Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Moira

Přidal Moira dne 29.08.2017 21:26
#47

Děkuji :D tak zas kousek... konec se blíží




INTERMEZZO PARTHURNAX A ...

Průsvitná, světélkující postava jakoby se pokusila Parthurhaxe pohladit.
"Myslíš příteli, že udělá co je potřeba?"
"Věřím, že ano. Má v sobě sílu i touhu to ukončit. Má hodně důvodů a dostatek vodítek, aby pochopila."
Postava sevřela prsty kolem hrušky meče, visícího v těžké pochvě na opasku, tvořeném ocelovými destičkami se zlatými reliéfy.
"Takže se už blížíme ke konci."
"Nebo třeba k novému začátku, záleží na tom z jakého úhlu se na to díváš."
"Jestli udělá co má, tak to sice bude možná nový začátek, ale s naprosto jiným pokračováním. Národy Nirnu konečne dostanou možnost rozhodovat o svém osudu sami. Bez nápověd bohů."
"Domníváš se tedy, že jsou na to smrtelníci připravení?"
"Snad ano, bohové na to rozhodně připraveni jsou. Vím minimálně o dvou dětech na Nirnu, které jsou pokusem bohů zvrátit nynější stav věcí."
"Tomu nerozumím," Paarthurnax se udiveně podíval na svého společníka.
"Meridia, svedla Ulfrika, nejspíš původně jen pro naše účely, ale nakonec se rozhodla jinak a je z toho nordské děvče s očima modrýma jak ranní nebe, co má v sobě sílu a magii probouzejícího se slunce. Ta druhá, o které vím, je elfka z rodu Redoran. Arkayova léčitelka . Osmička vycítila, že se něco měni a tak chtějí zjistit co."
"Bohové se snaží získat přístup na Nirn? Aby ho mohli znovu ovládnout?"
"Zatím ještě tak úplně netuší koho se snaží ovládnout. Ještě jim nedošlo, že tím kdo proti nim teď stojí je samotný Nirn."
"A až jim to dojde?"
"Největší nebezpečí bude hrozit nejspíš mě a tobě."
"A nebylo by lepší se tedy těch "dětí" zbavit? Aby se nebezpečí odvrátilo?"
"Ne, to si nemyslím. Zatím je vše na nejlepší cestě k tomu, abychom je obrátili proti jejich "stvořitelům" stejně jako M´Joiru. Jedna z nich je v Samotě u budoucí královny Elisif a druhou už dlouho chrání v Ledohradu Irileth. Ani jedna z těch žen není bohům příliš nakloněna, takže předpokládám, že zformují osudy dívek tak, jak potřebujeme."
"Pak tedy snad bude vše probíhat tak, jak to bylo naplánováno."
"Ano, musíme věřit, že ano. Musím se už vrátit, mohu tu být jen díky našemu spojení a nechci tě stát příliš mnoho sil."
"Vždy tě rád vidím a zas tolik sil mě to nestojí. Už spoustu let jen sedím na jednom místě, to draka moc nevyčerpá."
"Je mi líto, že jsi kvůli mě ztratil možnost opustit tohle místo. "
"Musím stále opakovat, že já toho nelituji? Čekám tu na chvíli, kdy budu moci odejít a myslím, že díky té ubrblané Khajiitce se konečně dočkám. I když jsem jí řekl, že ještě nejsem starý, začínám být unavený a chtěl bych si odpočinout. Rád bych už konečně přenechal to břímě zodpovědnosti někomu jinému. A Nirn se zdá být dobrým kandidátem."
"To jistě ano, každý pak bude zodpovídat jen sám za sebe. Ale nejdříve je třeba zbavit se Thalmoru, který udržuje moc Osmičky na Nirnu. Daedry pak už padnou sami."

Mlžná postava ještě naposledy naznačila pohlazení dračího křídla v místě kde chyběl dráp a Paarthurnax byl zase sám.
Sám na chladném vrcholku Jícnu světa, stejně jako už spousty let před tím.





HOSTINA U ELISIF


Uběhl týden, svět se vracel zpět do svých kolejí a život šel dál. Když dostal Balgruuf pozvání od Elisif, věděla jsem, že dozrál čas. Jako zeman Bílého Průsmyku a zároveň Zvěstovatel Družiníků, jsem se musela té slávy zúčastnit. Já bych tam sice musela být i kdybych ty tituly neměla, ale díky titulu jsem si mohla sebou vzít rodinu, stejně jako všichni ostatní zemani. Takže na konec na Elisifinu hostinu z každé marky dorazila početná výprava. I díky tomu nebylo nikomu divné, že je vše připraveno před branami Samoty. Na pečlivě upravených trávnících stály stany v jejichž stínu byly stoly s jídlem a pitím.

Pro jarly byl stůl zvlášť, bez stanu, kde každý z nich měl své osobní křeslo ozdobené vlastním erbem, a za ním místo pro osobní strážce. Hodila jsem pohledem k Balgruufově křeslu, stála tam, hrdě vztyčená a neústupným držením těla. Jen rychlý záblesk v očích mě ujistil, že o mě ví, a že ví co nás spojuje.

Já jsem se pro zatím neusadila nikde. Stála jsem mimo a čekala, jak se věci budou vyvíjet.
Jarlové pomalu usedali na svá místa, navzájem se zdravili a vyčkávavě hleděli k poslednímu volnému křeslu. Jelikož Elisif není žádným nováčkem ve vedení podobných jednání byl stůl kulatý, aby se nikdo nemohl pohoršovat nad tím, kde, kdo sedí. Všechna křesla byla až na výšivky na opěradlech naprosto stejná, jakož i nádobí připravené k obědu.
Elisif dorazila jen s malým zpožděním, omlouvajíce se problémem v kuchyni. Vzápětí po ní se z brány vyrojily houfy služebnictva nesoucích jídlo tak, aby byli obslouženi všichni zároveň. Ušklíbla jsem se a uhladila si, asi po sté, černý plášť, pod kterým jsem měla ukryté nablýskané dračí brnění. Měla jsem tentokráte u pasu jen jednoruční meč, místo kladiva na zádech, aby nic nerušilo výsledný efekt. Jak jsem předpokládala Elisif naprosto nic nenechala náhodě, žádný z jarlů ani na okamžik nemohl dospět k závěru, že by někomu dávala přednost.
Oběd proběhl v tichosti jen na pár žádostí o podání soli, či dolití sklenky.

Když sloužící poklidili po obědě, Elisif vstala a pokynem ruky poslala ke každému z jarlů sluhu se zapečetěnou obálkou. Ti je beze slova položili před sedící velmože a ztratili se. Všechno ztichlo.

„Jak se vám jistě jasné, nepozvala jsem vás sem jen na oběd. Všichni víte, že chci abyste mě zvolili Skyrimskou královnou. Někteří s tím mají problém, a proto jsme dnes zde. Aby každý z vás mohl svobodně vyjádřit svůj názor. Nejprve bych ale chtěla ve vaší přítomnosti poděkovat Drakorozené, Moiře, za to, co udělala pro nás všechny.“

Tak tohle byla novinka. O tom jsem nic nevěděla. Podívala jsem se na ní zachmuřeně. Jemným gestem mě vybídla abych šla k ní. Nezbylo mi nic jiného než jí poslechnout. Všichni jarlové povstali. Došla jsem k ní a ona převzala od svého huskarla Bolgeira obřadní meč. Zvedla jsem k ní pohled a uviděla v jejích očích prosbu. Poklekla jsem tedy, sklonila hlavu a nechala se jmenovat zemanem Samoty se všemi právy a povinnostmi.
Když jsem se zvedla a chtěla odejít, zadržel mě Bolgeir a nasměroval mě vedle sebe, za Elisifino křeslo. Málem jsem zavrčela, ale pak jsem to nechala být. Jestli to chce takhle…
Rozhlédla jsem se kolem a pohledem zavadila o Balgruufa, potutelně se uculoval a mě bylo okamžitě jasné, komu za tuhle „poctu“ můžu poděkovat.
Balgruuf byl i první kdo se mi, s rukou na srdci poklonil. Ostatní ho následovali, i když některým to nebylo moc po chuti. Sklonila jsem hlavu také.

Pak se všichni posadili a Elisif se opět ujala slova.
„Chtěla bych vám nyní přečíst dokument, který pokud budu zvolena chci podepsat za vás všechny s Cyrodiilem,“ rozvinula dlouhý pergamen a začala číst.
„Skyrimští jarlové se tímto zavazují k následujícímu, každá enkláva bude ročně odvádět do Cyrodiilu část své produkce, a to takto: Samota a stejně tak Bílý Průsmyk: deset procent z vypěstovaného obilí, ne však méně nežli dvacet vozů a pět procent vypěstovaného ovoce a zeleniny, ne však méně jak tři vozy. Falkreacht deset procent produkce dřeva, ne však méně nežli deset vozů, Morthal deset procent produkce vlny a kožišin zvěře ulovené volně, ne však méně než padesát balíků, Ledohrad deset procent produkce z kamenolomu, ne však méně než pět vozů.“
Jak Elisif četla u stolu zavládalo stále větší pohoršení, kupodivu se více rozčilovali ti, na které ještě nevyšla řada. Ti jich se to pro zatím týkalo se bavili mezi sebou a zjevně počítali.
Elisif už nebyla schopná zvyšující se hluk překřičet, a tak přestala mluvit.
Viděla jsem, jak se Valinniny oči zastírají bledým svitem a sevřela jsem její rameno:“ Ještě dostaneš svou šanci.“
Zvedla jsem hlavu:“ OD AH VIING,“ můj řev přehlušil vřavu a náhle bylo ticho. Z kopců nad Samotou se ozvala odpověď a slunce zastínila kožnatá křídla řvoucího draka. Zakroužil a pak dosedl na zem za mě. Natáhl ke mně hlavu a já ho jemně pohladila. Pak jsem se k němu naklonila a zašeptala, aby to nikdo jiný neslyšel:“ Děkuji, že jsi přiletěl a ráda bych ti někoho ukázala.“ Pohledem jsem hodila k Valinně, která nevěřícím pohledem fascinovaně zírala na to, jak si hladím draka. Stočil k ní pohled zprvu s nezájmem, ale pak mu to došlo. Frkl až mu z nozder vylétl obláček kouře:“ To je ona?“
„Ano,“ odpověděla jsem a nechala je ať si dělají co chtějí.
Obrátila jsem svou pozornost zpět k jednání. Musím uznat že jediná Elisif ani nehnula brvou, když jsem zařvala, ale ona taky věděla, že to udělám. Vzpurní jarlové ztichli a posadili se zpět do křesel.
Elisif pak s kamennou tváří rozvinula pergamen:
„Děkuji, že mi opět věnujete pozornost. Jitřenka deset procent produkce ulovených ryb ne však méně než dvacet sudů. Markhart deset procent produkce rudných dolů, ne však méně než jeden vůz. Riften deset procent z produkce medoviny ne však méně než deset sudů. Větrný Žleb nebude odvádět nic z produkce, ale zajistí stálou lodní dopravu z ebonitového dolu na Solstheimu a jeho následný export do Cyrodiilu. Spolu s tím to se Skyrim zavazuje odvést do Imperiálních legií tisíc boje schopných mužů“
Elisif skončila s předčítáním a u stolu nastal další výbuch emocí.

Rozhlížela jsem se kolem, ještě jedna figurka do hry nám chyběla. Pak jsem uslyšela na cestě drkotání kol a za zatáčkou se konečně objevil kočár, tažený šestispřežím bílých koní s chocholy v císařských barvách. Hned za nimi pochodovala minimálně jedna legie. Dost se mi ulevilo.

Udělala jsem krok dopředu před Elisif. Mávla rukou a Odahviing zařval v odpověď.
„Máte s tím někdo nějakej problém?“ zeptala jsem se v nastalém tichu.
„Proč máme odvádět Cyrodiilu dávky? Jako nějaká jejich kolonie?“ Maven byla hodně slyšet.
„Třeba proto, že díky legiím máme klid od Ulfrika?“
„No z toho, co víme, by to bez tebe stejně nejspíš nešlo.“
„Ale sama bych to taky nezvládla,“ více méně mi o tuhle diskusi vůbec nešlo jen jsem potřebovala získat čas, aby mohla dorazit opožděná návštěva. Od kočáru se k nám už blížil generál Tulius, v doprovodu nějakého muže v plášti.

Když vstoupil do zorného pole většiny jarlů nastalo opět ticho.
Elisif gestem přivítala Tulia a poslala sloužící, aby donesli další dvě křesla, připravená opodál.
„Zdravím pánové, trochu jsme se opozdili, ale zdá se, že jsme dorazili v pravou chvíli. Dovolte abych vám představil pana Alcedu Valeriuse, místodržícího z provincie Jerall Moutains, který zde bude zastupovat Cyrodiil.“ Tulius to dořekl a posadil se do nabízeného křesla.

Urostlý Imperiál se uklonil Elisif a odložil na křeslo svůj plášť. Jeho postava nenechala nikoho na pochybách o tom, že meč, visící na opasku, tvořeném ocelovými destičkami se zlatými reliéfy, nenosí jen tak pro parádu. Odkašlal si a začal číst pergamen, který mu podal Tulius.
„Pokud se zde dnes dohodneme, jsem oprávněn za Cyrodiil podepsat tento dokument, jenž vám teď přečtu. Cyrodiil se jménem císaře zavazuje vůči Skyrimu takto: zřídí pravidelné vojenské posádky ve všech městech, a to v celkovém počtu ne méně než dvou legií. Zároveň se zavazuje se o tyto legie postarat, a to následujícím způsobem. Příspěvkem na ubytování pro každého jednoho vojáka ve výši deseti septimů na den, splatných do pokladny příslušného města vždy do konce měsíce. K tomu se zavazuje, že na stravu ubytovaného vojska přispěje ne méně než třiceti vozy obilí, šesti vozy ovoce a zeleniny, a ne méně než třiceti sudy ryb a třiceti sudy naloženého masa. K ošacení vojska bude poskytnuto ne méně než sedmdesát balíků kožišin a vlny, k tomu ještě vůz lněných pláten. Dále se zavazuje přispívat materiálem na opravy a výstavbu nových kasáren v množství minimálně dvaceti vozů dřeva a deseti vozů kamene ročně. Zavazuje se zaplatit výzbroj a platit žold pro každého jednoho vojáka ve výši tři sta septimů pro svobodné a tisíc septimů pro ženaté.“ Alcedus skončil předčítání v naprostém tichu a posadil se do křesla.

Viděla jsem, jak se všichni v rychlosti snažili spočítat co z toho vlastně vzejde. V podstatě to bylo velmi jednoduché a Skyrim na tom vydělá, což všem postupně docházelo. Jen Maven Černošípková to ještě nechtěla vzdát:“ A co když s tím nebudeme souhlasit?“
„Nikomu…“ zvedala se Elisif, ale já jsem ji zatlačila zpět do křesla a stoupla si před ní.
Tentokrát jsem plášť sundala já. Naleštěný pancíř se blýsknul v paprscích slunce, zvýrazňujíc tak místa vyrobená z dračích kostí a kůže. Od legií se ozval hromový pokřik: “Do vah kiin, Do vah kiin!“

Podívala jsem se na Maven a jarla z Markhartu co jí přizvukoval:“ Nikdo vás nenutí volit Elisif, jestli s tím nesouhlasíte, můžete toto jednání opustit…“
Maven se začala zvedat z křesla...
„akorát potom zjevně nebude nikdo schopen zajistit vaše bezpečí…“ Odahviing otočil svou plazí hlavu od Valinny a civěl na Maven, odněkud za Samotou se ozvalo vytí vlků.
„Vyhrožuješ nám?“ Jarl z Markhartu sáhl po meči.
Zvedla jsem udiveně obočí:“ Máš ten pocit? Jen říkám, že Skyrim není příliš bezpečné místo pro život. A osamělým poutníkům může hrozit ledasjaké nebezpečí…“
Maven mu poklepala na paži a on pustil meč.
„A co hodláš dělat s Konkordátem? O ten tu běží především.“
„No na ten tu máme ony zvláštní obálky, co leží před vámi na stole. Každá z nich obsahuje informace jen pro toho, komu je určena. V klidu si to prostudujte a pak postupujte podle instrukcí na konci. Není to složité.“ Neodpustila jsem si rýpnutí.

Nechala jsem je v klidu číst a šla k Odahviingovi. Valinna u něj stála od té doby co jsem ji k němu pustila. Nebála se ho, ostatně neměla vůbec proč. Cítila jejich budoucí spojení a věděla že on to cítí také. Drak na mě koukal těma svýma, skoro nehybnýma, očima a já věděla, že se loučíme.
„Příště už tě neposlechnu Drakorozená.“
„Já vím. A věř mi, že bez mého věčného brblání ti bude lépe.“
Odfrknul si a tím zas upustil trochu páry.
Valinna ho mazlivě hladila po krku, jako by se toho nemohla nabažit. Dívala jsem se na ně a doufala, že to, co je spojuje je oba nezabije. Některé moje vize budoucností i minulostí bývaly nejasné. Třeba jako ta, co jsem měla, když jsem opouštěla Jícen Světa, o tom chlápkovi, co teď sedí u stolu a konverzuje s Elisif.
Jarlové dočetli, poradili se svými doprovody a postupně se začali zvedat ze svých křesel. Teď teprve mohla začít ta správná zábava.

Vrátila jsem se zpět k Elisif. Alcedus si přitáhl svoje křeslo až těsně k jejímu a teď se o něčem šeptem bavili. Pohlédl na mě, když jsem k nim přistoupila a v očích měl pohled o mnoho starší, než by měl mít. No doufám, že na ní bude hodný, jinak si ho najdu.
Obrátila jsem svou pozornost zpět k jarlům. První přišel samozřejmě Balgruuf, podal přečtený dopis Elisif a postavil se po jejím boku. Pak začali přicházet další jarlové, Falkreacht, Morthal, Ledohrad, Jitřenka… všichni bez váhání podpořili svým jednáním Elisifin nárok na trůn. Jarl Větrného Žlebu pak jen pokrčil rameny a přidal se k nim. Maven a jarl z Markhartu přišli až jako poslední, což se dalo vzhledem k tomu, o co jim šlo, čekat.
„Jestli nedodržíte, co jste slíbili, vyprovokujeme novou volbu. A už tak jednoduché mít nebudete.“
„Beru na vědomí,“ Elisif a Alcedus to řekli najednou jako kdyby si to domluvili.

Listiny byly podepsány, jarlové na cestě zpět domů.
Alcedus přijal Elisifino pozvání do města.
Odahviing odletěl ještě, než to všechno skončilo. Valinně jsem pak musela vysvětlit, jak to vlastně se mnou a s Odahviingem je. Proč mě poslouchal. Chtěla pak abych jí řekla jeho jméno. Vzhledem k tomu, co jsem viděla se mi zdálo zbytečné jí ho tajit. Stejně se bude muset ještě dlouho učit, nežli ho dokáže sama vyslovit.

Našla jsem svou rodinu a vydali jsme se domů.
Skyrim byl sjednocen a vše ostatní na dobré cestě. Teď byl čas začít žít normálně.

Upravil/a Moira dne 29.08.2017 22:00