---

BOUŘE PŘICHÁZÍ



Vzhledem k tomu, že už několik desítek let žil vedle Družiníků, vzpamatoval se Eorlund jako první, a hned se pustil do osvobozování Skjora. To probralo i Irileth a Balgruufa, a tak byli všichni vlci za pár okamžiků volní.
Vilkas s Farkasem se vydali společně zpět do Jorrvaskru a cestou polohlasem řešili nějaký spor. Irileth zaslechla něco o Ysgramorově hrobce.
Skjor, ještě lehce kulhajíc, šel v kovářově doprovodu za nimi a zjevně se mu jejich hovor moc nelíbil. Balgruuf a Irileth osaměli ve Svatyni s Aelou.
Vlčice seděla stále na svém křesle, upírajíc na Irileth svůj žlutý pohled, teď už bez onoho hladového podtónu.
„Nechal bys nás prosím o samotě, pane?“ oslovila jarla, aniž by spustila oči z Irileth.
Balgruuf, překvapený odměřeným tónem jejího hlasu a formálností žádosti, jen pokrčil rameny a opustil místnost. Irileth se za ním rychle ohlédla :
„Stalo se něco Aelo?“ Položila svou otázku s jistým zaváhaním v hlase, ještě stále měla před očima ten hlad, který viděla, když nabídla vlčici krev z vlastních žil.
„Nemáš se čeho bát, nehodlám tě sežrat,“ ušklíbla se Aela pobaveně, naprosto přesně odhadujíc, co proletělo válečnici hlavou. „Jen ti chci poděkovat. Pravděpodobně bych o tu ruku přišla, nebýt tebe.“
„Není za co děkovat. Nic jiného se nejspíš dělat nedalo. Ale možná by ti stačilo co nabízel kovář?“
„Jistě, nejspíš by to stačilo, ale, a nepochop to špatně, tvoje krev je jiná nežli jeho. Lidská krev bude vždy slabší nežli elfská. A v tvém případě je to ještě víc znát.“
„Co je víc znát, co tím myslíš?“
„No, víš… ona krev není jen nositelkou života. Funguje zároveň jako jakási kronika… je v ní zapsán každý den tvého žití… od zrodu až do smrti...“ Aela mluvila pomalu s jakousi zvláštní naléhavostí, jakoby se snažila něco říci a přece neříci.
Irileth na ní hleděla s otázkou v očích : „Snažíš se mi naznačit, že o mě něco víš? Že víš něco co ...“, ruka jí mimoděk sjela k pasu a prsty sevřely jílec meče. Ani nepostřehla jak se vlčice pohnula a přesto její zápěstí sevřel ocelový stisk a prodlužující se drápy vytvořily na kůži mělké dolíčky.
„Neudělej něco, čeho bys mohla později litovat. Teď už jsou naše síly skoro vyrovnané. Tvůj život je v mé mysli jako zavřená kniha. Nebudu v ní číst, pokud si to nebudeš přát. Spatřila jsem jen něco, nežli se můj hlad utišil natolik, že jsem byla schopná se ovládat. Ale i z toho mála vím dost, abych pochopila kdo jsi Irileth. Temná čepel… dobré jméno pro zabijáka z Morag Tong...“
Irileth uvolnila sevření prstů kolem jílce: „Nepotřebuju aby to věděl celej Skyrim,“ zavrčela podrážděně : „zabila jsem lidi, kteří se o tom jen zmínili, co mám dělat s tebou?“
„Nemusíš dělat nic. Jak jsme řekli už když se nám předvedla Amira, co se stane v Jorrvaskru, to tam taky zůstane. A zde jsme stále na půdě, která patří vlkům. A jak jsem zmínila před tím, nevím všechno a pokud mi to nedovolíš, ani se to nedozvím. Ale třeba jednou můžeš využít to, že mohu vidět celý tvůj život, i věci, které jsi sama před sebou pohřbila...“ Aela pustila Irilethino zápěstí a odstoupila od ní.
Irileth zkoumavě hleděla Aele do očí: „Dokázala bys z mé krve přečíst i to co si nepamatuju? “
Aela se mírně pousmála: „Mohu vidět všechno, čím jsi prošla od chvíle, kdy ses narodila. A pokud bych hodně chtěla, možná bych se mohla podívat i do chvil, kdy si ještě na světě nebyla, máš v sobě krev svých rodičů...“
„Takže bych se mohla doz… “
Aela sebou škubla, chytla Irileth za rameno a tím přerušila její slova.
„Musíme do města, něco se tam děje, promiň vyřešíme tvůj problém později, souhlasíš?“
„Jistě, když to vydrželo tolik let, tak to ještě počká, co se děje?“
„Vilkas s ostatním jsou u brány. K městu se blíží bouře a víš co říkal Kodlak? Něco se bude dít. Jdeme tam.“ Aela už byla na cestě do chodby a netrpělivě se otočila po válečnici, dosud stojící u křesla: „Co se děje?“
„Přísaháš, že se nikdo nedozví co o mě víš?“
„Přísahám, při Hircinově krvi co mi proudí v žilách, nikdo se ode mne nedozví, co mi prozradila tvoje krev. A teď už pojď, lidé začínají panikařit. Ta bouře je prý strašná, nikdo nic takového nepamatuje a ty máš nahoře dost lidí, o které by ses měla postarat, stejně jako já o vlky.“
Obě se tedy rozběhly dlouhou chodbou zpět do Síně Jorrvaskru a pak na nádvoří. Irileth se zastavila u vojáků a několika ráznými rozkazy zažehnala narůstající paniku. Na její příkaz a s povolením Aely, začali nezranění vojáci spolu s těmi, kteří na tom nebyli až tak špatně, přenášet ty co byli v horším stavu, pod střechu Jorrvaskru, Kynaretiny kněžky mezitím odnášely do domu věci na ošetřování. Irileth mezi vojáky našla svého pobočníka a svěřila mu další velení. Sama se pak vydala k bráně na Aelou, která tam už před tím pospíchala.
Doběhla k bráně a vyšla před město. Tam už stáli všichni vlci a byl tam i Balgruuf.
Celý obzor, kam oko dosáhlo, tonul v černi nízko letících mraků. Blesky křižovaly oblohu
a s ohromujícím hlukem práskaly do půdy, smáčené provazy vody. Zvuk hromobití drtil jejich sluch a zdálo se, že i země pod jejich nohama se třese a sténá pod přívalem nespoutané energie, která se na ní vrhala z nebes.
„To nemůže být normální bouřka. Nic takového jsem v životě nezažil,“ Balgruuf se s obavami díval, jak se bouře blíží k městu a v duchu uvažoval, jestli město takový nápor vydrží.
„Teď by se hodilo mít tady tu tvou elfku. Snad by věděla co s tím.“ Farkas hodil po Irileth tázavý pohled.
„Bohužel, takhle to nefunguje Farkasi, musela bych jí dát vědět a když jsem tady...“
„Kodlak řekl, že s bouří, co dorazí večer k městu, přijdou změny. Tohle bude asi ta bouře, kterou myslel. Nevím proč, ale mám takový pocit, že ta bouře do města nevtrhne.“ Vilkas zamyšleně sledoval blížící se hranici bouře a po chvíli si i ostatní všimli, že v bouři se pohybuje nějaká postava.
„To je…?“
„Ano myslím, že je to ona...“ Balgruuf zíral, jak se k městu blíží Moira.
Šla v té bouři, jakoby se jí to ani netýkalo, kolem ní sjížděly do země svítící proudy energie, déšť smáčel trávu a ona šla se sklopenou hlavou stále dál, blíž k městu.
Šla a bouře šla za ní jako poslušný sluha, aniž by se jí jakkoliv dotkla.
Irileth si všimla jak má Khajiitka uši sklopené k hlavě, ramena pokleslá, ocas spuštěný k zemi, jakoby na jejích bedrech seděla váha celého světa. A Irileth si poprvé naplno uvědomila, že je to vlastně pravda.
Vilkas stojící vedle ní se najednou dal do pohybu. Setřásl z ramene ruku svého bratra, který se ho pokusil zastavit, a vydal se Moiře naproti. Farkas ho následoval jako stín i přes jeho odmítavé gesto pár kroků za ním, připraven pomoci, pokud to bude potřeba.
„Moiro? Jsi v pořádku?“ Křikl Vilkas, když už byla jen pár kroků od něj a vichr způsobený bouří se do něj opřel. Khajiitka zvedla hlavu a Irileth, i přes vzdálenost co je dělila, uviděla propast bolesti, která byla v těch zelených očích. Aela jen prudce vydechla a válečnice věděla, že vidí totéž.
Nežli stačila cokoliv říci, nebo udělat, ozval se jí v hlavě hlas, na který se marně pokoušela zapomenout:
„První krok byl učiněn, ale to ještě není všechno. Buď připravena, válečnice, začít splácet svůj dluh.“
„Už je schopná být plně Drakorozenou?“
„Bohužel ještě ne, dokáže už používat svou moc, ale stále je omezena. Musí zapomenout na vše co ji poutá k bytostem žijícím na Nirnu. Musí stát mimo veškerý život. Její rozhodnutí nesmí být ničím ovlivňována.“
„Kdy to bude?“
„To ještě nevíme. Ale neboj, ozvu se ti včas, abys byla připravená.“

Hlas v Irilethině hlavě umlkl a elfka obrátila svou pozornost zpět k tomu co dělo před ní.
Moira se udiveně rozhlížela kolem sebe, jakoby teprve teď zjistila, kde je, a že kolem ní zuří bouře.
Smutek v jejích očích se zmírňoval, když uviděla společnost shromážděnou u brány do města. Pohledem přejížděla z jednoho na druhého a její oči se vyjasňovaly. Vilkas otevřel náruč a ona se k němu schoulila. Bouře utichala, blesky přestaly bičovat zemi, déšť ustával a mraky se rozptylovaly.
Ve Vilkasově objetí Moira došla až bráně a pohlédla na Aelu.
„Je mrtvý. Přišla jsem pozdě. Omlouvám se.“
„Neomlouvej se, nemohla si nic udělat. Myslím, že byl na pokraji smrti už ve chvíli, kdy
jsi vyrážela. Vůbec neměli v úmyslu, ho vyměnit za sekyru, jak říkali. Myslím, že ho plánovali zabít už od začátku. Nikdo z nás by nebyl schopen mu pomoci. Jeho tělo…?“
„Já… něco se stalo… jeho tělo zůstalo v té pevnosti… nemyslím, že by bylo možné ho tam odtud dostat… ta pevnost je zničená… já jsem jí zničila… dračím řevem… už vím co potřebuji k tomu, abych byla schopná použít dračí magii.“
„Můžeme ti nějak pomoci?“
„To si nemyslím. Budu se s tím muset vypořádat sama.“

Irileth se dívala jak Moira odchází obklopená Družiníky a v uších jí zněl hlas, co říkal, že se Drakorozená bude muset odtrhnout od všeho, co ji spojuje s Nirnem.
Uběhlo pár dní a v Jorrvaskru proběhly smuteční obřady za Kodlaka a Njadu. Moira společně s ostatními Družiníky, splnili Kodlakovo přání a osvobodili jeho duši od vlčí krve, aby mohl spočinout v Sovngardu. Život ve městě se uklidnil a Irileth přestala přemýšlet o tom co říkala Azura o odtržení Moiry od světa lidí. Neuměla si představit jak by to bylo možné, obzvláště když viděla jak je Moira mezi Družiníky šťastná.

Jak se to stane, pochopila za pár týdnů, v den kdy ji z odpočinku vytrhl jasný hlas zvonu, co hlásil problém u jižní brány. Doběhla tam a spatřila Khajiitku skloněnou nad mrtvolou nějakého muže v kouzelnickém hábitu. Z rozpáraného břicha mrtvého se kouřilo v chladném vánku nadcházející noci a z Moiřiných drápů odkapávaly kapky krve na kamenný chodník. Vedle téhle mrtvoly byly další dvě, ve stejném stavu a okolostojící vojáci na Moiru mířili kušemi. Špička khajiitčina ocasu nervozně kmitala sem a tam, stejně jako v ten den, kdy ji Irileth viděla bojovat u Jorrvaskru. Uši přitažené k hlavě, vyceněné zuby a temné vrčení nenechávaly nikoho na pochybách, že se Moira příliš neovládá.
„Dokonáno jest,“ zaznělo Irileth v hlavě, „stojíme na hranici. Teď musíme doufat, že to zvládne. Osud Nirnu je na vážkách. Nesmí se přestat úplně ovládat. Musí odejít z města.“
„Co jste s ní u všech pekel provedli?“
„To se tě netýká,“ hlas v hlavě zněl studeně, „prostě jich nech odejít.“
„Nepůjde nikam dokud mi neřekneš co jste jí provedli!“
„Nemůžeš mi vzdorovat! Uděláš co ti přikazuji!“
„Ani mě nenapadne. Odvedu ji do Jorrvaskru a Aela jí pomůže se vzpamatovat.“
„NE! Už k nim nesmí! Musí zůstat sama! Říkala jsem ti, že se musí odtrhnout od všeho co ji poutá k Nirnu... i za cenu toho, že ji to málem zabilo,“ hlas náhle zněl kupodivu váhavě.
Irileth pohlédla na Khajiitku, která zrovna v tom okamžiku zvedla hlavu. V zelených očích byla opět ta propast bolesti a smutku, tentokrát smíchaná s notnou dávkou nenávisti a zklamání. A někde tam úplně na dně se rozhoříval plamen šílenství.
Už nebyla tím, koho Irileth znala. Válečnice mávnutím odvolala své muže.
„Máš hodinu na opuštění města,“ řekla a nenáviděla za to sebe i Azuru, která to po ní chtěla.
„Víc než potřebuju,“ zavrčela Moira v odpověď a zmizela v potemnělých ulicích města.

Elfka se za ní dívala se smutkem v očích a snažila se sama sebe přesvědčit, že to tak prostě muselo být. Gestem poslala vojáky zpět k bráně a jednoho pověřila úkolem odstranit těla a umístit je v kobkách pod vězením.
Když osaměla, vyšplhala na dřevěnou lávku na obranných hradbách města, opřela se o zeď a sledovala, jak pod jejíma nohama usíná město. Pohled jí zalétl i za hradby k domkům v podhradí a dál do kraje. Slunce už takřka zapadlo a krajinu začala zakrývat chladná noc, když zaslechla něco jako šepot. Jako by k ní promlouval vítr, co proběhl korunami stromů, jako by k ní šeptala voda, co tekla pod hradbami, jako by ji noc uklidňovala, jako by jí sama země posílala vzkaz:
„Nepřestávej věřit, je v ní víc, než oni dokáží pochopit...“