#1249
Adrian_S:
"To zní jako skvělý nápad. Možná by pak nebylo od věci zajít za obchodníkem. Sice nejsem moc při penězích, ale alespoň by jsme mohli obhlédnout jakou mají nabídku." Souhlasil Veskim a vydali jste se přes zasněženou náves k hospodě. Cestou jste nespatřili hlídkovat po ulicích žádné stráže, nejspíš se zrovna vyměňují s denní hlídkou, které se ven do zimy moc nechce. Prošli jste přes náves k hospodě se jménem "U Sovích Křídel", jejíž jméno jste si přečetli na kulatém vývěsním štítu. Hned vedle hospody stojí stáje, kde zrovna nějaký rytíř ustajuje čtyři koně. Jeho zbroj je neobvyklá, ještě nikdy jsi jí neviděl a je vyrobená nejspíš z plátů ocele. Momentálně je k vám otočem zády a nevšiml si vás. S hvízdáním začal přivazovat koně ke sloupům a brát z brašen nějaké věci. Když jste se dostali k hostinci, dostali jste se i ke druhé straně kasáren, kde je dobře vidět na cvičiště plné figurýn a terčů. Dokonce je na něm živo, jeden z vojáků tam totiž sám cvičí s jednoručním mečem. Jeho styl je přinejmenším zajímavý. Je plný otoček a úskoků, bohužel nevíš nic o bojové taktice, takže jeho styl posuzovat nemůžeš jak z teoretické, tak ani z praktické části. Nakonec jsi otevřel těžké dveře do hostince a vešel společně s Veskimem dovnitř. Okamžitě tě ovanula příjemná vlna horkého vzduchu společně s trochu nepříjemnějším zápachem alkoholu. Uvnitř se vám otevřel pohled na přívětivý sál hostince, plný silných dřevěnných stolů a židlí. Momentálně stojíte v jídelní části, je to velká obdélníková místnost s pultem, za kterým je ještě zavřený vchod do zdí oddělené části hospody, která je nejspíš používaná k vaření a osobnímu použití majitele. Za pultem stojí nějaký barman nebo hostinský s klasickou ušpiněnou zástěrou a právě mluví s dalšími dvěma lidmi. Hned jsi poznal, že jeden z nich, je oblečen do stejné zbroje jako ten, co ustájuje koně. Druhý muž má na sobě zajímavé bílé magické roucho a zrovna dal hostinskému na pult několik stříbrnných. Ještě jsi se rozhlédl a spatřil, že se v této místnosti již nikdo jiný nenachází.
Aurelius:
"V pořádku, jen pokud by jste mohl trochu rychleji, už mě bolí ruce." Odpověděl ti zpoza dveří hostinský. Oblékl jsi se do svého oblečení a odemkl dveře pokoje hostinskému.
"Už jsem si myslel, že ten tác snad pustím." Oddychl si hostinský, když jsi od něj přebíral snídani. Ono se není čemu divit, samotný tác je vyrobený ze silného tmavého dřeva, které je na rozích pokované stříbrem. Je taktéž dost velký, díky čemuž dokáže pojmout vše, co na něj bylo nasazeno. Je zde cínový, umně tepaný hluboký talíř se stříbrnnou vidličkou a nožem. Trochu netradiční kombinace je doplněná cínovým pohárem a konvičkou plnou tobě zatím neznámé tekutiny. V talíři se nachází kus pečeného masa s chlebem a několika kousky nakrájené mrkve. Celý tác je doplněn ještě o svíci zasazenou ve stříbrnném svícnu.
"Tác klidně nechte v pokoji, pak pro něj někoho pošlu. Když budete chtít odejít, tak prostě dejte klíč na bar. Přeji dobrou chuť pane." Popřál hostinský s pilně nacvičeným dobrosrdečným úsměvem a odkráčel pryč.
Matthew:
"Ale já chci svojí maminku! Rychle!" Řekl duch holčičky rázně, ale byl v těch slovech patrný velký smutek. Stíny se okamžitě stáhli na svá původní místa, jakoby se nic nestalo. Duch holky k tobě nakonec zvedl hněvivě hlavu a pravil.
"K tamtomu světu tě již nic neváže, nepokoušej se mě podvést!" Zaznělo z jejích útrob takovým hlasem, jako kdyby od její poslední návštěvy hodně zmoudřela a zestárla. Z vedlejší místnosti se najednou ozvalo prásknutí a otevřeli se dveře.
"Říkal jste něco? skoro bych přísahal že jsem vás slyšel křičet." Zeptal se obchodník, když vešel do místnosti.
"Přejete si horlivě ještě něco? Pokud chcete zkusit štěstí, tak se poptejte po kartografovi, myslím že je momentálně v hospodě. Pokud vím, tak někam cestuje a tady se na noc ubytoval. To je asi jediná osoba, která by vám ten Izomarod, nebo jak jste to říkal, našla."