---

Přátelé, je tu již desátá kapitola příběhu o Amoniovi! Jelikož je to kapitola jubilejní, připravil jsem malinkou zvláštnost - schválně, jestli uhádnete jakou!
Nechť se vám libí!
____________________________________________________________________________________________________



X.


Amonius pomalu vytáhl amulet s modrým kamenem. „Vypadá Magnusův amulet nějak takhle?“
Bartoloměj vytřeštil oči. „Ale… To není možné! Kde jsi k němu přišel?“
„Dal mi ho efl Walliesin. Před tím, než jsme vypluli z Vysokoskalí.“ řekl popravdě Amonius.
„Walliesin? To mi něco říká… Není to ten mnich?“
„Ano, je.“
„Ukaž mi ten amulet!“ Bartoloměj dychtivě natahoval ruku. Ale jakmile uchopil řetízek, který byl k amuletu připnutý, zachvěl se a amulet upustil. Ozvalo se cinknutí kovu o dřevěnou podlahu a šperk se zakutálel ke Karině. Ta ho sebrala. „Co se děje?“ zeptala se. „Jé, ten je nádhernej!“ dodala, když si ho pořádně prohlédla.
Bartoloměj zůstal sedět jako opařený. „Já… Jako by mnou projel blesk.“ řekl poněkud zmateně. „Není pochyb. Ten amulet má velikou moc.“
„Když má takovou moc, proč ti ho ten elf dával?“ zeptala se Karina.
„To netuším.“ pokrčil rameny Amonius. „Možná nevěděl, co je to za amulet. Říkal, že je to symbol jeho víry, kterou ale ztratil. Proto mi ho dával. Prý, aby mi připomněl, že magie neslouží jen k ničení a zabíjení.“
Bartoloměj kýval hlavou. „Možná věděl, co ti dává, možná taky ne. Hlavní je, držet ho nyní v bezpečí. Je-li to skutečně Magnusův amulet, máme u sebe něco, co by mohlo přitáhnout nežádoucí pozornost.“
„Rendax.“ řekl Amonius potichu a ohlédl se kolem sebe, jako kdyby se bál, že někdo cizí poslouchá.
„Magnusův amulet by chtělo vlastnit více lidí, nejenom náš přítel Rendax.“ poznamenal Bartoloměj. „O tom amuletu se nesmí nikdo dovědět. Mohlo by to znamenat potíže, a to si teď, při výpravě do Morrowindu, nemůžeme dovolit.“
„Tak si ho vezmi k sobě, mistře! U tebe bude ve větším bezpečí, než u mě.“ navrhoval Amonius.
Bartoloměj se zachvěl. „Já nemohu!“ vypadlo z něho ztěžka. „Když jsem se ho poprvé dotknul, jako bych viděl do myslí všech jeho předchozích nositelů. Nedovedu to popsat, ale jako bych cítil všechno zlo i dobro, které skrze něj bylo konáno.“
Amonius si pomyslel, jak je zvláštní, že on nic takového necítí. Jistě, když mu ho Walliesin předával, i jím projel jakýsi záchvěv energie. Zřejmě ale nebyl tak silný, jako u jeho mistra.
Vzal si od Kariny amulet zpět a opatrně ho vložil do sáčku. Bartoloměj se začal smát.
„Čemu se směješ?“ divila se Karina.
„Po světě chodí spousta mágů, co by rádo vlastnilo Magnusův amulet. A já, který jsem po něm kdysi také velmi toužil, ho nyní dobrovolně odmítám, byť mi byl nabídnut pouze do úschovy.“ vysvětloval Bartoloměj. „Ale tím se netrapte. Prozatím si myslím, že mezi tvými věcmi bude v bezpečí, Amonie. A nezapomeňte, nikomu ani muk!“
Amonius se podíval na Karinu.
„Na mě se nedívej! Já umím mlčet jako hrob!“
„Nechte mě teď chvíli o samotě, musím přemýšlet.“ poprosil je Bartoloměj. Ochotně ho poslechli.

„Proč sis ho ještě nenasadil?“ ptala se Karina, když spolu stáli osamoceně na zádi lodi.
„Nevím.“ řekl popravdě Amonius. „Zpočátku jsem chtěl, už tehdy v přístavu. Ale jako by mi něco říkalo – nedělej to!“
„Zvláštní. Ale už o tom raději nemluvme. Z vlastní zkušenosti vím, že i stěny lodě mají uši.“
Amonius se chtěl Kariny zeptat, jak se vlastně dostala do Vysokoskalí, ale nechtěl jí připomínat minulost. Místo toho se zeptal: „Umíš i zpívat?“
„Cože?“ Karina se zasmála.
„Včera jsi drnkala na loutnu, takže určitě umíš i zpívat.“
„Něco málo umím. Táta mě naučil pár písniček. Když budeš hodnej, třeba ti nějakou zazpívám!“ Karina šibalsky šťouchla do Amonia loktem, ten jí to oplatil. Z lodní jídelny zazněl zvon, což byl pro všechny jasný signál. Podává se oběd!

Večer na lodi byl jako každý jiný. Moře bylo klidné, vítr mírný. Královna Barenziah si majestátně razila cestu vlnami.
Bartoloměj stál na přídi a sledoval oblohu. Bylo na ní mnoho mraků, mezi nimiž sem tam probleskovaly jasné hvězdy. K Bartolomějovi přistoupil Amonius. „Jak dlouho ještě potrvá cesta, mistře?“ zeptal se.
„Než řekneš třikrát Morrowind, už tam budeme.“
Amoniovi se nelíbilo, když s ním mistr takto mluvil. Není už žádný malý kluk, může s ním přeci jednat na rovinu.
„Zítra se zeptej kapitána.“ řekl Bartoloměj, jako by vycítil Amoniovu nelibost. „Ten to ví ze všech nejlépe.“
Bartoloměj najednou zvážněl. Chvilku se díval na Amonia a pak řekl: „Víš, Amonie, možná máš pocit, že jako tvůj učitel nestojím za nic.“
„To není…“
Bartoloměj udělal gesto, aby Amonia zarazil a pokračoval: „Vím, že sis představoval, jak kolem sebe budeš metat ohnivé koule, nebo manipulovat s lidskou myslí. Ale musíš být trpělivý. Když dáš všemu čas, výsledky se dostaví prakticky samy.“
Amonius nechápal, proč mu to teď říká.
„Za učedníka jsem si tě nevybral pro nic za nic, Amonie.“
„Já myslel, že sis mě vybral, protože ti mě bylo líto.“
„Nikoliv!“ Bartoloměj se pousmál. „Ve chvíli, kdy jsi při Zkoušce stál uprostřed kruhu a chvěl ses trémou, já jsem cítil velikou moc. Je to v tobě, Amonie. Jen je třeba být trpělivý.“
„Děkuji, mistře.“ Amonius nevěděl, co jiného říci.
„Co vy dva tady?“ vyrušil je dívčí hlas.
„Karino! Co ty tu děláš?“ zeptal se Amonius.
„Na lodi je strašná nuda.“ začala Karina. „V podpalubí je to samej ožralej Dunmer. Smrdí to tam chlastem, musela jsem jít na vzduch.“
„Což mi připomíná,“ řekl Bartoloměj s úsměvem, „že jsem dosud neochutnal proslulou Morrowindskou sujammu. Tedy, alespoň zde na lodi ne. Omluvte mě, prosím!“
Amonius s Karinou zůstali opět sami. „Co všechno se dá na lodi dělat?“ řekla znuděně Karina.
„Třeba hrát na loutnu a zpívat?“ zkusil Amonius.
„Ty si nedáš pokoj, viď? Tak víš co? Najdi mi někde loutnu a já ti možná zazpívám.
„Hned jsem tady, počkej!“ Amonius vyrazil do lodní jídelny. Tam se přece včera jedna loutna povalovala, třeba tam ještě bude.
Měl štěstí, loutna byla tam, kam ji včera Karina položila.
Když se vrátil, Karina seděla na rámu přídě. Amonius měl strach, aby nepřepadla, ale neodvážil se to říct. „Tady máš tu loutnu. Zahraješ mi, prosím?“
Karina nástroj převzala a jemně drnkla do strun. „Když tak hezky prosíš…“ řekla s úsměvem.
Pak ale zvážněla a zahleděla se kamsi do neznáma.
„Tuhle píseň mě naučil táta, když jsem už byla o něco větší.“ začala potichu. „Složil ji sám, když cestoval do jedné daleké země, zubožené válkou. Nevím, která země to byla, ale otec se vrátil z té cesty smutný a mrzutý. Neustále mi kladl na srdce, ať jsem šťastná, že vyrůstám v Cyrodiilu.
Karina chvíli přemýšlela a pak začala hrát tichou ponurou melodii. Začala zpívat smutným hlasem:
„Příliš často vstává slunce rudé. Příliš často bývá prolita krev.
Příliš často se vzduchem zlé hlasy nesou, příliš často bývá slýchán řev.
Stromy zelené, stříbrné a zlaté – kde jsou? Pod železem se vytratily.
Plody své už dávno nenesou, to lidé je zahubili.
Lesní zvěři strachem srst se ježí – té, co ještě žije.
O život svůj závod běží, co jí srdce bije.“
Karina dozpívala. Krásná melodie dozněla.
„No?“ koukla Karina zvědavě po Amoniovi. „Líbílo se ti to?“
„Bylo to nádherné!“ odpověděl nadšeně. „A také velmi smutné. Tvůj otec musel vidět mnoho zlých věcí, když tohle složil.“
Karina pokrčila rameny. „Nikdy o tom nemluvil. Tuhle píseň jsem si ale hned zamilovala.
Z podpalubí se vypotácel opilý námořník s poloprázdnou lahví v ruce. Snažil se o zpěv, ale zmohla ho škytavka.
„Tohle je veselejší píseň!“ smála se Karina.
Amonius se taky začal smát, ale pak se zarazil. V dáli na obzoru spatřil, jak se něco blýsklo.
Amonius zbystřil zrak. Co to může být?
__________________________________________________________________________
Otázka pro vás: Co to vlastně Amonius vidí za záblesk?

A) Blížící se bouře
B) Trosečník na voru, dávající signály lucernou
C) Blížící se pirátská loď
____________________________________
Hlasy se počítají od tohoto příspěvku níže!

Pozor: Pokračování na straně 11!