---

Část 6. - Záchrana

„Chápu, že se ti do toho nebude nejspíš chtít…“ začal řeč Björn, „Jde o našeho, no… společníka. Když tebe a toho altmera chytla Eričina skupina, předpokládala, že jsi Mikradan. Překvapils jí.“
„Dobrá, čím mohu pomoct? Co se tedy stalo?“ přerušil ho Erutan.
„To právě nevíme. Správně toho Thalmoráka měl dovést do města on, ne ty! A co nás víc zaráží, že se Mikradan neozval nebo neobjevil… Tohle ještě nikdy neudělal.“
„Třeba měl jen…“ chtěl něco Erutan navrhnout, ale byl přerušen.
„On vždy dodržel plán.“ Björn se mu zahleděl do tváře, „Po tobě chci, abys ho našel.“
„Co když ho mají thalmoráci? Mám ho vysvobodit?“
„Huh, budu doufat, že tomu tak není. Pokud jo, Talos ho ochraňuj. V tomhle případě neriskuj!“ Erutana překvapila slova, „Máme těžké časy a nemůžem si dovolit ztratit další lidi. Jsou to sice těžká slova, ale pokud bude zajat Thalmorem, nech ho být.“ Valwrick už chtěl namítat, ale Björn se svou řečí neskončil, „Kromě Thalmoru jsou v okolí další skupinky loupežníků a všelijaké havěti. Možná se chytl do pasti nebo… co já vím. Jsi zvěd!“
„BYL jsem zvěd!“ zdůraznil Bosmer.
„Na to se většinou nezapomíná, ne? Jistě si vzpomeneš na staré časy.“ Björn učinil nečekanou podívanou na nováčka, položil mu ruku na rameno, Erutan znejistěl, „Neznám tě, ale vím, že je cosi v tobě…“

Erutan stál jak opařený, i po sejmutí ruky z ramene, neměl slova na tento nový úkol. Björn mu poradil, aby si zašel do tábora za Erikou, která by mu jistě řekla více informací.

„Dobrá, pokusím se o to.“ rozhodl se elf, Valwrick se za zády usmál na rozhodnutí.
„Tak, běž!“ kývl hlavou Björn, své kroky zamířil kamsi do jeskyně, Erutan se otočil na kováře.
„Vidím, že nejsi moc nadšený, co? Ale, neboj se. Podle toho, co jsem viděl ve věznici, sis vedl dobře. Určitě tohle taky zvládneš.“ pronášel Valwrick, oči se mu zastavily na opasku s dýkou, „Nechtěl bys lepší zbraň? Nebo aspoň ji naostřit?“
Erutan vytáhl čepel z pochvy, rychle se na ní zadíval a sledoval na ní zaschlou krev, která ještě stále barvila po přejetí, „Byl bych ti vděčný.“
„To je maličkost!“ vzal si ji do rukou a odešel kus stranou, kde byl brousek na zbraně, Erutan jen tiše vyčkával na dokončení práce.

Za pár minut Valwrick naostřil slušně dýku, vrátil mu jí do rukou a ještě před odchodem poradil, aby si dával pozor tam venku, chtěl ho ještě několik dní vidět. Než odešel z jeskyně, Valwrick mu ještě hodil tornu s jídlem a vodou. Elf mu poděkoval a až teď si uvědomil, že jeho život má smysl…

Erutan kráčel po kamenné stezce, když se nad jeho hlavou schovávalo Slunce v mracích. Pot mu tekl z čela a v nohách se ozývala bolest, na kterou nebyl zvyklý. I když šel na lehko, jen v obyčejných šatech a malou brašničkou s vakem na vodu, myslel si, že jde snad až na konec světa. Před jeho zrakem se však objevila ohromná dominantní podívaná… mohutné hradby, ze kterých visely obrovské červené prapory. U brány stála dvojice železných mužů, do jejichž zraků nebylo vidět. Sotva kolem nich prošel, ucítil jejich autoritu. Bez řečí otevřel bránu města a nadechl se překvapením.

Město žilo, jako žádné jiné… Domy byly mohutnější a bohatší, venku pochodovali lidé ve velmi drahých šatech, ozdoby a atmosféra byla barevná, jak při korunovaci velekrále. Mezi pochodujícími kráčeli nejen vznešení lidé, ale i ti obyčejní či vojáci, co měli nejspíše volno. Překvapilo ho, když během prohlídky okolí spatřil argoniány, opírající se o zeď schodiště či dunmery, jak se dohadují s Redguardy o ceně nad jistým zbožím.

U jednoho ze vchodů do obchodu postávala poklidně stráž a hleděla do okolí. Erutana nepadlo nic jiného, než se ho zeptat, kam se má jít hlásit. Strážný mu vyhověl a navedl ho správným směrem. Dokonce během odchodu Erutan pocítil, jak vojáka těšilo elfí odhodlání vstoupit do legie.

Erutan kráčel skrze zasněžený les k pobřeží, nordská skupinka prováděla obvyklou činnost jako každý jiný den. Někteří štípali dřevo, jiní se procvičovali v boji, další chytali ryby. Jediná žena s kuší na zádech klečela u ohně a hřála si ruce. V její tváři byla vidět mírná zlost a obava, ta se však vytratila, když uviděla nad sebou stín.



„Ah, to jseš ty, elfíku. Nač tu nade mnou postáváš?“ z úst se linul lehce opovrhující hlas.
„Hledám Eriku. Björn mě za ní posla.…“
„JÁ jsem Erika. Co chceš?“ ozvala se rázně.
„Björn mi řekl, že bys mi mohla říct víc o Mikradanovi. Mám ho jít naj…“
„Říkala jsem mu, že to udělám sama!! Proč mě ten mlíčňák neposlouchá?!“ rozzuřila se.
Její jednání lehce elfa namíchlo, „Tak teda promiň, že se ti snažím pomoct. Teda VÁM!“
Erutan se otočil k ní zády a chtěl již odejít, „POČKEJ! Stůj!“ zastavil se, „Omlouvám se! Já… jen… Huh.“ zvěd se k ní vrátil a hleděl na ní, ve tváři byl vidět smutek, „Já jsem jen ještě rozrušená. Já myslela, že jsi Mikradan.“
„Proč to říkáš?“
„Vypadáš jako on.“ hodila na něj oči, „Nemít ty válečné znaky, co ti lemují tvář, tak jseš přesnej on!“
„Málokomu se podobám.“ přiznal, „Björn mi řekl, že mi můžeš pomoct. Říct mi nějaké věci, třeba… kde často pobýval, co měl za úkol a tak…“
„Huh, to je celý Björn. Stará se o cizí věci, ale o vlastní ne.“ vrátila oči do ohně, „Nevěřím ti, elfe.“
„No, to ani nečekám.“ prohodil do větru, „Poslyš, zřejmě podle toho chování bych řekl, že k němu něco cítíš. Nevím co, a upřímně ani mě to nezajímá. Mám prý pomoct táboru a to taky chci udělat. Tak mi, PROSÍM, řekni, kde většinou býval a co měl dělat. Zkusím ho sem dostat, ano?“

Erika v hloubi srdce něco tušila a nechtěla si připustit, že si nechá pomoct od nějakého nováčka, kterého zná sotva několik hodin. Avšak srdce bylo čím dál těžší na toto pomyšlení.

„Asi máš pravdu.“ vydechla, „Mikradan je náš nejlepší zvěd, co se týče pohybu Thalmoru a jejich plánů. Jeho hlavním úkolem bylo vždy dovést některé hodnostáře na předem vytipované místo, kde jsme je přepadli a zajali. Tohle dělal už několik let a vždy se nám osvědčil.“
„Odkud je kam vedl? Z Bílého Průsmyku do Větrného Žlebu?“
„A z Ivarova Dvora.“ kývla smutně hlavou, „Mikradan se staral o jihovýchodní část provincie. Ale už se staly menší nehody, že byl občas přepaden jinou skupinkou či zloději, jen aby získali informace nebo ho jen zajali. Ztráta Mikradana by nás velice oslabila.“ poté dodala tak potichu, že to sotva Erutan slyšel, „A mě nejvíc…“
„Máš nějaké tušení, kde bylo jeho nejčastější místo?“ zeptal se opatrně.
„Huh, často se schovával v kopcích pod Jícnem světa, kolem hlásky Nilheim. A někdy taky na západní straně Východní marky, podél řeky. Na stejném místě, kde jsme tě zajali.“
Erutan se narovnal a hrdě prohlásil, „Pokusím se ti ho najít a přivést zpátky.“

Od Eriky nezaslechl ani vděčnost či uznání, beze slov se vydal na cestu, do zamrzlé pustiny.

Erutan dorazil na nádvoří obrovského hradiště, všude kolem něj pochodovali muži v rudých zbrojích a bavili se o něčem, čemuž nerozuměl. V dálce u zdi viděl malou frontu postávajících lidí a stůl, u kterého posedával neznámý holohlavý důstojník s jizvou na čele a vedle něj postávali další dva vojáci v poklidném postavení. Blížil se k nim, náhle uviděl a uslyšel z řady nehezký ženský křik. Neznámá kolem sebe házela rukama a nadávala jim do bůhví jakých zrůd, oba vojáci se po ní vrhli a téměř ihned ji tvrdě uklidnili.

„Odveďte jí!“ ozvalo se hlasitě, vojáci ji popadli za ruce a odešli s ní kamsi za druhou bránu do města, zbylí muži se u důstojníka zapsali a odešli po krátkých instrukcích kamsi do hradiště.
„Jako by neuměli číst, nebo co…“ pronášel trochu rozzuřeně důstojník, „Jasně bylo psáno „ŽENÁM VSTUP DO ARMÁDY ZAKÁZÁN!“. Huh…“ oddechl si a chtěl se napít vody z korbele, jenže místo toho si všiml přicházejícího bosmera, který nehleděl zrovna jasně, „Přeješ si něco, elfe?“

Erutan ztratil rázem slova, jako by ho někdo praštil po hlavě kladivem, místo slov vytáhl z kapsy přihlášku, kterou mu předal a začetl se. Důstojník po přečtení přihlášky hodil jedním okem na něj, druhé nechal v textu, poté se vrátil do psaní a přečetl jej potichu až do konce.

„Takže, Skyrim je tvým domovem, ano? Pověz mi, proč chceš jít do legie?“
„Já… chtěl jsem tam už jako malý.“
Důstojník nechápavě zagestikuloval rukama, „A to je vše? Nic víc?“ Erutan zakroutil hlavou, „Jinou motivaci nemáš než jen „být legionářem“? Nemysli si, Bosmere, že jsou v legii jen přehlídky, pití vína na císařův účet či polehávání na posteli. Být v armádě znamená sloužit PLNĚ našemu císaři a vládci, konat jeho a důstojnické rozkazy, bez ohledu na tvé pocity!“
„Chci chránit svou zem, protože když ji ochráním a zabráním hrozbě, budu plně připraven na hrozbu v mém životě… rodinném životě.“
Důstojník se zatvářil nehezky, „Víš ovšem, že můžeš v armádě umřít?“
„To můžu i v lese, během sběru hub.“

Důstojník kývnul hlavou, zespod stolu vytáhnul velkou bichli a hodil jí na stůl, chvíli si listoval, než našel správné místo na poznámky. Zapisoval jeho jméno i původ.
„Co umíš? Jsi lovec? Tesař? Tulák?“
„Já, huh… ani nevím. Žiju s rodinou v jednom domě. Mám ženu a chtěl bych se něco naučit. Vím, že je svět zlý…“
„Jsi ženatý?“
„Ne!“ ozval se rázně, „Ještě ne… Ale chci.“
„Hmmm. Nějaká životní zkušenost?“ Erutan chtěl říct něco o vlastních koníčcích, ale byl ještě předtím zastaven, „Bojová životní zkušenost?“
Chvíli se zamyslel, nic ho nenapadalo, důstojník již chtěl zavřít knihu, ale nakonec se ozval, „Zabil jsem jednoho banditu, když mě a mou ženu přepadli v lese.“ důstojníka řeč zaujala, elf rychle převyprávěl, co se mu přihodilo, čeho dosáhl a jak z toho vyvázl.
„Bojovat asi neumíš… Bude chvíli trvat, než tě to naučíme, ale proniknout do tábora zlodějů a okrást je o lup… Když zloděj okrade zloděje, je mu odpuštěno na tisíc let!“ udělal poznámku do bichle, kterou pak zaklapl, „No, bude s tebou dost práce, ale tvá odvaha, vrhnout se do nebezpečí takhle po hlavě. Možná bychom tě mohli využít…“
„Takže?“ zeptal se po chvíli čekání, když z důstojníka nevypadlo něco jasného, „Mám odejít domů si sbalit věci?“
„Heh!“ šibalsky se usmál, „Vy už nikam nepůjdete! Ode dneška jste rekrutem! Maximálně půjdete TEĎ HNED do kasáren pro výstroj a budete poslouchat další rozkazy!“
„Ale… já tu jsem…“
„ODCHOD, VOJÁKU!“ Erutan zůstal stát jak přibitý k zemi, nechápal, proč nemůže odejít domů, nestačil se ani rozloučit… ani obejmout naposled Leneri, „TO JSTE JEŠTĚ HLUCHEJ, NEBO CO? ŘEKL JSEM, ODCHOD!!!“ a výhružně ukázal na dveře do kasáren, Erutan však postával s upřeným zrakem na něm. Důstojník pískl, k němu přiběhli dva strážní a po vysvětlení chytli elfa za ramena, avšak bránil se, „Do kasáren s ním!“

Erutan pobíhal rychle a opatrně po krajině, chvíli běžel ve sněhu, za pár chvil se ocitl ve vysoké travině. Bez myšlenkovitě mířil na neznámé místo, kde ani nevěděl, co ho čeká, ale stále si v duchu dodával odvahu a jistou naději na úspěch. Půl dne mu trvalo, než se dostal nepozorovaně přes půlku provincie. Když se bolavé nohy ozvaly, sedl si ke stromu a opřel se zády o kůru. Na moment zavřel oči a zopakoval si děj, který si prožil v minulých dnech či hodinách. Pořád se mu zdálo, ať se dostal kamkoli, byl neustále jen omračován a lid na něj koukal jak na bezvěrce. Nechápal to a nemohl si neustále připustit, že jeho domovinu okupují altmeři z Letních ostrovů.

Sáhl rychle po deníku, nalistoval si poslední přečetnou stránku a pokračoval dál v četbě…

„15. prostředník, 4V 199

Jak jsem jen tohle mohl udělat? Své rodině? Já… jsem asi vážně hlupák… Myslel jsem, že vstup do legie bude klidný a že všichni z okolí budou nadšení. Jenže, není tomu tak.

Rodině se to nelíbí… Leneri se to nelíbí… A ani nováčkům, se kterými sdílím jednu místnost, se to taky nelíbí… Nejvíc mě mrzí, že jsem se s našima nestačil ani rozloučit… U Kynareth, jak mě to mrzí! Odpusťte mi.

A proč píšu do tohohle deníku tak smutně? Měl jsem první výcvik, hned po „přijetí“ a ten stál za zlomený luk… Neustále jsem musel dělat dřepy, kliky, nechat do sebe mlátit, házet sebou na zem… Kosti mě bolí, uši mám téměř roztrhané od neustálého řvaní… už se obávám, že přijdu i o oči, abych nemohl vidět tenhle smutný text…

Takhle jsem si to vůbec nepředstavoval…Vůbec ne… Erutane, ty jseš fakt pitomec! Máš doma Leneri a místo toho, aby si s ní založil rodinu, tak ses vrhl do takové blbosti! Byla to chyba! Ne, neměl jsi sem chodit!!

Huh… už si píšu sám se sebou…"

Erutan smutně vydechl, nečekal, že by něco takového někdy napsal, ale poznával v něm jisté pocity, které ho tížily… Všiml si, že zápis z onoho dne ještě pokračuje…

"15. prostředník, 4V 199 - večer

Znova jsem měl výcvik, tentokrát „večerní“, jak tomu tady říkají… Nejsem tu ani jeden celý den a už chci domů! Asi opravdu nemám na to, být vojákem. Ale, copak můžu odejít, když už jsem se upsal? Chci být legionářem, ale takovouhle cestu nechci absolvovat… Už je mi jasné, proč mi tenkrát otec říkal, „však jednou se tam možná dostaneš…“

Kromě těch hnusnejch důstojníků jsem si neznámým důvodem zprotivil ostatní spolubojovníky. Jsou tu nejen císařští a nordi, ale taky tu je jeden bretonec a argonián, což je fakt nezvyklé. Ti všichni na mě neustále dorážejí a urážejí… Jen jeden nord mě brání a ani nevím, proč… Myslím, že se jmenuje Havbar, nebo Halkbar? Já nevím, v té roztržce jsem toho moc neslyšel…

Ale třeba mi pomůže tohle přežít. Jestli ne… huh… Kynareth mě ochraňuj, prosím!
… a taky ochraňuj prosím rodinu a Leneri!!"

Erutan nemohl uvěřit slovům, které jeho ruka napsala. Mírně se mu chvěly končetiny a mráz mu vyběhl po zádech, jako by to zažil právě před chvíli. Raději smutný text zavřel a zandal zpátky do brašny. Už se cítil více odpočatý, stoupnul si, oklepal ze sebe veškerou špínu a vydal se opět na cestu.

Slunce začalo zapadat, kdesi v dáli nad horami vycházely první hvězdy a Erutan doběhl po dlouhé a úmorné době kamsi do zasněžených kopců. Protože už neviděl na cestu a tělo si žádalo velký odpočinek, schoval se za velké zasněžené balvany, z torny si vytáhnul kus opečeného masa, medovinu na zahřátí a deku na přikrytí. V rychlosti hodil do sebe jídlo, přitulil se ke kameni tak, aby nebyl ze dvou stran vidět a přikryl se. I když ho sníh pod tělem studil, Erutanovi to připadalo jak malá lázeň ve Falkreathských tůních z dávných dob. Oddechl si, nevěřil, že toho tolik uběhl za jediný den. Oči se mu zavřely takřka hned…

Náhle ho cosi hladilo po tváři, nechtěl otevřít oči, ale nakonec si to rozmyslel a probudil je. Slunce svítilo nad jeho tváří, kolem něj bujela zeleň a ptáci zpívali do okolí. Vedle něj se houpaly ve větru květiny, jež krásně voněly. A nad jeho hlavou se úsměvem vznášela neznámá žena v kožené zbroji, také bosmerka jako Leneri, ale ona měla jasné krátké blonďaté vlasy. Jen, co se mu zrak zaostřil, dotkla se země.

„Dobré ráno, vojáku!“ usmála se na něj.
„Dobré…“ dodal po chvilce, „Kde… Kde to jsem?“
„Usnul jsi na hlídce. Tvůj oddíl již odešel pryč. Nemohli tě najít. Proto jsem přišla za tebou…“

Erutan si všiml, že má na sobě zbroj legionářů, která mu padla jako by se v ní už narodil. Nechápal, co se stalo a kde je.

„Kam šli? Kde to jsem?“
„Odešli pryč!“ usmála se na něj a lehce mu stiskla ruku, „Jsme tu jen my dva.“
„Nerozumím ti.“ odvětil, avšak na to hnedka dostal polibek, od kterého se odtrhl.
„No tak, neboj… Vojáci odešli z tvého snu! Jsem jen tvá.“
„COŽE?“ zastavil se nad její řečí, „Tohle je jen sen?“
„Heh…“ usmála se na něj a objala ho kolem krku, „Pamatuješ si tu noc, která tě vyzvedla ze dna? Připomeň si jí.“
„Ale já… nemůžu.“ odmítal a snažil se jí odstrčit, což nešlo, „Mám úkol. Musím najít Mikradana!“
„Š-š-š-š-š-š… To nic, klid.“ políbila ho znova, „Teď spíš. Tvé tělo musí odpočívat…“ pohladila ho po tváři, „Pojď, lehni si na zem…“
Jen, co oba ulehli do trávy a zahleděli se na sebe, Erutan opět položil otázku, „Kdo jsi? Vůbec si na tebe nevzpomínám…“
„Možná mě teď neznáš, ale brzy si vzpomeneš. Až budeš číst v deníku zápisky z Cyrodillu, dozvíš se to.“ se opět na něj usmála a pohladila ho po tváři.

Mlčky hleděli na sebe velice dlouho, elfka ho stále hladila po tváři a jemu se to líbilo. Něco se mu však na tom snu nezdálo, chtěl se opět zeptat, ale toho už žena opět vyrušila.

„Vím, že máš úkol. A tohle ti připadá jako ráj… Vzpomeň si na tyhle krásné chvíle, vojáku!“
„Proč mi tohle říkáš? Proč ses mi tu zjevila?“
„Protože vím, že tě něco trápí… Že tvé srdce bolí… Že jsi někoho ztratil…“ naklonila se k němu blíže, než ho stačila políbit, zastavila se a šeptala, „Tvé tělo se chce probudit… Už musíš jít.“
„Řekni mi, prosím, kdo jsi?“
„Neboj, dozvíš se to brzy. Až budeš opět odpočívat a mít strach ze světa, já přijdu. Budu tady.“ Zamávala mu před tváří a svět, ve kterém spal, se rozplynul do reality.

Jeho oči se probudily neskutečně rychle, jako by na něj někdo chrstnul vědro s vodou. Ale nikdo nebyl v jeho okolí, jen chladný vítr a poletující sníh. Oklepal ze sebe navátinu, sbalil deku a opět za rozbřesku vyrazil do přírody. Musel běžet rychle, neměl tušení, jestli Mikradana ještě najde živého či již mrtvého.

Z kopců se bosmer dostal velice rychle, neuplynulo ani čtvrt dne a už se dostavil na místo, kde byl původně s altmerem z Větrného Žlebu přepaden Erikou a její bandou. Divil se, že během doby, kdy cestoval, na nikoho nenarazil, na thalmory, na zločince či na zvěř. Nechápal to…

„Tak fajn. Jsem tady…“ pronesl si tiše, „Měl bych se podívat kolem, jestli něco nenajdu.“

Seběhl z kopečka na cestu a prohledával vše, co by mohlo mít spojitost s přepadením. Kromě bylin, zaschlé krve od kohosi a hromady kamení kolem, nic zvláštního nenašel. Na jednu chvíli přestal prohledávat a přemýšlel, zda se nevydá na jih, jak mu Erika poradila. Náhle za zatáčkou uslyšel jakýsi hlasy. Neměl tušení, čí jsou a kolik jich je, raději se schoval za balvany a čekal, až hlasy přejdou. Čas plynul a jeho pohár trpělivosti již přetekl. Dlouhé chvíle klečel na místě v domnění, že ony hlasy přejdou, ale nic se nestalo. Nakonec vykouknul ze skrýše a v daleké zatáčce viděl dvojici žen, oděných do kožešiny a se zbraněmi na zádech. Divil se, co tam provádějí. Z ničeho nic jedna shodila ze zad obouruční meč a podala jej druhé, poté se postavila ke stromu a opřela se o něj. Druhá ozbrojená se rozhlédla kolem a schovala se za další kameny a vyčkávala.

Dlouhé hodiny takto zůstali všichni tři na místech, avšak bosmer trpěl vyčerpáním a nervozitou. Už se rozhodoval, že je přestane sledovat a vyleze z úkrytu, když však spatřil kohosi v zatáčce. Od města vyšla trojčlenná skupinka altmerů, dva vojáci doprovázeli kohosi v honosném oděvu. Chvíli kráčeli, až si nakonec všimli oné ženy, vojáci k ní přistoupili a cosi pronášeli. Nevypadalo to na velice hezký rozhovor, dokonce jeden z vojáků tasil zbraň a vrhl se na neozbrojenou. Jaké překvapení, když ze skály vyběhla druhá žena, již připravená udeřit a s lehkostí zaútočila a jednoho strážce zabila. Druhý voják nestačil nijak reagovat, neozbrojená k němu přiběhla a ručně ho zpracovala. Takovou rychlost a sílu ještě nikdy neviděl.

„Ta žena je obr?“ pronesl tiše Erutan na neuvěřitelnou podívanou.

Silnější útočnice rychle dohnala utíkajícího hodnostáře a skočila po něm, druhá mlátíčka nakonec dorazila thalmoráka chmatem, při kterém mu zlomila vaz. Než přišla druhá s rukojmím, očistila si ruce od špíny a nahodila si obě mrtvoly na ramena, Erutan pustil ústa k zemi.

„Tak, to bychom měli. Teď půjdeš s námi, nebo skončíš jako oni!“
„Dobrá! DOBRÁ! Vyhráli jste!!“ křičel hodnostář, ozbrojená si zandala meč na záda a strčila do elfa, aby šel kupředu, trojice šla rychlým tempem kamsi pryč po cestě, ze které pak sešli a Erutanovi se naskytla příležitost je pronásledovat.

Budíček se ozval v samotských kasárnách, nováčci vyběhli v polospánku ven z ubikací, někteří neupravení a neoblečení, jiní zcela fit. Naneštěstí Erutan byl neupraven, vojenská košile byla zapnutá do půlky a ani si nestačil přidělat zbraň na opasek. Celá skupina se postavila na nádvoří do trojřadu a vyčkávala na příchod důstojníka, který se o ně staral. Ten vyšel ze schodiště, nováčci byli k němu zády.

„TOHLE MÁ BÝT NĚJAKEJ ZASRANEJ NÁSTUP, NEBO CO?!“ rozkřikl se hned ze začátku důstojník, celá jednotka se okamžitě otočila k němu čelem a pozdravila ho „Dobrý den, pane!“
„JÁ VÁM UKÁŽU, BANDO LÍNÁ, CO TO ZNAMENÁ „UDĚLAT NÁSTUP“! HOVADA!“ ze schodiště vystoupil důstojník s nordskými rysy, jeho vlasy zářily jak zapadající Slunce a jizvy na tváři by mohli vyprávět historii Tamrielu. Mohutné tělo se sotva vešlo do legionářské zbroje.
„JEDNOTKO, NÁSTUP!!“ křikl jeden z nižších důstojníků, který se už stačil probudit, rychle sáhl po signálním rohu, vojáci se konečně narovnali a někteří dooblékli, důstojník slezl ze schodů a postavil se za jejich záda.

Chvíli bylo ticho, vojáci nehnut postávali a nevěděli, co mají očekávat, Erutanovi to přišlo divné, že jsou k důstojníkovi zády… jako jediný se otočil.

„CO JE SAKRA TOHLE ZA REBELII?!“ křikl na něj nord, „ŘEKL VÁM SNAD NĚKDO, ABY JSTE SE OTOČIL, KRETÉNE?“
„Já… měl za to, že když k vám nebudu zády…“
„NA MYŠLENÍ TU NEJSTE, BOSMERE! NA MYŠLENÍ JSEM TADY JÁ A NIKDO JINÝ! TAKŽE SE VÁS JEŠTĚ JEDNOU PTÁM, KDO VÁM ROZKÁZAL SE OTOČIT?“
Než Erutan spustil odpověď, v řadě se ozval lehký argoniánský smích a menší úšklebek, „Nikdo… pane!“

Důstojník se rozzuřil, přišel si pro elfa, mohutnou rukou ho chytl za zbroj a vyhodil z řady na zem, kde se tvrdě udeřil zemí do hlavy.
„NESTRPÍM VE SVÉ JEDNOTCE HOVADA, PITOMCE A REBELY!“ chytl jej za vrchní část zadní zbroje a jednou rukou ho nadzvedl a poté rychle hodil zpět na zem, Erutan se opět zranil.
„Já se…“
„CO, OMLOUVÁM?“ zeptal se ho, Erutan jen zakýval hlavou, „TADY NEJSME DOMA U MAMINKY, MAZÁÁÁNKU! TADY JSTE V LEGII! V MÉ JEDNOTCE!“ chytl mu hlavu a opět s ním praštil, „BUDETE DĚLAT…“ opět mu chytl hlavu a udeřil o zem, „VŠE“ a opět provedl to samé, „CO ŘEKNU!“ naposled jej vzal za hlavu a chtěl naposled udeřit, „JE VÁM TO JASNÉ?!“

Erutanova tvář se barvila krví, potem a slzami, byl vyřízený. Tajně si přál, aby ho důstojník zabil. Než ho hodil zpět na zem, stalo se něco, co nečekal. Za sebou zaslechl rychlé kroky, které se zastavily. Náhle ho důstojník pustil a sám spadl na zem, jeho tělo se uvolnilo a on se snažil aspoň kousek odplazit.

„Už toho má dost! Nechte ho!“ křikl na důstojníka jeden z jeho spolubojovníků, nižší důstojník na něj řval jak pominutý, aby se zařadil a přivolal na něj stráž.
„TO JE ÚTOK NA VELÍCÍHO DŮSTOJNÍKA! CHOPTE SE HO!!!“ křikl důstojník a rychle se zvedl.

Mezitím se spolubojovník pustil do stráží, které ho chtěly chytit a zavřít. Jednomu ubalil pěstí do tváře a druhý, který ho chytil kolem pasu, mu uštědřil několik ran loktem do hrudi, až ho pustil. Avšak marná snaha, když vracel tvář zpátky na Erutana, důstojník ho udeřil silně pěstí, až odletěl sáh k nastoupené řadě. To už se po něm vrhla stráž a nešetřila ho.

Erutan se mu zahleděl do tváře, když ho odváděli do hradiště. Byla sice od krve a těžko se v ní poznávaly rysy, ale stačil si jí zapamatovat. V očích mu děkoval za pomoc, i když neznal důvod.

Po náročném dni, kdy se na Erutanovi nešetřilo… vlastně na celé jednotce nováčků, se všichni vrátili utahaní, ztrhaní a vysílení do postelí. Už se těšili, až si lehnou. Erutan se místo k odpočinku vydal ven na nádvoří, kde byl ke zdi přikován jeho polonahý spolubojovník. Cestou ven do něj schválně strčil argonián a vysmál se mu, jak je slabý.

Venku našel onoho muže, který ho bránil, kus od něj postávalo vědro s vodou a dřevěnou naběračkou, muž měl zavřené oči. Erutan vzal lžíci a přiložil mu ji k ústům, což vězně probudilo, po uvědomění se napil.

„Děkuji ti… elfe.“ udýchaně pronesl.
„Proč jsi mi pomohl? Vždyť většina mě tu nesnáší a já to tady taky začínám nesnášet!“
„Heh, poslyš… eh…eh…“ zakašlal několikrát, „Legie není procházka růžovým sadem. Já už tu jsem rok a vím, co tě bude čekat. To, že se do tebe důstojník pustil, mělo své opodstatnění.“ otočil na chvíli zrak mimo, „Jde o prověření síly.“
„Prověření? Dost blbé prověření!“
„No, to říkáš teď, ale uvědom si, že až budeš tam venku… za hradbami, nikdo se k tobě nebude chovat, jak novorozeněti.“ hluboce vydýchával, „Podívej, znám tě asi jen den, nikdo ti tu nevěří… ale já v tobě něco vidím…“
„Co?“ naléhal, „Co ve mně vidíš?“
„To nevím, ale jsi jinačí, než ostatní. Ten bretonec, argonián a císařští… ti jsou tady kvůli žoldu. Nemají srdce za něco bojovat, jen chtějí prachy a schválně se vytahují. Ale ty ne…“
„Já tu jsem…“
„Nic mi neříkej! Nechci znát tvůj důvod, elfe.“
„Proč mi věříš?“
Vězeň se na něj zahleděl překvapeně, „Věřit? Já tady těžko někomu věřím. Leda sobě, své rodině a pár lidem, co tu jsou v armádě.“ nadechl se pořádně, „Možná později ti budu věřit, až si zlepšíš schopnosti.“ Erutan chtěl už odejít, „Dám ti radu, elfe… Až bude zase s tebou chtít ten budižkničemu vydrhnout zem, zraň mu koleno. On pak spadne na zem jak kámen.“
„Já… děkuji ti… n-n-norde?“
Vězeň se na něj usmál, „Jsem Hadvar.“
„Erutan!“ představil se, „Díky za radu, Hadvare. A je mi líto, že…“
„Neboj, nedělej si o mně starosti. Za pár dní mě pustí a budu mít týden drilu, ale neboj… nord zvládne ledascos.“

Erutan odešel z nádvoří zpět do kasáren, tentokrát v klidu si lehnul do postele a usnul. Lehce zapřemýšlel, zda by nebylo vhodné napsat dopis domů…

Celý den elf pronásledoval kráčející trojici skrze vyprahlou zem, na kterých gejzíry předváděly své umění, pastviny, že by tu tucet medvědů přežilo krutou zimu a i skalnatý terén, který ještě nikdy neviděl. V dáli spatřil, jak se trojice odebírá kamsi do hor a kráčí do neznámé tajné jeskyně. Následně všichni zalezli dovnitř jeskyně, Erutan se tiše připlížil a naslouchal, zda něco neuslyší. Kromě bzučení neznámého hmyzu a jakého si podivného smradu, který se mu dostal do nosu, necítil nic jiného. Zhluboka se nadechl a vstoupil dovnitř…

Místo páchlo smradem, jako by se v okolí rozkládala snad tuna mrtvol. Kdesi v dáli jeskyni slýchával hlasy, okořeněné elfím voláním…

„Další elfík… výborně… Myslím, že teď nám toho oba řeknou dost!“
„Co po mně chcete? Já jsem jen správce domu mého pána! Nic víc! Máte tu nesprávnou…“
Jeskyní se linulo plesknutí a následný křik, „ZMLKNI, thalmoráku!“

Erutan se plížil blíže za hlasem a opatrně našlapoval kupředu. Stále slyšel ženský hlas, který sílil každým krokem. Neustále se vyptával na počet obyvatel, na výzbroj, skupiny po provincii, ale altmer jen křičel, že nic neví. Náhle se ozval neskutečný bolestný křik, který zamrazil i plížícího se elfa. Po krátkém plížení dorazil na místo, kde postávala spousta žen ve zbrojích u klecí a podivných nádob, altmer ležel před nimi na zemi v bezvědomí.

„Tos teda vymyslela, Darko! Že ten svůj vztek nemůžeš jednou nechat zavřenej!“
„Sklapni, Odino!“ křikla na něj žena s palcátem v ruce, „Vždyť tenhle toho ví víc, než říká!“
„VŠECHNY SE UKLIDNĚTE!“ ozval se jasný rozkaz v jeskyni, „Teď nám toho moc neřekne, ale až se probere, vyslechnem ho znova. Vraťte se zpět na místa!“

Erutan spatřil, jak se skupinka rozpouští a míří k němu, rychle se schoval za vyčnívající kameny a zadržel dech. V hlavě mu něco říkalo, aby si dával pozor a tichý hlásek mu radil, co má učinit. Několik žen vyšlo z jeskyně ven. Poté vyšel z úkrytu a nakoukl do místnosti, která ho překvapila. Vcelku velká místnost v malé hoře, dva obří kožené stany a několik stolů s podivným nářadím. Ve stanu postávala žena nad tělem elfa a cosi držela v ruce. Vedle příbytku klečel kdosi se zavázanýma rukama. Uvězněný se lehce otočil a nemohl uvěřit, kdo se to k němu blíží. Než však něco stačil pronést, Erutan ukázal, aby mlčel, tiše se připlížil do stanu a díval se na záda neznámé ženy, která si tiše broukala. Zvěd omylem šlápl na uvolněný kamínek, který se ozval, rychle se otočila a překvapeně se zahleděla na vetřelce, který si nestačil ani vytáhnout zbraň. Oba ztuhli, ani jeden nečekal tuto situaci, ale žena byla pohotovější. Kopla ho po tváři a snažila se mu uštědřit rány. Pár jich schytal do tváře, překvapilo ho, kde vzala tolik síly. Poté si konečně stoupl, žena chtěla ho dorazit kopnutím. V té chvíli si Erutan uvědomil na starou radu, kterou zaslechl na začátku výcviku v Samotě.

Než stačila kopnout, Erutan vší silou jí udeřil do kolene a podkopl rázem nohy, žena tvrdě spadla na zem. V mžiku vytáhl z pouzdra dýku a provedl „udeř a doraž“, který jí umlčel. Rychle vydýchával, opět si uvědomil, že zase někoho zabil stejným způsobem… Připlížil se ke svázanému, z úst mu stáhl roubík, který nebyl vidět.



„Zatraceně, kdo jsi?“ zeptal se vězeň.
„Jsi Mikradan?“
„Jo… Jo… to bych byl.“
„Björn mě posílá. Měli o tebe starost!“
„Cože? Vážně?!“ vzpamatoval se vězeň, Erutan mu mezitím rozřízl pouta a přivedl na světlo. Teď už chápal, proč si ho všichni pletli s ním… koukal do tváře bosmera.
„Musíme zmizet, než si nás všimnou!“
„Tak fajn, pojď za mnou!“ ukázal mu, aby ho sledoval.

Než odešli z jeskyně, vytrhl Erutanovi dýku z rukou, zamířil do stanu, kde umlčel almtera, ležícího na zemi. Stručně vysvětlil, že umlčel zdroj informací.

Mikradan vedl svého zachránce labyrintem chodeb a průlezů, divili se, že na nikoho nenarazili. Už se blížili k východu, když se náhle před nimi objevila další žena, která si jich tentokrát všimla. Bez řečí vytáhla zbraň ze zad a vrhla se na ně. Mikradan čekal, až se žena rozmáchne a ona udeří, chtěl ji bodnout do tváře. Než však něco udělal, z rukou mu Erutan vytrhl zbraň a bleskově po ní hodil. V jejím krku visela čepel zbraně a ona marně lapala po dechu, na zem spadla jak právě zralá švestka.

Mikradan celý v překvapení, „Jak jsi to udělal?“
„Já… nevím.“ zamyslel se zvěd.

Za sebou náhle zaslechli rozzuřený ženský křik, který volal ostatní, aby se vrátili do velké místnosti, po jeskyni se linulo „Poplach!“ a mužům nezbývalo nic jiného, než utéct. Mikradan rychle popadl dýku a utíkali z místa pryč.
Začalo zapadat Slunce, když dvojice elfů vyběhla z úkrytu jako by se za nimi rojily včely. Elfové zamířili bezpečným směrem, a jakmile se dostali dostatečně daleko od všech nepřátel, konečně si prohlédli tváře.

„Jak ses dostal k Zeleným stínům? A jak se jmenuješ?“
„No, heh… vzal jsem částečně tvou práci… A mé jméno není zatím důležité.“
„Jak to myslíš „vzal mou práci“?" trochu naštvaně se ozval.
„Doprovázel jsem jednoho altmera z Bílého Průsmyku do Větrného Žlebu. Před branami mě přepadla… ehh… Erika.“
„Áha, a jak to dopadlo s tím thalmorem?“
Zahleděl se mu do tváře a nebyl si jistý, jestli mu má říct pravdu, kterou pak vypustil, „Zabil jsem ho.“
„Sakra! To je špatné… Velmi špatné…“
„Proč, co se děje?“
Mikradan se rychle podíval za sebe a poté zpět na Erutana, „Musíme se co nejdříve dostat za Sigdisem! Není čas na vysvětlování!“

Erutan kývl hlavou, chtěl původně navrhnout, aby si odpočali, ale při pohledu na jeho tvář, která byla strachy bez sebe, mu raději vyhověl. Chytl ho za ruku a zvedl ze země, Mikradan ho vedl jakýmisi cestičkami mezi smrky a borem.
Během několika hodin, kdy oba běželi jak pominutí, překonali lesy a dostali se do zasněžených vršků, nedaleko Větrného Žlebu. Mikradan znal každý kout této oblasti, proto nebylo tak těžké urazit dalekou cestu za tak krátkou dobu. Náhle se oba dostali ke krčmě, která zela prázdnotou. Oba je lákalo se na chvíli zahřát uvnitř, ale Mikradan nakonec rozhodl, aby tak nečinili a pokračovali v cestě. Za pár chvil se dostali ke skalám, které mohly posloužit jako úkryt pro oba. Vyčerpáním oba lehli do sněhu, ani se nepřikrývali, jen leželi a vzdychali. Najednou Erutan učinil něco, co Mikradan nečekal.

„Co to… do Zapomnění?!“ křikl tiše, když ho Erutan objal a rukama ho třel o tělo.
„Vidím, že ti je zima… Chceš snad umrznout?“ Mikradan chtěl namítat, ale poté mu došlo, že než by vytáhli deku, mohli by na sebe upozornit, skousnul rty a zavřel oči, představoval si, že je vedle něj nějaká pěkná žena.
„Vím, vypadá to divně, ale tohle jsem se naučil v legii…“
„Byls legionář?“ Erutan jen souhlasně zabručel a dodal, že ne tady ve Skyrimu.

Náhle oba slyšeli na cestě pochod, Erutan přestal hřát a Mikradan se zvedl do pokleku. Ani jeden z nich nevěděl, co se děje. Oba se připlížili tiše na okraj skály, odkud hleděli na cestu, na které postávaly dvě thalmorské hlídky. Jeden z elfů chtěl něco pronést, ale druhý ho umlčel.



„Podle našich informací se ti rebelové schovávají někde v Haafingaru! Brzy je najdeme!“ pronesla altmerka, která přišla zespod cesty.
„Doufám, že je najdete a rozprášíte. Víte, u nás máme každou chvíli únosy a rádi bychom tomu učinili konec…“ ozvala se druhá žena, jdoucí z vrchu cesty.
„Už jste se konečně zbavili těch upírů? Nebo se vám tam ještě někde nějaký potuluje?“
„Ne, ne…“ s klidem se ozvala horní Altmerka, „Těm už je naštěstí konec!“

Po několika minutách sledování se začali bavit mezi sebou o různých nepodstatných věcech, Erutan a Mikradan zalezli do úkrytu a přemýšleli, co podniknou. Za chvíli bylo slyšet rozloučení, obě skupinky se rozešly na opačné strany, v okolí kromě nich již nikdo nebyl…

„Musíme k Sigdisovi! Co nejdříve!“
Erutan chvíli seděl tiše, pak se otočil na Mikradana, „Tak teda pojďme, než bude pozdě!“
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Jakou informaci nese Mikradan?
1) Thalmor odhalil informátora ve Falkreathu
2) jistá skupina odpůrců má "věštce"
3) do Skyrimu má připlout altmeří královna