Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Cesta meče

Přidal Moira dne 25.03.2019 17:37
#48

BOJ NA MÝTINĚ

Pár dní po cvičném souboji, při kterém se ukázalo kým Moira opravdu je, bylo rozhodnuto o tom, že se sebrané vojsko vydá na cestu k Větrnému Žlebu, aby tam imperiální jednotky zatkli Ulfrika a ten pak byl postaven před soud a souzen za zabití krále.

Khajiitka se stále držela stranou všeobecného dění, ale Irileth bylo jasné, že vše pečlivě pozoruje. Elfce neunikl ani prchavý úsměv, který zvlnil rty drakorozené, když generál pronášel plamennou řeč k nastoupeným vojákům. V první chvíli nechápala co ho způsobilo, ale pak zaslechla šeptem pronášené modlitby vojáků směřované k Talosovi a bylo jí vše jasné. Elfčiny modré oči se pak v rychlém pohledu střetly se zelení Moiřiných zorniček a náhle jakoby slyšela Khajiitčinu uštěpačnou myšlenku: "Zakaž něco Nordovi a bude to dělat dvakrát tolik…"



Imperiální vojsko se tedy vydalo na pochod do Větrného Žlebu. Irileth neočekávala po cestě žádné překážky a proto byla velmi nemile překvapena, když hned první den narazili na oddíl Bouřných Hávů, - usazený v soutěsce na místě, jenž nešlo obejít - který kladl vojákům tuhý odpor. Legionáři utrpěli citelné ztráty než se jim podařilo povstalce pobít. Ulfrikovi zastánci naprosto precizně využívali znalost terénu a byli ve svém táboře nečekaně dobře opevněni. Irileth pozorovala Moiru jak s podivným svitem v očích obchází raněné vojáky, viděla jak se Moira mračí stále víc, jak nacházela další a další mrtvé. Aela, která jí na té prohlídce doprovázela, vrtěla hlavou v odpověď na otázky, kterými ji Khajiitka zahrnovala.

"Ne, prostě ne! Tohle musí skončit! Nemám čas se probíjet celou zemí, abych se dostala k tomu zmetkovi a poslala ho kam patří." Khajiitčin hlas zazněl nad mrtvolami rozsetými kolem cesty prosycen sžíravou nenávistí. Pak se rozhlédla kolem, zachytila elfčin pohled a gestem ji přivolala k sobě.

"Sežeň pár chlapů, co umí střílet z luku a nebudou se na nic ptát. Až ti řeknu, půjdete se mnou," přikázala jí, prudce se otočila a rázným krokem se vydala k Tuliovi. Irileth zamířila opačným směrem, k vojákům z Bílého Průsmyku. Věděla že muže, jaké chce Moira, najde jen mezi svými podřízenými. Sice netušila o co jde, ale věřila tomu, že Moira ví co dělá, když jí viděla jak se hádá s generálem Tuliem. O co šlo se dozvěděla hned za dva dny. Zvědové, kteří po střetu s Ulfrikovými vojáky prozkoumávali krajinu, narazili na další ležení. Tentokrát bylo umístěno na malé mýtině v lese a také velmi dobře chráněno. Moira se znovu pohádala s Tuliem a nakonec vyhrála. Irileth netušila jak generála přesvědčila, ale když ji k sobě drakorozená přivolala a nařídila jí ať sebere vybrané muže a následuje ji k táboru, neváhala ani vteřinu. Malý oddíl mužů z Průsmyku v lese doplnila Aela s několika mladými družiníky, co cestovali s vojskem. Elfka byla trochu překvapená, že sebou Moira bere omladinu, ale neptala se. Ostatně by to ani nešlo, Moira byla v čele jejich malého oddílu v rozhovoru s Aelou - jestli se tedy hádka dá považovat za rozhovor. Moira se vůbec poslední dobou hádala skoro se všemi. Irileth měla neodbytný pocit, že Khajjitku něco hodně vyvádí z míry. V houstnoucím šeru se přikradli k táboru. Bouřní Hávy, měli kolem mýtiny, směrem k předpokládanému příchodu imperiálních vojsk, zapálené ohně a mezi nimi nastavěné těžké vozy. Z druhé strany už nebyla obranná linie tak silná a Moira tam pokynem ruky poslala Aelu s družiníky. Aela se nadechla…

"Nebudu to znovu opakovat Aelo. Zvládnou to. " V Moiřině hlase zazněl dlouho potlačovaný hněv a jakási temná síla, která donutila Aelu jen prudce vydechnout a bez rozmýšlení zmizet.

"Neměla bys s lidmi takhle mluvit," dovolila si poznámku Irileth.

"S lidmi bych tak nemluvila," odsekla Moira. "Chci abys našla velícího téhle jednotky a toho udržela na živu. Zbytek nech na nás." Pohlédla na vojáky co s nimi šli: "Z toho tábora vedou jen dvě cesty. Chci, aby jste je obě hlídali. Nikdo nesmí opustit tuhle mýtinu. Za žádnou cenu. Ať uvidíte nebo uslyšíte cokoliv, nikomu to říkat nebudete…" Khajjitka přejížděla pohledem z jednoho muže na druhého: " …jestli řeknete něco co se mi nebude líbit…" z Moiřina hlasu šel takový mráz, že nikdo z nich nepochyboval o tom, co se skrývá v nedokončené větě. "A doporučuju vám nebejt na zemi."

Rozmístili se tedy potichu na stromech kolem tábora a připravili luky a šípy. Irileth, skrčená s Moirou a dvěma vojáky, za jedním vyvráceným kmenem, netušila na co čekají až do chvíle kdy z druhé strany palouku zaznělo vlčí zavytí. Vojáci sedící u ohňů nebo uléhající k spánku zpozorněli.

"Jsou to jen vlci, neodváží se k ohňům," velící důstojník právě vyšel ze svého stanu a uklidňoval své muže: "Rozmístěte hlídky a ti co jsou na řadě jdou spát…" jeho řeč přerušilo vlčí zaskulení, které mrazilo krev žilách a na ohněm osvětlené prostranství skočil obrovský vlk, následovaný smečkou menších. Vojáci vyskočili a sáhli po zbraních, ale moment překvapení byl na straně šelem a Irileth konečně pochopila, co Moira udělala. To zjištění jí otřáslo a Khajjitka vycenila zuby: "Někdy se musí naučit lovit lidi…" Tlapa s vytaženými drápy sevřela topor kladiva: "Nezapomeňte na toho velícího. Mladí vlci se neumní tolik ovládat a tady to bude hodně smrdět krví." Poslední slovo skoro zaniklo v hrozivém zavrčení, drakorozená skokem překonala vývrat a objevila se mezi vlky. Irileth se rozběhla za ní, následována svými muži, aby ochránili důstojníka. V táboře vznikla nepopsatelná vřava. Válečníci se shlukli k ohňům ve víře, že se vlci zaleknou ohně. Což samozřejmě nepomohlo. Kapitán Bouřných Hávů se snažil mírnit zmatek a ráznými rozkazy nastolit pořádek, jenže narazil na Irileth a vojáky co byli s ní. Přemohli ho a strčili do stanu odtud pak společně sledovali, co se v táboře děje. Před očima měli mýtinu proměněnou v bitevní pole. I když to nebyl nejspíš správný výraz. Více než čemukoliv jinému, se to podobalo masakru. Mladí vlkodlaci, co prvně zabíjeli lidi, byli opilí krví a pachem smrti, jenž se vznášel nad mýtinou jako dusivý příkrov. Sama elfka jen stěží dokázala sledovat pohyby útočících vlků. Bouřní umírali rychle a ošklivě. Vzduchem létaly utržené lidské údy a Irileth párkrát zahlédla vlkodlaky jak chlemtají teplou krev. Ústa jí naplnila hořká pachuť žluči - málem se pozvracela, když se kolem stanu prosmýkl jeden z vlků držící v mordě lidskou nohu, kterou pustil a jeho žluté oči zapátraly ve stínu stanu. Oddechla si, až když další zavytí z bojiště upoutalo jeho pozornost a vlk se zas pustil do šarvátky. Byť jí boj připadal nekonečný, ve skutečnosti to trvalo jen pár minut než na mýtině zavládlo ticho, rušené jen šelestem listí. Vlci jeden po druhém mizeli v lese, až na zdupané trávě, poskvrněné krví a vnitřnostmi pobitých lidí, zůstala jen Moira. Elfka jí sledovala jak se k ní blíží - umazaná od krve s očima svítícíma strašlivým narudlým světlem, které se ale zmírňovalo s každým dalším krokem, jak se přibližovala. Když došla až ke stanu, říkala si Irileth, že se nejspíš spletla, že v očích Khajjitky viděla jen odlesk táborových ohňů.

"Zavolej svoje muže." Moiřin hlas zněl hluše a unaveně, ale ona potlačovaná nenávist a temnota v něm už nebyla. Elfku napadlo, že ten masakr nejspíš pomohl Khajjitce získat zas nad sebou kontrolu. Hvízdla a lučištníci na smluvené znamení opouštěli svá místa a pomalu se k blížili ke stanu, kde stála Irileth s drakorozenou. Cestou kontrolovali ležící těla a párkrát zadrnčela tětiva, jak šíp ukončil utrpení umírajícího. Byli pobledlí, ale přesto hleděli na Moiru s odvahou a neklopili zrak, což Irileth uměla ocenit - to co viděli jimi otřáslo, ale dokázali to skrýt. Kapitán Hávů se sklopenou hlavou a tváří zešedlou strachem, bezmocně visel mezi dvěma muži z Průsmyku. Měl znečištěný oděv, jak ho přemohla hrůza z toho co viděl. Moira došla až k němu a tlapou, ze které ještě odkapávala krev, mu zvedla hlavu, aby jí musel pohlédnout do očí. Bílé špičáky zasvítily ve světle ohňů, když se k němu sklonila:

"Viděl jsi co dokážeme? Vyprávěj ostatním cos tu zažil! Řekni jim, kdo jsem! Že jsem zvíře, Dítě noci, a že budu jejich smrt, jestli se mi postaví! Vyřiď jim, že jim vzkazuju, ať mi uhnou z cesty. Nemám spor s nikým z vás. Chci jen Ulfrika, abych mohla dokončit to, proč jsem přišla do Skyrimu!" Pustila ho a kývla na vojáky. Ti uvolnili své sevření a důstojník se zhroutil na zem do kaluže krve svých spolubojovníků a vlastních zvratků. Jeden z vojáků mu přivedl koně a kapitán se na něj vyškrábal, aby mohl zmizet ve tmě.

Moira mezitím odešla zpět na bojiště a začala, s jakousi sveřepou neúprosností, snášet mrtvé do středu. Ostatní ji po chvíli beze slova napodobili a tak byla mrtvá těla během několika okamžiků na hromadě. Khajjitka si stáhla z krku amulet, doposud skrytý pod režnou halenou, a hodila ho na vrchol pyramidy. Elfce vyšlehly z dlaní plameny a hranice vzplála. Rudý žár pohltil těla a roztavil i zlatou sekyru, symbol Talose.

Vojáci viděli co Moira udělala. Všichni se k ní otočili čelem, jako jeden muž poklekli a s pěstí přitisknutou na prsa jí vzdali hold. Až mnohem později Irileth pochopila, že tento okamžik měl rozhodující vliv na zbytek války.

Upravil/a Moira dne 26.03.2019 18:40