---

Exodus

Er-forma

Na Zianar přišla zima. Život v přírodě se najednou zastavil a vše se poddalo spánku. Příroda, na jaře barevná a pestrá, v létě živá a divoká, na podzim příjemně chladivá a ospalá. Jen zima byla však v otázce situace tohohle kraje upřímná. Smrt. Chlad. Bez ohledu na roční období.
Jižní provincie jako Bělhorsko či Azurové pobřeží zima zasahovala vždy jen minimálně, nebo vůbec, prakticky zde v zimě bývalo pouze o pět až deset stupňů chladněji, avšak zde, v Zamarii, zima důrazně ukazovala, kdo je tady pánem a že ji nikdo nesmí přehlédnout. Příroda byla k nepoznání, tam kde se před půl rokem proháněly králičí rodinky, zvučel potok a hvízdali ptáci, nyní kvílela meluzína a chlad prostupoval vším živým jako nůž masem. Tehdy zelenou zemi nyní pokrýval sníh. Zemi nasáklou krví, mlčenlivého svědka války, která zde probíhala.
Led na potůčku zapraskal. Ozvaly se vzdechy.
Krajinou zaplavenou měsíčním světlem se potácel raněný voják, bojující na straně rebelů. Zanechával za sebou krvavé stopy a třásl se zimou. Vypadalo to, jako kdyby byl s každým krokem pomalejší. Občasné zavytí vlků v dáli mu říkalo, že by měl přidat, ale byl stále unavenější a i zima ho trápila stále méně. Konečky prstů už pomalu přestával cítit…
Zakopl. Voják ztrátou krve přišel o poslední zbytky rovnováhy a řítil se na promrzlou zemi, někdo jej však zachytil a jemně položil na zem.
„Určitě ti je zima… Na…“ Jemný dívčí hlas postavy, která jej zabalila do deky mu pomohl na chvíli zapomenout na bolest, pramenící z krvácející pulzující rány na jeho břiše. Kožená zbroj byla krví již tak prosáklá, že jí prakticky protékala jako cedníkem. Těžko uvěřit, že ozbrojenci ještě nějaká zbyla.
„Už to nebude trvat dlouho…“ Voják se už nemohl ani hýbat. Tělo ho neposlouchalo. Bolest však začala z ničeho nic ustupovat.
Spatřil ji.
Dívka se nad něj naklonila. I přes tmu rozeznal její havraní vlasy a překrásné oči. Byla přesně taková, jak o ní slýchal v legendách. Nemohl uvěřit, že ji někdy v životě spatří na vlastní oči…
„Vesna… Bohyně života… Já… Tady zemřu že?“ Vojákovi stekla po zarostlé tváři slza. Bohyně jej pohladila po zašpiněných vlasech.
„Bojoval jsi statečně a za to, co věříš. Sledovala jsem tvé činy. Bojoval jsi sám, abys zdržel nepřátele, aby tví druhové se mohli stáhnout a varovat kamarády, které chtěli napadnout… Svedl jsi nepřátele do divočiny, třebaže víš, že jako zajatce by tě ošetřili a ty bys přežil. Ale jen abys zachránil své druhy, tak ses obětoval. Jsi šlechetný muž…“
„Spíš muž, který nemá co ztratit… Válka a nemoci mi vzaly vše, co jsem miloval… Rodinu… Přátele…Uprchl jsem, místo toho abych padl v boji… A teď tu vykrvácím…“
Bohyně ho pohladila po tváři.
„Brzy se s nimi zase setkáš… Odejdeš na lepší místo… A tvá duše vstoupí do nového těla… Smrt je nevyhnutelná, součást cyklu… Smrt je pouze transformace, vrátíš se odtamtud, odkud jsi přišel… A vydáš se na novou cestu… Není proč se bát.“
„Děkuji Vesno… Jsem připraven…“ Dívka přejela dlaní nad vojákovým obličejem a tělo znehybnělo. Hlava sklesla do posmrtného záklonu. Položila jej opatrně na zem, se smutným výrazem ve tváři.
„Ať to dělám, pokolikáté chci… Nikdy si na to tak úplně nezvyknu…“ Opatrně přetáhla deku zemřelému před hlavu. Chvíli tam ještě klečela a pozorovala bezvládné tělo, když tu se za ní ozvalo křoupání sněhu.
„Dnes byl dobrý den na umírání…“ Ozval se mužský hlas. Bohyně pootočila hlavu.
„Sám Khanus mne poctil svou návštěvou… Co tu děláš? Tebe zajímá ničení, ne jeho následky…“ Vysoký muž s bradkou, spojenou s knírem a dlouhými černými vlasy v culíku, oděn do černého kabátu se zasmál.
„To smrtelníci vyvolávají války. Ne já. Se svými draky jsme strávili věky v temnotě. Avšak nyní přichází opět náš čas. Byl jsem povolán, abych rozhodl, zda tento svět ušetřím, nebo jej zničím, jako tomu bylo s rasou Mano. Vaše boží moc je ohrožena a můžeš za to z části ty… Já a můj bratr Olaf jsme byli stvořeni jako sluhové bohů a udržovatelé pořádku, když teď už Olaf není… Zbývá už jen ničení… Pokud ovšem nesešlete dalšího stvořitele…“
Vesna se zamračila a vstala.
„Je hezké, že chceš zabránit špatným věcem tím, že odstraníš všechny, kteří by je mohli teoreticky někdy udělat. Máš pravdu, poničená pustina bez života, tam nikdo mír ohrožovat nebude. Po takovém světě toužíš?“ Khanus zavřel oči a povzdechl si.
„Aki, Aki… Víš co je tvá největší slabost? Máš příliš velkou víru ve smrtelníky. Když před pěti sty lety napadli Zianar démoni skrze Temný portál, jenom jsem z temnoty přihlížel a smál se. Opravdu. Můj bratr položil život aby Flavirius, mocný pán démonů byl jednou provždy zničen. Avšak, pořád hrozí, že démoni přijdou znovu, vedení dalším fanatikem. Kdybys tehdy, při první invazi, neseslala Černého rytíře, mohl bych ten svět zničit už tehdy. Spolu s démony. Démoni si totiž světy nevybírají náhodně… Přitahuje je zkaženost… Zkaženost, která Sagurtovem prolézá a stále zapáchá jak zkažené maso! Když se svět dostane do slepé uličky, je čas začít znovu, ty však prodlužuješ smrtelnou agonii. Měl jsem tenkrát zakročit. Kvůli tobě pak přišla ještě jedna invaze démonů a bezpočet dalších katastrof, stokrát horších než ty, které způsobí i ty nejstrašnější pohromy přírody. Války. Mučení. Vyhlazování. Vraždění… Kolik nevinných musí při nich zahynout, aby ti konečně došlo, že tyhle smrtelníky už nenapravíš? Že je potřeba smést to zlé a začít znovu?“ Bohyně se odmlčela.
„Vybíráš si jen to, co se ti hodí Khane… Byla jsem svědkem i mnoha dobrých věcí a mnoha dobrých lidí. Třeba Varian… Vedl povstání proti Říši, která tyranizovala obyvatele Zianaru, když ho okupovala. Chtěl rovnost a svobodu pro všechny bez ohledu na rasu…“
„Jenže při povstání zemřel a jeho vojevůdci si rozdělili Zianar, aby se prohlásili králi, začali mezi sebou válčit a lidé se stali dominantní rasou na úkor ostatních. Měl jsem toho kluka rád, je mi ho i docela líto, ale byl to naivní idealista…“
„Ale jde o to, že to byl dobrý člověk… Nikdo se nerodí zkažený… To svět ho zkazí. Nikdo nenese vinu všech smrtelníků. Pouze zkažení jedinci, kteří manipulují nevinné…“ Khanus si prohrábl vous.
„Když tě někdo udeří a řekne, že to udělal proto, že mu to někdo nařídil, bude tě to bolet méně? Lidé mají něco, co já, sluha bohů ne… Svobodnou vůli. Oni mohou říci ne. Konat rozhodnutí. Ale musí nést následky.“
„Nebo být popraveni…“
„I to je následek… Rozhodni se, buďto budeš žít dál a nedokážeš se sama sobě podívat do očí, nebo zemřeš s tím, že do posledního tepu tvého srdce, do posledního dech plic, sis zachovala svobodnou vůli. Žij na kolenou, nebo zemři na nohou. Volba je tvá. I když uznávám, že ne vždy je to zrovna JEJICH život, o který se jedná, když tahle rozhodnutí podstupují.“ Aki neboli Vesna si povzdychla.
„Chybovat a opakovat své chyby je výsada smrtelníků, protože pomíjivost jejich života jim nedává takovou odpovědnost jako nám dvěma Khane… Nelze se na to dívat pouze tvýma očima. Ano, vím, že naše moc a stabilita řádu daného pradávnými titány je v ohrožení a že to bude právě můj artefakt, který to možná zapříčiní. Ale stejně tak to může být kterýkoliv jiný, kterýkoliv jiný z Těl titánů, který bude nalezen a zneužit. Já tento použila, abych zrodila Ovarion, strom života, který umožnil smrtelníkům žít na Zianaru i poté, co jej téměř zničili démoni… Tys to neviděl. Mrtvá země, mrtvá vegetace… Vody otrávené, obloha rudá jako krev nevinných, která tehdy tekla proudem. Život na Zianaru byl na pokraji zániku, doufala jsem, že tím že je zachráním a umožním jim opět žit, opět bude Zianar obyvatelným místem, poučí se a začnou budovat lepší svět. Nejvíce si života vážíš ve chvíli, kdy hrozí, že o něj přijdeš… A nemýlila jsem se, nastalo pět set let míru… To už něco znamená… Prosím Khane… Nech je… Ať si to vyřeší mezi sebou, určitě se najde cesta jak nastolit opět mír a pořádek!!!“
Khanus ničitel pokrčil rameny.
„Budu dělat co, co mi můj smysl pro povinnost přikáže Aki… Jen to ti mohu slíbit. Když bude moc bohů ohrožena, musím svět zničit…“
„I se svým synem?“
„Ano… Leč mne to tíží, budu muset zničit i jeho… Avšak třebaže jeho narození byla více-méně náhoda, stejně tak zrození, mé dcery Leslie, osud mu možná nachystal něco, co zamíchá kartami… Možná to až taková náhoda nebyla… Kdo ví, osud neodhalíš a ani mu neutečeš. Každopádně není kam spěchat, on si najde tebe… Zatím sbohem…“ Vysoký muž v černém plášti se rozplynul jako pára.
Vesna ještě dlouho klečela ve sněhu a zírala na toho, komu zkrátila utrpení.
„V tom případě doufám, že osud neudělá chybu…“

Alex

„Kde máš svou snoubenku Alexi?“ Zeptala se mne Natalia a uhnula před Konrádovou ránou. Dávali si ranní trénink s bokkeny na nádvoří zapadaného sněhem.
(*bokken = dřevěná cvičná katana, pozn. autora)
„Měl bys s ní trávit víc času, ať ho s ní nemusím trávit já. Ta ženská se nedá vystát!!!“ Konrád se pokusil o výpad, avšak sestřenka uhnula bodnutí, loktem a podpažím mu sevřela paži, strhla ho na zem a začala mu lámat ruku s bokkenem. Bratránek začal po chvilce řvát jak malá holka.
„Pusť mě sakra, zlomíš mi ruku!!!!“
„Nepovídej…“ Natalia nasadila jeden ze svých nejkrutějších úsměvů. Možná si myslíte, že si jako malá holka musela hrát častěji s kluky, protože byla pro holky dost drsná. Omyl. Všechny dívky Valencie jsou takové. Chvíli si hrají s panenkami a pak se jdou mlátit ven.
„Lady Saskie se jaksi nachladila a musí odpočívat…Mile rád bych si poslechl další její historky z večírků, ale asi byste museli z místnosti odstranit vše, co se dá použít jako potenciální zbraň.“ Konrád se vysmekl Natalii, převalil se a hned byl zase na nohou.
„Takhle se chovat k dámě…“ Uhnul sestřině seknutí a podkopl jí nohu.
„Musíš si na ni zvyknout a potlačit své sadistické choutky, máš se s ní odstěhovat do Rumportu a tam to bude všechno takhle.“ Začal Nataliu škrtit zezadu. Ta ho však přehodila přes rameno a patou ho udeřila do břicha.
„Hele, dej na mě, uvař ji tisový vývar a řekni, že to je čaj na spaní, nikdo nic nepozná…“ Natalia o vteřinu později schytala Konrádovou holení do obličeje a přepadla dozadu.
„Ehm… Půjdu se raději projít do města zeptat se rybáře, jestli nechce pomoct, vidím, že tu máte nějakou práci…“ Bezpečně jsem se vzdálil od sestřenky a Konráda v jejích spárech.
Prošel jsem dlážděnou cestou pokrytou kluzkým náledím nádvořím našeho sídla k vchodu, kde však někdo čekal. Byla to ta jejich služebná, ve svém prostém kabátku s černým šátkem přes hlavu, aby neměla ve vlasech námrazu.
„Dobrý den pane Alexi, nevíte, kde tu najdu bylinkářství? Potřebuji pro paní Saskie připravit něco na úlevu, není to nic vážného ale má docela horečku a není jí zrovna příjemně.“ Pousmál jsem se.
„Zaprvé, říkej mi prostě Alexi a tykejme si. Nejsem o nic víc než ty. Zadruhé, pojď za mnou, namíchám jí směsku, co by jí měla ulevit, mám s tím už nějaké zkušenosti, taky jsem býval jako malý co chvíli nachlazený. A koupím ti nějaký ten čaj, když ti tak chutná.“
„Jsem jen služebná, nemusíte…“ Dal jsem jí prst na ústa.
„Co jsem říkal?“
„Ať ti tykám.“
„Výborně, první rozkaz splněn, ještě se na mne přestaň koukat jako na vyšší bytost a můžeme jít.“ Vzal jsem ji za ruku a vedl ji do města jako dámu. Ať aspoň jednou zažije rovné zacházení… A taky mě docela bavilo předstírat galantnost… Dobře, přiznávám se, měl jsem z té pozice dobrý pohled do jejího rozeného kabátku na její… Ehm… Oči.
Musím říct, že trávit den s Annou, tak se služebná jmenovala, bylo nakonec daleko příjemnější než se Saskie. Bylinnou směsku jsme jí připravili společně a chtě-nechtě jsem u ní musel chvíli zůstat a poslouchat její stížnosti že to není dost sladké. Začínal jsem uvažovat, zda ta holka jí něco jiného než čistý cukr.
Saskiina „vážná nemoc“ se kterou Natalia ještě běžně chodila pracovat k rolníkům, způsobila, že za chvíli zase spala, tudíž jsem se vydal ukázat měst Anně, jako před týdnem Saskie. Zatímco naše lady byla pohoršená, Anna byla nadšená z toho, že pozná něco nového. Vše jí zajímalo, protože za celý život nepoznala nic mimo civilizovaný Rumport. Tohle je Valencie. Většina provincie je divočina a i města jsou taková napůl divoká. Ale do ten luxus potřebuje. Je tu daleko větší klid, který někteří upřednostňují před těmi nejskvostnějšími paláci.
Luxusem jsme možná někde za všemi provinciemi, ale lidé jsou tu daleko spokojenější. I ti nejchudší jsou štědří. I ti, kteří vás vůbec neznají, vás nenechají v zimě mrznout a i úplnému cizinci nabídnou nocleh. V tom je Valencie jiná. Nebezpečná, krutá, divoká, ale všichni její obyvatelé, nepočítám-li bandity, jsou vlastně taková jedna velká rodina.
Oba dva jsme se promrzlí nakonec vrátili domů. Bylo zrovna pozdní dopoledne.
„Budu muset připravit oběd pro paní a tvé příbuzné, pomůžeš mi Alexi?“ Zeptala se mě a věnovala mi další svůj krásný úsměv, když jsme mířili chodbou po koženém tatami ke kuchyni.
„S radostí.“ Opětoval jí úsměv a otevřel vysouvací dveře.
Anna vešla dovnitř a já zavřel. Vydal jsem se k lince, abych začal zpracovávat suroviny.
„S člověkem jako ty nebude pobyt v Rumportu až tak strašný, alespoň s někým si tam budu ro…“ Ucítil jsem její něžné ruce na svém hrudníku. Po chvíli mi jedna z nich zajela pod košili. Zastavil jsem se jako socha a srdce mi začalo tlouct vysokou rychlostí. Její druhá ruka mne objímala, cítil jsem, jak se ke mně ta opálená černovlasá kráska tiskne zezadu a líbá mi krk.
„Nejsi z lady Saskie dvakrát nadšený, že?“
Dostával jsem husí kůži. V žádném případě to však nebylo strachem, zimou nebo čímkoliv nepříjemným… Právě naopak.
„Nemůžu tu ženskou vystát…“ Anna si mne otočila a zapřela se mi kolenem o rozkrok. Pohladila mne po tvářích a naklonila se ke mne.
„Měl už jsi někdy něco s dívkou, Alexi?“ Cítil jsem ve tváři její horký dech. Její tmavě hnědé diamanty se na mne upřeně dívaly, sklopil jsem zrak a všiml si, že si rozvazuje svůj prostý korzet.
„S dívkou, ne sexuální lady. Ehm… Co myslíš tím… „Měl“??? Od které části se to počítá?“ Dostal jsem facku.
„Špatná odpověď, musíš být něžný a příjemný, ne mít blbé kecy, nechci, aby byla lady Saskie s hulvátem a nedej bože nezkušeným, budeme tě muset zaučit Alexi…“
„Co když sem někdo při…“
„Zamkla jsem… Neboj…“ Anna mne políbila.
„Jak daleko ses dostal?“
„Ne tak daleko jak jsem chtěl.“
„Tak to napravíme…“
Anna mi strhla košili.
„Tvá dívka na tebe nesmí zapomenout, nesmíš být jako ostatní…“ Anna sebrala z misky na led jednu kostku a jezdila mi s ní po hrudníku. Jak kostka tála, kapky mi pomalu stékaly dolů.
„Musíš být trpělivý… Nechceš jen uspokojit své touhy, chceš s ní sdílet všechna její trápení, být jí oporou, tímhle jí prokazuješ svou lásku, loajalitu a to, že jste vlastně jedna duše ve dvou tělech… Nechceš si jen užívat… Chceš ji učinit šťastnou, aby alespoň na chvíli odhodila svá trápení, v tuhle chvíli existuješ jen pro ni…“ Přitiskla se ke mně a dlouze mne políbila, začala mi jednou rukou hrabat ve vlasech a neustále se mi dívala do očí.
„Každý moment s tebou musí být jedinečný… Líbání je stejné umění jako sochařství nebo malířství, ale to se dá naučit jen praxí, přijdeš na to sám… Musíš mě dostat do nálady, abych se cítila příjemně…“ Zavřel jsem oči a dal hlavu na její rameno. Začal jsem líbat Anin něžný krk. Mé ruce začaly přejíždět po jejích zádech, až má pravačka zajela pod její sukni a ona si stáhla svůj natahovací korzet.
Uchopila mou hlavu a opět mne začala líbat, načež si stáhla sukni.
Jakmile z ní vyklouzly její bosé nohy, otočila se ke mně zády a tlačila svůj zadeček k mým stehnům.
„Víš, co máš dělat…“ Zavřela oči a zaklonila se. S úsměvem jsem jí začal líbat záda a hrát si s jejími velkými pevnými prsy. Pak ode mne poodešla, otočila se ke mně a usmála se.
„Čas postoupit dál Alexi…“
Kalhotky jí spadly na zem. Vydala se ke mně….

O půl hodiny později jsem se zpocený zvedal ze země. Anna byla už oblečená, jen dodělávala poslední úpravy na korzetu.
„Nebylo to špatný, myslím, že časem z tebe bude dobrý manžel.“ Zazubila se a vydala ke kuchyňské lince. Musíme dodělat ten oběd.
„Ehm… Na něco jsem zapomněl…“ Oblékl jsem si košili a poté sáhl do kapsy kalhot.
„Na co?“ Podívala se na mne zvědavě Anna, zatímco pod jejími ručkami byla zpracovávána jedna z ingrediencí.
„Chtěl jsem ti to dát už před týdnem.“ Vytáhl jsem z kapsy rudý diamant. Anna trochu znervózněla.
„Jestli to je dárek pro Saskie tak radši…“
„Není to dárek. Musím se účastnit různých výprav a dělat doprovod svým příbuzným nebo jejich vojákům. Občas v jeskyních nebo doupatech banditů či příšer něco takového najdu. Je to takový suvenýr, mě osobně jsou peníze, drahokamy nebo šperky k ničemu, luxus k životu nepotřebuji, stačí mi mít kde spát a co jíst. Tady na Valencii si stejně žádný luxus nekoupíš. Ne, já to nepotřebuji. Ale je to pro tebe… Šance.“
„Šance k čemu Alexi?“
„Vezmi si den drahokam s sebou do Rumportu a prodej ho. Mělo by ti to hodit slušné jmění, takže si budeš moci koupit hospodu nebo prostě něco čím se uživíš. Abys už nemusela nikdy dělat služku.“ Natáhl jsem dlaň s diamantem k dívce.
„Je škoda aby taková hezká a milá dívka jako ty dělala někomu poskoka. Stačí, že ho musím dělat já.“ Anna si chvíli diamant prohlížela, ale poté vybouchla smíchy. Nechápal jsem, o co jde, dívka mi sklopila ruku.
„Alexi, Alexi… Nemusíš se o mě bát, já jsem se svým životem více než spokojená. Věděla jsem, že na práci v krčmě nebo na poli nebudu dobrá, měla jsem však to štěstí že mne Rose Arbre přijali jako služebnou. Vydělám si tak dost, abych zajistila své staré rodiče, bratr padl ve válce s elfy, tudíž jsem jim zbyla jenom já. A tahle práce mi vyhovuje, žádnou jinou nechci. S hraběnkou máme ty nejlepší vztahy a chovají se ke mně celkem dobře. Nežiji si jako princezna, ale mám vše, co potřebuji. A navíc, kde jinde než u dvora bych sbalila tolik hezkých chlapů?“
Vytřeštil jsem oči.
„Tak odtud jsi tak zkušená?!!“ Anna přikývla.
„Mám ráda všechny muže, tak moc, že neumím být jen s jedním. Tedy, mám volný vztah s jedním mladým ovdovělým šlechticem, ale nevím, jestli si mne kdy vezme. Každopádně, stará se o mne jako o svou ženu a zajišťuje mne. On má své úlety, já zase své. Platonickou lásku prokazujeme jen sobě navzájem, ovšem když máš dobrého partnera, proč se o něj nepodělit? Vím, že každý to nepochopí, ale nám to vyhovuje. U dvora se vždy najdou ti, kteří to doma nemají lehké a potřebují „zaučit“ jak jsem teď já zaučila tebe, ať ví, jak se chovat ke své ženě… Vedlejší zdroj příjmů. Ale ten drahokam si beru…“
Vzala si drahokam a políbila mne na tvář.
„Poplatek za výuku. Koupím si za to nějaké hezké šaty, abych se mohla vydávat za šlechtičnu a tím nalákat více „studentů“. A teď pojď, musíme dokončit oběd.“
Takže žádný románek.
Začal jsem se potichu smát a vydal jsem se k Anně. No, dneska jsem si skoro připsal dobrý skutek.
Třebaže se však tohle malé dobrodružství za zamčenými dveřmi kuchyně jevilo jako malý úlet, nějak mne to poznamenalo. Uvědomil jsem si, jak ubohý můj život do téhle doby byl. Ne že bych si stěžoval na nepohodlí, na to že jsem až donedávna spal na zemi ve skladišti, nenosil drahé oblečení, ale… Uvědomil jsem si, jak se sebou zacházím. Jak zachází oni se mnou.
Až donedávna jsem byl poslušný čokl. Dělal jsem, co se mi řeklo a na oplátku jsem dostával jen nadávky a urážky. Od Antonia jsem nikdy neslyšel vlídného slova. Mou matku nazýval těmi nejhanlivějšími výrazy. Byl jsem pro něj jen špína, která nejde smýt… Posílal mne na nejnebezpečnější výpravy a doufal, že se mne takto zbaví, že zemřu…
Jsem živá bytost a svůj život a osud musím vzít do svých rukou. Ať už mé narození byla „nehoda“ nebo ne, život mi byl dán a já ho nepromarním. Ne, nenechám toho, kdo po mě celý život šlapal, aby mi do něj nadále zasahoval! Nejsem nevděčné děcko odmlouvající rodičům… Antonio se o mne nikdy nestaral a služby, které jsem mu prokazoval, stonásobně převyšovaly to, co pro mne kdy udělal. Nenechám ho, aby mi dále ničil život. Abych si vzal tu, kterou nemiluji. Chci být s jedinou, s tou, se kterou budu chtít žít, zestárnout a zemřít. V tom mi Anna otevřela oči, třebaže na vztahy máme opačný názor.
Ani tisíc milenek nevynahradí člověku jedinou spřízněnou duši. Ne, nenechám Antonia aby mne donutil vzít si Saskie a poté žít nudný život v Rumportu. Abych skončil jako ti vykutálení šlechtici, jako alkoholik, kterého zajímá jen kde se může zase nalít a na kterém plese může doplnit svůj harém o další milenku, zatímco manželce se vyhýbá jako čert kříži, protože ji nemůže ani vystát.
Je to můj osud a já zvolím, jak se vyvine.
Ponesu za tohle rozhodnutí následky, ale já jsem ochoten je přijmout.
Tehdy tou ranou do hlavy zemřel starý Alex, pokorný, poddajný a bázlivý.
Zrodil se nový Alex Bolmot, Alex který bude raději chudým svobodným psancem, než bohatým otrokem!!!

Dny ubíhaly a Saskie se svou matkou a doprovodem se vrátily do Rumportu. Po dvou měsících, když se blížil festival vítání jara, Antonio chtěl při té příležitosti oznámit veřejnosti mé zasnoubení. Protahoval jsem to moc dlouho. Budu mu muset říct že si ji nevezmu teď, nebo nikdy.
Festival měl trvat tři dny. Právě ten třetí to chtěl Antonio oznámit lidu Valencie.
Byl první den festivalu. Teda už vlastně noc.
Zimy na Valencii chodí dřív než na zbytek Zianaru, kromě Zamarie, ale také v podstatě dříve odcházejí. Po sněhu už nebylo ani památky, ovšem, vzduchem se stále nesl chlad. Ovšem, oproti mrazům, které vládly před týdnem, to byly tropy.
Obchodníci vystavovali na stáncích své nejlepší zboží a pouliční umělci lovili mince z diváků. Tento den se měla projevovat naše soudržnost, že Bolmoti se nepovažují za nic víc a že spokojenost našeho lidu je pro nás na prvním místě. Obloha byla poseta hvězdami, ulice lemovaly papírové lampióny a všeobecně to byla příjemná atmosféra. Vzduchem se nesla příjemná hudba ať už profesionálních, nebo amatérských hudebníků a na černé obloze se blýskaly první ohňostroje.
V trochu úhlednějším kimonu, které jsem u sebe vyhrabal, jsem se prodíral taven tančících, zpívajících lidí, a taky skupinek opilců, kteří řešili závažné filosofické otázky.
Konrád klečel u kádě s vodou, ve stejném kimonu jako já, aby nás všichni poznali. Kolem něj byla tlupa zvědavých děcek. Posadil jsem se vedle nich a čekal, co se bude dít.
„Taaaak rošťáci, kdo chce teď?“ Bratránek vsadil do ořechové slupky další malou svíčičku a podal ji nejbližší holčičce s dlouhými karamelovými vlasy.
„Jakpak se jmenuješ?“ Zeptal se jí Konrád.
„Olivia pane Konráde.“ Pousmála se a mírně se začervenala. Konrád očividně nemá ctitelky jen u svých vrstevnic.
„Tááák Olivio, zapálím ti svíčku, dej ji na káď a pošli lodičku, vyvěštíme z toho, jaká bude tvá budoucnost.“ Konrád se chystal o kouzlo, které by vyvolalo malý plamínek, ovšem, dívenka ho zvládla sama.
„Šikovná.“ Pousmál jsem se, když dívenka pustila svou lodičku. Lodička začínala káď obeplouvat, ale poté se vydala do středu.
„Áááá tady z mladé paní bude dobrodružka. Po tátovi co? Mělo mě napadnout, že budeš Tharkova dcera, máma by na tebe byla hrdá, byla to velmi dobrá kouzelnice.“ Poplácal ji Konrád po rameni.
„Bude Alex taky pouštět lodičku?“ Ukázal na mne jeden zrzavý pizizubka. Začal jsem se smát.
„Rád bych, ale já už svou budoucnost tak trochu znám.“ To jsem tak trochu kecal.
„Ale noták, budoucnost je nepředvídatelná. Na, pusť si ji taky, ať maj děcka radost.“ Konrád mi podal půlku ořechové slupky s malou zapálenou svíčičkou.
Jako kdybych se vracel do dětství. Loďka pluje pokaždé jinam, ale děcka to zabaví.
Poslal jsem lodičku po hladině. Chvíli se držela na místě, ale poté se asi změnil směr větru a vydala se dál od břehu. Sotva však uplavala nějaký ten decimetr… Vzplála?!!
Zvedl jsem hlavu a spatřil nad sebou vysmátou Nataliu s jejím přítelem.
„Heh, našemu Alexovi bude pořádné horko. Aby ses z prázdnin nevrátil opálený.“
Konrád poklesl.
„Super, teď budou chtít děcka ať jim pořád něco zapaluješ.“ Natalia vytvořila ve své dlani ohnivou kouli a hrála si s ní.
„Pokud jsi rodinný typ, jak říkáš, nemělo by ti dělat problém to zvládnout. A jinak, Antonio se po tobě shání Alexi, čeká na tebe v hospodě, chce s tebou něco probrat.“
Beze slova jsem přikývl, ale uvnitř mne zamrazilo. Co zase chce? Něco se mu nelíbí? Podílel jsem se na organizaci festivalu, ale přeci nemůžu za to, že se pár věcí nepovedlo!!! Většinou mne volal, jen aby mne buzeroval, tak proč by mne volal teď kvůli něčemu jinému?
Došel jsem ke dveřím hospody, z hluboka se nadechl, sebral všechnu odvahu a vešel dovnitř.
Většina lidí si užívala venku, proto zde bylo celkem mrtvo. Antonio seděl v rohu u stolu. Čekal na mne. Hlavou mi beze slova pokynul, ať si přisednu. Posadil jsem se tedy na dřevěnou lavičku naproti němu.
„Co si dáš?“
„Stalo se něco strýčku? Jestli je to kvůli tomu že nemáme dost lampiónů tak se omlouvám ale…“ Antonio mávl rukou.
„O to tu nejde. Víš… Brzy se staneš mužem a oženíš se. A já si tak uvědomil, že tohle jsou jedny z posledních měsíců, co trávíš zde, ve své domovině. Pak odjedeš do Rumportu za svou ženou a už se skoro neuvidíme. Tedy… Možná.“ Zpozorněl jsem.
„Možná?“ Naklonil jsem k němu hlavu.
„Ano… Víš, čím víc se blíží den, kdy odejdeš, tím víc mne tíží svědomí. Vím že jsem se k tobě nechoval dvakrát hezky ty roky, co jsi tu vyrůstal, že jsem tě neměl rád kvůli tvé matce a dával ti to patřičně najevo… Říkám si však, zda budeš se Saskie šťastný. Nevím, zda tě mám nutit do sňatku, pokud nechceš. Jednou jsi můj synovec, můj příbuzný a má krev, nechci, abych se vlastnímu příbuznému nedokázal podívat do očí. Zničil jsem ti dvacet let života a teď se ti možná chystám zničit zbytek…“ Antonio sklopil hlavu, jako kdyby měl výčitky. Nikdy předtím se mnou tímto tónem nemluvil. Něco se v něm zlomilo?! Jak to, že mu najednou mé pocity nejsou lhostejné? Nicméně jsem nevěděl co na to říct. Mlčel jsem a upřeně na něj zíral.
„Když jsem přebíral otěže patrona našeho klanu, věděl jsem, že budu dennodenně dělat těžká rozhodnutí a bojovat o to, aby náš lid byl šťastný, nebo alespoň ho ušetřil toho nejhoršího, co ho může potkat. Tvůj lid tě musí milovat a ty musíš milovat jeho. Na svou práci vladaře jsem hrdý, udělal jsem z Valencie prosperující provincii, to nepopírám, nicméně…“ Strýc se mi podíval do očí a zíral na mne bez jediného mrknutí.
„…nicméně jako strýc, otec, bratr, syn... manžel… Jsem dost možná selhal. Býval jsem ke svým příbuzným krutý, zejména tobě, Alexi. Jak stárneš, ohlížíš se zpět za svými činy a přemýšlíš, zda jsi žil tak, jak bys žít chtěl. Je mnoho věcí, které bych zamlada udělal jinak, mnohokrát jsem se toužil vrátit a napravit své chyby. Ale chyby minulosti napravit nelze, lze napravit jen jejich následky tady a teď, je li to ovšem možné. Tudíž nechci, abys trpěl ve stáří jako já. Já trpím vlastní vinou, ovšem tebe ženu do něčeho, co je zásadní a měl bys o tom rozhodnout TY.“
„Co po mne žádáš?“ Řekl jsem tiše a nejistě. Antonio svěsil hlavu.
„Chci… Abys mi upřímně a od srdce řekl… Zda si chceš Saskie vzít. Zda ji miluješ a zda s ní hodláš strávit život. Netahej do toho teď povinnosti a tvůj vztah klanu. Tvůj osobní zájem. Mám oznámit vaše zasnoubení? CHEŠ si ji doopravdy vzít?“ Chvíli jsem váhal. Je to jen nějaký test? Začne Antonio zase řvát, že nemiluji tu, kterou mi přikázal? City nelze rozkázat, ale on by byl schopen se o to snažit. Pro jistotu jsem si začínal vypočítávat směry, kterými by se mne mohl pokusit udeřit.
„Promiň strýčku… Ale… Ne. Nemiluji Saskie. Je příliš odlišná, nemáme nic společného a nemáme si co říct. Neříkám, že není hezká, prostě není můj typ. S ní bych se ukousal nudou a víš, jak se mi hnusí ten jejich luxus. Život jako šlechtice Rumportu by pro mne byl hotovým peklem!“ Čekal jsem od Antonia agresivní reakci, ovšem, místo toho mne poplácal po rameni.
„Říct to muselo chtít velkou odvahu, synovče. Plně tě chápu. Jsem rád, že jsi mi to řekl, neboj, najdeme ti časem jinou, která ti snad sedne lépe. Pokud si do té doby nenajdeš sám.“ Antonio se na mne snad poprvé usmál.
„A co vaše spojenectví?“ Podíval jsem se na něj, stále ještě překvapený.
„Vezme si ji Konrád. Pokukoval po ní a říkal mi, jak ti závidí. Hraběnce to vadit nebude. A teď už běž, užij si dnešek a zapomeň na tu svatbu, ale zatím o tom nikomu neříkej ano?“
Přikývl jsem a opětoval úsměv.
„Děkuji strýčku…“ Vstal jsem a vydal se užít si festival. Spadl ze mne obrovský kámen, cítil jsem se najednou volný jako pták. Dost možná se blýská na lepší časy!!!

Spát jsem nakonec šel dřív, než většina lidu Valencie. Bylo toho na mne moc a jaksi jsem nedokázal tu radost vyventilovat. Už nebudu s Antoniem válčit, už mne přijal za člena rodiny!
S vědomím, že ráno se konečně probudím jako svobodný muž, jsem po večerní hygieně ospalý mířil v županu do své komnaty. V sídle byla už tma, takže jsem si i přes svíčky na stěnách musel svítit olejovou lucerničkou.
Když jsem se však přiblížil svému pokoji, zaslechl jsem nějaké šustění.
Nevěděl jsem, zda je to jen má paranoia, nebo tření mých nohou o tatami, ale když jsem se na chvíli zastavil a přiložil ucho k vysouvacím dveřím, bylo mi jasné, že tam někdo je…
Trhnul jsem dveřmi a posvítil si dovnitř.
„Co tu !@#%§ děláš?“ Zařval jsem na postavu u mé postele.
Upřel se ma mne pár očí. Postava byla celá zahalená a obličej jí kryla maska. Když se jí v ruce zaleskla ocel meče, bylo mi to jasné. Ninja. Nejspíš si mé zabití nenačasoval nejlépe.
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!“ Zařval na mne zabiják a ohnal se po mne svým krátkým mečem. Uhnul jsem stranou a zbraň se zasekla ve futrech dveří.
„ÁÁÁÁÁÁ!!!“ Zařval jsem na něj prozměnu parodicky já a rozbil mu lucerničku o hlavu. Olej se roztekl po celém jeho těle a s ním i plameny. Než se ninja vzpamatoval, natáhl jsem mu pěstí ho obličeje a pod klouby ucítil, že mu praskl nos. Poté jsem ho kopl tlačným hopem do břicha, čímž ode mne odletěl a zastavil se až těsně u okna.
„Horká hlavo…“ Utrousil jsem a rozběhl se k plápolajícímu zabijákovi. Vy skočil jsem a ve vzduchu ho kopl do hrudníku, ninja přepadl dozadu a proletěl oknem, aby se z více než desetimetrové výšky rozmázl o zem na nádvoří.
Zalapal jsem po dechu. Tohle bylo těsné.
Vstal jsem a vydal se to říct Antoniovi, ten však překvapivě už čekal ve dveřích.
„Viděls to? Nějaký magor mne chtěl…“
Antonio beze slova sáhl po své kataně a vytasil ji. Díval se na mne opět svým obvyklým vražedným pohledem a namířil ocelí na mě.
„Když to ten idiot nezvládl, udělám to sám…“