---

PŘÍBĚHY ČTENÉ Z KRVE 3


„Tady jsi, hledal jsem tě. Zase se pokoušíš číst v těch starých spisech? Měla by ses připravovat na svatbu. Už moc času nezbývá.“
Irundih si pohrávala s pramenem zlatavých vlasů a nepřítomně si kousala ret, zahloubaná do četby.
„No tak Irundih, slyšíš mě?“ položil jí ruku na rameno.
„Slyším tě Belane, ale nehodlám s tebou do nekonečna probírat tu skutečnost, že si tvého syna prostě nevezmu. Buď rád, že se můj otec nedožil toho jak jsi zradil jeho důvěru. Poslal mě za tebou ve snaze mě ochránit a ty si mě bez boje vydal Salehovi. Moji rodiče zemřeli, stejně jako moje drahá Irhall, aby tomu zabránili. Až se potkáte v Síních světla, jsem zvědavá jak jim to budeš vysvětlovat.“ Studené modré oči opustily stránku knihy a vzhlédly k němu. Její obvinění jím škublo a vehnalo mu červeň do tváří: „Víš, že jsem zkoušel zvrátit rozhodnutí Rady. Nezradil jsem tebe ani tvého otce, ale vliv mého syna, je již větší nežli můj. Dokud tu byl tvůj otec, stáli jsme proti nim bok po boku, ale teď tu stojím sám. Už jen tím, že jsem ti nabídl dočasné útočiště ohrožuji vlastní život. Kdyby Saleh jen tušil, že tě pouštím do jeho studovny, myslím, že by mě zabil. Nebo nechal zabít.“
Dívčiny oči ztratily něco ze svého chladu: „Ano toho jsem si vědoma. Omlouvám se, byla jsem příliš příkrá. Ale krátí se mi čas a já stále nemám řešení svého problému. Takže kdyby si mě omluvil…“ očima sklouzla zpět ke knize. Belan si těžce povzdechnul a opustil místnost.
Irundih počkala, až za ním zapadly dveře a pak pomalu začala nahlas číst pasáž z knihy. Pravou rukou měla položenu na knize a prstem přejížděla po řádcích, aby se soustředila. Levou ruku měla nataženou před sebou, dlaní vzhůru a prsty tvořily jakousi misku. Jak pronášela slova z knihy, začaly jí mezi prsty proudit slabé pramínky magie a spojovaly se v mihotavou kouli. Na čele jí vyskočilo pár krůpějí potu, jak se snažila silou své vůle zlomit vliv jedu, co jí donutil Saleh vypít. Jedu, který jí znemožňoval volně používat magii. Pamětliva slov svého otce, pokoušela se o to pomalu a s citem. Cítila jak v ní moc roste, s každým dalším pokusem byla silnější a silnější. Jenže už jí nezbývalo mnoho času. Termín svatby se neúprosně blížil a ona stále ještě neměla svou magii zpět. Soustředila se znovu na text v knize a upřela svou vůli na jediný bod. A pak to přišlo. Tak náhle, že málem ztratila soustředění a spadla ze židle. Na dlani se jí vytvořila koule sinalého světla a rozprskla se jako mýdlová bublina. Žilami jí proběhl oheň, plamen svíčky stojící ve svícnu na stole zaprskal a vylétl vzhůru. Skoro se rozplakala radostí a únavou. Magie byla zpět.
Vstala a došla k zrcadlu stojícímu u stěny. Pohlédla do lesklé plochy a přivřela oči. Rukama nejprve přejela po zdobeném rámu a pak, šeptajíc zaklínadlo, položila dlaně na zrcadlo. Plocha odrážející její vlastní obraz se zachvěla a ztratila pevný tvar.
Za zády jí cvakla klika: „Co to tady děláš?!“ Ohlédla se přes rameno a viděla jak na ní Saleh nevěřícně zírá : „Co bys tak řekl, že dělám?“ Ušklíbla se cynicky a ponořila ruku do tekutého stříbra uvězněného v dřevěném rámu.
„Jak?… to nedává smysl. Nemůžeš… “
„Myslel sis, že mě máš v hrsti? Tak nemáš, zeptej se toho svého boha, jak jsem to dokázala. Můj otec byl vždy silnější než ty, proto ses ho zbavil! Ale teď jsem tu místo něj já. Uvidíme se později.“
Saleh zvedl ruce, aby jí zastavil nějakým kouzlem a tak neváhala a vstoupila do zrcadla. Poslední co slyšela byl Salehův vzteklý výkřik a tříštění skla. Kouzlo, které za ní poslal roztříštilo zrcadlo a tak si sám zničil poslední možnost ji následovat do portálu. Stála mezi dřevěnými regály plnými knih a úlevně vydechla. Láskyplně pohladila kožené hřbety. Tady je doma.


Na knihu, co měla otevřenou na klíně padl stín, někdo vstoupil mezi ní a světelnou kouli, která jí dělala společnost. Věděla, že Knihovnu občas navštěvují jiní mágové, ale nebála se. Zde jí nikdo nemohl ublížit. Zvedla hlavu, chtěla příchozího požádat, aby kousek odstoupil, ale slova je jí zadrhla v hrdle. Do Knihovny vstupovali jen učení muži, muži nevýrazných rysů, s rameny shrbenými sezením nad knihami. S očima unavenýma neustálým luštěním starých svitků. Jejich pohled rozhodně postrádal ohnivou jiskru, která zářila v očích toho jenž stál nad ní. Husté černé vlasy rámovaly snědý obličej s výraznou čelistí. Bohatě zdobený plášť ležel na statných ramenou, štíhlý pás obepínal široký opasek složený z kovových plátků se zlatými reliéfy, na kterém visela zdobená pochva a silné prsty svíraly jílec meče s bohatě cizelovanou hlavicí. Jako omámená pomalu vstala a mírně se poklonila: „Pane? Mohu ti nějak pomoci? Hledáš něco?“
„Ano. Hledám. A zdá se, že už jsem našel. Tebe. Doneslo se mi, že v Knihovně prý bydlí nějaká dívka, tak jsem se přišel přesvědčit, co je na tom pravdy. Není to běžné, aby tu někdo bydlel a myslím, že to ani není vhodné.“
Polekaně zamrkala: „Přišel jsi mě odtud vyhnat?“
Plné rty zvlnil mírný úsměv: „To není v mé moci. Tady rozhoduje jen sama Knihovna a když jí nevadí, že tu žiješ… Byl jsem jen zvědavý na člověka, co je tak zabrán do studia, že odsud neodchází. Nebo to není jen studium, co tě zde drží?“ V pohledu, pronikajícím až do samého nitra dívčiny duše, náhle blesklo poznání. „Ty se tu schováváš,“ nebyla to otázka jen prosté konstatování.
Sklopila oči: „Ano pane. Ukrývám se tu před vynuceným sňatkem. Nutí mě abych si vzala…“
„Saleha Cardan,“ dokončil za ní a na čele mu naskočila starostlivá vráska.
„Jak…“ pohlédla na něj udiveně.
„Příště, Irundih, slibuji.“ sklonil k ní hlavu a jeho rty se otřely o její. „Vrátím se. Ještě je brzy.“
A najednou byl pryč. Zvedla ruku ve zbytečné snaze ho zadržet. Prsty se dotkly rtů rozpálených jeho dotykem.
„Kdo…?“ otázka z ní vylétla do ticha mezi regály.
„Tvůj osud.“ zazněla odpověď.


Seděla v křesle a hleděla na trávu za otevřeným portálem, co se vlnila pod vlivem mírného vánku, který k ní občas zavál i vůni květin. Nebyla mimo knihovnu už deset oběhů. Jen někdy si dovolila luxus pohledu na živoucí krajinu. Nebála se, že by se mohla prozradit. Její magie už dávno nebyla jen magií nedospělé dívky. Byla si jistá, že je v tuto chvíli už silnější než Saleh, ale něco ji stále drželo v uličkách mezi knihami.
„Nebo někdo?“
Pousmála se, už si zvykla na hovory s Knihovnou, která na ní poprvé promluvila v ten den, kdy se objevil ten cizinec: „Řekl, že se vrátí a já mu věřím. Chci vědět kdo to je.“
„Zamilovala ses.“
Irundih se dotkla rtů, stále jako by cítila jeho polibek i když už uplynula tak dlouhá doba: „Myslíš? Třeba jsem jen zvědavá. Nikdy jsem neviděla nikoho kdo by se mu jen vzdáleně podobal. A byla jsi to ty, kdo řekl, že on je můj osud.“
„Ano, to jsem řekla a stojím si za tím. Vaše životy jsou spojeny tak silným poutem, že to až vzbuzuje strach. Mnoho lidí i elfů tudy prošlo, ale ničí přítomnost na mě tak nezapůsobila jako tvoje a jeho. Chtěla jsem tě tady původně jen ukrýt, kvůli úctě, kterou chovám k tvému otci. Ale od chvíle kdy se tu objevil on, mám dojem, že vše je jen součástí nějakého cizího plánu.“
„Nikdy jsi mi neřekla kdo to je. Proč?“
„Nemohu. Zdá se, že je v sázce příliš mnoho. Necháme na jeho rozhodnutí, jestli ti to řekne.“
„Řekne, jednou to řekne, až nastane vhodný čas.“
Irundih se vymrštila z křesla a výkřikem se otočila. Když k ní natáhl ruku nezaváhala ani na jeden úder srdce.


Se smíchem uhýbala jeho rukám a rychlým pohybem kolem něj proklouzla, aby mu unikla. Když hmátl do prázdna, pobaveně zavrčel: „Myslíš si, že mi utečeš?“ Luskl prsty a před prchající ženou se znenadání objevila opálová stěna. Jen lenivě mávla rukou a proud bílého světla roztrhl překážku vedví. Zastavila se otočila se tváří k němu. Štěstí co jí zářilo z očí ho zasáhlo jako blesk a vyvolalo na jeho rtech smutný úsměv. Když to viděla, přestala utíkat a vydala se zpět. Došla až k němu, postavila se na špičky a opřela se o něj vypouklým břichem: „Ale no tak, nech toho,“ políbila ho a pohladila po tváři. „Nemysli na to. Dostala jsem tolik štěstí, že to vystačí na několik životů. Kdybych měla zítra zemřít, zemřu s úsměvem. A ty to víš.“ Uchopila ho za ruku a položila si ji na břicho: „Tady je to, proč stálo za to žít.“
Přitáhl si ji opatrně k sobě a majetnicky ji políbil: „Udělám všechno proto, aby se vám nic nestalo, nedovolím to!“
Opřela se o něj, aby jí neviděl do obličeje a smutně se pousmála: „Já vím.“
Ale proti osudu nic nezmůžeš ani ty, pomyslela si v duchu.


„Neměla jsem odcházet, měla jsem ho nechat aby mi pomohl, “ To si říkala mezi jednotlivými návaly bolesti. Ale na takové úvahy už bylo pozdě. S poslední vlnou bolesti zaslechla dětský pláč. Úlevně si oddechla, měla alespoň u sebe nechat porodní bábu, ale její strach z prozrazení byl silnější. Teď toho litovala, když viděla jak se pod ní zvětšuje krvavá skvrna. Údery na kouzlem zavřené dveře ani nevnímala. Jediné na co byla schopná se soustředit byla myšlenka na něj. Pak se dveře rozletěly a do místnosti vtrhnul Saleh se svou sestrou. Oba sourozenci zaslepení nenávistí se vrhli k lůžku a magické výboje prořízly vzduch.
A pak jakoby se čas zastavil…
S třeskotem, co se podobal hřmění bouře, se vedle postele otevřel vír obrovského portálu a z něj do místnosti nahlédla dračí tlama. Rozevřela se a plamen, co z ní vyšlehl, donutil oba elfy přestat útočit na štít kolem lůžka a starat se o vlastní obranu. Pak se z dračího hřbetu sesmekla postava a prošla portálem: „Proč jsi to udělala? Dokázal bych vás ochránit!“
„Vím, že bys to dokázal, vím kdo jsi…“
Překvapení v jeho očích vystřídala lítost: „Ale…“
„Nemůžeš vyměnit můj život, za celý svět, na to nemáme právo! Vezmi ji k sobě a postarej se aby i ona našla svůj cíl.“ Políbila své sotva narozené dítě a vložila mu ho do náručí: „Miluj ji a chraň jako mě.“
„Budu.“ Přehodil přes dítě, ležící na jeho předloktí, cíp svého pláště a sehnul se k ní v posledním polibku. Pak se otočil a prošel portálem k drakovi. Ještě naposledy se ohlédl, aby si odnesl pohled na její šťastný úsměv. Pak mu oči ztvrdly hněvem: „Zaplatíte, to slibuji!“
Portál se uzavřel a rázová vlna srazila Saleha a Azariah k zemi. Omráčeně se sbírali ze země a když došli k lůžku, našli tam už jen Irundih umírající se šťastným úsměvem na rtech.


„No tak, řekni jí něco, tohle je nepatřičné, nemůže mě takhle tahat za vousy,“ šedavý drak podrážděně vrčel a zvedal hlavu, aby mu děvčátko, batolící se na vratkých nožkách kolem něj, nedosáhlo na citlivé vousky kolem tlamy.
„Irileth, to se nedělá,“ pevné paže zvedly dítě ze země: „není hezké trápit našeho přítele.“
Děvčátko se zachichotalo a snažilo se vykroutit z láskyplného sevření. Zvedlo hlavičku a jeho pohled se střetl s tmavýma očima…
Temnota starší než svět … poznání… údiv… pochopení… a měkký hlas:
„To stačí Irileth, už víš všechno co jsi potřebovala vědět, dál už věci musí jít svou cestou. Nebudeš na to sama, nikdy jsi nebyla…“

„Otče!“