The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite - Diskuzní fórum: Adriho povídky V

Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE

Prastaré Archívy: Arena

Let´s learn some lore

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Víte že..

Sdílet

Číst diskuzi

The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite » The Elder Scrolls V : Skyrim » » Skyrim - Váš svět

Právě je zde: 1 host(ů)

Strana 2 z 10: 123 4 5...10

Adriho povídky V - Osvobození
Adrian_S	#21 Přidané 19.03.2015 15:52
Ocenění: Příspěvek: 4312 Založený: 01.05.14	sirPavoucek456 napsal: A nemůže zachránit Mikradana / Tharinu Varu a pak od té osoby získat informace? edit: nebo spíš někoho unést a z něj vymlátit informace Ne "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej



sirPavoucek456	#22 Přidané 19.03.2015 17:08
Příspěvek: 112 Založený: 06.11.14	Ok, tak teda zachránit Mikradana.


Adrian_S	#23 Přidané 06.04.2015 21:56
Ocenění: Příspěvek: 4312 Založený: 01.05.14	Část 6. - Záchrana „Chápu, že se ti do toho nebude nejspíš chtít…“ začal řeč Björn, „Jde o našeho, no… společníka. Když tebe a toho altmera chytla Eričina skupina, předpokládala, že jsi Mikradan. Překvapils jí.“ „Dobrá, čím mohu pomoct? Co se tedy stalo?“ přerušil ho Erutan. „To právě nevíme. Správně toho Thalmoráka měl dovést do města on, ne ty! A co nás víc zaráží, že se Mikradan neozval nebo neobjevil… Tohle ještě nikdy neudělal.“ „Třeba měl jen…“ chtěl něco Erutan navrhnout, ale byl přerušen. „On vždy dodržel plán.“ Björn se mu zahleděl do tváře, „Po tobě chci, abys ho našel.“ „Co když ho mají thalmoráci? Mám ho vysvobodit?“ „Huh, budu doufat, že tomu tak není. Pokud jo, Talos ho ochraňuj. V tomhle případě neriskuj!“ Erutana překvapila slova, „Máme těžké časy a nemůžem si dovolit ztratit další lidi. Jsou to sice těžká slova, ale pokud bude zajat Thalmorem, nech ho být.“ Valwrick už chtěl namítat, ale Björn se svou řečí neskončil, „Kromě Thalmoru jsou v okolí další skupinky loupežníků a všelijaké havěti. Možná se chytl do pasti nebo… co já vím. Jsi zvěd!“ „BYL jsem zvěd!“ zdůraznil Bosmer. „Na to se většinou nezapomíná, ne? Jistě si vzpomeneš na staré časy.“ Björn učinil nečekanou podívanou na nováčka, položil mu ruku na rameno, Erutan znejistěl, „Neznám tě, ale vím, že je cosi v tobě…“ Erutan stál jak opařený, i po sejmutí ruky z ramene, neměl slova na tento nový úkol. Björn mu poradil, aby si zašel do tábora za Erikou, která by mu jistě řekla více informací. „Dobrá, pokusím se o to.“ rozhodl se elf, Valwrick se za zády usmál na rozhodnutí. „Tak, běž!“ kývl hlavou Björn, své kroky zamířil kamsi do jeskyně, Erutan se otočil na kováře. „Vidím, že nejsi moc nadšený, co? Ale, neboj se. Podle toho, co jsem viděl ve věznici, sis vedl dobře. Určitě tohle taky zvládneš.“ pronášel Valwrick, oči se mu zastavily na opasku s dýkou, „Nechtěl bys lepší zbraň? Nebo aspoň ji naostřit?“ Erutan vytáhl čepel z pochvy, rychle se na ní zadíval a sledoval na ní zaschlou krev, která ještě stále barvila po přejetí, „Byl bych ti vděčný.“ „To je maličkost!“ vzal si ji do rukou a odešel kus stranou, kde byl brousek na zbraně, Erutan jen tiše vyčkával na dokončení práce. Za pár minut Valwrick naostřil slušně dýku, vrátil mu jí do rukou a ještě před odchodem poradil, aby si dával pozor tam venku, chtěl ho ještě několik dní vidět. Než odešel z jeskyně, Valwrick mu ještě hodil tornu s jídlem a vodou. Elf mu poděkoval a až teď si uvědomil, že jeho život má smysl… Erutan kráčel po kamenné stezce, když se nad jeho hlavou schovávalo Slunce v mracích. Pot mu tekl z čela a v nohách se ozývala bolest, na kterou nebyl zvyklý. I když šel na lehko, jen v obyčejných šatech a malou brašničkou s vakem na vodu, myslel si, že jde snad až na konec světa. Před jeho zrakem se však objevila ohromná dominantní podívaná… mohutné hradby, ze kterých visely obrovské červené prapory. U brány stála dvojice železných mužů, do jejichž zraků nebylo vidět. Sotva kolem nich prošel, ucítil jejich autoritu. Bez řečí otevřel bránu města a nadechl se překvapením. Město žilo, jako žádné jiné… Domy byly mohutnější a bohatší, venku pochodovali lidé ve velmi drahých šatech, ozdoby a atmosféra byla barevná, jak při korunovaci velekrále. Mezi pochodujícími kráčeli nejen vznešení lidé, ale i ti obyčejní či vojáci, co měli nejspíše volno. Překvapilo ho, když během prohlídky okolí spatřil argoniány, opírající se o zeď schodiště či dunmery, jak se dohadují s Redguardy o ceně nad jistým zbožím. U jednoho ze vchodů do obchodu postávala poklidně stráž a hleděla do okolí. Erutana nepadlo nic jiného, než se ho zeptat, kam se má jít hlásit. Strážný mu vyhověl a navedl ho správným směrem. Dokonce během odchodu Erutan pocítil, jak vojáka těšilo elfí odhodlání vstoupit do legie. Erutan kráčel skrze zasněžený les k pobřeží, nordská skupinka prováděla obvyklou činnost jako každý jiný den. Někteří štípali dřevo, jiní se procvičovali v boji, další chytali ryby. Jediná žena s kuší na zádech klečela u ohně a hřála si ruce. V její tváři byla vidět mírná zlost a obava, ta se však vytratila, když uviděla nad sebou stín. „Ah, to jseš ty, elfíku. Nač tu nade mnou postáváš?“ z úst se linul lehce opovrhující hlas. „Hledám Eriku. Björn mě za ní posla.…“ „JÁ jsem Erika. Co chceš?“ ozvala se rázně. „Björn mi řekl, že bys mi mohla říct víc o Mikradanovi. Mám ho jít naj…“ „Říkala jsem mu, že to udělám sama!! Proč mě ten mlíčňák neposlouchá?!“ rozzuřila se. Její jednání lehce elfa namíchlo, „Tak teda promiň, že se ti snažím pomoct. Teda VÁM!“ Erutan se otočil k ní zády a chtěl již odejít, „POČKEJ! Stůj!“ zastavil se, „Omlouvám se! Já… jen… Huh.“ zvěd se k ní vrátil a hleděl na ní, ve tváři byl vidět smutek, „Já jsem jen ještě rozrušená. Já myslela, že jsi Mikradan.“ „Proč to říkáš?“ „Vypadáš jako on.“ hodila na něj oči, „Nemít ty válečné znaky, co ti lemují tvář, tak jseš přesnej on!“ „Málokomu se podobám.“ přiznal, „Björn mi řekl, že mi můžeš pomoct. Říct mi nějaké věci, třeba… kde často pobýval, co měl za úkol a tak…“ „Huh, to je celý Björn. Stará se o cizí věci, ale o vlastní ne.“ vrátila oči do ohně, „Nevěřím ti, elfe.“ „No, to ani nečekám.“ prohodil do větru, „Poslyš, zřejmě podle toho chování bych řekl, že k němu něco cítíš. Nevím co, a upřímně ani mě to nezajímá. Mám prý pomoct táboru a to taky chci udělat. Tak mi, PROSÍM, řekni, kde většinou býval a co měl dělat. Zkusím ho sem dostat, ano?“ Erika v hloubi srdce něco tušila a nechtěla si připustit, že si nechá pomoct od nějakého nováčka, kterého zná sotva několik hodin. Avšak srdce bylo čím dál těžší na toto pomyšlení. „Asi máš pravdu.“ vydechla, „Mikradan je náš nejlepší zvěd, co se týče pohybu Thalmoru a jejich plánů. Jeho hlavním úkolem bylo vždy dovést některé hodnostáře na předem vytipované místo, kde jsme je přepadli a zajali. Tohle dělal už několik let a vždy se nám osvědčil.“ „Odkud je kam vedl? Z Bílého Průsmyku do Větrného Žlebu?“ „A z Ivarova Dvora.“ kývla smutně hlavou, „Mikradan se staral o jihovýchodní část provincie. Ale už se staly menší nehody, že byl občas přepaden jinou skupinkou či zloději, jen aby získali informace nebo ho jen zajali. Ztráta Mikradana by nás velice oslabila.“ poté dodala tak potichu, že to sotva Erutan slyšel, „A mě nejvíc…“ „Máš nějaké tušení, kde bylo jeho nejčastější místo?“ zeptal se opatrně. „Huh, často se schovával v kopcích pod Jícnem světa, kolem hlásky Nilheim. A někdy taky na západní straně Východní marky, podél řeky. Na stejném místě, kde jsme tě zajali.“ Erutan se narovnal a hrdě prohlásil, „Pokusím se ti ho najít a přivést zpátky.“ Od Eriky nezaslechl ani vděčnost či uznání, beze slov se vydal na cestu, do zamrzlé pustiny. Erutan dorazil na nádvoří obrovského hradiště, všude kolem něj pochodovali muži v rudých zbrojích a bavili se o něčem, čemuž nerozuměl. V dálce u zdi viděl malou frontu postávajících lidí a stůl, u kterého posedával neznámý holohlavý důstojník s jizvou na čele a vedle něj postávali další dva vojáci v poklidném postavení. Blížil se k nim, náhle uviděl a uslyšel z řady nehezký ženský křik. Neznámá kolem sebe házela rukama a nadávala jim do bůhví jakých zrůd, oba vojáci se po ní vrhli a téměř ihned ji tvrdě uklidnili. „Odveďte jí!“ ozvalo se hlasitě, vojáci ji popadli za ruce a odešli s ní kamsi za druhou bránu do města, zbylí muži se u důstojníka zapsali a odešli po krátkých instrukcích kamsi do hradiště. „Jako by neuměli číst, nebo co…“ pronášel trochu rozzuřeně důstojník, „Jasně bylo psáno „ŽENÁM VSTUP DO ARMÁDY ZAKÁZÁN!“. Huh…“ oddechl si a chtěl se napít vody z korbele, jenže místo toho si všiml přicházejícího bosmera, který nehleděl zrovna jasně, „Přeješ si něco, elfe?“ Erutan ztratil rázem slova, jako by ho někdo praštil po hlavě kladivem, místo slov vytáhl z kapsy přihlášku, kterou mu předal a začetl se. Důstojník po přečtení přihlášky hodil jedním okem na něj, druhé nechal v textu, poté se vrátil do psaní a přečetl jej potichu až do konce. „Takže, Skyrim je tvým domovem, ano? Pověz mi, proč chceš jít do legie?“ „Já… chtěl jsem tam už jako malý.“ Důstojník nechápavě zagestikuloval rukama, „A to je vše? Nic víc?“ Erutan zakroutil hlavou, „Jinou motivaci nemáš než jen „být legionářem“? Nemysli si, Bosmere, že jsou v legii jen přehlídky, pití vína na císařův účet či polehávání na posteli. Být v armádě znamená sloužit PLNĚ našemu císaři a vládci, konat jeho a důstojnické rozkazy, bez ohledu na tvé pocity!“ „Chci chránit svou zem, protože když ji ochráním a zabráním hrozbě, budu plně připraven na hrozbu v mém životě… rodinném životě.“ Důstojník se zatvářil nehezky, „Víš ovšem, že můžeš v armádě umřít?“ „To můžu i v lese, během sběru hub.“ Důstojník kývnul hlavou, zespod stolu vytáhnul velkou bichli a hodil jí na stůl, chvíli si listoval, než našel správné místo na poznámky. Zapisoval jeho jméno i původ. „Co umíš? Jsi lovec? Tesař? Tulák?“ „Já, huh… ani nevím. Žiju s rodinou v jednom domě. Mám ženu a chtěl bych se něco naučit. Vím, že je svět zlý…“ „Jsi ženatý?“ „Ne!“ ozval se rázně, „Ještě ne… Ale chci.“ „Hmmm. Nějaká životní zkušenost?“ Erutan chtěl říct něco o vlastních koníčcích, ale byl ještě předtím zastaven, „Bojová životní zkušenost?“ Chvíli se zamyslel, nic ho nenapadalo, důstojník již chtěl zavřít knihu, ale nakonec se ozval, „Zabil jsem jednoho banditu, když mě a mou ženu přepadli v lese.“ důstojníka řeč zaujala, elf rychle převyprávěl, co se mu přihodilo, čeho dosáhl a jak z toho vyvázl. „Bojovat asi neumíš… Bude chvíli trvat, než tě to naučíme, ale proniknout do tábora zlodějů a okrást je o lup… Když zloděj okrade zloděje, je mu odpuštěno na tisíc let!“ udělal poznámku do bichle, kterou pak zaklapl, „No, bude s tebou dost práce, ale tvá odvaha, vrhnout se do nebezpečí takhle po hlavě. Možná bychom tě mohli využít…“ „Takže?“ zeptal se po chvíli čekání, když z důstojníka nevypadlo něco jasného, „Mám odejít domů si sbalit věci?“ „Heh!“ šibalsky se usmál, „Vy už nikam nepůjdete! Ode dneška jste rekrutem! Maximálně půjdete TEĎ HNED do kasáren pro výstroj a budete poslouchat další rozkazy!“ „Ale… já tu jsem…“ „ODCHOD, VOJÁKU!“ Erutan zůstal stát jak přibitý k zemi, nechápal, proč nemůže odejít domů, nestačil se ani rozloučit… ani obejmout naposled Leneri, „TO JSTE JEŠTĚ HLUCHEJ, NEBO CO? ŘEKL JSEM, ODCHOD!!!“ a výhružně ukázal na dveře do kasáren, Erutan však postával s upřeným zrakem na něm. Důstojník pískl, k němu přiběhli dva strážní a po vysvětlení chytli elfa za ramena, avšak bránil se, „Do kasáren s ním!“ Erutan pobíhal rychle a opatrně po krajině, chvíli běžel ve sněhu, za pár chvil se ocitl ve vysoké travině. Bez myšlenkovitě mířil na neznámé místo, kde ani nevěděl, co ho čeká, ale stále si v duchu dodával odvahu a jistou naději na úspěch. Půl dne mu trvalo, než se dostal nepozorovaně přes půlku provincie. Když se bolavé nohy ozvaly, sedl si ke stromu a opřel se zády o kůru. Na moment zavřel oči a zopakoval si děj, který si prožil v minulých dnech či hodinách. Pořád se mu zdálo, ať se dostal kamkoli, byl neustále jen omračován a lid na něj koukal jak na bezvěrce. Nechápal to a nemohl si neustále připustit, že jeho domovinu okupují altmeři z Letních ostrovů. Sáhl rychle po deníku, nalistoval si poslední přečetnou stránku a pokračoval dál v četbě… „15. prostředník, 4V 199 Jak jsem jen tohle mohl udělat? Své rodině? Já… jsem asi vážně hlupák… Myslel jsem, že vstup do legie bude klidný a že všichni z okolí budou nadšení. Jenže, není tomu tak. Rodině se to nelíbí… Leneri se to nelíbí… A ani nováčkům, se kterými sdílím jednu místnost, se to taky nelíbí… Nejvíc mě mrzí, že jsem se s našima nestačil ani rozloučit… U Kynareth, jak mě to mrzí! Odpusťte mi. A proč píšu do tohohle deníku tak smutně? Měl jsem první výcvik, hned po „přijetí“ a ten stál za zlomený luk… Neustále jsem musel dělat dřepy, kliky, nechat do sebe mlátit, házet sebou na zem… Kosti mě bolí, uši mám téměř roztrhané od neustálého řvaní… už se obávám, že přijdu i o oči, abych nemohl vidět tenhle smutný text… Takhle jsem si to vůbec nepředstavoval…Vůbec ne… Erutane, ty jseš fakt pitomec! Máš doma Leneri a místo toho, aby si s ní založil rodinu, tak ses vrhl do takové blbosti! Byla to chyba! Ne, neměl jsi sem chodit!! Huh… už si píšu sám se sebou…" Erutan smutně vydechl, nečekal, že by něco takového někdy napsal, ale poznával v něm jisté pocity, které ho tížily… Všiml si, že zápis z onoho dne ještě pokračuje… "15. prostředník, 4V 199 - večer Znova jsem měl výcvik, tentokrát „večerní“, jak tomu tady říkají… Nejsem tu ani jeden celý den a už chci domů! Asi opravdu nemám na to, být vojákem. Ale, copak můžu odejít, když už jsem se upsal? Chci být legionářem, ale takovouhle cestu nechci absolvovat… Už je mi jasné, proč mi tenkrát otec říkal, „však jednou se tam možná dostaneš…“ Kromě těch hnusnejch důstojníků jsem si neznámým důvodem zprotivil ostatní spolubojovníky. Jsou tu nejen císařští a nordi, ale taky tu je jeden bretonec a argonián, což je fakt nezvyklé. Ti všichni na mě neustále dorážejí a urážejí… Jen jeden nord mě brání a ani nevím, proč… Myslím, že se jmenuje Havbar, nebo Halkbar? Já nevím, v té roztržce jsem toho moc neslyšel… Ale třeba mi pomůže tohle přežít. Jestli ne… huh… Kynareth mě ochraňuj, prosím! … a taky ochraňuj prosím rodinu a Leneri!!" Erutan nemohl uvěřit slovům, které jeho ruka napsala. Mírně se mu chvěly končetiny a mráz mu vyběhl po zádech, jako by to zažil právě před chvíli. Raději smutný text zavřel a zandal zpátky do brašny. Už se cítil více odpočatý, stoupnul si, oklepal ze sebe veškerou špínu a vydal se opět na cestu. Slunce začalo zapadat, kdesi v dáli nad horami vycházely první hvězdy a Erutan doběhl po dlouhé a úmorné době kamsi do zasněžených kopců. Protože už neviděl na cestu a tělo si žádalo velký odpočinek, schoval se za velké zasněžené balvany, z torny si vytáhnul kus opečeného masa, medovinu na zahřátí a deku na přikrytí. V rychlosti hodil do sebe jídlo, přitulil se ke kameni tak, aby nebyl ze dvou stran vidět a přikryl se. I když ho sníh pod tělem studil, Erutanovi to připadalo jak malá lázeň ve Falkreathských tůních z dávných dob. Oddechl si, nevěřil, že toho tolik uběhl za jediný den. Oči se mu zavřely takřka hned… Náhle ho cosi hladilo po tváři, nechtěl otevřít oči, ale nakonec si to rozmyslel a probudil je. Slunce svítilo nad jeho tváří, kolem něj bujela zeleň a ptáci zpívali do okolí. Vedle něj se houpaly ve větru květiny, jež krásně voněly. A nad jeho hlavou se úsměvem vznášela neznámá žena v kožené zbroji, také bosmerka jako Leneri, ale ona měla jasné krátké blonďaté vlasy. Jen, co se mu zrak zaostřil, dotkla se země. „Dobré ráno, vojáku!“ usmála se na něj. „Dobré…“ dodal po chvilce, „Kde… Kde to jsem?“ „Usnul jsi na hlídce. Tvůj oddíl již odešel pryč. Nemohli tě najít. Proto jsem přišla za tebou…“ Erutan si všiml, že má na sobě zbroj legionářů, která mu padla jako by se v ní už narodil. Nechápal, co se stalo a kde je. „Kam šli? Kde to jsem?“ „Odešli pryč!“ usmála se na něj a lehce mu stiskla ruku, „Jsme tu jen my dva.“ „Nerozumím ti.“ odvětil, avšak na to hnedka dostal polibek, od kterého se odtrhl. „No tak, neboj… Vojáci odešli z tvého snu! Jsem jen tvá.“ „COŽE?“ zastavil se nad její řečí, „Tohle je jen sen?“ „Heh…“ usmála se na něj a objala ho kolem krku, „Pamatuješ si tu noc, která tě vyzvedla ze dna? Připomeň si jí.“ „Ale já… nemůžu.“ odmítal a snažil se jí odstrčit, což nešlo, „Mám úkol. Musím najít Mikradana!“ „Š-š-š-š-š-š… To nic, klid.“ políbila ho znova, „Teď spíš. Tvé tělo musí odpočívat…“ pohladila ho po tváři, „Pojď, lehni si na zem…“ Jen, co oba ulehli do trávy a zahleděli se na sebe, Erutan opět položil otázku, „Kdo jsi? Vůbec si na tebe nevzpomínám…“ „Možná mě teď neznáš, ale brzy si vzpomeneš. Až budeš číst v deníku zápisky z Cyrodillu, dozvíš se to.“ se opět na něj usmála a pohladila ho po tváři. Mlčky hleděli na sebe velice dlouho, elfka ho stále hladila po tváři a jemu se to líbilo. Něco se mu však na tom snu nezdálo, chtěl se opět zeptat, ale toho už žena opět vyrušila. „Vím, že máš úkol. A tohle ti připadá jako ráj… Vzpomeň si na tyhle krásné chvíle, vojáku!“ „Proč mi tohle říkáš? Proč ses mi tu zjevila?“ „Protože vím, že tě něco trápí… Že tvé srdce bolí… Že jsi někoho ztratil…“ naklonila se k němu blíže, než ho stačila políbit, zastavila se a šeptala, „Tvé tělo se chce probudit… Už musíš jít.“ „Řekni mi, prosím, kdo jsi?“ „Neboj, dozvíš se to brzy. Až budeš opět odpočívat a mít strach ze světa, já přijdu. Budu tady.“ Zamávala mu před tváří a svět, ve kterém spal, se rozplynul do reality. Jeho oči se probudily neskutečně rychle, jako by na něj někdo chrstnul vědro s vodou. Ale nikdo nebyl v jeho okolí, jen chladný vítr a poletující sníh. Oklepal ze sebe navátinu, sbalil deku a opět za rozbřesku vyrazil do přírody. Musel běžet rychle, neměl tušení, jestli Mikradana ještě najde živého či již mrtvého. Z kopců se bosmer dostal velice rychle, neuplynulo ani čtvrt dne a už se dostavil na místo, kde byl původně s altmerem z Větrného Žlebu přepaden Erikou a její bandou. Divil se, že během doby, kdy cestoval, na nikoho nenarazil, na thalmory, na zločince či na zvěř. Nechápal to… „Tak fajn. Jsem tady…“ pronesl si tiše, „Měl bych se podívat kolem, jestli něco nenajdu.“ Seběhl z kopečka na cestu a prohledával vše, co by mohlo mít spojitost s přepadením. Kromě bylin, zaschlé krve od kohosi a hromady kamení kolem, nic zvláštního nenašel. Na jednu chvíli přestal prohledávat a přemýšlel, zda se nevydá na jih, jak mu Erika poradila. Náhle za zatáčkou uslyšel jakýsi hlasy. Neměl tušení, čí jsou a kolik jich je, raději se schoval za balvany a čekal, až hlasy přejdou. Čas plynul a jeho pohár trpělivosti již přetekl. Dlouhé chvíle klečel na místě v domnění, že ony hlasy přejdou, ale nic se nestalo. Nakonec vykouknul ze skrýše a v daleké zatáčce viděl dvojici žen, oděných do kožešiny a se zbraněmi na zádech. Divil se, co tam provádějí. Z ničeho nic jedna shodila ze zad obouruční meč a podala jej druhé, poté se postavila ke stromu a opřela se o něj. Druhá ozbrojená se rozhlédla kolem a schovala se za další kameny a vyčkávala. Dlouhé hodiny takto zůstali všichni tři na místech, avšak bosmer trpěl vyčerpáním a nervozitou. Už se rozhodoval, že je přestane sledovat a vyleze z úkrytu, když však spatřil kohosi v zatáčce. Od města vyšla trojčlenná skupinka altmerů, dva vojáci doprovázeli kohosi v honosném oděvu. Chvíli kráčeli, až si nakonec všimli oné ženy, vojáci k ní přistoupili a cosi pronášeli. Nevypadalo to na velice hezký rozhovor, dokonce jeden z vojáků tasil zbraň a vrhl se na neozbrojenou. Jaké překvapení, když ze skály vyběhla druhá žena, již připravená udeřit a s lehkostí zaútočila a jednoho strážce zabila. Druhý voják nestačil nijak reagovat, neozbrojená k němu přiběhla a ručně ho zpracovala. Takovou rychlost a sílu ještě nikdy neviděl. „Ta žena je obr?“ pronesl tiše Erutan na neuvěřitelnou podívanou. Silnější útočnice rychle dohnala utíkajícího hodnostáře a skočila po něm, druhá mlátíčka nakonec dorazila thalmoráka chmatem, při kterém mu zlomila vaz. Než přišla druhá s rukojmím, očistila si ruce od špíny a nahodila si obě mrtvoly na ramena, Erutan pustil ústa k zemi. „Tak, to bychom měli. Teď půjdeš s námi, nebo skončíš jako oni!“ „Dobrá! DOBRÁ! Vyhráli jste!!“ křičel hodnostář, ozbrojená si zandala meč na záda a strčila do elfa, aby šel kupředu, trojice šla rychlým tempem kamsi pryč po cestě, ze které pak sešli a Erutanovi se naskytla příležitost je pronásledovat. Budíček se ozval v samotských kasárnách, nováčci vyběhli v polospánku ven z ubikací, někteří neupravení a neoblečení, jiní zcela fit. Naneštěstí Erutan byl neupraven, vojenská košile byla zapnutá do půlky a ani si nestačil přidělat zbraň na opasek. Celá skupina se postavila na nádvoří do trojřadu a vyčkávala na příchod důstojníka, který se o ně staral. Ten vyšel ze schodiště, nováčci byli k němu zády. „TOHLE MÁ BÝT NĚJAKEJ ZASRANEJ NÁSTUP, NEBO CO?!“ rozkřikl se hned ze začátku důstojník, celá jednotka se okamžitě otočila k němu čelem a pozdravila ho „Dobrý den, pane!“ „JÁ VÁM UKÁŽU, BANDO LÍNÁ, CO TO ZNAMENÁ „UDĚLAT NÁSTUP“! HOVADA!“ ze schodiště vystoupil důstojník s nordskými rysy, jeho vlasy zářily jak zapadající Slunce a jizvy na tváři by mohli vyprávět historii Tamrielu. Mohutné tělo se sotva vešlo do legionářské zbroje. „JEDNOTKO, NÁSTUP!!“ křikl jeden z nižších důstojníků, který se už stačil probudit, rychle sáhl po signálním rohu, vojáci se konečně narovnali a někteří dooblékli, důstojník slezl ze schodů a postavil se za jejich záda. Chvíli bylo ticho, vojáci nehnut postávali a nevěděli, co mají očekávat, Erutanovi to přišlo divné, že jsou k důstojníkovi zády… jako jediný se otočil. „CO JE SAKRA TOHLE ZA REBELII?!“ křikl na něj nord, „ŘEKL VÁM SNAD NĚKDO, ABY JSTE SE OTOČIL, KRETÉNE?“ „Já… měl za to, že když k vám nebudu zády…“ „NA MYŠLENÍ TU NEJSTE, BOSMERE! NA MYŠLENÍ JSEM TADY JÁ A NIKDO JINÝ! TAKŽE SE VÁS JEŠTĚ JEDNOU PTÁM, KDO VÁM ROZKÁZAL SE OTOČIT?“ Než Erutan spustil odpověď, v řadě se ozval lehký argoniánský smích a menší úšklebek, „Nikdo… pane!“ Důstojník se rozzuřil, přišel si pro elfa, mohutnou rukou ho chytl za zbroj a vyhodil z řady na zem, kde se tvrdě udeřil zemí do hlavy. „NESTRPÍM VE SVÉ JEDNOTCE HOVADA, PITOMCE A REBELY!“ chytl jej za vrchní část zadní zbroje a jednou rukou ho nadzvedl a poté rychle hodil zpět na zem, Erutan se opět zranil. „Já se…“ „CO, OMLOUVÁM?“ zeptal se ho, Erutan jen zakýval hlavou, „TADY NEJSME DOMA U MAMINKY, MAZÁÁÁNKU! TADY JSTE V LEGII! V MÉ JEDNOTCE!“ chytl mu hlavu a opět s ním praštil, „BUDETE DĚLAT…“ opět mu chytl hlavu a udeřil o zem, „VŠE“ a opět provedl to samé, „CO ŘEKNU!“ naposled jej vzal za hlavu a chtěl naposled udeřit, „JE VÁM TO JASNÉ?!“ Erutanova tvář se barvila krví, potem a slzami, byl vyřízený. Tajně si přál, aby ho důstojník zabil. Než ho hodil zpět na zem, stalo se něco, co nečekal. Za sebou zaslechl rychlé kroky, které se zastavily. Náhle ho důstojník pustil a sám spadl na zem, jeho tělo se uvolnilo a on se snažil aspoň kousek odplazit. „Už toho má dost! Nechte ho!“ křikl na důstojníka jeden z jeho spolubojovníků, nižší důstojník na něj řval jak pominutý, aby se zařadil a přivolal na něj stráž. „TO JE ÚTOK NA VELÍCÍHO DŮSTOJNÍKA! CHOPTE SE HO!!!“ křikl důstojník a rychle se zvedl. Mezitím se spolubojovník pustil do stráží, které ho chtěly chytit a zavřít. Jednomu ubalil pěstí do tváře a druhý, který ho chytil kolem pasu, mu uštědřil několik ran loktem do hrudi, až ho pustil. Avšak marná snaha, když vracel tvář zpátky na Erutana, důstojník ho udeřil silně pěstí, až odletěl sáh k nastoupené řadě. To už se po něm vrhla stráž a nešetřila ho. Erutan se mu zahleděl do tváře, když ho odváděli do hradiště. Byla sice od krve a těžko se v ní poznávaly rysy, ale stačil si jí zapamatovat. V očích mu děkoval za pomoc, i když neznal důvod. Po náročném dni, kdy se na Erutanovi nešetřilo… vlastně na celé jednotce nováčků, se všichni vrátili utahaní, ztrhaní a vysílení do postelí. Už se těšili, až si lehnou. Erutan se místo k odpočinku vydal ven na nádvoří, kde byl ke zdi přikován jeho polonahý spolubojovník. Cestou ven do něj schválně strčil argonián a vysmál se mu, jak je slabý. Venku našel onoho muže, který ho bránil, kus od něj postávalo vědro s vodou a dřevěnou naběračkou, muž měl zavřené oči. Erutan vzal lžíci a přiložil mu ji k ústům, což vězně probudilo, po uvědomění se napil. „Děkuji ti… elfe.“ udýchaně pronesl. „Proč jsi mi pomohl? Vždyť většina mě tu nesnáší a já to tady taky začínám nesnášet!“ „Heh, poslyš… eh…eh…“ zakašlal několikrát, „Legie není procházka růžovým sadem. Já už tu jsem rok a vím, co tě bude čekat. To, že se do tebe důstojník pustil, mělo své opodstatnění.“ otočil na chvíli zrak mimo, „Jde o prověření síly.“ „Prověření? Dost blbé prověření!“ „No, to říkáš teď, ale uvědom si, že až budeš tam venku… za hradbami, nikdo se k tobě nebude chovat, jak novorozeněti.“ hluboce vydýchával, „Podívej, znám tě asi jen den, nikdo ti tu nevěří… ale já v tobě něco vidím…“ „Co?“ naléhal, „Co ve mně vidíš?“ „To nevím, ale jsi jinačí, než ostatní. Ten bretonec, argonián a císařští… ti jsou tady kvůli žoldu. Nemají srdce za něco bojovat, jen chtějí prachy a schválně se vytahují. Ale ty ne…“ „Já tu jsem…“ „Nic mi neříkej! Nechci znát tvůj důvod, elfe.“ „Proč mi věříš?“ Vězeň se na něj zahleděl překvapeně, „Věřit? Já tady těžko někomu věřím. Leda sobě, své rodině a pár lidem, co tu jsou v armádě.“ nadechl se pořádně, „Možná později ti budu věřit, až si zlepšíš schopnosti.“ Erutan chtěl už odejít, „Dám ti radu, elfe… Až bude zase s tebou chtít ten budižkničemu vydrhnout zem, zraň mu koleno. On pak spadne na zem jak kámen.“ „Já… děkuji ti… n-n-norde?“ Vězeň se na něj usmál, „Jsem Hadvar.“ „Erutan!“ představil se, „Díky za radu, Hadvare. A je mi líto, že…“ „Neboj, nedělej si o mně starosti. Za pár dní mě pustí a budu mít týden drilu, ale neboj… nord zvládne ledascos.“ Erutan odešel z nádvoří zpět do kasáren, tentokrát v klidu si lehnul do postele a usnul. Lehce zapřemýšlel, zda by nebylo vhodné napsat dopis domů… Celý den elf pronásledoval kráčející trojici skrze vyprahlou zem, na kterých gejzíry předváděly své umění, pastviny, že by tu tucet medvědů přežilo krutou zimu a i skalnatý terén, který ještě nikdy neviděl. V dáli spatřil, jak se trojice odebírá kamsi do hor a kráčí do neznámé tajné jeskyně. Následně všichni zalezli dovnitř jeskyně, Erutan se tiše připlížil a naslouchal, zda něco neuslyší. Kromě bzučení neznámého hmyzu a jakého si podivného smradu, který se mu dostal do nosu, necítil nic jiného. Zhluboka se nadechl a vstoupil dovnitř… Místo páchlo smradem, jako by se v okolí rozkládala snad tuna mrtvol. Kdesi v dáli jeskyni slýchával hlasy, okořeněné elfím voláním… „Další elfík… výborně… Myslím, že teď nám toho oba řeknou dost!“ „Co po mně chcete? Já jsem jen správce domu mého pána! Nic víc! Máte tu nesprávnou…“ Jeskyní se linulo plesknutí a následný křik, „ZMLKNI, thalmoráku!“ Erutan se plížil blíže za hlasem a opatrně našlapoval kupředu. Stále slyšel ženský hlas, který sílil každým krokem. Neustále se vyptával na počet obyvatel, na výzbroj, skupiny po provincii, ale altmer jen křičel, že nic neví. Náhle se ozval neskutečný bolestný křik, který zamrazil i plížícího se elfa. Po krátkém plížení dorazil na místo, kde postávala spousta žen ve zbrojích u klecí a podivných nádob, altmer ležel před nimi na zemi v bezvědomí. „Tos teda vymyslela, Darko! Že ten svůj vztek nemůžeš jednou nechat zavřenej!“ „Sklapni, Odino!“ křikla na něj žena s palcátem v ruce, „Vždyť tenhle toho ví víc, než říká!“ „VŠECHNY SE UKLIDNĚTE!“ ozval se jasný rozkaz v jeskyni, „Teď nám toho moc neřekne, ale až se probere, vyslechnem ho znova. Vraťte se zpět na místa!“ Erutan spatřil, jak se skupinka rozpouští a míří k němu, rychle se schoval za vyčnívající kameny a zadržel dech. V hlavě mu něco říkalo, aby si dával pozor a tichý hlásek mu radil, co má učinit. Několik žen vyšlo z jeskyně ven. Poté vyšel z úkrytu a nakoukl do místnosti, která ho překvapila. Vcelku velká místnost v malé hoře, dva obří kožené stany a několik stolů s podivným nářadím. Ve stanu postávala žena nad tělem elfa a cosi držela v ruce. Vedle příbytku klečel kdosi se zavázanýma rukama. Uvězněný se lehce otočil a nemohl uvěřit, kdo se to k němu blíží. Než však něco stačil pronést, Erutan ukázal, aby mlčel, tiše se připlížil do stanu a díval se na záda neznámé ženy, která si tiše broukala. Zvěd omylem šlápl na uvolněný kamínek, který se ozval, rychle se otočila a překvapeně se zahleděla na vetřelce, který si nestačil ani vytáhnout zbraň. Oba ztuhli, ani jeden nečekal tuto situaci, ale žena byla pohotovější. Kopla ho po tváři a snažila se mu uštědřit rány. Pár jich schytal do tváře, překvapilo ho, kde vzala tolik síly. Poté si konečně stoupl, žena chtěla ho dorazit kopnutím. V té chvíli si Erutan uvědomil na starou radu, kterou zaslechl na začátku výcviku v Samotě. Než stačila kopnout, Erutan vší silou jí udeřil do kolene a podkopl rázem nohy, žena tvrdě spadla na zem. V mžiku vytáhl z pouzdra dýku a provedl „udeř a doraž“, který jí umlčel. Rychle vydýchával, opět si uvědomil, že zase někoho zabil stejným způsobem… Připlížil se ke svázanému, z úst mu stáhl roubík, který nebyl vidět. „Zatraceně, kdo jsi?“ zeptal se vězeň. „Jsi Mikradan?“ „Jo… Jo… to bych byl.“ „Björn mě posílá. Měli o tebe starost!“ „Cože? Vážně?!“ vzpamatoval se vězeň, Erutan mu mezitím rozřízl pouta a přivedl na světlo. Teď už chápal, proč si ho všichni pletli s ním… koukal do tváře bosmera. „Musíme zmizet, než si nás všimnou!“ „Tak fajn, pojď za mnou!“ ukázal mu, aby ho sledoval. Než odešli z jeskyně, vytrhl Erutanovi dýku z rukou, zamířil do stanu, kde umlčel almtera, ležícího na zemi. Stručně vysvětlil, že umlčel zdroj informací. Mikradan vedl svého zachránce labyrintem chodeb a průlezů, divili se, že na nikoho nenarazili. Už se blížili k východu, když se náhle před nimi objevila další žena, která si jich tentokrát všimla. Bez řečí vytáhla zbraň ze zad a vrhla se na ně. Mikradan čekal, až se žena rozmáchne a ona udeří, chtěl ji bodnout do tváře. Než však něco udělal, z rukou mu Erutan vytrhl zbraň a bleskově po ní hodil. V jejím krku visela čepel zbraně a ona marně lapala po dechu, na zem spadla jak právě zralá švestka. Mikradan celý v překvapení, „Jak jsi to udělal?“ „Já… nevím.“ zamyslel se zvěd. Za sebou náhle zaslechli rozzuřený ženský křik, který volal ostatní, aby se vrátili do velké místnosti, po jeskyni se linulo „Poplach!“ a mužům nezbývalo nic jiného, než utéct. Mikradan rychle popadl dýku a utíkali z místa pryč. Začalo zapadat Slunce, když dvojice elfů vyběhla z úkrytu jako by se za nimi rojily včely. Elfové zamířili bezpečným směrem, a jakmile se dostali dostatečně daleko od všech nepřátel, konečně si prohlédli tváře. „Jak ses dostal k Zeleným stínům? A jak se jmenuješ?“ „No, heh… vzal jsem částečně tvou práci… A mé jméno není zatím důležité.“ „Jak to myslíš „vzal mou práci“?" trochu naštvaně se ozval. „Doprovázel jsem jednoho altmera z Bílého Průsmyku do Větrného Žlebu. Před branami mě přepadla… ehh… Erika.“ „Áha, a jak to dopadlo s tím thalmorem?“ Zahleděl se mu do tváře a nebyl si jistý, jestli mu má říct pravdu, kterou pak vypustil, „Zabil jsem ho.“ „Sakra! To je špatné… Velmi špatné…“ „Proč, co se děje?“ Mikradan se rychle podíval za sebe a poté zpět na Erutana, „Musíme se co nejdříve dostat za Sigdisem! Není čas na vysvětlování!“ Erutan kývl hlavou, chtěl původně navrhnout, aby si odpočali, ale při pohledu na jeho tvář, která byla strachy bez sebe, mu raději vyhověl. Chytl ho za ruku a zvedl ze země, Mikradan ho vedl jakýmisi cestičkami mezi smrky a borem. Během několika hodin, kdy oba běželi jak pominutí, překonali lesy a dostali se do zasněžených vršků, nedaleko Větrného Žlebu. Mikradan znal každý kout této oblasti, proto nebylo tak těžké urazit dalekou cestu za tak krátkou dobu. Náhle se oba dostali ke krčmě, která zela prázdnotou. Oba je lákalo se na chvíli zahřát uvnitř, ale Mikradan nakonec rozhodl, aby tak nečinili a pokračovali v cestě. Za pár chvil se dostali ke skalám, které mohly posloužit jako úkryt pro oba. Vyčerpáním oba lehli do sněhu, ani se nepřikrývali, jen leželi a vzdychali. Najednou Erutan učinil něco, co Mikradan nečekal. „Co to… do Zapomnění?!“ křikl tiše, když ho Erutan objal a rukama ho třel o tělo. „Vidím, že ti je zima… Chceš snad umrznout?“ Mikradan chtěl namítat, ale poté mu došlo, že než by vytáhli deku, mohli by na sebe upozornit, skousnul rty a zavřel oči, představoval si, že je vedle něj nějaká pěkná žena. „Vím, vypadá to divně, ale tohle jsem se naučil v legii…“ „Byls legionář?“ Erutan jen souhlasně zabručel a dodal, že ne tady ve Skyrimu. Náhle oba slyšeli na cestě pochod, Erutan přestal hřát a Mikradan se zvedl do pokleku. Ani jeden z nich nevěděl, co se děje. Oba se připlížili tiše na okraj skály, odkud hleděli na cestu, na které postávaly dvě thalmorské hlídky. Jeden z elfů chtěl něco pronést, ale druhý ho umlčel. „Podle našich informací se ti rebelové schovávají někde v Haafingaru! Brzy je najdeme!“ pronesla altmerka, která přišla zespod cesty. „Doufám, že je najdete a rozprášíte. Víte, u nás máme každou chvíli únosy a rádi bychom tomu učinili konec…“ ozvala se druhá žena, jdoucí z vrchu cesty. „Už jste se konečně zbavili těch upírů? Nebo se vám tam ještě někde nějaký potuluje?“ „Ne, ne…“ s klidem se ozvala horní Altmerka, „Těm už je naštěstí konec!“ Po několika minutách sledování se začali bavit mezi sebou o různých nepodstatných věcech, Erutan a Mikradan zalezli do úkrytu a přemýšleli, co podniknou. Za chvíli bylo slyšet rozloučení, obě skupinky se rozešly na opačné strany, v okolí kromě nich již nikdo nebyl… „Musíme k Sigdisovi! Co nejdříve!“ Erutan chvíli seděl tiše, pak se otočil na Mikradana, „Tak teda pojďme, než bude pozdě!“ ________________________________________________________________________________________________ Otázka: Jakou informaci nese Mikradan? 1) Thalmor odhalil informátora ve Falkreathu 2) jistá skupina odpůrců má "věštce" 3) do Skyrimu má připlout altmeří královna Upravil/a Adrian_S dne 18.12.2020 17:59 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


MightRider	#24 Přidané 07.04.2015 20:00
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	3) královna To se bude nejvíc hodit.


filipw	#25 Přidané 07.04.2015 20:45
Příspěvek: 1 Založený: 26.10.14	3) Altmeří královna


sirPavoucek456	#26 Přidané 07.04.2015 23:00
Příspěvek: 112 Založený: 06.11.14	Nemůžu se rozhodnout mezi 1a 3, ale informátoři jsou klasika, tak se jí držme ne? takže 1) odhalili informátora PS: konečně pokračování , nejdříve jsem si myslel, že se z Erutana vyklube Mikradan Upravil/a sirPavoucek456 dne 08.04.2015 16:15 mé dílo: khajiitský deník http://skyrim.4fa...rowstart=0 Na reálném životě mě štve jedna věc: ať se naučím sebevětší počet thu' um, tak nemám žádné dračí duše na jejich využití...


Adrian_S	#27 Přidané 18.04.2015 03:34
Ocenění: Příspěvek: 4312 Založený: 01.05.14	Část 7. - Kořist Bosmeři se velice tiše odplížili pryč od thalmoří hlídky. Když si byli jistí, že jsou od nich dostatečně daleko, zvedli se a rozběhli se směrem na svou základnu. Erutan v rychlosti přepočítával, jak dlouho jim bude cesta trvat, když budou muset překročit močály a pak hory, Mikradan měl však jinačí nápad… „Znám zkratku.“ Erutan čekal na vysvětlení, „Co ty a voda? Plaveš rád?“ „No, ani ne…“ pronesl skromně. „Tak si zvykej, překročíme močály a pak si hezky zaplaveme.“ Erutan se zhluboka vydechl, představa, že bude zase plavat ve vodě, mu nedělala dobře, v té chvíli se ještě začal obávat o svůj deník, „Doufám, že se mi nerozmočí!!“. Za doprovodu sněhu a větru zamířili k bažinám v Hjaalmarce, kde si každým krokem hlídali záda, nejen před Thalmorem. Došli k rozpadlé chatce, u kterého byla přistavena loďka, Erutan se hned zeptal svého doprovodu, proč tohle nepoužijí. Po chvilce přemýšlení mu Mikradan dal za pravdu a pomohl mu nalodit se. „A doufej, že si nás z moře nevšimnou.“ pronesl zachráněný během vyplutí. Na samotském nádvoří probíhal obvyklý ranní nástup začínajících legionářů, který se už zlepšil. Vojáci stáli dávno v pozoru, ani se nepohnuli, když na ně velící řval a urážel. Jaká úleva byla pro Erutana, když za sebou cítil dech svého nordského přítele Hadvara, jenž hleděl stejným směrem. „Fajn, bando!“ křikl na nastoupené vysoký důstojník, „Jste už tady krátkou dobu a zatím jsme si jen prověřili vaší fyzičku. Mnoho z vás to raději vzdalo a sebralo si své saky-paky pod maminčinu sukni!“ rozhlédl se po všech, zda stojí v pozoru a nehýbají se, z kapsy si vytáhl malé přesýpací hodiny, „Máte dvě minuty na sbalení své veškeré výstroje a opětovného nastoupení! Ten, kdo nestihne včas dorazit, tady KONČÍ!“. Důstojník zavelel rozchod a otočil hodinami, vypuklo mezi vojáky peklo. Všichni se rozeběhli ke dveřím a tlačili se, aby se stihli sbalit, sami však nevěděli proč a co. Mužů bylo mnoho a Erutan pochopil, že nemá smysl se tlačit, jen lehce postával u dveří a čekal, až se vchod uvolní. Čas již byl v polovině, důstojník s ďábelským úsměvem sledoval neschopnost spolupráce a už se těšil, až někoho dalšího vyřadí. Ve dveřích se udělalo místo, Erutan vběhl dovnitř jak blesk z nebe a bez ostychu přiběhl ke své posteli a vytáhl tornu, do které naházel jen náhradní košili a vak s vodou. Když se však vracel zpátky, cestu se mu snažil znemožnit argonián s bretoncem, kteří ho chtěli zadržet. Každou chvíli ho natlačovali na zeď či podkopávali nohy, ale bosmer se nevzdával. Zvenčí se ozvaly poslední vteřiny, dva agresoři nechali elfa být a sami se rozeběhli ven, Erutan popadal poslední síly a taktéž se rozeběhl. Ve chvíli, kdy dorazil k hlavním dveřím, viděl již skoro celou jednotku nastoupenou a důstojníka se vztyčenou rukou a očima, mířící na hodiny, kde zbývalo pár zrnek písku. Bez rozmýšlení se rozeběhl k nastoupeným, v hodinách dopadl poslední zrnko a Erutan se jen tak-tak dostal na své místo. Za jeho zády se objevila dvojice vojáků z Cyrodiilu, kteří jen smutně hleděli na zuřivého důstojníka. „Vy dva, končíte!“ ukázal na postávající dvojici u vchodu, odkud se ozvalo povzdechnutí, „Ostatní se okamžitě vydají k Dračímu Mostu! Tam na vás bude čekat další důstojník s rozkazy!“ poté zavelel odchod a celá jednotka s nižším důstojníkem se dala na cestu pryč. „Kam to jdeme?“ zeptal se rychle Erutan Hadvara, když se náhle objevil po jeho boku. „Do přírody, na bojové cvičení.“ „A… nepředpokládám, že to bude lehké.“ „To teda nebude…“ neuklidnil ho Hadvar, Erutan jen povzdechl, „To teda nebude.“ Dvojice bosmerů konečně překonala kanál mezi močály a květnatým břehem pod Samotou. Slunce již dávno zapadlo, dvojice se po vysušení rozeběhla směrem k majáku, za doprovodu Mikradanova vyprávění tipů, kudy a kde jsou nejrychlejší zkratky. Cestou si dávali pozor na thalmorské hlídky, kterých bylo v těchto místech nespočet. Naštěstí se bezpečně vyhnuli každé a oni tak pokračovali k základně. O několik hodin později, kdy překonali další tok a již se blížili do tábora, si oba oddechli. Mikradan lehce pronesl, jak se moc těší, až konečně uvidí své lidi, Erutana to nijak nepřekvapilo. Naopak, koho něco překvapilo, byl muž u vchodu jeskyně, nečekal tento příchod. Horal je uvítal a okamžitě se jim nabídl, že je odvede za vůdcem, což ocenili. Prošli skrze jeskyni, veškerý lid byl překvapen z příchozích a tiše si mezi sebou pronášeli, co tu dělají a co se stalo. Když si všimli Mikradana, tušili něco zlého. Většina nechala své práce rozdělané a doprovázela dvojici až k místu, které stoupalo vzhůru. Tam už si je převzal Björn od doprovázejícího muže ze vchodu jeskyně. „Taks to zvládl, Erutane! Jseš fakt dobrej!“ pronášel cestou Björn, „Vítej doma, Mikradane!“ „Díky, Björne, ale musíme rychle za Sigdisem. Mám toho hodně, co říct…“ poprosil Mikradan, aby přidali do kroku, s čímž se všichni ztotožnili. Za pár chvil došli k Sigdisovu stanu, ten netrpělivě postával na místě a čekal, až přijdou blíže. Než spustil obecnou řeč, pozdravil zajatého zvěda a projevil nesmírnou úlevu, že ho rád vidí. „Nebýt tady…“ v té chvíli si Mikradan uvědomil, že ještě nezná jméno svého zachránce, Erutan se samozřejmě představil, „Ano, nebýt tady Erutana, který mě našel, nestál bych tu.“ „Díky, Erutane. Já věděl, že si nějak poradíš.“ usmál se na něj Sigdis, což bylo pro něj překvapivé. „Ale, mám na srdci špatné zprávy. HODNĚ velké špatné zprávy!“ „Tak, spusť! Co jsi zjistil, Mikradane?“ zeptal se ho Sigdis, čtveřice netrpělivě čekala na jeho vyjádření. „Než mě žoldačky přepadly a zajaly, zjistil jsem jen pár věcí, ale nepříjemných. Na východě provincie se opět ozvali „Krváci“.“ „A sakra!“ proklel Sigdis, Erutan to nechápal, „Jak se projevili?“ „No, začínají dělat stejné praktiky, jako my. Vlastně jako já. Vytipujou si altmera, nabídnou mu doprovod a pak ho přepadnou.“ „Víš, kde se nacházejí?“ „Ne, to bohužel nevím.“ Náhle se Björn ozval, „Hmm, to není zas tak zlá zpráva. Máš ještě něco?“ „Ano, ale z toho nebudete nijak nadšení.“ přiznal se Mikradan, „Nevím, jak se to Tharině povedlo, ale asi se nějakým způsobem dostala do blízkosti vedení Thalmoru ve Žlebu.“ „Co zjistila?“ „No…“ nevěděl, jak má informaci pronést, ale nadechl se na to, „Mezi vyššími koluje informace, že by do Skyrimu… měla připlout královna altmerů!“ „COOŽE?!“ ozval se Björn a Sigdisem naráz. „Ysmirovy vousy! To je snad mnohem horší, než útok těch prašivejch elfů na naši domovinu!“ křikl Björn. „Kdy má připlout, nevíš?“ „Uhh, to bohužel nevím. Ale vím jistě, že se Tharina neplete.“ „Počkat, počkat…“ zastavil náhle Erutan jejich řeč, „Chápu, že jste všichni rozrušení, ale může mi někdo vysvětlit, proč je špatné, že sem přijede? Ta královna?“ Sigdis se na něj lehce otočil, „Příjezd té královny nám akorát znemožní udělat jakoukoli činnost. Thalmorů bude venku víc, města prakticky uzavřena a cestování bude mnohem komplikovanější! To je to špatné!“ „Ale vždyť bychom na ní mohli udělat nějaký atentát, ne?“ navrhl Erutan, „Když tedy říkáte, že je špatná. Navíc…“ „Vím, kam míříš, ale musím tě zklamat.“ ozval se Björn, „Už mnoho lidí se jí pokusilo zavraždit, ale vždy neúspěšně. Je dobře chráněná a nikdo se k ní nemůže dostat. Zkoušeli jsme to a kdysi dávno i za to draze zaplatili.“ „Uhh, myslel jsem Mikradane, že neseš něco dobrého. Ale i tak, díky za pomoc a za informace!“ poděkoval mu Sigdis a potřásl si s ním ruku, „Pokud vím, Erika by měla být na pláži.“ „Díky!“ prohodil elf, „Pánové, když dovolíte…“ poté se od skupinky odtrhl. „Co se týče tebe, Erutane, je vidět, že si opravdu dokážeš poradit. Přivedením Mikradana sis u mě vylepšil pověst!“ usmál se znova na něj, „Běž si klidně odpočinout. Až budem potřebovat zase pomoct, ozvem se ti.“ „Dobrá práce, elfe!“ ozval se Björn, Erutan se jen lehce uklonil a bez řečí odešel z místa pryč. Bosmer sestoupil z vrcholku jeskyně zpátky do nižších míst, protože se mu chtělo spát, rozhodl se najít nějaké pěkné místo a aspoň na nějakou chvíli si zdřímnout. Sotva prošel okolo neznámé ženy, jež postávala s košíkem u stanu na cestě, zastavila ho a do rukou mu dala půl bochníku chleba. Elfa velice překvapila takováto laskavost od neznámé, poděkoval jí a zamířil si to k jezírku. Cestou pojídal chleba, mručení žaludku bylo docela hlasitě slyšet. Tam už si konečně našel pěkné místo, usadil se do mechu, opřel záda o skálu a lehce zavřel oči. Už se nemohl dočkat, až se probudí s čerstvými silami. Sotva zavřel oči, už do něj někdo lehce kopnul a on se probudil. Nerudný hlas vyšel z jeho úst, ale oči se jen divily, když viděly Björna. „Promiň, Erutane, že tě budím, ale měl bych pro tebe další úkol. Jsi připraven?“ „Za-“ zívl elf, „-traceně, Björne! Sotva jsem zavřel oči!“ Nord tiše pronesl, „Spal jsi jeden dlouhý den!“ „Až tak? Bezva.“ oklepal se elf a vstal ze země, „Tak, co je potřeba tentokrát? Nějaká další záchrana?“ „Ne, doufám, že jsi zachraňoval někoho naposled. Ale teď bych tě chtěl spíš požádat o pomoc, než tě „zaúkolovat“.“ Erutan si dal ruce do obranného postavení a přitakal mu, aby se mu svěřil, mezitím se v jeskyni ozval ptačí řev a odkudsi se snesl dravec na již připravenou Björnovu ruku, mocný opeřenec se hrdě díval po okolí. Z kapsy zbroje vytáhl kousek usušeného masa a přiložil k zobáku, po nakrmení ho pohladil po hlavičce. „Tenhle jestřáb patří naší, eh… společnici. Doručil nám zprávu, že potřebuje pomoct na jednom plánu, ovšem, nevíme na jakém. Správně bych měl vyrazit já, taková naše úmluva s ní, ale bohužel se chystám vyrazit k Samotě, takže nemůžu za ní vyrazit. Nezhostil by ses toho?“ Erutan trochu zaváhal, zase jít někam do neznáma a riskovat mnoho. Tělo si žádalo ještě většího odpočinku, avšak v téhle chvíli nemohl zkrátka odmítnout, stále si připadal jako někdo, kdo teprve začíná. Na laskavost kývnul hlavou. „Já věděl, že se na tebe můžu spolehnout!“ pronesl hned na začátek Nord, „Nemám tušení, co by potřebovala, ale nemělo by to být nic těžkého… snad.“ „Kam mám teda jít? A jak se ta společnice jmenuje?“ „Jmenuje se Ceranna. Je něco jako zvěd, ale zároveň šikovná válečnice. Kde jí najdeš…“ zakroutil hlavou, „nemám tušení. Budeš jí muset najít s pomocí jestřába. Patří jí, určitě se bude chtít vrátit tam, odkud byl vypuštěn.“ „Huh, no bezvadný…“ pronesl zklamaně, při pomyšlení, že bude muset ještě hlídat nějakého opeřence, namísto hledění thalmorských hlídek. „Něco ti řeknu, Erutane. Já a Ceranna se známe dobře. Je docela náladová, takže si dávej pozor, co řekneš.“ mezitím ho požádal, aby natáhl kteroukoli ruku, Erutan tak učinil a jestřáb se přesunul na jeho paži. Váha ptáka ho velice překvapila, „Až budeš připraven, vypusť ho!“ Elf se jen nadechl a vyhodil ruku do vzduchu, dravec okamžitě roztáhl křídla a za svého volání vyletěl rychle z jeskyně pryč. „Buď opatrný tam venku, Erutane! A neboj se, ten jestřáb ti neuletí daleko. Vždy ho uvidíš…“ poznamenal Björn před tím, než se elfí zvěd rozeběhl velice rychle k vchodu do jeskyně. Erutan vyletěl jak šíp z tětivy, na obloze již tančily červánky a on pochopil, že sledovat cestu a zároveň jestřába na nebi bude za několik okamžiků velice obtížné. V dáli nad sebou uviděl okřídlence, který mířil kamsi jižně. Elf se vydal jeho směrem… O několik hodin později, kdy se jednotka legionářů dostala do Dračího Mostu, se k nim připojila důstojnice v těžké zbroji. Od pohledu byla na ní vidět přísnost a tvrdost, avšak většina z nováčků neměla tušení, co je čeká. Všichni se po dlouhém pochodu ocitli kdesi uprostřed zatravněné krajiny, které vypadaly stejně jako na Pláních. Její první rozkazy zněly jasně, rozdělat tábor, zajistit oblast a nakonec nástup. Několik hodin trvalo, než se nováčci naučili správně umisťovat jednotlivé stany a zásoby. Protože to nikdo dříve nedělal, bylo to pro ně velice náročné a její úsměv se čím dál rychleji vytrácel. Nadávky a buzerace se některých mužů velice dotkla, naštěstí Erutan si zachoval chladnou hlavu, když mu po jeho boku pomáhal Hadvar. Tábor byl konečně připraven, vojáci v pozoru čekali na vyjádření důstojnice, ta však nebyla stejně spokojená… „To je tak UBOHÉ! Sama bych ten tábor zvládla rozbít rychleji, než vy všichni dohromady!! Velice by mě zajímalo, jaké tupce jsem to zase dostala?!“ v táboře bylo hrobové ticho, až na zpěv ptáků v okolí, „Jestli nechcete brzy chcípnout, tak budete muset zrychlit a SPOLUPRACOVAT spolu! Pokud ve vašich hlavách myslíte na samostatnost, TAK NA TO ZAPOMEŇTE! To je nejrychlejší cesta, jak zemřít! Na sebe se musíte spolehnout až v bitvě, když půjdete proti nepříteli… nebo pokud bude mít někdo z vás to štěstí, tak při útěku ze zajetí!!“ rozhlédla se na nastoupené muže, jejž se ani nepohnuli, „Tak!“ tleskla a mnula si rukama, „Protože už jste nějaký čas tady a zatím vás ve městě nic nenaučili…“ kráčela z jednoho konce řady na druhý, „Kdo z vás umí nějak bojovat?“ Náhle se ozvalo několik jedinců, kteří hrdě pronesli své bojové schopnosti, velitelka se jen usmála a tentokrát si do dlaně uzavřela pěst. „Bojovat s mečem či sekerou je snadné, ale co když vás nepřítel odzbrojí a vy se budete muset spolehnout na své tělo? Je mezi vámi nějaký rváč?“ mezi nastoupenými zavládlo ticho, „Myslela jsem si to. Proto teď vám ukážu nejsnadnější techniku boje beze zbraně. Pokud se ji naučíte, už se nebudete muset obávat, že se neubráníte! A až tohle zvládnete, přejdeme ke zbraním!“ poté rozkázala nižšímu důstojníku, aby je nechal rozmístit v jistém odstupu od sebe a aby se připravili na první lekci. Hodiny pozorovali na její pevné hmaty, údery a reflexy, které vypadaly velice složitě, byť tvrdila, že jsou nejjednodušší. Po ukázce rozkázala, aby se vytvořily dvojice a mezi sebou toto procvičovali. Jaké štěstí pro elfa, když měl opět u sebe Hadvara. Během cvičení Erutan viděl, jak mu to moc nejde, na malou chvilku položil Hadvarovi otázku. „Opravdu ses tohle musel učit?“ „To je základ každého vojáka… Takže ano.“ „A to bylo vždy tak tvrdé a přísné?“ náhle dostal Erutan pěstí do obličeje od Hadvara v nehlídané chvíli, jako jediný z dvojice sletěl na zem a Hadvar se usmál, „Někdy to bylo tvrdé a přísné jak má pěst…“ podal mu ruku, aby se zvedl ze země, elf nechápal, proč zrovna teď přidal na síle. Vstal ze země a Hadvar mu poradil tiše, aby se nebál a taky trochu přitlačil, nebo si ho všichni budou dobírat. Elf jen polknul a opřel se do cvičení, ze slabých rukou se uvolňovala větší síla a cvičení se mu zdálo mnohem jednodušší. Začínal chápat tu přísnost a tvrdost, kterou důstojníci vypouštěli ze sebe. Tma se dostala do Skyrimu, Erutan pobíhal po zasněženém kraji a díky svitu Massera stále viděl na obloze létajícího jestřába, který se ani na malý moment nezastavil. Divil se, kam ho vede a tajně si přál, aby kvůli pitomému ptáku nemusel běžet přes celou provincii až bůhví kam. Kromě sledování opeřence si musel tentokrát dávat pozor na hlídky, kterých bylo na severní horské cestě požehnaně. Tiché plížení mezi trsy zmrzlé trávy a schovávání se mezi ledovými skalami se mu vyplatilo, byť za cenu velké únavy a občasných drobných řezných ranek na rukách. Když přešel konečně severní cestu a dostal se o něco níže, kde narážel už na zelenou travinu, ulevilo se mu. Jeho tělo pokrývala jinovatka a z úst mu vycházely obláčky horkého vzduchu. Teď už lehce kráčel mírným lesem kamsi na jih. Opět se otočil k nebi, ale tentokrát nebylo po jestřábu vidu ani slechu. Lekl se. Netušil, kam zamířil či kudy dál, ale své kroky nechal vést stále kupředu, dokud neuviděl pozoruhodnou podívanou. Ze zasněžených skalisek a z hustého lesa se dostal k jezírku, v obklopení velkých borovic. Uprostřed této vodní plochy se vynořovalo místo s dalšími stromy, travinou a jistou neobvyklostí… zapáleným táborovým ohněm. „Že bych byl na místě?“ zeptal se sám sebe v duchu, lehl na zem a tiše se plížil kupředu k vodě. V okolí bylo mimo bublání vody možné zaslechnout třepotání ptačích křídel, jako by někde přistál. Když se Erutan zadíval pořádně k ohni, všiml si, že je rozdělaný za velkým padlým kmenem, který dokonale kryl oheň před zraky ze severního kopce. „Eeehh… zase se brodit?!“ proklel tiše, když se připlížil co nejblíže k vodě. Zvedl se ze země, ohlédl se kolem sebe, zda ho někdo nesleduje a vyrazil do vody, předtím si stačil brašnu s deníkem odepnout z boku zbroje a držel jej vysoko nad sebou. Předpokládal, že bude muset plavat, ale i po několika sázích zjistil, že není tak hluboká, jak se zdálo. Přebrodil se na ostrůvek, brašnu s knížkou připnul zpátky na místo, kde mělo patřit. Jen, co se tak stalo, zaslechl napínání čehosi… Okamžitě rozpažil ruce nad sebe, „To nic! Jsem přítel! Nestřílejte!!“ Zpoza kmenu se objevila do tmy zahalená pokrčená postava s připraveným lukem ke střelbě. Jakmile přišla blíže k ohni, bylo ji konečně vidět do tváře. „Věděla jsem, že přijdeš, ale ty nejseš Björn. Kdo jsi?“ zeptala se ho se stále připravenou zbraní žena v šupinové zbroji. „Jsem Erutan, poslal mě sem Björn, protože on sám musel jít něco zařizovat do Samoty.“ žena jen kývala hlavou a povolila tětivu, šíp zandala zpět na záda, „Vy musíte být Ceranna, že?“ „Ano, to jsem.“ pronesla lehce hrdě, „A ani mě nepřekvapuje, že nepřišel. Heh…“ lehce se usmála, „Parchant jeden, co se věčně vyhýbá povinnostem.“ Erutan dal konečně ruce k sobě a prohlížel si ženu. Kromě toho, že měla na sobě velice kvalitní zbroj, než měl on sám, na zádech a v ruce jí visely elfí zbraně, které se takřka nedají sehnat, jen jedinou možnou cestou. „No, aspoň, že mi někoho poslal. Musíme si pospíšit, nemáme moc času!“ „Co máte v plánu?“ opatrně se zeptal, „Nikdo mi neřekl, oč tu běží.“ „To jsem taky chtěla, aby to nikdo z nich nevěděl. Kdybych to hnedka prozradila, nikdo by nepřišel. Všichni by si mysleli, že je to sebevražda.“ Erutan hluboce polknul, „Řeknu ti to cestou, teda, jestli jsi připravený a nebojíš se.“ „Tak, strach mám, ale malej.“ přiznal se, „Ale jinak jsem připravený.“ Než se vydali na cestu, zahleděla se na něj a s překvapením se ozvala, „Zvláštní… Bosmer a bez luku?“ náhle se schovala za strom a s čímsi tam štrachala, v zápětí se vrátila k ohni zpět s lukem a toulcem několika obyčejných šípů, „Tu máš! Budeš to potřebovat!“ Elf se zahleděl na dar, nasadil si je na záda a teď již pronesl, že je připraven, Ceranna mu gestem ukázala, aby ji následoval. Opět se přebrodili z ostrůvku zpět do lesa a tichým během pronikali skrze kopce kamsi na jih. Žena konečně po chvíli společného běhu prozradila důvod jeho spolupráce. „Říkají ti něco „Zapřísáhlí“?“ „Ne?“ s hlubokým zamyšlením se ozval, „Kdo to je?“ Ceranna jen povzdechla, „Huh, tak to bude na dlouho. „Zapřísáhlí“ jsou lidé, kteří už od pradávna žili v Pláních a měli vlastní království. Měli své tradice, vlastní náboženství, zkrátka vlastní život. Dokud nepřišel Ulfrik a jeho vojáci, byli svobodní. Pak se z nich stali psanci, vyvrhelové…“ „Áha, dobrá. A co teď?“ „Většina těchto „Zapřísáhlích“ je již dávno po smrti. Přesto se najdou ještě někteří pozůstalí, žijící v ústraní. Někteří se vrátili k původnímu životu, a někteří se připojili k Thalmoru a dělají pro ně, no, jak to říct… „špinavou práci“.“ „Chceš mi říct, že poběžíme až do Plání? To se teda pěkně probě…“ nestačil dokončit větu. „Míříme k Dračímu Mostu. Jedna skupinka Zapřísáhlích má tudy projet s nákladem do Markarthu.“ Erutanovi se stále něco nezdálo, „Plánuješ je přepadnout?“ „Spíš bych to řekla „vzít si něco, co budu potřebovat víc, než Thalmor“.“ náhle se zastavila ve vysoké trávě a otočila se na elfa, běžící za ní, „Nějaký problém?“ „Ne, jestli budem proti Thalmoru, tak nemám žádný problém.“ Ceranna kývla hlavou, otočila zrak zpět kupředu a zavelela, aby pokračovali, „Vytipovala jsem místo, kde je zkusíme přepadnout. Musíme si pospíšit, než se rozední!“ v cestě pokračovali beze slov. Týden v táboře, kdesi mezi Dračím Mostem a rozsáhlými Pláněmi, utekl velice rychle. Těžký den se překuloval přes zatravněné hory a na Erutanově těle byly možné vidět jistá drobná zranění z cvičení, která se mu moc nelíbila. Pot mu neustále tekl z čela, ruční boj zvládl tak-nějak dobře, ale stále měl co zlepšovat. Po úmorném dni, kdy se jednotka takřka ve výcviku nezastavila, se konečně uskutečnil poslední nástup dne, kde byly vyhlášeny výsledky jejich prozatímního výcviku a jmenování další noční hlídky. Kapitánka Dalie Surralová nemluvila radostně, stále byla nespokojená s jejich výcvikem a přísně je kritizovala. Když její vztek odezněl, konečně jmenovala vojáky, kteří budou v noci hlídat… „Dnešní hlídku si vezmou vojáci Tiberius Saalius, Erutan Vlaarin a Rychle-Vržený-Kámen! Za deset minut dorazíte do mého stanu, vytyčím vám pozice! ROZCHOD!!“ Jednotka se rozešla po táboře, bosmer a dva spolubojovníci se na sebe zahleděli a s velkým nádechem se vydali do stanu kapitánky, tam jim ukázala na mapce místa, kde budou hlídkovat. Poprvé dostali do svých rukou meče, což císařského a argoniánského legionáře velice potěšilo, jen Erutan si nebyl moc jistý svým postavením. „Pokud byste na někoho narazili, vojáci, na nějakého zbloudilce, vetřelce nebo nepřítele, uděláte, co jsme již nacvičovali! Zopakuje mi to někdo?“ „Zadržet ho, odzbrojit a přivést k veliteli!“ ozval se Tiberius. „A když jich bude víc?“ Po chvíli ticha se přeci Erutan ozval, „No… přivolat pomoc a vyburcovat tábor, kapitáne!“ „Doufám, že se těmito rady budete řídit! Nedej, Akatoshi, aby nás opravdu někdo přepadl a musela bych někoho z vás poslat na Samotu, do síně mrtvých!“ nařídila jim rozchod na pozice, trojice okamžitě odešla do tmy hlídat určitá místa. Argonián si stačil před rozdělením na místa vzít do rukou pochodeň z ohniště a pronesl, že půjde hlídat jižní stranu, císařský naopak na východní a na Erutana zbyla severní strana, západ byl hlídán skaliskami, přes které se nedalo projít. Trojice zaujala pozice a hrdě hlídala v poklidné dlouhé noci. Zezačátku šlo vše velice snadně, avšak po několika hodinách, kdy už tábor dávno spal, na hlídku také dolehla únava. Všem se pomalu zavíraly oči, elf se snažil nechat otevřené oči dokořán. Každou chvíli hmatal pro vak s vodou a lehce se omýval, však tahle pomoc mu jen chvíli vydržela. Už si v tichosti pronášel, že si lehne jen na pár minut, v dáli však zpozoroval jakýsi pohyb. Okamžitě zalehl k zemi a zpozoroval dvě neznámé siluety. Neměl tušení, o koho se jedná, ale moc dobře věděl, co má teďka udělat. Potichu vstal a připlazil se blíže k nim. Záhy se dostal za jejich záda, docela přívětivá pozice, kdy mohl učinit dokonalé překvapení. Nic netušící dvojice potichu kráčela vedle sebe, Erutan si dodal odvahy a vrhl se po dvojici. „Odhoďte zbraně a vzdejte se!!“ křikl na dvojici ve tmě, obě siluety se okamžitě otočily na něj a na pár vteřin se zastavily na místě, „ŘEKL JSEM, ODHOĎTE ZBRANĚ!!“. Erutan doufal, že jeho výhružku vezmou vážně, ale nestalo se tak. Místo toho se dvojice připravila k útoku, což hlídač nepředpokládal. Okamžitě se začal bránit, zvuk oceli padající na ocel se roznášel krajem a Erutan křičel tak hlasitě, jak jen dokázal. Během obrany, která se mu prozatím dařila, si za bojujícími všiml pohybující se pochodně. Poznal, že je to hlídkující argonián. Předpokládal, že mu půjde pomoct, ale ani se nepohnul, jen nehnut stál a pozoroval bitvu. Elf nemohl uvěřit, že se bude bít sám proti dvěma protivníkům. Než si však vrátil myšlenky zpět, v nehlídané situaci dostal jílcem zbraně po tváři a spadl na zem. Poté následovalo několik kopnutí do hrudi a odkopnutí zbraně kamsi pryč. Dvojice ho nakonec opustila a vtrhla do tábora, Erutan se cítil nejen trapně, ale hlavně vyděšeně. V dáli uslyšel křik vojáků a kapitánky, která nechápala, co se to děje. Lehký zvuk tančení čepelí o sebe se rozeznělo po táboře, pak náhle vše ustalo… Za pár minut přišla kapitánka k ležícímu elfovi, kterého hledala. Velice mocně ho chytla za zbroj a násilně táhla do tábora. V jejích rukách byla stále cítit síla a hněv. Erutan se rázem ocitl uprostřed tábora, okamžitě spatřil oba útočníky, jejž měli na sobě modrou zbroj a postávali poklidně u ohně. Divil se, že nikdo z nich není mrtvý. O co horší bylo, když spustila kapitánka… „TOMUHLE ŘÍKÁTE NOČNÍ HLÍDKA? VŽDYŤ SE NÁM TIHLE „REBELOVÉ“ DOSTALI DO TÁBORA!!“ „Já jsem hlídal! Skutečně!“ hájil se elf, „Dělal jsem přesně to, co…“ „Kdybyste dělal, co jste měl dělat, tak by nedorazili do tábora!!“ „JÁ VOLAL O POMOC!“ křičel smutně elf, „Když jsem s nima bojoval, kus od nás se objevil Rychle-Vržený-Kámen, který mi měl pomoct!“ otočil zrak na argoniána, který se tvářil nepřítomně. „Cože? Já? Já byl na druhé straně tábora. Vůbec jsem tě neslyšel!“ Erutan se divil, „Co to u Kynareth plácáš za nesmysly?!“ Náhle se kapitánka odvážila více, prošla kolem bosmera a v nehlídané chvilce se ohnala pěstí kolem něj, muž spadl na zem, z nosu mu tekla krev. „Jaké tupce to mám cvičit, když nejsou schopní dodržovat ani učení, které pronesou z VLASTNÍ HUBY?“ přísně hleděla na ležícího elfa, jenž měl slzy na krajíčkách, „Buďte rád, že tito „rebelové“ jsou jen převlečení našinci! Být to skutečný nepřítel, už byste byl mrtvý!!“ Erutan se pokoušel vstát ze země, což mu chvíli trvalo, se smutným zrakem hleděl do očí naštvaných spolubojovníků. Tiše polknul, věděl, že ho v dalších dnech bude čekat peklo… O malou chvilku později se dvojice stínů dostala k osadě, ve které pochodovalo mnoho elfích stráží. Měli štěstí, že šli skrze les a skaliska, nikdo si jich nevšiml. Ceranna ho vedla tajnými stezkami, o kterých věděla pouze ona a byla si jimi naprosto jistá. Než si něčeho Erutan všiml, rázem se ocitli kousek od místní pily. „Stačí už jen přebrodit řeku a budeme mít to nejtěžší za sebou…“ „Přebrodit? Řeku?“ Ceranna se na něj otočila nechápavě, „Já jen… vodu dvakrát nemusím.“ „Máš snad lepší plán?“ „Co třeba jít po mostě? Tiše se proplížit?“ Žena tiše křikla, že je to blbost, vysvětlila to častými strážemi, jež hlídají oba konce mostu. Erutan se však nedal, nechtěl opět plavat ve vodě a nechat si rozmočit deník… jediné pojítko s jeho minulostí. „Tak půjdu první!“ rozhodl a bez jejího souhlasu se tiše plížil k mostu, Ceranna na něj zavolala a chtěla ho zastavit, ale nepodařilo se. Erutan kráčel velice tiše, nejspíše při něm stála samotná bohyně, na mostě a ani u něj nikdo nehlídkoval, rychle ukázal na svou společnici, aby přidala do kroku. V zápětí se mu objevila za zády, v půli mostu se zvedli z pokrčení a rozeběhli se po cestě na místo, které měla vytipované. Až k samotnému místu, které se nacházelo za dalším mostkem, a kde se napojovala cesta z Bílého Průsmyku do Morthalu, na nikoho nenarazili. Ceranna si hluboce oddechla, když doběhli udýchaní ke skaliskám na běloprůsmycké stezce. „Vylezem na ně a připravíme se,“ ohlédla se na nebe, které pomalu ožívalo, „každou chvíli by se měli objevit…“ „Jseš si jistá, že opravdu vyrazí?“ její nevraživý a téměř vražedný pohled ho umlčel, beze slov vylezli na skály a zaujali pozice. Dlouhé minuty čekali na místě, kromě cvrlikání cvrčků a bublání nedalekého toku nebylo takřka v okolí nic slyšet. Ceranna mlčela jak hrob a neustále se dívala směrem k mostu, Erutan držel v rukách luk a neustále jej napínal a povoloval. „Hraješ si s tím, jako bys to neměl v rukách léta.“ ozvala se náhle žena. „Tos přesně trefila!“ „Vážně? A já měla za to, že se elfové rodí s lukem v ruce.“ dodala ironicky, z úst se linul lehce pohrdavý hlas. Erutan se na pár vteřin zamyslel, „Takže… taky děláš pro Zelené stíny?“ její zrak se na něj otočil, „Nebo to děláš z vlastní vůle?“ „Budu dělat, že jsem nic neslyšela, ano?“ jen, co dořekla větu, v dáli za mostkem se ozvalo slabé rachání loukotí, žena vrátila zrak zpátky, „To jsou oni! Připrav se!“ „Dobrá, kdy zaútočíme?“ mezitím se vůz s několika lehce oblečenými jedinci blížil k mostku. „Až přejedou most, zahájíme palbu. Já si vezmu na starost kočího a koně, ty se pokus zneškodnit střelce!“ Erutan kývl hlavou, rychle si připravil luk a šíp, což samé učinila i ona, oba pevně drželi tětivu a vyčkávali na správný moment. Vůz byl již v půlce mostu, koně řídil muž s dřevěným lukem na zádech a za ním seděla čtveřice lidí, kteří ho doprovázeli. Napětí se dalo krájet, tětivy se lehce třepotaly a nervozita střelců rostla. Ceranna tiše radila, aby se je snažil zasáhnout hned napoprvé, že mají jen jediný pokus. Kůň přejel most, Erutan vystřelil na jednoho ze sedících. Šíp se však zakousl do vozu, celá posádka byla překvapena, nechápala, co se děje. Kočí v zápětí přidal do koně rychlost, ale jen, co zvíře zrychlilo, dostalo tak silný zásah, že hned na první ránu padlo k zemi a kočího vynesl několik sáhů před sebe, kde narazil tvrdě do země. Další šípy z Erutanovy ruky letěly na vůz a občas se do někoho zabodlo nebo jen řízlo, však skupinka stále žila. „Proklatě!“ pronesla Ceranna, otočila luk z kočího na dalšího střelce, kterého bleskově přišpendlila k vozu, když z něj seskočil. Zbytek skupinky se skryl za vůz, aby na ně nebylo vidět, teď střelcům nezbývalo nic jiného, než opustit pozici a přemístit se jinam. Rychle slezli ze skal, připravili si zbraně a vyčkávali, až se opět vynoří zpoza loukotí. Bojovnice rychle vyběhly z různých směrů, avšak střelci se tentokrát nemohli trefit. Nejbližší k Erutanovi se neustále vyhýbala střelám, jak laň běžící skrze les plných pařezů. Nakonec se podařilo elfovi zasáhnout nebezpečně blížící ženu na nekryté místo na hrudi, než však stačil zandat další šíp do tětivy, do jeho levého ramene se ozvala obrovská bolest, až ho posadila na zem… z končetiny trčel šíp. Ceranna se rychle otočila na spolubojovníka a záhy si všimla dalšího střelce, kterého ani jeden nepostřehl. Erutan vytáhl z opasku dýku a vrhl ji zdravou rukou do zraněné ženy, která ihned zemřela. Jen, co se tak stalo, znovu se do něj opřela bolest, tentokrát do nohy, a opět bolestně zařval. Jeho tělo pocítilo, že šípy nejsou obyčejné a jeho tělo rychle sláblo. „Elfe? ELFE!!“ křik ženy se v jeho uších tišil a oči se mu zavíraly velice rychle. Náhle vše utichlo, mysl předpokládala, že je mrtvý. Zdálo se to jako věčnost, ale o chvíli později se opět probudil, tentokrát měl kolem sebe stromy, ohniště… a Cerannu, jež na něj hleděla s povrchním pohledem. „Už jsem myslela, že mi umřeš v náručí, Erutane!“ Než se mu oči zaostřily, ucítil, že sedí zády ke stromu, trochu se poposunul výše, „Co se… stalo?“ Žena šťourala klackem v ohništi, jako by něco v popelu nechala péct, oči na něj zamířila, „Byl tam ještě jeden střelec, který tě málem zabil. Měl otrávené šípy.“ „Tak to jsem musel mít štěstí, žes měla protijed!“ Ceranna tiše odvětila, „Štěstí bych do toho nepletla. To neexistuje, mně nikdy nepomáhalo.“ z ohniště vytáhla mezitím rozpálený hrot šípu, kterým k němu přiblížila a lehce nastavila před oko, „Měl bys být vděčný, že jsem tě zachránila…“ hrot mu ponořila jak do ramene, tak i do nohy, velmi hlasitě se ozval, „Teď to bolí, ale věř mi, nesnažím se tě mučit.“ „Aau! Zatra-ceně!“ proklínal a snažil se odvrátit hlavu někam stranou, bolest po pár vteřinách ustala a on hluboce vydechoval, „Zabilas všechny?“ „Ano. Vlastně díky tomu, že jsi padl do bezvědomí, se zbylí dva nestačili soustředit na mě. Vyřídila jsem je snadno.“ „A… ten vůz?“ „Už je náš.“ ujistila ho žena a podala mu vak s vodou, napil se, „Teď už mi tady nijak nepomůžeš, takže tě raději doprovodím ke Sigdisovi, než by se ti zase něco stalo.“ Z jejích slov byl velice překvapený, „A nechceš tam chvíli…“ „Ani to neříkej!“ varovala ho, Erutan pochopil Björnova slova o její náladovosti. Mezitím mu pomohla vstát a i když ho bolelo celé tělo, byl připraven k odchodu. Nordka mu rychle prozradila, kudy musí jít, aby si jich nikdo nevšiml, během toho stačila ještě uhasit oheň a skrýt veškeré stopy po sobě. Za několik minut vyrazili z nedalekého bojiště pryč… Od neúspěšné noční hlídky uplynulo několik tvrdých dní, další drsný výcvik, kdy vojáci s Erutanem zacházeli jak se žokem plného kamení, se chýlil ke konci. Kromě přísného a tvrdého procvičování boje bez, i se zbraněmi, neustále naslouchal od ostatních narážky na jeho slabost, neschopnost a strach z okolí. Každou chvíli slýchával nějakou nadávku či posměšek, vždy ve volné chvíli, kdy se chtěl věnovat hlavně sobě a psaní deníku, byl ostatními odveden kamsi a přísně naložen. Hruď se mu barvila do modra a svědomí se propadalo do temných hlubin. A čím dál častěji mu z očí vytékaly hořké slzy zbabělosti, strachu a lítosti. Ani vzpomínky na Leneri mu nepomáhaly, často zůstával sám, a daleko od ostatních. Byl na pokraji svých sil… Jednoho odpoledne opět po náročném výcviku se ihned po ukončení okamžitě odtrhl od skupinky, našel si krásné místo v přírodě a snažil se o samotě myslet na něco hezké, avšak nedopřávalo se mu těchto myšlenek. Stále nechtěl uvěřit, že si musí tímto procházet, aby se z něj stal legionář, tak, jak viděl v dětství. Opět se chtěl rozbrečet z neúspěchu, než však něco udělal, do jeho soukromí přišla nečekaná osoba… „Jsi v pořádku, Erutane?“ jeho hlava se otočila na postávajícího Hadvara nad jeho smutně sedícím tělem. „Já… už nemůžu.“ „A co nemůžeš? Pověz mi to.“ sedl si k němu a snažil se mu hledět do očí, které mířily do země. „Já…“ z oka mu spadla slza na zem, „už to nemůžu vydržet! Tohle prostředí, tyhle spolubojovníky… tenhle… VÝCVIK! Vždyť všechno a všichni tu jsou proti MNĚ!!“ „Co to povídáš, Eru…“ „VÍM, CO ŘÍKÁM!“ křikl na něj smutně elf, „Podívej se, co ze mě ti parchanti udělali!!! Já chtěl být legionář, jako ostatní. Otec mi kdysi vyprávěl, že v každé armádě je soudržnost a jistá spolupráce. Proč je mezi ostatníma, ale mezi mnou ne? PROČ SI MĚ VŠICHNI DOBÍRAJÍ?“ Hadvar neměl tušení, co mu v téhle chvíli říct, pouze se zmohl na usazení ruky na rameno, ze kterého však elf nebyl nadšen. „Až se vrátíme na Samotu, odejdu! Už tu nechci být!!“ „Erutane!“ snažil se mu změnit rozhodnutí, ale nechtěl si to nechat rozmluvit, Hadvar přitvrdil, „Poslyš, vím, zní to od norda divně, ale důvod, proč si tě všichni dobírají je ten, abys byl vůlí odolnější! Proč si myslíš, že na nás důstojníci řvou? Že do nás neustále kopou či že nás… eh… že nám dávají rozkazy, které nedávají smysl? Dělají to proto, aby nás utužili! PROTO, ERUTANE!“ „Jak mám mít silnou mysl, když mě neustále všichni mlátí? A ponižuji?“ kýval nesouhlasně hlavou. „Vzchop se! Dodej si odvahy a braň se!“ chytl ho za ramena, „Vím, že to dokážeš! Možná jsi navenek slabý, ale uvnitř jsi jistě silný elf, co se jen tak něčeho nelekne! Dokážeš to, Erutane!“ Elf se na něj zahleděl, z očí mu mohl vyčíst upřímnost, ale sám ji v srdci nepociťoval… Dvojice střelců se úspěšně proplížila přes Dračí Most a už v poklidném tempu kráčeli skrze zasněženou přírodu. Cestou si Ceranna vzala zpět luk, který mu půjčila, naopak ona mu vrátila dýku, kterou vrhnul po nepříteli. O chvíli později se dostali na lehce zavátou stezku, vedoucí k jeskyni Zelených stínů. Střelkyně se ozvala, jak je ráda, že ho doprovodila do bezpečí, ale upozornila ho, aby si pro příště dával větší pozor. „Tak, snad jsem nějak pomohl. Doufám, že ty věci pomůžou v dalším vývoji odboje proti Thalmoru.“ pronesl Erutan před vchodem do jeskyně, avšak z očí ženy se nemohl odtrhnout, byly překrásné. ________________________________________________________________________________________________ Otázka: Ceranna mu dá před odchodem důležitou radu. Jakou? 1) aby nevěřil Sigdisovi 2) aby se častěji procvičoval v boji 3) aby nezkoušel ze sebe dělat hrdinu Upravil/a Adrian_S dne 28.12.2020 23:59 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


sirPavoucek456	#28 Přidané 21.04.2015 13:46
Příspěvek: 112 Založený: 06.11.14	Aby nevěřil Sidgisovi mé dílo: khajiitský deník http://skyrim.4fa...rowstart=0 Na reálném životě mě štve jedna věc: ať se naučím sebevětší počet thu' um, tak nemám žádné dračí duše na jejich využití...


MightRider	#29 Přidané 21.04.2015 17:19
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	1) Nevěřit Sigdisovi


KinimodLP	#30 Přidané 23.04.2015 20:50
Příspěvek: 1057 Založený: 16.09.13	Souhlasím 1) se hodí nejvíc Scéna jako z filmu vyšitá


Adrian_S	#31 Přidané 27.04.2015 19:22
Ocenění: Příspěvek: 4312 Založený: 01.05.14	Část 8. - Jak vyvolat chaos „Počkej, Erutane!“ chytila Ceranna pevně jeho ruku, čímž ho zastavila, „Než odejdeš, musím ti něco říct.“ Nechápal, proč ho zadržela, ale podíval se jí do očí, „A co mi chceš říct?“ „Nemám sice tušení, odkud pocházíš, co jsi zač nebo proč tu vlastně jsi mezi Zelenými Stíny. Ale je v tobě něco… zvláštního.“ „To jsem průhledný, že do mě všichni vidí?“ zeptal se trochu protivně, „Jak všichni víte, co jsem zač?!“ „Ten tón si laskavě odpusť, ano?“ vycenila zuby, „Příště bych tě nemusela zachránit!“ Erutan rázem zmlkl, „Podívej, nikdy jsem tě mezi námi neviděla, takže předpokládám, že jsi k nám musel přijít teprve nedávno. Chci tě varovat… před Sigdisem.“ „Před Sigdisem? Proč?“ „Jistě ti řekl, co má v plánu a jakým způsobem získává informace, ale věz, že ti neříká pravdu.“ „Já… já ti nějak nerozumím.“ kroutil nechápavě hlavou, „O čem to mluvíš? Proč mi tohle říkáš?“ „Protože doufám, že ti brzy docvakne, co se tady ve skutečnosti děje! Tady nejde jen o Thalmor a osvobození Skyrimu. Ne, tady jde o víc!“ poklepala ho po rameni, „Dám ti radu, Erutane. Cokoli, co ti řekne, ignoruj a nevěř mu. Nebo na to jednou doplatíš.“ otočila se k němu zády a pomalu odcházela, přičemž na opařeného Bosmera pronesla,„Mám tušení, že to bude brzy.“ Erutan se zahleděl do země a hledal slova, která by jí poslal, narovnal hlavu a vyřkl, co měl na jazyku, „Snad se tedy brzo uvidíme…“ Daleko u stromu se Ceranna zastavila a otočila se k němu, „V to bych nedoufala.“, poté odkráčela kamsi do přírody a ztratila se mu z dohledu, Erutan se ohlédl k jeskyni a vstoupil do ní. Sotva vešel dovnitř, už si pod skalou opět hrály děti a tábor žil, jako by nikdy nezasáhla krize. Překvapilo ho, když u ohňů před stany posedávala skupinka lidí a vesele zpívala písničky, které nikdy neslyšel. V kovárně nijak nerušeně pracoval Valwrick, jeho bušení se rozléhalo po celé jeskyni. Zamířil si to rovnou za ním, nord ho srdečně uvítal. „Tak, jak ses měl venku, Erutane? Poslední dobou tě tady vůbec nevídávám.“ „No, už jsem mohl několikrát umřít. Naposled mě trefily dva otrávené šípy,“ přiznal se mu. „S-s-s-s-s, ou… Nechtěl bych.“ ozval se kovář, „Nech mě hádat, bandité, ne?“ Erutan zakroutil hlavou, „Pak tedy jedině Zapřísáhlí!“, tuhle myšlenku mu už potvrdil, „Na tyhle divochy si dávej velkej pozor! Nikdy nevíš, odkud se na tebe vrhnou.“ „Nebýt Ceranny, už bych tu nebyl.“ „Ceranna?“ zeptal se překvapeně, „Ona žije? Já měl za to, že…“ „Počkej…“ zastavil ho v řeči, „Jak jako „žije“? Ona měla být mrtvá nebo co?“ Valwrick položil kladivo na kovadlinu, přemístil se k lavici, kde postávala otevřená lahev medoviny. Nejprve nabídl elfovi loknutí, ale odmítl. Jen, co se napil, začal mu o ní vyprávět a důvod, proč je překvapený. „Ceranna bývala taktéž zeleným stínem jako já nebo ty. Než zaútočil Thalmor na naši domovinu, byla to jen zlodějka a raubířka, která pustošila se svou bandou v Pláních. Když je později chytli a všechny, až na ní popravili, utekla ze zajetí někam do přírody, kde se schovávala. Jednoho večera k jejímu ohni usedl ozbrojený nord…“ „Nech mě hádat…“ zvolal Erutan, Valwrick se na něj zahleděl, „Sigdis?“ „Přesně!“ napil se znova medoviny, „Prvně se chtěli mezi sebou pobít, ale nakonec si uvědomili, že tohohle přesně chtěli elfové z jihu dosáhnout, abychom se sami vyvraždili. Sigdis a Ceranna po krátké domluvě začali spolupracovat a založili nás, Zelené stíny. Měli tenkrát jasné plány a odhodlání se jim postavit.“ opět se napil, ale pak spustil smutně, „Dařilo se nám dlouho, ale, to víš… ne každá akce se podaří. Jenže neúspěchy se začaly poněkud kupit a my jsme slábli. Jednou se oba vydali s pár dalšími muži do Markarthu na nějakou, eh, sabotáž. Bohužel, většinu členů chytili dříve, než stačili něco udělat a popravili je na místě. Sigdis a dva členové odtamtud utekli, Cerannu uvěznili a dlouho… velice dlouho jí mučili.“ „Áha. Tak proto bývá častěji tam venku, než tady s námi? Já, že jsem se jí ptal, zda nechce zůstat v jeskyni a ona mě odsekla.“ Kovář se povrchně usmál, „Jo, její nátura byla vždy nepředvídatelná.“ napil se znova, „Nějakou dobu ztvrdla v Cidhenském dole, ale povedlo se jí utéct a vrátit se sem. Jenže Sigdis nebyl vůbec nijak nadšený. Zanedlouho se po jejím návratu začali oba shazovat a dokázat, kdo je lepší. Ceranna mu už nevěřila a Sigdis o ní dost pochyboval. Jednou ho vyzvala na souboj, který by rozhodl o vedení této skupiny…“ „Prohrála?“ „Ne.“ zakroutil hlavou kovář, „Nikdy k souboji nedošlo. Zjistila, že její přátelé, které sem dovedla, se k ní otočili zády, a i kdyby se stala vůdcem, nikdy by jí neposlechli. Nakonec se rozhodla, že se vrátí k původnímu životu. Už nikdy nechtěla vidět Sigdise, ale stále k němu cosi… cítila.“ „Jak tě tak poslouchám, láska dokáže přebít veškeré plány, co?“ lehce se usmál Erutan. „Jo, to dokáže.“ znova se napil, až nakonec zjistil, že lahev již vypil, „Hrr, dobrá medovina došla. Huh, kde jsem to skončil? Jo, u spolupráce! Ceranna se rozhodla jít tedy do ústraní, ale také prozradila, že kdykoli pomůže ale jen na její vlastní uvážení.“ elf jen kýval hlavou, „Takže je teďka takovým, no… vlkem samotářem.“ odhodil lahev na zem, „Dlouho jsem o ní neslyšel, měl jsem za to, že je mrtvá.“ Erutan mu poděkoval za zpověď, v rychlosti se ho ještě zeptal, zda nedorazil Björn, chtěl mu říct, že svou misi splnil. Valwrick jen pronesl, aby neotálel a rovnou zašel za vůdcem, on by mu už dal nějakou práci. Bosmer mu poděkoval a vydal se na vrchol skály. Za několik minut dorazil do Sigdisova stanu, Sigdis pohodlně ležel na posteli a četl jakousi knihu. „Áh… ehm, Erutane? Děje se něco?“ odložil knihu na postel. „Björn se ještě nevrátil? Chtěl jsem mu říct, že jsem jeho poslání splnil.“ nord se začal vyptávat na onen úkol. Když se dozvěděl, s kým pracoval, srdce mu začala rychle tlouct, ale ne hrdostí. „Takže s Cerannou? Hmm, zvláštní.“ podržel si bradu, „Něco ti poradím, Erutane. Ceranna je velice dobrá žena, ale buď opatrný na její jazyk. Je nejen ostrý, ale také plný lží a nenávisti.“ Erutan se trochu odhodlal, „To samé mi řekla i ona.“ „Opravdu? Ani mě to nepřekvapuje.“ postavil se do obranné pozice, „Víš, v minulosti jsme byly silná dvojka, ale od doby, co se nám nepodařila jedna výprava, si vzala do palice, že za vše můžu já.“ zahleděl se mu do očí, „Nebudu tě přesvědčovat, abys mi věřil, protože to už zkrátka nezměníme. Jen ti poradím, abys jí nevěřil vše, co ti řekne. I ona dokáže lhát!“ Elf jen zakýval hlavou, „Budu si zkrátka dávat pozor.“ Sigdis se na něj usmál a ještě se ho zeptal, jestli může nějak pomoct. „Prozatím ne. Nemám pro tebe nic, takže si můžeš jít odpočinout.“ Rozloučil se s vůdcem a opět seběhl po svahu až na dno jeskyně. Usadil se u stromu, nedaleko jezírka, z brašny si vytáhl deník a konečně se začetl do dalších řádků z minulosti, které nebyly nejveselejší… „3. sluník, 4V 199 Konečně nám skončilo cvičení v přírodě a my se vrátili na Samotu. Jsem tak rád, že už nemusím poslouchat ty pitomé a zbytečné narážky mých spolubojovníků, kteří si mě dobírají. Hadvarova rada, která mě nutila se proti nim bránit, nějak nefungovala. Ať jsem dělal, co jsem dělal, vše přišlo vniveč. Ztratil jsem tolik odvahy, že jsem se už na nic nezmohl… tedy až na jednu věc, kterou jsem pronesl během cvičení. Jakmile dorazíme do kasáren, zažádám o odchod z armády. Lepší řešení mě nenapadá… Zkrátka, tenhle sen si již nikdy nesplním…“ Po přečtení úryvku se Erutanovi před očima vybavovala jistá vzpomínka, plná hořkosti a smutku… „Erutane, počkej!!“ křikl na něj Hadvar, když se hned po příchodu do kasáren elf rozeběhl ke dveřím do hradiště, na jeho volání nijak nereagoval. U mohutných dveří stráž zastavila elfího vojáka a dožadovala se vysvětlení, proč chce předstoupit před tribuna. On neváhal ani vteřinku a vcelku jednoduše jim prozradil, že chce vystoupit z řad legie. Jeden ze strážců zabušil na dveře a vstoupil do místnosti, odkud se linul tichý rozhovor, druhý strážce pečlivě hlídal dveře. Za pár vteřin vyšel strážce, jenž mu podržel dveře a elf konečně vstoupil do velice pěkně zdobené místnosti. Na stole byla rozprostřena mapa provincie a po obvodu zdi postávaly regály a vitríny se zbraněmi. Na židli posedával vysoký důstojník bez helmice na hlavě, jeho cyrodiilské rysy byly velice poznatelné. Zaklapl knihu, vstal ze židle a opřel se o stůl. „T-t-veliteli Aurelie… Rekrut Vlaarin se hlásí k… k… no…“ Erutan zcela nevěděl, jak se má před důstojníkem představit, už mu v hlavě kolovala myšlenka, že s ním velice nehezky zatočí a nechá ho přísně vyprovodit, načež se tak nestalo. Důstojník upažil před jeho tělo ruku, aby zanechal koktání, „Zadržte, vojáku! Není třeba se mě bát, já vám nic neudělám.“ kupodivu se Erutan uklidnil, „Je smutný, že vás důstojníci nenaučili, jak se mají správně zdravit vyšší osoby. Pro příště, vojíne, se hlaste „Rekrut Vlaarin na váš rozkaz!“ nebo „Rekrut Vlaarin na vaše pozvání!“. A ještě… já jsem tribun Marvelin Aurelius. Takže mě oslovujte „tribune“, ano?“ Erutan vytřeštěně zakýval hlavou a lehce se třásl, „Uklidněte se, vojáku. Z nějakého důvodu jste přišel. Co byste potřeboval?“ Tribun Marvelin Aurelius mu nabídl židli, elf neváhal a usadil se, do pohárku nalil trochu vína a podal mu jej, Erutan se napil a konečně našel slova i odvahu se mu svěřit. „Chci odejít z armády!“ Důstojníka tato slova velice zarazila, „Víte o tom, že tu nejste ani jeden měsíc? Na to, abyste mohl odejít z armády, tu musíte být minimálně jeden rok!“ „Cože? ROK?!“ vyhrkl překvapeně ze sebe. „To vám muselo být řečeno už během vyplňování přihlášky, ne?“ bosmer jen zakroutil nesouhlasně hlavou, „Proč chcete odejít? Vždyť jste do armády vstoupil z nějakého důvodu, ne?“ „Už jako dítě jsem měl sen… sen být legionářem. Ale když vidím, jak se tu se mnou zachází…“ „Jak se tu s vámi zachází? Povězte mi to!“ požádal ho důstojník, Erutan mu vylíčil vše nepříjemné, co doposud zažil, tribun mu nařídil, aby se ještě jednou napil a uklidnil se, což se tak nějak povedlo. „Poslyšte, to, že si vás ostatní dobírají, nemá ještě opodstatnění k opuštění našich řad! Kdyby to byla třeba smrt někoho z rodiny či udělení volna, pak bych vás dočasně propustil. Ale…“ „JÁ UŽ TO NEVYDRŽÍM!!“ křikl zoufale do místnosti, až málem tribun ohluchnul, „Já si před každým spánkem přeji, abych vydržel další den, jenže už se mi začínají sbíhat myšlenky na vlastní smrt!“ Tribun se na chvíli odmlčel, v elfích očích se začala hýbat voda, ale nespustila se, „Víte, co znamená být legionářem, rekrute?“ „Bránit svou zemi a sloužit c-císaři! P-pane!“ „To taky, ale být legionářem také znamená vydržet víc, než všichni ostatní civilisté!“ bosmer ho nechápal, „Myslíte, že by lovec či zloduch dokázal vydržet tento výcvik? Myslíte si, že kdybychom toto neprováděli, že by se vaše morálka neutužila? A až byste se dostal do svízelné situace, kde by vám nikdo nepomohl, na koho byste se obrátil? V největším zoufalství se musíte spolehnout sám na sebe a musíte mít pevnou vůli a odhodlání! Když je mít nebudete, snadno vás někdo nebo něco porazí!“ „Jak mám mít silnou vůli, když…“ chtěl se zeptat, ale byl přerušen. „Voják nemá být jen silný v pažích, ale i v mysli. Někdy má promluvit se slovy císaře na jazyku a jindy má zůstat jako ticho v kobkách vězení! Proto pokud si na vás bude někdo dovolovat, ze spolubojovníků, řekněte mu svůj důvod, proč tu jste! Že tu nejste pro poslouchání jejich pitomých řečí!“ „A zabere to? Já… že si mě dobírají i důstojníci.“ Tribun se na něj lehce usmál, chápal jeho situaci a položil mu ruku na chvějící paži, „Důstojník vám smí rozkazovat, ale všechno má své hranice. Jestli vás bude šikanovat, přijdete za mnou a nahlásíte mi ho, ano?“ Erutan se konečně po dlouhé době usmál, jeho zrak se vrátil do normálního stavu, „Vzchopte se, elfe! Možná jste navenek slabý, ale vevnitř vás tkví bosmerská hrdost a čest! Vypusťte ji ze sebe!“ Po chvíli uvědomování se zvedl ze židle a otočil se na tribuna, „Já… děkuji za tato slova.“ „Hlavu vzhůru, rekrute! Tímto vám dávám možnost změnit svůj postoj oproti svým spolubojovníkům. Kdyby se to náhodou nezlepšovalo, dejte mi vědět, budem to řešit!“ Erutan mu zasalutoval a odešel z místnosti, tentokrát s jasnější a povzbuzenější myslí… „Hej, Erutane!“ vyrušil ho z přehrávání minulosti Valwrick, otočil se na něj a postavil se, „Potřeboval bych pomoct v kovárně, nenabídl by ses mi?“ Bosmer ani na chvíli nečekal, usmál se a následoval ho do kovárny, kde přerovnávali ukované zbroje a zbraně. Valwrick se ho vyptával, co vlastně v legii používal za zbraně, avšak to ani sám Erutan nevěděl. Kromě luku, ze kterého nedávno střílel, si na nic jiného nevzpomenul… až na dýky, které vrhal poněkud přesně. „Vrhač dýk? To ses naučil sám?“ „Abych ti řekl pravdu, nemám zdání.“ přiznal se mu, „Když jsem zachraňoval Mikradana, vytrhl jsem mu z rukou dýku a hodil na útočníka, jak mě napadlo.“ „No, něco bychom mohli zkusit…“ Valwrick přestal přenášet zbroje a odloučil se od něj. Elf zůstal několik chvil v tiché nevědomosti, dokud kovář nepostavil slaměného panáka ke skále. Do rukou mu dal několik dýk. Požádal ho, aby s nimi vrhnul na terč. Erutan na nic nečekal, vzal první nůž, hluboce zadržel dech a vrhl proti cíli. První čepel se zarazila do nohy, pak zkusil druhou dýku, ta se trefila do krku, třetí lehce minula hlavu, ale poslední dvě zbývající trčely mezi oči. Valwrick jen zatleskal. „Pozoruhodné… Umíš vrhat zbraně!“ „Já ani nevím, jak se mi to povedlo… Nevím, kde jsem se to naučil.“ „To není důležité! Důležité je, že to můžeš použít na svých výpravách!“ usmál se na něj a poplácal ho po lopatce, „Krapek ti to nešlo, ale házej dál… Možná… možná, že bych ti mohl vyrobit něco lepšího na vrhání.“ Erutan se otočil jeho směrem, „Děkuji ti.“, poté si došel pro zbraně a pokračoval ve vrhání, mezitím se kovář odebral ke kovadlině, kde začal pracovat na nové čepeli. Hodiny ubíhaly velice rychle, Erutan strávil celou dobu u terče a každou chvíli se jeho umění lepšilo. Chvílemi se mu vybavovaly vzpomínky, jak utíkal po lese a vrhal nože po zvěři, které se úspěšně zabodávaly do těla. Nechápal, kde toto získal, ale stále ho těšilo, že aspoň něco umí. I když si říkal, jak mohl jako zvěd používat jenom dýky. O chvíli později, když vrhal poslední nůž, se za jeho záda postavil kdosi a lehce mu poklepal na rameno, Erutan se lekl. Ještě štěstí pro narušitele, že vrhač dávno odhodil zbraň do terče, jinak by ho jistě zranil. „U Kynareth, Serafe! Tohle mi nedělej!!“ křikl na něj se strachem v ústech. „Omlouvám se, sero, nechtěl jsem tě vyrušit.“ mírně se uklonil, čímž se mu omlouval. „Áh, to je dobrý… Co potřebuješ?“ „Vidím, že cvičíš vrhání. Nevím, jestli tě ruším v důležité věci…“ „To je dobrý…“ ujišťoval ho, „Tak povídej, co máš na srdci?“ „Mířím do Falkreathu. Sigdis mi řekl, abych navštívil naší spojku a popřípadě zjistil stav jednotek ve městě. Normálně bych šel sám, ale… už se o tobě tady v táboře mluví velice dobře.“ Erutanovi vzrostl mírně úsměv na tváři, „Tak jsem si říkal, jestli bys nešel se mnou? Podíval by ses do přírody, navštívil tvou domovinu…“ Erutan se chvíli rozmýšlel, při pronesení oné „domoviny“ se lehce zamračil, tam se ho Seraf docela dotknul, ale poté se otočil do jeho očí, „Jo, proč ne? Aspoň si pak porovnám rozdíly z minulosti.“ „Azuřinu velkolepost tobě!“ poděkoval mu, „Jestli můžeš, za deset minut bychom se sešli venku, ještě si potřebuji vzít pár věcí.“ Bosmer ho ujistil, že tam dorazí a bude na něj čekat, Seraf mezitím odešel do svého stanu se připravovat na odchod. Zvěd odešel od terče, ze kterého vytáhl dýky a předstoupil před kováře s otázkou, zda si může vzít dýky. Valwrick mu je s radostí nechal, jen ho upozornil, aby na ně dával pozor. Za pár vteřin se elf ocitl venku, kde slunce stále tančilo na obloze, po pár vteřinách dorazil i dunmer v rudo-černé kožené zbroji. „Tak teda pojď, sero!“ zavelel Seraf a společně se vydali po zamrzlé půdě, kamsi do přírody. Slunce se již ubíralo směrem k západu, pomalu se již chtělo schovávat daleko za mořem Přízraků a dvojice elfů právě putovala pomalým, leč opatrným tempem po zasněžené krajině, kdesi v Haafingaru. Chvílemi se Erutan ptal dunmera, jak našel tuto skupinku a co během té doby již dokázal. Některé historky mu zněly velice povrchně a nevěřícně, leč Seraf na ně dával jasný důraz. Vyprávěl o výpravě, kterou zažil před několika lety, když mířil do Riftenu se vydávat za agenta Thalmoru. Hrdě pronášel, že se mu povedlo přesvědčit jednoho vyššího důstojníka, aby mu uvěřil a schválně ho nechal opít a vydoloval z něj informace, které se neměly nikdy dostat ven. Díky tomu pak získaly Zelené stíny přehled o jihovýchodě provincie. Slunce již zapadlo, avšak ještě zbývaly minutky světla, dvojice se dostala ze zasněžených hor do níže položených míst, které již Erutan poznával. Tajně překročili most a po chvíli se dostali k cestě, která vedla i do kopců. Seraf upozornil svého společníka, že v těchto vršcích občas pobývají Zapřísáhlí, Erutan jen pronesl, že není třeba mu něco takového říkat, už měl s nimi čest. Jak se brodili mořem skalisek a zarostlého křoví, konečně se dostali na vrchol hřebenu, oba si oddechli. Erutan vyprávěl Serafovi, co za tu celou dobu zjistil ze svého deníku a stále ho ujišťoval, že brzy přijde na název jednotky, u které sloužil. Než však začal další řeč, Seraf se zastavil, Erutan se na něj podíval a nechápal co se děje. „Proč st-.“ „Psst!“ tiše ho okřikl, natáhl k němu ruku, aby se zastavil a rozhlédl se do skalnaté krajiny, kde cvrlikali cvrčci a ve vzduchu létaly světlušky, „Nejsme tu sami…“ Erutan si lehce sunul ruce k opasku zbroje a prsty nahmatával na rukojeť dýky, Seraf si do rukou připravil neznámé kouzlo, které mu barvilo ruku do fialova. Onu ruku vyzdvihl k nebesům, do okolí dvojice se rozezněl lehký tlukot srdce a sání neznámé energie. Náhle za kamenem viděl obrys postavy, která byla skrčená a držela cosi v ruce. Seraf si připravil do druhé ruky ohnivé kouzlo a nahlas křikl, aby onen schovaný vylezl, jinak se zlou potáže. Oba byli již připraveni jednat v bojovém stylu, napětí mezi nimi bylo velmi vysoké a vše náhle utichlo. Erutanovi se spustilo z čela několik kapek potu, doufal, že v tuto noc se s nikým nestřetnou. Náhle neznámý vyšel z úkrytu… „Oh, to jste vy dva! Nečekala jsem vás tu…“ „Ceranno?“ bosmer pustil ruku z dýky a narovnal se, „Co tady děláš?“ mezitím Seraf zrušil svá nabitá kouzla. „Co tady děláte vy?“ žena si zandala luk na záda. „My se ptali první, ženo!“ spustil dunmer trochu hruběji, Ceranna se lehce zamračila. „Mířím do Falkreathu. Chtěla jsem tam dojít teď během tmy, ale když vás tu vidím…“ „My tam taky míříme!“ bez ohledu na Serafa, který se snažil tajit poslání, prozradil jí Erutan cíl, Ceranna se jen zamyslela. „Hmm, máme stejný cíl. Padla již tma, možná by bylo lepší počkat do světla, ne? Rozděláme na bezpečném místě oheň a řekneme si, proč tam vlastně jdeme, ne?“ „Blbost!“ ozval se protivně Seraf. „A proč ne? Vždyť jsme na jedné straně! Že, Serafe?“ otočil se Erutan na svého společníka, který se netvářil zrovna hezky, „Má… mrtvá žena mi vždy říkala „Ráno moudřejší večera!“.“ Ceranna jeho nápad schválila, požádala je, aby jí následovali, že zná dobré místo k „překonání“ noci. I když se dunmer zdráhal, nakonec dal na svého společníka a trojice se vydala za ženou, kamsi do kopců. Erutan byl z ní velice překvapený, že se opět shledávají, byť naposledy slyšel něco úplně jiného. Seraf cestou sbíral roztroušené dřevo v okolí, žena v dáli hledala nějaké pěkné místo, kde by se mohli utábořit. Jakmile přešli kopce, za kterými se tyčily obrovské věže, ozvala se radostně. Našla pěkné místo na odpočinek. „Budeme tu mít perfektní výhled do okolí!“ pronesla a celá skupinka se vydala k onomu místu, které bylo nedaleko. Lehce unavení dorazili ke skaliskám, oba muži se pustili do rozdělávání ohně, zatímco Ceranna se na moment ztratila z dohledu. Erutan si všiml, jak je Seraf celý nesvůj a neustále kroutil hlavou. Něco se mu nelíbilo. „Nepředpokládám, že bys tu chtěl být…“ pronesl k dunmerovi. „Tuhle ženu jsem neviděl dlouho, sero. Můžeme jí věřit?“ „Podívej, je jedna z nás! A taky míří do Falkreathu! Když nás bude víc, bude to lepší!“ Dunmer nakonec souhlasně zabručel, v rukách si připravil ohnivé kouzlo, kterým zapálil oheň, mezitím dorazila žena s dvěma zajíci na zádech. Rychle je bez řečí vyvrhla, stáhla z kůže a maso nechala opéct. Po chvíli se pustila trojice do jídla a sdělovali si důvod cesty na jih. Dělám Serafovi doprovod. Prý má zjistit něco o jednotkách ve městě.“ spustil první Erutan. „Sigdis zase dělá menší průzkum?“ zeptala se ho, „Copak asi zamýšlí?“ dunmer byl netrpělivý a musel ze sebe vydat otázku, proč tam míří ona. „Slyšeli jste o „věštci“?“ oba muži zakroutili hlavou, „Myslela jsem si to.“ rázem se otočila na bosmera, „Jak jsme společně vyřizovali ty Zapřísáhlé…“ Erutan souhlasně kroutil hlavou, „kromě věcí, které se nám hodí, tam měli jisté zprávy o věštci, kterého Thalmor také hledá.“ „Máš tušení, proč ho hledají?“ spustil Seraf. „To nevím…“ přiznala se, „Ale můžu jen předpokládat, že se snaží zničit veškeré možné způsoby, jak je oslabit. Chápejte, když bychom našli toho věštce dřív než oni, měli bychom šanci porazit našeho nepřítele!“ V okolí jen plápolal oheň, oba muži mlčeli a v tichosti si rozmýšleli, co řeknou. První se ale ozval dunmer, „Věřit a doufat v řeči nějakého jasnovidce? To je asi tak stejné, jako vystřelit zapálený šíp do sena a doufat, že nevzplane.“ „Myslela jsem si, že něco takového řekneš, Serafe.“ ohlédla se zpět do ohně žena a ohřívala si ruce, Erutan se mezitím zvedl a poodešel ke kraji skály, odkud se rozhlížel do okolí. „Vidíš tam někoho, Erutane?“ ozval se dunmeří hlas. „Ne. Nikdo tu není, až na nás…“ chvíli tam postával a prohlížel si tuto krajinu za tmy, v hlavě se mu vybavovaly vzpomínky na kdysi dávný výcvik, který se konal v podobné krajině. Nakonec se trojice rozhodla ulehnout k spánku. Protože věřila, že jsou na bezpečném místě, nikdo z nich nedržel hlídku, ale své zbraně měla hned u rukou. Sotva zavřela dvojice oči, bosmer již pokládal tělo na zem a zamyslel se, co ho bude ve Falkreathu čekat. Nakonec se nechal podvolit a opět šel navštívit svůj svět, kdesi ve hvězdách… „4. krbec, 4V 199 Mé nejmilovanější Leneri, je to už několik měsíců, co jsem odešel do armády a od tebe jsem nedostal žádný dopis. Stalo se snad něco doma? Začínávám mít obavu, že se přihodilo něco zlého, že tebe a rodinu Kynareth neochraňuje… Chybí mi tvé doteky a tvůj dech na mém krku, každou noc o tobě sním a přeji si, abys někdy navštívila Samotu. Dal bych klidně i ruku do ohně, abych tě mohl vidět. Rád bych… tě chtěl obejmout… Výcvik tu je velice náročný, ale… já to zvládnu. Nemůžu se dočkat, až dostanu první „volný odchod“. Vlastně, víš, co je dobré v armádě? Za to, že tu jsem, dostávám jisté zlato, takže, až se vrátím, můžeme si toho pořídit do života více! Prozatím to moc nemám, ale co mi říkal velitel kasáren, tak se to bude zvyšovat stále víc… Ale… stejně mi tu nejvíce chybíš TY! Opatruj se a napiš mi, co nejdříve! Pozdravuj doma a vyřiď všem, že jsem v pořádku… Miluji tě, tvůj Erutan„ Brk již dopsal poslední slova, mladý elf lehce zamotal psaní a zapečetil jej horkým voskem, bez pečeti. Doufal, že mu tento dopis doručí včas a bez potíží, už to byla dlouhá doba, co od nikoho nedostal žádnou zprávu z domova. Vyšel ven z kasáren, přede dveřmi již postával kurýr a netrpělivě čekal na dopis, který mu předal se zlatkou. Muž v prostém oblečení pokýval hlavou a zaplacený vzkaz vzal do svých rukou, Erutan na něj stále hleděl, když se mu ztrácel z nádvoří Chmurného hradu. Slunce probudilo trojici Zelených stínů, ta se lehce protáhla, udělala rychlou očistu vodou a zlikvidovala po sobě veškeré stopy. Tentokrát všichni se vydali stejnou rychlostí po hřebeni kopce, pod nimi se rozléhala markarthská krajina a krajina Bílého Průsmyku. Skupinku vedla Ceranna, která znala tuto oblast velice dobře, hned za ní kráčel Erutan, jenž se nemohl nabažit pohledu nejen do kraje světa, ale i pozadí ženy. Za bosmerem s veselou náladou kráčel Seraf, jeho hříva se na slunci velice leskla, dokonce přilákalo několik motýlů, že kolem něj neustále létalo. Půlka dne již utekla, slunce se schovalo za mraky a trojice se konečně dostala z vrchů Plání pod pevnost Sungard, kde se schovávala ve vysoké travině a v lese před neustále procházející altmeří hlídkou. Chvílemi měli namále, křupání uschlých větví je prozrazovalo, avšak v okolí pobíhaly laně a losy, takže tomu vojáci nevěnovali tolik pozornosti. O kus dál, když se dostali lesem za nedaleký mlýn a již poté kráčeli bez starostí po cestě, vedoucí do Falkreathu, spustil Erutan na ženu, ze které nemohl spustit oči. „Jsem tu už sice nějaký den, ale pořád mi nikdo nevysvětlil, jaké zákony tu Thalmor nařídil. Víte to někdo?“ Chvíli slyšeli řvoucí ptactvo ve stromech, než se konečně ozvala Ceranna, „Jejich hlavním zákonem je zákaz uctívání Talose. Překvapivě.“ ušklíbla se, „Dále pak zakázali nosit s sebou jakékoli zbraně, pokud nejseš lovec či někdo, kdo je s nimi domluvený a má povolení.“ „No jo, ale než mě zajala Erika, tak jsem doprovázel jednoho thalmoráka, který si všiml mé zbraně! A nic mi neudělal!“ „Tak tos měl nejspíš štěstí, Erutane!“ ozval se náhle dunmer za jeho zády, „Od dob, co se několik lidí pokusilo zavraždit velmi vysoké hodnostáře, zavedli nařízení, které zamezuje nošení zbraní. Pokud by nás teďka hlídka chytla, jak jsme ozbrojení, by bylo po nás.“ „Přesně!“ kývla žena a pokračovala ve výčtu zákonů, „Dále se nesmíš veřejně s nikým bavit.“ „Jo, tak to znám. První zkušenost poté, co jsem připlul na Samotu…“ zasmál se stroze elf. „Nesmí se jakkoli připomínat minulost.“ pokračovala ve výčtu, ale bosmer to poněkud nechápal, „Tím se myslí jako oslavování starých jarlů, zpívání legendárních písní, uctívání starých tradic.“ náhle vydechla smutně, „Huh, škoda, že se už neslaví „upalování Jednookého krále“! To byly časy…“ „A naposled, pokud si chceš něco koupit, tak pouze vždy za dozoru stráží. Jinak to považují za černý trh a to jdeš rovnou pod sekeru!“ dodal Seraf, bosmer jen smutně sklonil hlavu. Chvíli kráčeli po cestě a na nikoho nenarazili, jaké překvapní pro skupinku, když si náhle Seraf cosi broukal a začal svým typicky dunmerským hlasem zpívat… „Letíí! Letíí, támhle na obloze! Skalní pterodont letíí, táák vysoko… Leéétííí!“ „Co to do Zapomnění?!“ otočila se na něj nechápavě Ceranna i s Erutanem. „Co je?“ divil se dunmer, „To neznáte legendární morrowindskou písničku?“ „Neznám, ale… tvůj hlas zní…“ chvíli bosmer přemýšlel, co ze sebe vydá, „To i tříštící sklo zní mnohem líp…“ Ceranna se velice hlasitě zasmála, až se chytala za bránici, takovou hlášku dlouho neslyšela. Seraf se jen nehezky zatvářil a tiše dodával, že umí rozhodně zpívat líp, než oba dva před ním jdoucí. Blížili se k městu, protože měli na sobě výstroj a u hradeb stála altmeří stráž, museli se schovat do keřů a tiše se přibližovali ke zdivu. Ceranna dostala nápad, že zanechají na tomto místě svou výstroj a půjdou do města zjistit, co potřebují, pak se pro ně zase vrátí. Než však něco takového udělali, z města vycházelo mocné bolestné naříkání. Elf ukázal na dva společníky, aby zůstali na místě, sám šel obhlédnout situaci. Lehce našlapoval k hradbě, u které se skrčil a plížil se podél zdi. Ke každému domu se přitiskl a naslouchal, kromě většího ryku zaslechl slabý nářek, vycházejíc odněkud ze středu vsi. Připlížil se tiše ke stavení, odkud bylo vidět dokonale do středu osady a do Erutana vrazila vlna strachu… „Kde je sakra tak dlouho?“ ptala se tiše Ceranna dunmera, za pár chvil se bosmer vrátil, „Tak co, co tam je?“ „Vypadá to na popravu!“ „COŽE?“ spustili oba naráz, teď však Seraf pokračoval, „Koho chtějí popravit?“ „Je tam velký hlouček lidí, sledující tu podívanou. Dále několik strážců… a orčice.“ Ceranna se rychle zamyslela, nenapadlo jí, odkud by mohla pocházet, ještě se rychle zeptala, jestli neviděl nějaké stánky nebo kupce, avšak po nikom nebyly ani památky, „Tohle se zdá hodně komplikovaný…“ „Víš přesně, kolik jich tam je, Erutane?“ zeptal se ho Seraf, zvěd mu prozradil hrubý odhad, „To mi stačí. Vracíme se!“ „Cože? To nemyslíš vážně, že ne?“ obořil se proti němu bosmer, „Nemůžeme tam tu orčici nechat!“ „Myslím to zcela vážně! Ta orčice je již dávno mrtvá, nemůžeme jí pomoci!“ „Kecy, Serafe!“ „Erutane! Nemůžeme jí pomoct! Je mrtvá! Jakmile Thalmor někoho zatkne, už nevyjde živý!“ „Jsme jenom tři a jich je snad tucet!!“ hlásil Seraf tiše, aby ho nikdo neslyšel, „Jseš šílený, jestli jí chceš zachránit!“ Erutan se chvíli rozmýšlel, co pronese, do jeho těla se dostala dávka odvahy, „Nešel jsem do Falkreathu jen proto, abych si protáhnul nohy! Když už jsme tady, tak to pojďme zkusit!“ Ceranna kývala nesouhlasně hlavou, „Podívejte, když se nám to povede, můžeme mít dalšího člena, který nám jistě pomůže! A když ne, no…“ „Má pravdu. Azura je opravdu při tobě…“ dunmer změnil náhle názor a jen kýval hlavou. Pak se otočil na ženu, ta jen hodila ruce do vzduchu, „Fajn, ať je po vašem! A máš nějaký plán?“ Erutan chvíli přemýšlel, jak by se mohli pokusit jí osvobodit, vyptával se v rychlosti každého, co kdo dokáže. Od Ceranny se dozvěděl, že je vynikající střelec a od Serafa, že se s kouzly už narodil. Chvíli si dával v hlavě vše dohromady, až ho napadla velice odvážná akce, se kterou se jim svěřil. „Serafe, musíš se k nim přiblížit nějak ze strany, odkud jsme přišli. Najdi si nějaké pěkné místo s výhledem do středu města.“ „Jo, to by šlo. Když to vezmu kolem bývalé svatyně zabijáků, snad by si mě nikdo nevšiml.“ „Ty, Ceranno, vezmi to podél skal a zkus se nějak dostat na nějakou vhodnou pozici z východu.“ „A co budeš dělat ty, Erutane?“ Nadechl se pořádně, „Já to vezmu středem! Vmísím se do hloučku lidí a zkusím se protlačit až do první řady…“ „To je hodně riskantní! Ale jestli to chceš udělat, musíš tu nechat vše! Dovnitř tě se zbraněmi nepustí, naopak, zabijou tě už u brány!“ varovala ho žena, po pronesení dostala do rukou čtyři dýky, pátou si elf schoval do boty, která ho začala tlačit. „Na můj signál vyčaruješ něco, co by dokázalo rozpoutat chaos. Je mi jedno, co to bude, ale aby to nezabilo tu orčici, jasný?“ Seraf kývl hlavou, „A ty, Ceranno, jsou tam dva hlídači u dveří dlouhého domu. Pokus se o ně nějak postarat. Já pak rychle chytnu vězeňkyni a zkusíme utéct…“ „To je šílený plán!“ pronesla žena. Načež se ozval Seraf, „Ale mně se líbí!“ Po rychlé domluvě se dva stíny oddělily od Erutana a velmi tiše se plížily na své pozice. Bosmer se jen zhluboka nadechnul, stoupnul si na cestu a lehce po ní vykračoval až k otevřené bráně městečka. Dvojice altmerských vojáků si ho všimla a než se stačil dostat za hradby, zastavila ho. „Stát! Sdělte nám svůj důvod návštěvy!“ poručil mu jeden z vojáků, Erutanovi se lehce spustil pot z čela. „Putuji na trhy…“ „Každej ví, že dneska trhy nejsou! Co tu tedy pohledáváš?!“ křikl na něj druhý voják. „Heleďte, putuji už ze Samoty až sem na velké trhy. Před třemi dny jsem se doslechl, že tu jsou a nehorázně jsem se na ně těšil… A VY MI TEĎ ŘÍKÁTE, ŽE NEJSOU?!“ nahodil zaražený výraz, „No, vy mě ale ser…“ „Ten tón si nechte, elfe!“ zamračil se na něj strážce, „Proč jste ve zbroji?“ otočil se na svého společníka a pokynutím hlavy mu dal najevo, aby ho prohledal. Během ohmatávání stačil Erutan pronášet pouze podivnou lež, „Víte, že jsou na cestách lapkové, že? Jsem obchodník s oblečením! Nenechám se přeci přepadnout nějakými budižkničemi!“ altmer ho prohledával důkladně, avšak na žádnou zbraň nenarazil. „Je čistej!“ „Hmm, dobrá tedy… Můžeš vstoupit.“ Erutan si tiše oddechl, stráže ho nechaly volně projít dovnitř. Za jejich zády mohl spatřit hordu návštěvníků a diváků, která se cpala dopředu a na cosi civěla. Už od krčmy, kolem které procházel, mohl zaslechnout smutný stesk a ve vzduchu cítit žal, jež se nesly zepředu města. Prodíral se hloučkem lidí, jako když se prodírá zvěř hustým křoviskem. Zastavil se ve druhé řadě, kde viděl velice dobře na dění před sebou a do ostatních stran. Před ním postávala trojice vojáků ve zlatu, před nimiž klečela svázaná orsimerská žena a tiše cosi naříkala. Ze dveří vysokého domu vyšla další postava, tentokrát v temném hábitu se znakem dominia. Nepříjemně hledící žena kráčela k vězni a občas zamířila hlavou na diváky… „Další zbytečný chudák, co nedokázal pochopit a porozumět zájmům Thalmoru!“ ukázala na diváky, „VY! Byli jste svědky našeho jednání už kdysi. Varovali jsme vás a dávali najevo, abyste se už nikdy nepokoušeli oslabovat naše zájmy. Dali jsme vám pravidla, která se dodržují velice snadno, nabídli vám lepší život… Ale jak se zdá, někteří z vás si toho neváží a chtějí se stále protivit!“ přestoupila k orčici, zvedla jí hlavu, z očí jí lehce tekly slzy, a prudce jí udeřila rukou, orčice však nespadla na zem. „Ano, do hrobu s ní! Zabte jí!“ hlásili někteří obyvatelé, Erutan v duchu nemohl pochopit, co se v těchto lidech mohlo tak zle změnit. „VY SAMI JSTE BYLI RÁDI, KDYŽ JSME TU NASTOLILI POŘÁDEK! A TOHLE MÁ BÝT DŮKAZ VAŠÍ VĚRNOSTI?!“ křičela altmerka na přítomné. Podívala se do kovárny a dala svým zrakem rozkaz kováři, aby jí donesl kus hořícího dřeva. Erutan si mezitím všiml, že se k dřevěnému plotu dostala Ceranna a hlídala si pozici. V rychlosti se podíval na západní stranu vesnice, po Serafovi nebyly ani památky. Začínal se obávat, že mu plán nevyjde. Altmerka přecházela z jednoho místa na druhé, v rukách jí plápolal oheň a jak majestátně jej nesla nad hlavou uvězněné. „MALAKATH BUDE STÁLE NADE MNOU, TY JEDNA KURVO!“ ozvala se z ničeho nic orčice, však po její řeči spustila žena pochodeň do jejího těla a držela jej dlouho. Mocný bolestný výkřik se rozléhal po okolí, většině přihlížejícím rostla tvář, za to Erutanovi se dělalo špatně. O co víc, když si vzpomenul na svůj zážitek ze samotského vězení… Pochodeň se odtrhla od těla, orsimerka bolestně vydechovala, „Kdo nebude hájit zájmy Thalmoru, bude s ním naloženo jako se zrádcem a nepřítelem státu! KDO CHCE, ABYCHOM JÍ PŘÍSNĚ POTRESTALI?!“ „MY! MY! POTRESTAT! POTRESTAT!“ hlásili obyvatelé, každou chvíli se hlas rozrůstal a na orčici byl vidět strach. Sklonila hlavu a něco si pronášela. „No, tak! Dělej, Serafe!! Není moc času!“ pronášel v duchu Erutan a netrpělivě vyhlížel na západní stranu, Ceranna si připravila šíp do tětivy a čekala na signál. Elf už nechtěl čekat, ale naštěstí se na poslední chvíli objevil u zadního domku Seraf s kouzly v rukách. Pokynul hlavou, že je již připraven, rychle se otočil na ženu s lukem, na kterou také kývnul hlavou. Z boty si tiše vytáhnul dýku a pomalu se sunul kupředu. Všichni byli připraveni… „Smrt zrádci!“ pronášela hrdě altmerka, když si z hábitu vytáhla dýku z neznámého kovu a přiložila ji s pochodní k hrdlu uvězněné, „POHLÉDNI NA THALMOR!“ Erutan vyšel z řad, vojáci ve zlatu se divili, co to mělo znamenat, „SMRT THALMORU!!“ zařval z plných plic a hodil dýku po hrozící justicionářce. Jen, co se čepel zabodla do její hrudi a ona spadla na zem, vypustil Seraf mezi dvojici hlídačů u dalšího domu neznámé kouzlo, které po explozi vyvolalo v nich velikou zuřivost. Na místo hlídky bojovali mezi sebou. Z druhé ruky mu vyšla ohnivá koule, kterou poslal co nejblíže k lidem, avšak tak, aby je nezranil. Po výbuchu lid zpanikařil… Ceranna s připraveným lukem vylezla ze skrýše a vystřelila po černohábitníkovi u dveří. Velice přesně ho zasáhla do tváře. Než se zbývající zlatí vojáci vzpamatovali, bosmer přiběhl k orčici a rychle kopnul do stále žijící ležící altmerky. Stráže tasily zbraně, přiběhly k atentátníkovi s velkou zuřivostí ve tváři. Než ho však stačily zranit či zabít, do jejich těla se dostal ohromný výboj, vyčarovaný z dunmeřích rukou. „POPLACH!!“ křičeli vojáci a Ceranna znova vystřelila po dalším kouzelníku, který ohrožoval elfův život. Ještě jeden žijící altmer ve zlatu se vrhl na Erutana, ten se ale trefil do jeho ruky a z Erutanovy paže vystříkla krev. Zvěd padl k zemi, řval bolestí, slzy se mu spustily z očí. Altmer ho chtěl probodnout, však stalo se něco, co nepředpokládal. Kdosi ho shodil na zem… na nohy se mu chytla orčice a tak poskytla Erutanovi možnost ho dorazit. Nejdříve ho kopl do tváře, pak rychle vzal meč do nezraněné ruky a probodl ho. Hned na to si stoupl za záda svázané a rozřízl jí pouta. „Pojď se mnou, jestli chceš žít!!“ křikl na ní a přemýšlel, kterým směrem se vydají utéct. Než se však rozhodl, z kasáren vyběhla další skupinka vojáků, která spatřila atentátníky a rozeběhla se k nim. Ceranna se vyhnula několika švihům díky svým akrobatickým uměním, Seraf mezitím zpozoroval před sebou přicházející další jednotky, bylo jich mnohem víc, než očekávali. Nakonec se povedlo čtveřici dostat k sobě a společně utíkali kamsi západně od vesnice, Seraf zůstal jako poslední v řadě a neustále pálil do pronásledovatelů ohnivé koule. Vzduchem létaly šípy, které se zakousávaly do stromů, do země, ale i také do Ceranny… několik šípů jí proniklo skrze nohu a tělo sletělo bolestně na zem. Erutan zaslechl za sebou silné žuchnutí, otočil se, a když viděl, kdo spadl na zem, poručil vězeňkyni, aby se nezastavovala. Mezitím přiběhl k Ceranně, ačkoli nevěděl, v jakém stavu je, hodil si jí do náruče a utíkal s ní pryč. Žena se zdráhala, neustále opakovala, že je silná na chození, ale nepřesvědčila ho. Běželi jak splašení kamsi do přírody, ve Falkreathském lese bylo velice hlasitě slyšet naříkání a elfí bojové volání… „Rekrut Vlaarin na vaše pozvání, tribune Aurelie!“ pozdravil svého nadřízeného bosmer s lehkým úsměvem na tváři. „Pohov, vojáku.“ nabídl tribun nováčkovi židli a chtěl mu již nalít číši vína, voják však zakryl nádobu rukou, „Nuže, dobrá. Nebudu vám to nalévat…“ „Kapitán Trivius mi nařídil, abych se za vámi zastavil. Prý máte něco na srdci, pane!“ „Ano, to mám.“ kývl hlavou, „Prvně mi ale řekněte, jak se vám daří ve výcviku? Naposled, co jsme spolu mluvili, jste byl na pokraji zhroucení.“ „Víte, pane… Vaše slova byla velice úchvatná a dodala mi odvahy.“ usmál se, avšak tvář náhle zesmutněla, „Jenže narážek a věčného šikanování jsem se nezbavil… A co hůř, všichni vojáci dostávají dopisy a vzkazy od svých nejbližších, jenže já už jsem poslal tolik dopisů, ale nikdy mi nic nepřišlo.“ „Třeba ten, komu píšete, nechce mít s vámi nic společného…“ „Nemyslím si, že by mě moje žena nechtěla vidět.“ náhle nesouhlasně zakroutil hlavou, „Víte, tribune. Bude to znít od nováčka divně, ale nejspíš i bláznivě. Ale mám strach, že se jí něco stalo.“ „To vám nemohu sdělit, co se s ní stalo. Jestli se modlí k bohům, pak vězte, že jí nic nehrozí…“ „Proto bych vás chtěl požádat o dočasné propuštění…“ tribun vytřeštil oči, „Aspoň na jeden den! Potřebuji jí vidět!“ „Rekrute Vlaarine, je mi líto, ale tohle musím zamítnout!“ Erutan naléhal, avšak bez úspěchu, „Chápu, že máte obavu a stesk, ale pochopte, jste voják! A voják si nemůže dovolit odejít ze služby, kdy se mu zachce! Pokud byste se dostal za hranice a bojoval někde na konci světa a dozvěděl jste se uprostřed bitvy, že se něco stalo s vaší ženou… Myslíte si, že byste si mohl dovolit odejít?“ „Pro ni bych udělal cokoli, pane!“ Tribun pokýval hlavou, „Jste odvážný, to ano. Ale i tak, nemohu vás pustit. Je mi líto. Jediný způsob, jak se s ní spojit, jsou buď psaní, nebo její návštěva města. To by to šlo zařídit, ale takhle vás zkrátka nemůžu propustit.“ Erutan jen sklopil smutně hlavu a pochopil, že jeho snažení je marné, tribun Aurelius však ještě dodal, „Sice, měl bych pro vás návrh, ale když jste mi řekl, že váš celkový problém tkví ve stesku, tak nemá smysl vás touto informací zabývat.“ „Co jste měl na mysli?“ „To už je jedno… Vraťte se do kasáren a mějte pevnou vůli! Odchod, rekrute!“ rozkázal mu, Erutan nechápavě na něj hleděl, ale učinil, oč mu bylo řečeno. Když vyšel ven z hradiště, oči uviděly argoniána a bretonce u ohniště na nádvoří, jak se na něj dívají a drželi cosi v ruce. O co hůř se cítil, když zaslechl slova, která vypouštěli… „Tohle si poslechni, „Mé nejmilovanější Leneri, je to už několik měsíců, co jsem odešel do armády a od tebe jsem nedostal žádný dopis.“ Bodejť by jo, když mu všechny dopisy… pálíme!!“ zasmál se nechutně argonián a kus papíru vrhl do ohně. Z Erutanových očí vytryskly slzy smutku a vzteku, rozeběhl se k nim, avšak co ho spatřili, se oba ničemové rozutekli pryč se smíchem ve vzduchu. Elf přiběhl k rozpálenému ohni a snažil se vytáhnout hořící slova z nitra pekla, ale nemělo to smysl. Klekl si před živel a smutně brečel. Došlo mu, proč jeho milovaná neodpovídala… Zuřivý hlas se rozléhal po lese, den se již krátil a trojice atentátníků dorazila do hlubokého lesa, kde vyčerpáním padl Erutan tváří k zemi a nešikovně povalil Cerannu na poraněnou nohu. Ozvala se bolestně, orčice jí rychle zakryla ústa a doufala, že je nikdo neslyšel. „DO PR-DE-!! Áááh! Tohle se fakt nepovedlo!“ pronesla Ceranna na hledící, kteří momentálně nevěděli, co jí mají říct. Orčice hledala nějaká slova, ale byla zaražena nordkou, „A co ty?! Kdo, do Zapomnění, jseš?!“ „Ceranno, ticho!!“ promluvil náhle Erutan, když se stačil otočit zády k zemi s hlubokými výdechy. „JAK MÁM BEJT TICHO, když je moje noha jak v ohni… AUUU!“ snažila se natáhnout zraněnou končetinu, šípy trčely z její holeně, „A Seraf je nejspíš mrtvej!“ Náhle zaslechli šelest v křoví, žena si stačila dát do ruky luk a šíp a mířila směrem, odkud se ozýval zvuk. Jaké překvapení, když spatřili známou tvář… „Vás najít není vůbec těžké. Jste jak banda ožralů!“ pronesl Seraf s lehkým úsměvem. „Huh, tak se ti to povedlo!“ pochválil ho bosmer, „Ale máš tu ještě práci. Pomož jí, prosím!“ Seraf se ocitl nad zraněnou končetinou a začal s léčbou, ženě se pomalu ulevovalo od bolesti. „Kdo… kdo vlastně jste? Proč jste mě zachraňovali?“ zeptala se po chvíli orsimerka. Erutan se na ní otočil, „Jsme lidé, kteří… bojují proti Thalmoru. Já jsem…“ „Drž hubu! Vždyť ani nevíme, kdo to je!“ okřikla ho Ceranna, avšak ihned na to jí uklidnil Seraf. „Jsem Erutan, a ty jsi?“ Orsimerka přemýšlela nad svými slovy, těžce se rozhodovala, zda jim může věřit či nikoli, „Brorag gra-Graš, ale můj lid mě nazývá jen „Graš“.“ „Proč tě chtěli popravit? Porušilas zákony?“ „Ne, jen uctívám Malakatha jako správný ork!“ dodala hrdě. „Hmm, takže jsi proti Thalmoru.“ dodala ironicky Ceranna. „Nevíš něco o věštci?“ zeptal se náhle během ošetřování Seraf, žena se ozvala, aby jí nic neříkal. „Věštec? Myslíte toho chlapíka z Cyrodiilu? Ano…“ všichni tři se na ní zadívali překvapením. „Víš, kde je?“ „To nevím, ale… slyšela jsem o něm! Stejně jako vy. Proč? Hledáte ho?“ „Ne, jen se snažíme zjistit…“ Ceranna se snažila tajit své poslání, ale Seraf ničeho nelitoval a prozradil, že ho také hledají. „Odkud pocházíš, Graši?“ zeptal se Erutan. „Můj lid sídlí v Dušnik-Yalu, poslední svobodné orkské tvrzi. Já byla právě na cestě do Cyrodiilu, když mě tahle banda elfů chytla a snažila se mě zabít.“ náhle chytla Erutanovy ruce a hleděla mu do očí, „Jsem vám zavázána za mou záchranu. Jistě teď bych putovala světem mezi životem a smrtí a Malakath by nebyl šťastný z mého utrpení…“ „A nechceš se přidat k nám?“ když položil Erutan otázku, Seraf se na něj zahleděl jak na nepřítele. Nechápal, jak by si mohl něco takového navrhnout. „Jestli jste proti Thalmoru a hlásíte svou svobodu…“ kývala souhlasně hlavou. „Fajn, dobrá…“ ozval se Seraf, když skončil s léčbou, „Jen, co ti n’wahové zmizí z okolí, vydáme se zpátky. Musíme být ale tiše, je jich tu hodně v okolí a snadno by nás našli!“ Ceranna rychle navrhla, aby se přemístili o kus výše, kde by nebyli tolik vidět. Za kratinkou dobu se přemístili výše do lesů, odkud měli pěkný přehled o okolí, ale sami nebyli vidět. Všimli si, že na jejich bývalém místě právě operovali altmeří vojáci a prohledávali každý keř v okolí. Celé odpočívající čtveřici spadl kámen ze srdce… ________________________________________________________________________________________________ Otázka: Co poradí Seraf Erutanovi, když se mu svěří, že cítí něco k Ceranně? 1) aby jí vyrobil více šípů 2) najít pěknou vyhlídku do okolí 3) vyřezat jí sošku pro štěstí Upravil/a Adrian_S dne 29.12.2020 00:18 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


Adrian_S	#32 Přidané 02.05.2015 21:01
Ocenění: Příspěvek: 4312 Založený: 01.05.14	Ahojte, prosil bych pravidelné čtenáře, aby kdyžtak zahlasovali na daném výběru pokračování, které bude mnohem napínavější a záludnější... Zítra se konečně vrátím domů a až si udělám potřebné věci, tak buď zítra nebo pozítří napíšu další část k AP V nebo AP VI .. Proto prosím čtěte a neváhejta zahlasovat!! "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


sirPavoucek456	#33 Přidané 03.05.2015 14:59
Příspěvek: 112 Založený: 06.11.14	No... nevím, nevím... nemůžu se rozhodnout ale asi možnost 3) mé dílo: khajiitský deník http://skyrim.4fa...rowstart=0 Na reálném životě mě štve jedna věc: ať se naučím sebevětší počet thu' um, tak nemám žádné dračí duše na jejich využití...


KinimodLP	#34 Přidané 03.05.2015 16:09
Příspěvek: 1057 Založený: 16.09.13	Asi 2) @Adri: Prosím, další putování M'aiqa Lháře Jžš, poprvé v životě jsem závislí na povídkách! Upravil/a KinimodLP dne 03.05.2015 16:10


MightRider	#35 Přidané 07.05.2015 15:09
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	No teda Adri, suprové.. Je to těžké rozhodování, ale Ceranna je tvrdá nordka. Trochu mi připomíná Ygritte z Game of Thrones (ale tu z vás tří asi nikdo nezná.. ) No a taková správná Ceranna, nebo i Ygritte by sošku asi moc nechtěla. A vyhlídku mockrát nevyužije. Jelikož mi přijde jako praktická žena, volil bych 1, ale nastalo by remízové dilema a čtvrtého čtenáře neseženeme, jelikož zbytek fóra teď nemá náladu číst povídky. Ale budiž, jelikož má Ceranna ráda panoramata, volím 2) Najít pěknou vyhlídku


Adrian_S	#36 Přidané 08.05.2015 00:09
Ocenění: Příspěvek: 4312 Založený: 01.05.14	Děkuji za zvolení možnosti!! Už se nemůžu dočkat, až vás překvapím další částí, která bude napsána během brzkých dní... Buď zítra (nepředpokládám) nebo pozítří (vypadá nadějně) se tu objeví.. Pro Mighta: Ono by čtenářů bylo dost.. sehnal jsem ještě jednoho, který by mohl "pravidelně přispívat", ale to víš.. práce a povinnosti jsou přeci jen důležitější... za čas to taky pochopíš.. "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


Adrian_S	#37 Přidané 14.05.2015 22:56
Ocenění: Příspěvek: 4312 Založený: 01.05.14	Část 9. - Falešná naděje Mrazivý vítr z moře Přízraků vanul do tváří velmi unavených vojáků, kteří se vraceli z cvičení u pobřeží. Jejich vysílení se podepisovalo i v srdcích, mnoho mužů bylo již na pokraji svých sil, jen pár jedinců se lehce usmíval do okolí a těšil se, až se zahřejí medovinou. V posledních řadách se ocital i Erutan Vlaarin, nadějný bosmerský mládenec, který se chtěl stát legionářem. Jeho vysílení a psychická opora byly však proti němu a než aby myslel na krásné a příjemné chvíle s jeho ženou, utápěl se každým dnem v depresích a stesku. Uplynula již dlouhá doba, co odešel nepřipraven k nováčkům Císařské legie a on stále obklopen lidmi, kteří ho pohrdali. V táboře velitel skupiny hrdě rozkázal zastavit a všichni vojáci naráz spadli na zem, jak pytle brambor do sněhu. Z jejich úst se pouze ozývalo stále sílící vzdychání a lapání dechu. Mnozí z nich leželi čelem k zemi, a někteří se chvílemi převalovali ze strany na stranu. Všichni doufali, že to bylo pro tento den již dostačující, leč důstojnice ve zbroji velice hlasitě rozkázala, aby se jen lehce vydýchali a rychle pokračovali ke vzdálenému kopci, mezitím si ona poodešla do tábora. „To si snad z nás dělá prdel, ne?!“ křikl velice unaveným hlasem císařský nováček Tiberius Saalius, „Má hruď se zaplňuje sněhem… a… já…“ „Nejradši bych jí zakroutil krkem, té svi… svini!“ proklínal jí další císařský nováček s tváří ve sněhu. Jediný argonián, Rychle-Vržený-Kámen, postával nad vojáky a lehce se smál, „Vidíte, vidíte. A to jste se vysmívali, že ještěrka nesnese zimu! A teď se podívejte, kdo tu stojí a kdo leží…“ „Drž hubu, šutre!“ ozval se velice nahlas Erutan, tvář mu zrudla, „My na rozdíl od tebe šli celou trasu! Ty ses jen válel a nechával nosit na zádech!“ Argonián se po výroku na něj rychle otočil, když jej spatřil v pozici, kdy nebyl schopen se bránit, přistoupil k němu, klekl si a velice tvrdě jej udeřil po hlavě, „Dávej pozor, jak to se mnou mluvíš, elfíku!“ Tento hmat však oživil bosmerské síly, jakmile se jeho hlava vrátila zpět do původní polohy, okamžitě ruce popadly ještěří hlavu a tělo a mrskly s ním o zem. V té chvíli Erutan nechtěl ztratit příležitost se pomstít za vše, co mu bylo jím provedeno, vyhoupl se na argoniána, a i když se velice bránil, zasazoval mu rány do tváře, až se ozývaly bolestné nářky. Ti, co už nabrali nějakou sílu, se zvedli a lehce skandovali k boji, pár jedinců se snažilo odtrhnout rozzuřeného elfa a zbytek jen bezmocně přihlížel na bitku. Jenže Erutana nešlo sundat z ještěráka, ani když do něj mlátili tři muži najednou… Náhle se situace změnila, díky vyrušení argonián využil jeho nepozornost a povalil ho na zem. Stejně jako má každá mince i druhou stranu, i on se na něm vyřádil podobně a proklínal ho. Za chvíli se elfovi barvila tvář do ruda a on doufal, že konečně umře… „CO TO DĚLÁTE, VY HOVADA?!?!“ ozvalo se z úst rozzuřené důstojnice, která tvrdě odkopla argoniána pryč od elfa. I když Erutan neměl moc sil, zvedl se ze země a chtěl se vrhnout na ležícího vojáka, leč byl chycen částečně odpočatým Hadvarem a dalším císařským spolubojovníkem, „JÁ TĚ ZABIJU!! UDĚLÁM SI Z TEBE OPASEK, ŠMEJDE!! SLYŠÍŠ?“ rázem jeho zuřivost ukončila pěst důstojnice a elf ve sněhu si držel zraněné místo. Byl natolik zuřivý, že ho ostatní považovali za probuzenou daedru. „Co se to tu, u Osmičky, děje?!“ křikl další přicházející muž ke skupince, důstojnice se pohotově otočila a svou ruku pustila k tělu, vojáci nad příchodem vysokého důstojníka jen žasli, nečekali ho tu… „Tribune Aurelie, dvojice nováčků se poprala mezi sebou. Zadržela jsem je a chci je potrestat!“ „Potrestejte Vlaarina! Ten si začal!“ ozval se bretonský muž, elf na něj hodil zlé oči, avšak pevné Hadvarovy ruce ho nechaly sedět na zemi. „Rekrut Vlaarin, VZTYK!“ rozkázal tribun Aurelius na elfa, který se neochotně zvedl a držel si rány, „Půjdete se mnou, hned!“ ohlédl se na důstojnici, „Ostatní ať pokračují ve vaší činnosti.“ Žena ve zbroji zasalutovala a rozkázala nováčkům, aby hnuli sebou, mezitím se Erutan ocitl u tribunových boků, které kráčely kamsi do rozbitého tábora. Lehce se ohlédl za sebe a všiml si, jak se na něj Hadvar velice vystrašeně koukal. Měl tušení, že bude s ním zle naloženo. Dvojice vstoupila do důstojníkova stanu, která byla velice hezky ozdobena, mnoho signatur říše a na stolku leželo pár mapek. Tribun se usadil na svou židli a požádal elfa, aby udělal totéž. Z jeho úst se linul nepříjemný dech, plný zlosti a nedůvěry… „Co mám s vámi dělat, rekrute?“ zeptal se ho při usednutí, Erutan neměl odvahu mu hledět do očí, „Jste jen jeden velký problém!“ tato věta ho velice překvapila, „No, nekoukejte na mě tak! Od té doby, co tu jste na zimním cvičení, jsou s vámi jen potíže! Důstojníci vás hodnotí jako „líného srkavce“ a spolubojovníci s vámi raději nechtějí nic mít! Vaše výsledky jsou podle velitelů NEUSPOKOJIVÉ!“ Erutan se zahleděl do země, „CO MI K TOMU ŘEKNETE?!“ Po pár vteřinách se z elfa ozvalo jen několik slov, „Já… já, jen…“ dech se vytratil. „To je vše? Nic víc?“ Erutan už ani nehnul hlavou, jen zarytě mlčel a bránil prolomení vodní hranice, „To je ubohé! Kde je ta vaše hrdost, kterou jsem chtěl ve vás vidět? Kde jsou ta slova, která jsem vám říkal, když jste měl namále? KDE JE…“ „… to není ani třeba říkat, tribune.“ pronesl smutně zuřivě, „Ta slova, která mě tu ještě držela, jsou nenávratně pryč.“ poté se mu konečně odhodlaně zahleděl do očí, „Kde je ten váš slib, že když si na mě bude někdo dovolovat, hlavně důstojníci, že se to bude řešit? Podal jsem už mnoho stížností, žádostí a dovolání, ale VY nic!“ jeho slzy nakonec rozbořily hráz, malé proudy vytekly z očí, „Tribune Aurelie, já to vzdávám… Končím, nechci už mít nic společného s legií!“ „Rekrute! Co si to dovolujete…??“ „JÁ, CO SI DOVOLUJI? SPÍŠ VY, CO SI DOVOLUJETE!“ po těchto slovech tribun pěstí pohrozil Erutanovi a velice hlasitě ho okřikl. Bosmer jen silně mrkl a znova se ohlédl na velitele, „Vidíte… přesně tohle se stane, když zažádám o pomoc. Každý den plivu krev na zem a každou noc si přeji, aby byla má poslední a abych už nikdy neotevřel oči… Jsem tu už několik měsíců, za celou dobu jsem neviděl a ani neslyšel o své rodině. Důstojníci mi dávají nesmyslné rozkazy, vojáci mě bijí a jsou dočasně propouštěni. Ale já nic…“ náhle se zvedl ze židle a namířil si to k východu, do tribuna vjela ještě větší zlost, kterou však stáhl, „Jestli mě chcete zabít… tak do toho!“. Erutan se už chystal sundat onošenou zbroj ze svého těla, avšak tribun ho opět zastavil, „Zadržte!“ přistoupil k němu blíže, „Komu jste dával ony žádosti? Zdejším důstojníkům?“ Erutan kývnul hlavou a pokračoval ve svlékání zbroje, „O těchto informacích jsem nevěděl. To, že jste neměl doposud žádné volno…“ spustil náhle provinile, „To je mi líto… Jestli chcete mít volno a vrátit se na chvíli k rodině, dám vám jej!“ „Nepotřebuji volno, když už tu nechci být, tribune!“ hrdě pronesl, „Volno získám natrvalo, jen co sundám zbroj!“ Tribun na něj hleděl a cítil z něj kromě potu a zlosti také odhodlání, kdesi schované v srdci, „Vím, že to není pro vás snadné. A jak se zdá, tenhle výcvik je na vás příliš těžký…“ Erutan chtěl už odporovat, ale nedostal se ke slovu, „Pamatujete si, rekrute, jak jsem vám chtěl před časem dát jistou nabídku, ale nakonec jsem jí stáhnul?“ Erutan kývl souhlasně hlavou, „Mohl bych vám to nabídnout znova, ovšem, pokud chcete být stále legionářem. Já vím moc dobře, že po tom toužíte.“ elf se ho zeptal, co má na mysli, „Prvně mi ale řekněte, jestli se chcete opravdu vzdát snu, kvůli skupince nepříjemných lidí?“ „Nezbývá mi nic jiného, pane.“ „Víte,“ spustil nečekaně tribun, „mohl bych vás převelet k jiné skupině s jiným zaměřením. Ale musím vás varovat! Nebude to blízko a tu nabídku vám dám pouze jednou.“ „Převelet? K jiné skupině?“ rozzářily se mu oči, „Já-já bych to bral! Když už tu nebudu muset být s nimi!“ rázem však jeho nadšení opadlo, když se doslechl přesně, kam by byl převelen a na jak dlouho. S mrazivým pocitem v zádech se musel rozmyslet hned, podle císařských slov, nabídka trvala jen posledních několik dní. A příprav bylo mnoho… „Já… si to musím rozmyslet, tribune. Tohle mění situaci! Chci být legionář, ale… takhle daleko?“ „Je to jen na vás. Musíte se rozhodnout. Hned.“ Po pár vteřinách přemýšlení se Erutan ozval, „Tribune, předtím, než vám sdělím své rozhodnutí, chci vás požádat o týdenní dočasné propuštění…“ Marvelin Aurelius pozvedl jedno obočí a naslouchal mu, „Chci se vrátit domů, vidět se s rodinou a připravit se… na svatbu!“ Čtveřice uprchlíků z Falkreathu vyčkávala v lesíku a všichni se obávali toho nejhoršího, že budou odhaleni a popraveni. Ceranna se zuřivou náladou stále vyhlížela na palouček, kde se to rojilo altmerskými vojáky s pochodněmi. Orsimerka Graš sledovala okolí a tiše plánovala, co by mohla říct svým zachráncům. Erutan se zahleděl na Serafa, který si v poklidném sezení všiml jeho zranění na ruce a rozhodl se mu ji vyléčit. „Pánové, kašlete na to!“ ozvala se náhle Ceranna, „Thalmoráci mířej k nám! Musíme zmizet, hned!!“ „Za mnou, zachránci,“ mávla na ně orsimerka, „půjdeme do Dušnik Yalu, tam budem v bezpečí!“ Seraf namítal, že musí ošetřit bosmerovu ruku, ale obě ženy naléhaly, aby toho nechal a připravil se k ústupu, s čímž nakonec souhlasil. Erutan ho ujistil, že do té doby neumře a bude se snažit přežívat. Graš zavelela skupince, aby jí následovali, tiše kradmými pohyby překonávali lesní překážky a během pár chvil se dostali dost daleko od původního místa. Jen letmo se otočili za sebe a lehce si oddechli, právě na jejich pozici dorazili vojáci a prohledávali okolí. Graš neustále pronášela, že si musí pospíšit a nikde se nezastavovat, nebo je najdou. Neosvětlená cesta byla velice daleká a obavy z neúspěšné záchrany velice rychle rostly. Čím více se od nich vzdalovali, tím více si všímali ve svém okolí mnoho dalekých pochodní a neustálého křiku. Jaké překvapení se dostavilo, když náhle Erutan padl bezvládně k zemi, naštěstí si ho dunmer všiml a popadl ho za zdravou končetinu a nesl ho na rameni… Po kamenné cestě, vedoucí skrze lesy, poklidně kráčela dvojice rudých vojáků a mířila kamsi na jih. „Jseš si jistý, Erutane, že to opravdu chceš? Víš, na svatbě jsem nebyl už dlouho…“ „Jsi jediný, komu nejvíce věřím v naší skupince. A navíc, pomáhal si mi kdykoli, Hadvare! Tohle ti zkrátka nemůžu…“ Hadvar ho rázem ujistil, že ví, co má na mysli. V zápětí sešli z cesty na pěšinku do lesa, která vedla kamsi do kopce a kde se tyčil malinkatý domek. Hadvar se zeptal svého přítele, jestli jsou na místě, což mu elf potvrdil a zhluboka se nadechl. Vyšli kopeček plný stromů a křoví, jejich oči spatřily velice hezky zdobený dům s bohatou zahrádkou. Na žebřinách žebříku postával starší muž a lehkými balíky slámy zadělával díry, které se během některých dní vytvořily. Pod ním postávala mladičká dívka, držíc žebřík a radící, kde ještě vidí nějakou škvíru. Jen, co oba vyšli, děvče se letmo ohlédlo na stranu přicházejících a nevšímala si jich… Však si hned uvědomila, co viděla a znova se otočila… s ústy u brady zírala na bosmera a norda. „ERUTANE?“ křikla nadšeně a lehce zatřásla se žebříkem, aby si ho všiml i onen muž, „Otče, podívejte! Erutan se vrací!!“ Bez čekání se rozeběhla v krásných pracovních šatech k muži ve vojenské uniformě a rychle mu přistála na hrudi. Jen těžké plesknutí šatů o zbroj se ozvalo do okolí a pevné objetí se dlouho nepouštělo. Oba merové se v té chvíli lehce rozbrečeli radostí i steskem, žena ho líbala jako divá a hladila po tváři. „Jsem tak rád, že tě zase vidím, moje Leneri!“ objal ji znova a ještě pevněji. „Já už myslela, žes tam zůstal na věky!“ se slzami pronášela nahlas, mezitím k trojici přistoupil Erutanův otec, který nevypadal nadšeně, Leneri se od něj odtrhla, „Proč jsi mi nepsal dopisy? Víš, kolik jsem ti jich napsala?“ „Nedostal jsem žádný… odpusť.“ zahleděl se smutně do země, „I já jich tobě napsal mnoho… dostalas nějaký?“ dívka jen zakroutila nesouhlasně hlavou, bosmer hodil vinu na kurýry, po kterých posílal psaní. „Jsem rád, že ses tu také po dlouhé době ukázal, můj synu.“ s lehkým úšklebkem se zadíval muž na Erutana, „Lepší dobu sis nemohl vybrat.“ „Otče…“ odpoutal se od dívky a potřásl si rukou se svým rodičem, „Rád tě vidím!“ poté si náhle uvědomil, že tu není sám a ukázal na Hadvara, které ho představil a jim se uklonil. „Proč přicházíš, synu? Dostals smutnou zprávu od Leneri?“ Erutan neměl tušení, co má na mysli, oba domácí se velice smutně zahleděli a s melancholickým tónem pronášeli jistou skutečnost. „Tvá matka je těžce nemocná… Umírá.“ „C-c-c-ože?!“ vyděsil se a žádal je, aby ji viděl, což mu zatím nedopřáli, i Hadvar zesmutněl. „Proč tu teda jsi? Máte snad někde poblíž rozbitý tábor?“ Erutan mu řekl o dočasném propuštění a touze vidět zase rodinu, poté znova požádal, zda by mohl vidět nemocnou matku. „Nejspíš jste šli celou cestu hladoví. Pojďte dovnitř!“ požádala je Leneri a nechali se vést do malého domku. Uvnitř velice skromného domku uviděli oba vojáci na posteli ženu, jež spala pod hromadou pokrývek. Syn k ní přistoupil a doufal, že se aspoň na chvíli probudí, což se nestalo. Od otce se doslechl, že je již v takovémto stavu přes měsíc a nikdo nevěděl, co s ní je. Dokonce sháněli místní mastičkáře a felčary, aby zjistili její stav, leč ničeho se nedočkali. Ale ujišťovali ho, aby se netrápil, i když jí viděl v takovém stavu. Čtveřice se posadila ke stolu, na kterém postávala miska s jablky. Všichni čtyři smutně hleděli na sebe, až se opět Erutanův otec zeptal, proč přišel. „Já… chtěl jsem, aby to bylo překvapení, jak pro matku, tak i pro tebe otče… a Leneri. Ale… vzhledem k tomu, co tu vidím…“ „Erutane, to je dobrý.“ chytla ho za ruku dívka a hladila mu jí, „Nám taky trvalo, než jsme se s tím smířili.“ usmála se na něj, „Tak povídej, co máš na srdci?“ Voják vydechnul, sáhl do kapsy a cosi uchopil a držel pevně v zavřené dlani, „Můj pravý důvod, proč tu jsem i s mým přítelem z armády… Huh…“ nadechl se pořádně, slezl ze židle a přiklekl si před dívku, která nechápala jeho počin, „Stýskalo se mi po tobě každý den a noc… A já to už nemohl vydržet. Našetřil jsem spoustu peněz, abych mohl udělat něco, co jsem měl udělat už dříve…“ otevřel dlaň, děvče s rozzářenými oči spatřila amulet Mary, který jí ukázal ze všech stran, „Moje nejmilovanější Leneri…“ natáhl pod její bradu ruku a čekal na její reakci, „Vezmeš si mě?“ Její rychlá reakce byla jasnou odpovědí… ani ne do vteřiny se mu vrhla kolem krku a s radostnými slzami pronášela své štěstí. Erutan rychle dodal, že je obřad již domluvený na příští dny a jeho přítel jim bude dělat svědka. Celé menší setkání bylo zakončeno krásným polibkem a úsměvem na tvářích… Ve Skyrimu se probudilo slunce k životu, čtveřice uprchlíků překonávala terén, plný divokých nepřátel a hustého porostu. Za několik hodin se konečně dostala na cestu pod mohutnou tvrzí, jež hlídala hranici Plání a Bílého Průsmyku. Ale postup do orkského tábora nebyl vůbec klidný. Cestou se uprchlíci střetli s thalmorskou hlídkou, před nimiž obtížně utekli. Byť zemřelo několik zlatých vojáků, čtveřice černo-hábitníků je pronásledovala. Graš se obávala, že je nesetřesou a doženou je, Ceranna každou chvíli natahovala tětivu svého luku a hlídala jim zády. A oba elfové měli své síly zcela na pokraji. Jenže se nemohli zastavit, to nepřipadalo v úvahu. „Jak… je to… daleko… do té osady?“ ptal se udýchaně Seraf orčice. „Už jen kousek! Překonáme most, vyběhneme vršek a už tam budem! Vydržte!“ Náhle se zezadu ozvala Ceranna, která lehce proklínala, „Zatraceně! Mám poslední dva šípy!“ schovala se za jeden vyčnívající kámen a hleděla do dáli, její oči se zamračily, „A sledují nás ještě tři další!“ „Graši, musím si odpočinout… Už nemůžu dál… běžet…“ naléhal Seraf na vůdkyni, která byla proti. „Tak ho vezmu, já ještě nějakou sílu mám!“ Graš nahodila bezvládného bosmera na rameno, „Nebo se můžem do nich pustit a zabít je!“ „Blbost!“ křikla střelkyně, „Sledují nás čarodějové. Jeden blesk a je po nás!“ Na pár vteřin se všichni zastavili a přemýšleli, co udělají, náhle se Erutan velice slabým hlasem ozval a prosil je, aby ho nechali na místě. Chtěl jim dát náskok. „Dost blbej nápad, Erutane!“ pronesl Seraf. Orčice se bez varování rozeběhla k mostku a dvojice zachránců nechápala její počin. Oba se nakonec rychle přidali k utíkající, čaroděj stihl seslat na zem jednu kouzelnou výbušnou runu, která mohla zdržet pronásledovatele. Mezitím se zbývající trojice brodila poklidným tokem na protější stranu cesty. Neváhal, přidal se k nim a za malý moment, kdy mu nateklo do bot, zaslechl za sebou výbuch kouzla a něčí křik. Kouř halil místo výhledu a tak získali skvělou příležitost se schovat do nejbližší jeskyně, která se v okolí nacházela. Graš vstoupila dovnitř i s polo-mrtvým elfem, opatrně ho položila na zem. „Jseš si jistá Graš, že budem tady v bezpečí? Nenajdou nás tu?“ zeptal se jí Seraf. „Ať už jsme, kde jsme, kdybychom běželi po cestě, dostihli by nás.“ zahlásila Ceranna, „Můžem tu nějakou chvíli zůstat.“ „Ti thalmoři nejspíš půjdou do mé osady. Snad kdybychom ho dali do kupy, mohli bychom je zastavit!“ Seraf nabral po chvíli sezení jisté síly pro čarování. Přesunul se k umírajícímu tělu a pustil se do kurýrování. Rána na ruce byla obrovská, Graš s hlubokým nádechem pozorovala záchranu života, avšak střelkyně popadla zbraň a vyšla ven hlídat vchod. Velmi dlouho trvalo, než se elfova ruka zcela zahojila, avšak jeho tělo díky tomu velice zesláblo. Seraf se tvrdě posadil na zem a taktéž vzdychal unaveně. Mezitím se střelkyně vrátila od vchodu s dobrou zprávou, nikoho v okolí neviděla. V té chvíli Seraf navrhl, aby se spíš vrátili na základnu, než do onoho orkského tábora, který mohl být napaden, žena s ním souhlasila. Oba dva hleděli na sebe, avšak byli vyrušeni probuzujícím se elfem, který nechápal, kde se nachází. Seraf mu hned vše vysvětloval, jak během útěku omdlel a málem vykrvácel, bosmer se jen lehce zasmál a dodal, že už málem potřetí umřel. Pokoušel se postavit na nohy, což mu nejprve nešlo, ale nakonec se s pomocí přítomných dostal na nohy. Vzápětí se vrátila Graš s plnou náručí svíticích hub. I když jim moc nechutnaly, Graš je uklidňovala, že se v nouzi dá pozřít vše. Sice se jim lehce zvedl žaludek, ale zahnali hlad. Orčice si oddechla a už se nemohla dočkat, až dojdou do její vesnice. „Nezlob se, orčice, ale to není dobrý nápad!“ ozval se Seraf, Graš se na něj zahleděla nepřívětivě „Jestliže nás elfové stále hledají, nejspíš půjdou i tam! To je sebevražda! Musíme se vrátit zpátky.“ „Tak moment! Ještě před chvilkou jste byli pro návrh jít do mé osady… A teď už ne? Zatraceně, vždyť tam jsou mí lidé! Musíme je varovat!!“ naléhala. „Má pravdu…“ ozval se z ničeho nic Erutan a všichni se na něj překvapeně zahleděli, „I oni nám mohou pomoct!“ sebral ze sebe veškerou sílu a chystal se k odchodu, „Jdeme!“ „Zadrž!“ zastavil ho dunmer, „Ty se chceš nechat zase zabít? Já už tě zachraňovat nebudu!“ Na to mu už bosmer neodpověděl, před východem z jeskyně se rozhlédl do okolí a když nikoho nespatřil, přivolal si Graš, aby ho vedla. S radostí a nadšením mu hlasitě pronášela, kudy se bezpečně dostanou do oné osady, oba stíny na sebe nevěřícně hleděly, až se nakonec neochotně přidaly k druhé neodbytné dvojici. Čtveřice vyběhla z jeskyně do přírody, na kterou pražilo Slunce jak o závod. Graš cestou vyprávěla, kudy musí jít, aby se dostali na místo a zároveň děkovala zachráncům za vysvobození z Falkreathu. Erutanovi chvíli trvalo, než nabral sílu do končetin. O několik desítek minut se přiblížili k hrobce, kde ale Graš přinutila všechny zastavit. Ceranna k ní nechápavě přiběhla, i začala pátrat po důvodu, však orčice jí jen naznačila, aby byla tichá. Vzduchem se nesl bojový pokřik a slabé řinčení čehosi s nádechem ohně. Vytušila, že se děje něco zlého, opět zavelela, aby jí sledovali. Tentokrát vyběhla do kopečka mezi skaliska, kterými mířili směrem k osadě. O moment později se zachránci schovali za velkými skalami a jen lehce vykoukli ze skrýše, která nabízela nehezký pohled. Před nimi se rozprostírala skutečně dřevěná palisáda, chránící svobodné orky před světem… Jenže na obou stranách hradby bojovalo mnoho thalmorských vojáků proti menšině zelených lidí. Se zuřivým odhodláním a neuvěřitelnou odvahou se orsimeři bránili proti tak velkému náporu. Ve skupině zachránců si Graš stoupla a nechápavě hleděla na příšernou scenérii, kdy elfí čarodějové zapalovali hradby a vraždili každého obránce, který se jim dostal pod ruku. „Néééé!!“ křikla smutně a chtěla vyběhnout z úkrytu jim pomoct, avšak elf jí na poslední chvíli zarazil a stáhl zpět za kameny, „Musíme jim pomoct! Pusť mě! Nemůžou to zničit!!“ v očích měla již slzy. „GRAŠI, DOST!“ křikla Ceranna, „Nemůžem jim pomoct! Podívej se, kolik nás je!“ „Ale, vždyť je překvapíme!“ bránila se, „Podívej, vždyť jich je jen pár!“ „Já nemám šípy, Erutan nemá dýky a Seraf je na pokraji svých sil!“ hájila se střelkyně, „Když zaútočíme, JSME VŠICHNI MRTVÍ!!“ „Souhlasím s Cerannou,“ ozval se Seraf, „v téhle chvíli nemáme šanci na úspěch!“ „Musíme zmizet, dokud bojují!“ navrhl Erutan a čekal na reakci ostatních. Graš se rozzuřila, chtěla se vrhnout na pomoc, ale byla opět silně zadržena oběma mery. Smutný pohled se jí naskytl, když si všimla mrtvol svých přátel na hrotech dřevěné hradby a vycházejícího vůdce se sekerou v ruce, jenž se vrhá bezhlavě po skupince vojáků. Všichni moc dobře věděli, že tohle nemůže dobře dopadnout. Graš se snažila vyvléknout z elfího sevření, ale Erutan se jí přesvědčoval, aby je poslechla. Dodal, že pokud se půjde obětovat, její záchrana ve Falkreathu byla zbytečná. Naposled se zmínil, aby zvážila své rozhodnutí, protože s nimi by byla v bezpečí. Orsimerka si rychle dávala si vše do kupy, nakonec se rozhodla s nimi zůstat. Ceranna zavelala rychlý ústup, kde se nikdo nesměl zdržet nebo zastavit. Všichni naráz vyběhli z úkrytu pod kopec na cestu a bez zastavení mířili k dwemerské věži, která se jako jediná v okolí tyčila. Graš a ani Erutan nemohli uvěřit, že učinili tak velké a smutné rozhodnutí, kterého se chtěli vyvarovat. Ovšem za cenu života se jim to vyplatilo… Když zapadalo slunce, dostali dostatečně na sever, kde bylo bezpečno. Celá unavená čtveřice se zastavila na vrcholku mohutných skalisek Plání, které byly blízko hranic s Bílým Průsmykem. Všichni se divili, že i přes veliké trable zvládli tak náročnou záchranu a úprk před nejhorším nepřítelem, jakého si mohli jen představit. Před nimi se rozléhala planina, odkud bylo vidět krásně na vysoký most, vedoucí přes řeku Karth, jehličnaté stromy dodávaly potřebný úkryt před špatným zrakem. Náhle se u jednoho stromu zastavila Graš a velice hlasitě se rozbrečela, pořád si dávala za vinu smrt svých společníků v osadě. Hned na to k ní přiběhla Ceranna a snažila se jí utěšit, což se jí trochu dařilo. „Pánové, na chvíli si tu odpočinem.“ pronesla žena a vzala kousek stranou Graš. „Tohle byl neobyčejný den, co? Erutane?“ prohodil Seraf, když prošel okolo elfa, jenž ho částečně nevnímal, nemohl odtrhnout oči od ženy s lukem na zádech, „Opravdu jsi myslel, že zachráníme její vesnici?“ „Podívej, Serafe, málem jsem vykrvácel a skoro mi to nemyslelo.“ odvětil trochu protivně a opět zamířil oči na ženu. Dunmer se zahleděl stejným směrem a došlo mu, na co právě myslí, „Odvážná žena, viď?“ „Kdo? Graš?“ zeptal se Erutan, „Jo… je odvážná. Až moc.“ „Nemyslím orčici…“ bosmer se zamračil v obočí, „Neustále se díváš na Cerannu. Nespouštíš z ní oči a po každé, když se na tebe podívá, hledíš jinam!“ chtěl mu již vyvrátit myšlenku, ale nedal se, „Tobě se líbí, že?“ Poraženecky vydechl, „Jo, máš pravdu, Serafe… Je tak krásná!“ „Bylo mi hnedka na Pláních jasné, proč jsi chtěl, aby šla s námi. Má pěkné tělo, zdravého ducha…“ „O to mi nejde, Serafe!“ dunmer se tiše zasmál, až si Erutan uvědomil, co vlastně řekl, „Vlastně… Huh… Jo, máš pravdu… Chtěl bych s ní strávit nějaký čas! Líp se poznat a tak… Chápeš, ne?“ elf jen kýval hlavou, „Jenže, huh… nevím, jak jí mám naznačit, aby se mnou chvíli zůstala. Nebo já s ní.“ Seraf se chytl za bradu a zamyslel se, „Hmm, být na tvém místě a kdyby tady byla nějaká dunmerka, která by se mi strašně… ale vážně strašně líbila, já bych jí vzal na nějaké pěkné místo. Krásná vyhlídka, pár lahví vína a máš jistotu, že něco vyjde.“ poté mu ukázal prsty, aby ho následoval. Oba vylezli na skálu, z onoho místa ukázal na jih, na dalekou zříceninu, kterou lehce míjeli. Doporučil mu, aby se s ní dostal právě tam, na vyhlídku „Čtyř lebek“, které mělo krásný výhled na řeku i cestu pod nimi. Erutan mu poděkoval za radu a požádal ho, aby si tohle nechal pro sebe. „Spolehni se, sero. Tvé tajemství je zároveň mým.“ ujistil ho a vrátili se zpět k ženám, Graš se již uklidnila a lehce vyprávěla poznatky o věštci, které zajímaly hlavně Cerannu. Jakmile se k nim připojili, vydali se opět na cestu. Mezi bytelnými zdmi postávali služebníci boží, v předních lavicích seděl Erutanův otec, Hadvar a před oltářem postávala ve velmi nádherných venkovských šatech Leneri, která byla upravená jako opravdová bosmeří princezna. Kněz před skupinkou lidí vyčkával netrpělivě, neustále si listoval v knize o „Devíti bozích“ a občas se zahleděl na dunmeří služebnici, která byla také přítomna. Jeho zrak si všiml nervozity a obavu v dívce, která stála osamocena před oltářem. „Váš muž… přijde vůbec?“ zeptal se opatrně kněz. „Určitě přijde! Domlouval svatbu… Musí přijít!“ naříkala lehce Leneri a doufala, že se Erutan objeví ve dveřích. „Víte, rád bych vás oddal, paní… Avšak… my bychom správně měli už zavřít chrám. Je již pozdě…“ „Dejte nám ještě…“ chtěla dopovědět elfka, avšak dveře chrámu se náhle otevřely a do nich vstoupil Erutan ve zbroji, leč tvář měl upravenou. Rychle předstoupil před oltář, jeho otec a Hadvar se pevně usadili a čekali, až ceremonie začne, „Omlouvám se za zdržení, otče, musel jsem ještě zařídit ubytování…“ Leneri ho lehce chytla za ruku a pohladila mu paži, „Ale stihl jsi to! A to je hlavní!“ opět se na něj usmála, Erutan si až teď všiml, jak to jeho budoucí ženě náramně sluší a přede všemi jí to pochválil. Kněz se pustil do obřadu, začal mluvit o Marině lásce a o pohledu na svět mladých lidí, kteří si dokážou najít lásku i za takto pochmurných dní. Než se stačil dostat k důležité části, Erutan ho přerušil. „Otče, promiňte, že přerušuji vaši řeč. Ale chtěl bych říct něco své lásce… Před oddáním.“ kněz mu gestem dal prostor k vyjádření, Erutan se zahleděl pořádně do očí své milované, „Leneri, od té doby, co jsem tě poznal u jezera, jsem si každý večer přál být s tebou. Věděl jsem, že mi budeš oporou v jakékoli situaci…“ nadechl se, „Na oplátku, tady přede všemi ti chci slíbit na svůj život… Ať se s námi stane cokoli, ať budeme kdekoli, a ať už bude s námi Kynareth či někdo jiný, pro naši lásku tě budu chránit a milovat tak, jak to dělal i můj otec s mojí milovanou matkou! Jsi pro mě to nejdůležitější v životě… Miluji tě!“ Leneri jeho řeč opětovala sladkými slovy a chytla ho za ruku, kněz pokračoval v řeči. „Ehm, tak tedy… Přejete si býti svázáni láskou TEĎ… a NAVŽDY?!“ Oba účastníci se na sebe usmáli a současně vypustili z úst, „ANO, TEĎ A NAVŽDY!“, kněz se rychle zahleděl na svědka Hadvara, který jen kýval hlavou a usmíval se. Čtveřice uprchlíků byla téměř na konci svého putování. U zasněžených hor za Dračím Mostem uprchlíci zaznamenali, že jim někdo chybí. Jakmile se zastavili a otočili se, viděli udýchanou Cerannu, jak postává u stromu a přímo na ně hledí. „Dál už běžte sami! Já mám ještě nějakou práci…“ Než se stačila otočit a odejít pryč, přiběhl k ní Erutan s čímsi na srdci, zbylí dva doprovázející pomalu kráčeli kupředu, „Ceranno, počkej!“, nordka se zastavila a zeptala se ho, co potřebuje, „Heleď, měl bych na tebe prosbu…“ rychle zauvažoval nad vhodnými slovy, které ho napadaly, „Víš, mohli bychom se zítra večer sejít u vyhlídky Čtyř lebek? Potřeboval bych s tebou mluvit!“ Žena z jeho slov byla na vážkách, „Proč mi to neřekneš hned tady?“ „Jde o… Sigdise. Nemůžu o tom mluvit tady mezi „Stíny“.“ zadíval se do jejích očí a nemohl se od nich odtrhnout, „Je to velmi důležité…“ „Hmm, tak dobrá. Sejdem se tam!“ Ceranna se rozeběhla kamsi zpět do přírody a Erutanovi spadl kámen ze srdce, setkání s ní začínalo být čím dál víc reálnější. Po pár hodinách dorazila trojice k jeskyni, nadechla se pořádně a vstoupila dovnitř. Vně jeskyně byl život v plném proudu, děti si procvičovaly údery a švihy dřevěných zbraní. Skupinka nordů a bretonců seděla u rozdělaného ohně a z loutny vyhrávaly neznámé melodie. Byť příchozí zamířili na vrchol jeskyně, daleko nedošli. Samotný vůdce i se svým zástupcem Björnem postávali kousek od ohně a nad něčím debatovali. Jakmile si jich všimli, pomalu k nim kráčeli. Dunmer ohlásil příchod, který však vůdce nezajímal, „Kdo to je a co tady dělá?!“ zeptal se bez emocí. „Jsem Brorag gra-Graš,“ uklonila se před mohutným nordem, „tihle dva muži mě zachránili před popravou ve Falkreathu. Jsem jim neskutečně…“ „COŽE JSTE UDĚLALI?!“ zeptal se rázně, „Vy jste narušili popravu?“ Erutan mu potvrdil domněnku, „Vy… hlupáci! Takhle nás budou akorát hledat!“ „Ví o věštci!“ křikl z ničeho nic Erutan, Sigdis rázem sklapnul, „Ví něco o něm… a je odhodlaná s námi bojovat proti nim!“ Sigdis hejknul na orčici a požádal jí, aby ho následovala, oba poodešli stranou, Björn přistoupil blíže ke dvojici merů, „Takže jste rozvířili klidné vody… Hmm, to není dobré.“ „Aspoň jsme ukázali Thalmoru, že naše boje ještě neskončily…“ pronášel s klidem dunmer. „Pravda… No nic, pánové, běžte si odpočinout! Máte toho mnoho za sebou.“ Björn od nich odešel k vůdci, dunmer se uklonil Erutanovi a poděkoval mu za jeho společnost, poté se odebral kamsi do tábora a mladý bosmer zůstal nechápavě stát na místě. Přemýšlel nad časem, co podnikne, než uplyne následující doba před setkání s ženou v Pláních, nakonec se rozhodl odejít do ústraní k jezírku, kde se opět opřel o strom a s pohledem na vodu si otevřel lehce rozervanou brašnu s deníkem, kde nalistoval na další stránky. „25. provosev, 4V 200 A je to tady… Den, ve který jsem nedoufal, že se vyplní. Dost dlouho trvalo, než mě dočasně propustili a já mohl odejít za svou rodinou a hlavně za Leneri… Dost jsem se bál, aby to vyšlo, ale podařilo se! Dneska jsme měli svatební obřad a já… už jsem jejím mužem… U Kynareth! Ještě teď tomu nemůžu uvěřit, že jsme manželé… Ale zaráží mě pomyšlení… jak vysvětlím své milované, že od ní zase odejdu a na pěkně dlouho? Co když už se nevrátím? A pokud ano, bude mě stále milovat? Strašně se obávám její odpovědi…“ Jen, co přečetl poslední slova, vybavila se mu vzpomínka na nejkrásnější večer v životě, ovšem s hořkým nádechem… Bylo již dávno po obřadu, mladí merové leželi v posteli na pokoji místní krčmy osamoceni a zcela nazí, pouze přikrytí lehkou dekou. Oba se usmívali, dívka mu s hlavou na jeho hrudi lehce bubnovala po svalech, které se mu během výcviku vytvořily. Erutan jí neustále hladil po vlasech, nemohl skončit s hrátkami a v duchu pronášel, jak je šťastný, že učinil dlouhodobý plán. „Škoda, že už musel tvůj otec jít… Vždyť tu mohl zůstat.“ pronášela tiše. „Má jistě strach o matku… Já ho chápu.“ hluboce vydechl, „Dost… mě překvapilo, že mě uvítal v dobrém.“ „Ten tvůj odchod nebyl zrovna nejpříjemnější a nebyli jsme z něj nadšení…“ podívala se mu do očí, „Ale vrátil ses! A to už něco znamená…“ vrátila hlavu zpátky a zavrtěla s jeho tělem, „Už se nemůžu dočkat, až se vrátíme domů a založíme konečně rodinu! Tak jsi přeci výcvik zvládl!“ Po jejích slovech se elf lehce oklepal, ještě štěstí, že se děvče na něj neotočilo, protože se mu čelo orosilo. V hlavě mu kolovaly myšlenky, co má říct, jestli přiznat částečnou či celou pravdu, nebo zda má zcela lhát. Elfka se na něj otočila, jeho výraz jí lehce vyděsil, vyptávala se ho, co se děje, proč se nesměje… „Leneri…“ zhluboka se nadechl a silně mrkl, „musím ti něco říct.“ Dívka zcela ztuhla, došlo jí, že se dozví něco špatného, „Co… co se děje?“ Erutan se na ní zahleděl se smutným výrazem, v jeho očích se lehce lámala vodní hranice a každou vteřinou se bál, co vypustí z úst, „Leneri… huh…“ nabíral těžce dech, jako by měl kámen na hrudi, „Oni mě přeložili…“ nechápala ho a znova se zeptala, co má na mysli, „Přeložili mě, kvůli skvělým výsledkům, pryč ze Skyrimu. Pozítří mi končí volno a hned na to odjíždím pryč.“ Leneri zvolala vystrašeně, kam má namířeno, „Do Chorrolu, v Cyrodiilu…“ když se však doslechla, na jak dlouho, mráz jí vyběhl po zádech a do veselých očí se dostal smutek, „Na tři roky.“. Záhy se k němu přitiskla a rozplakala se s nářkem a vzlykotem. Její srdcervoucí smutná slova, jak si nepřeje, aby jí znova opouštěl, ho velice zraňovala. Přitiskl si jí k sobě pevně a snažil se jí utišit, leč se mu to nedařilo. Novomanželka ho žádala, aby ono přeložení přerušil a vrátil se domů natrvalo, s tím ovšem Erutan nemohl nic zmoct. Za dívčího vzlykání a smutného dechu si bosmer uvědomil, že právě zničil svou řečí tak krásný večer jejich života. Bylo mu na blití… Se smutným zrakem se zatřásl a knihu raději zavřel, nemohl si připustit, že opravdu udělal to, co se právě dočetl. Deník zandal zpátky do brašny a tiše si přál, aby tyto smutné vzpomínky rychle zmizely, leč se tak nestalo. Stále přemýšlel, proč jí musel lhát. Proč jí neřekl, že se mu vůbec nedařilo a že o přeložení zažádal sám? Miloval ji mnohem víc, než svůj život, přesto jí dokázal lhát… V posledních chvílích nechal zavřené oči, ruce si dal na prsa a usnul tak tvrdě, jak jen mohl. Spal předlouho, zůstal jako skála sedět a ani se nehnul, v hlavě si snažil udělat pořádek a stále doufal, že toto byla jediná zlost, kterou způsobil svým blízkým. V hlavě se mu přehrávala vzpomínka, jak pomalu odcházel z domova, v doprovodu Hadvara, který se neustále usmíval. Poslední zamávání na Leneri a čistý obraz se rozplynul… Oči se probudily do reality, hned spatřil, že většina těch, co odpočívali, konaly různé činnosti, od štípání dřeva, po lehké cvičení se zbraněmi. Všiml si, jak si Seraf, opět něco čte. Zvedl se ze země, v žilách ucítil novou sílu, tělo bylo odpočaté, avšak hladové. V tomto stavu došel k dunmerovi, jenž se na něj usmál a zeptal se ho, čeho si žádá. Bosmer chtěl jen vědět, jak dlouho spal a jestli není potřeba něco udělat, naštěstí mu sdělil jen dobré zprávy. Když se však doslechl, jak dlouho spal, oklepal se a uvědomil si, že má nejvyšší čas vyrazit. Začal vyděšeně bláznit a už se sháněl po nějakém alkoholu, který by si vzal s sebou, Seraf ho však zastavil a prozradil, aby si došel do jeho stanu, sám mu připravil ony věci. Nemohl uvěřit dunmeří ochotnost, poděkoval mu a vyrazil pro zásoby. Cestou si ze stolku u ohně vzal kus masa a jedl, u stanu popadl velice rychle tornu a vyběhl z jeskyně jak vítr na moři. V hlavě si přál, aby se mu toto setkání podařilo. Venku se slunce lehce vznášelo nad západní stranou hor, Erutan běžel skrze přírodu a dával si pozor na altmeří hlídky, které tu operovaly. Skrze Dračí Most se dostal snadno, už si pomalu říkal, že toto je jedno z nejjednodušších míst, přes které lze překročit bez potíží. Za pár hodin se dostal do kopců, kde se v minulém dni na chvíli čtveřice uprchlíků zastavila. Odtamtud se rozeběhl směrem k vyhlídce, za několik momentů doběhl vyčerpán na místo a tiše si přál, aby skutečně dorazila. Sedl si na jeden z blízkých kamenů, sundal tornu a vytrvale vyčkával na místě. V komnatě Chmurného hradu posedával nad rozepsanou listinou tribun Marvelin Aurelius a rekrut Erutan Vlaarin, jenž sděloval svému nadřízenému veškeré informace, které zapisoval na listinu. V místnosti postávali další dva vysocí důstojníci, kteří ho neměli zrovna v oblibě. Rekrut s úsměvem hleděl na ruku, jež psala doporučení veliteli v Cyrodiilu a tiše doufal, aby mu jeho rodina za další útěk odpustila. Marvelin Aurelius už chtěl dokončit psaní, však náhle se dveře hradiště rozletěly, jako by vrazil prudký vichr a ve dveřích se objevila udýchaná stráž… „NÁŠ VELEKRÁL JE MRTEV!!“ Jen malinkatou chvilku byli všichni jak z kamene, „COŽE?! U Osmičky!“ ozvali se důstojníci a nikdo nemohl uvěřit slovům, které zaslechli. Ihned se ho vyptávali, jak se to stalo, ovšem po odpovědi byli jak opaření. „Ulfrik Bouřný Háv vtrhl do Modrého paláce a zavraždil ho!“ „Chytli jste ho?!“ křikl tribun Aurelius. „Ne, pane! Strážný Roggvir mu otevřel bránu a on ujel z města pryč. Nestačili jsme ho dohnat!“ Tribun zrudl, ohlédl se na Erutana, který byl taktéž vyděšen ze zprávy, „Důstojníci, svolejte všechny jednotky! Musíme toho BASTARDA chytit!!“ „ANO, PANE!“ zvolali oba vyšší vojáci a rozeběhli se ven z hradiště. „Vy, strážný, doveďte mě k tomu zrádci! A najděte mi kapitána Aldise!“ strážce pokynul hlavou a odešel, „Rekrute Vlaarine, vzhledem k této nečekané situaci, musím vaše přeložení odložit…“ „Můj veliteli, ale…“ jeho řeč však přerušil, vražda velekrále byla momentálně důležitější, jemu rychle sdělil, aby se hlásil na nádvoří, „Ale pane, já už jsem připravený na odchod! Vždyť…!“ odpovědi se od něj nedočkal, s rozzuřeným hlasem vyběhl z hradiště, Erutan stál jak opařený… Na nebi tančila krásná modro-fialová polární záře, elf byl celý v úžasu z tohoto pohledu. Na chvíli se zahleděl do vzduchu a neuvědomoval si, že někdo může být v jeho okolí. Jaké překvapení pro něj bylo, když se za jeho zády ozval ženský hlas. Opravdu dorazila, bylo však na ní vidět, že má na spěch, chtěla od něj co nejrychleji získat informace. Než jí začal vyprávět o jejím bývalém vůdci, přitakal jí, aby si přisedla k němu a jen na chvíli se zahleděla do nebe. Ceranna ho nechápala, co má za lubem, ale učinila tak, kousek od něj si sedla a doufala, že už začne vyprávět. Erutan jí však prozradil jen to, co už dávno věděla, že jí Sigdis nevěří a že nedoufá v návrat. Byla lehce vytočena, očekávala něco důležitějšího. „Odpusť, ale Sigdis nebyl vlastně tím důvodem, proč jsem tě chtěl tady…“ polkl slinu, „Poslyš, v posledních dnech jsme bojovali po boku, včera jsme dokonce utekli mocnářům z chřtánu! To by chtělo trochu… oslavit, ne?“ „Děláš si srandu?“ ostře na něj spustila, ale Erutan jen zakýval hlavou a z torny vytáhl lahev vína a korbele. Po několika delších minutách si oba ve veselé náladě připíjeli a zapíjeli vše, co dostali do úst. Jeho menší plán se sblížením se začínal dařit. Od Ceranny se doslechl, že kdysi bývala velice důležitým členem spolku banditů v Pláních. A také se mu svěřila, jaké hrozné chvíle prožívala v Cidhenském dole, což mu nepřála. Erutan se jí přiznal, že o sobě moc nevěděl, neboť z neznámých důvodů ztratil paměť a jen letmo si něco vybavil, třeba při četbě deníku. Ceranna si náhle lehla i s lukem v zádech na kámen a přímo hleděla na oblohu, když ji však Erutan v této poloze spatřil, do těla mu naskočila husí kůže. Pohled na její ploché tělo ve zbroji, kde však poprsí vystupovalo z roviny, se mu líbilo. Žena se na něj jen zlehka usmála a zeptala se ho, co chce podniknout, jeho slova se ztratila kdesi v hlubinách ticha. Však se stále na něj dívala, Erutan si tiše dával odvahu do těla a velice blízko se k ní přiblížil, snažil se jí políbit. Načež se stalo něco, co nečekal… I když byla žena lehce opitá, stále si uvědomovala realitu, jeho blížící se tělo silně rukou zadržela, „CO-TO-DĚLÁŠ?!“ „Co asi… hádej!“ pronesl a snažil se i přes napnutou ruku k ní dostat, leč marně. Žena ho rázným zatlačením odhodila zpět, rychle vstala ze země a upravila si vlasy, „Co se, u Devítky, děje?!“ „Co to zatraceně zkoušíš, elfe?! Já měla za to, že se chceš blíže poznat! Jako… spolupracovat!“ „No a však, o co se snažím? Tedy… snažíme?!“ Ceranna na něj vycenila zuby, „Víš, proč jsem ještě naživu? Protože jsem SAMA! Bez nějakého… břemene, které by nedávalo na sebe pozor a nechalo se zabít!“ po jejích slovech zrudl ostudou, „Jsme ve válce proti Thalmoru, i ostatním zapřísáhlým lidem… a ty myslíš na tohle?!“ „Já… já jen…“ Ceranna se otočila k němu zády a odcházela z místa, „Myslela jsem, že jsi chytřejší, než vypadáš…“ promluvila temně, „Už mě nekontaktuj!“ po jejích slovech se smutně zahleděl na vypité lahve a nevěřil, že se mu sbližování nepovedlo. Když byla žena pryč, vstal ze země a vydal se zpět na základnu… Mnoho dní a měsíců uplynulo od vraždy velekrále Skyrimu, mladý elf kráčel po zasněženém nádvoří jižní pevnosti. Než si stačil dojít ke kováři, v bráně se objevil povoz, ze kterého slezl jeho nadřízený tribun Aurelius a mířil přímo k němu. Bez otázek a zastavení mu nařídil, aby si s dalšími vojáky naskočil do povozu, jenž mířil do Cyrodiilu. Erutan vycítil z jeho hlasu obavu, která byla správná, i samotný tribun byl převelen, ovšem nedobrovolně a do Císařského města. Erutan kývl hlavou, poděkoval mu za poskytnuté služby a zaběhl do pevnosti pro připravené věci na odjezd. Cestou k povozu zaslechl v horách podivné volání, znělo to jako tisíce orlů a zpěvavých ptáků, jenž letí střemhlav na kořist. Neměl tušení, co to bylo, pomalu kráčel k vozu a vzpomínal na poslední chvilky domova… „Já se ti vrátím domů, Leneri! Počkáš tu na mě, prosím?“ Se slzami v očích na něj hleděla, „Počkám! Vím, že se mi vrátíš…“ poté mu dala do ruky cosi, „Tady, vem si to, prosím!“ v rukách se mu ocitl amulet Mary, který jí dal na svatbě, „Na zadní stranu jsem nám nechala vyrýt jména, abychom…“ Erutan ji objal a do kapsy šatu jí umístil měšec, „Tohle je můj veškerý žold, který jsem si vydělal. Najdi nejlepšího mastičkáře a postarejte se o matku.“ poté se políbili, vyznali si lásku a rozdělili se. Elfka hleděla na svého muže dlouho, dokud se jí neztratil z dohledu. Bosmer vyskočil na vůz a vyčkal na další muže, kteří byli připraveni. Sotva naskočil poslední, v bráně se objevil utíkající voják, jenž hlasitě řval, „HELGEN PADL! HELGEN NAPADL DRAK!!“. Celá posádka byla překvapená, všichni ve vozech chtěli vyskočit na zem a připravit se na boj, ale tribunovo mocné „JEĎ, KOČÍ!“ donutilo jezdce rozjet koně. Teď už Erutan nemohl učinit krok zpět… Po několika hodinách se elf smutně vrátil na základnu, hlavu měl potopenou v depresích a litoval každého slova a pohybu, který učinil. Než se stačil usadit na své místo, překvapil ho ve vchodu Mikradan s úsměvem. „Hej, Erutane! Bezva, že mi jdeš pod ruku!“ „Co se děje, že mě potřebuješ?“ zaznělo smutně. „Víš, Erika je z tebe teď nadšená, stále ti ještě nepoděkovala za mou záchranu. Takže, chtěl jsem ti to vyřídit.“ Erutan ho chtěl smutně přejít, ale byl jím zadržen, „Počkej. poslyš, zaslechl jsem, žes nikdy nebyl ve Větrném Žlebu, že? Mám tam namířeno, potřebuji se setkat s Tharinou Varou. Chceš jít se mnou?“ Elf se rychle rozmýšlel, zda má zůstat v jeskyni a utápět se ve strachu a depresi, nebo jestli se má vydat na cestu, kde by mohl přijít na jiné myšlenky… Souhlasil s ním a chtěl se přidat. „Tak pojď, už jsem nám zabalil věci a zásoby!“ do ruky mu dal pár dýk, poplácal ho po rameni a vyšel ven, zvěd hned za ním. Po mnoha hodinách, kdy cestou odpočívali a bavili se o posledních dnech, se oba dostali do Východní Marky. Pohybovali se jak lišky v přírodě, úspěšně se vyhýbali mnoha hlídkám, jež hlídaly cesty. Mikradan ukázal svému příteli do hor na cestu, kterou jako jediný dobře znal. Už se blížili na vrchol, odkud bylo možné vidět město jako na dlani, však se stalo něco, co ani jeden nečekal. Za jejich zády se ocitla neznámá postava se zbraní v ruce, jen co se na něj ohlédli a poté zpět, se odkudsi vynořily další postavy, taktéž připraveni k boji. „Krváci! U Devítky!!“ křikl na svého společníka Mikradan a už se natahoval po luku. „To je ten zvěd od Stínů! Chopte se ho!!“ křikl mocný nord s obouručním mečem v ruce, celá skupinka se proti dvojici vrhla jak na kořist. Erutan bleskově vytáhl dýku a hodil po jednom z útočníků, Mikradan bleskově vytasil luk ze zad a s připraveným šípem vystřelil na běžícího nepřítele. Sotva učinili menší obranu, Erutan si všiml, jak se za společníkovými zády objevil střelec, jenž na něj mířil. Chtěl ho varovat před ním, to ovšem nestihl, do zad se mu opřela síla obouručního meče, švy zbroje praskly a z těla se vyvalila krev. Síla ho donutila přistát tváří do sněhu, bolest byla neskutečná a řev nekonečný. Rychle se plížil pryč, ovšem náhle se objevila tma a ticho… Jeden z útočníků ho udeřil zbraní po hlavě… ___________________________________________________________________________________________________ Otázka: Kde se Erutan probudí? 1) v posteli 2) za mřížemi 3) ve sněhu Upravil/a Adrian_S dne 02.03.2022 20:39 "Život je jako metal... Je rychlý, tvrdý, ale přesto uvnitř krásný!" 7.9.2014 - Level 12 (Falmer) - Ocenění "Pisálek" & "Pravidelná docházka" 17.11.2014 - Level 25 (Dwarven ballista) - Ocenění "Jarl povídkářů" za rok 2014 7.4.2015 - Level 34 (Boethiah) - Ocenění "Hráč ve zdejších kobkách" Přečtěte si také moje díla: Adriho verše Adriho povídky I - Ruka zloděje Adriho povídky II - Temná smlouva Adriho povídky III - Děti Skyrimu Adriho povídky IV - Prokletí daeder Adriho povídky V - Osvobození Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře Adriho povídky VII - Torna plná cukříku Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej


sirPavoucek456	#38 Přidané 15.05.2015 16:31
Příspěvek: 112 Založený: 06.11.14	2) za mřížemi řekl bych, že ty bandity si najali Thalmorští, nebo že na něj vypsali odměnu. Jinak zase další díl už jsem se bál, že dojde kvalitní četba. mé dílo: khajiitský deník http://skyrim.4fa...rowstart=0 Na reálném životě mě štve jedna věc: ať se naučím sebevětší počet thu' um, tak nemám žádné dračí duše na jejich využití...


KinimodLP	#39 Přidané 17.05.2015 16:13
Příspěvek: 1057 Založený: 16.09.13	3) Jinak moc pěkné fotky Upravil/a KinimodLP dne 17.05.2015 16:14


MightRider	#40 Přidané 17.05.2015 21:49
Ocenění: Příspěvek: 1145 Založený: 20.07.12	2) Trošku to zdramatizujeme.. Mimochodem... Říkal jsem, že šípy budou lepší. Takhle se akorát pohádali.

Strana 2 z 10: 123 4 5...10

Přejít na fórum:

Podobná témata

Diskuze	Fórum	Odpovězeno	Poslední příspěvek
Adriho povídky VIII - Zapřísáhlej	» Skyrim - Váš svět	7	13.01.2018 23:10
Ohledně Adriho povídek	» Skyrim - Váš svět	5	15.12.2017 22:06
Adriho povídky III - Děti Skyrimu	» Skyrim - Váš svět	37	14.06.2017 23:46
Adriho povídky I - Ruka zloděje	» Skyrim - Váš svět	25	03.06.2017 17:09
Adriho povídky II - Temná smlouva	» Skyrim - Váš svět	25	30.05.2017 21:58