---

Waret otevřel dveře, a vstoupil do hospody. Očekával křik a pach piva, ale nic. Za pultem stála postarší paní, a utírala pult. V rohu seděl u piva osamělí bard s loutnou u stolu. Chmurně koukal na poloprázdný, pravděpodobně ne první korbel piva. Naproti vchodu se nacházela masivní cihlová kamna, ve kterých plápolal oheň. Nad ohněm visel erb, nejspíše města. Vlevo se nacházel jako v jiných hospodách pult, a vedle schody do pokojů. Za pultem stála postarší žena, a utírala pult. Až na praskání ohně v hospodě bylo hrobové ticho. Takže skřípot zavírajících se dveří zdál, jako velice hlučný.

Starší paní zvedla zrak od pultu, a divně se zakoukala na skupinku. Pak si něco zamrmlala a opět se ohnula k pultu. Armunovi proběhl mráz po zádech, a jako první nejistě vstoupil dál.
Waret Armuna předběhl, a přešel k pultu. „Zdravím, tři pokoje po dvou prosím.“
„Hele Warete.“ Ozvala se Allys. „Myslíš, že ti rozumí?“
„A jo sakra… Neumí tu někdo Goldsky?“ otázal se, když věděl, že nikdo. Když se mu domněnka potvrdila tak pokračoval. Na prstech ukázal tři, a poklepal na cedulku s cenami pokojů. Bába se na něj divně koukla.
„Myslíte, že my rozuměla?“ ostatní jen pokrčili rameny. Waret chvilku koukla na bábu, ale ta nic. Tak pokračoval v pantomimě. Ukázal na ostatní, pak udělal, že spí, a pak ukázal nahoru na pokoje. Armun se začal smát, a pár členů se k němu přidalo. Waret na Armuna vrhl ledový pohled. „Tak si to zkus sám!“ vyštěkl, a uhnul mu. Armun přišel k pultu.
„My…chtít…koupit pokoj.“ Snažil se mluvit pomal a zřetelně.
„Ježiš, když je to jednoduchý,“ Allys odstrčila Armuna šla k pultu. Poklepala na cedulku s cenami pokojů, a ukázala ji peníze. Bába na ni furt jen koukala. Allys se zamračila, a zaťukala hlasitěji. Pani furt nic.
„Ta bába je snad úplně tupá!“ naštvala se Allys.
„Už jste s tím divadlem skončili?“ zeptala se nudně stará paní. Allys se nenápadně schovala za Armuna, který se na ní smál.
„Mm… tři pokoje prosím.“ Začal nejistě Waret. Bába vzala tři klíče, od dvoulůžkových pokojů, a převzala peníze.
„No, tak to bylo trapný,“ řekl s pobavením Armun Allys, když šli nahoru do pokojů.

„Rozdělte si pokoje, a přeji dobrou noc,“ řekl Waret, a zalezl do jednoho z pokojů.
Allys, jako poslední obcházela pokoje, kde je volno, a skončila u Armuna. Pokoje byli malé, a pouze na přespání. V čtvercové místnosti, byli postele kolmo na sebe, podél stěn, naproti dveřím jedno okýnko, a vprostřed malý stolek. Armun se vysvlíkl z kožené zbroje, sundal boty, a ulehl.
„To dole byl docela trapas, co?“ Zeptala se, už též ležící Allys.
„Jo, to teda jo,“ odvětil Armun s pobavením v hlase. Až teď se Armun všiml stékajících kapek po okně. Za chvíli slyšel i jejich bubnování o kamennou zem. „No, to nám ještě scházelo.“ Řekl, když už byl déšť zřetelné slyšet. „Doufám, že má Waret v úmysl pronajmout povoz, v tomhle já nepůjdu.“ Zakoukala se na mokré okno a usmála se.
„Nevím proč,“ řekl po nějaké chvíli Armun. „ale mám pocit, že se něco zvrtne.“ A zamyslel se nad různými variantami, co by se jim mohlo stát.
„To je tvoje první vícedenní akce, takovej pocit má každej.“ Armun se trochu uklidnil.
„Jo, asi máš pravdu, nespíš vyšiluju.“
„Už bude konec, a dopadne to dobře.“ Allys mluvila s jistotou, přesto doufala, že už cesta proběhne hladce.



„Nezakousneme něco? Včera jsme vynechali večeři.“ zeptal se s prázdným žaludkem Awet. A břicho jsem hned přidalo kručením. „Jo, někde se stavíme,“ odpověděl Waret a rozhlídl se po hospodě, „Ale rozhodně ne tady.“ Cech souhlasil, a vydali se z hospody.
„A nemůžeme někde nechat ty bedny?“ Cech celou dobu nesl bedny, přesněji Waret, a Armun.
„Taky se mi s tím nechce chodit, ale bojim se to někde nechat.“ Armun mu dal za pravdu, že by to nebylo zrovna bezpečné.
„No holt to musíme vydržet, teď pojďme najít tu restauraci.“

V jedné nedaleké (o dost lepší) hospodě posnídali, a vydali se na cestu.
„Awete, jdi najít nějaký povoz, jestli tu je.“ Awet jen kývl, a oddělil se od nich.
„A kde vás pak najdu?“ zpomněl si, když od nich odcházel.
„Budeme sedět tady.“ Řekl Waret, a široce se usmál. Awet Wareotvo zákeřný úsměv přehlídl, a vydal se na cestu.
Jeho první směr vedl k hlavní bráně, kde obvykle bývá převozník. Teda to většinou tak bývá, ale ne všude, jak teď Awet zjistil. Poblíž brány se nacházel stájník, a dále pak hospodářské domy. Ale zde jich nebylo jako v Corundasu, sice Golimund má krásnou krajinu, ale asi si vybrali špatné město. Pak si vzpomněl, že už hledají stájníka, a vydal se k budově. Pak si uvědomil, že nemá ponětí, jak se obchodní spojenci získávají, tak to otočil, a nechal to na Waretovi. Poté párkrát prošel město, jestli někdo něco nenajde. Město působilo stísněně. Všude bylo plno lidí, i přes ranní dobu.Awet si připadal jako, když prošel celý město, přesto prošel pár uliček, a některé i čtyřikrát. Pak to vzdal, a vydal se za cechem, nejhorší na tom bylo, kudy. Awet věděl, že tato situace nejspíš nastane, takže si zapamatoval bod, podle kterého by se mohl řídit. Z komína se řítil kouř, a nade dveřmi to mělo vyřezané pivo.
Budovy zde byli nízké, takže se Awet jen rozběhl, odrazil od budovy, a zachytil rukama, teda až na třetí pokus. Pak se vysápal na budovu, a rozhlídl. Po chvíli pátrání našel budovu, odpovídající popisu. Když věděl, že by se zase v bludišti města ztratil, část přelezl po budovách. Nedaleko hospody seskočil v odlehlé uličce, a vydal se k hospodě.

„Tak co?“ otázal se Waret, když spatřil Aweta. Waret už mezitím dělal svou prohlídku, takže odpověď tušil.
„Nic.“
„To jsem tušil, je to zapadákov. Poslal jsem poštu převozníkovi v Urubu, zítra by tu měl být, chvilku si tu pobudem, a pak konečně vyrazíme.“

Omlouvám se za zdržení, nebyl čas ani nálada, snad se bude líbit :)