Zde je další díl, jak jsem sliboval.
Ikdyž je spíš upovídaný, ale může hodně napovědět o dalším vývoji.
Komentáře vítám

...


Kapitola 8 - Drak, šaty, hospodská...

Vstopupil jsem dovnitř hospody a ihned na mě spočinul zrak všech, kteří právě popíjely své pitivo. Věděl jsem proč na mě, tak zírají, to víte, když nějaký muž vejde do hospody promoklý a zmrzlý na kost, upoutá to pozornost, hlavně v tuto roční dobu, bude silvestr. Dál jsem si jich nevšímal a šel k baru, kde stála hostinská. "Vypadáš, jako zmoklý pes, vypadni odtud žebráku!" hnala mě hostinská, která je prej hodně pohostinná, to určitě....
"Paní, omlouvám se, ale spadl jsem do vody. Zde máte dopis, který Vám napoví vše." řekl jsem jí a podal dopis od kapitána.
Četla jej dlouho, snad pár minut, asi nemohla uvěřit svým očím, dokonce na mne občas podezíravě koukla. "Tak, ty jsi přítel starého Jima? Tos měl říct hned mladíku. Pojď, dáme ti pokoj a suché oblečení." řekla a vedla mě do mého nového pokoje.

Hospoda měla dvě patra, v přízemí byl bar a posezení, ve druhém se nacházely pokoje. My, jsme šly po dřevěných schodech nahoru, pak doleva a rovně, následně ukázala na dveře od jednoho z pokojů. "Chlapče, toto je tvůj pokoj, je to největší, který zde máme, ve skříni jsou i nějaké šaty, můžeš si je půjčit, ale až je nebudeš potřebovat, tak je hlavně vrať. Nerada bych na tebe poslala chlapy. Jo! A v noci a nad ránem, někdy dělají hosti vyrvál, tak se nelekni. " řekla a sešla po schodech zpátky k baru. "No, to mám teda radost, jako doma v Londýně, opravdu...." řekl jsem si.

Vešel jsem do pokoje, na hodinách byly právě dvě hodiny odpoledne. V pokoji stál stůl, dvě židle, široká postel, dvě skříně a další drobnosti. Odložil jsem si pytel s cennostmi na postel a otevřel skříň. V ní byly dva druhy oblečení, obyčejná letní košile a kalhoty, pak už zde visel jen kožešinový kabát a teplé kalhoty, boty, letní i zimní byly položené na dně skříně. Sebral jsem veškeré zimní oblečení a položil je na postel. Zatáhl jsem závěs u okna a začal ze sebe svlékat to mokré oblečení. Pak jsem si začal oblékat šaty ze skříně, boty byly naštěstí má velikost. Vypadal jsem, jako nějaký lovec zvěře, opravdu, celý v kožešinovém i boty, asi to patřilo nějakému lovci, kdysi. Ikdyž chvílemi mi připadalo, že vypadám, jako šašek, žádné jiné oblečení zde nebylo, alespoň ne zimní. Dal jsem si do kapes vše potřebné pro můj průzkum města, jako jsou hodinky, nějaké drobné, pár prstenů, náhrdelníků a můj oblíbený nůž založil za opasek. Vyšel jsem z pokoje, zamknul za sebou a sešel po schodech k baru. "Á, pán už je konečně suchý. Co tě přivádí do Ameriky?" řekla hostinská.

"Jmenuji se Martin Graham James a pocházím z Anglie, přesněji z Londýna. Už mě nebavil tamní život, byl nudný. Zde v Americe hledám nějaké dobrodružství, ale kapitán říkal, že se schyluje k válce, takže se cítím lehce zklamaný."
odpověděl jsem jí.
"Tak, jestli hledáš nějaké dobrodružství nebo chceš poznat nové lidi, zajdi na Bostonské náměstí, tak za hodinu, se tam koná menší slavnost. Sestra krále Jiřího bude projíždět Bostonem. Jistě tam bude spousta lidí, takže se v davu ztratíš a nebudeš v tomhle směšném oblečení středem pozornosti."
řekla a navnadila na procházku Bostonem.

Napadlo mě jestli bude krásná a hodná nebo ošklivá a protivná, jako osina v zadku. Objednal jsem si u hostinské pivo a pak jej pil. Přemítal jsem si v hlavě, zda by mělo cenu něco ukrást lidem z kapes, ale budou to zřejmě obyčejní lidé, kteří mají hluboko do kapsy a ty já zásadně neobírám. Ikdyž sestřičku našeho vznešeného pana krále, bych o pár zbytečností obrat mohl, to je fakt.
Když jsem dopil své pivo, vyrazil jsem na náměstí. Ještě před odchodem jsem se zeptal na cestu hostinské, která mi rovněž poradila, ať si opatřím nové zimní oblečení, jelikož prý vypadám "výstředně", mírně řečeno. Nic víc už jsem nepotřeboval a tak jsem tedy vyrazil na onu slavnost...

V tomhle díle každý pozná, jaký cíl si dává Martin G. J. v Americe.

Za případné komentáře budu rád.



.....


Kapitola 9 - Lidé dobří, mé první setkání, dilema....


Vyšel jsem z hospody a hned naproti jsem spatřil, jak dva vojáci zatýkají nějakého zločince, jenž držel v rukou plakáty. Dali mu ruce za záda a spoutaly ho provazem, načež zločinec upustil velké množství plakátů na kamennou zem. Když se vojáci vzdálily o pár desítek metrů, seběhly se k tomu místu okolní lidé a začali sbírat plakáty ze země. I já jsem jeden sebral, abych věděl proč jej zatkly. Na plakátu bylo napsáno několik vět, jimiž autor dával názorně najevo, jak nesouhlasí se zákony, které znepříjemňují život obyčejného lidu. Na konci byla napsána věta, která mi zkazila, jinak dobrou náladu, "Lidé dobří! Povstaňte proti Britům! Pozvedněte zbraně proti našim tyranům! Nenechte se dále vykořisťovat!"


"Tohle jen situaci zhorší..." řekl jsem si. Složil jsem plakát a vložil do kapsy, nenechal jsem se vyvést z míry naštvaných lidí, kteří dávali najevo souhlas s těmito plakáty a pokračoval na slavnost.
Na cestě se to hemžilo lidmi směřujícími k náměstí, tam kde mířím i já. Po zemi se pohybovalo i pár zvířat, zejména krysy a myši, "Jako doma..." povzdechl jsem si. I několik kočárů mířilo k náměstí, vypadaly, že vezou nějaké zboží. Cesta ubíhala poměrně rychle, lidé okolo se mi vyhýbaly, hleděly na mne s podezíravým pohledem a někdy se i zasmáli na můj účet.
"Musím sehnat nějaký obchod s oblečením..." řekl jsem si.
Začal jsem je ignorovat a pokračoval dál k náměstí. V dálce, jsem na sněhem pokryté cestě spatřil ohromný dav, "zdá se, už jsem u náměstí" řekl jsem si v duchu. Když jsem se rozhlížel po okolí, uviděl jsem obchod s oblečením. "Konečně..." mluvil jsem k sobě. Vešel jsem dovnitř obchodu a šel k pultu, kde stál prodavač. Obchod byl skromně vybaven, nic drahého jsem zde neviděl, prodavač byl také jen v obyčejném oblečení, košile, poněkud zašlý kabát a kalhoty. "Co si přejete, pane?" zeptal se prodavač. "Chtěl bych nějaké zimní oblečení, aby vypadalo prostě a mělo nejlépe modrou barvu, mám ji rád." řekl jsem návrh prodavači. "Zde pane, je modrý kabát, tmavě modré kalhoty, bílá košile a černé boty. Je to standartní oděv, který si kupuje mnoho mých zákazníků, v různých barvách. Líbí se Vám?" zeptal se prodavač a ukázal mi oděv.

Mě se oblek zamlouval, vypadal jinak než ty, co se prodávají v Londýně, byl takový obyčejný a nijak bych nevyčníval mezi ostatními lidmi. Alespoň na mě nikdo nebude furt čumět. "Beru ho." řekl jsem. "Dobrá volba, pane! Oděv stojí padesát zlaťáků." žádal peníze prodavač. "Pokud to nebude vadit, rád bych platil stříbrem." řekl jsem prodavači. "A kolik toho stříbra máte?" zeptal se obchodník. Vytáhl jsem z kapsy stříbrný náhrdelník, který se jen leskl ve světle, jenž pronikalo do obchůdku z ulice a podal ho prodavači. "Taková krása pane! Děkuji mockrát! Přejete si ještě něco, kromě toho obleku?" ptal se ochotně obchodník. "Chtěl bych zde uschovat můj oděv, který mám na sobě, je-li to možné a převléci se do nového." odpověděl jsem mu. "Ale beze všeho!. Běžte támhle do druhé místnosti, kde si občas chodím zdřímnout." řekl a podal mi můj nový oblek. Šel jsem tedy do místnosti, kam mi ukázal a začal se převlékat. Věci, které jsem měl na sobě, jsem mu dal k pultu na úschovu. "Budou tu v bezpečí pane, to Vás ujišťuji!" řekl prodavač. "Děkuji, dnes nebo zítra se pro ně zastavím a zaplatím Vám. Zatím sbohem!" řekl jsem a vyšel z obchodu do rušné ulice, tentokrát už ale, jako normálně oblečený občas Bostonský.

Pokračoval jsem přímo na náměstí, kde už stál dav a jásal. Přidal jsem do kroku, abych to stihl. Přišel jsem k davu, který se zdál neprostupný a kočár už začal projíždět náměstím...
Prodral jsem se davem a spatřil ji, tu, na kterou všichni muži okolo s bezmeznou touhou zírali. Připadal jsem si, jako ve snu, hnědovlasá kráska urozeného původu, mě dokonale učarovala. Když její pohled s úsměvem na tváři, jímž se dívala na lidi okolo, spočinul na mě, začervenal jsem se. Dívali jsme se vzájemně do očí, spatřil jsem v jejích očích upřímnost a vnitřní krásu. Úsměv z jejích rtů, zmizel během okamžiku, asi jsem se zamiloval a nad i ona do mě. Ta chvíle, kdy jsme si vzájemně vyměňovali pohledy, trvala věčnost, ikdyž to ve skutečnosti byla mecelá minuta, ale nám to připadalo věčné. Zamiloval jsem se do sestry krále Jiřího až po uši, už jsem věděl co je mým cílem zde v Americe.

Kočár pomalu odjížděl a já chtěl tu chvíli prožít znovu. Chtěl jsem ji mít po svém boku, byl jsem naprosto omámen láskou. Ale už byl pryč, nezbývalo než se vrátit do hospody, pro informace o jejím pobytu.

Kapitola 10 - Zima, krb, naštvaný...


Šel jsem stejnou cestou, abych nezabloudil a zároveň jsem musel jít vyzvednout můj vypůjčený oděv. Když jsem se ohlédl za sebe, dav se už pomalu rozcházel a každý si šel po svém. Do obchodu to byl kousek a tak vyzvednutí obleku netrvalo dlouho, obchodníkovi jsem zaplatil stříbrným prstenem a pokračoval cestou do hospody. Co, si ale nikdo nepřál, stalo se. Začal se zvedat vítr, padat sněhové vločky a pomalu přituhovalo.

Než jsem došel do hospody, mrzlo až praští, chumelilo a vítr foukal mnohem více, vypukla doslova sněhová vánice. Když jsem konečně vstoupil do hospůdky, ihned na mě dýchlo teplo z rozpáleného krbu. Koukl jsem se oknem ven na ulici a sledoval, jak lidé utíkají do svých domovů, přičemž si drží klobouky a čepice na hlavách, aby jim neuletěly foukajícím větrem. Dokonce i britští vojáci klusaly do úkrytu, pár jich našlo cestu i do naší hospody, což mě bylo značně nepříjemné, nerad jsem v blízkosti vojáků či jiných podobných ochránců zákona. Přestal jsem hledět do okna a popošel, klidným krokem k baru, kde už, jak jsem zjistil seděl kapitán Jim s několika dalšími lidmi. Vypadaly, jako lidé z lepších rodin, soudě podle jejich velmi vkusného a kvalitního oblečení.

"Á chlapec se nám vrátil! Pojď si knám sednout a dej si panáka na zahřátí! Ha! ha! ha!..." řekl kapitán a pokynul mi, abych si sedl vedle něj k baru. Sedl jsem si k němu a objednal si velkýho panáka skotské. "Tak co chlapče, jaká byla královská výsost?" ptala se hostinská. "Abych pravdu řekl, je ztělesněním rozkvetlé červené růže, krásná na pohled, ale za žádných okolností se nesmíte dotknout. Líbí se mi, moc." řekl jsem jí a všem přísedícím u baru, jež naslouchali každému mému slovu. "Pán se nám zamiloval?! Tak, to si radši nech zajít chuť chlapče, protože s králem Jiřím si nechceš nic začít, ne?" řekla hostinská.

Já jen odvrátil zrak a pootočil se na barové židli směrem ke dveřím hospody a trochu se zasnil... "Počkej kluku! Ty to myslíš vážně? Začít si něco s ženou z královské rodiny?" zeptala se trochu rozzlobeně hostinská. "Srdci neporučím, sice mi rozum říká, abych do toho nešel, táhne mě to k ní a chci to aspoň zkusit. Když se jí nebudu líbit, budu vědět, že se od ní mám držet dál, ikdyž budu zklamaný. Tak to je." řekl jsem všem okolo. "Tak s tímhle tajemstvím si dej pozor na pusu, když v místnosti sedí lidé sloužící panu králi!" řekl kapitán rozzlobeně a naznačil mi, koho tím myslí. Myslel tím britské vojáky, jež seděli nedaleko baru a popíjely čaj. Nechtěl jsem dál poslouchat takzvané rodinné rady, které mi rozmlouvaly mé touhy. Proto jsem vzal pytel, v nemž bylo půjčené oblečení a vrátil jej hostinské. "Zde je to vypůjčené oblečení, paní." řekl jsem. "Myslela jsem si, že si ho nenecháš. A mimochodem, jmenuji se Carla." řekla. Já jen přikývnul a vyšel jsem po schodech nahoru do pokoje, ale cestou jsem cítil zrak lidí u baru na mé osobě.

Kdybych tam seděl ještě byť jen chvíli, určitě by mi to rozmlouvali a to já nepotřebuji poslouchat. Nikdy jsem se nenechal poučovat od jiných lidí, vždy si stojím za svým. Vyrostl jsem na ulici, rodiče jsem nikdy nepoznal, kamarády jsem měl vždy jen dočasně, buď je chytli nebo utekly do zahraničí. Možná i proto, mi občas lidé říkají, že jsem tvrdohlavý a nepočítám s následky, ale ať si jdou k čertu...
Sedl jsem si ke stolu a začal psát do deníku vše, co se dnes událo. Po chvíli mne napadlo, že jestli mi přátelé nepoví kde bude bydlet, možná najdu nějakou zmínku o ní v mých zápiscích, z vyprávění kapitána během plavby.

Tak jsem četl...


...............

Za případné ohlasy budu rád, kritické či kladné. Hezké čtení přeji.

Kapitola 11 - Dav, setkání se zemí a láskou…


Ze čtení mě kolem šesté večerní, vyrušilo bujaré jásání lidí, jenž něco venku slavily. Odložil jsem tedy pero a deník na stůl a poté přistoupil k oknu. Venku stálo kolem domů desítky lidí a konečně jsem spatřil důvod proč, tak řvou. Po silnici jel královský kočár, který měl sebou, jako doprovod zhruba padesát červenokabátníků, v čele konvoje cválal na koni jejich velitel. Ale mě zajímalo něco jiného, kdo se veze v onom kočáře. Rychle jsem sebral deník, vložil do mého kabátu a urychleně utíkal ven na ulici. Co kdyby to byla Luisa? Pomyslel jsem si.

Když jsem vybíhal z hospody, všiml jsem si jedné zvláštnosti, byla liduprázdná! Prodíral jsem se davem, abych se dostal na dohled kočáru a zjistil, koho veze. Lidé do mě strkali, ale i já do nich, nenechal jsem si nic líbit. Po jednom strčení jsem upadl na zem, ale okamžitě jsem vstal a pokračoval vpřed. Dostal jsem se ke kočáru, nacházel jsem se vedle něj necelé tři metry, kráčel jsem podél domů před davem, ale stejně do něj nešlo vidět. Pak mě, ale jeden „dobrák“ strčil a já opět upadl na zem. Konvoj se zastavil, dva vojáci ke mně přistoupili a chtěli mi jich pár vrazit. Najednou se, ale otevřely dveře kočáru a z něj vystoupila krásná mladá žena, Luisa. Poručila vojákům, aby mě nemlátily a pomohli mi vstát. Pak ke mně přistoupila a ptala se „Jak se jmenuješ?“. „Jmenuji se Martin Graham James, slečno…“ představil jsem se a vzal jí ruku a políbil ji. Usmála se na mě a řekla „Nechtěl byste přijít na večeři do mého sídla?“ Nemohl jsem uvěřit svým uším, najednou jsem se nezmohl ani na jednoduché ano. Jen jsem pokýval hlavou, jako ano. Opět se usmála a šla za velícím důstojníkem a něco mu důrazně nařizovala. Pak znovu přistoupila ke mně a řekla „Večer v osm pro Vás přijde osobní doprovod, to jen pro jistotu, abyste dorazil včas“ Pak zamávala velkému davu a nastoupila zpátky do kočáru. Ten se poté ihned rozjel a já přemýšlel co si na sebe vzít. Ještě chvíli jsem sledoval její kočár, jak se mi vzdaluje na pozadí s právě zapadajícím sluncem.

Jakmile se mi ztratil z dohledu, vyrazil jsem zpět do hospody a stejně tak i pár štamgastů. I lidé okolo, se pomalu rozcházely a šly si každý po svém. Když jsem došel do hospody, neztrácel jsem čas a šel přímo do mého pokoje. Sebral jsem si z pytle pár zlatých náhrdelníků a čtyři zlaté prsteny. Vložil jsem si je do kapes a pečlivě je zapnul. Nemohl jsem si nevšimnout, že můj pytel s cennostmi značně prořídl za dobu mého pobytu v Bostonu. Měl bych si někam zaskočit na výdělek… pomyslel jsem si v duchu.
Ale na to teď nebyl čas a já si musel obstarat ten nejlepší možný oblek.

Vyrazil jsem tedy do jediného obchodu s oblečením, který jsem znal. Vyšel jsem z hospody, slunce mezitím zapadlo a bylo šero. Z nebe začaly padat vločky, ale ne tak moc, aby mě to mohlo zbrzdit. Lehký mrazivý vánek následovaný sněhovými vločkami padal na poloprázdnou ulici. Po chvilce jsem dorazil do toho obchodu, načež majitel už chtěl zavřít. Ale zastavil jsem ho, jemným zacinkáním zlata. Jakmile viděl zlato, které jsem mu ukázal, ihned byl o poznání ochotnější. Řekl jsem mu, že spěchám a potřebuji nejlepší oblek, na večeři s královskou smetánkou. Po chvíli hledání mi podal tmavě modrý oblek s koženým nádechem a černé boty k tomu. Prohlídl jsem si ho a usoudil, že to bude ten pravý. Dal jsem mu jeden zlatý náhrdelník, vzal jsem si oblek a vyrazil do mého pokoje.

Kapitola 14 – 29 dní a nocí…


Neustále jsme se blížily k vesnici indiánů a já jsem si všiml, že pomaloučku svítá. Pár desítek metrů před jejich hlavní bránou Luisa padla únavou na kolena. Proto k ní přiběhli dva indiáni a chytli ji za ruce a nohy a nesli. Já jsem pokračoval dál v cestě po svých, až k malé dřevěné bráně. Vůdce skupiny, která nás zachránila ze spárů hladových vlků, zvolal nějaká slova a brána se okamžitě začala otevírat. Indiáni nesoucí Luisu zamířily do malého stanu a proto jsem mířil za nimi. Pohledy obyvatel vesnice naznačovaly, že ke mně vzhlíží se značnou nedůvěřivostí, ale snažil jsem se to nevnímat, ikdyž to moc nešlo. Došel jsem do stanu, kde právě dva indiáni pokládali na zem Luisu. K ní přišlo několik indiánských žen a ať už teplým oblečením nebo vodou se jí snažily pomoci.
Naznačily mi, abych šel ven a tak mi nezbývalo nic jiného než čekat, až se Luisa probudí. Venku mi jeden z indiánů naznačil, abych šel za ním, že mi ukáže, kde budu spát. Šel jsem tedy za ním, byl zhruba v mém věku, ale něčím přeci jen mezi ostatními vyčníval. Měl jiný styl chůze než ostatní a i přes kožešinový oděv šlo poznat, že pod ním má nějaký městský oblek, to mne zaujalo. Dovedl mě do stanu, který byl velmi podobný tomu, kde ležela Luisa, všude kožichy, malý oheň uprostřed, nějaké nádoby a dvě postele. Lehl jsem si na jednu z nich, otočil se k ohni a snažil se usnout, ikdyž to trvalo dlouho, protože jsem stále přemýšlel, proč jsou ti indiáni tak pohostinní a hodní…

Probudil jsem se do slunečného dne, sluneční paprsky se draly do chýše jejími dírami ve stěnách. Vylezl jsem z postele, oheň byl zhaslý a venku byl slyšet smích indiánských dětí. Všiml jsem si nachystaného kožichu na protější posteli, aspoň mi nebude zima… řekl jsem si a oblék si jej. Vyšel jsem před stan a venku bylo docela živo, pak ke mně najednou přiběhly děti a se smíchem si na mě ukazovaly. Já jsem se jen zasmál a vydal se k chýši, kde by měla ležet Luisa. Když jsem vstoupil do chýše, zrovna se oblékala do kožichu, přičemž indiánské ženy jí pomáhaly. Jakmile mě uviděla, ihned se usmála a přišla ke mně. Objala mne a doslova mi vrazila do tváře hned několik polibků, byli jsme v tu chvíli naprosto šťastní….


Následující dny jsme trávily výhradně spolu v jedné chýši, abychom měli trochu soukromí. Když jsme nebyli zrovna spolu, chodil jsem se zdejší mládeží na lov. Smáli se mi, když jsem netrefil, teda ne, že bych se tehdy vůbec do nějaké zvěře trefil…
Luisa trávila čas, když ne se mnou, tak s místními domorodými ženami a snažila se jim pomoc oplatit.

Dny ubíhaly, jako voda, uběhly skoro tři týdny a zima se s námi kupodivu pomalu loučila. Při lovu už se mi mládež nesmála, jelikož jsem se naučil střílet z luku a lovit, teda aspoň trochu…
Zvěře s ustupující zimou přibývalo, takže jídla měla vesnice stále dostatek. Občas mě brali i zkušení lovci sebou na lov a já se vždy těšil, jako malý kluk čekající na dárek.
Lovit mne ohromně bavilo, ne že bych rád zabíjel to ne, ale bavilo mě to i kvůli pocitům, že to někomu pomůže, v tomhle případě to nasytí vesnici, navíc se něco přiučím. Luisa si čím dál více rozuměla s obyvateli vesnice, zejména se ženami. I proto, že některá jídla uměla vařit sama.
Žili jsme si, jako v pohádce, nic nás nezajímalo víc než my dva a naše láska. Neměli jsme žádné problémy, strasti, na všechno jsme dokonale zapomněli.

Právě uběhlo 29 dní od doby, kdy jsme došli do této vesnice. Sníh už ležel jen na některých místech a konečně se lehce oteplilo. Já s Luisou jsme chodily na procházky místní malebnou krajinou. Rádi jsme poslouchali, jak teče potok, zvuky zvěře a přicházejícího jara….
Ještě ten den se měla konat nějaká slavnost, chystalo se plno jídla, které lovci dnes ulovily. A právě v ten den, kdy už slunce pomaloučku začínalo zapadat se, stalo to, na co jsem ani já a ani Luisa nemysleli, ikdyž to bylo nevyhnutelné. Indiánský zvěd přiběhl celý udýchaný se zprávou, která naštvala náčelníka vesnice, doteď velmi klidného. S vyčítavým výrazem ve tváři se na mě a Luisu podíval a začal něco říkat a gestikulovat. Ačkoli jsem mu nerozuměl, jeho gestikulaci ano, i proto že několikrát ukázal na Luisu. Naznačoval, že přichází velká armáda pro Luisu…

Indiáni okamžitě zrušili slavnost a chystali se na obranu. Ještě ten den pozdě večer mi Luisa řekla, že velitel britských sil v Americe Charles Cornwallis, má pod sebou jednoho důstojníka, který nesnáší indiány. Na náš útěk bylo pozdě, protože pokud bychom utekli a Luisu by tu armáda nenašla, srovnali by ji se zemí. Nevěděl jsem co dělat, nikdy jsem takovou situaci nezažil, zažíval jsem velké dilema… Lidé mi vždy říkali. Život Tě už naučí, chlapče…
A jak se zdá, učí mě a to dost tvrdým způsobem.

Kapitola 16 – Ti, kteří mě budou hledat navěky.



Jakmile jsem prošel hlavní městskou bránou, všiml jsem si na zdech domů a na sloupech nějakých plakátů. Strhl jsem jeden z nich a na něm byl někdo vyobrazen s tím, že kdo jej najde, dostane, tisíc zlatých. Nebylo by to nic divného, kdyby mi ten muž na plakátě nepřipomínal až moc podezřele mě. Na plakátu byl ještě text, proč se po tom muži pátrá.

Cituji: „Občané Bostonu! Kdo uvidí nebo zajme tohoto muže, dostane tisíc zlatých mincí. Je hledán pro únos Luisy Anny, královy sestry. Kdo jej uvidí, nechť své zjištění ihned ohlásí některé z vojenských hlídek.
Varování! Kdo zatají důkazy nebo údaje o jeho pobytu, bude bez milosti potrestán a to pověšením na náměstí na šibenici.“

Takže oni se zbaví zodpovědnosti za zničení indiánské vesnice tím, že všechno hodí na mě? Prostě, jako doma v Anglii… Řekl jsem si pro sebe ironicky.
Stále jsem mířil do hostince, protože já okolí neznám, ale kapitán Jim ano, takže on je jediný člověk, který mi může v téhle situaci pomoct. Cestou jsem se vyhýbal styku s lidmi a šel postraními uličkami, aby mě nikdo náhodou nepoznal. Když jsem konečně dorazil k hostinci, napadlo mě, že těžko tam můžu jít předním vchodem, když se tam chodí napít britští vojáci. Šel jsem tedy zadním vchodem, protože ač mám stále na sobě britskou uniformu, nechci riskovat zatknutí.

Vešel jsem do hospody pomalu a potichu, u baru neseděl nikdo, všude ticho. Vypadalo to, jako kdyby se tu něco stalo. Na zemi se válely rozbité židle, stoly a sklenice. Bar byl celý pokrytý od střepů, ale hlavně jsem si všiml velkého množství krve za barem.
Něco se tu muselo stát…. Říkal jsem si.
Rozhlédl jsem se ještě raději kolem sebe, jestli mě náhodou někdo nepozoruje a šel po schodech do mého pronajatého pokoje. Dveře byly vyražené a ležely na zemi. V pokoji se válely po zemi mé věci, šaty, zlodějské pomůcky, a můj cenný batoh…
Ihned jsem se podíval, jestli je v něm všechno, ale nebylo. Všechny mé cennosti mi byly ukradeny. Zlaté a stříbrné náhrdelníky a prsteny, zlaté sošky, které pro mě měly hlavně sentimentální hodnotu, byly asi nenávratně ztraceny. Všechen nábytek byl rozbitý, ale jen stůl, ten jediný zůstal nepoškozen a stál na svém místě, uprostřed pokoje. Na něm ležel můj deník, tak jak jsem jej nechal. Jen s jednou změnou, byl otevřený na poslední popsané stránce, ale já jej nechal zavřený. Prolistoval jsem si ho, jestli nechybí nějaké stránky, ale nechyběly. Na první straně deníku mě, ale něco překvapilo. Bylo tam malým písmem něco napsáno a ne mou rukou, nýbrž cizí.



Cituji: „Jamesi, děje se něco podivného, vojáci chodí do naší hospody v čím dál větším počtu. Před okny stojí ve dne v noci stráže. Nevím co se děje, ale mám pocit, že to má něco společného s královou sestrou, do které si zamilován. Jestli čteš tyto řádky, zřejmě si pro nás přišly a pro tebe si jdou také. Možná nás budou vyslýchat a poté popraví. Ale ty! Ty musíš utéct! Vím, že to tu ještě neznáš, ale mám dobrého přítele, jenž by Ti mohl pomoci. Vydej se do města Concord, kde žije muž, který si nechává říkat Roger. Pomůže ti, běž za ním a pověz mu o všem, můžeš mu věřit. Než se vydáš na cestu, sežeň si dobrý převlek a nejezdi po hlavních cestách. Kapitán Jim….“

Nemůžu utéct, když nemám peníze ani kde bydlet. Řekl jsem si.
Po přečtení vzkazu mi došlo, že už nejsem ten malý zlodějíček, který kradl pár drobáků z kapes lidem na náměstí, nýbrž hledaný v celém Bostonu a okolí, jako únosce a vrah. Nezbývalo nic, než se postavit na vlastní nohy. Tudíž musím ukrást velké množství peněz, abych mohl zmizet z Bostonu.
Tak začneme znova, od začátku… řekl jsem si.

Ikdyž jsem byl zdrcený z toho, že odvedli mé přátele, nesměl jsem ztrácet čas. Protože vojáci se sem jistě vrátí, oni vědí, že sem přijdu.
Sbalil jsem své pomůcky a další potřebné věci do batohu, který začínal být dost těžký a deník vložil pod uniformu do kapsy. Ale neztrácel jsem drahocenný čas a vyšel potichu z pokoje, rozhlédl jsem se, jestli někdo dole v hospodě není. Ale když jsem se tam díval, hlavní dveře hospody se otevíraly. Popadl mě strach z možného uvěznění a vyslýchání, jelikož s tím mám bohaté zkušenosti a už to nechci zažít. Proto jsem zašel zpátky do pokoje pomalým a tichým krokem a vyrazil k oknu. Otevřel jsem ho, ohlédl se za sebe naposledy a skočil.
Dopad byl tvrdý a bolestivý, ale nic víc než pár modřin a odřenin to nebylo, naštěstí. Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych zjistil, zda mě někdo viděl a také, abych našel nějakou únikovou cestu. Nikde nikdo, všude kolem mě vládlo podivné strach nahánějící ticho.
Mým prvním cílem teď bylo, vyhledat nějakou budovu, kde bude dost peněz na vypůjčení…