The Elder Scrolls V: Skyrim

#02 Prastaré Archivy: Arena
Přidal/a Whirt dne 28. May 2011 15:20:45

Po celá staletí vedli mezi sebou různé frakce malicherné války a pohraniční spory, dokud nenastala druhá éra roku 896, kdy Tiber Septim rozdrtil všechny ty, kteří se mu postavili na odpor, převzal nadvládu a prohlásil se za císaře. Ale přesto, ty hořké roky války, měli vliv na jeho lid. Jméno Tamrielu, z Elfštiny „Krása rozbřesku“, jen zřídkakdy utrousí zmučený ret obyvatel a tak bylo brzy zapomenuto. Na místě, kde život a smrt byly dvě různé strany téže mince, hozené každému na tomto světě každý den, říkají lidé podle jejich zármutku – Arena.
Nyní, 492 let po převzetí vlády Tiberem Septimem a udržení míru, se na zemi Areny snáší nová hrozba. Císař Uriel Septim VII oslavuje své třiačtyřicáté narozeniny. Ale žárlivé srdce touží po trůnu a kuje jeho pád.
Říká se, že naděje létá na křídlech smrti. Pak se na jejích křídlech vydejte do útrob císařského vězení.

Novinka

Část 2
Potichu našlapoval a očima neustále těkal ze strany na stranu, jakoby čekal, že na něj každou chvíli něco vyskočí. V ruce pevně držel svícen, jenž prokousával nepřirozeně hustou tmu. Občas se prudce otočil, když zaslechl jakýsi mručivý zvuk rozléhající se po dlouhé chodbě. Škrábání drápků, čmuchání a funění v něm vzbuzovaly pocit hrůzy a beznaděje. Kapky, které s hlasitým kap dopadaly na zem, všechny ty děsivé myšlenky jenom podtrhávali.
Ještě dlouho kráčel téže chodbou, než si všiml, že už minul pár úzkých chodbiček. Chvilku stál na místě a přemýšlel. Netušil, kde je sever a jih, kde je východ a západ, ale nakonec sebejistě zamířil chodbou po jeho pravé ruce.
Na rozdíl od chodby, kterou Talin procházel ještě před malou chvílí, byla tahle neobyčejně stísněná, všelijak se kroutila a zdálo se, jakoby nabírala neustále menších rozměrů. Nebyl si jistý, jestli učinil správnou volbu, ale stále se pokoušel myslet na pěkné věci. Na to, až Jagar Tharn pocítí jeho úder, na to jak pomstí Riu a na to, co bude dělat, až to všechno skončí, jenže špatné pocity byly silnější. Beznaděj se v něm šířila jako jed a on se tolik snažil na to všechno zapomenout… Aspoň prozatím.
Ustavičně se soustředil na svoje myšlenky, až naprosto zapomněl na zvuky, které ho celou dobu pronásledovaly. Přestal dávat pozor na to, kam jde, ale to byla chyba. Odněkud ze tmy s obrovskou rychlostí vyskočila krysa s krvavě rudýma očima. Talin, aniž by stačil zareagovat, bolestně vykřikl, jak se mu krysa zahryzla do jeho pravé nohy. Snažil se ji setřást, ale mrcha měla neskutečně pevný stisk. Máchal dýkou, ale bolest ho tak oslabila, že se nemohl za mák trefit. Krysa pištěla a Talin vřískal bolestí. Měl za to, že krysy jsou jen havěť, co spořádá úrodu sedlákům, ale tahle měla neobyčejný kořínek. Náhle se tmou ozval bolestný skřek a rozhostilo se ticho, jen Talin klesl k zemi a s tichým kvílením si obvazoval nohu kouskem svého už tak potrhaného šatu.
Po malinké chvilce vstal, chvěl se strachem, ale jeho vůle ho donutila jít dál. Chodba už se zase rozšiřovala a vypadalo to, že celá věznice utichla s posledním vřískotem té odporné krysy. Sice se občas tmou mihlo pár červených očí, ale vypadaly ustrašeně. Říkal si, že to nevěstí nic dobrého a jejich strach se přenesl i na něj.
Ještě pěknou chvíli procházel tou zkroucenou chodbou, než vešel do prostorné místnosti. Chránily ji masivní železné dveře, podobné těm, za kterými byl uvězněn.
„Další cela…“ šeptl a rozhlédl se. Naproti němu ve výklenku leželo na něčem, co zdánlivě připomínalo postel, schoulené tělo. Mělo útrpný výraz mísící se strachem a Talinovi naháněla husí kůži. Nechaly ho tu umřít žalem. Uvědomil si zděšeně.
Po pravé straně stála lavice a na ní shnilé, červy prolezlé jablko a chleba. Zamířil k ní, shodil jídlo na zem a posadil se. Začal přemítat. Nešel zas tak dlouho a už byl nadmíru vyčerpaný. Jak má najít tu Bránu Zlomu? Jak vůbec vypadá?
Náhle se stěna proti němu začala se skřípavým zvukem pohybovat. To je ono! Pomyslel si, zvedl se a zamířil k ní. Ve stěně se vytvořil malý otvor, přesně na jeho míru. Jakmile se stěna přestala pohybovat a skřípavý zvuk ustal, po místnosti se rozhostilo mrtvolné ticho. Talin už stál u onoho otvoru a čekal co se bude dít. Kdesi ve tmě se ozval hlasitý dupot a funění. Proti Talinovi se řítilo cosi malého s nažloutlou nezdravou barvou. Rychle ustupoval, ale uklouzl po čemsi plesnivém, přičemž upustil dýku. Pokoušel se pro ni natáhnout, ale nešlo to. To stvoření udýchaně doběhlo k Talinovi a uchopilo jeho dýku. Napřáhlo se vrazilo mu ji do poraněné nohy. Ozval se mučednický výkřik. To stvoření, nejspíš Goblin, ale nemohlo dýku vytáhnout. Lomcovalo, různě táhlo a vzteky dupalo. Talin cítil ještě větší muka než předtím, neměl sílu cokoliv udělat, ale nechtěl se vzdát. S největší silou udeřil Goblina do tváře, ten s překvapeným výrazem dopadl dva metry od Talina, přičemž se udeřil do hlavy. Talin si vyrval dýku ze své už tak bezvládné nohy a připlazil se ke Goblinovi. Jeho vyděšený výraz věštil, že s takovýmhle odporem nepočítal. Ještě z posledních sil vztáhl ruku, ale to už dýka tkvěla v jeho hrudi. Znovu se ozval ten skřípavý zvuk a Talin viděl, jak se stěna opět zavírá. Absolutně bez sil padl na podlahu, vyčerpáním upustil dýku a zavřel oči…
Všude byla tma, v hlavě mu proudily jen samé černé myšlenky a jediný pocit, který v něm přetrvával, byl pocit zoufalství. Ale něco ho hřálo, cítil čím dál tím větší teplo. I v hlavě se rozjasnilo, všude kolem něj se šířila radost, naděje a světlo. Rána v jeho noze se zacelila a on byl oděn v bílém plášti. Všude bylo bílo, až to působilo neobvyklým mimořádným dojmem. Přicházela dívka v hedvábných šatech a s nadějeplným výrazem. Vlasy jí vlály v chladivém vánku a ona se neustále přibližovala.
„Rio!“ vypravil ze sebe. „Požehnán buď Akatosh! Proti těm bestiím co v útrobách vězení číhají, nemám šanci.“
„Taline,“ vypravila ze sebe Ria ustaraným výrazem, i když ve tváři měla stále ten radostný a nadějný výraz. „Zachránila jsem tě, ale tohle se ti už nikdy nesmí stát! Ztrácím všechnu svou magickou energii, kterou můj duch mohl při odchodu z těla pobrat.“
„Omlouvám se,“ řekl Talin s omluvným tónem. „ale já nemám ponětí, jak se mám bránit a kam mám směřovat, vlastně ani netuším kde je sever a kde jih…“
Ria se usmála, „Myslela jsem na to, Taline… Až se probudíš, již se nemusíš trápit takovými zbytečnostmi. Jen směřuj na jihozápad, tak jak jsem ti řekla, tvá intuice tě povede.“
„T-tomu nerozumím,“ zakoktal se.
„Až přijde čas, pochopíš,“ položila Ria Talinovi ruku na rameno, ten se na ni zoufale podíval. „Já ti však musím povědět něco důležitého. Myslím, že vím, kde se nachází první část skládanky – první kus hole chaosu.“
Talin se nadechl, ale Ria jakoby věděla, co chce říci. „Vím, že je ještě příliš brzy, ale je lepší tě kontaktovat, dokud jsi poblíž… To tělo co zde leží je moje, vezmi si vše, co budeš potřebovat, abys přežil.“
Tentokrát se Talin na Riu zadíval s obrovskou vděčností, ale jeho výraz protestu se z obličeje neztratil. „Ale Rio, to je zneuctění tvé památky!“
Ria se poprvé za celou dobu zadívala zarmouceně. „Taline, chci tě o něco poprosit. Až budeš z mé cely odcházet, vezmi mé tělo a hoď ho do vody, jenž tu v některých chodbách proudí. Tyto vody mě odnesou z věznice a vyplaví do jezera Rumare. Budu ti nesmírně vděčná…“
Talin přikývl.
„Nyní ti mohu říci, co jsem se o Tharnově plánu dozvěděla.“ Zase nasadila svůj veselý výraz. „Mezi lidmi se povídá, že Doupě Spárů (Fang Lair) bylo původně postaveno Trpaslíky z Kragenu. V legendách se praví, že Vznešený Wyrm trpaslíky vyhnal z jejich domova Dračího Zubu a zabral Doupě pro sebe.“
„Ano,“ přikývl znovu Talin. „tu legendu znám, ale povídá se, že ten drak, tam stále přežívá, nikdo nikdy Wyrma nevyhnal.“
„Neboj se, Taline, ten tvoje cesty nezkříží.“ Utěšila ho Ria. „Mám však jiné obavy, jiné starosti. Netuším, kde by se Doupě Spárů mohlo nacházet. Přála bych si, abych znala přesnou polohu.“
Talinovi naskočily vrásky. „Když polohu neznáš ty, kdo jiný by o této tajné dračí skrýši mohl vědět?“
„Možná staří mudrcové či učenci.“ Navrhla Ria. „Někde v zatuchlých hlubinách Doupě Spárů ukryl Jaghar Tharn první část své Hole Chaosu.“
Talin naprázdno polkl. Slyšel mnohé povídačky o hrůzách v útrobách Dračího Spáru, bál se a bylo to na něm vidět.
„Přeji ti při tvých cestách to nejlepší, Taline.“ Odpověděl Ria na jeho vystrašený výraz „Nemyslím si, že by Tharn něco věděl o tvém útěku, ale v této podobě nic jiného nemůžu udělat.“
„Nic jiného?“
„Snažila jsem se skrýt tvoji identitu kouzlem, ale nejsem si jistá, jak dobře tě skryje.“ Pohotově ze sebe vydala odpověď. „Opatruj se, Tharn tě již teď může hledat.“
„Rio, já tě nechci ztratit!“ vykřikl.
„Opusť věznici s mým požehnáním a s požehnáním pravého Císaře…“ a Ria opět mizela v bílé mlze.
„Sbohem,“ zvolal Talin a pokusil se Riu zachytit.
„Sbohem, Taline.“ Rozloučila se.
Kolem Talina se opět začala šířit tma a strach. Bílá mlha nabírala barvy šedi a Talin, ačkoliv již neměl žádné zranění, stále pociťoval bolest. Rozvážně vstal a zamířil k výklenku ve zdi. Připadalo nezdvořilé a děsivě zvláštní prohledávat mrtvolu jeho kamarádky, ale po chvíli váháni už byl rozhodnutý.
Na krku jí vysel tyrkysově modrý amulet, pamatoval si, že kdysi nádherně zářil, ale dnes byl pohaslý, sotva byl vidět. Odepnul ho a přivázal na krk. Záře oslnila celou místnost, jakoby slunce proniklo i do těchto temných hlubin císařského vězení. Po chvilce záře ustala a amulet potichu plápolal na Talinově hrudi.
Pak si všiml, že Ria má kolem pasu opasek. Odepnul ho a cítil, jak z něj sálá magická energie. Netušil odkud pochází, nebo jak ho Ria získala, jen věděl, jak moc si ho vážila a chránila. Obepnul ho kolem pasu a pocítil zvláštní, ale příjemný pocit. Znal jen jediné zvíře, jehož kůže by člověku poskytla tak nádherný pocit, ale nevěřil, vůbec netušil, že by mohlo existovat…
Hlasitá kapka ho probrala z jeho zamyšlení. Podíval se na Riino tělo, nechtěl ho už dál prohledávat, dál ji rušit z jejího odpočinku. Uchopil ji pod rameny a pasem a pevným krokem vyšel ke zdi, kde předtím narazil na Goblina. Levou rukou podpíral Riu a pravou prohmatával zdivo cely. Ozval se dunivý zvuk a pak nepříjemné skřípění. To se zeď znovu rozestupovala a za ní se rozprostírala další rozlehlá místnost. Uprostřed, tedy aspoň tam kam dohlédl, leželo několik pytlů a sudů. Vypadalo to, že je nikdo dlouho neotvíral a Talin rozhodně nechtěl zjistit, co skrývají jejich prohnilé útroby.
Z místnosti vedla jen jediná cesta, vyjma tajného vchodu, jímž právě prošel. Rozhlédl se kolem. Všechno naznačovalo tomu, že zde býval sklad, ale nikdo, snad kromě Goblinů, ho již dlouhá léta nenavštívil. Dveře byli zarezlé, div že nevypadly z pantu, když je Talin opatrně otevřel.
„Jihozápad,“ opakoval si Talin a náhle pochopil, jak to Ria myslela. Bylo mu více než jasné, jakým směrem chodba vede. Netušil jak to mohl vědět, ale právě směřoval na jih. Povzbuzen dalším úspěchem zrychlil na kroku. Slyšel, jak se k něčemu blíž, slyšel šplouchat vody. „To je ono.“ A s Riou v náručí pospíchal ke zvuku vody. Nevšímal si okolního dění, jen běžel, jak nejrychleji mohl. Chodba vyústila v podobně široké pasáži, jakou procházel na začátku. Po jejích okrajích proudila zkalená voda a ze stropu vysely kořeny jakýchsi rostlin.
Městské stoky… Uvědomil si.
Opatrně položil Riu na kluzkou zem a poklekl. Chvilku jen mlčky seděl. Nechtěl ji jen tak opustit. Zadíval se na její tělo a všiml si papírku a brku, který ji čouhal z kapsy potrhané košile. Natáhl ruku a papírek s brkem vyndal. Že by Ria věděla, co všechno bude potřebovat?
Podepřel si hlavu a zadíval se do husté tmy. Ještě dlouhou chvíli sledoval, jak se rudé očka pohybují sem a tam, a pak, jakoby v ní zahlédl prosebný výraz Riina obličeje. Přisedl si k tělu, uchopil ho, natáhl se nad vodu a obezřetně ho položil na vodní hladinu. Pak jen sledoval, jak zkalená voda odnáší její tělo pryč, pryč do křišťálového jezera Rumare.
Po nějaké době, zdálo se mu to jako věčnost, vstal a podle své intuice směřoval na jihozápad. Na papírek si zakresloval chodby, kterými již prošel. Občas znovu narazil na tu kalnou stoku a jeho myšlenky nečekaně zhořkly.
Červená očka se ve tmě neustále míhala a drápky škrábaly po zemi. Opět se ozvalo známé funění a dupání. Ta rudá světélka už věděla, co to znamená a Talin také. Míhala se a mizela v chodbách, některá do sebe zmateně narážela. I Talin se snažil schovat. Svoji zkušenost s Goblinem už měl, a tak ho nechtěl znovu potkat. Funění se ozývalo z více stran, stejně jako krysy, zmateně pobíhal sem a tam. Nakonec se přitiskl k nazelenalé stěně a čekal, co bude. Dupot utichl. Pak, kdesi ve tmě, se ozvalo bolestné pisknutí. Několik červený očí pohaslo. Talin ty Gobliní hody znechuceně pozoroval. Byl tak zaujatý jejich počínáním, že si nevšiml, co se za ním plíží.
Buch, pocítil prudkou ránu do zad, zaklopýtal a spadl do zabahněné stoky. Voda ho odnášela a on lapal po dechu. Nalokal se pořádných doušků, voda páchla a chutnala jako zkažená vajíčka. Pokoušel se chytit okraje, ale byl neuvěřitelně kluzký. Stoka byla hluboká, ale on neuměl plavat tak dobře, jako Argoniané. Voda s ním lomcovala a on se neustále pokoušel o to samé – chytit se okraje.
Prsty mu klouzaly, ale už přišel na způsob jak se na povrchu aspoň chvilku udržet. Znovu chytil okraj stoky a nohama se opřel o stěnu. Odrazil se a již byl polovinou těla na suchu. Plazil se po zemi, šlo to ztuha, ale přeci to šlo. Goblin pádil za ním. Funěl a ruce měl sevřené v pěst, kterou mu hrozil. Talin konečně celý na suchu vytasil dýku, rozmáchl se a Goblin jednou ranou spočíval na zemi.
Talin si všiml, že i ostatní se za nimi ohlíží. Rozběhl se a utíkal, jak nejrychleji mohl. Zmizel v nejbližší chodbě a utíkal dál. Utíkal nesmírně dlouho, utíkal, dokud nenarazil na jednu ze slizkých zdí… Slepá ulička. Otočil se, nikdo za ním už nebyl, sesunul se po zdi a padl udýchaný na zem. Opřel se hlavou o stěnu a ta se za ním náhle se skřípavým zvukem rozestupovala.
Talin opatrně vstoupil, v rohu se třpytilo něco jako zlato. Bez rozmyslu zamířil k té veliké hromadě.
Už poněkolikáté uslyšel to známé funění. Ohlédl se, kolem zadních stěn podřimovalo pět Goblinů. Už, už chtěl znovu vzít nohy na ramena, ale to se jeden probral, zastoupil cestu a vydal příšerný skřípavý zvuk.
To už byly na nohou všichni, a přibližovaly se k Talinovi. Ten se však nevzdával naděje, jakoby mu opasek něco našeptával. Schoval dýku a udělal několik prudkých pohybů rukou. Jakoby místnost byla celá v plamenech. Goblini leželi na zemi a svíjeli se v ohnivých mukách.
Talin pobral vše co mohl a zamířil k východu. Všude bylo opět to mrtvolné ticho, které prořezávaly známe zvuky kapek. Cítil, že se blíží, cítil, jak mu Ria našeptává. Neustále směřoval na jihovýchod a vyhýbal se místům, odkud se ozývaly hrozivě známé zvuky.
Opět narazil na prostornou chodbu, mířila rovně na západ. Talin běžel, běžel co mu nohy stačily. Chodba konečně nabrala konce a vybíhala z ní maličká úzká chodbička. Na jejím konci byla vidět nachová záře.
„Brána zlomu,“ zašeptal a vyrazil v před. Běžel, běžel, už viděl, jak se stěny kolem azurově modré brány třpytí. Už ji měl na dosah ruky, rukou se dotýkal modravé hladiny Brány zlomu a pak… Všude kam se podíval bylo modro, nachově modro. Kolem něho se míhaly bílé jiskry a on letěl prázdným prostorem neznámo kam…

!NĚKTERÉ ČÁSTI JSOU AUTOREM DOMYŠLENÉ A VE HŘE SE NIKDY NEOBJEVILY, BERTE NA TO ZŘETEL!