_______________________________________________________________________________________________

8. stránka
_______________________________________________________________________________________________

To máte tak, když vám váš šéf přikáže něco, co opravdu nechcete, ale musíte to udělat, tak máte pořádně špatnou náladu. Jak jistě víte, náš legát Fasendil nás poslal do divočiny, abychom nabyli praxe.
Tss, to se lehko řekne ! Co jako budeme dělat ? Tohle bylo opravdu pod pás !
A navíc, vyfasoval jsem s přáteli západní část falkreathské državy. Víte, jak je to daleko ?


_______________


„No neříkejte mi, že jsme nevzali mapu…“ Řekl jsem otráveně.

Byli jsme pryč už dvě hodiny a totálně jsme zabloudili.

Před necelou hodinou jsme totiž sešli z cesty, neboť kecy ostatních rekrutů byli vážně vyčerpávající.
Chtěli jsme si to zkrátit, ale místo toho jsme se ztatili.
Navíc už bylo poledne a já dostal hlad.

„Hele, kašleme na to.“ Nadhodil jsem. „Pojďme se najíst.“
„Jo, to je fakt, jdu na dřevo.“ Přidal se Hadvar a ostatní se sesedli kolem kamenného kruhu.

Kolem nás zacupital zajíc. Očmuchal strom a tvářil se nehorázně roztomile.
Začal jsem mít skyrimské zajíce rád.
Jsou tak krásní, mají heboučkou srst a…

"BUUUUUUM"

Na chvíli jsem ohluchl.
To byla rána !
V tu samou chvíli se objevilo rudé světlo, při kterém jsem málem oslepl.
Když světlo a kouřová clona zmizela, spatřil jsem, co se stalo.

„Koukejte, co jsem ulovil !“ Ozval se vesele Drelayn a sebral kusy spáleného zajíce z menšího kráteru.
„Tak tohle jíst nebudu.“ Řekl jsem otráveně. „Vždyť jsi to spálil !“
„Prosimtě, ty toho naděláš, takhle je to nejlepší.“ Odvětil Drelayn a podal Jeffovi kus zajíce.

Hadvar se za chvíli vrátil s náručí plnou klacků a naštvaně na nás vyjel.
„Hele, tak vy mě pošlete pro dřevo a zatím si tu pochutnáváte na…ehm…co to je ?“
„Pečený zajíc.“ Odpověděl mu Drelayn. „Sám jsem ho upekl.“
„No super, dej mi taky. Mám hlad jako vlk !“ Zajásal Hadvar. „Díky. Je to dobrý ?“
„Hmmm“ Odpověděl Jeff a strčil si zbytek zaječí hlavy do chřtánu.

Hadvar se zakousl, začal se dávit a vyplivl popel.
„Proboha, vždyť to je…“
„Tak co kdybych zase šli ?“ Skočil jsem mu do řeči, nechtěl jsem totiž Drealayna naštvat.
Když jsem viděl, co udělal se zajícem během vteřiny, začal jsem se ho trochu bát.

Celé odpoledne jsme bloudili.
Zjistili jsme, že Menelras, jakožto Bosmer, nemá vůbec žádný smysl pro orientaci.
Nakonec jsme chodili celou dobu v kruhu.
A když už jsme potřetí prošli kolem místa, kde jsme jedli zajíce, naštvali jsme se a házeli vinu jeden na druhého.
Dokonce začalo pršet ! To už jsem byl naprosto nepříčetný...

„Půjdeme tudy !“ Řekl jsem rázně.

Nevím, jestli díky intuici nebo štěstí, ale našli jsme cestu, ze které jsme dopoledne sestoupili.
Dokonce tam byl i ukazatel, na kterém stálo...

„Helgen !“ Zajásal Menelras. „A je jen míli odsud !

Konečně nějaké pozitivum.

Rozeběhli jsme se a asi za 10 minut jsme spatřili brány oné zmiňované vesnice.

Trochu mě trnulo, když jsem tu spatřil tolik legionářů, naštěstí nás nepoznali .
Byli jsme v civilu a nikdo se nás na nic neptal.

Začalo pršet ještě víc a já už byl naprosto promáčen.

Rozhlíželi po úkrytu před deštěm, ale nemohli jsem nic najít.
A pak jsem to objevil.
Místo, po kterém se mi stýskalo skoro měsíc.
Místo, díky kterému jsem si užíval celý život !
HOSPODA !
Ihned jsem na ní přátele upozornil.

„Já ti nevím.“ Ozval se Hadvar. „Je tu moc legionářů, z toho by mohl být slušný průser !“
„Hmmm !“ Přidal se do debaty Jeff.
„Jó no, máme být v terénu a né vysedávat v hospodě.“ Reagoval Menelras. „A já už nechci zase na samotku.“
„Já souhlasím s Pelem !“ Řekl k mému údivu Drelayn. „Prší, je hnusně a zima. A docela bych si dal něco k pití.“
„No tak dobře, ale jen na chvilku.“ Souhlasil nakonec Hadvar a vydali jsme se do hospody.

Vtrhli jsme dovnitř, shodili batohy a pohodlně se usadili vedle krbu, kde jsme si začali sušit ruce a nohy.
Rozhlídl jsem se kolem.
Hospoda byla celá ze dřeva a na trámu seděl vycpaný orel. Naproti nám seděla u stolu menší skupina legionářů a u baru pil nějaký blonďatý Nord. Nebylo to tu zase tak špatné...

Zamířil k nám hospodský, držíce v ruce hadr.

„Zdravím, mé jméno je Vilod.“ Představil se hospodský. „Co si dáte, pánové ?“
Na tenhle okamžik jsem se úplně tetelil.
„Láhev Tamičina výběrového vína, nějaký skvělý ročník, prosím“ Objednal jsem si.
„A pokud není dobře uleželé, dal bych si štamprli Cyrodiilské brandy.“

Všichni se na mě pobaveně otočili a Vilod tupě zamrkal.

„Ehm, to tu nemáme.“ Ozval se po chvíli hospodský. „Vedeme pouze Zlatopalcovu, či Černošípkovu medovinu, pivo, vodu a nebo moji specialitu; Medovinu s jalovcovými bobulemi.“
„Co je to proboha medovina ?“ Zašeptal jsem Hadvarovi, zatímco si ostatní objednávali.
„Uvidíš, je to dobrý !“ Ubezpečil mě a já si to nakonec taky objednal.

Hospodský nám za chvíli přinesl 5 zaprášených lahví s pochybně vypadající růžovou tekutinou uvnitř.
Ostatní to do sebe vyklopili a spokojeně si zamlaskali.
Já jsem tomu vůbec nedůvěřoval.
Po dlouhém uvažovaní jsem tam nakonec strčil jazyk a lízl jsem si.
Ta chuť byla ...zvláštní...
Nic tak sladkého a zároveň hořkého jsem nikdy neochutnal.
Odvážil jsem si pořádně loknout a bylo to !
Nic tak dobrého jsem nikdy nepil. Och, to byla dobrota ! Musel jsem se znova napít. Hned !
Vypil jsem to na ex a objednal si další. A další. A další...

I přes to, že jsem seděl mezi lůzou, jsem si tak dobře ještě nepopovídal.
Menelras nám vyprávěl o svých dobrodružství ve Valenwoodu a proč vlastně vstoupil do legie ( nudil se ), Hadvar se rozpovídal o nové zbrani, poházející až Hammerfallu a já jim vyprávěl o rodném Cyrodiilu, o místních ženách, o Chorrolu, ale přes to všechno jsem vynechal to, že jsem syn hraběte. Nevím, jak by to snesli.
Když už jsem se ale potřetí přeřekl ( Např. "V paláci, ehm, teda v chatě" ) a Hadvar zdvihl obočí, tak jsem se radši šel ven vychcat.

Už se setmělo a přestalo pršet. Byl krásný, voňavý vzduch, svítily hvězdy, foukal chladivý větřík, na stromě zpíval drozd, proběhl kolem mě zajíček a já si vesele chcal do křoví.
Oklepal jsem si ho a když se vedle mě procházela Nordka, zahvízdal jsem s otázkou, jestli si nechce užít. Nasadila znechucený výraz, rázně odkráčela a já se zklamaně ( a značně podnapile ) vrátil do hospody.
Tam panovala dobrá nálada.
Kamarádi se zrovna něčemu zasmáli a já si k nim bujaře přisedl.

„Hele, Drelayne.“ Ozval se elf Menelras. „Proč jsi se vlastně rozhodl vstoupit do legie ?“

Drelayn, který právě prstem vysílal do bublající a třepající-se lahve jedno ledové kouzlo za druhým, zdvihl oči k Melovi a zasněně se rozpovídal.
„No to bylo takhle, v Ledohradské univerzitě jsem tuhle zapálil studentské pokoje a…“

„HADVARE !“ Zakřičel blonďatý Nord, až jsme nadskočili a začal se valit k nám.

Hadvar vstal a nadšeně se s ním objal.
„Pánové, tohle je Ralof, můj kamarád z dětství. Teda, ty jsi ztloustnul, vole!“ Zasmál se Hadvar.
„Drž hubu !" Odvětil mu vesele Ralof. "Hele pamatuješ jak…“
A odešli si sednout k baru, kde se pořád něčemu smáli.

"No, abych to dopověděl..." Ozval se do ticha Drelayn, bohužel to však zase nestihl.

Rozrazily se totiž dveře a do hospody vstoupil nám dobře známý elf.

Legát Fasendil ! A vypadal dost naštvaně !

_______________________________________________________________________________________________

A jako vždy mapa :

_______________________________________________________________________________________________

9. stránka
_______________________________________________________________________________________________

„Do prdele, k zemi !“ Špitl jsem k ostatním a v tu ránu jsme skočili pod stůl.

Legát Fasendil se rozhlédl kolem, luskl na hospodského Viloda a přisedl si k legionářům naproti nám.

„Fasendile ! Co tu děláš ?“ Pozvedl číši jeden důstojník u stolu. „ Myslel jsem, žes´ dostal nové rekruty v Neugradu.“
„Ále, Skulnare, poslal jsem je do terénu a mám z toho nějaký špatný pocit." Odpověděl mu. "Musím se napít...“
„Vždyť to je snad dobře, ne ?" Dodala jedna důstojnice. "Alespoň si vyzkouší, jaké to je, sloužit v legii !“
„No, to sice jo, Rikke, ale poslední dobou se tu objevuje jistá nevole k Říši. Prostě se bojím, aby se jim něco nestalo. To je vše a…jo, díky Vilode.“ Řekl Fasendil a napil se medoviny.
„Prosimtě, to, že pár Jarlů nesouhlasí s konkordátem ještě neznamená, že chtějí pozabíjet celou legii.“ Uklidňoval ho Skulnar. „A že si pár zlodějů a banditů…jak si to říkají ?“
„Synové Skyrimu“ Dodala Rikke se smíchem.
„Jo, Synové Skyrimu… začali hrát na osvoboditele a zachránce „pravých Nordů“…Pche ! Stejně je najdeme a pozabíjíme do jednoho. Jsou to jen kriminálníci, nic víc !.“ Řekl rázně legát Skulnar a napil se piva.
„Já jarla Ulfrika znám.“ Zapojila se do debaty Rikke. „Ono ho to přejde. Uvidíte.“
„No, to doufám.“ Přitakal Fasendil. „Za chvíli jeho řeči začnou být protizákonné !“
„Už to neřešte.“ Ozval se legát Skulnar. "Fasendile, povídej nám o Hammerfallu.“
„Hmm, byl jsem tam jen rok ve službě.“ Řekl Fasendil. „Je tam vedro jak…

„Pele, co budeme dělat ?“ Šeptl mi do ucha Drelayn. „Jsme tu úplně uvěznění !“
„Nemám tušení.“ Vypískl jsem vystrašeně. Úplně se mi třásl hlas. „Proboha a co Hadvar ?“

Podívali jsme se zděšeně k baru, kde se Hadvar objímal s Ralofem a oba dva začali zpívat Ragnara rudého.
Byla to jen otázka času, kdy si ho Fasendil všimne.

„Musíme improvizovat.“ Špitl rázně Mel a hodil po Hadvarovi bramboru.

„Kdo to byl ?!“ Zařval na celou hospodu Hadvar, rozbil flašku a výhružně s ní zamával.

My jsme úplně zezelenali.
Dva nebo tři důstojníci se po něm otočili, ale Fasendil naštěstí dál zaujatě vyprávěl o svých dobrodružství ve Strážnu v Hammerfallu.
Zděšeně jsme mávali rukama, aby si nás Hadvar konečně všiml.
Teprve až po něm Menelras hodil další bramboru, podíval se naším směrem.
Když nás spatřil pod stolem, začal se hlasitě smát a upozornil na nás Ralofa, který se začal tlemit ještě víc.

Mně už se jen zbývalo modlit a zuřivě ukazovat na protější stůl.
To pomohlo.
Hadvar se opile s úsměvem otočil a spatřil Fasendila.
Zbělal, vytřeštil oči a pomalu se otočil k nám.
S hrůzou v očích umlčel zpívajícího Ralofa.

Fasendil dopověděl nějakou veselou příhodu, neboť se začali všichni smát, zvedl se a zamířil ke dveřím.
To byl konec.
Bylo to v háji.
Z tohodle se prostě nevykecáme.
Zvlášť, když tu bylo tolik legionářů...

Najednou se však rozrazily dveře a dovnitř vstoupili Thalmorští vojáci.

To vzbudilo rozruch.

Thalmorští zamířili k muži, který seděl u stolu vedle legionářů. Přišli k němu a ptají se :
„Jsi Etienne Rarnis z Riftenu ?" Zeptal se muže jeden z justiciářů.
„Co je vám do toho, elfský svině ?“ Vyjel na ně opile Etienn.
„Jste zatčen. Odejděte s námi dobrovolně, nebo po zlém.“ Varoval ho Justiciář.
„Nikam s váma nejdu !“ Zařval muž jménem Etienn a uhodil Justiciáře do tváře.

Ten začal kouzlit, ozvala se rána jak z děla a Etienn padl do bezvědomí.

To se nelíbilo ostatním hostům hospody.
Začali po Thalmorech něco pokřikovat, házet různé druhy zeleniny a nadávat jim.
Až na legionáře. Ti se jen mračili. Nic však dělat nemohli.
Ralof začal řvát na Thalmory sprostá slova.
Dokonalý zmatek.

„To je naše šance !“ Zakřičel jsem a vyběhli jsme zpod stolu.

Cestou jsem sebral Hadvara a vyskočili jsme z hospody.
Chvíli jsme utíkali a když jsme se ocitli mimo hradby Helgenu, tak se nám po dlouhé době konečně ulevilo.

„Už nikdy … neudělám…eh…takovou…pitomost !“ Zahuhlal udýchaně Drelayn.
„Hmmm.“ Souhlasil Jeff.
„Kdyby nás poznal, byli by jsme úplně v prdeli !“

I když jsme se teď nenáviděli navzájem, byli jsme rádi, že se nám podařilo utéct.
A jednou budu muset poděkovat těm Thalmorům !
Asi nás zachránili.
Kdo by to byl řekl !

_______________________________________________________________________________________________

10. stránka
_______________________________________________________________________________________________

Měli jsme v té hospodě nehorázné štěstí.
Kdyby se tam neobjevili Thalmorští Justiciáři, mohli jsme už být ve vězení nebo viset.
Nestalo se tak. A za to jsem byl upřímně rád !

Tu noc jsme se utábořili necelý kilometr od Helgenu. Bylo to docela příjemné.
Rozdělali jsme si oheň a povídali si dlouho do noci.

Druhý den jsme zase vyrazili směrem k západní části državy Falkreath s pocitem, že nás už nic nemůže ohrozit.


____________________


Byli jsme na cestě už dvě hodiny. Před chvílí jsme minuli Falkreath.
Za normálních okolností bychom se tam stavili alespoň na jedno, ale poslední dobou jsme měli s hospodami…ehm…špatné zkušenosti.

„Co budeme dělat, až tam dorazíme ?“ Zeptal se Hadvar.
„Prý pomáhat pocestným, to zrovna.“ Odpověděl jsem mu se smíchem.
„Jó no, už tě vidím, jak někomu opravuješ kolo.“ Přidal se Menelras.
"Narážíš tím na něco ?" Dodal jsem uraženě.

Chvíli jsme se ještě takhle handrkovali, když tu náhle proti nám běžel jakýsi muž.
Měli jsme veselpu náladu a jen tak jsme si ji nechtěli něčím zkazit.

„Utíkejte dokud můžete !“ Řval na nás.
„Aha a proč jako ?“ Obořil jsem se na něj.
„Prý tu je armáda rebelů, která jen vraždí a znásilňuje !“ Ječel muž. Zjevně se u toho i pochcal.
„Jo táák, armáda rebelů !“ Poplácal ho na zádech Hadvar. „Tak mi se ti o ně postaráme, že jo kluci!“
„Jste blázni, všichni !“ Zakřičel nám do obličeje vystrašený muž. „Prý jsou už za tímhle průsmykem !“
„No jasně a armáda dremor tam je taky, co ?“ Dodal ironicky Menelras.

Poslali jsme ho pryč a se smíchem jsme se vydali do průsmyku.

Tam bylo docela živo.
Zrovna tam odpočívala skupina Falkreathských stráží.

„Hej, co tu děláte !“ Křikl na nás jeden strážník. „Vypadněte odsud !“
„Copak, nějaká armáda obřích blátokrabů ?“ Zasmál se Hadvar.
„Prý se to tu hemží odpůrci režimu.“ Řekl velitel stráží. „Musíme tu dávat pozor.“

Naproti nám pochodovala kohorta Thalmorských Justiciářů.

„Heej, tudy nemůžete !“ Křikl jsem na ně ze srandy. „Je tu někde armáda zakrslých Talosů !
Celá moje parta se začala smát.

Justiciáři zastavili, mávli rukou, a nám všem se na zápěstích objevila kožená pouta.

„Co jsi to řekl, odporný Norde“ ? Chytl mě Justiciář ( sakra, ten měl sílu ) a odnesl mě ke skále.

„Nejsem Nord, ty ucho, jsem Imperiál.“ Řekl jsem mu s odporem. „Ano, to jsou ti, co vám v minulosti dali na prdel !“

„Co jsi říkal o Talosovi?“ Prskal mi do obličeje Justiciář a ignoroval moji narážku.
„Hele, to byl vtip, jo ?“ Odvětil jsem a dostal jsem strach.

Justiciář si vyčaroval zbraň.
Zjevně se mě chystal popravit !

„Chováš se jako kacíř ! A jako kacíř taky…!“ Nedořekl to, neboť ho do oka zasáhl šíp.

„Smrt Císařství !!! Za Ulfrica !“ Zařval někdo ve skalách a v tu ránu se všude kolem objevili válečníci v modrém.

Falkreathské stráže ani nestačily zareagovat.
Šípy létaly tam i sem a zabodávaly se do zmatených lidí a elfů okolo.
Justiciáři začali metat jedno ohnivé kouzlo za druhým, takže všude začalo hořet.
Ze skal se vynořovalo čím dál víc vojáků Bouřných Hávů.

Bylo jim jedno, jestli jejich oběť je Nord nebo Elf, zabíjeli všechno a všechny.
Dokonalý zmatek !

Já se vůbec nemohl bránit, měl jsem spoutané ruce...

Když tu najednou se proti mně rozeběhl Háv, celý od krve, s pozdvihnutou sekerou.
Naštěstí nestihl doběhnout až ke mně. Skočil totiž po něm jeden ze stráží a propíchl mu mečem břicho, až ven vyletěly střeva.

„Proboha, já tady umřu !“ Začal jsem ječet a dal jsem se do breku. Všude kolem mě létaly kusy těl a orgánů.

Stráže z Falkreathu utvořily neprůstupnou zeď ze štítů a odrážely každého vojáka Bouřných hávů, který se zrovna nachomýtl.

Všude smrděl pach krve a byl slyšet smrtelný vřískot na všech stranách.

Lukostřelci přestali střílet, neboť jejich střely zabíjely spíše vlastní lidi, než nepřátele a vrhli se také do boje muž proti muži.
Jen pár jich ještě zůstalo na skalách. Ty však většinou smetlo ze skály nějaké elfské kouzlo.

Bouřné hávy nás obklíčily a měli početní převahu dva ku jedné.
Skupina barbarů s obříma sekerama skočila na zeď stráží a úplně ji rozbořila. Barbaři se oháněli zbraněmi a kdo se jim přiblížil, byl v tu ránu rozseknut. Falkreathského kapitána právě rozsekali na hadry.
Jeden strážný je však oběhl a vrazil jednomu z nich meč do hrdla.

Hadvarovi se mezitím podařilo setřást ze sebe pouta a začal rozvazovat ostatní.
Sebral ze země štít, vzal mrtvému strážnému meč a zapojil se do bitvy s křikem :

„Za slávu říše !“

To neměl dělat.
Většina Bouřných Hávů se s vztekem otočila na Hadvara a zamířila k němu.

Skočil k němu jeden barbar a silou mu udeřil sekyrou do štítu tak moc, že Hadvarovi málem zlomil ruku.
Tíha dopadu sekyry ho shodila na zem. Překulil se a jen taktak vykryl štítem další mohutnou ránu.
To už ale štít nevydržel a rozletěl se na kusy. Barbar se znovu napřáhl.
Hadvar už byl naprosto bezbranný.

Jeff zařval, pěstí umlátil jednoho vojáka Bouřných hávů k smrti, vzal si jeho obouruční meč a v rychlosti rozpůlil barbara, ohrožujícího přítele, na dvě půlky.
Podal ruku Hadvarovi, ten mu poděkoval a znovu se oba dva vrhli do boje.

Drelayn začal pálit každého nepřátelského vojáka za živa. Jeho ruce byli v jednom ohni a barbaři od něj spíše utíkali, než aby se s ním pouštěli do křížku.

Menelras se vyšplhal na skálu, shodil jednoho lukostřelce, vzal mu luk a začal střílet po nepřátelích.
Síla jednoho kouzla však rozdrtila skálu pod ním a on se svalil dolů do bitevní vřavy.
Než se stačil zvednout, dorazil k němu jeden voják Bouřných Hávů a obrovským, mohutným a těžkým palcátem Melovi rozdrtil hlavu.

Když jsem tohle viděl, začal jsem panikařit a rozeběhl jsem se někam pryč.
Zakopl jsem však o rozsekané tělo jednoho z Bouřných hávů.
Možná jsem byl i chvíli v bezvědomí, ale…

Odněkud se na mě vyřítil jeden z Hávů a já jsem se v rychlosti překulil na druhou stranu.
Tam, kde jsem ještě předtím ležel, byla teď v zemi zaražená sekera.

Zvedl jsem se a utíkal jsem někam pryč.
Zasáhla mě odporná krvavá sprcha.
Justiciář právě usekl hlavu jednomu z barbarů a všechna krev dolétla na mě. Fuj !

Utekl jsem ke stěně skály, kde ležel mrtvý Menelras a o jeho šíp jsem si přeřezával pouta.

Konečně ! Byl jsem volný !
Ze země jsem sebral jeden štít a dal ho před sebe. Tak se to dělá ne ?
Jaképak štěstí, že zrovna v té chvíli se do štítu zabodl šíp.
Konečně bezpečí.

Šinul jsem si to podle skály, se štítem před sebou a snažil jsem se být co nejvíc nenápadný.

Jen kousek ode mě bojoval na život a na smrt jeden Justiciář s Hávem, který předtím zabil Mela.

Háv elfovi vyrazil zbraň z ruky, podkosil ho a napřáhl se k smrtícímu úderu.

Toho jsem využil a štítem jsem mu přerazil nos. A ještě jednou. A ještě jednou !
Mlátil jsem ho štítem tak moc, že se svalil na zem.
Nohou jsem mu rozdupl ksicht a rámem štítu jsem mu mlátil do obličeje.
„To máš za Mela, ty bastarde !“ Křičel jsem na něj.

Když už z jeho obličeje přestala stříkat krev, usoudil jsem, že je už dostatečně mrtvý.
A teprve teď jsem se zhroutil.
Zabil jsem člověka !

„Tvůj první ?“ Zeptal se elf.
Zakýval jsem.
„Zachránil´s mi život.“ Řekl elf a vykouzlil si zbraň. „Nikdy na to nezapomenu.“

Vděčný elf se vrhl na poslední zbytek vojáků bouřných hávů a během několika dalších okamžiků již bylo po bitvě.
Bouřné Hávy přestaly bojoval a daly se na útěk.
Vyhráli jsme !
Má první bitva mě však úplně složila...

Rozhlédl jsem se kolem. To byl masakr.
Všude se válela mrtvá a zmasakrovaná těla.

Přežil jsem jen já, Hadvar, Jeff, který krvácel na stehně ( s hrůzou jsem si všiml, že mu tam trčí kus ulomeného šípu ), Drelayn, kterému se kouřilo s prstů, jeden strážný z Falkreathu a dva Justiciáři.

Zbytek byl pobit.
Tvrdě pobit.

________________________________________________________________________________________________________

11. stránka
_______________________________________________________________________________________________

To, co se stalo v tom průsmyku, mě poznamenalo na celý život.
A teď nemyslím, že jsem zabil člověka, že kolem mě umírali lidé, ale to, že jsem ztratil přítele.
Celý život jsem přátele neměl.
A když už konečně ano, tak mi jeden z nich zemře přímo před očima strašlivou smrtí.
Navíc jsem si začal pomalu uvědomovat, že stejný osud jsem mohl mít i já !
Kdybych třeba neuhnul před tou sekyrou, tak...
Ach, nesmím na to myslet. Dělá se mi z toho jenom blbě.

Menelrasovy ostatky jsme poslali do jeho rodného Valenwoodu, kde ho prý pohřbila rodina.
Zvláštní, nikdy o ní nemluvil.

Z této tragédie jsme byli dost zničení, a tak jsme se vůbec nesoustředili na výcvik.

Tedy, do té doby, než nás legát Fasendil seřval.
Podle něj tohle v legii zažijeme ještě mnohokrát. Doufám, že ne...

Hadvar a ostatní z toho rychle vystřízlivěli, ale já ne. Asi jsem moc velký srab !

Zbytek víkendu uběhl jak rychlá voda. Ani jsem nevěděl, co je za den. Bylo mi to jedno...

Ráno jsem vstal, navlíkl jsem si ten strašnej vohoz a šel na seřazení.


_______________________


„Pánové“ Začal Fasendil proslov.
„Celý měsíc jste dřeli, aby vám bylo poskytnuto vstoupit do legie. Ten den přišel. Za několik okamžiků nasednete do povozu a odjedeme do Samoty, kde složíte přísahu. Bude to asi tříhodinová cesta.“

„Cože, takhle daleko ?“ Zabručel jsem.

„Nějaké dotazy ?“ Zeptal se Fasendil.

Nikdo se neozval.

„Dobrá tedy, jděte se připravit na cestu..“

Nasnídal jsem se, s nikým jsem ani nemluvil, sbalil jsem se a nasedl jsem do vozu.

Naproti mně seděl Hadvar s nějakým rekrutem, kterého jsem neznal.
Vedle mě byl Drelayn a Jeff.

Zanedlouho se všechny tři vozy rozjely.
Já si otevřel knihu.

„Ty čteš ?“ Zeptal se mě neznámý rekrut.
„Samozřejmě.“ Dodal jsem otráveně. „Stejně jako meč potřebuje brusku, tak i mozek potřebuje knihu.“
„Já se nikdy nenaučil číst“ Ozval se po chvíli rekrut.
„Nebudeš po mně chtít, bych tě to naučil, že ne ?“ Řekl jsem otráveně.
„Ne, neboj. Já jen, že jsem vyrůstal na farmě, kde…“
„Hele, mě to fakt nezajímá.“ Okřikl jsem ho.

„Pele, co tě žere ?“ Řekl Hadvar po chvíli.
„Jsem v pohodě !“ Odpověděl jsem neurvale. „Nech mě bejt !“
„No jak myslíš…“ Dodal Hadvar.
„Jestli mi chceš pomoct, tak…“ Nedořekl jsem to.
Zrovna jsme projížděli oním průsmykem.
Na stěnách skály byla vidět zaschlá krev.
Mrtvoly už uklidili.

„Hele, to s tím Melem, zapomeň na to.“ Snažil se mi zlepšit náladu Hadvar.
„No jo, co mi zbývá. Už o tom hlavně nemluvte.“ Řekl jsem smutně.
„A co se stalo ?“ Zeptal se nás přihlouple rekrut.
Myslel jsem, že ho zabiju.

V tomhle duchu se táhnula ještě většina cesty.

Když jsem ale projeli Rorikovým dvorcem, zlepšila se mi nálada a já se začal kochat skyrimskou přírodou.

Debata se konečně stočila na veselé příhody.
Takže už to nebylo tak zlé...
Kousek před Samotou jsem dokonce nechal rekruta, aby dopověděl, proč neumí číst.

Pak se objevila skála, kde ležela Samota a já užasl.
Taková krása !
Pod skálou pluly lodě a na cestě byla spousta lidí, kteří směřovali buďto do města, nebo z města.
Trochu mi to tu připomnělo rodný Chorrol.

Vjeli jsme dovnitř a seskočili jsme z vozu.
Před námi byla jakási ulička plná obchodů a hlavně plná lidí.
Vozy zastavily před hospodou „U mrkajícího kolčaváka“.
Vypadala slušně. Sem jednou budu muset na medovinu.

„Za mnou !“ Ozval se legát Fasendil.

Prošli jsme ulicí až na konec, zahnuli jsme doprava ( kousek od nás bylo tržiště ), prošli jsme další branou a ocitli jsme se před mohutným hradem, ze kterého právě vycházela nám už dobře známa legátka Rikke.

„Vítej legáte Fasendile !“ Přivítala ho Rikke. „Tak tohle jsou ti rekruti, o kterých jsi mi povídal ?“
„Ano, Rikke.“ Přitakal náš legát. „Jsou připravení složit přísahu.“
„Výborně !“ Řekla Rikke. „Ještě než složíte přísahu, musím vám něco říct.“
„Jak jednou složíte přísahu, už nemůžete couvnout. Pak už budete nadosmrti legionáři.“
„Takže pokud se na to někdo necítí, může odejít.“

Nikdo neodešel.

„Výborně !“ Ozvala se znovu Rikke. „Nuže, legáte Fasendile, je to na tobě.“
„Dobrá tedy, seřaďte se !“ Zavelel Fasendil a stoupl si před nás. „Opakujte po mně !“

„Přísahám na svou čest, že budu sloužit císaři Titovi Mede II...“ Začal legát Fasendil.
„Přísaháme na svoji čest, že budeme sloužit císaři Titovi Mede II. !“ Zařvali jsme sborem.
„…a slibuji neochvějnou poslušnost důstojníkům jeho slavné říše…“
„A slibujeme neochvějnou poslušnost důstojníkům jeho slavné říše !“
„…pokud ve službě zahynu, nechť mne ti, kdož jsou nade mnou, soudí a ti, kdož jsou pode mnou, seberou…“
„Pokud ve službě zahyneme. Nechť nás ti, kdož jsou…“ A tak dále….
„…ať žije císař, nechť nám dlouho a dobře vládne ! Ať žije říše, nechť přetrvá navěky !“
„Ať žije císař, nechť nám dlouho a dobře vládne ! Ať žije říše, nechť přetrvá navěky !“

Fasendil se usmál a řekl nám.
„Pánové, vítejte v legii !“

„Hurááá !“ Vykřikli ostatní rekruti ( teď už vojáci ) a začali se objímat.
Kromě mě.
Nemyslím si, že je to nějaká výhra.
Zvlášť po tom, co jsem minulý týden zažil v průsmyku.

„Pamatujte, že my se o své lidi staráme." Pokračoval Fasendil. „Jak jste jednou v legii, už jste tu celý život !“

„Každý týden vám bude vyplacen žold v hodnotě 30ti septimů týdně.“ Dodala Rikke.
„Čím budete vyšší šarže, tím víc budete dostávat zaplaceno.“

„Dnes máte celý den volno. Zítra v 6 : 00 nástup zde, před Chmurným hradem.“ Řekl nám Fasendil.
„Rozchod !“

Rozešli jsme se plní radosti pryč.
Až na mě.
Přišel ke mně legát Fasendil, odtáhl mě ke zdi a povídá :

„Jestli ještě jednou budete s přáteli ve službě vysedávat v hospodě, budu to brát jako dezertaci !“
Prskl mi do tváře Fasendil.
„Jak…kdo nás prásknul ?“ Šeptl jsem naštvaně.
„Vy si myslíte, že jsem vás neviděl ?“ Řekl Fasendil, tentokrát s úsměvem.
„Viděl jsem Hadvara, tak jsem k němu šel. A nebýt toho Thalmorskýho divadélka, měl bych vás. Jenže pak jste mi utekli. A vzhledem k tomu, co jste si pak prožili, jsem to nechal být.“
„Ehm, děkuji, legáte.“ Špitl jsem.
„Ber to jako varování. Tak a teď se můžeš jít naposledy opít.“ Dodal legát se smíchem.
Začal jsem ho mít rád.

Šel jsem do hospody, kde na mě už čekali ostatní.

„Pele, kde se flákáš ?“ Křikl na mě vesele Hadvar. „Musíme slavit !“
Řekl jsem mu to, co mi pověděl legát.

„Jo, je to borec, ale už to nech bejt !“ Zasmál se Hadvar a podal mi láhev medoviny.
„To je fakt.“ Souhlasil jsem. „Tahle runda je na mě, hoši !

____


Slavili jsme celou noc. To byla sranda. To bylo příběhů...

Asi o půl desáté jsem se vypotácel ven, abych se vychcal.
Šel jsem ke stromečku, začal jsem ...eh... močit a dívám se okolo.

Najednou se otevřela brána a dovnitř vjel na koni nějaký Nord.

„To je Ulfric, Bouřný Háv !“
Začali si šeptat ostatní občané, kteří se tu shromaždovali.
„Co tu chce ?“
„Proč se tak zle dívá ?“
„Není to nepřítel ?“
„Neudělá nám nic ?“

Ulfric projel ulicí a zamířil směrem v Modrému paláci.

Vydal jsem se za ním.
Tihle lidi to nemají v hlavě v pořádku.

„A třeba se mi povede pomstít Mela ! No jóó..“ Řekl jsem si pro sebe a krknul jsem si.

Opile jsem se domotal až k Modrému paláci, kde Ulfric zastavil, rozrazil vrata a vběhl dovnitř.
Opřel jsem se o sloup a vyzvracel jsem se.
Byl jsem totálně namol.

„Hehe, to by byla sranda, kdybych na něj bafnul, až přijde zpátky.“ Řekl jsem a říhl si.

Čekal jsem tam snad 10 minut.

„Heh, to už ne vtiphný, vždyť on nehraje fér a…“

Ozvala se rána a zvuk, při kterém se mi zježily vlasy na hlavě.

Ulfric vyběhl z paláce, odstrčil mě loktem, nasedl na koně a ujížděl.

"Co jééé ?" Křikl jsem na něj.

„Vraždá !“ Začal někdo řvát uvnitř.
„Zavraždil velekrále ! Za ním !“

_______________________________________________________________________________________________

Pozn. autora : Tak a je to, je za námi první kapitola Osudů legionáře Pelargia.
Dám si teď na týden pauzu a pak zase začnu psát.
Díky vám moc za podporu a jsem rád, že se vám to líbí !

__________________
 

Trivia a postřehy u první kapitoly : 1) Název tohoto příběhu je parodií na Osudy dobrého vojáka Švejka. 2) Míza ze spícího stromu se objevila v Oblivionu, při misi Cechu Bojovníků. Najít ji můžete i ve Skyrimu u obrů. 3) Většina postav je opravdových, např.  Legát Fasendil : http://elderscrol...e_Fasendil Legát Quentin Cipius : http://elderscrol...tin_Cipius a tak dále... 4) Pevnost Neugrad opravdu existuje !  A mnoho dalšího, na to si ale budete muset přijít sami !