---

Den 17
Probudil jsem se na slámě, kde mě včera nechal sedlák přespat.

Při snídani jsem přemýšlel, jak bych se mohl nepozorovaně dostat do Bílého Průsmyku. Moc možností jsem neměl. Mohl jsem se buď vyplatit ze svého zločinu (jenže, to by bylo dosti drahé) nebo bych se do města mohl zkusit proplížit, či se zkusit převléknout. Cestou to ještě budu muset dořešit.

Byla ještě tma, ale celá vesnice už byla na nohou, jelikož musejí pracovat od rána do noci. Farmaření holt není lehká práce. Já se mezitím sbalil a vyrazil do Bílého Průsmyku, ten byl přeci jenom daleko a žádný povoz k dispozici nebyl.

Rozhodl jsem se, že to tentokrát vezmu po cestě. Je to sice delší a horší cesta, ale zase si nebudu tupit meč o zdejší faunu.

Po pár hodinách cesty jsem v dálce uviděl ono mnou nenáviděné, polorozpadlé město, které nemá asi ponětí, co je to vlastenectví.

Nicméně už se blížila doba oběda a já stále ještě nevymyslel, jak se vlastně do toho města dostanu. Po dlouhém duševním hloubání a dloubání jsem došel jen k jedné možnosti, která by mohla vyjít.

Poblíž města jsem nalezl shluk kamenů, mezi nimiž byla nenápadná mezera, akorát velká, abych do ní schoval své vybavení – brnění, zbraně a batoh – a vyrazil jsem k městu.

Když jsem dorazil k bráně, stráže se na mě nejdříve nechápavě dívali, ale jakmile si uvědomili, kdo jsem, vytasili meče a zatkli mě. Nebránil jsem se, jelikož to bylo součástí mého ďábelsky, zákeřně primitivního plánu.

Podle mého očekávání mě odvedli do vězení a zavřeli mě do cely, i když jiné, než minule, ale vypadala totožně. V cele byl dokonce i mřížový záchod – ty hlupáky ani nenapadlo to nějak zazdít, vždyť je to přeci perfektní úniková cesta.

Stačilo počkat, už se strážní zapovídají mezi sebou, přistoupit ke staré mříži a trochu zatlačit. Cvaklo to a mříž se otevřela. Ještě než jsem již podruhé vlezl do stok, naaranžoval jsem postel tak, aby to vypadalo, že v ní ležím. Po skoku do stoky jsem za sebou ještě vypadalo, aby to nebylo tak nápadné a vyrazil jsem hledat východ.

Při cestě stokou jsem znovu narazil na onu díru ve zdi, která byla ovšem zatarasena nějakými bednami, takže se tudy nedalo projít. Naštěstí jsem si své věci schoval v kamenech. Po nějaké době jsem nalezl žebřík vedoucí nahoru. Vydal jsem se po něm, jelikož jsem nechtěl vylézt ven z města jako minule, ale chtěl jsem vylézt někde ve městě, abych mohl najít Ysoldu.

Vylezl jsem za nějakým domem, podle mého odhadu to byl nejspíše obchod s harampádím. Nyní jsem si musel dávat velmi velký pozor, aby mě náhodou nezahlédl nějaký strážný. Lidí jsem se moc bát nemusel, ti mě při vraždě neviděli, a jestli ano, tak jsem tehdy měl na sobě brnění.

Měl jsem štěstí, po chvíli čekání jsem uviděl Ysoldu. Počkal jsem, až bude za domem, kde nikdo nebyl a odchytl jsem jí. Jakmile mě uviděla, bylo na ní vidět, že mě poznává.

Zeptala se mě, jestli jí vrátím ten prsten, když ta svatba nejspíš nebude. Vůbec jsem netušil, o čem to mluví a raději jsem jí vše řekl. Začala se smát, ale naštěstí nepřitáhla žádnou pozornost. Prý jsem se měl ženit s nějakou ženou, kterou jsem potkal v Čaromlžném háji (zní to opravdu romaticky) na jih od Větrného žlebu. Prý to bylo tak strašně romantické a já byl tak zoufalý, že mi ten prsten dala, ale když teď žádná svatba nebude, jelikož sem byl opilý a nic si nepamatuji, tak chce Ysolda prsten zpět a pak mi řekne kde je Sam. Doufám, že mě netahá za nos, jako ti před ní a opravdu ví, kde se Sam nachází.

Po této diskuzi jsem se opět nenápadně vplížil do kanálu a pokračoval až ven z města. Vyzvedl jsem si své věci z kamene, naštěstí tam stále byly. Už se začalo stmívat, tak jsem se rozhodl vyspat se pod širákem, snad mě nic v noci nesežere.

To byl zase den.

P.S.: Wow přes 5000 zobrazení ;)
Dnešní díl je trošičku kratší, než ten minulý, jelikož jsem měl méně času. Snad to pochopíte.