---

→ Tah 557.


Scorpioncz
Tvá slova podivného nemrtvého nakrátko uklidnila. Přestal ti věnovat svoji pozornost a pohrával si s ukradeným náhrdelníkem. Zkontroloval jsi své vybavení, nezdá se, že by ti něco chybělo. Promlouval jsi k němu, působil jako by nevnímal a veškerou svoji pozornost věnoval blyštivému předmětu, který ho zcela uhranul.

„Blyšťák! Blyšťák jsem.“ zopakoval nevrle své jméno nemrtvý jako by chtěl naznačit, že ho tvé neustálé otázky unavují. „Ne.“ zakroutil hlavou, „On není jako já. Já jsem Blyšťák…“ podíval se na tebe uraženě jakoby mezi ním a jeho ‚pánem‘ byl neskutečně velký rozdíl, který je patrný už na první pohled. Položil kostnatou ruku na hruď. Mezitím jsi se přesunul opatrně k ležící altmerce. „On není jako já ani jako ostatní duše. On je výjimečný, zocelený bojem, nenávistí a touhou po pomstě.“ promlouval k tobě nemrtvý fascinovaným tónem hlasu, slova odříkal jako básničku jako by nebyla z jeho úst.

Mezitím sis dřepl k omráčené, urychleně ji překontroloval a ujistil se, že její bezvědomý a krvácení z nosu skutečně souvisí s vyčerpáním.

„Blyšťák je jen bezvýznamný… bezvýznamný hříšník poslaný sem, odkázán sloužit jiným a mocnějším.“ zesmutněl nemrtvý a sklopil hlavu, „Ale nebojte.“ změnil se tón hlasu opět na nepříjemný až nepřátelský, „Setkáte se s ním.“ otočil se k tobě se škodolibým výrazem ve tváři.

Snažil ses altmerku probudit poplácáním po tváři, zatřepáním, ale většina tvých pokusů selhala včetně polití tváře vodou nepomohlo. Rozhodl jsi se vyzkoušet kouzlo. Přiložil svoji ruku na její hruď a seslal slabé léčivé kouzlo – tvá ruka se rozzářila a kouzlo začalo působit, udržoval jsi ho chvíli, ale jakmile jsi usoudil, že nepřináší žádné výsledky přerušil si ho.

„Přijde si pro vás. Ví o vás. Řekl jsem mu o vás.“ zašklebil se Blyšťák, který sledoval, jak se snažíš probudit svoji společnici. Poposkočil a zatleskal. Náhle jako by se cosi stalo. Ztuhl a jeho tvář se náhle změnila v přátelskou, pousmál se jako by z něho veškerá zloba zmizela. Doběhl k tobě, věnoval ti soucitný pohled, sklopil zrak na Elanyi. Došlo mu, že tvé snahy o její probuzení zjevně nevyšly. Chytl ji za ruku a lehce pozvedl. Přičichl. „Teď je mrtvá?“ zeptal se soucitně a zamrkal modrým okem, „Mohu ji sníst? Hezky voní a je zachovalá… Tak mohu?“ vycenil zuby a zachrčel.


Sarako
„Dobré vědět.“ přikývl Finn, „Ale stejně to nevysvětluje co dělá v nevěstinci.“ dodal následně, když jste směřovali do soukromého křídla hostince. Hlídač, kterým byl starší přesto bojeschopný nord v lehké kožené zbroji se vám pokusil vstoupit do cesty. Než stihl cokoliv říct poskytl jsi mu informaci, kterou chtěl slyšet. Kývl hlavou a opět se usadil do svého křesla v doprovodu znuděného povzdechnutí.

Prošli jste úzkou chodbou plnou dveří, některé směřovaly do pokojů nebo do jiných místností. Na stěnách vysely obrazy od významných malířů z dávných dob. Nechyběly ani květiny nebo sošky tobě neznámých osob. Jedním z obrazů byl fascinován i stařec, hleděl na něj, zkoumal ho a poté něco vysvětloval mladé půvabné tanečnici, která byla jeho výkladem více než znuděná. Finn se nad obrazem taktéž pozastavil, možná se snažil zaslechnout něco užitečného.
„Nic zajímavého…“ konstatoval, když tě došel. Řazení pokojů od jedničky totiž začínalo až na samotném druhém konci chodby.

Zastavili jste se až u pokoje číslo tři. Chtěl jsi zaklepat, ale Finn ti gestem naznačil ať počkáš. Tiše přiložil ucho ke dveřím a chvilku poslouchal. Poté co se vzdálil od dveří pokrčil rameny.
„Ticho… Asi.“ řekl nejistě a přiložil ruku na jílec meče, postavil se tak, aby v případě otevření dveří byl co nejméně na ráně.
Zaklepal jsi na dveře.

„Dále!“ ozval se téměř okamžitě ženský hlas a dveře se sami od sebe otevřely. Spatřil jsi černovlasou ženu v modrých šatech opřenou o okenní parapet. V jedné ruce držela stříbrný pohárek a v druhé zrovna pomíjelo její kouzlo, kterým očarovala dveře. „Jen pojďte dál. Očekává jsem vás.“ řekla vlídným hlasem a upila z pohárku.