---

→ Tah 392


Scorpioncz
Legionář rovněž cosi procedil mezi zuby, ale nebylo patrné co. Prošel jsi branou a směřoval městem až k domu altmerky Elanye se kterou jsi se poprvé setkal včera. Všiml sis, že ulice městě nebyly úplně nejklidnější, početné hlídky legionářů stále trvali a stanné právo, které bylo vyhlášeno na základě špatné bezpečností situace ve městě sále platilo. Minul jsi i několik bdících pochodujících od jednoho domu k druhému s cílem prodat co nejvíce léčivých lektvarů.

Došel jsi až k domu altmerky. Ve vedlejším domě byla patrná hádka, nejspíše dvou manželů. Okno v patře bylo otevřené, a tak se jejich hádka nedala nijak přeslechnout. Došlo i na rozbíjení nádobí. Přistoupil jsi ke dveřím, chtěl pomocí klepátka zaklepat, ale než jsi tak stihl učinit dveře se otevřely. Opět jsi spatřil onu malou holčičku, které jsi četl pohádku. Hlavou ti naznačila abys vešel.


Adrian_S
„Čím více se toho naučíš v praxi tím více zkušeností získáš. Teorie je dobrá, ale teorie aplikovaná v praxi je k nezaplacení. To mi věř. A dokud bude vedení v současném složení tak se zas až takový důraz na tituly brát nebude.“ prohlásil Globullus, „A neboj nebude to dlouhý výlet, navštívíme Ledohrad, vyřešíme co bude potřeba a vrátíme se. Zas až takový zájem tam o nás nebude. Odhadem snad za dvě, možná tři hodiny budeme zpět.“ dodal následně, sebral jsi svůj deník a uschoval ho do brašny.

Globullus se pozvolna zvedl ze židle a vykročil k východu, následoval jsi ho a při odchodu zamkl kabinet. Vzpomněl sis, že Benochová zmiňovala kručení v břichu, a proto jste směřovali rovnou ke schodišti s cílem dojít do jídelny.
„Počkej optáme se…“ poznamenal Globullus, když kolem vás prošla dvojice noviců. Globullus jim položil otázku ohledně profesorky a dvojice noviců vás nasměřovala do komnaty profesorů s tím, že profesorka již do obědvala. Změnili jste proto svůj směr a zamířili ke komnatě profesorů. Dveře byly odemknuté.

Uvnitř postávala profesorka Benochová, zrovna připravovala čaj. Opodál seděl u stolku Belius, který vypadal dosti zesláble a pobledle – nejspíš důsledky jeho včerejšího zranění – dále byla přítomna profesorka Karlirah Jannová. Po hromadném pozdravu mezi vámi a již přítomným osazenstvem v komnatě se opět pustili do rozhovoru.

„Měl jste docela štěstí Belie. Bohové nejspíš stojí na vaší straně. I po těch všech vašich neřestných prohřeškách.“ promlouvala Jannová k Beliovi s káravým tónem.
„To asi ano, ale my Arteriové máme tuhý kořínek už od počátku existence našeho rodu. Nás jen tak něco nezabije.“ pronesl s úsměvem Belius a přiložil si ruku na hruď, „Ale srdíčko mě bolelo docela dost. Slyšel jsem, že je i kolegyně Silverwoodová zraněná… Jak je na tom?“
„Silverwoodová?“ zopakovala Jannová, „Myslím, že dobře. Má nejvyšší péči od samotného arcimága. Takže je s ní zacházeno jako v bavlnce.“
„Aha… Mno to má dobrý.“ pousmál se znovu Belius a pohlédl na tebe a Globulla.
„Rád tě vidím při životě Belie, ale je škoda, že nás musíš opustit.“ poznamenal Globullus a opřel se rukou o vysunutou židli. „Služba v legii je holt doživotní.“
„Oba víme, že jsem sem přišel abych vyplnil prázdné místo po Rufusovi a tak trochu ani nejsem pořádný profesor. Byl jsem zrozen spíš proto, abych válčil mečem než magií.“
„Takž zmizíš do Vysokoskalí?“
„Rád bych… Ale mám nastoupit zpět do Osmé. Hned musím dát žádost o převelení, ale neočekávám, že ji Valerius vyslyší nějak obzvláště rychle. Spíš mě teď nějakou dobu čeká hodně podřadných úkolů, které se hodí spíše pro nějakého začínajících legionáře než pro kvestora, ale co se dá dělat.“ odmlčel se Belius, „Ale chci se vrátit do Vysokoskalí. V Cyrodiilu pod Valeriem fakt sloužit nechci. Radši pod svým otcem nebo pod Falbertem.“

Benochová konečně dokončila čaj a džbánek s teplým čajem položila na stůl. Ještě předtím však donesla dostatek hrnků. Globullus slušně odmítl a Jannová s poděkováním popadla hrnek. Belius jen pozvedl svůj hrnek s tobě neznámou temnou tekutinou, která vypadala jako by v ní cosi odporného plavalo.
„Dík… Mám svoje…“ řekl s povzdechem a znechucením při pohledu na svůj nápoj.
„Co to vůbec piješ?“ optal se Globullus.
„Nějakou regenerační srajdu… Světlana říká, že mě to rychleji zotaví a opět nakopne srdíčko k životu… Ale spíš bych řekl, že mi pitím tohohle odumře všechno co v mém těle vytváří nějakou chuť.“ povzdech si Belius a znechuceně se napil. Globullus se soucitně zašklebil nejspíš z představy, že by něco takového musel také vypít.
Odložil nevábně vypadající tekutinu na stůl a podíval se na Jannovou, „Kolegyně vy asi nemáte moc klidné spaní po tolika zpovědí od mých… Jak to říkáte? ‚obětí‘? Říkají vám i detaily? Nebo nějaké podrobnosti?“ zaznělo z něho úst s cílem rýpnout si do kolegyně, která od samého počátku nástupu na Univerzitu kritizuje jeho styl života.
„To je zpovědní tajemství Belie.“ namítla Jannová.
„Však už nejste kněžkou. Určitě můžete být alespoň trošku konkrétní? Jako nemusíte být úplně, ale jen tak menší náznak?“ vyzvídal Belius.
„Ne.“
„Ale no tak. Karličko… Já už brzy odejdu a nejspíš se už v životě neuvidíme. Přeci byste mi mohla něco prozradit.“
„Ne. A neříkejte mi Karličko. Jsem Karlirah a pro vás kolegyně Jannová, nebo paní Jannová.“ zdůraznila redguardka.
„A dříve jste byla ještě matkou. Mám pravdu matko Karlirah?“ pronesl pobaveně Belius, všiml sis, že Globullus se rovněž lehce pousmál, ale jeho úsměv jako vždy zmizel uvnitř hustého šedivého vousu.
„Víte co jsem jim radila?“ zeptala se tentokráte Jannová, „Aby vás během té celé vaší vášně spoutali, vytáhli nůž a vykastrovali. Pak by udělali lidstvu velkou službu a celý Tamriel by jim tiše děkoval.“ Beliovi po těchto slovech pozvolna zmizel úsměv z tváře.

Benochová se postavila vedle tebe, „Ten Belius je fakt zvláštní… týpek…“ šeptla tiše s mírným úsměvem, „Měl jsi jít na oběd… Moc kolegů tam sice nebylo, ale oběd byl výborný.“ řekla již normálně.


Sarako
Následoval jsi Felacara do stanu, nejrůznější lektvary měl vyrovnané na stole připravené jen hodit do své brašny.
„Tady máte…“ řekl a podal ti dvojici větších lahviček s modře zbarvenou tekutinou. „Chápu... Přece jen každý sloužíme své paní jak nejlépe můžeme. Vy té své z Morrowindu a já té své z Brumy.“


BadWolf
„Nějak se mi nechce věřit, že by si jeden člověk dokázal omotat kolem prstu někoho tak vysoce postaveného jako je hrabě a hraběnka. To mi prostě nějak nesedí.“ kroutil hlavou Horatio, „Buď na ně má solidní páku a nebo v tom bude něco hodně děsivého.“ podotkl na závěr svého monologu.
„Přikláním se k té první možnosti…“ poznamenala stroze Leta a znovu upila trochu čaje z hrnku, následně vstala a odebrala se k oknu, „Dělám dvorní čarodějku už řadu let a musím přiznat, že se manželský pár chová velmi divně. Dříve mezi nimi byla patrná opravdová láska… Možná až příliš ideální na to, že jejich sňatek byl předem domluvený. Nyní mi přijde, že jejich vztah je velmi chladný. Jen velmi zřídka se pořádají nějaké veřejné slavnosti, oslav se účastní spolu zřídka kdy, a hlavně se k sobě již nemají tak jako dříve.“
„Jen zlomek manželství je opravdu šťastných.“ konstatoval Horatio s lehkým úšklebkem.
„Všimla jsem si rovněž, že hraběte velmi často navštěvuje jedna a ta samá služebná, která vlastně vůbec nemá nic společného s úklidem nebo čímkoliv co by vyžadovalo její přítomnost v ložnicích vládnoucího páru.“ zmínila Leta již plně otočená k vám, opírajíc se o parapet okna.
„O jakou služebnou jde?“ optal se Horatio se zájmem.
„Konkrétně? O hlavní. Krom toho, že je nadřízenou všech ostatních sloužících je ještě hlavní kuchařkou, a to velmi dobrou. Její pokrmy jsou vyhlášené po celém hrabství.“
„Kuchařka…“ pousmál se Horatio a sundal si svoje okuláry s cílem očistit si je od nějakých nečistot, odložil je nakrátko dokonce i na stůl aby se mohl napít.
„Nepřetržitě-vařící tak se jmenuje. Je to argonianka. Nikdy mi nebyla příliš sympatická, je uzavřená a mluví pouze se služebnictvem. Výjimečně s nějakou dvorní dámou.“
„Dokonce argonianka.“ potočil se k tobě Horatio, „Četl jsi knihu Vilná argonianská služebná?“ zeptal se s šibalským úsměvem.


Fjeratlof
Sroloval sis spací pytel, přehodil ho přes rameno a vyrazil se rozloučit s nordy. Vaše loučení netrvalo příliš dlouho. Sigrid tě objala, ale byla asi jedinou, které tvůj odchod vadil a byla by radši kdybys zůstal.

Vyrazil jsi k bráně města. Zbrojnoši tě pustili bez sebemenšího zaváhání do města a tobě se ihned naskytl pohled na náměstí na kterém žil trh. Trhovci se už od rána dohadovali na cenách, smlouvali a nabízeli své zboží. Stráží uvnitř města bylo pomálu. Neušla ti ani přítomnost dvojice zlatavých válečníků, kteří si zrovna brali slovo na menším dřevěným stupínku, který sloužil k vyvolávání nových zákonů nebo oznámení zdejším heroldem.

„Občané města Bruma…“ zvolal z plných plic válečník v zlatavé zbroji a sejmul si přilbu, aby mu bylo zřetelně vidět do tváře. Šlo o staršího altmera se zjizvenou tváří, hlavu měl vyholenou. „Každé vazalské hrabství zde v Cyrodiilu se zavázalo dodržováním Bělozlatého konkordátu jenž je základem míru našich zemí.“ pokračoval zřetelně a začal si získávat pozornost místních. „Konkordát výslovně zakazuje uctívání boha Talose jakkoliv oficiálně i neoficiálně. Jeho uctívání je postaveno mimo zákon…“ během těchto slov začal v davu lidí stoupat značný hlasitý nesouhlas, „A jako takový bude každý uctívač trestán jako kacíř!“ dodal rázně a s ještě větší hlasitostí, aby byl zřetelně slyšet. Jakmile však domluvil přilétlo na jeho zbroj rajče, které se ihned rozbilo. Válečník sklopil hlavu a ihned poté schytl další zásah tentokráte od jiné zeleniny. Ihned se začal krýt a rozvášněný nesouhlasící dav se řítil proti dvěma zlatavým válečníkům obklíčeným na pódiu.

„Budeme zasahovat?“ zeptal se jeden ze zbrojnošů, který měl hlídat pořádek na tržišti druhého, opřeného o sloup podpírající patro domu.
„Jestli chceš umřít tak klidně… Zmlátí tě do němoty, ušlapou a proč?“ podíval se na něj druhý, „Abys zachránil život křiváka, který by tě o něj ještě před nějakou dobou bez slitování připravil? Pche!“ mávl rukou, „Za to mi to fakt nestojí.“ a s těmito slovy vyrazil pryč od centra nepokojů.


SuperHunter
Mlčky jsi opustila chatrč, nadechla se čerstvého vzduchu a seznámila se se situací venku. Hrstku místních se přeci jen povedlo přesvědčit, aby oázu opustili i bez požehnání Prastaré. Zbytek se ale zdráhal.

Začala jsi hledat svého velitele. Netrvalo dlouho a objevila jsi ho v kasárnách, které byly poloprázdné. Uvnitř se nacházel pouze velící zvěd a dvojice místních válečníků. Velitel je zrovna seznamoval se situací ohledně nomádů. Když tě spatřil přicházet otočil se k tobě.
„Byla jste úspěšná?“ zeptal se.


Tondulín
Dunmer z tvé odpovědi nebyl příliš nadšený, ale nezbylo mu nic jiného než souhlasit.
„Celé vězení je umístěno do podzemí. Pokud bychom se dostali nahoru do patra, ve kterém jsou ubikace žalářních stráží možná bychom něco našli.“ řekl jeden z dvou dvojčat.
„Pokud bychom se hnali zboje zdejších stráží mohli bychom se za ně vydávat.“ namítla bosmerka, „Mohli bychom tak nenápadně proklouznout z města… Teda až na tebe.“ podívala se na orka, který se jen nevraživě zazubil. „Orka ve službách Thalmoru jsem ještě neviděla.“ pokrčila rameny.