Fórum | Galerie | Archív novinek | Hlavní strana               LOGIN | REGISTRACE
Prastaré Archívy: Arena PA: Daggerfall PA: Morrowind Construction Set Čas zkracovaní Cechy Skyrimu Rasy ve Skyrimu Let´s learn some lore
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Víte že..
Sdí­let

nahoru
The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite
Deník Cizince
Název: Deník Cizince
Autor: hRDLA
Datum vzniku: 03/07/2012
Téma: Fantasy deník z prostředí Skyrimu
Odkaz: http://www.skyrim.4fan.cz/DENÍK-CIZINCE:28
sdílet na facebooku: Sdílet tuto stránku
Deník Cizince
Jmenuji se Zarath a narodil jsem se 176. Roku čtvrté éry v Hammerfellu. Jaký den, to nevím. Moji rodiče mi to neřekli, protože teprve když mi byly 4 roky, tak je ti ,,úšáci“ zmasakrovali spolu se všemi ostatními z naší vesnice. Nevím, jak se mi podařilo přežít, ale později téhož dne mě našla projíždějící hlídka Korun – jedna ze dvou frakcí v mojí zemi – a vojáci se mě ujali. Tak se ze mě stal ten, kdo jsem – bojovník, který je rozhodnut pomstít své rodiče. Proto jsem se vydal do Skyrimu – země nordů, druhých nejlepších válečníků v Tamrielu – abych zde získal spojence pro boj Thalmorem.

Den 1
Podařilo se mi překročit západní skyrimské hranice. Ze začátku šlo vše dobře. V dáli jsem viděl Markarth, překrásné město, o kterém se říká, že ho prý postavili Dwemeři – dávno zmizelá rasa.
Zvrtlo se to ve chvíli, kdy se asi sto metrů ode mne objevili nějací Nordi v modrých oblečcích a v jejich čele jel na koni muž v kožichu. To by nebylo tak špatné, jenže v tu chvíli se všude kolem vyrojili mužíci různých ras – všiml jsem si Nordů, Redguardů, Bretonů a Imperiálů – v červených sukních. Modří se zdáli být překvapeni, když se na ně červení vrhli. Moc modrých nepřežilo a ti co přežili, byli zajati a to včetně muže v kožichu.
Když si červení všimli mé maličkosti, rozeběhli se směrem ke mně, Logicky jsem se dal na útěk. Kvůli mé neopatrnosti se mi však smekla noha, praštil jsem se o kámen do hlavy a omdlel jsem.

Den 2
Probudily mě rány. Celý jsem nadskakoval. Byl jsem spoutaný a spolu s dalšími třemi lidmi mě vezli na povozu. Podle polohy slunce jsem poznal, že je zhruba poledne – musel jsem prospat celé odpoledne a noc.
Na povoze jsem byl já, modrokabátník, nějaký muž co neustále opakoval, že tam nemá být a již zmiňovaný muž s kožichem, který měl (k mému údivu) jako jediný zavázaná ústa. Modrák se mi představil – jmenoval se Ralof – a vysvětlil mi co se děje. V zemi se právě bojuje mezi Impériem a Bouřnými Hávy, místními rebely. Ten se zavázanými ústy je jejich velitel Jarl Ulfrik Bouřný Háv. A ten třetí, ze kterého vypadlo, že se jmenuje Lokir se nejspíše také připletl omylem k onomu přepadení.
Prý jedeme do Imperial City na popravu. Jenže po asi hodině cesty jsme zastavili ve vojenském táboře a vesnici jménem Helgen.
Vystoupili jsme a kontrolovali nás, jestli jsme na listinách. I když jsem tam nebyl, tak mi řekli, ať pokračuji k popravčímu špalku. Nemělo smysl pokoušet se o útěk, Lokir to zkusil a skončil se šípem v zádech.
Když konečně přišla řada na mě, jako by se mě nebesa zastala. Bylo slyšet ohlušující řev kdesi z dáli. To ovšem vojáky nezastavilo, položili mi hlavu na špalek a v poslední chvíli než kat sekl sekyrou tak se to stalo. Přiletěl. Nemohl jsem tomu uvěřit. DRAK. Všude se rozpoutal chaos.
Spolu s Ralofem jsme se dostali do nějaké věže, kde bylo pár Bouřných Hávů a také Ulfrik. Drakovi se nějak podařilo zničit vršek věže. Tak jsem proskočil do vedlejšího domu. Ve kterém se schovával Hadvar – imperiální písař, který mě nechtěl zabít, to ta ženská. S ním jsme proběhli rozpadající se Helgen a dostali jsme se do Helgenské pevnosti. Nejspíš, protože je Hadvar s imperiální legií tak na nás prchající Bouřní Hávy útočili, ovšem pro mé válečnické schopnosti nepředstavovali žádný problém. Myslím, že mezi nimi byl i chudák Ralof, je mi ho docela líto.
Ve zbrojnici jsem mohl vyměnit své vězeňské hadry vyměnit za imperiální brnění a obouruční železný meč. Jakmile jsme se konečně dostali ven, tak mi Hadvar dal luk s šípy – ty ale nejspíše prodám, jelikož se specializuji na boj na blízko – a mapu Skyrimu. Říkal, že se s ním mám setkat v blízké vesnici jménem Vorařov.
Cestou do vesnice jsem narazil na tábor banditů, ti hlupáci si mysleli, že mě mohou přemoci, ha ha ha. Z jednoho z nich mám nyní těžké železné brnění hodné válečníka a plno dalších užitečných věcí, které se dají ve Vorařově prodat.
Když jsem dorazil do Vorařova, bylo už pozdě odpoledne, tak jsem se rozhodl že prodám věci, pronajmu si pokoj v hospodě a vyspím se po tak namáhavém dni. Jenže jakmile jsem vlezl do místního obchodu tak po mě chtěl obchodník s něčím pomoct. Ze začátku sem nechtěl, ale prý že mu ukradli zlatý spár, ZLATÝ! Tak jsem řekl, že teda jo. Jeho sestra (docela kus ), mi ukázala nějaké zříceniny na kopci poblíž vesnice, prý že je to tam.
Ach jo, co to zase dělám, vždyť mám vlastních problémů dost. Teď už si dám jenom teplou večeři, pivo a půjdu spát, už ani přemýšlet nemůžu, jak sem unavený.

Den 3
Takhle pěkně jsem se ještě nevyspal. Jakmile jsem vstal, vyšel jsem z hospody. Muselo být ještě dost brzy ráno, jelikož jsem viděl slunce na obzoru vycházet. Po tom co jsem se nasnídal rozhodl jsem se, že se vypravím do oněch rozvalin na kopci – místní jim říkají Mohyla temných vod, docela by mě zajímalo proč.
Cesta do kopce byla opravdu strastiplná a zdlouhavá, docela jsem litoval, že jsem si z Hammerfellu nevzal koně, jenže ten chudák by nejspíše nepřežil zdejší zimu.
U vchodu do mohyly se utábořili bandité. Venku byli tři, vevnitř další dva. Nic co bych nezvládl s prstem v nose. Ovšem co je zajímavější, jeden z nich měl lepší železné brnění než já – chrání i ramena, zatímco mé dosavadní ne. S radostí z nového brnění jsem se pustil do hlubin této mohyly. U prvních dveří si říkám, že dávní Nordi asi nebyli tolik inteligentní, když je zabezpečí hádankou, kterou by vyřešilo i vajíčko Argoniana. Byli zde tři otočné sloupy, na každém tři symboly – ryba, orel a had. A nad dveřmi byli tyto symboly nakresleny jak mají jít za sebou, stačilo otočit sloupy podle návodu, zatáhnout za páčku a pokračovat.
V další místnosti na mě čekalo nemilé překvapení, nějací nemrtví. Vzhledem k tomu, že bojují jako ožralí Bretonci sem se jim rozhodl říkat chodící cvičné terče. V jedné obzvláště veliké místnosti byl pavučinou smotaný muž, který křičel o pomoc. Ovšem, jakmile jsem se k němu přiblížil tak se na mě ze shora spustil ten nějvětší pavouk, co jsem kdy viděl. Jakmile byl pavouk mrtev, tak sem rozsekal i již zmiňovaného muže, protože není pochyb o tom, že se na mě domluvily. Po ohledání těla jsem našel ZLATÝ spár – juchů – a deník, ze kterého vyplynulo, že to on ukradl zlatý spár obchodníkovy z Vorařova, takže nemusím mít výčitky svědomí, že jsem zabil neviného.
Po chvíli jsem narazil na další problém – proč by taky ne? – obrovské dveře s třemi kotouči a otvorem, do kterého přesně pasoval zlatá spár. Kdybych nebyl blbec a rovnou jsem se kouknul na spodek spáru, zjistil bych správnou kombinaci hned a ne metodou pokus-omyl.
Za dveřmi byla obrovská místnost s bednou plnou užitečných věcí, hrobkou, která nešla otevřít a divnou zdí ve tvaru ,,U“ na které byli všelijaké klikyháky, kterým jsem nerozuměl. Jakmile jsem se však ke zdi přiblížil, jako by mnou něco prolétlo – tak odporný pocit jsem v životě nezažil.
V tom okamžiku se otevřela hrobka a vylezl z ní chodící cvičný cíl. Tento byl ale něco extra, jako by mu vůbec nedocházeli síly, nakonec jsem se staženým ocasem utekl. Na útěku jsem ztratil svůj železný obouruční meč, tak jsem sebral nějaký, co ležel u mrtvoly nemrtvého.
Cestou do Vorařova se nestalo nic moc zajímavého, jen jsem objevil chajdu nějaké čarodějnice, která se se mnou ovšem nechtěla bavit, tak jsem pokračoval.
Bylo odpoledne, když jsem dorazil do vesnice, takže jsem se rozhodl, že si jí trochu projdu, než vrátím spár – ten jsem se rozhodl vrátit, protože jsem si řekl, že by mi obchodník mohl dát slevy na různé vybavení. Vorařov není zas tak malá vesnice, je zde mlýn, kovárna, HOSPODA, farma a obytné domy, dokonce zde mají i něco jako hradbu.
Začalo se stmívat, takže jsem se přemohl a vrátil jsem spár. Dle očekávání mám nyní slevu, takže jsem si hned koupil železné rukavice (nebudu nosit kožené, když jsem válečník) a prodal jsem věci, které jsem našel v mohyle. Hned poté jsem zamířil do hospody, kde jsem si dal s místní bardem víno, večeři a potom jsem šel spát – již bez barda.

Den 4
Probudil jsem se celý zpocený. Takový blbý sen se mi teda ještě nezdál. Byl jsem v temné místnosti, spoutaný a nemohl jsem se hýbat. Celých 12 hodin jsem jen stál a koukal. Myslel jsem, že umřu nudou.
Jakmile jsem se však probral, s hrůzou jsem si uvědomil, že jsem zapomněl na toho… jak se mu to nadává? Hadvar! Měl jsem se s ním předevčírem setkat v kovárně u jeho strýce. Snad nebude naštvaný, alespoň si mohl odpočinout od vší té červené v armádě.
Když jsem dorazil do kovárny, Hadvar a jeho strýc dělali, jako bych přišel hned. Vzrušeně začaly kvokat něco o dracích, že se prý vracejí a já musím varovat Jarla(něco jako šéf) v Bílém Průsmyku – mě je to u zadního dílu brnění, hlavně když z toho pro mě něco bude, ani kolčavák zadarmo nehrabe. Nakonec jsem souhlasil, se slzou v oku jsem opustil mojí hospůdku a vydal jsem se přes most směrem k Bílému Průsmyku.
Cestou u Zlatopalcova medovaru (alespoň to tak stálo na vývěsním štítu) jsem potkal legionáře s bouřným vězněm, který už moc nebouřil. Slušně jsem pozdravil, dokonce i vězně. Prošel jsem kolem medovaru, někdy si tam musím zajít na exkurzi, a na nedaleké farmě jsem zahlédl nějaké postavičky, jak masakrují obra – tak jsem se k nim přidal. Když už z něj zbyly jen rybí prsty, zeptal jsem se, co jsou zač. Prý si říkají Družníci (to je teda jméno) a jestli se k nim chci přidat, mám si zajít za nějakým stařešinou na jejich velitelství ve městě. Silně o tom uvažuji, ale nyní musím Jarlovy vynadat, že se mu po kraji prolétávají draci bez dozoru.
U brány mě však zastavil strážný ve žlutém, s tím, že je město uzavřeno. Zkoušel jsem ho zastrašit, to se ale dělá těžko, když onen zastrašovaný má za sebou hordu chlápků se srandovním přízvukem. Tak jsem mu řekl, že musím mluvit se šéfem ohledně draků – ten naivka by mě pustil, i kdyby to nebyla pravda.
Bílý Průsmyk byl buď hodně staré město, nebo na něj místní z výšky ,,házej bobek“, protože hradby se rozpadají a chodník je samá díra, ale hospoda ta je v perfektním stavu – už se těším, až se zde utábořím. Nicméně bylo krátce po poledni a já musel jít ještě za tím, tamtím.
Jeho sídlo – podle místních Dračí síň, podle mě dům jako kráva – bylo obrovské, on (Jarl) byl v hlavní místnosti, vyslechl mě a ihned poslal do Vorařova pár vojáků v žlutých kostýmech. Jeho dvorní mág si všiml kamenné desky, kterou tahám u sebe už od Mohyly Temných Vod a řekl, že prý ji chce. Tak jsem mu jí dal, samozřejmě sem za to dostal ocelové brnění (na tom jsem si trval), takže železné mohu prodat.
V tom se k Jarlovy přiřítila nějaká ,,ušopleskačka“ Irileth a že prý na Západní věž útočí drak. Nabídl jsem se, že pomůžu – kdo by nevyužil příležitost zabojovat si s obří létající ještěrkou. K věži jsme utíkali jako stádo splašených krav.
Když jsme tam dorazili, chvíli se nic nedělo, ale poté přiletěl. Ze začátku nám dělal problém – opékal si nás ze vzduchu – ale jakmile ho lučištníci donutili, přistát, tak jsme ho rozsekali na plátky.
Jakmile zemřel, začali z něj vylétávat červené pruhy světla přímo ke mně. Když to po chvíli přestalo, přiběhl ke mně jeden strážný, s tím, že prý jsem nějaký Drakorozený, tak jsem mu řekl, že se Drakoobrozený musí jít vyspat a odešel jsem do mé budoucí nejoblíbenější hospody.

Den 5
Probudila mě hostinská, že prý se po mě shání šéfík. On asi bude chtít vědět, jak sem zmasakrovali toho draka.
Z hospody jsem zamířil do jeho nechutně velikého domu. Jarl byl z toho, že jsem zabil tu přerostlou ještěrku úplně hotový. Dal mi svojí sekyru, jako výraz úcty a jmenoval mě zemanem – můžu si leda tak koupit mrňavej dům daleko od hospody. Jo a vlastně jsem dostal jako huskarla nějakou pěknou Nordku, která mi má pomáhat v boji. Nepochybuji o jejích bojových schopnostech, ale já raději bojuji sám a takhle hezká žena by mě ještě v boji rozptylovala.
Když jsem mu řekl o tom světle a Drakonarozeném, tak on hned, že prý musím na nejvyšší horu na celém kontinentu – nikam nejdu – a mám si tam promluvit s nějakými starci s vousy – ještě jednou, nikam nejdu!
Kápo už po mě nic jiného nechtěl, tak se zašel na velitelství Družníků, mohl bych je přeci jenom něčemu přiučit. Hned ve vstupní hale, která je také jediná v této budově ve tvaru převrácené lodi – ti Nordi jsou líní si i dům postavit, raději sem došoupají loď a převrátí ji – jsem byl svědkem rvačky nějakého ,,ušáčka“ s Nordkou. Ostatní na to jen tak s úsměvem koukali – ha ha, strašná sranda, když se jim dva členové zabíjejí.
Raději jsem je ignoroval a šel jsem za Aelou (Nordka co rozsekala toho obra a pozvala mě k Družníkům). Když jsem se jí zeptal, kde má šéfa tak na mě vyjela, že nemají velitele, ale jestli se k nim chci přidat, mám zajít za Kodlakem (to už mi vlastně jednou říkala), který je ve sklepě – ve sklepě? To jako fakt?
Sklep mě velice překvapil – měli to tam pěkně zařízeno – byly zde ložnice všech členů. Kodlak (ten co ,,není“ náčelník) měl ze všech největší ložnici (kupodivu). Jakmile jsem mu řekl, že se k nim chci přidat, tak se mě zeptal, jak jsem dobrý v boji (no vážně, on se mě na to zeptal). Nakonec jsem se udržel a jenom jsem řekl, že jsem ten nejlepší. Nějakým záhadným způsobem mi neuvěřil a musel jsem v boji porazit jeho kamaráda Vilkase – ten chudák ani nevytasil meč a už ležel na zemi.
Tímto slavným vítězstvím jsem byl přijat k mocným Družníkům a s pýchou jsem byl poslán ke kováři nabrousit Filkasovy meč.
V Bílém Průsmyku jsou celkem dvě kovárny, jedna hned u brány pro obyčejné paňáčky a druhá u velitelství, určená speciálně pro Družníky (tu řídí nějaký děda – ve Skyrimu vše řídí starší lidé – jménem Eorlund). Jakmile jsem mu předal meč, začal mi vyprávět, jak jsou Družníci samostatní, že nikoho nemusím poslouchat a dělat mu sluhu, a hned na to mi řekl ať Aele přinesu štít, který pro ni vykoval – to je celkem k pousmání.
Hned jak jsem jí štít přinesl – vážně by si mně měli začít vážit, nejsem poslíček – zavolala Varkase (bratr Filkase), či jak se jmenuje, který pobral rozumu asi jako lejno ledního medvěda, aby mi ukázal, kde můžu bydlet, jestli budu chtít. Nejspíše ale zůstanu ve své oblíbené hospodě U Kobyly a praporce.
Hned po tom, mi Vilkas (Filkas, Milkas) ukázal pokoje, zeptal se mě, jestli si nechci vydělat – proč ne? Mám jít zmlátit kněze v místním chrámu, práci jsem vzal, ale docela se bojím, jaké to bude mít následky, je to přeci jenom kněz – aby mi nenarostly mamutí kly.
Kněz se ani moc nebránil, na to jak byl statný. Měl plnou pusu práce, vždyť jsem mu tam taky vrazil svojí pěst.
S takovým tím příjemným pocitem, když člověk někoho zmlátí, jsem se vrátil k (?)ilkasovy, řekl jsem mu, co se stalo, a dostal jsem odměnu – otázkou zůstává, nenarostou mi nakonec ty kly? Ještě mi řekl, že se po mě shání Kodlak, za ním si ovšem zajdu až zítra. Dnes si musím ještě sehnat lepší výbavu.
V kovárně u brány jsem měl docela štěstí, i přes to, že zuří občanská válka (červení vs. modří) měla kovářka u sebe na prodej nějaké vybavení. Prodal jsem svojí železnou přilbu a místo ní jsem si koupil ocelovou. Dále se mi jí podařilo vnutit moje tisíc let staré párátko, které jsem získal od chodícího terče a místo něj jsem si koupil obouruční ocelový meč – to budou hlavy padat, jako pták zasažený bleskem.
Když jsem odcházel o polovinu peněz chudší, kovářka mě požádala, jestli bych nedonesl meč jejímu otci v Dračí síni. Co bych pro pár zlatých neudělal – obzvlášť když je to tak blízko.
V Dračí síni jsem zjistil, že její otec je Jarlův rádce – takový ten, co radí, co si má dát Jarl k večeři. Po tomto velice kvalitním dni poslíčkaření jsem se odebral do hospody. Večeři a nocleh mi zaplatily peníze od plešatého rádce.
Už se těším, co mě zase potká zítra.

Den 6
Hned jakmile jsem se vzbudil, jsem si to zamířil na velitelství, jelikož se mnou chtěl Skjor mluvit.
Až nyní jsem si všiml, že na náměstí je obří socha ,,zakázaného“ boha Talose (Tiber Septim) a u ní stojí nějaký muž a neustále vyřvává – že si ještě nevyřval hlasivky.
Když jsem dorazil na velitelství, tak mě Skjor informoval, že prý vědí, kde se nachází fragment Wuuthradu (část bájné sekery, kterou nosil Ysgramor – zakladatel Družníků) a že získat ho bude má zkouška – jako čeho? Bratra ve zbrani mi bude dělat Farkas (konečně jsem si to jméno zapamatoval) – jestli to znamená, že mě bude krýt svým tělem, nejsem proti.
Měli jsme se dopravit do Prachovcovy Mohyly, která se nachází na severozápad od Bílého Průsmyku. Cesta tam proběhla bez problému, potkali jsme jen pár blátokrabů a jednu zříceninu s bandity – ti raději měli naskákat do nějaké propasti, alespoň by nám ušetřili čas jejich zabíjením.
Jakmile jsme vlezli dovnitř mohyly, bylo nám jasné (nevím jak tomu inteligentovi, ale mě určitě), že není něco v pořádku. Všude se váleli mrtvé cvičné cíle a vstupní hala vypadala, jakoby se zde někdo nedávno utábořil. Samozřejmě všechny cíle mrtvé nebyli – jak jsem se zanedlouho sami přesvědčili – některé se ze zimního spánku vzbudili až nyní, jen abychom si o ně o několik sekund později zbytečně tupily meče.
Následovala další primitivní hádanka v Nordském stylu, nyní pro dvě osoby. Místnost, 2 východy - jeden zavřený a jeden otevřený – otevřený vede do místnosti s pákou. Copak asi ta páka může otevírat/zavírat? Za zavřenou mříží byla chodba, vedoucí dále a na její stěně páka. Dle mého očekávání (Farkasova ne) se po zatáhnutí za páku v otevřené místnosti za mnou sesunula mříž, která mě uvěznila v místnosti, ale na druhou stranu se zvedla mříž u vchodu do chodby.
Když jsem vědátoru řekl, že má jít zatáhnout za páku v chodbě, aby mě vysvobodil, vyrojilo se kolem něj asi pět banditů. V tom se stalo něco nečekaného (ani já jsem to nečekal – kdo by to byl čekal), Farkas se proměnil v obřího psa stojícího na zadních (ve Skyrimu se mu říká vlkodlak), co páchne jako … no jako mokrej pes. Chudáci banditi – z Farkase později vypadlo, že to nejsou banditi, ale Stříbrná Ruka (Sakra! Myslel to je obrazně, mohl jsem být bohatý), organizace bojující proti Upírům, nemrtvím a všemožné havěti, jež má nějaký spor s Družníky a krade jim fragmenty. Hned po boji Farkas odběhl do nyní už otevřené chodby a nejspíše tam zatáhl za páku, neboť mříž v mé místnosti vyjela nahoru a uvolnila mi cestu. Když vyšel ven, byl z něj již normální člověk a říkal, že se ho nemusím bát, raději jsem to ignoroval a pokračovali jsme dál.
Žádné další problémy se nekonaly, občas nastala komická situace při boji – my vs. Stříbrná Ruka vs. cvičné cíle, takový zmatek jsem tedy ještě neviděl.
V hlavním sále bylo jasné (tentokrát nejspíše i Farkasovi), že budou problémy. Nacházelo se zde asi TŘICET rakví (nejspíše s chodícími cíli), tajemná zeď ve tvaru ,,U“ (ta samá, jako v Mohyle temných vod) a stůl s fragmentem. U zdi mnou opět projel ten zvláštní proud energie, ovšem zlé to začalo být, až když jsem sebral fragment. Nemrtví začali vylézat z rakví. Byl to tuhý a dlouhý boj, po kterém jsem se vítězoslavně vrátili do Bílého průsmyku.
Když jsem se vrátili před velitelství, čekal tam na nás Vilkas, který nás zavedl dozadu na dvorek. Na dvorku stálo všech pět členů kruhu ( nějaká privátní skupina Družníků, co vše vede) – Aela, Skjor, Vilkas, Farkas a Kodlak – když jsem tam přišel, přednesli nějaké básničky, a prý že už jsem členem Družníků – já myslel, že už mě přijali… no nevadí.
To byl zase den.

Den 7
Dnes jsem si rozhodl dát na chvíli klid od Družníků a jejich fragmentů. Místo toho jsem se rozhodl, že se trochu projdu po okolí.
Jenže, to by nebyl den, aby mě někdo s něčím neotravoval. Hned u kovárny mě zastavili nějací dva Redguardi, že prý hledají nějakou Redguardku. Že nemají přístup do města – to by mě zajímalo, kde teda jsou? V zadku draka? Chtějí, abych jí našel a přišel jim to oznámit do Rorikova Dvorce. Čeká tam na mě vysoká odměna.
Celý zbytek dne jsem jí hledal

Den 8
Hledání pokračuje … Začínám být zoufalý.


Den 9
Našel jsem jí. Koho by napadlo, že bude v hospodě (No, koho taky ne?). Hned jakmile jsem se jí zeptal na ty muže, bylo mi jasné, že je to ona, už jen z jejího chování. Když s vámi chce někdo mluvit v tajnosti, to není moc obvyklé.
V soukromí mi začala vyprávět, že pochází z nějakého šlechtického rodu. Byla nucena uprchnout ze svého města, jelikož na ní Thalmoři poslali nájemné vrahy.
Nějak té její historce nevěřím. A proč? Protože žádný takový šlechtický rod neexistuje (nikdy jsem o něm neslyšel, a já se v Hammerfellských rodinách vyznám). Nicméně jsem se rozhodl to ještě trochu prošetřit. Prý jednoho z nich zajali stráže a nyní je ve vězení.
Vězeň se mnou moc mluvit nechtěl, jedině když ho vyplatím z vězení. To mi pak řekne, kde se nachází jeho velitel – Kematu (to jméno už jsem někde slyšel). Zmlátit jsem ho nemohl, všude byli stráže, tak co mi zbylo? Musel jsem ho vyplatit, jestli jsem chtěl vůbec nějaké informace. Když byl volný, sdělil mi, že Kematu se náchází v Podvodnickém doupěti.
Saadia (ta Redguardka) říkala, že ho musím zabít – zdála se nějaká nedočkavá. Já si s ním ovšem chci nejdříve promluvit.
Po mé procházce divočinou směrem k doupěti se ke svým rodinám už nevrátí 4 vlci, 2 kolčaváci a 4 banditi.
Uvnitř doupěte mi cestu ještě ke všemu komplikovalo cestu pár banditů, kteří se zde usadili. Ovšem ni co by nezvládla i slepice bez hlavy. Dále v jeskyni jsem narazil na podzemní řeku. Sledoval jsem jí a objevil jsem velkou místnost, kde byli… Válečníci Alik’r (poznal jsem je bodle typické uniformy a ZAHNUTÝCH MEČŮ) a jejich vůdce Kematu. Alik’r jsou něco jako Družníci Hammerfellu, i když nemají tak srandovní název.
Velitel si se mnou chtěl promluvit, jelikož mu bylo jasné, proč jsem tam přišel. Sedli jsme si a on mi to celé vysvětlil.
Ona se nejmenuje Saadia, to jméno si vymyslela (Jedině dobře, bylo úděsné. Když jsem ho vyslovoval, znělo to, jako když kýchá obr). To ona spolupracuje s „ušoplesky“ a zradila své město Thalmoru! Zradila svůj národ! Kematu ještě něco říkal, ale já jsem ho neposlouchal. Musel jsem zpět do Bílého Průsmyku!
Všude krev … Očistil jsem nás … Jdou sem stráže … Je jich mnoho … Bojuji… Rána do hlavy … Všude tma…

Den 10
Vzbudil jsem se ve vězení. V nějaké špinavé cele. Oni mě zatkli – vždyť jsem neudělal nic špatného, ba naopak. Ona zradila svůj národ, svou zemi. Vždyť Nordi by to měli chápat.
Musím se odsud dostat. Vypadnout z tohoto špinavého a nechápajícího města, kde ani nemají smysl pro čest.
Má cela byla malá, ponurá místnůstka. Mříže místo dveří, místo záchodu další mříže nad dírou vedoucí do stok. Jako bonus jsem do cely dostal mrtvolu nějakého chudáka, který zde zemřel a stráže byli tak líní, aby ho odnesli.
Při prohledávání cely jsem nic nenašel. Až když jsem se vydal na záchod (no, mříž), tak se stalo něco neuvěřitelného a zároveň nechutného (né to…). Jakmile jsem si stoupl na mříže, propadl jsem se jimi přímo do stoky. Strašně to tam páchlo (ano to….), ale na druhou stranu jsem alespoň byl volný – za předpokladu, že najdu cestu ven.
Asi po hodině bloudění jsem narazil na menší díru, která vedla do zbrojnice. Díra byla za nějakými bednami, takže si jí stráže nevšimli. Ve skladišti jsem našel svoje vybavení plus lepší (plátové) rukavice, boty, a brnění.
Po další hodině jsem konečně našel východ. Stoka mě zavedla z Bílého Průsmyku. Sice tam byly mříže, ale byly rezavé takže, nebyl problém je zlikvidovat.
Podle slunce jsem poznal, že je něco po poledni, času mám dost. Musím od tohoto zpropadeného města pryč. Ale kam půjdu? To je jedno, hlavně daleko. Nakonec jsem se vydal na západ. Nevracím se do Hammerfellu, ale alespoň chci být blíže domovu.
Cestou jsem hodně přemýšlel. Ne o tom, co jsem udělal, ale o tom co udělala ona. Jak toho vůbec někdo může být schopný? Zradit svoji zemi… Proč? Kvůli penězům? Slávě? Moci?! To ji její rodina nevychovala, aby ctila svůj původ a zemi? Já jsem vyrůstal bez rodiny, a přes to vím, že mám vždy vzhlížet ke své zemi. Možná ji nějaká z frakcí něco v dětství provedla, ale ať už to bylo cokoliv, není to nic v porovnání s tím, co nám udělali Thalmoři!
Dále už se tím nezatěžoval a pokračoval jsem dále na západ. Krajina se pozvolna měnit, místo planin s nějakým tím stromem, se začaly objevovat hory.
Cestou jsem moc problémů neměl. Až v jedné soutěsce, něco mi tam hned nesedělo, všude takové ticho a klid. Pak se to stalo tak rychle. Ze všech stran na mě vyskákali lidi oblečení do velice zvláštních obleků – jejich brnění bylo tvořeno převážně z kůže, peří a parohů. Někteří z nich dokonce vypadali jako jeleni. Ovšem jejich ujeté brnění jim moc nepomohlo. Všichni padli k zemi mrtví. Nejen, že mě zdrželi, ale ještě u sebe neměli vůbec nic užitečného.
Už se začínalo stmívat, když jsem jí uviděl – HOSPODU! U cesty, uprostřed divočiny, nejspíše se zde zastavují obchodníci. Uvnitř nikdo moc nebyl, jenom hostinská a služebná. Pronajal jsem si pokoj, který údajně využil Tiber Septim, když dobíjel Skyrim. No podle mě to byl jen obyčejný pokoj s trošku větší postelí.
K večeři jsem si dal jelení vývar, pivo a šel jsem spát. Když jsem usínal, jako bych slyšel nějaké divné zvuky.

Den 11
Vzbudil mě ženský křik, takový ten hodně vysoký, při kterém máte pocit, že vám vybuchne hlava. Nejdříve jsem si myslel, že někdo hospodu přepadl, ale když jsem vylezl z ,,Talosova“ pokoje zjistil jsem, že se uprostřed hospody producíruje duch. DUCH! A nebyl jsem opilý. Normálně tam stál duch. Takový modrý průhledný člověk. Nic nedělal jen tak stál.
Přistoupil ke mně, a říká, že se jmenuje Hroldan, starý Hroldan (asi hodně starý, vzhledem k tomu, že je to duch). Jenže si mě nejspíše s někým spletl, choval se ke mně jako k přítelovy, přestože jsem ho nikdy před tím neviděl. Začal mi vyprávět o nějakém meči, že ho měl moc rád a já jako jeho přítel pro něj musím zajít. Proč zrovna já? To si pro něj nemohl zajít sám – vždyť je to duch! Co by se mu asi tak mohlo stát?
I když… mít ducha na své straně… Nakonec jsem tedy souhlasil, že jeho meč najdu. Když se mi snažil vysvětlit, kde meč je, no to byl horor. Nejdříve se nemohl vymáčknou, a když se mu to konečně povedlo – tak to dokázal vyslovit jen v staronordském jazyku. Ale pomohla nám hostinská, celá bledá strachem vykoktala, že místo se nyní jmenuje Pevnůstka Babí kámen (no to je jméno, takhle se jmenovat moje pevnost, tak si jdu skočit).
Cesta netrvala dlouho, ale za to byla dost peprná. Potkal jsem další asi 10 polonahých jeleních lidí (od teď zkráceně Lesníci a lesničky), několik medvědů, pár vlků, kupu kolčavám a 2 uctívače BadWolfa. Tento region je opravdu nebezpečný a zvrácený.
Když jsem dorazil k bábě (ta pevnost), zjistil jsem, že patří Lesníkům. No to byla zase sranda, chvíli jsem před nimi utíkal. Za chvíli mě to přestalo bavit, tak jsem si je naporcoval. Uvnitř jich bylo ještě více – ach jo, to si zase budu muset brousit meč, on se totiž o ty jejich jelení parohy strašně rychle tupí. Na to jak jsou spoře odění, jsou dosti bohatí, v pevnosti bylo dost poschovávaných truhel s různými zlaťáky a drahokamy. Rozhodl jsem se to tam nechat, jelikož mám peněz dost, tak se pro to vrátím, až na tom budu finančně špatně.
Uvnitř pevnosti jsem meč nenalezl, takže jsem vylezl na střechu pevnosti. Zde se kupodivu nenalézali žádní lesníci, ale jen nějaká ošklivá, bezmocná stařenka. Ošklivá stařenka možná, ale bezmocná určitě ne, hned jak jsem se k ní přiblížil, tak na mě začala metat blesky, oheň a všechno možné. Porazil jsem jí díky lsti. Schoval jsem se za nějaký oltář, když se ke mně blížila, tak jsem po ní hodil vší silou kámen – trefil jsem se – a když byla vyrušená kamenem v obličeji, tak jsem jí zapíchnul. Meč měla schovaný ve své truhle s různými nechutnostmi – co někdo může dělat s obřím palcem?
Vrátil jsem se do hospody, kde jsem svítícímu duchovy vrátil jeho meč (jak ho mohl vzít, vždyť to byl duch – no některé věci holt nepochopím), který mi jen poděkoval a se zašuměním zmizel. Hostinská ta poděkovala mnohem více, že jsem se zbavil toho ducha.
Já se radostně vydal znovu na cestu. Po několika hodinách cesty jsem uviděl majestátní město Markarth – postavené dávnou rasou (údajně), tyčilo se hrdě mezi horami. Při cestě k Markarthu jsem si všiml hodně dolů a snad jen jedné farmy. Jarl musí spoléhat na dobré vztahy s ostatními, jelikož prodává rudy a kupuje obilí.
Markarthské zdi byly masivní, kamenné a velmi dobře ubránitelné. Do města jediná brána, byla obrovská, pozlacená a majestátní. Uvnitř bylo k vidění mnoho budov, některé se tyčily do výšky mnoha metrů, jiné byly vytesány přímo ve skále. Vše zde bylo uděláno z kamene (dokonce i postele, jak jsem později zjistil). Naprosto vůbec se nemuseli bát dračích útoků.
Hospoda byla hned u brány a tržnice, přesně tak jak to mám rád. Pěkné servírky, výborné pivo, skvělý bard. Zde nejspíše znovu začnu – již potřetí. Pronajal jsem si pokoj na týden dopředu a zjistil jsem, že postele jsou kamenné (au), naštěstí však na nich bylo dost kůže, že jsem kámen téměř necítil.
Musím se vyspat, zítra začínám nový život.

Den 12
Probudil jsem se v kamenném pokoji, který jsem si včera pronajal, v hospodě jejíž název měl co dočinění se stříbrem a krví. Vydal jsem se na tržiště, abych se opatřil něco dobrého k snědku, jelikož v hospodě vařili opravdu hrozně. Podle mě vařená krysa opravdu není jídlo.
Na tržišti šlo vše dobře, dokonce jsem i usmlouval levnější zelí. Jenže ani ne o minutu později se vše zvrtlo. Ozval se ženský výkřik, tak jsem se ohlédl a uviděl jsem nějakého šílence, jak právě zapíchl ženu, která zde nakupovala. Neváhal jsem ani chvíli, vytasil svůj ocelový meč a rozsekal jsem toho vraha na plátky tenčí, než je vrstva prachu na Králově koruně (a ta musí být hodně čistá). Stráže to nijak nepřekvapilo, že jsem chopil spravedlnost do vlastních rukou, naopak mi ještě poděkovali. To ovšem té mrtvé ženě už nepomůže.
Když jsem odcházel z tržiště, tak si mě odchytil nějaký ,,ušáček“, že prý mi něco vypadlo z kapsy. Jenže já kapsy nemám… Něco mi na tom nesedělo, ale on mi prostě vnutil nějaký kus papíru.
Na tom kapesníku stálo, že se s ním mám potkat ve svatyni Thalose. Nevím, nevím, ,,ušáčkům“ se nedá věřit, i když tam možná někdy zajdu. Raději jsem se vrátil do hospody, pořádně jsem se najedl a napil a vyrazil jsem na prohlídku městem.
Markarth je velice velké a staré město, ve kterém je i dokonce stříbrný důl ve formě vězení (vězni si odpykávají trest tím, že těží stříbro). Lidé ho osídlili nevím kdy, ale před nimi tu žili Dwemeři (dávno ztracený druh ,,ušoplesků“), kteří si libovali v podzemí, kamenech a všemožných strojích. Jarl sídlil ve veliké síni vykutané do hory.
U jednoho domu mě však po chvíli zastavil nějaký muž v kápi s palcátem u opasku. A to bych nebyl ve Skyrimu, aby se mě onen muž nezeptal, jestli mu nepomůžu. No, takhle to neformuloval – udělal to chytřeji. Stál před jedním domem, který by měl být podle místních opuštěný. Zeptal se mě, jestli jsem někoho neviděl tam vejít, jak bych mohl? Jsem tu nový. Prý, že je Stendarrův bdící – nějaký spolek, který bojuje s daedrami (jedině dobře) – a musí prohlédnout tento dům a nechce se mu tam samotnému. Nakonec mě ukecal, abych šel s ním.
V domě opravdu nikdo nebyl, jenže tam hořel oheň a bylo tam čerstvé jídlo. Všude se zvedala taková divná mlha. Čím níže jsme pokračovali, tím byla mlha hustší. Došli jsme k nějakým zamčeným dveřím, a když jsem se je pokusil otevřít, ozval se všude hrozivý hlas, který říkal, ať zabiji toho muže.
Onen muž ho nejspíše také slyšel, jelikož říkal, že je to daedra a nemám ji poslouchat. Jenže neospalý (bdící) nebyl tak silný jako já, daedra se mu dostala do hlavy a přinutila ho na mě zaútočit. Ukázalo se, že budoucí mrtvola uměla ovládat i kouzla, jenže to mu moc nepomohlo, tak jako tak skončil na tři části. Hlas mi poblahopřál a říkal, že nyní mohu projít zamčenými dveřmi.
Za dveřmi se skrývala místnost s prokopanou chodbou. Chodba vedla až k nějakému oltáři, na kterém byl velice zajímavý palcát, měl tak ostré tvary, jakoby nepocházel z tohoto světa, ani to nedokážu popsat.
Jenže když jsem si ho chtěl ,,vypůjčit“ , tak ze země vyjeli ostny a uvěznily mě. Hlas ke mně promluvil a představil se. Byl to Molag Bal, daedrický princ nadvlády. Chtěl po mně, abych mu přivedl nějakého kněze jiné daedry Boethie. Tak jsem mu řekl, že ano – nikdo neříká, že tam opravdu půjdu. Naivka mě pustil, rychle jsem opustil tento dům, s tím, že už se sem nikdy nevrátím a namířil jsem si to do té hospody, kde tak hrozně vaří. Ach ten Markarth – velice podivné město.
To byl zase den.

Den 13
Třináctý den, na to, že jsem tu teprve takovou chvíli, jsem toho zažil velmi mnoho. Přežil jsem popravu, zlikvidoval desítky cvičných cílů, stal jsem se zemanem, zabil jsem draka, stal jsem se členem Družníků, byl jsem ve vězení. Prostě úžasných 12 dnů ve Skyrimu.
Raději jsem si dal odpornou snídani v hospodě, než abych šel na tržiště a riskoval dalšího fanatika.
Při ,,snídani“ jsem přemýšlel nad včerejším pozdvižením a dospěl jsem k názoru, že asi zajdu za tím človíčkem. Docela by mě zajímalo, co po mě chce – nejspíš se to týká té vraždy.
Nějakou dobu jsem tu svatyni hledal, nakonec jsem jí našel – byla někde ve sklepě pod chrámem Dibelly. U sochy Thalose tam stál onen mužík, u kterého se ukázalo, že to není elfík(jak jsem si původně myslel, ale člověk – zmátlo mě tetování přes celý obličej a dlouhé vlasy. Vysvětlil mi co se to vlastně v Markarthu děje.
Dříve zde žili lesníci a lesničky, než je Nordi neporazili a nezotročili. Někteří uprchli, jiní uprchli a ti nejméně šťastní byli zajati a jsou nuceni pracovat v Markarthských stříbrných dolech. Stejně tak lesnický král Madanach, který řídí útoky těchto fanatiků. A já jsem to musel vyřešit.
Nejdříve jsem měl zajít do pokoje té ženy, která byla zavražděna. Získat klíč od pokoje byl trochu oříšek, ale když sem hostinskému řekl, že ho propasuji skrz ten jeho kastrol tak mi ho hned dal. Uvnitř pokoje měl Margret deník – ukázalo se, že je to Imperiální agentka. Dále se zde zmiňovala něco o nějakém Thoranovy.
Následně jsem měl zajít do nějakého podzemí, kde bydleli zdejší chudí a dělníci – tam bydlel také náš známý fanatik. V jeho ,,pokoji“ byl pouze jen nějaký papír, na kterém stále, ať zabije Margret, podepsaném pouze písmenem ,,N“. Když jsem z těchto stok vylezl, zastavila mě nějaká hora svalů, s tím že se nemám plést do zdejších problémů a musím si to prý zapamatovat, takže mě zmlátí do bezvědomí. Takže jsem ho zmlátil skoro do bezvědomí a donutil ho prozradit, že ho poslal Nephos (to bude asi to ,,N“). Musím navštívit pana Nepha.
Ale ještě před tím jsem zašel za tím Thonarem, který bydlí v pokladnici – pěkné místo na bydlení. Vlastní téměř všech stříbrné doly v okolí Markarthu, takže je velmi bohatý a nechtěl se mnou mluvit. Naštěstí jsem recepční padl do oka, takže nebylo jí přesvědčit, aby mě pustila. Jenže se se mnou Thonar nechtěl bavit, ale pak se něco stalo. Z hlavního sálu se nesly zvuky boje. Když jsme tam doběhli, viděli jsme, jak fanatici zabíjejí Thonarovu ženu a také recepční. Zabít je nebyl problém, ale poté se Thonar sesypal, ale začal mluvit. Řekl mi o Madanachovi, že je v dole, odkud řídí své lidi pomocí Nephose. Nic dalšího mi neřekl, jen abych vypadl.
Konečně jsem se dostal k návštěvě Nephose. V jeho domě jsem byl vyhozen nejspíše jeho ženou, ale Nep si mě zavolal. Choval se velmi přátelsky, až mi to bylo podezřelé. Když jsem se ho zeptal na Zapřísáhlé (takhle se opravdu jmenují, ale to se mi nelíbí, raději preferuji lesníci či fanatici) bez problému se přiznal, že ty útoky řídí on, že on přijímá rozkazy od Madanacha. Na mojí otázku, proč mi to říká mi odpověděl, že je to jedno, vždyť mě ven živého nepustí. V tu chvíli se na mě vrhlo asi šest lidí, nebyl problém je zlikvidovat, i když všude byl strašný zmatek. Rozhodl jsem se, že se vrátím do svatyně a podám zprávu o tom, co jsem zjistil.
Pak se to zvrtlo. Ve svatyni byly stráže, chlápek byl mrtví a stráže říkaly, že za to můžu já, že za všechny ty vraždy můžu já. Musel je poslat Thanor, chudák se musel zbláznit. Neměl jsem jinou možnost, bojovat jsem nemohl, neměl bych šanci. Zase do vězení…
To byl zase den.

Den 14
Probudil jsem se v šeré místnosti s dvěma kamennými stěnami a dvěma protilehlými mřížemi místo stěn, oblečený jen do nějakých roztrhaných hadrů. Nejspíše to nebyla cela, spíše nějaká přechodová místnost, jelikož zde byly dva vchody.
Když jsem se po chvíli rozkoukal, vstoupila do mé přechodové místnosti nějaká krutopřísně, hrůzostrašně ošklivá Orčice. Řekla mi, že ona to tu vede, ať nic nezkouším a následně mě vykopla do velké místnosti, či spíše jeskyně, kde byli i ostatní vězni a měl jsem si zde odpykat trest.
Jakmile jsem došel doprostřed jeskyně, promluvil na mě holohlavý vězeň, který seděl u ohně. Neustále se mě ptal proč, jsem tu. Byl tak otravný, až jsem mu odpověděl – řekl jsem, že jsem se nudil tak jsem si sem zašel. Zdálo se, že se tam celkem vyzná a mě bylo jasné, že jediná cesta ven z vězení vede, přes Madanacha.
Jenže když jsem se holohlaváka zeptal, kde bych krále lesníků našel, vysmál se mi do obličeje a ukázal na nějakého Orka (těmi se to tu jen hemží), který stál před železnými dveřmi. Dveře prý vedou k Madanachovi, jenže ten Ork tam nikoho nepouští. Jenže člověk/mer/edra nikdy neví, třeba se mi ho podaří přesvědčit.
Zelená kůže mě za žádnou cenu pustit dál nechtěla, prý leda bych mu sehnal nějaký nožík – měl by ho mít vězeň Grisvar co nemá štěstí. Jenže ten lišák mi ho nedá zadarmo, chce za něj láhev skoomy – drogy, kterou vyrábějí kočičky z nějakého cukříku – opravdu nevím, co na ní všichni vidí, vždyť pivo je stokrát lepší.
Docela dlouho jsem si lámal hlavu, kde mám sakra skoomu sehnat. Řešení se ukázalo samo, když jsem si sednul k holohlavci u ohně, zjistil jsem, že skooma leží vedle něj. Sebral jsem mu jí tím nejpotupnějším způsobem – ukázal jsem někam do prázdna a řekl jsem, že je tam mamut – blbec na to skočil a zatímco koukal do blba jsem mu sebral skoomu. Řekl jsem mu, že si dělám srandu a odešel jsem.
Za láhev cukříkové drogy jsem dostal od pana neštěstí ,,nožík“, který jsem odnesl zelené příšeře u dveří a ta mě pustila dovnitř.
Prošel jsem krátkou chodbou, ta vedla do osvětlené místnosti s policí na knihy, postelí a stolem, u kterého seděl král lesníků: Madanach a něco psal.
Přišel čas na mojí pomstu, to kvůli němu jsem měl všechny ty problémy. U stěny je krumpáč… sebrat ho… ještě si mě nevšiml… připlížit se k němu… otáčí se…. rozmáchnout se….zarazit krumpáč do lebky….zvuk tříštících se kostí…oběť padá k zemi….je mrtvý.
Prohledal jsem pokoj, nic nápadného na první pohled vidět nebylo. Ovšem při bližším ohledání se mi podařilo najít tlačítko přímo za policí na knihy. Když jsem ho zmáčknul, ozval se hlasitý zvuk a na jedné stěně se zasunul kámen do země a vytvořila se tam nějaká díra. Za dírou vedla chodba až k pozlaceným dveřím, jenže ty byly zamčené. Naštěstí mě napadlo ohledat mrtvolu, která u sebe měla klíč.
Z chodby jsem uslyšel hlas toho Orka jak se ptá, jestli je vše v pořádku. Po žádné odpovědi se nejspíše rozhodl, že se půjde podívat co se děje, jelikož jsem slyšel kroky v chodbě.
Rychle jsem odemkl dveře, vlezl do nich a zamkl je za sebou. Ocitl jsem se v dwemerských ruinách. Naštěstí skrz ně vedla jen jedna cesta. Při útěku jsem se nesetkal s žádným odporem, až na pár obřích pavouků, kteří nepředstavovali hrozbu pro můj krumpáč.
Pavouk skočil….uhnout doprava…seknout krumpáčem nahoru…zásah přímo do hlavy…druhý ke mně běží…hodit krumpáč…krumpáč letí….čvachtavý zvuk…přímo mezi oči.
Po této příhodě jsem narazil na další zamčené dveře, naštěstí do nich pasoval klíč lesníka. K mému překvapení za dveřmi byl Markarth – vylezl jsem na ulici. Ještě k většímu překvapení tam stál Thonar Stříbnokrevňák. Pěkně jsem se ho lekl, ale on mi řekl, ať se uklidním, a že mi děkuje za zabití Madanacha – prokázal jsem tím velkou službu městu.
Tímto mě zbavil všech obvinění. Své věci mám ve svém pokoji v hospodě a jako dárek mi věnoval rodinný prsten, který má prý zvyšovat mé kovářské schopnosti. I kdybych uměl kovat, tak by mě zajímalo, jak to funguje – asi nějaká magie, ta je za vším. Raději jsem zamířil do hospody, abych se vyspal.
To byl zase den.

Den 15
Probudil jsem se ve svém útulně kamenném pokoji - všechno lepší než vězení. Své věci jsem měl u sebe. S kručícím žaludkem jsem se vydal na tržiště. Šel jsem v plné zbroji, protože v tomhle zatraceném městě člověk opravdu neví, co na něj kde vyskočí.
Když jsem platil za jídlo, zjistil jsem, že už mi moc peněz nezbývá. Dlouho jsem už totiž nedělal žádnou práci, no žádnou placenou práci. Jediné co mě napadlo, bylo zajít za Jarlem, jestli by mi nedal za úkol zabít nějaké bandity, či nějak tak.
Jeho sídlo bylo vytesáno do skály a bylo částí ohromného ještě zcela neprozkoumaného podzemního města. Uvnitř to ovšem vypadalo jako…jako…no prostě to tam nebylo hezké – polorozpadlé stěny, prokapávající strop a obří balvany uprostřed chodby.
Přešel jsem most přes podzemní řeku a prošel kolem dvou velkých sloupů, na kterých byly sochy nějakých Dwemerských strojů – vypadaly opravdu majestátně, nechtěl bych je potkat v nějakém temném koutku. Pokračoval jsem dále chodbou, která vedla na rozcestí – byla tu cesta kudy jsem přišel, cesta do trůnícího sálu a pak další dvě, u kterých jsem nevěděl, kam přesně vedou.
V trůním sále seděl na trůnu (překvapivě) Jarl, u něj stál poradce a několik stráží. Když jsem k němu přistoupil, zastavili mě stráže s tím, že Jarla nemám otravovat a mám si promluvit s poradcem. Ovšem, když jsem se zeptal poradce, tak řekl, že žádní bandité neřádí a žádní řáditelé nebandití, ale že možná Calcelmo (řídí místní Dwemerské muzeum a vykopávky) by mohl mít nějakou práci. Prý má problémy s pavouky – když nejsou obří tak je mi to jedno.
Na křižovatce jsem se vydal cestou k vykopávkám (ta poslední cesta vedla k muzeu). U stolu tam stál muž s nějakou róbou a kápí – byl to Calcelmo. Choval se velmi nevrle, ale když jsem mu oznámil, že jsem tu, abych vyřešil jeho problém tak byl hned vřelejší. Ukázal na nějaké dveře a vysvětlil mi, že jsou zamčené, protože za nimi jsou vykopávky, kde se usadili pavouci – samozřejmě ti obří – a já se mám zbavit toho největšího.
Dostal jsem klíč, prošel jsem dveřmi a ocitl jsem se v prázdné chodbě. Všude byli různé vozíky a nářadí, jakoby je všichni ve spěchu nechaly, tam kde byly, když utíkali před pavouky. Pokračoval jsem chodbou až do veliké jeskyně. Docela mě zamrazilo, při pohledu na ty pavučiny, kterými byla celá jeskyně jen posetá. Samozřejmě uprostřed místnosti byli tři velicí pavouci.
Rozeběhnout se k nim…všimli si mě…první ke mně běží…uhnout stranou, seknou stranou…nohy odpadají…smrtelná agónie….druhý se rozebíhá….není čas rozpřáhnout…kop přímo do kusadel….lekl se, neví co dělat….zapíchnout přímo do zadku…exploze pavučin…třetí skáče….nečekané…v poslední chvíli nastavit meč….napíchnul se…pokračovat dál.
Po této příhodě v jeskyni jsem jinou chodbou pokračoval dále. Chodba se napojovala na další Dwemerské chodby, které vedly do velkého sálu, který se zdál být opuštěný. Jenže jak to v této zemi bývá, nic není takové, jak to vypadá. Přesně v tu chvíli, když jsem si myslel, že to bude v pořádku, tak se na mě ze stropu spustil ten největší pavouk, jakého jsem kdy v životě viděl. Byl velký asi jako katapult a jen jeho kusadlo bylo veliké jako jednoruční meč.
Při tomto boji jsem si nemohl dovolit ponořit se do bojové zuřivosti, ale musel jsem si udržet čistou mysl. Musel jsem na něj nějak vyzrát. Rychle jsem odhodil batoh, měšec a přilbu – musel jsem být co nejrychlejší. Vyběhl jsem po schodech na balkónek – kterých tu bylo několik – a počkal jsem, až za mnou začne lézt nahoru. Jakmile byl již půlkou těla nahoře, skočil jsem dolů – tvrdé přistání, přeci jen 4 metry je docela dost – zapíchl mu meč přímo do zadku. Z něj se vyvrhnuly všelijaké nechutnosti, ale naštěstí byl pavouk mrtvý. Uřízl jsem mu kusadlo jako důkaz, že jsem ho opravdu zabil
Když jsem ze sálu odcházel, všiml jsem si mrtvoly imperiálního vojáka. Rozhodl jsem se tělo prohledat, jelikož by mohl u sebe mít nějaké cennosti, které už nebude potřebovat. Nic u sebe neměl, jen deník, který jsem ovšem číst nechtěl – takové hlouposti jako deníky já nečtu – a raději jsem ho schoval do batohu, pro pozdější využití.
Sebral jsem své věci a vrátil se ke Calcelmovi, který byl neskutečně rád za zabití pavouka. Dostal jsem od něj nějaké peníze, se kterými si nějakou dobu budu moct platit pokoj a jídlo. Dále jsem od něj dostal klíč k jeho muzeu Dwemerů, ve kterém se určitě zastavím.
Muzeum bylo velice zajímavé, bylo zde plno Dwemerských věcí – od obyčejných cihliček z jejich tajemného kovu, až po kompletní stroje, které sloužili k obraně města.
Do hospody jsem se dostal až za stmívání, takže jsem se rozhodl najíst až tam. Uprostřed večeře mě ovšem vyrušil nějaký muž. Představil se jako Sam Guevenne, prý si se mnou chce dát soutěž v pití. Souhlasil jsem, proč také ne, vždyť nikdo nevydrží tolik co já a pokud navíc vyhraji, dostanu jako výhru nějakou kouzelnou hůl, kterou budu moci prodat.
První sklenice, druhá sklenice, třetí, čtvrtá, pátá … To je poslední co si pamatuji
To byl zase den.

Den 16
Pomalu jsem nemohl ani oči otevřít, jak mě bolela hlava. Probral jsem se v nějaké větší místnosti, kterou jsem nepoznával. Museli jsme se sem včera se Samem vloupat. Hlava mi třeští víc, než kdybych po ní dostal ránu obrovou palicí.
S problémy jsem vstal – asi třikrát jsem spadl na zem – a rozhlédl jsem se po místnosti. Zdálo se, že se nacházím v něčím chrámu. Všude byly sochy nějaké bohyně a různé květiny. Úplně jsem se však probral, až když se mnou začala třást nějaká žena v mnišské róbě. Nejdříve jsem nevěděl, o co jí jde, ale když odezněl pískot v uších, tak jsem to pochopil.
Byla to jeptiška, která uctívá bohyni Maru, a jsme v jejím chrámu v Markarthu. Neustále mi nadávala, že jsem tam udělal nepořádek. Vůbec jsem nechápal, o co tady jde. Řekl jsem jí, ať se uklidní a vysvětlí mi co se děje, že si nic nepamatuju. Tak mi to vysvětlila.
Prý jsme se sem v noci vloupali s nějakým mužem v černém hábitu (to byl Sam) a rozházeli tam vše. Na mojí otázku, kde je Sam, mi řekla, že zde mám nejdříve uklidit a potom mi to řekne.
Co mi zbylo, musel jsem to tam uklidit. Zahrnovalo to posbírání věcí ze země – různé lahve od piva a vína, nějaké jídlo a dopis. V dopisu se psalo, že na opravení kouzelné hole potřebuji svěcenou vodu, palec obra a peří z vranice.
Po uklizení jsem zašel za jeptiškou a oznámil jí, že jsem uklidil. Bylo na čase, aby mi řekla, kde je Sam. Jenže jak se ukázalo, to ona nevěděla, chtěla mě jen využít, abych tam uklidil, jeptiška jedna. Alespoň jednu užitečnou věc mi řekla, že jsme se něco zmiňovali o Rorikově dvorci – jedna malá vesnička na východ od Markarthu. Měl bych tam vyrazit, jestli chci zjistit, co se vůbec v noci stalo. Když jsem odcházel z chrámu, ještě jsem si do lahve nabral svěcenou vodu.
Pronajal jsem si povoz, který mě zavezl až do Rorikova dvorce. Sice jízda nebyla jako v bavlnce, ale bylo to opravdu levné, na což musím nyní hledět, vzhledem k mé finanční situaci.
Dvorec byla opravdu vesnička. Tvořilo jí asi 10 domů a převážně to byly farmy a jeden dům byl sídlem Rorika – nejspíše místní starosta.
Vůbec jsem netušil, co zde mám hledat, jestli nějakého člověka nebo věc, co jsme tu nechali. Řešení se ovšem objevilo samo, když jsem procházel kolem jedné farmy, začal na mě jeden farmář křičet, ať mu vrátím kozu. Chvíli jsem na něj jen tak s otevřenou pusou koukal, než mi došlo, že myslí zvíře, ale ani to mi moc nepomohlo. Celý zpocený se ke mně přiřítil a s plnou pusou nadávek do mě začal strkat. Po tom co jsem ho uklidnil pomocí jeho obličeje v zemi, jsem mu řekl, že si nic nepamatuji, a že by mi to měl radši vysvětlit.
Z jeho blekotání jsem pochopil, že jsem tu včera se Samem byl a podle všeho jsme mu ukradli kozu a prodali jsme jí obrovy. Když jsem se ho zeptal, jestli neví co se dělo dál, řekl mi, ať si trhnu kopytem, že mu mám nejdříve přivést zpět kozu a pak mi to řekne. Co mi zbývalo, souhlasil jsem. Koza s obrem by podle všeho měla být za kopcem, který mi ukázal. Obr si tam udělal tábor.
S nejistotou jsem se vypravil na kopec. S nejistotou, protože mě dost zajímalo, jak mám jako zabít obra. Pochyboval jsem, že by mi tu kozu jen tak vrátil.
Cesta nahoru byla úmorná, kopec byl velice příkrý a všude samé kameny. K tomu se mi pod meč neustále pletli nějací vlci a kolčaváci. Asi po hodině jsem se konečně dostal nahoru. Když jsem se rozhlédl, zjistil jsem, že jsem na plošině (nejspíše náhorní, když jsem nahoře). V dáli jsem uviděl tábořiště, seděl u něj obr s obří palicí a u sebe měl kozu, samozřejmě přivázanou k nějakému kmenu.
Dlouho jsem přemýšlel, jak nad obrem vyzrát, až jsem se na to vykašlal s tím, že se to nějak poddá. Vytasil jsem svůj obouruční, ocelový meč a sprintem jsem se rozeběhl k obrovi.
Doběhnout k němu...neví co se děje…využít příležitosti…zvedá se…rychlí výpad…zásah do ruky…pouští palici…je stále nebezpečný…máchl rukou…zásah, letím…tvrdý náraz o zem…běží ke mně…nevím co dělat, to je můj konec…zakopl, padá…nastavím meč…čvachtnutí…tíha na prsou.
Dokázal jsem to, já ho zabil – sice díky jeho nešikovnosti, ale zabil a to se počítá. Vší silou jsem odvalil jeho mrtvou, abych mohl vstát. Odvázal jsem kozu od kmene a vzal jí do vesnice. Málem bych ovšem zapomněl na jednu důležitou věc. Bylo to odporné, ale udělat jsem to musel. Teď mám v batohu obrův palec.
Farmář byl řečí bez sebe, že jsem mu kozu přivezl zpět a vše co věděl, mi řekl. Prý jsem říkal něco o Ysoldě z Bílého průsmyku a o nějakém prstenu.
Jen to ne, do toho města opravdu nechci, vždyť jsem tam hledaný pro vraždu. Začalo se stmívat, tak mě farmář nechal u něj přespat. Ráno vymyslím, jak se nepozorovaně dostat do Bílého Průsmyku.
To byl zase den.

Den 17
Probudil jsem se na slámě, kde mě včera nechal sedlák přespat.
Při snídani jsem přemýšlel, jak bych se mohl nepozorovaně dostat do Bílého Průsmyku. Moc možností jsem neměl. Mohl jsem se buď vyplatit ze svého zločinu (jenže, to by bylo dosti drahé) nebo bych se do města mohl zkusit proplížit, či se zkusit převléknout. Cestou to ještě budu muset dořešit.
Byla ještě tma, ale celá vesnice už byla na nohou, jelikož musejí pracovat od rána do noci. Farmaření holt není lehká práce. Já se mezitím sbalil a vyrazil do Bílého Průsmyku, ten byl přeci jenom daleko a žádný povoz k dispozici nebyl.
Rozhodl jsem se, že to tentokrát vezmu po cestě. Je to sice delší a horší cesta, ale zase si nebudu tupit meč o zdejší faunu.
Po pár hodinách cesty jsem v dálce uviděl ono mnou nenáviděné, polorozpadlé město, které nemá asi ponětí, co je to vlastenectví.
Nicméně už se blížila doba oběda a já stále ještě nevymyslel, jak se vlastně do toho města dostanu. Po dlouhém duševním hloubání a dloubání jsem došel jen k jedné možnosti, která by mohla vyjít.
Poblíž města jsem nalezl shluk kamenů, mezi nimiž byla nenápadná mezera, akorát velká, abych do ní schoval své vybavení – brnění, zbraně a batoh – a vyrazil jsem k městu.
Když jsem dorazil k bráně, stráže se na mě nejdříve nechápavě dívali, ale jakmile si uvědomili, kdo jsem, vytasili meče a zatkli mě. Nebránil jsem se, jelikož to bylo součástí mého ďábelsky, zákeřně primitivního plánu.
Podle mého očekávání mě odvedli do vězení a zavřeli mě do cely, i když jiné, než minule, ale vypadala totožně. V cele byl dokonce i mřížový záchod – ty hlupáky ani nenapadlo to nějak zazdít, vždyť je to přeci perfektní úniková cesta.
Stačilo počkat, už se strážní zapovídají mezi sebou, přistoupit ke staré mříži a trochu zatlačit. Cvaklo to a mříž se otevřela. Ještě než jsem již podruhé vlezl do stok, naaranžoval jsem postel tak, aby to vypadalo, že v ní ležím. Po skoku do stoky jsem za sebou ještě vypadalo, aby to nebylo tak nápadné a vyrazil jsem hledat východ.
Při cestě stokou jsem znovu narazil na onu díru ve zdi, která byla ovšem zatarasena nějakými bednami, takže se tudy nedalo projít. Naštěstí jsem si své věci schoval v kamenech. Po nějaké době jsem nalezl žebřík vedoucí nahoru. Vydal jsem se po něm, jelikož jsem nechtěl vylézt ven z města jako minule, ale chtěl jsem vylézt někde ve městě, abych mohl najít Ysoldu.
Vylezl jsem za nějakým domem, podle mého odhadu to byl nejspíše obchod s harampádím. Nyní jsem si musel dávat velmi velký pozor, aby mě náhodou nezahlédl nějaký strážný. Lidí jsem se moc bát nemusel, ti mě při vraždě neviděli, a jestli ano, tak jsem tehdy měl na sobě brnění.
Měl jsem štěstí, po chvíli čekání jsem uviděl Ysoldu. Počkal jsem, až bude za domem, kde nikdo nebyl a odchytl jsem jí. Jakmile mě uviděla, bylo na ní vidět, že mě poznává.
Zeptala se mě, jestli jí vrátím ten prsten, když ta svatba nejspíš nebude. Vůbec jsem netušil, o čem to mluví a raději jsem jí vše řekl. Začala se smát, ale naštěstí nepřitáhla žádnou pozornost. Prý jsem se měl ženit s nějakou ženou, kterou jsem potkal v Čaromlžném háji (zní to opravdu romaticky) na jih od Větrného žlebu. Prý to bylo tak strašně romantické a já byl tak zoufalý, že mi ten prsten dala, ale když teď žádná svatba nebude, jelikož sem byl opilý a nic si nepamatuji, tak chce Ysolda prsten zpět a pak mi řekne kde je Sam. Doufám, že mě netahá za nos, jako ti před ní a opravdu ví, kde se Sam nachází.
Po této diskuzi jsem se opět nenápadně vplížil do kanálu a pokračoval až ven z města. Vyzvedl jsem si své věci z kamene, naštěstí tam stále byly. Už se začalo stmívat, tak jsem se rozhodl vyspat se pod širákem, snad mě nic v noci nesežere.
To byl zase den.

Den 18
Probudila mě palčivá bolest v zápěstí. Strašně jsem se lekl, trhl rukou, což mi moc nepomohlo, jelikož to bolelo ještě více. Když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že mám do zápěstí zakousnutého vlka. To byla poslední věc, co v životě udělal, jelikož kousance do zápěstí já netoleruji. Kdyby šel někdo kolem, nejspíše by slyšel kňučení a viděl letícího vlka.
Ránu jsem si vymyl v nedalekém potoku a ovázal kusem látky. Snad se mi do toho nedostane nějaká infekce.
Akorát vycházelo slunce, pobral jsem tedy své věci a vyrazil jsem po cestě směrem na východ. Poblíž Bílého Průsmyku jsem byl nucen na chvíli sejít z cesty, aby mě strážní náhodou nezahledli.
Po této akční vložce jsem normálně pokračoval po cestě, dokud se mi do cesty nepostavila hora. Vyšný Hrothgar, nejvyšší hora celého známého světa tu stála a nehodlal mi uhnout. Bylo nutné jí obejít.
Měl jsem dvě možnosti, buď jí obejít ze severu, nebo z jihu. Z rad místních obyvatel jsem pochopil, že jižní cesta je sice ,,bezpečná“, ale o mnoho delší. Severní cesta je o mnoho kratší, ovšem v té oblasti operuje mnohem více banditů a je to celkově o dost nebezpečnější cesta.
Bylo to těžké rozhodování, ale nakonec jsem se rozhodl vydat severní cestou jelikož, jsem chtěl ten prsten co nejdříve vrátit, abych zjistil, co se to vlastně se Samem stalo.
Asi po hodině cesty jsem uviděl na břehu řeky nějakou starodávnou věž, která vypadala opuštěně. Jenže jak jsem po chvíli zjistil, tak zas tak moc opuštěná nebyla. Když jsem se k ní totiž přiblížil, tak těsně vedle mě se do země zabodl šíp. Střelec stál na vrcholku věže a hned po jeho výstřelu vylezl z vchodu do věže další, ale tenhle měl štít a sekyru.
Rozeběhl se… seká seshora… uhnout doleva…kopnout do kolene… padá na kolena….napřáhnout meč…..seknout….hlava padá.
Mezitím na nás střílel lučištník, ale moc se mu to nedařilo, jelikož nechtěl trefit svého kamaráda. Vběhl jsem do věže. Schody jsem bral po třech. Lučištník vypadal překvapeně, když jsem se napřahoval nohou, abych ho skopl dolů. Ale měl by si uvědomit, že TOTO JE SKYRIM!
Po souboji jsem obral mrtvoly o jejich peníze, kterých ovšem moc neměli a pokračoval jsem v cestě na východ, přešel jsem řeku a ocitl jsem se v jakýchsi mokřadech. Musel jsem si dávat veliký pozor, abych někam nezapadl a neskonal tak ubohým způsobem. Naneštěstí se Čaromlžný háj nachází uprostřed bažiny.
Asi po hodině jsem konečně dobloudil až k nějakému domku, který mohl být onen háj. Dům ovšem nevypadal nic moc, taková chajda. Jenže dům by nebyl až tak hrozný v porovnání s tím, co mě čekalo uvnitř.
Jak se ukázalo, ta žena, kterou jsem si chtěl v opilosti vzít za manželku, byla vranice. VRANICE! Stará babizna s peřím na rukou, obrovskými drápy a jakýmisi kuřecími nohami. Strašně jsem se vylekal a moc mi nepomohlo, když na mě začala mluvit a ptala se mě, kdy tedy budeme mít tu svatbu.
Nebylo jiné zbytí, ta by mi určitě prsten dobrovolně nedala. Takže jsem ukázal na oblohu s tím, že je tam létající mamut, a když se otočila, probodl jsem jí. Alespoň jsem zbavil svět té hrůzy. Jakmile se přestala cukat, stáhl jsem prsten z jejích prstů, či spíše drápů a vyrazil jsem směr Bílý Průsmyk.
Začalo se stmívat, když jsem dorazil k tomu ošklivému městu, ale když jsem tak před ním stál, něco jsem si uvědomil. Jak kontaktuji Ysoldu? Do města nemohu, to už by se mi určitě znovu nepovedlo uprchnout.
Problém se naštěstí opět vyřešil sám. Jelikož před městem tábořila karavana kočiček a Ysolda je něco jako milovnice kočiček a navíc obchodnice. Stačilo pár minut počkat a Ysolda se objevila. Odchytil jsem si jí, řekl jsem jí, že mám ten prsten a předal jí ho. Ona také dodržela svojí část dohody a řekla mi, že Sam měl namířeno do Morvunskaru, polorozpadlého hradu jihozápadně od Větrného Žlebu.
Tam ale zamířím až zítra. Zašel jsem za kočičkami a zaplatil jim za přespání v jejich táboře, aby se náhodou neopakovala ona příhoda s vlkem.
To byl zase den.

Den 19
Probudilo mě mňoukání, to se jedna kočička opařila o polívku. Opět jsem vstával za úsvitu, ale na druhou stranu jsem šel spát brzy, takže mi to zas tak nevadilo. Kočky už byly všechny na nohou a zdálo se, že začínají balit stany. Nejspíše chtějí kočovat k dalšímu městu.
Nicméně já se musel sebrat a vyrazit do Morvunskaru. Tedy, klidně jsem tam mohl ještě zůstat, ale to bych musel pomáhat s balením a to já nerad.
Převázal jsem si ruku, která vypadala už dobře, a zamířil jsem po cestě na východ. Shodou okolností to byla stejná cesta, jako jsem včera šel k Čaromlžnému háji, tak by tu nemuselo být moc komplikací. Naštěstí nebylo.
Když jsem na stejném místě jako včera přešel řeku, vydal jsem se na sever, jelikož jsem neměl namířeno k háji, ale k hradu, který byl na severu.
Čím více na sever jsem šel, tím přibývalo sněhu a bylo těžší se pohybovat, dokonce i po cestě.
Naštěstí nesněžilo, takže jsem se nikam nemusel schovávat, abych nezapadl a nebyl ze mě sněhulák, to já nerad.
Po další hodině chůze jsem v dáli uviděl na kopci polorozpadlou zříceninu. Správně jsem odhadl, že se jedná o Morvunskar a vydal jsem se k němu.
Už zdáli bylo vidět, že o hrad nejeví žádná država zájem, jelikož sotva stojí. Možná tam žijí nějaká divoká zvířata či dokonce banditi. Ovšem co mě tam čekalo, jsem nečekal ani já.
Tentokrát mi šlo o život, ale měl jsem štěstí (to už mi několikrát velmi pomohlo), protože cestou nahoru jsem se nudil a kopal jsem do kamení. Jakmile jsem se ovšem dostal před bránu, vyběhli z ní na mě nějací šílenci v černých županech, co měli v rukách nějaké svítící věci (nejspíše kouzla). Ovšem, jak jsem si kopal s těmi kameny, tak jeden kámen nejspíše vletěl na spouštěcí mechanismu od nějaké pasti a všechny županovníky usmažil plamen, který vycházel ze zdi zaživa.
Nad touto nehodou jsem se pousmál a pokračoval na nádvoří hradu. Nikdo zde již nebyl, neboť všichni županovníci (bylo nás, vlastně jich 5) byli změněni na škvarky. Jenže po Samovy taktéž ani stopa, docela by mě zajímalo, jak se sem dostal, aniž by na sebe upoutal pozornost těch kouzelníků.
Uvnitř hradu to nevypadalo o mnoho lépe, než venku. Probourané zdi, propadlé stropy a díry v podlaze, velice příjemné místo k pobytu. Ve vstupní hale měli provizorní postele a ohniště. Narazil jsem zde dokonce i na kovárnu. Kovář ani nestihl ,,rozsvítit“ svoje ruce, než jsem ho napasoval do výhně.
Pokračoval jsem dolů po schodech a dále chodbou. Nikde nikdo nebyl, což mi bylo podezřelé.
Pak jsem dorazil do obrovské místnosti se sloupy, ve které byli asi čtyři županovníci, kteří si mě ještě nevšimli.
Rozeběhnout se…vytáhnout meč….nevědí o mě…seknout…hlava padá….jeden dole, tři zbývají….schovat za sloup…střílejí blesky….kusy kamenů létají všude kolem….obejít sloup….otočka, bodnout….zbývají dva….drží se spolu, jeden blesky, druhý plameny….nevědí kde přesně jsem…kolem sloupů….obejít si je…nic netuší…jeden sek a ze dvou jedinců jsou rázem čtyři poloviny.
Jakmile padli i tito poslední dva, zablesklo se a v rohu místnosti se vytvořila podivná svítící koule. Připlížil jsem se k ní, ale stále se nic nedělo, až jakmile jsem se jí pokusil dotknout, všude se rozsvítilo a pak si jen pamatuji, jak jsem zvracel.
Když jsem si otřel pusu a vstal jsem, uvědomil jsem si, že se již nenacházím ve zřícenině, ale v nějaké jeskyni. Jenže byla to nějaká zvláštní jeskyně, rostli tu rostliny a stromy, byla tu cesta a lucerny. Nejspíše jsem se někam teleportoval, což mi evidentně neudělalo dobře na žaludek. Po tom, co se žaludek uklidnil, vydal jsem se po cestě, nic jiného mi také nezbývalo.
Po pár minutách chůze jsem dorazil na nějakou mýtinku a uprostřed ní stál dlouhý stůl a u něj seděli lidé. V čele toho stolu seděl náš starý známý Sam. Jakmile si mě všiml, vstal a přivítal mě. Já tam jen tak stál a nechápavě koukal. Jediné co ze mě vypadlo, bylo to, že mám všechny ingredience na opravení hole. On se jen tak zasmál a řekl, že ty nejsou potřeba.
Hned na to se změnil v hrozivou bytost v brnění. Měl černou červenou kůži (jako by se opékal na ohni) a rohy. Byl to Daedrický princ. Jen si se mnou hrál, prý se nudil. Pche, zabil bych ho, kdybych chtěl, jenže mi nebylo dobře od žaludku, takže jsem ho nechal být.
Jako odčinění mi dal svojí kouzelnou hůlku, která prý dokáže přivolat jeho služebníka, aby mi pomáhal v boji. Jako bych já nějakou pomoc potřeboval, při nejbližší příležitosti jí prodám. Poté udělal zase to světlo a já opět zvracel.
Byl jsem před zříceninou Morvunskaru a začínalo se připozdívat, takže jsem vyrazil k Bílému Průsmyku, kde jsem si pronajal povoz do Markarthu. Tam jsem dorazil už pozdě v noci, takže jsem rovnou namířil do hospody.
To byl zase den.

Den 20
Po předešlých dvou nocích strávených v přírodě mi spánek v kamenné posteli zase tak nevadil. Dokonce jsem se i přemohl a najedl jsem se v hospodě. Měl jsem nějaké maso, nikdo neví z čeho, a pivo, které zde mají opravdu výborné. Nebýt toho jídla, jmenoval bych tuto hospodu ,,Hospodou“.
Při placení jsem si všiml, že už mi opět pomalu začínají docházet finance. Jestli jsem tedy nechtěl trávit další noci v přírodě a bratříčkovat se s kamarády vlky, musel jsem si nějakým způsobem vydělat. Nechtělo se mi ovšem chodit po městě a vyptávat se lidí, jestli s něčím nepotřebují pomoct.
Takže jsem se rozhodl, že půjdu ukázat Calcelmovy deník, který jsem našel v opuštěném Dwemerském podzemí, snad za něj něco utržím.
Calcelmo se stále nacházel u svého stolu v místnosti před vchodem do opuštěné části města. Když jsem k němu přistoupil, zdálo se, že mě nepoznává. Co bych měl taky jiného čekat, od nějakého muže v županu s kápí, který je tak zabraný do svého výzkumu a nevnímal by, ani kdyby ho sežral troll.
Trochu jsem se mu připomněl, ukázal deník a on se podivil a ptal se, kde jsem ho našel. Povyprávěl jsem mu tedy můj epický příběh, jak jsem hrdinně bojoval se stovkami pavouků a nakonec porazil toho největšího z nich a ten deník se válel u mrtvoly nějakého vojáka. Nezdálo se, že by mi nějak extra věřil, nicméně mi řekl, že patřil jeho učedníkovy, který před nějakou dobou odešel do neprozkoumaných částí dwemerského města s expedicí. Od té doby o nich nikdo neslyšel.
Jestli si prý chci vydělat, a to já chci a moc, tak se mám vydat do oněch katakomb, kam mířila expedice učence člověka v županu, a zjistit, co se stalo. Jelikož já slyším na zlato, vzal jsem si klíč od županíka, prošel jsem částí katakomb, kde jsem zabil onoho obřího pavouka, odemkl jsem dveře a prošel jsem jimi.
Katakomby vypadaly velmi zajímavě. Byly to vlastně takové chodby v hoře, jenže všechny stěny, podlahy i stropy byly zdobené. Byly do nich vyryté jakési prastaré ornamenty, které mohly znamenat cokoliv, od nějakých kouzel, až po seznam na nákup. Dále tam všude vedly jakési trubky z tajemného dwemerského kovu, který vypadal jako zlato.
Nic užitečného jsem zde nezahlédl, tak jsem se rozhodl pokračovat dále chodbou. Po pár minutách jsem dorazil do větší místnosti. Měla vysoký strop, jelikož byla vysoká dvě patra a vedly zde schody nahoru.
Cesta dál byla zasypaná kameny, takže mi nezbylo nic jiného než jít po schodech, což je trochu těžší v těžké zbroji. Vypadal jsem jako mamut, co se snaží vyšplhat na nějakou horu. Když jsem se vyškrábal nahoru, spatřil jsem na zemi dvě těla.
Po jejich ohledání jsem zjistil, že jsou to lidé, muži a jsou mrtví už několik dní. První mrtvola měla župan a vypadala trochu jako Calcelmo, nejspíše to byl jeho pomocník. Dále měl u sebe deník, který jsem sebral, jelikož ho Calcelmo potřebuje, vlastně se mi zdálo, že mu jde spíše o ty deníky, než o své lidi. Nic jiného už u sebe mrtví županík neměl.
Druhá mrtvolná mrtvola byla o něco bohatší, co se kořisti týče. Měl na sobě brnění červenokabátníků, které jsem ovšem nechtě a nějaké zlaťáky. Ovšem co mě zaujalo nejvíce, byl jeho obouruční meč, který vypadal úžasně – podle zbarvení jsem usoudil, že se jedná o práci dwemerů – a byl opravdu ostrý a lehký. Zkusil jsem si s ním párkrát švihnout a usoudil jsem, že se s ním budou nepřátelé přesekávat lépe, než s mým dosavadním – ocelovým. S novým mečem jsem pokračoval dále.
Co jsem viděl po pár metrech, když chodba skončila, mi opravdu vyrazilo dech. Přede mnou se rozprostírala jeskyně gigantických rozměrů. Ze stropů vysely jakési modré fosforeskující liány. Po celé jeskyni byly rozsety věže a mezi nimi vedly mosty, které tak spojovali všechny kouty jeskyně.
Po té co jsem se rozhlédl, všiml jsem si nějakých ležících postav v spodním patře a dále nějakých dveří na druhém konci jeskyně. Nejdříve jsem se rozhodl, že se vydám dolů a omrknu ty líné postavy, co se válejí ve spodním patře. Musel jsem se dostat do nejbližší věže, jestli jsem chtěl sejít dolu.
Když jsem se blížil k věži, zdálo se mi, že vidím nějaké stíny v té věži. Přišlo mi to dobré, jelikož to určitě museli být nějací přeživší členové expedice. Jenže jakmile jsem vlezl dovnitř do věže, byl jsem nemile překvapen, místo členů expedice na mě vybafli nějací dva tvorové.
Byli to krčící se, šediví, podle chování i slepí tvorové. Měli špičaté uši, tak jsem se rozhodl je nazývat šerední jeskynní elfové, zkráceně šerjesfové. Nicméně zatímco jsem přemýšlel, nad tím, jak je nazývat, tak se rozhodli na mě zaútočit. Sice byli slepí, ale zase to vynahrazovali sluchem, dokázali se dokonale dorozumívat prapodivnými zvuky. Naštěstí nepoužívali žádné brnění, měli jen kus hadru na intimních místech – jestli je tedy mají tam, kde ostatní rasy – a mají jen primitivní zbraně.
Rozbíhají se….zkoušejí křížový útok….naběhnout na jednoho…útočí sekyrou ze zhora…výkryt…odrazit nahoru…zakolísal se…kopnout….padá dolů….čvacht….druhý běží s napřaženým mečem….uhnout doprava a seknout….meč se o něco zastavil…šerjesf padl.
Po této nepříjemné příhodě už jsem dále postupoval velmi opatrně, abych vydával co nejmenší hluk.
Nakonec jsem se dostal až k oněm třem lenochů a zjistil jsem, že jsou to další členové expedice, ovšem nejsou líní, ale mrtví. Nu což, obral jsem je o peníze, sebral deník a vrátil jsem se zpět do horního patra, kde jsem pak pokračoval do oněch dveří.
Když jsem vstoupil dovnitř, byl jsem v místnosti podobné té u vstupu, kde jsem nalezl první mrtvoly. Naštěstí se zde nenacházeli žádní šerjesfové, ale když jsem vylezl po schodech nahoru, objevil jsem další mrtvolu nějakého županíka, který u sebe měl deník. Ovšem tentokrát u něj nebyly žádné mrtvoly vojáků. Nejspíše se oddělil od skupiny a byl přepaden a zmasakrován.
Rozhlédl jsem se po místnosti a uviděl jsem jakýsi pult a na něm páka. Mně chytráka nenapadl nic lepšího, než za ní zatáhnout. To byla obrovská chyba. Nejspíše jsem spustil nějaký mechanismus, protože se začala hýbat všechna ozubená kola a něco proudilo všemi trubkami.
Hodil jsem si meč na záda a rozeběhl se ze dveří. Všiml jsem si, že tato událost zburcovala všechny šerjesfy, kterých tu nyní byly desítky. Jenže ti mi nyní nevěnovali pozornost, jelikož měli plné ruce práce bojováním s mechanickými pavouky a bojovníky, kteří vylézali ze stěn oněch věží a vypadali velice hrůzostrašně.
Úplně vyčerpaný jsem doběhl až k východu, kde jsem si odpočinul, nabral síly a pokračoval zpět do Markarthu.
Když jsem Calcelmovy, neboli původnímu županíkovy vrátil deníky, nejspíše ho zajímaly více, než mé vyprávění a nadávání. Jen nezaujatě přikyvoval a četl. Jakmile to dočetl, zdálo se, že ho v nich něco zaujalo a začal mi děkovat. Pro mě bylo ovšem hlavní, že mi dal docela veliký obnos zlata, takže jsem se na několik dní zabývat penězi.
Vrátil jsem se do hospody a při večeři jsem se rozhodl, že z tohoto města zítra vypadnu, už mě to tu unavuje. Neustále se zde něco děje a já to musím řešit.
Dal jsem si několik piv na uklidnění a šel jsem spát.
To byl zase den.

Den 21
Pomalu jsem si začal zvykat na nechutnou snídani v hospodě. Jenže už včera jsem se rozhodl, že toto zatracené město opustím, jelikož mě začali unavovat problémy zdejších karikatur.
Ovšem zrovna ve Skyrimu moc na výběr, kam jít, nemám. V této zemi mají jen devět měst, které stojí za zmínku – Markarth, Samota, Falkreath, Bílý Průsmyk, Jitřenka, Ledohrad, Větrný Žleb, Morthal a Riften. Jenže v Bílém Průsmyku mě nechtějí a já zase nechci už být v Markarthu.
Po duševní meditaci v hospodě u piva jsem se rozhodl, že se tedy dovalím do Samoty, hlavního města celé země. Prý tam mají skvělé pečeně a víno. Navíc bych si tam mohl vyměnit pár názorů s červenokabátníky, kteří zde mají sídlo.
Sbalil jsem si svých pět švestek a zbylé věci do batohu a vyrazil jsem od Markarthu po cestě na severovýchod. Šel jsem pěšky, jelikož jsem chtěl ušetřit peníze, ale už po hodině cesty jsem toho velice litoval, protože jsem cestoval v plné zbroji.
Cesta plynula klidně, ovšem krátce po poledni jsem za zatáčkou před sebou zaslechl hlasy. Postavy nezněly lidsky, mluvily se zvláštním přízvukem, který se mi zdál nějak povědomý. Raději jsem se tedy schoval do keře blízko cesty a čekal jsem.
Za pár vteřin se ze zatáčky vynořili dva muži ve zlaté zbroji, která vypadala, jako by byla určena pro ženy a vedli sebou svázaného muže (Norda) v roztrhaných šatech a poutech na rukou.
V tu chvíli mi to došlo, vždyť to jsou ušáci. A ne tak ledajací, jsou to Thalmorovci. Je čas na pomstu, navíc tam nemohu toho zajatce jen tak nechat, aby ho vyslýchali a mučili. Musel jsem jednat.
Vyskočit ze křoví…vytasit meč…vypadají překvapeně…rozeběhnout se k nim…záblesk, v rukou se jim zhmotnily meče…vězeň se rozebíhá pryč…všimli si ho…napřáhnout se k útoku horem…první uhnul do strany…meč se zasekl do hlavy druhého…vězeň leží mrtvý na zemi, nebyl jsem dost rychlý.
Druhý ušáček se rozutíkal pryč ode mě. Nemohl jsem ho nechat uprchnout, ale neměl jsem šanci ho dohonit. Sebral jsem ze země kámen veliký jako má pěst a hodil jsem ho. Měl jsem štěstí a on smůlu, protože jsem ho trefil přímo do hlavy a omráčil ho.
Jeho bezvládné tělo jsem odtáhl pryč z cesty mezi stromy a přivázal ho tam k jednomu, poté jsem se vrátil zpět a hodil ony dvě mrtvoly do blízké řeky, aby nepoutaly pozornost.
Jakmile byla možnost odhalení nulová, vrátil jsem se ke svázanému ušákovy, sundal jsem mu brnění a prohledal mu věci. Jeho zlaté brnění pro dívky jsem zaházel listím, aby nedělalo odlesky a koukl jsem se do jeho brašny. V brašně bylo pár zlaťáků a nějaký dopis. V dopise stálo:

Vojín Dolwin, Osádka Skyrimské ambasády výsostné Thalmorské říše

Váš další úkol bude převést mága Altriona do naší základny v Severní jeskyni. Tento úkol je nevyšší priority, snažte se udržet Altriona za každou cenu naživu. Pokud se ovšem pokusí o útěk, zneškodněte ho. Nemůžeme riskovat prozrazení operace. Jestli nastane tato situace a Altrion zemře, setkejte se s naším kontaktem v hospodě Mrkající Kolčavák v Samotě. Heslo je: Nechť hvězdy povstanou, až měsíce zapadnou.
Sláva Aldmerskému dominiu.

Poručík Yavandir, Severní pevnost.

Tento dopis mě velmi překvapil, ti ušáci něco chystají. Musel jsem se na to podívat, rozhodl jsem se tedy, že se vypravím do oné hospody v Samotě a setkás se s oním kontaktem.
Dlouho jsem přemýšlel, co mám udělat s tím vojákem. Nakonec jsem se rozhodl udělat mu to, co si zaslouží. Vytáhl jsem meč a řízl jsem ho do břicha, až mu vytryskla krev. Probral se s řevem a křičel na mě, co dělám. Sebral jsem se a pokračoval jsem v cestě. Krev by měla do hodiny přitáhnout dravou zvěř. Vybral si špatnou stranu.
Cestou dál už jsem žádné hlídky nepotkal, takže jsem se již ničím nezdržel a podle plánu jsem za stmívání dorazil do vesnice nedaleko Samoty jménem Dračí most. Název dostala nejspíše podle mostu, který vedl přes řeku do vesnice a vypadal trochu jako páteř draka.
Ihned jsem zamířil do zdejší hospůdky, kde jsem si dal večeři a pár piv na nervy. Trochu jsem to přehnal a skončil jsem tancující na stole společně se zdejší hospodskou.
To byl zase den.

Den 22
Když jsem se probudil, nehorázně mě bolela hlava, jako by mi na ní dopadlo kladivo nějakého smradlavého Orka. Zašel jsem za hostinskou a ta mi na to dala nějaké pití, ve kterém byl česnek a dračí jazyk – což je nějaká bylina, ne lízací ústrojí obřího plaza. Kupodivu mi to celkem pomohlo a za pár minut už jsem byl zas v pořádku.
Při snídani jsem si znovu a znovu pročítal ten dopis a přemýšlel jsem o tom. Opravdu mě zajímalo, co to tam ti ušáci vymýšlejí, muselo to být důležité, když se odvázali a přidělili k tomu zajatému mágovy celé dva muže. Musel jsem tomu přijít na kloub, mohlo se jednat o zájmy Hammerfellu.
Proto jsem se rozhodl vydat se do Samoty, setkat se s oním kontaktem v hospodě a nějakým způsobem ho přinutit, aby mi vyzradil, co Thalmoři plánují a kde je vlastně ta Severní jeskyně. Nevím, jak ho přesvědčím, ale asi v tom bude figurovat on, já, nějaký ostrý nástroj, řetězy a oheň. Už se těším.
Sebral jsem se tedy, zaplatil jsem za nocleh a vyrazil jsem. Jak já nerad opouštím jakoukoliv hospodu, vždyť jsou jako něco jako můj druhý domov. Vyrůstal jsem totiž s vojáky a všechny volné chvíle jsem trávil ve vojenské kantýně, kde jsem se skamarádil s kuchařem.
Z Dračího mostu jsem pokračoval po cestě na sever, dokud jsem nedošel ke křižovatce, kde jsem vykročil na východ. Když už se za korunami stromů začaly rýsovat hradby Samoty, všiml jsem si dvou postav v modrých šatech, jak stojí mezi stromy a hlídají tři koně.
Když jsem kolem nich procházel, pozdravil jsem je, ale místo pozdravu jsem se dočkal jen pošklebkům vůči barvě mé kůže. Jakmile však začali vznášet posměšky směrem k mému národu, tak jsem se neudržel. Nestačil ani doříct větu a už mu hlava letěla deset metrů daleko. Druhý zase vypadal překvapeně, když jsem mu vrazil meč do břicha. Otřel jsem si meč o jednu z mrtvol a pokračoval dál. Nikdo si nebude zahrávat s Hammerfellem!
Před branami Samoty jsem zaslechl nějaký šramot zevnitř z města. Jakoby se tam bojovalo. V tom z brány vyběhl muž v roztrhaných šatech a se svázanýma rukama. Za ním se hnalo několik stráží a křičeli na mě, abych ho zastavil.
Řekl jsem si, proč ne? Hned jak probíhal kolem mě, vystrčil jsem pravou ruku a zastavil jsem ho. Narazil do ní krkem a horní polovina jeho těla se zastavila, zatímco dolní stále běžela. Skončilo to tak, že se mi málem obtočil kolem ruky, spadl na zem, praštil se do hlavy a omráčil se.
Strážní ke mně přiběhli, sebrali ho a poděkovali mi. Prý je to zrádce.
Hned jak jsem vešel do města, všiml jsem si, že něco není správně. Stráže zrovna odváželi nějakého muže neznámé rasy a odklízeli mrtvá těla modrokabátníků. Já jsem si jich raději nevšímal a šel jsem do hospody hledat kontakt. Vůbec jsem netušil, jak ho poznám.
Naštěstí v hospodě byla jen jedna ušačka, takže bylo téměř jisté, že je to onen kontakt. Nevěděl jsem, jak k ní mám přistoupit a oslovit ji. Určitě jí bude divné, že nejsem elfík, ale Redguard. Nakonec jsem to vymyslel, vše jsem vsadil na jedinou kartu, takže jestli mi neuvěří, nikdy ji už neuvidím a ušáci se o mně dozvědí.
Přistoupil jsem tedy k ní a snažil jsem se vypadat udýchaně a vystrašeně. Vykoktal jsem heslo a řekl jsem, že mě posílá poručík Yavandir, že se to celé zvrtlo a musíme urychleně do Severní jeskyně. Ona na mě nejdříve nevěřícně koukala a pak se mě zeptala co, jak a proč? Zalhal jsem jí, že převoz mága byl přepaden Bouřnými hávy a ti nyní vědí o oné jeskyni. A navíc poslali vraha, aby jí zlikvidoval, a že už je určitě ve městě.
Vypadala vystrašeně, musela mi uvěřit. Jak by taky ne, vždyť jsem jí dal tolik informací, že to musela být pravdy (která to nebyla). Sebrala jsem a vyrazili jsme pryč za Samoty směrem na západ a pak na sever směrem do hor.
Šli jsme už nějakou dobu a začalo mi to připadat podezřelé. Elfka nevypadala, že mi moc věří. Nejspíš si to nechala projít hlavou a něco jí nesedí. Musel jsem jednat, jestli se mě chystala zbavit. Už to nebude trvat dlouho a něco zkusí.
Když jsme procházeli kolem nějakého křoví, zastavil jsem se a řekl, že jsem něco zaslechl ve křoví. Prý se tam mám jít podívat, jenže jsem jí odpověděl, že já mám těžkou zbroj, takže by mě kdokoliv hned slyšel.
Nakonec, když si uvědomila, že já se tam nevydám, šla tam sama. A to byla její osudová chyba, jakmile se otočila, vytasil jsem meč a než si vůbec něčeho všimla, probodl jsem jí skrz na skrz.
Prohledal jsem její mrtvolu. Měla na sobě kožené brnění, ocelovou dýku a vak. Ve vaku bylo několik zlaťáků, deka, které kousala jako opilý Argonian, trochu jídla a pití. Ovšem to nejdůležitější, co se zde nacházelo, byla mapa, na které byla vyznačena Severní jeskyně. Podle ní jsem poznal, že mě ušačka vedla špatným směrem. Byly jsme moc na severu, musel jsem se vrátit na jih a pak pokračovat dále na západ.
Už jsem byl nedaleko jeskyně, když se začalo stmívat. Takže jsem si rozbalil deku, kterou jsem sebral oné Thalmorce a lehl jsem si na ní. Oheň jsem se neopovážil rozdělat, jelikož tu určitě budou mít hlídky a já na sebe nechtěl upoutávat pozornost. Snad se mi nestane další příhoda s vlkem.
To byl zase den.

Den 23
Vzbudil mě chlad. Bylo ráno a zrovna začal padat sníh. Vstal jsem a schoval jsem deku, protože jsem jí už nechtěl tahat sebou a zároveň jsem si nepřál, aby ji Thalmoříci našli.
Po důmyslném zakopání deky jsem hrdě pokračoval k Severní jeskyni. Musel jsem si dávat pozor a našlapovat velmi opatrně, aby si mě nevšimli hlídky ušáků ve zlatých brněních. Těch se zde nyní vyskytovalo čím dál více, což bylo znamení, že se blížím ke svému cíli. Asi
Prošel jsem kolem několika stromů a uviděl jsem vchod do nějaké jeskyně. Podle mapy jsem zjistil, že jsem na správném místě. Vchod hlídali dva strážní, kteří byli po zuby ozbrojení mečem a štítem. Navíc každých patnáct minut kolem vchodu procházela hlídka pěti ušáků.
Jestli jsem chtěl zjistit, co ti zlatobrnkáři vymýšlejí, musel jsem se nějakým, mně neznámým způsobem dostat přes stráže dovnitř. To vyžadovalo silnou duševní meditaci. Jenže jsem u sebe neměl pivo, takže to moc nešlo. Naštěstí po nějaké době koukání do blba jsem dostal nápad. Nebyl nijak geniální, ani genitální, ale mohl by fungovat.
Počkal jsem, až kolem projde hlídka a měl jsem čtvrt hodiny na provedení akce. Vzal jsem do ruky kámen, kameny se totiž ukázaly jako dobří pomocníci zde ve Skyrimu, a hodil jsem ho napravo od sebe (nalevo od strážných).
Nejdříve se chvíli dohadovali, ale nakonec se jeden z nich vydal k místu, kam dopadl kámen. Já se mezitím schoval v blízkosti za strom a čekal jsem, až oběť přijde blíž.
Je blízko…otočka a seknout vodorovně…čekal to, zvedl štít…praštil mě štítem…otřepat se…kopnout…vyvedlo ho to z rovnováhy…mečem mu podtrhnout nohy…je na zemi…zvedl štít…seknout ze shora…kryje se…sekat…sekat…sekat…je unavený…křup…štít puknul…poslední sek.
Hned po tom, co padl mrtvý k zemi, jsem se rozeběhl na druhou stranu, jelikož druhý strážný slyšel boj a běžel směrem k mrtvolné mrtvole. Mezitím, když se blížil k mrtvému kolegovy, jsem vyběhl z lesa a zaběhl jsem do jeskyně.
Chvíli jsem uvnitř čekal, jestli strážného nenapadne, že bych mohl být uvnitř. Naštěstí udělal pravý opak, když totiž kolem procházela hlídka, tak jim řekl, ať hlídají s ním, že se někdo pokouší dostat do jeskyně.
Se špatným pocitem, že jsem si udělal srandu z mentálně zaostalých, jsem pokračoval hlouběji do jeskyně. Nezdála se mi nijak zvláštní, byla to prostě další studená, mokrá, špinavá a strašidelná díra.
Bylo to opravdu podivné, jak jsem pokračoval, nikde nikdo nebyl. Ani obří pavouci, ani obří krysy, jen obří ticho. Stále vedla jen jedna chodba, která neustále klesala, jako ceny písku v Hammerfellu. Zničehonic ovšem cesta přede mnou skončila.
Už jsem myslel, že dále pokračovat nemohu, ale ještě jsem zkusil šmatat po zdi, což se ukázalo jako dobrý nápad. Ve tmě jsem na stěně narazil na volný kámen, který když jsem ho zamáčkl, něco spustil. Celá jedna stěna se začala chvět a postupně se zvedla a odhalila mi sál.
Byla to obří kopule, která byla naprosto prázdná, akorát uprostřed se vznášel asi dva metry vysoký, kosodélníkový krystal, který vyzařoval nezdravě zelenou záři. U krystalu stála postava v županu. Podle výšky jsem usoudil, že se jedná o Thalmorovce. Vytasil jsem meč a přistoupil k němu, nevypadal vůbec překvapeně. Přiložil jsem mu můj masivní pe… teda meč ke krku a udělal jsem mu nabídku. Buďto mi řekne, o co tam jde nebo bude chodit bez hlavy.
Neměl s tím žádný problém. Začal mi vyprávět, jak jedna z hlídek našla tento krystal, když hledala tajnou svatyni Thalose. Prý podle pradávných legend by se mělo jednat o Krystal Nářků, bájný kámen, který někde ve Skyrimu schoval král Sněžných elfů, když na pobřeží země přistály první lodě Nordů. Údajně měl vyzy, ve které viděl jeho národ zničen, oslepen a zotročen a Nordi pomocí Krystalu Nářků by vládli celému Tamrielu.
Alespoň jedno se tedy nevyplnilo.
Elf pokračoval. Krystal má prý obrovskou sílu, jestli ho někdo dokáže ovládnout, může vymývat mozky každému, komu chce a může tak každého přimět věřit jeho věci.
To bylo opravdu nebezpečné. S takovou zbraní by si dokázal Thalmor podrobit Hammerfell bez jakéhokoliv odporu. To jsem nemohl dopustit, takže jsem se napřáhl, abych ukončil život tomuto zbytečnému tvorovy a zničil krystal. Jenže na to on čekal, celé to byla past.
Na všech stranách se otevřeli otvory a z nich vybíhali vojáci. Chtěl jsem bojovat, jenže ten županík na mě seslal nějaké kouzlo a já usnul.
To byl zase den.

Den 24
Kap, kap, kapity kap. Vzbudily mě kapky pomalu dopadající na mé čelo z prosakujícího kamenného stropu. Posadil jsem se a pomalu se rozhlédl, stále mě však bolelo za krkem.
Seděl jsem na zemi uprostřed čtvercové místnost. Stěny byly z tmavého, pevného kamene. Nikde zde nebyly žádná okna, což značilo, že jsem nejspíše v podzemí, ale do jedné stěny byly zasazeny ocelové dveře. Vypadaly masivně, nejspíše byly silnější než kamenné stěny.
Musel jsem být v nějakém vězení, ovšem vůbec jsem netušil, jak jsem se sem dostal. Pak jsem si však vzpomněl, jak jsem si bláhově myslel, že odhalím nějaké tajemství (což se stalo), zastavím Thalmor (což se už nestalo) a budu hrdina.
Co jsem si o sobě sakra myslel? Vždyť jsem jen obyčejný voják. Nejsem žádný vzdělanec, neumím kouzlem přivolat ledového atronacha, neumím se plížit ve stínech jako kočka ani zabíjet ze zálohy bez slyšení. Umím jen a pouze bojovat, a to v této zemi určitě nestačí.
Měl jsem zůstat doma, v Hammerfellu. Vzít relativně poklidnou práci městského strážného. Možná se i oženit a mít děti.
Proč jsem to neudělal? Proč jsem musel za každou cenu cestovat? Proč jsem se nechal vést touhou po dobrodružství? Proč jsem jen neuposlechl své přátele? Proč?
Kdybych se nad tím alespoň na chvíli zamyslel, neskončil bych takto. Ve vězení, bez ničeho. Nechali mi jen můj deník a něco na psaní. To se mi vysmívají? Myslí si snad, že jim něco prozradím?
Mě nikdy nezlomí. Raději bych naběhl na jejich meč, než abych zradil svojí vlast. Hammerfell nikdy nepadne na kolena před elfy, rozhodně ne kvůli mně.
Slyším kroky, už si pro mě jdou. Ale já jim to neudělám tak jednoduché. Uvidí, že s Redguardem, i když je to vězeň, by si neměli zahrávat.
Dveře se otevírají, nejspíš je se mnou konec…

Ayeryn, mladý Thalmorský důstojník si prohrábl své dlouhé zlaté vlasy, zavřel knihu, posměšně se usmál a hodil knihu do ohniště.
Podíval se na mrtvolu Zaratha, která ležela u ohniště uprostřed lesa, s elfskou dýkou zapíchnutou do zad. Nasadil si svojí elfskou přilbici s motivem orla a vydal mužům rozkaz, ať uhasí ohniště a seřadí se.
V jejich čele vyrazil chladnou nocí směrem k Thalmorské ambasádě. Naposledy se podíval na hvězdy, které září nad svobodným Skyrimem, jelikož zítra začíná nová doba nejen pro Skyrim, ale pro celý Tamriel.
Komentáře
Strana 2 z 2: 12
Kjiibu | Kjiibu je Offline | #11 | Dne | 22. March 2015 15:34:20
Kjiibu

Tyvole. Tohle než přečtu. Teď sem na ten deník narazil a jak tak čtu komentáře, tak je to asi peckový. Grin
Share:
DragonManCZ3 | DragonManCZ3 je Offline | #12 | Dne | 24. November 2016 00:03:33
DragonManCZ3

Lokace: Svatyně Temného bratrstva
Úžasný příběh. Právě jsem ho dočetl a velice chválím autora, akorát mi ten konec přijde takový smutný nebo useknutý, ale to nic nemění na tom, že je to velice dobře zpracovaný příběh.
Share:
Strana 2 z 2: 12
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.
Hodnocení
Pro hodnocení musíte být registrovaný.

Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte.
Výborné! Výborné! 89% [8 Hlasů]
Chvalitebné Chvalitebné 0% [Žádné hlasy]
Dobré Dobré 0% [Žádné hlasy]
Dostačující Dostačující 0% [Žádné hlasy]
Nedostačující Nedostačující 11% [1 Hlas]
Archív Novinek
Datum Kategorie Název Přečteno
24-12-2018 Články Šťastné a veselé! (2018) Přečteno 4381 krát
11-06-2018 Elder Scrolls The Elder Scrolls VI oznámeno! Přečteno 8647 krát
01-04-2018 Novinky S hrdin(k)ou po celém TAMRIELU! (Apríl) Přečteno 6189 krát
24-12-2017 Články Veselé a šťastné! (2017) Přečteno 5268 krát
06-07-2017 Rozpracovaná novinka (6.7.) Přečteno 0 krát
01-04-2017 Na cukřík s M'aiqem Lhářem Konec série "The Elder Scrolls"! Přečteno 13183 krát
11-02-2017 Elder Scrolls Příběhové rozšíření pro TESO a H... Přečteno 7886 krát
24-12-2016 Elder Scrolls Veselé Saturalie a oslavte Starý život! Přečteno 6965 krát
12-12-2016 Na cukřík s M'aiqem Lhářem 6 let se Skyrim.4fan Přečteno 6623 krát
18-11-2016 Elder Scrolls The Elder Scrolls: Online dočasně zdar... Přečteno 7847 krát
 Více...     
Archív Novinek
TOPlist
Copyright PHP-Fusion 2002-2012 Nick Jones. Released as free software without warranties GNU Affero GPL v3. Grafika: Zarath, Kod: SkyrimAdmin, Puvodni theme: Stryker & WhoCare, nahled puvodniho designu zde. Bez souhlasu autora je prisne zakazano z webu kopirovat text a obrazky.