---

Den 18
Probudila mě palčivá bolest v zápěstí. Strašně jsem se lekl, trhl rukou, což mi moc nepomohlo, jelikož to bolelo ještě více. Když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že mám do zápěstí zakousnutého vlka. To byla poslední věc, co v životě udělal, jelikož kousance do zápěstí já netoleruji. Kdyby šel někdo kolem, nejspíše by slyšel kňučení a viděl letícího vlka.

Ránu jsem si vymyl v nedalekém potoku a ovázal kusem látky. Snad se mi do toho nedostane nějaká infekce.

Akorát vycházelo slunce, pobral jsem tedy své věci a vyrazil jsem po cestě směrem na východ. Poblíž Bílého Průsmyku jsem byl nucen na chvíli sejít z cesty, aby mě strážní náhodou nezahledli.

Po této akční vložce jsem normálně pokračoval po cestě, dokud se mi do cesty nepostavila hora. Vyšný Hrothgar, nejvyšší hora celého známého světa tu stála a nehodlal mi uhnout. Bylo nutné jí obejít.

Měl jsem dvě možnosti, buď jí obejít ze severu, nebo z jihu. Z rad místních obyvatel jsem pochopil, že jižní cesta je sice ,,bezpečná“, ale o mnoho delší. Severní cesta je o mnoho kratší, ovšem v té oblasti operuje mnohem více banditů a je to celkově o dost nebezpečnější cesta.

Bylo to těžké rozhodování, ale nakonec jsem se rozhodl vydat severní cestou jelikož, jsem chtěl ten prsten co nejdříve vrátit, abych zjistil, co se to vlastně se Samem stalo.

Asi po hodině cesty jsem uviděl na břehu řeky nějakou starodávnou věž, která vypadala opuštěně. Jenže jak jsem po chvíli zjistil, tak zas tak moc opuštěná nebyla. Když jsem se k ní totiž přiblížil, tak těsně vedle mě se do země zabodl šíp. Střelec stál na vrcholku věže a hned po jeho výstřelu vylezl z vchodu do věže další, ale tenhle měl štít a sekyru.

Rozeběhl se… seká seshora… uhnout doleva…kopnout do kolene… padá na kolena….napřáhnout meč…..seknout….hlava padá.

Mezitím na nás střílel lučištník, ale moc se mu to nedařilo, jelikož nechtěl trefit svého kamaráda. Vběhl jsem do věže. Schody jsem bral po třech. Lučištník vypadal překvapeně, když jsem se napřahoval nohou, abych ho skopl dolů. Ale měl by si uvědomit, že TOTO JE SKYRIM!

Po souboji jsem obral mrtvoly o jejich peníze, kterých ovšem moc neměli a pokračoval jsem v cestě na východ, přešel jsem řeku a ocitl jsem se v jakýchsi mokřadech. Musel jsem si dávat veliký pozor, abych někam nezapadl a neskonal tak ubohým způsobem. Naneštěstí se Čaromlžný háj nachází uprostřed bažiny.

Asi po hodině jsem konečně dobloudil až k nějakému domku, který mohl být onen háj. Dům ovšem nevypadal nic moc, taková chajda. Jenže dům by nebyl až tak hrozný v porovnání s tím, co mě čekalo uvnitř.

Jak se ukázalo, ta žena, kterou jsem si chtěl v opilosti vzít za manželku, byla vranice. VRANICE! Stará babizna s peřím na rukou, obrovskými drápy a jakýmisi kuřecími nohami. Strašně jsem se vylekal a moc mi nepomohlo, když na mě začala mluvit a ptala se mě, kdy tedy budeme mít tu svatbu.

Nebylo jiné zbytí, ta by mi určitě prsten dobrovolně nedala. Takže jsem ukázal na oblohu s tím, že je tam létající mamut, a když se otočila, probodl jsem jí. Alespoň jsem zbavil svět té hrůzy. Jakmile se přestala cukat, stáhl jsem prsten z jejích prstů, či spíše drápů a vyrazil jsem směr Bílý Průsmyk.

Začalo se stmívat, když jsem dorazil k tomu ošklivému městu, ale když jsem tak před ním stál, něco jsem si uvědomil. Jak kontaktuji Ysoldu? Do města nemohu, to už by se mi určitě znovu nepovedlo uprchnout.

Problém se naštěstí opět vyřešil sám. Jelikož před městem tábořila karavana kočiček a Ysolda je něco jako milovnice kočiček a navíc obchodnice. Stačilo pár minut počkat a Ysolda se objevila. Odchytil jsem si jí, řekl jsem jí, že mám ten prsten a předal jí ho. Ona také dodržela svojí část dohody a řekla mi, že Sam měl namířeno do Morvunskaru, polorozpadlého hradu jihozápadně od Větrného Žlebu.

Tam ale zamířím až zítra. Zašel jsem za kočičkami a zaplatil jim za přespání v jejich táboře, aby se náhodou neopakovala ona příhoda s vlkem.

To byl zase den.

P.S.: Tak, jsem se rohodl, že tedy nepřestanu (alespoň prozatím). Pokud se vám to líbilo, nezapomeňtě to sem napsat a kliknout na tlačítko ,,kvalitní přispěvak", já vás neukousnu a spíše mě to povzbudí k dalšímu psaní ;).