---

Můj bratr
(několik měsíců před Alexovou popravou)

Khanus

Staletí strávená v temné nicotě se jevila jako věčnost. Bylo tomu již celé věky od doby, kdy jsem jako zpráskaný pes opustil Sagurtov a uchýlil se do nicoty, abych unikl hněvu svých pánů, bohů. To že mne Temný rytíř tehdy porazil, bylo selhání. A selhání se nám, nesmrtelným služebníkům, neodpouští.
Staletí jsem byl v ústraní a vše pouze sledoval, potuloval se světy v podobě smrtelníka. Popravdě, ani léta strávená mezi nimi mi nepomohla je pochopit. V podstatě jsem tím pouze zabíjel čas. Ne však dnes.
Po staletích sypání si popela na hlavu mi byla dána druhá šance. Opět mne potřebují. Opět je potřeba rozhodnout, zda je to potřeba zničit. Okamžitě jsem se té možnosti chopil v naději, že mi bude odpuštěno a že smyji svou hanbu. Že tentokrát dostojím svých povinností. Tentokrát však to, co jsem tisíce let dělal každý den jako rutinu, bude přetěžkým úkolem. Já však mám rád výzvy…
Má síla za ty roky ustoupila. Musím ji získat zpět. Stále jsem sice mnohonásobně silnější, než běžný smrtelník, nicméně, ani zdaleka to nestačí na mé povinnosti. Nehledě na to, že mí draci mi možná nikdy neodpustili, že jsem odešel a je tady zanechal napospas. Mnozí odešli se mnou, avšak mnozí chtěli zůstat v tomhle světě, avšak s mým odchodem zeslábli a přišli o část své moci. Draci přestali být považování za ušlechtilá stvoření, strážce stability světů, stala se z nich lovná zvěř, končící na čepelích drakobijců, aby následně jejich těla zdobila nějakému lovci stěnu. Museli se stáhnout pryč z tohohle kontinentu, celou věčnost zde draky nikdo neviděl, protože se mí poddaní, kteří zůstali v Safurtovu, museli ze Zianaru, z našeho domova v dračích horách, stáhnout na chladný severní kontinent Gnord, kde živořili jak se jen dalo. Chladné pláně sotva poskytnou dostatek potravy tvorům jako tito. Ne… Takhle to nesmí zůstat!
Jsem uvězněn v tomhle těle smrtelníka, na přeměnu v draka jsem stále příliš slabý. Avšak to už nepotrvá dlouho…
Zrovna jsem stál na jedné vysoké skále, za mrazivé moci jsem sledoval, jak desítky metrů pode mnou skupinka drakobijců znesvěcuje tělo mého poddaného, černého draka. Tvora, ze kterého by měli mít strach a respekt, zbavovali šupin i masa, přičemž jediným „zločinem“ toho tvora bylo, že hledal potravu, které byl na severu zoufalý nedostatek. Z Dračích hor jsme byli vyhnáni… Je čas si je vzít zpět.
Z hluboka jsem se nadechl. Mé dlouhé temné vlasy vlály ve vzduchu jako stužky, když mi chladný vítr bičoval tvář. Zavřel jsem oči a soustředil se.
„Zaplatíte za to, čo ste urobili nášmu druhu smrtelníci… Pocítíte hnev Khana Ničitela!!!!“
Natáhl jsem ruce k nebesům a stáhl z těla energii, která začala proudit mými pažemi aby se následně přesunula do hrtanu. Vyslovil jsem tiše zaklínadlo, avšak ticho bylo to poslední, co mělo mít za následek.
Chvíli se nic nedělo. Avšak poté začalo tělo mrtvého draka hořet neuhasitelným plamenem a rozplývat se. Hořící kousky popelavých částic vystoupaly vzhůru, aby vytvořily chumel, oblak aerosolu, který začal kroužit za hrozného kvílení kolem drakobijců.
Zaplatí…
Tři samozvaní dobrodruzi chvíli zírali na holé kosti své oběti, avšak ihned poté je očaroval onen oblak, který se po chvíli vytvaroval do podoby dračí hlavy.
Vrhl se na svou první oběť. Drakobijci, mladému muži svázal ruce a nohy a donutil ho, aby dělal to mu přikážu, třebaže byl stále při vědomí.
„Ne, ne!!! Mé tělo!!!“
„Co se to sakra děje?!!“
„Nemohu ho ovládat!!!“ Jedno seknutí sekerou stačilo na to, aby srazil svému společníkovi, vysokému orkovi, hlavu. Třetí drakobijka, lesní elfka, si uvědomila, že to je buď ona, nebo on. I přes přítelovy prosby neváhala a vpálila mu do srdce šíp. Zhroutil se na zasněženou zemi.
Oblak však nezmizel, naopak, vrhl se na ni a spoutal ji končetiny, obdobně jako jejímu příteli. Nohy jí srazil k sobě a ruce do vodorovné polohy od sebe, aby byla vyzvednuta. Připomínala živý kříž.
„NE!!! JÁ NECHCI!!! KDE JSTE KDO?!!! POMOZTE MI!!!“ Začala panikařit a mlít sebou, což mne však nechávalo chladným. To co ji čeká sotva vyrovná to, čím si prošel můj padlý druh.
„Zaplatíte…“
Její nohy se roztáhly a začala nelidsky řvát. První se začalo trhat oblečení, rukávy a nohavice a následně se vzduchem roznesl zvuk párající kůže, svalů a vytrhávání kloubních hlavic z jamek. Dal jsem ruce k sobě a následně jsem je odtrhl, jako kdybych trhal kus papíru.
Elfka se ve vzduchu rozčtvrtila, bezhlavé torzo padlo na zem a krev se vsákla do sněhu. Dokonáno.
„Vidím, že síla se vám vrátila, pane…“ Otočil jsem se. Za mnou stál mladý muž v černém kabátu, podobnému tomu mému, avšak ne tak zdobeném.
„Edgar... Tráviš medzi smrteľníkmi toľko času, že si začal dobrovoľne hovoriť ich ponižujúcou rečou?“
„Prepáčte pán Khan... Ospravedlňujem sa, sila zvyku. Všetko je už pripravené. Traja dračí lordi sa za svitania zletia stretnú na prastarej veži, oznámil som im, že sa možno objavíte. Nemôžem povedať, že boli dvakrát nadšení z vášho návratu. Mnohí vás nazývajú zradcom.“ Vysoký mladík s delšími nadýchanými vlasy vlastně žádným mladíkem nebyl. Tedy pokud počítám lidský věk. Jako drak stárnul velice pomalu, tudíž třebaže byl starý jako deset kmetů dohromady, fyzicky by mu člověk odhadl sotva pětadvacet. Přestože mi byl věrným služebníkem, někdy mne ty jeho manýry vytáčely. Měl být mýma očima a ušima v tomhle světě v době mé nepřítomnosti a on si místo toho často užíval se smrtelnicemi. Neměl jsem to těm holkám za zlé, byl velmi pohledný, tmavé vlasy, ostré rysy, velké tmavé oči. Žádná mu neodolala.
Otočil jsem se směrem k nehostinně vypadajícímu průsmyku mezi skalami Dračích hor. Vydal jsem se k němu. Jen málo tvorů zde mohlo vkročit bez bázně, aniž by měli zdravý rozum. Doufám, že se mezi ně stále ještě počítám.
„Draci, ktorí odišli s vami, vám nepomôžu?“ Zeptal se Edgar, ve snaze držet se mnou krok.
„Aby som splnil svoje poslanie, potrebujem dať dohromady všetkých svojich (svojich je v slovenčine lepšie vypustiť, osobný názor) služobníkov. Či sa im to páči alebo nie. Draci boli vždy stvorenia, ktoré si nárokujú voľnosť, poslúchajú len keď ich nezbytne potrebujú. Kto vie, či ma poslúchnu i teraz...“ Ne že bych se setkání se svými bývalými poddanými bál, ale že bych se zrovna těšil na to, až na mne budou obří ještěři cenit zuby a já budu stát naproti nim s vědomím, že jsem dočasně uvězněn v tomhle smrtelném lidském těle, to bych říct nemohl. Pokud zemřu v tomhle těle. než nabudu své moci, vše se značně zkomplikuje. Musím být opatrný.
„Niektorí z nás sú stále na vašej strane, aj po tých rokoch, čo ste nás opustili...“ Zavřel jsem očí a povzdech si.
„Niektorí, avšak väčšina nie. Potrebujú každého draka, ktorého môžem zohnať. Predložil si trom dračím lordom môj návrh? Aké sú ich požiadavky?“ Vypadalo to, že Edgar váhá s odpovědí. Nejspíš nevěděl, co chci slyšet.
„Jeden z nich, Ulfus chvíľu váhal, avšak nakoniec podľahol mojej diplonacii a prijme vás za svojho pána i teraz. Lady Versea sa mi chcela vysmiať, ale nakoniec dostala rozum, má však požiadavku, jeden z jej drakov bol zajatý drakobijcami, majú v pláne ho previezť na iný kontinent do miestnej gladiátorskej arény, aby ho tam zmasakrovali pri hrách. Drak v aréne má väčšiu cenu ako jeho rozpredané šupiny. Máme ho oslobodiť... A Baltazar...“ Edgar se na chvíli odmlčel a začal usilovně přemýšlet. Ne že by zapomněl, ale hledal způsob, jak to formulovat aby to vyznělo co nejmírněji.
"Čo vravel Baltazar?"
"Baltazar hovoril, že so zradcom ako ste vy sa už nikdy nespojí, len cez jeho mŕtvolu. A svojim drakom oznámil, že ktokoľvek sa k vám pridá, toho si vyhľadá a zabije. Pokojne aj ďalších dvoch lordov. Vzhľadom k tomu, že je z nich najsilnejší, a kvôli vášmu súčasnému stavu najsilnejším drakom vôbec, nie je dobré ho podceňovať. Jediný, kto by sa mu možno eventuálne mohol postaviť je posledný Olfafov drak, Salazar, ale ten pomätenec sa schováva ktovie kde a myslím, že donútiť psa vziať si mačku za manželku by bolo ľahšie, ako ho prijmúť k spolupráci s nami." Edgar zakročil jednou nohou, jako kdyby se chystal uskočit, kdybych náhodou vybouchl vzteky. Chvíli mne to lákalo, avšak… Ne, neudělám to, taková reakce je pod mou úroveň.
"V tom prípade Baltazara zabijem." Řekl jsem s ledovým klidem a ohlédl se kolem sebe na mrazivou, nehostinnou krajinu, ze které přímo sál pach smrti a strachu.
"Pane, nemyslím si, že..."
"Pokiaľ máš iný nápad, sem s ním. Ak nie, choď na prastarú vež a počkaj na príchod dračích lordov. Ja idem vybaviť, čo je nevyhnutné a potom sa utkám s Baltazarom. Či už to bude ťažký boj, ak mám byť hodný návratu k moci, toto bude malá, nepatrná prekážka!" Po těchto slovech se Edgar raději uklonil a ustoupil. Věděl, že slova jsou zbytečná, jediné co může v tuto chvíli udělat je plnit mé rozkazy, zbytek je na mě. Změnil se v draka, vznesl se a letěl pryč. Zůstal jsem v krajině sám, připraven vydat se ke svému cíli. Tak jdeme osvobodit ještěrku…
Došel jsem do průsmyku po zledovatělé pěšince, jejíž okraje lemovaly rostliny tohohle drsného klimatu. Vzduchem vládla meluzína a celkově to vypadalo strašně ponurně. Asi takhle nějak vypadá to, čemu smrtelníci říkají noční můra. Naprosté zoufalství. Pamatuji doby, kdy to tu vypadalo jinak.
Odkopl jsem stranou to, co kdysi bývalo trupem nějakého amatérského dobrodruha a nyní z toho zůstaly jen kosti, a prohlédl si stěnu průsmyku po mé pravé ruce. Tahle bude na rozdíl od té nalevo ideální, skála byla na mnoha místech zvlněná, popraskaná, nabízela mnoho úchytů pro ruce a nohy.
Pro draka by tahle krajina normálně byla snadno překonatelná, avšak já jsem uvězněn v tomhle křehkém těle. Zašplháme si.
Vydrápal jsem se po úchytech až na skálu. Nahoře byl úžasný rozhled, ideální pro vyhledání mého cíle. Odolal jsem pokušení jen tak sedět a kochat se polární září. Zavřel jsem oči a shromáždil v sobě dostatek energie na další kouzlo, které jsem staletí nepoužil.
Vyřkl jsem ho, energie se uvolnila a otevřel jsem rozzářené oči. Nyní můj zrak dokázal odhalit život široko daleko, a na dlouhé vzdálenosti ho rozeznat. Našel jsem drakobijce… Utábořili se v jedné prastarých ruin první civilizace, viděl jsem i to, že mají v řetězech spoutaného draka. To musí být ten, o kterém Edgar mluvil.
Čas na zábavu.
Rozběhl jsem se po vrcholcích skal a začal po nich přeskakovat. Cítil jsem volnost, tu která mi tak dlouho chyběla. Vítr vanoucí proti mně mi kompenzoval ten hladivý pocit, když letíte v dračí podobě. Párkrát jsem málem spadl, ale vždy mne zachránily mé akrobatické dovednosti. Po chvíli jsem překonal na první pohled obrovskou vzdálenost, ocitl jsem se na skále, přímo naproti ruině, kde se drakobijci ubytovali. Tři z nich však byli stále venku. Dva seděli u ohně a jeden obcházel kolem dokola s loučí. Buďto něco hledal, nebo hlídkoval.
Povytáhl jsem ze svých šatů svou zahnutou dýku se zdobenou, vyřezávanou slonovinovou rukojetí. Ostří bylo z jedné strany obyčejné a z druhé pilovité, využitelné k celé řadě chvatů a výpadů, tato zbraň byla stejně stará jako já, odjakživa mne doprovázela, a nyní to vypadá, že po dlouhé době opět ochutná teplou krev.
Počkal jsem si, až strážný bude pode mnou. Seskočil jsem ze skály a zřítil se přímo na něj. Nestihl ani vykřiknout, když jsem mu vrazil zezadu do týla ostří dýky. Prostě jen tak tiše padl k zemi, pravděpodobně si nic ani neuvědomil.
Jeho dva společníci však ano. Lovci v kožených zbrojích vyskočili na nohy a chopili se zbraní.
„Vetřelec!!!“ Zařval mohutný ork a vyběhl na mne se sekerou, zatímco jeho společník, člověk, vytasil krátký meč.
Zelený válečník pozvedl sekeru, aby ze mne udělal dva menší, avšak díky mé rychlosti a mrštnosti brzy řval bolestí, když se do jeho levého podpaží vnořila má dýky. Uchopil jsem topůrko těžké obouruční sekery a vyrval mu ji. Ve stejný okamžik se chystal zaútočit jeho společník, avšak stačil jeden sek nově ukořistěnou zbraní a jeho pravá paže odletěla daleko od zbytku těla.
Překvapený človíček zíral na to, co zbylo z jeho končetiny, zatímco jeho zelený společník si vyrval mou dýku z podpaží. Výměna zbraní. Tahle se mu však vymstí…
„Lučištníci, zabte toho parchanta!!!“ Ozval se hlas z vrchu ruiny, kde se za zdí shromáždili tři drakobijci s luky. Neviděl jsem jim do tváří, protože jim je kryly kapuce a masky přes obličeje.
Orkovu ruku obalil pruh rudé energie. Začal se třást, když bojoval s neporazitelným.
„Co… Co se to sakra děje?!“ V okamžiku, kdy sebral mou zbraň se stal mým poslušným otrokem. Na chvíli. Krutě jsem se zazubil, když jsem ho donutil, aby mi posloužil jako živý štít ve chvíli, kdy na něj jeho tři společníci vystřelili šípy. Byl donucen vrhnout se přede mne, aby násedně s probodnutým srdcem, průdušnicí a žaludkem se zhroutil k zemi.
Jen ten, komu v žilách koluje má krev, může tu dýku použít. Kdokoliv jiný se totiž tímhle krokem nabídne k tomu, abych ho mohl ovládnout. Normálně to chce nějakou námahu někomu posednout mysl, ale pokud se té dýky dotýká, je pro mě skoro jako loutka.
„Teď já…“ Podíval jsem se na žasnoucí lučištníky, kteří začali rychle lovit v toulcích šípy. Natáhl jsem ruce k nebesům a zformoval v nich obrovskou ohnivou kouli. Poté jsem trhl rukama směrem k nim a obrovský výbuch prakticky vyhladil celé vrchní patro ruiny, kde lučištníci stáli. Nikdo z nich nezůstal v kuse v identifikovatelné podobě, natožpak naživu.
Došel jsem ke kovovým vratům. I přes ně jsem slyšel, že se za nimi formuje menší armádička, která si naivně myslí, že pro mne bude nějakou překážkou.

Bylo dokonáno. Celá skupina lovců se již setkala se svými předky a já sešel po schodech do podzemí, kdy draka drželi. Nikdo tam už nebyl. Drakobijci buďto padli mou rukou, nebo rozumně prchli a zachránili si holé životy. Jejich vůdce bojoval statečně, ale hloupě a zbytečně. Z jeho mrtvých rukou jsem vyrval svazek klíčů a měl jsem namířeno k místům, kde skladovali svou kořist.
Drak byl z hrozném stavu, ale stále živý a schopný letu.
Došel jsem až k němu a sňal mu pouta.
„Neboj sa, tvojmu trápeniu je koniec. Avšak, niečo od teba chcem...“
Můj poddaný se na mne povíval a zamžoural. Nemohl věřit vlastním očím.
„Pán Khanus? Čo tu robíte? Vy... Vy ste sa vrátili?“
„Áno... Vrátil som sa, aby draci opäť slobodne brázdili oblohou... A aby tí, ktorí mali tú drzosť na mojich poddaných siahnuť ruku zaplatili..“
Zámek pro mne nebyl problém. To, co by smrtelník musel dlouhou dobu páčit, já pouze utrhl holou rukou. Začal jsem zbídačenému drakovi sundávat okovy.
„Bohužiaľ, rovnako ako ty, i ja potrebujem pomôcť. Odnesieš ma na prastarú vež? Mám tam menšie „jednanie“ s dračími lordmi.“
„Pre vás by som osobne roztrhal lorda Baltazara...“

Osvobozený drak dodržel své slovo a donesl mne na prastarou věž. Tři dračí lordi, Baltazar, Ulfus a Versea spolu s Edgarem na mne již čekali. Obří ještěři si posedali na polorozpadlou kamenitou zeď, která kdysi lemovalo jedno z pater této věže. To však, spolu s časy slávy budovatelů této věže bylo pryč a stavba samotná ve stádiu pomalého, ale nevyhnutelného rozpadu.
Seskočil jsem z hřbetu Verseina poddaného a dopadl na rozpadající se prkenou podlahu. Mírně se v těch místech prohnula a zapraskala, nicméně, tohle tělo ji nedokázalo prolomit.
Lordi seděli vedle sebe na zdi, Baltazar uprostřed a Edgar, v lidské podobě mi šel zrovna naproti.
„Nemáš v sebe ani kúsok sebaúcty, že na svoj chrbát berieš túto špinu?“Odfrkl si Baltazar a krutě se zadíval na mnou zachráněného draka.
„Boli časy, kedy si tejto špine hovoril pane.“Odsekl mladý dráček, obrovský vůči smrtelníkovi, avšak malinký oproti dospělému drkaovi. Baltazar chtěl něco zařvat, ale Versea ho křídlem zadržela.
„Má pravdu. Khanus dodržal svoju časť dohody, takže sa k nemu pripojím i ja. Vráť sa do jaskyne mladý, my ešte máme nejakú prácu...“ Mladý dráček přikývl.
„Veľa šťastia pane...“Pokynul mi, párkrát mávl křídly a letěl pryč. Baltazar na něj nepřestával krutě zírat.
„Tak ako tak, nič sa nemení, stále platí, že ktokoľvek sa k tebe pridá, toho na mieste osobne zabije. Žiadne zjednotenie drakov nebude a nikto sa za teba, okrem tej špiny, ktorá odtiahla s tebou, nepostaví, dohliadnem na to, aby si draci zachovali dôstojnosť!!!“
„Áno, aby dôstojne ďalej živorili v týchto nehostinných miestach na severnom kontinente, aby z nich bola lovecká zver. Výborne Baltazar!!! Keď som ti vtedy ako malej jašterici fackoval, keď si sa hral na najmúdrejšieho, mal som byť opatrnejší. Nafackoval som ti vtedy a nafackujem ti pokojne aj teraz.“ Svraštil jsem obočí. Obrovitý samec se začal z plných plic smát.
„Ty? Veď si tak slabý, že sa ani nepremeníš do dračej podoby!!! Si nič, nula!!! Nula, ktorá bola porazená smrteľníkom, ty, ktorý si nás všetkých sklamal a opustil!!!“Zvuková vlna z jeho výkřiků byla tak silná, že Edgar téměř ztrácel rovnováhu, mě to však pouze mírně cuchalo vlasy. Neměnil jsem výraz v obličeji. Někoho by možná Baltazar vyděsil, ale ne mne, já ho mám už dávno přečteného. Jen dělá velká ramena, když ví, že jsem slabý. Kdybych se tu zjevil ve své plné síle, zhroutil by se na kolena, líbal mi nohy a prosil o odpuštění za to, že se o mě, byť jen slovem, zmínil hanlivě. Ne, takové ve svých řadách nepotřebuji.
„Nebolo by od veci pripomenúť, že toho smrteľníka zoslali bohovia. A už vôbec by nebolo na škodu spomenúť, že TY si svoju úlohu nesplnil. Kvôli tebe a ostatným sa stal temný rytier dosť silným na to, aby ma dokázal poraziť. A keď k tomu došlo, utiekli ste. Bojoval som s ním sám... Takže si daj prekliate veľký pozor na to, koho tu nazývaš zradcom. Zatiaľ čo ja som plnil svoje početné povinnosti a pomáhal udržovať stabilitu tohto sveta, TY si nedokázal splniť to, čo by som s pokojným vedomím zveril mláďaťu! A možno som to tak aj mal urobiť...“ Tvář jsem měl kamennou, ale v duchu jsem se smál. Bylo zábava sledovat, jak to v Baltazarovi hřmí. U draka není moc poznat nálada z výrazu ve tváři, avšak bylo to na něm vidět. Přímo z něj sálal vztek. Tenhle, kdo nedokáže ovládat ani sám sebe chce velet vlastní dračí skupině? Tenhle odpad si nezaslouží být drakem. Tímhle u mne spadl níž než smrtelníci… Co smrtelníci. I ti smrtelníci, kteří tlejí v rakvích pod zemí, jsou pro mne v tuto chvíli víc, než on.
„VYPADNI, KHAN!!! VYPADNU ODKIAĽ SI PRIŠIEL A UŽ SA NIKDY NEVRACAJ!!! A JA UŠETRÍM TVOJ ŽIVOT!!! Naklonil jsem se k Edgarovi.
„Asi si mu zabudol povedať, čo máš v pláne, že?“Edgar se plácl do čela.
„Ja, zabudol som, prepáčte... Asi mu to budete chcieť povedať sám, však?“ Baltazar se zarazil.
„Č...čo máš v pláne?“
„Mám v pláne ti useknúť to tvoju dutú hlavu a prevziať späť vládu nad drakmi či chceš, alebo nie. Keby si v nej niečo mal, držal by si papuľu a poslúchal čo sa ti povie, ale vzhľadom na to, že si znovu ukázal ako veľmi si k ničomu a na ťarchu... Tak to s tebou skoncujem RAZ A NAVŽDY!!!“
Baltazar na mne bez varování vychrlil ledový závan. Odkopl jsem Edgara stranou, aby ho to nezasáhlo a sám udělal hvězdici do boku. Pár pramínků mých vlasů pokryly rampouchy. Tohle bylo blízko.
Versea i Ulfus odletěli stranou a posadili se na skálu, stejně tak Edgar.
„Si blázon, nikto sa mi nemôže rovnať, zvlášť nie ty, v tejto smiešnej podobe!!!“
„Dokážeš to, alebo o tom vieš len kecať?!“Vytáhl jsem svou dýku a zmáčkl konec rukojeti. Tím jsem uvolnil kovové lanko s prstencem na konci, který jsem si navlékl na prst. Poté jsem roztočil dýku nad hlavou.
Baltazar se po mě pokusil cvaknout čelistmi, avšak ve stejnou chvíli mu celou pravou tvář, až po začátek krku, rozsekla má dýka na lanku. Začala na mne doslova pršet krev. Trhl jsem rukou zpět, znovu roztočil lanko a tentokrát ho sekl přes břicho. Ještěr zavyl bolestí a vychrlil na mne pro změnu proud ohně.
Udělal jsem letmý kotoul dopředu a uhnul hlavní vlně útoku. Následný magický štít zabrzdil kouzlo a jeho povolení vyslalo plameny zpět na Baltazara. Můj soupeř se zvedl a uhnul, začal kroužit kolem věže, doufaje že mne takto může ostřelovat, aniž bych na něj dosáhl. Jak naivní…
Má dýka se zapíchla do jeho masa a hák na konci její čepele se zahákl za jednu obrovskou rohovitou šupinu. Baltazar se zasmál, čekal, že mne odnese pryč a shodí z velké výšky, ještě předtím mne mlátí o skály, dokud ze mne nezbude jen krvavá kaše. Ale tohle mu nevyšlo…
„Ako to krucifix... Veď som stokrát ťažší ako obyčajný smrteľník!!!“Baltazar začal být stahován mými silami dolů. Na tváři mi začal hrát krutý úsměv.
„Baltazar, Baltazar... Ja NIE SOM obyčajný smrteľník!!!“Když byl dost nízko, opět jsem stiskl konec rukojeti, lanko se začalo zasouvat a tím mne vyšvihlo do vzduchu až k Baltazarovi. Narazil jsem na jeho šupiny a chopil se jich. S dýkou v zubech jsem přes jeho marné snahy mne setřást vylezl na jeho hřbet.
„Nemáš v sebe ani kúsok sebaúcty, že na svoj chrbát berieš túto špinu?“ Zopakoval jsem Baltazarova slova a zarazil mu dýku zezadu do krku. Porušil jsem mu míchu. Ohrnul a začal klesat k zemi v prudkých spirálách…

Dopad byl tvrdý, smrtelník by to asi nepřežil, ale mne zachránilo kouzlo. Baltazar se už nezmohl ani na prachsprostý nářek. Jenom ležel, změněný do své lidské podoby zalitý krví a díval se na mne.
„Čo chceš... robiť?? Prečo si sa vrátil?!!“ Sípal a z posledních sil bojoval o vyprchávající život. Marně. Kosti měl dozajista polámané, z úst a rozseklé tváře mu tekla krev. Polámaná žebra mu dozajista probodala plíce, protože sotva dýchal a ostatní orgány na tom určitě nebyly lépe.
„To ťa nemusí zaujímať... Jediné o čo sa máš starať je, že JA svoje slovo dodržím...“ Chytil jsem ho za vlasy a začal mu zaživa odřezávat hlavu.
Edgar nakonec dorazil a vynesl mne zpět na prastarou věž. Tam se již shromáždil slušný dav draků všech tří frakcí. Bývalých frakcí. Seskočil jsem z Edgara a následně vylezl na nejvyšší bod polorozpadlé zdi. Zamával jsem zakrvácenou Baltazarovou hlavou.
„JE TU EŠTE NIEKTO? EŠTE NIEKTO MÁ NÁMIETKY VOČI TOMU, ABY SOM SA UJAL TOHO, ČO MI PRÁVOM NÁLEŽÍ? JE TO EŠTE NIEKTO, KTO ODMIETA POSLÚCHAŤ?!“ Mlčení. Doslova jsem slyšel jejich dech, meluzínu a padání drobných kamínků. Přísahal bych, že jsem slyšel i jejich strach. Přímo křičeli hrůzou, tam uvnitř ve svém nitru, ale samotný úžas, že jsem dokázal sprovodit ze světa nejsilnějšího z nich s minimem své síly, je umlčel.
„Výborne, takže sa môžeme pustiť do práce...“ Znechuceně jsem zahodil Baltazarovu hlavu, aby se z více než dvou kilometrové výšky rozmlátila o kamenitou cestu. Musím však zařídit ještě jednu věc…

Došel jsem do míst, kde jsem přišel o svou sílu. Krvavá hora. Tady to vše skončilo… A něco nového začalo. To místo se vůbec nezměnilo. Někde tady je uvězněna duše mého bratra Olafa. Vím, že by nechtěl, abych dělal to, co dělám. Ale to mělo svou logiku, když jeho poslání bylo negací toho mého. Ke všemu musí existovat protiklad, jinak by byla rovnováha ve světě ohrožena.
Olaf stvořitel.
Khanus ničitel.
Když svět o nás dva přišel, začal strádat. Nyní má jenom mě, abych zničil to, co se jinak vyvine v něco velmi špatného. Je třeba začít znovu, je třeba, aby nový stvořitel vytvořil nový, nezkažený svět. Ale to má ještě svůj čas…
Rozhlédl jsem se po plochém vrcholku hory, kde jsem kdysi s Černým rytířem bojoval. Černý rytíř. Seslali ho Olaf a Vesna, aby mne tehdy zastavili od ničení světa, který nakazili démoni svou zkažeností. Svět se zdánlivě uzdravil, ale toho hnusu který sem démoni přinesli se už nikdy nezvabil. Zkaženost, násilí, nenávist, závist, touha po cizím utrpení. Takto si to chtěl, Olafe? Chceš ty smrtelníky zachránit za každou cenu? I za cenu, že se nikdy nepoučí? Ty jsi mrtvý, tobě už to je jedno, ale já mám své povinnosti a dostojím jich!! A tentokrát mne ani Aki nezastaví, třebaže jednám v jejím zájmu. Pokud neudělám to, co mi bylo přikázáno, zhroutí se nejen tento svět, ale i všechny ostatní. Zhroutí se celá realita a řád, jak ji známe. Smrtelníci totiž neví, s čím si zahrávají…
Došel jsem do míst, kde jsem před onou věčností ztratil krev po první rytířově ráně. Krev tam už dávno nebyla, ale na to místo nikdy nezapomenu. Na tu hanbu… Na to ponížení… Na tu bolest způsobenou obyčejným smrtelníkem.
Na tomhle místě jsem ztratil svou moc. Ale zároveň něco získal. Svou dceru Leslie. Sama temnota ji zrodila z mé krve, proto byla taktéž známa jako „Dítě Temnot“ třebaže k něčemu co by se dalo nazvat absolutním zlem měla rozhodně daleko. Lhal bych však, kdybych řekl, že mi nebyla užitečná. Právě naopak. Jsem rád že jsem byl tehdy raněn. Získal jsem svou dceru a také příležitost, abych opět dokázal, že jsem hoden svému postavení…
Poklekl jsem a přiložil dlaně na zem. Má síla, ta kterou jsem ztratil, v té zemi pořád je. Přímo mi protéká mezi prsty. Tímto si ji beru zpět!!!