---

Kapitola 6: Probuzení - Za svítání nás vytáhli ven a dali na povoz. Ulfrik jel na koni v čele a hned za ním několik vojáků. Jedeme kolem Bílého průsmyku, „Do toho města se musím podívat, je nádherné“ říkám si. Cestou se vedle nás objevila malá pevnústka a v ní banditi „jak je nesnáším, hned bych tam nejradši vběhl a pozabíjel ty svině“. Očividně o nás nejevily moc velký zájem, asi se nechtěli pouštět do boje proti tolika vojákům a stáhli se.
Už se blížíme zdá se k Větrnýmu žlebu, protože vojáci si mezi sebou povídali, že ještě kousek a konečně si zajdou do hospody.
A to se zřejmě šeredně spletli, protože když „naše“ povozy projížděli mezi pár budovami kde se zpracovávalo dříví, tak se ze všech stran vynořily bandity různých ras, byli tam orci, argoniané, khajité, nordové.... Napočítal jsem jich snad přes 40! „To bude pořádná rubačka“ řekl jsem Hadvarovi, ale on už měl v hlavě zřejmě plán útěku, ikdyž ne moc světoborný. „Až se všichni vojáci budou zaobírat bojem, tak zdrhnem protože určitě takovou šanci nikdy nedostanem. Musíme utíkat do lesů co nám nohy budou stačit!“
Tak už to začalo! Prvních pár banditů padlo hned, ale vzali sebou taky pár „našich“ kamarádů bouřňáků. Hned jsme všichni seskočily z povozu a běželi co nejrychleji pryč, ale přitom útěku se stalo něco nevídaného. Ulfrik ten slizký parchant něco zařval a tři bandity to roztrhlo vejpůl a dalších pět sejmula nějaká tlaková vlna, ikdyž to přežily tak jsme věděli, že už boj nebude trvat moc dlouho. „Už se neohlížejte! Utíkejte a pohněte si!“ rozkázal Hadvar, ale ani nemusel. Vím co mám dělat.
„Tak přeci se to podařilo! Zdrhli jsme jim!“ radostně si zařval Mallorn. Vešli jsme do nějaké díry ve skále a co tam nebylo! Talosova tajná svatyně a u ní nějaké cennosti, septimy, ale taky jeden meč a velice pěkná císařská helma s takovým „černým ohonem“ táhnoucím se od přední části helmy až
do spodní části. Jen co jsme si navzájem rozřízli pouta, už jsem ji měl na hlavě a Hadvar pronesl. „Vypadáš jako císařský oficír, což klidně můžeš být!“

Vydali jsme se tedy na cestu do Bílého průsmyku. Cestou jsme potkali norda, který si říkal Stendarrův bdící.

Mick: Dál nechoď byla tam bitka a teď je to nebezpečné.

Bdící: Co se stalo?

Hadvar: Ulfrik a jeho chlapy nás zajali a vezli do Větrnýho žlebu. Když kousek odsud nás napadli
banditi a strhla se mela.

Bdící: Tak já to radši obejdu.

Mallorn: Odkuď jdeš? Vypadáš unaveně.

Bdící: Od jeskyně Haemarova hanba, protože tam řádí daedra. Tomu místu se radši vyhněte. Jdu do Naší základny pro větší podporu. Sídlí tam totiž i upíři.

Mick: Tak to ti přeji šťastnou cestu. Zbohem!

Bdící: Zbohem.

Pochvilce kecání jsme už byli na dohled Bílého průsmyku. Ještě cestou nás pozorovali velcí krabíci,
vypadaly docela opovržení hodně. Konečně se před námi ukázal Bílý průsmyk v celé své kráse. Jen jsme stáli u stájí a pozorovali tu krásu. Pak Hadvar pronesl, že si najme povoz do Samoty a my až budem chtít máme přijít za ním. Ale říkal že musím zajít za Jarlem Bílýho průsmyku, kvůli ochraně Vorařova, prtože tam není bezpečno. Rozloučily jsme se a odjel. A já s Mallornem se vydali k bráně vedoucí do tohoto krásného města. „Snad budou i lidé dobří, tak jako tohle město.“

Za komentáře budu rád. Ať už dobré nebo kritické.

Sakra, dnes se mi to píše samo, jen škoda že už je celkem pozdě, jinak bych napsal klidně ještě jednu část.:|