Skyrimský průvodce - I. díl
Přidal/a Diego dne 29. June 2013 22:23:34
Zdravím všechny milovníky Skyrimu.
Tento díl Vás seznámí s některými bytostmi Skyrimu.
Jedná se totiž o Skyrimského průvodce, ale určitě tohle neberte, jako nápovědu, nýbrž jako osobní náhled na Skyrim jednoho fanouška. Ovšem mnoha lidem, tenhle průvodce může pomoci se dozvědět více o určitých aspektech hry. Všem, kteří jsou buďto ve Skyrimu nováčci nebo si jen chtějí přečíst jiný názor na tu samou věc.
Vše napsal věrný fanoušek série The Elder Scrolls Ligos.
Čtěte dále...
Novinka
Pojďme se tedy ponořit do světa Skyrimu, kde na nás v prvním díle čeká seznámení s kulturou a zvyklostmi mírumilovných obrů a nelítostných vranic.
Pohodlně se usaďte, jdeme číst....
Skyrimští obři
Pastýři mamutů, poutníci tundrou, obři.
Tito podivuhodní tvorové jsou nepřehlédnutelní, nejen díky své velikosti.
Mnoho dobrodruhů a cestovatelů obry považuje za něco, čemu je lepší se buď vyhnout, nebo s tím zkusit změřit svoje síly.
Málokdo vnímá obry jako nezávislý národ s vlastní kulturou, zvyky a hierarchií. Přesto tomu tak je, byť jen na primitivní úrovni. Nebylo však samo lidstvo také na takové úrovni, když civilizace byla na samém úsvitu dějin?
Pryč jsou časy, kdy obři zuřivě a bezhlavě útočili na vše živé kolem nich, jako tomu je u jejich neohrabaných bratránků z Cyrodiilu (bohové vědí, zda-li mají tyto dvě plemena vůbec něco společného).
Ve skutečnosti jsou obři mírumilovní a hloubaví tvorové. Při své primitivnosti se teprve snaží přijít na to, jak svět kolem nich funguje a během časů si stačili vypěstovat určité návyky a vlastní kulturu.
Vždyť kdo by si nevšiml jejich propracovaného plastického tetování na jejich tělech. Jaký je jeho účel? Jde pouze o "parádu", nebo má hlubší, např. náboženský či ochranný význam? Za zmínku stojí také rozličné malůvky na skalách, či ozdoby z kostí a kůží.
Sídliště obrů se rozprostírají na jasně vymezených územích, které si obři důkladně chrání. Běda tomu, kdo překročí jeho hranice! To, že se nacházíte v nějakém obrovišti, poznáte právě podle rozličných kreseb na skalách. Nechybí ani pořádná vatra, jakožto ústřední bod jejich tábora.
I když obři dávají přednost otevřené krajině, lze na ně narazit i v některých jeskyních (které však musí pochopitelně být značně prostorné).
Bylo zde řečeno, že obři boje nevyhledávají. Avšak jakákoliv provokace vůči nim nezůstane bez odezvy. Bohužel, za provokaci považují už to, že se k nim příliš přiblížíte, byť bez zlého úmyslu.
A tak jsem byl několikrát svědkem, jak rozlícený obr svým mohutným kyjem doslova odpálkoval nebohého poutníka přes štíty hor, protože mu zkřížil cestu, nebo jen až moc dlouho a z blízka zíral na jeho mamuta.
Narazíte-li při svých toulkách na obra, jeho "domácí mazlíček" nebude jistě daleko. Obvykle jsou obři doprovázeny několika mamuty, které si cíleně drží kvůli jejich mléku, kůži, klům a masu.
Obři jsou též schopni z mamutího mléka vyrábět sýr, který nechávají zrát ve zvláštních nádobách k tomu určených. Tento sýr nehorázně páchne, avšak v jistých kruzích je považován za pravou delikatesu.
A nutno dodat, že obři si na kvalitní stravu potrpí. Nespokojí se s pouhým nahnilým syrovým masem, nýbrž si čerstvě ulovenou kořist, staženou z kůže, upravují na ohni. Nezřídka tak můžete u jejich ohňů spatřit klacky, na kterých jsou nabodnutí kolčaváci, blátokrabi a jiné "pochoutky".
Jsou-li obři vyhladovělí, neváhají se uchýlit k loupežím dobytka u lidských osad. Jsou však zaznamenány případy, kdy sedlák odvádí jakousi oběť, v podobě řádně označeného (rozumějte pomalovaného) dobytčete - v tom případě nechají obři jeho farmu na pokoji.
Navíc, existují i případy, kdy mezi obyvateli Skyrimu a obry došlo k výměnnému obchodu. Např. za kozu dostali lidé mamutí maso, kly či sýr.
Co je také pozoruhodné, že obři mají svůj vlastní jazyk. Vzhledem k tomu, že se žádný učenec nedostal do jejich těsné blízkosti, aby tento jazyk mohl studovat, popsat a rozluštit, byla zaznamenána pouze tato (zatím nepřeložená) věta:
"Ayarg garag gar!"
Málokdo si to uvědomuje, ale obři přemýšlejí i nad posmrtným životem. Dokládají to mamutí pohřebiště (podle mě jde o místo, kam obři odnášejí holé nevyužité kosti uhynulých mamutů). Na těchto pietních místech opět můžeme narazit na podivné malůvky obrů. Jde tedy opravdu o jakési náboženské symboly?
Ikdyž se zdá, že o obrech se ví první poslední, opak je pravdou.
Třeba není vůbec známo, jak se obři rozmnožují. Vzhledem k jejich humanoidní podobě by se dalo říct, že to bude "tradičním" způsobem. Avšak po obryních ani vidu, ani slechu. Po skyrimských pláních se prohání pouze mužské varianty tohoto tvora. Navíc, malá "obrčata" také nikde nespatříte.
Jaký je vůbec původ obrů? Stvořil je některý z daedrických princů? Některé stopy vedou k Malacathovi, který původně stvořil plémě strašlivých krvelačných zlobrů. Můžeme snad zde hledat počátky obrů? Pravdou je, že obři tu jsou velmi velmi dlouho.
Z toho plyne další nezodpovězená otázka - kolika let se průměrný obr dožije? Nikdo totiž neviděl obra zemřít jiným, než násilným způsobem, a tak se jejich věk dá pouze odhadovat.
Jak je vidět, jsou obři vděčným tématem k dalšímu zkoumání.
Narazíte-li na ně při svých cestách, vzpomeňte na to, že tito tvorové mají duši, rozum a cit, i když na poněkud primitivní úrovni.
Vranice
Napůl žena, napůl pták.
Kéž by byla charakteristika vranic, o kterých bude nyní řeč, tak jednoduchá, protože zdaleka tomu tak není.
Jedná se totiž o velmi komplikované stvoření.
Vranice jsou důkazem toho, kam až touha po stále větší magické moci může dojít.
Kdysi bývaly ženami. A nezřídka mladými a krásnými. Avšak všechny tyto ženy měly vlastnosti, které přesahovaly rámec morálnosti. Oplývaly magickou mocí a jejich duše byly zkažené, což samo o sobě je vskutku nelibá kombinace. Tyto čarodějnice nedovedly nic, než škodit a zabíjet nevinná stvoření pro vlastní potěchu. Díky nim kyslo mléko, zmíral dobytek a krupobití ničilo úrodu. Působily buď jednotlivě, nebo
v jakýchsi kovenech, kde se spolu radily a kuly pikle proti spořádaným obyvatelům Skyrimu.
A právě tyto ženy neváhaly obětovat své lidství, jen aby získaly ještě větší moc.
Proces jejich "transformace" zůstává stále tajemstvím. Proslýchá se, že k ní dochází během velmi zvráceného temného rituálu, při němž je zapotřebí nevinné krve. Po tomto rituálu z ženy- člověka zbude pouze velmi málo. Zůstane pouze torzo jejího člověčenství.
Během rituálu se jejich podoba změní k nepoznání.
Namísto rukou a nohou mají pokroucené pařáty, jejich šedavé zkostnatělé shrbené tělo je plné vrásek a vředů. Z různých částí těla (hlavně na končetinách) vyrůstá peří, černé jako noc.
Jejich prořídlé mastné vlasy lemují stařecký obličej s hákovitým nosem a matnýma černýma očima, které dokáží uhranout i ty nejodolnější jedince.
Nenechte se zmást jejich vetchostí, která je pouze zdánlivá. I ta nejslabší vranice má sílu, kterou by dokázala bez problémů přemoci i statného muže.
Vranice jsou velmi nebezpečné jak z dálky, tak z blízka. Ovládají mocná kouzla, schopná vysát život, nebo v mžiku spálit na popel vzrostlý strom. A dostane-li se jejich soupeř na dosah, neváhají použít svých dlouhých drápů, které si mnohdy potírají smrtícím jedem.
Nebojí se přímé konfrontace, neboť si jsou plně vědomy svých schopností. Porazit je, je celkem obtížné, neboť mnoho bojovníků oslabí už pouhý pohled na ně, či jejich nehorázný zápach.
Vranice rády přebývají v jeskyních, rozbořených věžích, opuštěných chatrčích uprostřed lesů, zkrátka všude, kde mají svůj klid.
Doupata vranic jsou roztroušena po celém Skyrimu, nejvíce jich však je v hornatých oblastech Plání, kde jsou předmětem uctívání ze strany domorodých obyvatel, takzvaných Zapřísáhlých.
Tito Zapřísáhlí chovají vranice v posvátné úctě a respektují je, jako své duchovní vůdkyně a ochránkyně kmene. Nosí jim rozličné dary v podobě kostěných a kožených šperků, ale hlavně jim opatřují předměty, které vranice používají ke svému čarování. Lidské lebky, srdce,
různé části těl divokých zvířat, kameny duší, očarované dýky a mnoho dalšího. Vranice pak na oplátku Zapřísáhlým poskytují ochranu, různé lektvary a tu a tam přispějí i radou, neboť mnoho vranic si uchovalo dar řeči, i když připomíná pouze chraplavé skřehotání. Náčelníkům kmenů Zapřísáhlých propůjčují díky kouzlům nadlidskou sílu.
Jsou však také vranice, které o uctívání nestojí a raději se uchylují do ústraní. V poklidu a nerušeně si vaří svoje dryáky, spřádají temná kouzla a užírají se nenávistí k okolnímu světu.
Některé se dopouštějí obzvláště krutých činů – své oběti mučí a provádějí na nich kruté experimenty magického rázu.
Není přesně známo, odkud vranice čerpají svoji sílu. Jisté je, že to má co do činění se silami přírody. Jsou zaznamenány případy, kdy vranice pro své pokusy loví jak divokou zvěř, tak i přírodní duchy, jako jsou například Sprigani – ze kterých pak získávají cenný materiál.
Pelechy vranic připomínají ohyzdná hnízda. Většinou jde o pouhou kupu slámy či roští, někdy opatřenou jednoduchým přístřeškem z kůží.
Všude kolem se povaluje černé peří, které jak se zdá, vranice tu a tam shazují, aby jim pak dorostlo nové.
Poblíž jejich hnízd lze najít různé tlející zbytky zvířecích i lidských těl, často napíchnutých na kůl, jako trofej či rituální pomůcka.
Jelikož jsou vranice obratné alchymistky, různé alchymistické náčiní a přísady nesmí chybět.
Vranice jsou velmi kruté a zákeřné. Zároveň jsou ale velmi inteligentní. Dovedou odhadnout míru rizika a zhodnotí-li, že by v přímém boji
nezvítězily, uchýlí se ke lsti. Některé se budou snažit vlákat protivníka do předem připravené pasti, jiné se odhodlají k jakési úmluvě.
Byly zaznamenány případy, kdy vranice svému protivníkovi nabídly cenné magické předměty nebo lektvary, výměnou za svůj mrzký život.
V čem spočívá krutost těchto babizen? Podle mě si velmi dobře uvědomují svoji situaci. Ve svých vzpomínkách se neustále vrací do dob, kdy ještě byly krásnými ženami. Vědíce, že se staré časy již nevrátí, mstí se všem okolo. Byly závistivé a kruté ve své lidské podobě, o to více jsou závistivější a krutější v této pokřivené formě.
Ačkoliv spoustu lidí tvrdí opak, já si myslím, že vranice jsou schopny lítosti a soucitu. Litují však jen samy sebe. Za bezesných nocí, kdy okolní příroda spí a ticho ruší jen vytí vlků a šum netopýřích křídel, vzpomínají na doby svého lidství a jejich slzy lítosti nad sebou sama, zkrápějí jejich smrduté pelechy...
