#01 Prastaré Archivy: Arena
Přidal/a Whirt dne 22. May 2011 18:11:01
Po celá staletí vedli mezi sebou různé frakce malicherné války a pohraniční spory, dokud nenastala druhá éra roku 896, kdy Tiber Septim rozdrtil všechny ty, kteří se mu postavili na odpor, převzal nadvládu a prohlásil se za císaře. Ale přesto, ty hořké roky války, měli vliv na jeho lid. Jméno Tamrielu, z Elfštiny „Krása rozbřesku“, jen zřídkakdy utrousí zmučený ret obyvatel a tak bylo brzy zapomenuto. Na místě, kde život a smrt byly dvě různé strany téže mince, hozené každému na tomto světě každý den, říkají lidé podle jejich zármutku – Arena.
Nyní, 492 let po převzetí vlády Tiberem Septimem a udržení míru, se na zemi Areny snáší nová hrozba. Císař Uriel Septim VII oslavuje své třiačtyřicáté narozeniny. Ale žárlivé srdce touží po trůnu a kuje jeho pád.
Říká se, že naděje létá na křídlech smrti. Pak se tedy připravte, tak, jak Prastaré Svitky prorokují, bude to zde, kde ono dobrodružství začne. Kniha se právě otevírá...
Novinka
Prastaré Archivy je další ze seriálů, které budou zde na webu vycházet. Jedná se o jakousi knížku vytvořenou podle herního prožitku prvního dílu Areny (později i ostatních dílů). Seriál byl vytvořen hlavně mladším generacím a těm, kteří se do hraní hry s ne moc dobrou grafikou nechtějí pustit. Znát ovšem příběh a pár vedlejších questů lidem neuškodí, spíše budou vědět, o co se v Areně jednalo.
První díl je složen z několika částí a je neobvykle dlouhý.
Popis seriálu je z in-game textu, který se zobrazuje na začátku. Prolog je naprosto nezávazně vytvořený úvod s téměř žádnou skutečnou událostí ze světa Tamrielu, jeho ukončení je též in-game text. Poslední část je úvodní text z "Player's guidu" přeložený do českého jazyka.
Po celá staletí vedli mezi sebou různé frakce malicherné války a pohraniční spory, dokud nenastala druhá éra roku 896, kdy Tiber Septim rozdrtil všechny ty, kteří se mu postavili na odpor, převzal nadvládu a prohlásil se za císaře. Ale přesto, ty hořké roky války, měli vliv na jeho lid. Jméno Tamrielu, z Elfštiny „Krása rozbřesku“, jen zřídkakdy utrousí zmučený ret obyvatel a tak bylo brzy zapomenuto. Na místě, kde život a smrt byly dvě různé strany téže mince, hozené každému na tomto světě každý den, říkají lidé podle jejich zármutku – Arena.
Nyní, 492 let po převzetí vlády Tiberem Septimem a udržení míru, se na zemi Areny snáší nová hrozba. Císař Uriel Septim VII oslavuje své třiačtyřicáté narozeniny. Ale žárlivé srdce touží po trůnu a kuje jeho pád.
Říká se, že naděje létá na křídlech smrti. Pak se tedy připravte, tak, jak Prastaré Svitky prorokují, bude to zde, kde ono dobrodružství začne.
Ty nejlepší metody jsou předány těmi, kteří přežili…
Gaiden Shinji, Mistr čepelí
První Éra, 947
Prolog
V potemnělé knihovně Prastarých Svitků v Císařském paláci prochází mezi knihami učenec Řádu praotce můry. Prsty přejíždí po hřbetech a potichu našlapuje. Schyluje se k půlnoci, ale on něco cítí… Cítí, že některá z knih se probrala ze svého spánku… Nikdo ho zde nesmí vidět. Sem tam projde kolem svícnu a jeho stín se protáhle odrazí na stěnách knihovny. Není tu sám. Nějaký čaroděj, čaroděj s černými myšlenkami, srdcem i duší také hledá onu knihu a nejen ji. Mnoho z nich se může obávat, že je otevře a jejich obsah zneužije ke svým plánům.
Kdo by se více zaposlouchal, zaslechl by kvapné kroky zlovolného mága a rozvážné, jakoby zamyšlené kročeje onoho učence. Vůbec v celém Říšském městě není živé duše. Každý občan spí klidným spánkem v domnění, že jsou pod ochranou Uriela Septima VII, jenže většina neví, co se chystá. Jen jediný člověk začíná cítit začátek velkého příběhu…
Učenec má výhodu, kniha ho volá, tuší kde se skrývá. Zlo ji odpuzuje, ale neustále se přibližuje, ono však přístup do knihovny má. Se svolením císaře se zde může volně pohybovat ve dne v noci. Mezi regály je vidět jiskry jedovatě zeleného světla, jak si černokněžník svítí na cestu.
Ticho prořezává tlukot srdce učence… Již se blíží, již se přibližuje… Kniha není daleko. Učenec přejíždí hřbety horlivěji, zrychluje. Prudce se zastaví! Drží ji! Zvažuje svůj další krok a neuvěřitelnou rychlostí směřuje k východu.
„Stát!“ ozve se rozhořčený hlas plný nenávisti vůči všemu živému. „Stát! Stráže!“
Učenec se ohlédne. Běží za ním muž v černé kápi a holí v ruce. Na té září brčálově zelený krystal. Stráže však nikde. Učenci škubne koutek do potměšilého úsměvu.
Náhle muž vyřkne nějaký dávivý zvuk, zahřmí a všude je nepříjemně ostré světlo.
Učenec zakopl, kniha mu vyletěla z ruky a otevřela se na jakési stránce, byla prázdná.
Muž zamířil přímo ke knize v domnění, že učenec je už mrtvý. Natáhl se pro knihu, ale cosi rozvířilo vzduch; učenec nikde. Kniha mu vylétla z ruky a jakousi neviditelnou silou letěla k východu. Čaroděj zlostně křičel a pokoušel se tomu zabránit – marně, kniha již ladným pohybem zmizela ve dveřích.
Učenec utíkal, utíkal dál, dokud i s knihou nezmizel z Říšského města. Devítka mu byla opravdu nakloněna. Zamířil do lesů a stále mírně poklusával. V ruce pevně držel knihu a cítil, jak se na jejích stránkách objevuje písmo, které nikdo jiný nikdy nespatří.
Směřoval na východ, věděl, že se pronásledovatel jen tak nevzdá a tak ještě více přidal do kroku.
Urazil bezmála deset mil, než se zastavil a otočil. Po muži nebylo ani stopy a zpěv ptáků mu prozradil, že se již rozednívá. Klidným krokem pokračoval na sever. Blížil se svému cíly, to věděl. Byla mu čím dál tím větší zima. Dokonce minul i Brumu a kráčel dál.
Bezmála dvě hodiny mu trvalo, než dorazil k svému cíli. Na úpatí hory stál chrám a kolem něj pár chaloupek. Otevřel mosazné dveře chrámu a rozhlédl se. Chrám byl prázdný, lavice stojící v řadách za sebou byly jakoby nedotknuté. Sedl si na jednu z nich, rozevřel knihu na začátku a s údivem si všiml písma, které tam předtím nebylo. Očima hltal každé slovo a nevěřil tomu, co se na stránkách píše… Celá kniha byla napsána v budoucím a nezvykle heslovitě.
„Uriel Septim IV, císař tamrielu, po boku s vůdcem Císařských stráží.“
„Císař zrazen… „
„Dopraven do dimenze Tharnova chaosu… „
„Po měsících příprav Jaghar Tharn obsadil trůn.“
„Ria Silmane, dříve Tharnova učenka, je dopadena před tím, než dokáže varovat Radu Starších ze zrady Válečného Mága.“
„Manipulací s podstatou magie, Tharn připravuje převzetí Císařova místa jako vládce známých zemí…
„Císařský Mág neplýtvá časem a shromažďuje své služebníky…“
„Mění je ve zvrácené protějšky Císařských Stráží…“
Kapitola I - Zrada, omyl, naděje
Část 1
Talin se probudil v potemnělé cele, hlava mu třeštila po ráně, kterou utržil. Jediná svíčka hořela v rohu. Sem tam bylo slyšet cinknutí řetězů, jak se houpaly v tichu, místností kroužil smrdutý vánek. Bylo mu jasné, kde je. Vracelo se mu to, právě když se snažil postavit na nohy. Aby se mu žaludek neobrátil naruby, zamířil k hrubé kamenné lavici.
Znelíbil jsem se Císaři, ale proč? Jeho myšlenky byly přerušeny slabým nářkem, který se šířil po chodbě ke dveřím jeho cely. Nechají mě tu umřít, pomyslel si nevěřícně. Ani se neobtěžovali zbavit mě mých věcí. Skutečně, po tom co si prohledal kapsy, zjistil, že má stále svou dýku a malý váček s penězi. Vypadalo to, jako by se Císař nebál, že uteče. A proč by měl? V letmém pohledu prohlédnul místnost a zjistil, že kromě rosolu pokrývajícího stěny a podlahu, zde není žádná voda ani jídlo. Vskutku pomalá smrt.
Náhle se vzduch ve středu cely rozjasnil, pomalu se shlukl do oslnivého světla. Talin ustoupil zakrývaje si oči před tou neskutečnou září. Světlo ustupovalo a v přetrvávajícím nachové vjemu tohoto výbuchu zahlédl mihotající se nestálou podobu ženy. Její tělo bylo zahaleno do jemné tkaniny a unášeno neviditelným vánkem.
„Neboj se, Taline, to jsem já, Ria Silmane.“
Talin v šoku sledoval, jak postava jeho kamarádky na sebe bere podobu a hmotu, ačkoli nevypadalo, že ztratí svou nadpozemskost. „Rio! Co se ve znamení Lady stalo?“
Zdálo se, že Riin obličej zaplavil žal a smutek, který on nemohl pochopit. „Taline, vzpomínáš si, kdy jsme se viděli naposledy? Bylo to na Slavnosti Pololetí. Obávám se, že právě tehdy zlo nabylo podoby.“
„Co se ti stalo?“ Zeptal se šokovaný Talin šeptem. Znal Riu od doby, kdy byl vyzvaný dvorem, aby se učil pod jejím dozorem umění magie. Ria byla vyšším učedníkem Jagara Tharna, císařského bojového mága říše Tamrielu.
„Jsem mrtvá, Taline. Pouze mé síly mě udržují v této podobě, ačkoli vábení posmrtného života je silné. Mohu odolávat, ale pouze dočasně. Je důležité, aby někdo znal pravdu; aby někdo zastavil zlo, které udeřilo ze srdce císařského sídla.“
Talin si ještě jednou sednul, zdálo se, že jeho nohy ho již déle nebudou poslouchat. "Jsem zanechán na pospas smrti v prázdné cele a… a moje přítelkyně je již mrtvá? Co se nám to všem stalo?"
„Císař není tím, čím se zdá být, Taline. Ve skutečnosti je to Jagar Tharn. Skutečný císař byl Tharnem zajat a přemístěn do jiné dimenze, kruté věznice, ve které čas utíká mnohem, mnohem pomaleji než v této rovině bytí.“
Talin vzhlédnul, jeho obličej byl plný šoku a rozhořčení, „Ale co Amulet Králů?“
„Císař není mrtev. Pouze v případě jeho smrti by měl Amulet varovat Radu Starších. Tharn byl ve svém plánování puntičkář. Čas v dimenzi, ve které byl Císař uvězněn, uteče ve zlomku toho, co tady bude trvat celá staletí, než císař zemře. A když se tak stane, kdo se o to bude zajímat? Lidé uvidí konec slavné vlády Uriela Septima VII mnoho generací jejich minulosti. Tharn musí být zastaven tady a teď.“ Riině obličeji se objevil odhodlaný výraz, jeden z těch, které když Talin zpozoroval, naskočila mu husí kůže, jako znamení zlé předtuchy.
Talin se rozhlédnul. „Proč jsi tady? Jsem jen jeden a ne zrovna moc zkušený. Proč nejdeš za generálem Bojjilcem (Warhaftem) nebo Císařskou stráží?“
Ria zavrtěla hlavou. „Byli zajati spolu s císařem a Tharn přivolal na jejich místo jiné, kteří jsou věrní pouze jemu. V tomto nemohu důvěřovat nikomu jinému, Taline. Jak jsi řekl, Tharn tě nebude hledat, jelikož tě nepovažuje za hrozbu. Většina z nich je už mrtvá. Můžeš si povšimnout pohrdání, které vůči tobě Mág má. Neobtěžoval se tě v této cele dokonce ani přivázat. Nepokládá tě za hrozbu a díky své aroganci udělal svou první a zásadní chybu.“ Poprvé se duch Rii Silmane usmál a pro Talina to bylo, jako by slunce vyšlo zpoza mraku.
„Přál bych si utéct, to je jisté, přesto že to vím, to nejsem schopný udělat Rio.“
„Vezmi si toto,“ na Riino pokynutí se ve výklenku severní stěny cely zjevil rubínový klíč „odemkne dveře cely. Jsi ve stokách Císařského města. Pokud zamíříš na západ, potom na jih, mohu ti v útěku pomoci.“
Talin chvíli přemýšlel. „Venku ve městě moc dlouho nevydržím, protože budu znovu a rychle zajat. Myslím, že je to neobvyklý pohled, vidět muže protahujícího se mříží na ulici města. Stráže budou mít přinejmenším dost otázek a pak nebudu schopen uspokojivé odpovědi.“
Ria se znovu usmála, „Nejsem tak bezmocná jak možná předpokládáš. Dokonce i v této podobě jsem schopna kouzel, ale vyčerpává to energii, kterou používám, abych mohla zůstat na tomto světě. Nicméně tvůj útěk je nadřazen všem ostatním úvahám. Dostaň se do jihozápadního rohu této stoky. Tam uvidíš Bránu Zlomu. „Přemístí tě do jiného města, kde se objevíš uvnitř jejich městských bran. Teleportace mezi městy je dost běžná, pochybuji, že by tě někdo prohledával. Takhle budeš dostatečně daleko od středu Říše, abys mohl začít.“
Talin pocítil slabost v oblasti žaludku a zašeptal, „Začít co?“
„Tvůj trénink samozřejmě.“
Zavládlo nepříjemné ticho, jak se Talin díval na svoji přítelkyni. Naprosto si nevěřil, že by jí byl schopný pomoci; učinit nějaký podstatný rozdíl. Nicméně, druhou možností bylo následovat muže, jenž zabil jeho přítelkyni a který by pokračoval ve své šarádě. Talin nebyl z těch, kteří by nechali lež jen tak bez odpovědi. Avšak Riin příběh ho znepokojil. Dokonce i teď mohl vidět, jak se lem jejího obrazu ztrácí a obličej nasadil otupělý a vrásčitý výraz, jako kdyby byla unavená. Nelíbila se mu představa, že by v tom byl sám a nevěděl, komu může důvěřovat. „Uvidím tě zase?“
„ Pokud se dostaneš skrze stoky a útěk se ti zdaří, tak se k tobě zase vrátím. Je toho ještě mnoho, co musím nejprve zjistit, abychom našli způsob, jak osvobodit Císaře z dimenze, do které jej Tharn uvěznil. Pouze jeho osvobozením vyjde pravda najevo. Pamatuj, Taline, že Tharn převzal Císařovu podobu a nikdo nepopře jeho slovo kvůli tobě. Kdybych toho byla schopna, zjevila bych se radě starších, ale moje tělo leží poblíž, zapomenuté a rozkládající se. V této podobě se nemohu vzdálit příliš daleko od svých smrtelných pozůstatků.“ Ria pohlédla dolů, její kadeře bezvládně visely, když ten nadpozemský vítr ustal, „Příště k tobě nebudu moci jen tak přijít. Vyžaduje to energii, kterou si nemohu dovolit plýtvat.“
Natáhnula se a dotkla Talinova čela. Ucítil slabé brnění, takové svědění za očima. Za chvilku to odeznělo. „Propojila jsem nás, takže teď se mohu zjevit bez ohledu na vzdálenost, ale příště se objevím pouze ve tvých snech. Tento způsob je bezpečnější a méně náročný. Je velmi důležité, aby sis teď odpočinul poté znovu, až budeš v bezpečí. Pouze tehdy k tobě budu moci přijít.“ Ria se podívala do Talinových očí. „Vstupuješ do nebezpečné arény můj příteli. Do takové, ve které hráči přesahují tvoje chápání smrtelníka. Vidím ve tvém osudu schopnost vyniknout. Je v tobě doposud nevyužitá síla. Vyhledej mě, až ve světě získáš nějaké cenné zkušenosti. Jsi moje poslední a největší naděje Taline.“
Než stačil Talin odpovědět, Riin obraz se ztratil z dohledu. V prohlubující se beznaději ucítil Talin ledové prsty strachu, jak pomalu pronikají do jeho těla. Pak kotkem oka zachytil záblesk rubínu. Dobelhal se k výklenku a vzal klíč. Na dotek se zdál teplý a podivně uklidňující. Přemýšlel o své přítelkyni Rii, nyní již mrtvé, ačkoli lpěla na životě ve spravedlnosti. Myslel na Jagara Tharna, který zabil jeho přítelkyni a pokusil se i o jeho život. Takovému zlu by nemělo být dovoleno sílit nebo jenom být nekontrolované. Rozhlížejíc se po cele, jeho úmysly se mu zdály jasnější, jako by mu přemítání otevřelo dveře k počátku porozumění. Možná Ria očarovala ten klíč, aby vytvořil ten pocit, to nevěděl, ale litanie od jeho starého mistra mu přišla na mysl a zašeptal. "Tváří v tvář jisté smrti zemři s mečem v ruce."
Dveře cely měly masivní konstrukci z oceli a železa. Na chvíli se zastavil a poslouchal. Sténání již utichlo, ale z temnoty mohl slyšet tucty slabounkých drápků škrábajících vlhký, mechovitý, železitý pískovec. Příležitostně na něj zazářily červené oči. Talin vložil klíč do zámku a otočil jím. S povzdechem se mechanismus uvolnil a dveře cely se zhouply na rezavých pantech. Navzdory tomuto hluku se z temnoty nevynořilo nic, co by zaútočilo. Bylo to, jako by se samotná stoka rozhodla, že on není žádnou hrozbou a otočila se k němu zády. Tharne, pomyslel si, mně tak snadno neunikneš. Talin popadl svícen z držáku, stejně jako dech a dýku, když vykročil do potemnělé chodby…