá támhle.“ ukázal směrem k vašemu úkrytu, „Opravdu s ním chcete ztrácet čas?“ povzdechl nahlas mág. Velitel mu neodpověděl. Pouze se podíval směrem, kterým mág ukázal.

„Uuuu... Oni nás najdou. Já umřu... Umřu... On mě zabije.“ mumlal vyděšený Blyšťák, když zaslechl rozmluvu mezi velitelem a mágem. Okusoval si prsty, a přitom kdesi mezi ostatky ztratil své žebro, podobně jako předtím v zápalu hněvu přišel o náhrdelník.


Sarako
„Ano. Znám ji.“ přikývla nevzrušeně, když jsi zmínil jméno profesorky Sarricové a nechala tě domluvil. Většinu času se tvářila zcela lhostejně a nevzrušeně, pouze když jsi zmínil smrt Roberta Cola lehce se pousmála. Upíjela přitom víno z pohárku a střídavě pozorovala tebe i tvého společníka, který mlčel a poslouchal. „Mirabelle byla vždycky naivní husička ať už se jednalo o mužské nebo o její víru ve své magické schopnosti.“ ujala se následně slova, „Ani po letech se na tom nic nezměnilo. Naivní, paranoidní a hloupá.“ dodala následně a upila víno.

„To všechno zní velmi pěkně.“ prolomila dlouhé mlčení, které vzniklo její pauzou a snahou si dolít víno. Finn se nabídl, že to udělá a Carina kývnutím svolila. „Jenže k čemu mi bude vděčnost? Vděčnost Císařství jsem v minulosti poznala nejednou. Magická Univerzita spěje k zániku...“ posadila se pohodlně do křesla, převzala pohárek a děkovně přikývla směrem k Finnovi. „Nebo si snad myslíte, že má Univerzita nějakou větší budoucnost? Obklopena hradbami Imperial City a zrakem Císařských mágů, kteří krouží jako supy a čekají až budou moct převzít kontrolu. Nejsem naivní, abych nesledovala situaci kolem.“ upila trochu vína, „A vděčnost vaší paní... Jakže se vlastně jmenuje?“ přimhouřila oči, „Felisa? Nebo tak nějak jste to říkal. Nepotřebuji vděk ženy, kterou jsem doteď nepotřebovala a ani o ní doteď neslyšela. A žádnou dohodu s Caesarem nemám... takže nemám důvod se nějak obávat, že nedodrží své slovo. Takže.“ odmlčela se, „To bylo asi vše co jsem měla na srdci k vaší nabídce. Myslím, že budu i nadále sedět v téhle místnosti, užívat si klidu a vyčkávat, jak to celé dopadne. Nic nezískám ani nic neztratím a to hlavní – přežiju.“


SuperHunter
Poděkovala jsi žebrákovi a vydala se podle jeho rad k sídlu velvyslanectví Thalmoru. Cesta ti utíkala rychle, míjela jsi občany, bdící i legionářské hlídky. Město za hradbami žilo, někde více a někde méně. Během své cesty jsi narazila na ulice, které vypadaly opuštěně, okna byla zatlučená a na dveřích vysela oznámení opatřená pečetí náležící nějaké Císařské společnosti. Nevěnovala jsi jim takovou pozornost, abys dokázala zjistit o jakou společnost jde. Tyto opuštěné ulice střežila vždy speciální hlídka legionářů v doprovodu jednoho nebo dvou bdících.

Občané, kolem které jsi míjela se vesměs starali o své, ale někteří na tebe nevraživě hleděli, jiní se usmívali a kývali na pozdrav. Došla jsi až k sídlu velvyslanectví. Vlajky Aldmerského spolku a samotného Thalmoru se tyčily do dálky a stráž postávala před dveřmi do sídla. Jiní se nacházeli na pozemku kolem velvyslanectví, který byl obehnaný kamenným plotem.

Před samotným sídlem byl klid. Občané města se budově zjevně vyhýbají a zbytečně neprovokují příslušníky Spolku. Legionářských hlídek je zde také pomálu. Spatřila jsi jediného, který asistoval nějaké stařence s výběrem zeleniny u kamenného obchodu, který se nacházel přes ulici.

Došla jsi až k bráně a vešla na pozemek velvyslanectví. Přítomní válečníci tě ihned kývnutím hlavy pozdravili a pokračovali ve své činnosti. Trojice seděla za stolem a dopřávala si něco málo k snědku. Jiná skupinka se trénovala u dřevěných panáků. Dveře do sídla byly otevřené, dvojice válečníků stojící před dveřmi nepůsobila, že by ti měla v plánu bránit ve vstupu.