---

Den 16
Pomalu jsem nemohl ani oči otevřít, jak mě bolela hlava. Probral jsem se v nějaké větší místnosti, kterou jsem nepoznával. Museli jsme se sem včera se Samem vloupat. Hlava mi třeští víc, než kdybych po ní dostal ránu obrovou palicí.

S problémy jsem vstal – asi třikrát jsem spadl na zem – a rozhlédl jsem se po místnosti. Zdálo se, že se nacházím v něčím chrámu. Všude byly sochy nějaké bohyně a různé květiny. Úplně jsem se však probral, až když se mnou začala třást nějaká žena v mnišské róbě. Nejdříve jsem nevěděl, o co jí jde, ale když odezněl pískot v uších, tak jsem to pochopil.

Byla to jeptiška, která uctívá bohyni Maru, a jsme v jejím chrámu v Markarthu. Neustále mi nadávala, že jsem tam udělal nepořádek. Vůbec jsem nechápal, o co tady jde. Řekl jsem jí, ať se uklidní a vysvětlí mi co se děje, že si nic nepamatuju. Tak mi to vysvětlila.

Prý jsme se sem v noci vloupali s nějakým mužem v černém hábitu (to byl Sam) a rozházeli tam vše. Na mojí otázku, kde je Sam, mi řekla, že zde mám nejdříve uklidit a potom mi to řekne.

Co mi zbylo, musel jsem to tam uklidit. Zahrnovalo to posbírání věcí ze země – různé lahve od piva a vína, nějaké jídlo a dopis. V dopisu se psalo, že na opravení kouzelné hole potřebuji svěcenou vodu, palec obra a peří z vranice.

Po uklizení jsem zašel za jeptiškou a oznámil jí, že jsem uklidil. Bylo na čase, aby mi řekla, kde je Sam. Jenže jak se ukázalo, to ona nevěděla, chtěla mě jen využít, abych tam uklidil, jeptiška jedna. Alespoň jednu užitečnou věc mi řekla, že jsme se něco zmiňovali o Rorikově dvorci – jedna malá vesnička na východ od Markarthu. Měl bych tam vyrazit, jestli chci zjistit, co se vůbec v noci stalo. Když jsem odcházel z chrámu, ještě jsem si do lahve nabral svěcenou vodu.

Pronajal jsem si povoz, který mě zavezl až do Rorikova dvorce. Sice jízda nebyla jako v bavlnce, ale bylo to opravdu levné, na což musím nyní hledět, vzhledem k mé finanční situaci.

Dvorec byla opravdu vesnička. Tvořilo jí asi 10 domů a převážně to byly farmy a jeden dům byl sídlem Rorika – nejspíše místní starosta.

Vůbec jsem netušil, co zde mám hledat, jestli nějakého člověka nebo věc, co jsme tu nechali. Řešení se ovšem objevilo samo, když jsem procházel kolem jedné farmy, začal na mě jeden farmář křičet, ať mu vrátím kozu. Chvíli jsem na něj jen tak s otevřenou pusou koukal, než mi došlo, že myslí zvíře, ale ani to mi moc nepomohlo. Celý zpocený se ke mně přiřítil a s plnou pusou nadávek do mě začal strkat. Po tom co jsem ho uklidnil pomocí jeho obličeje v zemi, jsem mu řekl, že si nic nepamatuji, a že by mi to měl radši vysvětlit.

Z jeho blekotání jsem pochopil, že jsem tu včera se Samem byl a podle všeho jsme mu ukradli kozu a prodali jsme jí obrovy. Když jsem se ho zeptal, jestli neví co se dělo dál, řekl mi, ať si trhnu kopytem, že mu mám nejdříve přivést zpět kozu a pak mi to řekne. Co mi zbývalo, souhlasil jsem. Koza s obrem by podle všeho měla být za kopcem, který mi ukázal. Obr si tam udělal tábor.

S nejistotou jsem se vypravil na kopec. S nejistotou, protože mě dost zajímalo, jak mám jako zabít obra. Pochyboval jsem, že by mi tu kozu jen tak vrátil.

Cesta nahoru byla úmorná, kopec byl velice příkrý a všude samé kameny. K tomu se mi pod meč neustále pletli nějací vlci a kolčaváci. Asi po hodině jsem se konečně dostal nahoru. Když jsem se rozhlédl, zjistil jsem, že jsem na plošině (nejspíše náhorní, když jsem nahoře). V dáli jsem uviděl tábořiště, seděl u něj obr s obří palicí a u sebe měl kozu, samozřejmě přivázanou k nějakému kmenu.

Dlouho jsem přemýšlel, jak nad obrem vyzrát, až jsem se na to vykašlal s tím, že se to nějak poddá. Vytasil jsem svůj obouruční, ocelový meč a sprintem jsem se rozeběhl k obrovi.

Doběhnout k němu...neví co se děje…využít příležitosti…zvedá se…rychlí výpad…zásah do ruky…pouští palici…je stále nebezpečný…máchl rukou…zásah, letím…tvrdý náraz o zem…běží ke mně…nevím co dělat, to je můj konec…zakopl, padá…nastavím meč…čvachtnutí…tíha na prsou.

Dokázal jsem to, já ho zabil – sice díky jeho nešikovnosti, ale zabil a to se počítá. Vší silou jsem odvalil jeho mrtvou, abych mohl vstát. Odvázal jsem kozu od kmene a vzal jí do vesnice. Málem bych ovšem zapomněl na jednu důležitou věc. Bylo to odporné, ale udělat jsem to musel. Teď mám v batohu obrův palec.

Farmář byl řečí bez sebe, že jsem mu kozu přivezl zpět a vše co věděl, mi řekl. Prý jsem říkal něco o Ysoldě z Bílého průsmyku a o nějakém prstenu.

Jen to ne, do toho města opravdu nechci, vždyť jsem tam hledaný pro vraždu. Začalo se stmívat, tak mě farmář nechal u něj přespat. Ráno vymyslím, jak se nepozorovaně dostat do Bílého Průsmyku.

To byl zase den.

P.S.: Kdo by chtěl, mohu mu poslat Deník cizince ve Wordu (zatím se všemi 16 dny). Stačí mi poslat PM s vaším emailem a já vám to pošlu.