,,Jarl nebude ráda až se dozví, že jsi znovu utekl," řekl zlomyslně Norman. ,,Vidím, že si Grelod dokonce najala tyhle pobudy, aby z toho sama neměla trable. Chytré."
,,Nech mě být!" řekl hlasitě a rozčíleně Tulák.
,,Musím říct, že mě tvá drzost už unavuje. Napáchal jsi tolik škody- a čekáš, že tě jen tak nechám být?!" vrátil s řevem odpověď Norman.
,,Normane, poslyš... Neříká se mi to lehce, ale já se o toho chlapce prozatím postarám," přihlásil se nechápavě do konverzace Magnus, aby se chlapce zastal.
,,Počkej... Vážně si myslíš, že ho chci znovu odvést zpět do sirotčince? Ne. To vážně nechci. Svou šanci dostal a teď je čas aby konečně zaplatil."
,,Nevím, co mi tím chceš říct," zabručel se zaťatýmy zuby Magnus.
,,Myslím, že víš. Ten kluk zemře," usmál se na něj Norman.
,,Jeblo ti? Je to jen dítě! Nenechám tě ho -"
,,Nebudu se s tebou vybavovat. Kdybys byl v mé kůži jistě bys udělal to samé. Teď už k***a ustup, nebo skončíš stejně."
,,Běž!" rozkázal chlapci Magnus, aniž by spustil oči z Normana. Postavil se do bojové pozice.
Tulák se okamžitě rozeběhl aniž by ještě věděl kam. Hlavně, že to bylo na opačnou stranu od strážných a hostince, který nimi byl také celý naplněn. Utíkal o život seč mu síly stačily. Neměl vůbec prostor na to myslet, co se teď stane s Magnusem.
,,Tak na, co čekáte!" zařval Norman na své dva podřízené. Ti hned uposlechli rozkaz a vyběhli za ním. Zůstal tam tak stát sám, proti Magnusovi.
Magnus měl připravené své pěsti podél těla a díval se na Normana s výrazem jako nějaké dravé zvíře.
Norman se zasmál. ,,Stálo ti to za to?" zajímal se pobaveně.
,,Jsi zrůda, Normane a nezasloužíš si žít."
,,To byly tvá poslední slova?" zeptal se arogantně Norman a přiložil ruku k pochvě s mečem.
Magnus se podíval koutkem oka, na dýku na zemi. A oběma ležícím pobudům v duchu poděkoval.
,,Jo. Myslím, že jsem to vystihl dost přesně," sotva to Magnus dořekl skočil po dýce.
Norman okamžitě zareagoval a vytáhl prudce svůj meč. Nastal souboj na život a na smrt.
Chvíli tam proti sobě jen stáli a vyčkávali na to, kdo zatočí jako první. Bylo jasné, kdo je v nevýhodě, protože Magnus měl kvůli chybějícímu oku špatné prostorovné vnímání a jeho zbraň byla třikrát kratší než ta Normanova. Jako první se odhodlal vést útok Norman a mířil na krk ze strany, kde měl Magnus pásku přes oko. Jeho úderu se jen tak tak vyhl tím, že se skrčil. Když měl Norman nechráněné břicho, využil situace a bodl ho do boku. Norman zaúpěl, ale zranění nebylo dostatečné k tomu, aby ho vyřadilo z boje. Ještě pokrčeného Magnuse kolenem kopnul do brady takovou silou, že z něj hned vystříkla krev a povalil se na záda. Strážný znovu napřáhl své ostří a chystal se ležícího soupeře popravit. Magnus vyvalil zdravé oko a svištějícímu meči se odvalil z dosahu. Ostří ho jen mírně řízlo do zad. Zapřel se rukama do země a pomohl si vstát. To už byl Norman znovu připravený a vedl proti němu sérii útoků. Pohybem ruky z leva do prava se mu pokusil rozpárat břicho, ale Magnus odskočil. Po té hned pokračoval z opačné strany a mířil o něco víš, ale to také minul. Na konec na něj jen mířil čepelí a nabíral dech. To samé dělal i Magnus.
,Nechte mě být!" křičel Tulák aniž by se otočil na své pronásledovatele. Vběhl do jedné z postraních uliček Riftenu, kterou znal a když byli strážní ještě za rohem stačil se chovat mezi poskládané dřevěné bedny před jedním obchodem. Když okolo něj bez povšimnutí proběhli spadl mu kámen ze srdce, ale věděl že ještě nemá vyhráno.
Vrátil se zpět a rozlížel se zpoza rohu. Nikoho neviděl a tak vyběhl ven. Běžel k místu o kterém si myslel, že mu dokáže zajistit bezpečí.
Nacházel se před Chrámem bohyně Mary. Vstoupil dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Rozhlédl se po místnosti a přímo na samém konci řad lavic se nacházela pozlacená ženská socha. Vypadala smutně. Stála tam s mírně rozpařenýma rukama, oblečená v nějakém rouchu a vzhlížela k nebesům. Z očí ji tekly slzy a Tulákovy tak připadalo, že kvůli něčemu Truchlí.
,,Co tu v tuhle hodinu pohledáváš, dítě?" ozval se odněkud výrazný ženský hlas.
Tulák se lekl a otočil se za hlasem. Stála tam starší kněžka s knížkou v ruce.
,,Potřebuju se tu schovat. Chtějí mě zabít," řekl narovinu chlapec.
,,Bohové. Kdo tě chce zabít?" zeptala se s oči vsloup nevěřícně žena.
,,Norman a ostatní strážní!"
,,Prosím? Proč by to dělali?"
,,Musíte mi věřit! Oni mě zabijí!"
,,Chlapče. Nejprve se uklidni. Nikdo tě nechce-"
Než to stačila kněžka doříct, vyrušilo ji hlasité klepání do dveří, jako by je chtěl někdo vyrazit.
,,Tak jo. Raději tu zůstaň," řekla nakonec trochu vyděšeně žena.
Chytla chlapce za rameno a kamsi ho táhla. Vstoupila s ním do blízkých dveří a dál šli po schodech dolů. Tam se nacházel další pár dveří. V tom se znovu ozvalo klepání a hned potom dveře zavrzali a zabouchli se.
,,Asi se ti ten pohled nebude líbit, ale pokud je to, co říkáš pravda, tak je to pro tebe jediná možnost."
Bez toho aniž by Tulák věděl do čeho jde, kýval hlavou.
,,Tak jo," končila rozhovor kněžka a chytla za kruh u dveří a otevřela je. ,,Jdi dovnitř. Já si s nimi jdu promluvit."
Ihned, co tulák vstoupil dovnitř zabouchla za ním dveře. Ocitl se tak v temné místnosti bez oken, kterou osvětlovalo jen několik svícnů. Cítil tu podivný dráždivý pach, před kterým si musel zakrýt obličej. Nevěděl jestli se klepe strachem, nebo nervozitou. I když to dělal nerad, tak chtěl vědět, co tak zapáchajícího se tu s ním nachází a začal se okolo sebe rozhlížet.
Opatrně našlapoval po místnosti a díval se okolo sebe. To, co ale za chvíli spatřil jím otřáslo. Uprostřed místnosti byl dřevěný stůl s nějakým nářadím a na něm někdo ležel. Bylo to nahé chlapecké tělo a mělo sešité břicho.
Podíval se mu do bledého obličeje a v tu dobu přestal dýchat. Byl to Stín.
Tulák se nezmohl na žádná slova. Cítil mrtvolný pach a díval se na bledé tělo svého přítele, se kterým se ještě nedávno bavil. Proboha, vždyť mu nezbývalo mnoho a měl opustit sirotčinec. Jen tyto slova se promítali v jeho hlavě: Můžu za to já. Teď by byl nejradši, kdyby ho tu strážní našli a umožnili mu, aby se s ním znovu setkal a mohl ho žádat o odpuštění. Ne, už několikrát si říkal, že se nebude chovat jako žena. Kdyby měl umřít, tak jedině v boji a se zbraní v ruce. Popadl tu nejostřejší věc, která na stole s přítelem ležela a seděl tam zády opřený, se zraky upírající na dřevěné dveře a připraven na vše.
„Pánové, co se děje?“ zazněl ze shora kněžčin tlumený hlas.
„Mohl by tu být jeden kluk, kterého hledáme,“ odpověděl ji jeden ze dvojice.
„V tuhle dobu?“
„Poslyš, neděláme si srandu,“ zazněl hrubší hlas toho druhého. „Ten spratek je vrah, a pokud zijstíme, že ho tu opravdu ukrýváš- nastanou vážný problémy.“
„Vyhrožujete mi? Tak takhle to je? Jednou jsem vám už řekla, že jsem tu nikoho neviděla.“
Rozhostilo se ticho.
Byl to ten druh ticha, který nevěstil nic dobrého. Na chvíli si představil, co se tam mohlo stát, ale pak se oklepal a doufal v to, že kněžce neublížili. Ozvala se rána. Silný náraz dveří o práh. Snad už odešli. Náhle se rozezněly lehké kroky ve vedlejší místnosti se schody. Ano, musí to být kněžka. Takhle tiše by se oni určitě nepohybovali.
„To jsem já, už jsou pryč,“ řekla dřív, než dveře do síně mrtvých otevřela.
***
„Ty prostě nemůžeš, jednoduše chcípnout co?“ pronesl Norman mezi zaťatými zuby.
„Taky nebojuješ špatně…“ odvětil Magnus a zadíval se provokativně na svou poměrně malou, byť čerstvou krví posetou dýku.
Norman ze sebe na odpověď vydal jen zvuk, připomínající něco mezi psím zavrčením a dráždivým kašlem. Přitom cenil zuby tak, že si do krve rozkousl spodní ret.
Magnus se mu podíval do očí a chtěl ještě něco říct. „Vždycky jsem věděl, že jsi magor, ale-“
To už se proti němu, spěšným krokem a rukou pevně svírající meč, blížil. V obličeji byl ještě rudější, než kdy předtím. Čím blíž byl, tím výš měl pozvednut meč. S napřaženou paží se na Magnuse vrhl, ale ten se krokem vzad úderu lehce vyhnul. Přestal se kontrolovat. Teď nastala nová příležitost. Rychlým, přesně vedeným pohybem zabodl dýku do jeho hrudi. Norman reflexivně upustil svou zbraň a oběma rukama pevně sevřel tu jeho. Svými ostrými nehty se snažil oddělit jeho prsty od rukojeti dýky, která v něm byla stále po celou délku ostří ukryta. Přesto se mu nepřestával dívat do tváře. „Oba chcípnete- ty- i ten kluk, “ vydal ze sebe stěží s hlasitým oddechováním.
Magnus na rozloučenou s kamenným obličejem pouze mrkl a z hrudi mu prudkým pohybem ostří vytáhl. Zavrávoral. Stál tam mírně přikrčený s roztaženýma nohama a zároveň se snažil ránu dlaněmi zacelit. Pak jakoby mu došlo, že to nemá cenu, obě paže široko rozpřáhl a nechal proud krve téct. Současně ho popadl záchvat šíleného smíchu, který se na začátku jevil spíš jako dětinské pofňukávání a skončil tím, že se jako pavián rozeřval přes celé okolí. Magnuse to vůbec nepřekvapilo a přemýšlel, jestli mu nezasadí ještě jednu smrtící ránu přímo do lebky. Když konečně vyčerpáním dopadl na kolena do udusané hlíny, jen nejistě zakroutil hlavou a v kaluži vlastní krve ho tam nechal pomalu umírat.
Zdravím, tak tu mám další díl, který jsem právě dopsal. Tento díl se vrací do Magnusova dětství a vysvětluje například to jak přišel o oko. Upozorňuji, že to může být tentokrát trochu víc sadistické.
Magnus část 1.
S pochmurným výrazem ve tváři se od Normana vzdaloval. To co teď cítil, byl podivný směs hněvu, smutku a ztracenosti. Oba zemřete… držel v mysli jeho slova. Zarmoutilo ho, že věděl, že je to pravda. Nevěděl o Tulákovi skoro nic, přesto se mu na něm něco líbilo. Možná ta podobnost, která mezi nimi byla. Také brzy přišel o oba rodiče.
Bylo to ještě za časů, kdy žil v Norðwegu. Mnoho dobrých vzpomínek na ně ale neměl, jeho otec doma skoro nikdy nebyl, a když ano, tak by ho nejraději poslal zpět, tam odkud přišel. Často to byla nějaká z tamějších krčem a… teď si myslel, že mohl čas trávit i někde jinde s nějakou jinou ženou. Dost by to vysvětlovalo. Křik, hádky, brek to bylo jediné, co dokázal domů přinést. Jednou dokonce zažil i něco mnohem horšího na co by nejraději zapomněl.
Byl to jeden z případů, kdy byl otec úplně mimo. Přišel domů pozdě, snad už po večeři a sotva překročil práh, začal na ženu křičet. Netušil proč, vždy se totiž dokázal naštvat kvůli každé maličkosti. Dodnes si pamatoval ten nenávistný křik, který mu svíral žaludek a ježil kůži po celém těle. Tenkrát už ležel v posteli a ubíral se ke spánku, když to vše začalo. Vybavoval si, jak se snažil zacpat uši polštářem. Jak ho silně tiskl k hlavě, aby nic neslyšel. Avšak zoufalý brek své matky ustát nemohl. A tehdy se v něm něco pohnulo. Přestal veškerý strach vnímat, sotva co zchodil nohy z postele a postavil se. Zaťal pěsti a šel se podívat co se děje. Nenáviděl ho, avšak nebyl připraven mu ublížit. Kromě toho, že to byl pořád jeho otec, to byl muž silný a velký jako hora. Nic by proti němu nezmohl. Přesto že to vše věděl, ho poháněla nějaká síla, která ho hnala se zatemněnou myslí vpřed. Síla, kterou nemohl specifikovat a síla, kterou cítil i dnes. Vylezl z pokoje a pospíchal do ložnice. Když však do blízké místnosti bez dveří troufale nahlédl, ihned ztuhl. Oba byli v široké posteli a otec se shýbal nad jeho matkou, která byla pod ním. Označoval ji hrubými výrazy a strhával z ní oblečení. Bránila se mu, ale on ji pevně tiskl. „Nech ji!“ pamatoval si živě na slova, která zařval. A také na výraz v otcových očích, když se k němu obrátil. Bylo tam jakési překvapení a zlost, které může předvést i divoký pes. „Zmiz !@#%§ do svý postele!“ vyštěkl na něj.
„Nech mámu bejt!“
„Řekl jsem ti… řekl jsem ti, abys šel !@#%§ do svý postele! Nebo se snad chceš dívat, ty nechtěnej šmejde?“
„Horalde prosím, nech ho být!“ snažila se ho matka, Thyri, bránit.
Udeřil ji do tváře, odstrčil od sebe a vyskočil z postele. Malý Magnus stále stál bez pohnutí na místě. Pokusil se otci ještě něco říct, ale roztřásla se mu brada a z jeho otevřených úst už nevyšlo nic dalšího.
„Horalde, ne!“ prosila stále Thyri, ale muž jí nevěnoval pozornost.
Díval se Magnusovi do očí a rukou si přitom projížděl po opasku. Olízl si suchý spodní ret a rychlým škubnutím si pásek z kalhot vytrhl.
„Ne!“ zvolala Thyri.
To už se Magnus stačil rozeběhnout ven. V lehkých šatech vyběhl do temné a studené noci, aniž by znal cíl. Na bosých nohách cítil chlad vlhkého bahna a za ním slyšel otcův křik. Viděl jen tisíce hvězd na nekonečné obloze a před sebe viděl sotva na deset kroků. Ve tmě se doslova ztrácel. Soustředil se pouze na své kroky. Levá, pravá, levá, pravá. Teď nesmí zpomalit. Naneštěstí se mu levá noha zabořila do jedné z blátěných kaluží a on do ní obličejem skoro celý zapadl. S nádechem se z ní celý promočený vynořil. Chtěl uhánět dál, ale už bylo pozdě. Pocítil pevný stisk na své pravé paži a celý se tou silou protočil. Otec ho několikrát švihl opaskem přes hýždě a potom zuřivě vlekl zpět domů. Bránil se, ale nebylo mu to platné. Když rozrazil dveře dovnitř a opět je za nimi zabouchl, stála v kuchyni i jeho matka.
„Prosím tě… já tě prosím… nech ho být,“ zoufale brečela Thyri.
Rozeběhla se k synovi a začala mu hladit zablácené vlasy. Odstrčil ji. Svalil chlapce na podlahu a napřáhl znovu ruku s řemenem.
„Ne!“ vykřikla a vrhla se po jeho zbrani. Snažila se jen ochránit své dítě a i kdyby věděla to, co bude následovat, své rozhodnutí by nezměnila. Jeho ruku zastavila, ale jen na chvíli. Na to ji vzteklým chvatem oběma rukama silně objal krk a své sevření nemínil uvolnit. Nevydala ze sebe ani hlásku. Pouze se mu dívala do očí a chrčela.
Magnus svalený v kuchyňském koutě se na chvíli na nic nezmohl. Připadal si jako v nočním děsu a děs to opravdu byl, jen ne sen. V okamžiku se zvedl na nohy a začal do otce bušit.
„Mami! Pusť ji! Mami, ne!“ Beznadějně.
V návalu adrenalinu jeho podvědomí udělalo nové rozhodnutí. Rozhodnutí, které může udělat jen člověk v této situaci. Popadl ten nejnebezpečnější předmět, který v místnosti byl a zaťal ho otci do zad. Nůž mu tam zůstal nechutně trčet a jemu se zvedl žaludek. V tom stejném momentě otec sevření povolil a matčino tělo se bezvládně svalilo k zemi. Rukou si nůž v zádech nahmatal, uchopil rukojeť a rychlým trhnutím ho ze sebe vytáhl. Byl stále otočený zády k hrůzou požíranému chlapci, když se proti němu náhle prudce ohnal. Vtom nastalo naprosté ticho. Ticho, které chlapec nepochopil. Ticho, které z otcova vyjeveného výrazu nedokázal vyčíst. Oba byli upoceni a zírali na sebe naprosto zděšenými výrazy. Náhle to pochopil. Jeho pravé oko již nedokázalo vidět. Cítil jak ho po tváři hřeje vlastní krev. Kdyby se teď na sebe podíval do zrcadla nejspíš by zešílel. Od oka až k ústům se mu táhla dlouhá krvavá rána. „Tati…“ řekl tak tiše, že si nebyl jist, jestli to slyšel alespoň on sám.
Otec mu však už nepomohl. Místo toho se zbaběle vydal na útěk. Nic jiného by od něj v danou chvíli ani nečekal. Nezajímal se o něj, šlo mu jen o jeho matku. Sklonil se nad ní a začal ji oslovovat. Nereagovala. Uchopil ji proto za rameno a z posledních sil ji k sobě otočil. Ten výjev si bude pamatovat až do smrti. Měla široce rozevřené oči, dopadem zlomený nos a v obličeji naprosto beznadějný výraz. Nevěděl, co následovalo dál. Ztratil vědomí.
Ráno se probudil v cizí posteli a první tvář, kterou spatřil, patřila starému vousatému muži, jenž se nad ním skláněl. „Klid, dítě. Já se o tebe postarám. Ještě si odpočiň a toho oka se nedotýkej,“ promluvil na něj klidným hlasem doktor. „Před chvílí tu byli muži ve zbroji, kteří tě našli. Viníka už mají. Slíbili, že dostane to, co si zaslouží.“
Netrvalo dlouho a slibu dostál. Strážní ho prý našli ve zvratkách a naprosto zřízeného v tamější hospodě. Jarl ještě ten den pronesl rozsudek smrti a nikdo se proti němu neobořil, ani sám Magnus. V momentě byla hlava jeho otce na špalku a nový popravčí si od oka plánoval trasu úderu. Magnus na Jarla z davu kývl a ten předal povel katovi. „Proklínám tě ty čubčí synu,“ zněla poslední tyranova slova. Sekyra zasvištěla vzduchem a zlomila Horaldovi krk. Mladý popravčí neváhal a sekl znovu. A znovu. Nakonec se hlava od těla oddělila a skutálela ze špalku dolů. Dav jásal a na Horaldovo jméno sprostě nadával. Někdo si na tělo dokonce i odplivl. A Magnusovi to vůbec nevadilo. Ani to, že jednotlivé části jeho otce posloužili jako žrádlo pro prasata. Vždyť si to zasloužil.
Nevěděl, jak s ním mohla matka vydržet. Ale nevinil ji z toho, z ničeho ji nevinil. Byla to ta nejlepší žena, kterou kdy poznal. V její přítomnosti cítil jakési bezpečí, klid, lásku… Vzpomínal si, jak ho ukládala do postele, hladila po rozcuchaných vlasech a vyprávěla různé příběhy. Nepamatoval si však na ně, ale na příjemný hlas, kterým je vyprávěla. Vzpomínky na tyto chvíle si chovával hluboko v paměti a na vše zlé, co se přitom dostávalo na povrch, se snažil zapomenout. Jeho páska přes oko mu však vždy připomínala den, kdy vše ztratil.
Upravil/a Lord Rade dne 18.05.2013 18:21
Moje první povídka na pokračování... Doteď mě deptá, že jsem ji nedokončil... No jednou... snad... možná... V těchto případech to hlavně nechce číst předchozí části jinak by mě z té stylistiky a pravopisu kleplo...
- Hlavně.. Zveřejňování mého příběhu zde a vaše kladné hodnocení mě dovedlo ke koníčku s literární tvorbou a vydrželo mi dost dlouho... Do té doby jsem své příběhy předčítal maximálně kdysi na základce.
Upravil/a Lord Rade dne 22.04.2017 23:31
"Trolling is the lowest form of wit, but the highest form of intelligence."
Copyright
PHP-Fusion 2002-2012 Nick Jones. Released as free software without warranties GNU Affero GPL v3.
Grafika: Zarath, Kod:
SkyrimAdmin, Puvodni
theme: Stryker &
WhoCare, nahled puvodniho designu zde. Bez souhlasu autora je prisne zakazano z webu kopirovat text a obrazky.