#126
Allysiny boty potichu našlapovali na kamennou cestu. Přesto, že se nesnažila být potichu, už to měla v sobě. Mířila do Golimundského přístavního města, sehnat potřebné dřevo na opravu lodě. Včasně z rána, se dozvěděla o včerejším rozhovoru, dostala pokyny, co vzít, a vydala se do blízkého přístavního města.
„Musíme se pořídit stájníka,“ přemýšlela Allys nahlas. Sice měla sil dost, ale kůň by se hodil. Sešla do prudkého kopce, a nacházela se v propadlině mezi kopci. Šla podél pobřeží, a nyní se nacházela na jeho úrovni. Vyšla menší kopeček, a měla nádherný výhled na moře. Po hladině se míhaly ranní sluneční paprsky, a o pláž se rozrážely vlny. Bylo to sice jižnější moře, ale ne natolik, aby bylo na koupání, nebo plavání. Panoval zde studený mořský proud, který moře značné ochlazoval. Allys se rozhlížela po moři, a na severu spatřila mola. Mola patřila Golimundkému městu, do kterého měla namířeno. Naposled se pokochala pohledem na moře, a vydala se zpět na cestu.
Ušla pár metrů a vyrostl před ní velký kopec. Kožená zbroj, nebyla na tyto delší túry určena. Byla z tlusté beraní vlny, která byla hodně tlustá.
Zbroj byla vyrobena v úmyslu: „Horko v tom přežijete, a v zimě zimou neumřete.“ V severním Corundasu byla normální léta, a v zimě uměly vánice udělat pěkný problémy. Byl říjen, a stále bylo docela vedro.
Allys se podívala na kopec, udělala kyselý výraz, a vyrazila do kopce. Vylezla v klidu do kopce, a rozhlídla se po krajině. V dáli se nacházelo velké Golimundské pohoří, s vzácným zeleným kovem. Dole u úpatí kopce se nacházelo malé město. Město bylo obehnáno hradbami, a domy byli nalepené těsně u sebe. Byly to malý kamenný, zateplený domy. Golimund měl léta jako každá země v této oblasti, s rozdílem, že mělo jedno z nejkrutějších zim. Golimund byl proslaven hlavně sněhovými vánicemi, které usmrtili stovky obchodníků na cestách. Jako u ostatních měst, kde mají radnici na náměstí, toto město nemělo náměstí žádné. Celé město tvořili jenom úzké uličky obehnané domy. Ve východní části města bylo trochu prostoru, odkud vedli schody k dokům. Doky tvořil sklad obchod, do kterého Allys mířila, a pár obchůdků s rybami.
Allys si nasadila hlubokou kapuci, a vydala se dolů z kopce.
Vzala to už po oblázkovém pobřeží. Nechtěla dělat povyk u bran, u strážných tak to vzala po pláži. U doků moc lidí nebylo, ale obchody už byly otevřené. Allys si vyndala váček s penězi, a zamířila k okénku v obchodu. Kapitán Mogru’nar ji dal instrukce, jaká prkna vzít, a váček s penězi, který by prý měli stačit na zaplacení. Allys se pomalu blížila k obchodu, sundala si kapuci, a pokračovala. Kousek před obchodem, si uvědomila, že neumí Goldsky. Chvilku zpanikařila, jak prkna koupí. Po dlouhých časech na lodi, kde se skoro nic nedělo, zapomněla, kdo vlastně je. Zandala si sáček do kapsy, nandali si kapii, a obešla obchod.
Byl to velký obchod. Zpředu byla místnost, kde byly vystaveny věci, a pak dveře do skladu. Obchodník, jen vyhlížel z okýnka a koukal na moře. Allys vešla do obchodu vedlejšími dveřmi. Chystala se vyndat obchodníkovi klíč z kapsy, ale v tom ji přerušil jeho pohyb. Obchodník se otáčel do zadu. Přehrabal tam pár prken, urovnal trámy, a opět koukla z okýnka. Allys si za vedle dveří za stěnou oddychla. Vešla opět do obchodu, a tentokrát už klíč z obchodníkovy kapsy vyndala. Otevřela dveře, a vešla dovnitř. Sklad byl poměrně velký, a všude ležela prkna a trámy. Allys vzala osm prken, a dva trámy. Položila si to vedle dveří, a hlasitě s nimi práskla. Obchodník s sebou leknutím cuknul. Otevřel dveře, a na jeho očích se vytvořili vrásky, jak přemýšlel. Nahmatal, si kapsu, kde měl klíč, ale tam nic. Popadl jedno z kladiv, co leželo na pultu, a otevřel dveře.
„Já vím, že tu někdo je!“ vykřikl vystrašeně, a kladivo sevřel ještě víc.
„No tak, kde jsi?!“ bláznivě čekal, jestli mu náhodou někdo neodpoví.
Allys schovaná za hromadou prken, mu stejně nerozuměla.
Šel se podívat nahoru k oknu, jestli tamtudy neutekl. Ještě chvíli tam chodil, a pak to vzdal. Vrátil se k pultu, kde zjistil, že mu chybí pila, kladivo, a hřebíky. Vylítl z obchodu, a rozhlížel se kolem, ale nikde nikdo. Allys zdáli slyšela, jak si Goldsky stěžuje strážným. Usmála se a pokračovala do kopce.
Allys scházela na pláž, když slyšela křik. I s věcmi v ruce se rozběhla. Na pláži spatřila boj mezi členy cechu, a námořníkama. Awet zabil jednoho námořníka, a otočil se bránit proti druhému, který běžel za ním. Ten se ale skolil na zem. Za ním stála Allys, s prknem v ruce. Zahodila prkno a vrhal se do boje. Bylo to okolo dvanácti námořníků, proti šesti zlodějům. Zpočátku to byla převaha tři ku jedené. Pláž byla zavalena těly zatím jen námořníků, a zalitá krví. Křik padajících těl se rozléhal po pláži. Armun se bránil proti dvěma námořníkům. Uskočil do strany před dýkou a kopem námořníka povalil na zem. Odvrátil meč stojícímu protivníkovi, a probodl ho. Včas uskočil před dýkou ležícího námořníka, který se zvedla se země. Podkopl mu nohy, a znovu se svalil do písku. Pak už jen stačilo probodnout. Zpod těla se začala řinout rudá krev, a obarvovala písek. Přistoupil k Waretovi, a Černým okem, mu odpomohl od jednoho z námořníků. Pak se otočil, aby probodl druhého. Poprvé se ozval výkřik, který nepatřil žádnému námořníkovi. Jeden z členů, měl řeznou ránu na rameni. Nestačil uskočit, a meč, mu projel rukou. Armun se tam ihned rozběhl. Námořník už ho ale spatřil, a rozběhl se proti němu. Pak se skolil Armunovi k nohám, z Allysinou dýkou v boku. Vděčně na ni kývl, a běžel dál k raněnému členovi. Člen už stál na nohou, a držel si raněné rameno. Armun vrhl dýku, po jednom z útočníků, který se vrhal na raněného člena. Černým okem probodl jednoho námořníka vedle a odvedl raněného člena k útesům opodál. Tam si všiml kapitána, jak se krčí za jedním kamenem.
„Buďte aspoň trochu užitečný, a postarejte se o něj.“ Kapitán se omluvně koukl na Armuna, a přikročil k zraněnému členovi.
Námořníků ubývalo, a zlodějů bylo pořád stejně. Někde byly krvavé škrábance, ale bez tich by to nešlo. Zabil se poslední námořník, a členové cechu se rozhlíželi, jestli se tady ještě někdo neschovává. Když zjistili, že jsou tu samy, složili zbraně. Awet se ujal zraněného člena, a vlekl ho k lodi. Armun upozornil Wraeta na kapitána.
„Tak kapitáne,“ řekl Waret na útesy. „A co s vámi teď?“ Kapitán se vynořil zpoza kamenů.
„Prosím, nezabíjejte mne.“ A krčil se za menším kamenem.
Waret se zasmál. „Proč bychom to dělali. Oni by taky neumřeli, kdyby nás nenapadli.“ Kapitán si stoupnul.
„A, a co tedy semnou bude?“ zeptal se nejistě.
Waret chvilku rozmýšlel. „A co se k nám přidat?“ Kapitánovi se obličeji objevil nechápavý a překvapený výraz. „Já? A zloděj?“
Wraet se začal smát. Smích pokračoval, byl opřen o kolena, a skoro nemohl dýchat. Kapitán nervózně přešlapoval, cítil se nějakým způsobem zahanben. Když se konečně Waret přestal smát, otřel si slzy. ´
„H, tak to se ti povedlo. Ty a zloděj.“ A znovu se začal smát, když si představil, jak by oválný kapitán kradl. Teď už v pokračování smíchu zabránil. Z rudého obličeje si znovu utřel slzy, a pokračoval. „Né myslím jako obchodní spojenec.“
Kapitán se stále styděl, ale nakonec odpověděl: „Co bych z toho měl?“
„No, teď bychom si vzali polovinu zlata. Zbytek bychom ti nechali na opravu lodě, a na jídlo. A teĎ co by to obnášelo.“ Kapitánovi se tato část moc nelíbila, ale neměl moc na vybranou. „Takže, pokaždé, kdybychom potřebovali tvé služby, by jsi byl na místě. Z akcích, kde by jsi byl nápomocný, by jsi dostal část výdělku, jinak si budeš normálně žít. A máš jistotu, že kdy budeš potřebovat cechovní pokladnice je na místě.“ Tato část se kapitánovi líbila. Chvilku váhal, teď si vydělal slušnou dumu, a teďˇji má půlku odevzdat. Kapitán pracoval pro velkou obchodní společnost, a na jeho lodi měl přítomny stráže. (které mu teď nebyli moc platní.) Až zjistí, že nemá posádku, ani stráže, a půlku sumy pryč, nejspíš dostane vyhazov.
„A když nepřijmu?“
„Odvezeš nás, my ti vezmeme vše, a dělej si co chceš.“
To kapitánovi pomohlo.
„Platí.“
„Dobře, teď začneme pracovat na lodi, a pak nás odvezeš domů, my budeme posádka.“
Teď přepadl smích kapitána.
Omlovám se za zdržení, opět jsem byl pryč.