Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Moira

Přidal Moira dne 28.08.2017 19:24
#45

Jsem upozorňovala, že LORE jde do kopru :D napsala jsem to tak jak bych si já představovala, že by to mělo pokračovat. ALe jinak se to už blíží k závěru dá se říct :D
I tu občanskou válku jsem si upravila :D Je tedy ale pravda, že pokud někdo bere hru fakt vážně tak jak je, tak bude nejspíš naštvaný :D, jenže to mě ani moc nevadí, všechno jsem to napsala tak, jak by se to líbilo mě :D Čímž se dostáváme k dalšímu problému, zas to bude ukňučený :D, protože když jsem psala tyhle části, měla jsem depku jak blázen :D







INTERMEZZO... DEN KDY NEVYŠLO SLUNCE

Bílý Průsmyk

Díval se za ní, jak odchází, a poprvé za dobu co jí znal, měl o ní opravdu strach. Viděl ji takhle odcházet už mnohokrát, ale nikdy nebyl důvod tak závažný, nikdy ještě nešlo o tolik. Tentokrát byl v sázce osud celého Nirnu. Když později slyšel dračí řev a posléze viděl odlétat draka, věděl, že už je Moira mimo jeho dosah. Vrátil se zpět do domu a když si sedl v pokoji do křesla, přitulily se k němu obě adoptivní dcery.

„Vrátí se?“
„Určitě se vrátí nebojte se. Slíbila to. Víte, že plní sliby.“
V duchu se modlil, aby měl pravdu, aby se i tentokrát vrátila.

Druhý den ráno se probudil a v první chvíli si myslel, že se probudil příliš brzy, protože byla ještě tma. Pak ale uslyšel zvenku vyděšené hlasy, tak se bleskově oblékl a vyběhl před dům.
V ulicích byli zmatení lidé a chvíli mu trvalo, než pochopil. Tma byla, protože nevyšlo slunce.
Ne, že by bylo zataženo, slunce prostě nebylo.

Z domu vyběhla i Zara s dětmi. Farkas se vrátil z ulice zpět k domu a všichni si sedli na zápraží vzájemně se objímajíce. Zara na něj pohlédla se slzami v očích:“ Už to začalo, že?“
„Myslím, že ano… snad to dopadne dobře.“
„Co začalo?“ fňukla Sylwana a Tosca jí sevřela dlaň: „mamka se pere s drakem.“
Farkas po ní střelil pohledem, ale nijak to nekomentoval. Tosca někdy věděla věci, které by vědět neměla. „Tak to bude všechno v pořádku. Mamka zvládne všechno,“ řekla s naivní dětskou důvěrou ve schopnosti dospělých Sylwana a utřela si slzy.

Lidé z ulice se postupně začali přesouvat k Talosově svatyni na náměstí, a tak se zvedli a vydali se tam také. U Talosovi sochy již byla více jak polovina města a za několik okamžiků se k nim přidal i Jarl se svou rodinou.
Celé město tonulo ve tmě a tichu a čekalo, jestli vyjde slunce. Když se začala chvět země pod jejich nohama, tak ti, co ještě stáli, padli na kolena a zašumělo Talosovo jméno.
Pak se zem zachvěla znovu, jako kůň, jenž se zbavil obtížného jezdce a chystá se vyrazit dál sám.
Na východě pukla obloha a paprsky osvobozeného slunce zalily Bílý Průsmyk stejně jako zbytek Nirnu.

Neozval se žádný jásot, jen úlevné vydechnutí. Nirn žil dál, ale slavit se ještě nikomu nechtělo.




Ledohrad

Irileth opustila Bílý Průsmyk hned když viděla, že past na draka je dokončená. Přesto, že cestování pomocí magie nepatřilo k jejím koníčkům, musela ho tentokrát použít. Nevěděla kolik jí ještě zbývá času a nechtěla riskovat, že nestihne dojet do Ledohradu za Amirou. Věděla, že jak bude past hotová, tak Moira uloví svého draka, co jí odnese k bráně do Sovngardu. A pak nastane možná konec světa a ona chtěla být v tom okamžiku u Amiry.

Když vystoupila z portálu na hranici dlouhých schodů vedoucích k Ledohradské universitě měla žaludek jak na vodě.
Vydala se na schody a pak přes rozbitý most k budovám zahaleným právě probíhající sněhovou bouří.
Probíjela se tím ledovým vichrem a v duchu si nadávala, že se pořádně neoblékla.

Ke dveřím koleje, kde byla Amira ubytována dorazila tak promrzlá, že si skoro nedokázala otevřít.
Vpotácela se do předsíně a oklepala ze sebe sníh. Její první kroky mířily do jídelny. Šla tam v naději, že se na ohništi bude hřát alespoň čaj. Tušení jí nezklamalo, nejen, že tam byl čaj, ale ve druhém kotlíku bublala polévka. Navíc tam zrovna byla i Amira.
„Iri! Copak tu děláš v tomhle nečase. Stalo se něco? To zranění se zhoršilo?“ Brebentila a pomáhala elfce sednout si ke stolu a stahovala z ní mokrý a promrzlý plášť.
„Ne neboj nic mi není. Jen jsem tě chtěla vidět.“ Ohřívala si ruce o misku s polévkou, kterou jí Amira nalila a sledovala poletující dívku něžným pohledem
Amira se zastavila a všimla si jejího pohledu.
„Iri? Opravdu se nic nestalo?“
„Ne, najím se a půjdeme k tobě?“
„Určitě, určitě, hodiny mi už skončily a v tomhle počasí se nedá ani cvičit venku. Takovou bouři jsem tu ještě nezažila. Jak kdyby měl přijít ko…“ zarazila se v řeči a znovu pohlédla na Irileth. Oči se jí zalily slzami:“ ne, řekni, že ne?“
Irileth pokrčila rameny a usrkávala horkou polévku, jak kdyby to byl božský pokrm.
Amira se k ní sedla, opřela se jí o rameno a čekala až dojí.
Když byla miska prázdná odešly do Amiřina pokoje.


Irileth probudila ostrá bolest v rameni. Škubla sebou a tím probudila Amiru, jejíž hlava jí ležela na hrudi.
„Iri?“ ozvala se ospale, „co se děje?“
„Nevím, začalo to strašně bolet,“ vydechla Irileth ztěžka.
Amira vyskočila a na stolku nahmatala svícen a křesadlo.
„Jak to, že je taková tma?“
Zapálila svíci a obrátila se se světlem k lůžku. Irileth měla rukáv haleny stažený z ramene a jizva, kterou měla od Moiry vypadala jako když svítí. Amira postavila svícen na noční stolek a prstem se opatrně dotkla svítícího obrazce.
„Co se to se mnou děje?“ Elfka zatínala zuby, aby nekřičela bolestí: „můžeš s tím něco dělat? Takovou bolest jsem ještě nezažila.“
„Nevím, myslím, že to bolí jen aby to na sebe upozornilo. Není tu nic, co by mělo bolet, je to magie.“
„Ale proč,“ zasyčela Irileth a pohled jí padnul na temné okno. Venku stále byla tma, přestože byla přesvědčená, že by již mělo být světlo. Jako kdyby chtělo dát znamení Amiře za pravdu, bolest se tišila. Stále to svítilo, ale bolest už byla snesitelná, alespoň pro elfku. Za dveřmi zaslechly poplašené hlasy mágů, kteří se dohadovali, co se asi děje, když nevyšlo slunce. Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře a na Amiřino pozvání do pokoje vešel J´zargo.
„J´zargo zdraví válečnici. Vidí, že nitky osudu se splétají. J´zargo byl přesvědčen, že zde válečnice bude. Smí se
J´zargo podívat na znamení co má elfka na rameni?“
„Jistěže smíš, stejně jsi ho již viděl, ale ne takhle.“ Elfka mu ukázala rameno. Jizva už sice tolik nebolela, ale svítila stále.
J´zargo pohlédl z okna: „ta Drakorozená, o které válečnice mluvila je kde?“
„Nejspíš v Sovngardu.“
J´zargo na ní pohlédl s otázkou.
„Prý tam bude bojovat s Alduinem.“
Ledohradská univerzita se zachvěla a Amira se vrhla Irileth kolem krku. Ta jí silně objala.
Pak se zem zachvěla podruhé a vyšlo slunce.
V ten okamžik Irileth vykřikla, oči se jí obrátily v sloup a spadla zpět na lůžko.
Amira vykřikla a vrhla se k ní, snažíc jí probrat. Zoufalým pohledem hledala J´zarga. Přistoupil k nim a vzal Irileth za paži.
„Mladá bohyně musí jít po cestě.“
„Co? Jak? Proč?“ Amira na něj nechápavě hleděla.
Uchopil jí za ruku a položil na elfčino rameno na znak co pulsoval jakoby v rytmu něčího srdce.
„Mladá bohyně musí jít po cestě,“ opakoval.
A Amira pochopila. Přes znamení vydrápané v rameni své milenky vstoupila do její mysli a poté do černoty bez konce. Bylo tam svítící vlákno. Mysl mladé adeptky magických umění se k němu přimkla a vydala se na cestu. Vlákno jí vedlo stále dál. Když už myslela, že cesta nikdy neskončí našla, co hledala. Na konci toho svítícího vlákna našla jiskru něčího vědomí, které se ztrácelo v té tmě a hrozilo, že se už neprobudí. Jemně se ho dotkla. Temnota kolem ní se zachvěla a jako by se nadechla. Část tmy nahradilo světlo a mezi nimi vznikla Šedá sféra. Vlákno napojené na duši vznášející se v prostoru se uvolnilo a Amiřino vědomí bylo zkracujícím se vláknem strženo zpět to jejího těla.
Prudce se probrala s hlavou položenou na Irilethině hrudi. J´zargo tam stále byl a přidržoval jí, aby nespadla na zem.
„Našla mladá bohyně, co měla najít?“
„Asi ano,“ zachraptěla probudivší se Irileth a odkašlala si:“ už to nebolí,“ dodala pak už čistým hlasem. Amira na ní pohlédla: „co to mělo být?“
„Splacený dluh moje milá, jen splacený dluh.“


Samota

Elisif seděla na lůžku a s hrůzou sledovala oblohu, kterou stále ještě nerozsvítily sluneční paprsky. Dveře vedlejší ložnice se otevřely a do její postele vklouzla Valinna. Objala jí kolem ramen:“ Neboj se. Ona to zvládne.“
„Jak si můžeš být, tak jistá?“
„Nevím, prostě jí jen věřím. Měla bys jít ven. Mezi lidi, uklidní je, když uvidí, že jsi také klidná.“
Elisif tady vstala z lůžka oblékla si vlněný plášť a vydala se s Valinnou za zády ven z paláce. Prošla kolem palácových stráží, které se na její drobné gesto vydaly do města s ní. Na náměstí se už srocovali lidé. Obchodníci zvyklí vstávat s kuropěním se probudili a zjistili, že nevyšlo slunce. Bezradně hleděli na svou vládkyni. Elisif se na radu Valinny snažila vypadat silnější, než se cítila a zdravila se s měšťany.
Město tonoucí ve tmě bylo tiché jako hrob. Lidé spolu mluvili jen tichým šepotem.
Když se jim pod nohama zachvěla země ozval se dětský pláč.
Byla to sama Elisif, kdo v nastalém tichu začal prosit bohy o pomoc, bez okolků vyslovujíc nahlas Talosovo jméno. Ostatní lidé se k ní postupně přidávali.
Pak se Nirn zachvěl znovu a slunce opět vyšlo.






NÁVRAT DOMŮ
Stála jsem před branou Bílého Průsmyku a přemýšlela, jestli chci nebo nechci být vidět.
Nakonec jsem se rozhodla, že pro zatím si ponechám alespoň nějaké soukromí. Dotykem na tváři jsem zkontrolovala, jestli vypadám, jak chci a došla k bráně. Strážní mi nevěnovali víc pozornosti, než bylo nezbytně nutné, takže jsem zjevně měla svou druhou tvář. Prošla jsem skrz bránu a ocitla se ve městě. Nezdálo se, že by tu něco výrazně změnilo, jen nálada byla taková… jiná… jako by všichni na něco čekali. Na to že bylo brzké dopoledne bylo město podivně tiché. Prošla jsem pomalu uličkou, která mě dělila od našeho domu a zastavila se před brankou. Dívala jsem se na zahrádku a zápraží svého domova a cítila podivný tlak v očích. Řasy se mi zachvěly a zas se na nich zachytila ta drobná krůpěj jako když jsem opouštěla Sovngard. Nechal jsem jí tentokrát téci kam se jí líbí a opřela se o plot. Dveře od domu se otevřely a vyšly z nich moje dcery v doprovodu Zary. Jen byly podivně tiché. Jako celé město.
Sáhla jsem na petlici na vrátkách, když se Tosca prudce otočila od prádelní šňůry, kde se Zarou sundávaly suché prádlo. Viděla jsem, jak nakrčila nosík a s přivřenými víčky pohlédla k plotu. V úžasu vytřeštila oči a rozběhla se ke mně. Otevřela jsem petlici a vstoupila do zahrady.
Zara se otočila a jen vykvikla:“ Tosco co to děláš? Omlouvám se pa…“ Zmlkla v půli slova, když se mi Tosca vrhla do náruče.
„Mamííí, konečně jsi doma. Věděla jsem, že se vrátíš, Farkas říkal, že plníš sliby.“
Svírala jsem v pažích to štíhlé tělíčko a slzy mi tekly už proudem. Sylwana na mě koukala ještě s nedůvěrou, ale také se ke mně blížila.
„Jak víš, že je to mamka?“ Zeptala se Toscy.
„Zavři oči a poznáš to.“ Sylwana to udělala a došla ke mně: „Ano je to mamka, voní tak.“
A tak mě chytly druhé dvě ručky. Klečela jsem na zemi a objímala je.
„Nic neošálí vlčí čenich, že Tosco,“ hladila jsem je po vláskách a nemohla se nasytit jejich přítomnosti.
Zvedla jsem pohled k Zaře, která se k nám obezřetně blížila, když před tím ještě křikla do domu na Farkase.
Viděla jsem přesně ten okamžik, kdy mě poznala. Oči se jí rozšířily radostí a rozběhla se ke mně.

Pak se dveře znovu otevřely a v nich se objevil Farkas. S mečem v ruce odhodlán bránit svoje „holky“ proti všem nebezpečenstvím světa.
Když mě uviděl, meč mu vypadl z ruky. V jednu chvíli to vypadalo, že se bude muset opřít o dům. Pak se pomalu vydal k nám.
Holky mě pustily a chytily se Zary, každá z jedné strany.

Zvedala jsem se a dívala se, jak se ke mně blíží.
Láska mého života. Muž, pro kterého se i Kočce vyplatí plakat.
Než ke mně došel rozepnula jsem řemeny na zbraních a pak mu šla vstříc.

Přejel prstem po hebké srsti a narazil na mokrou cestičku.
„Tak jsi se vrátila," hlas zněl ochraptěle.
„Ano, už jsem doma. A něco jsem ti přinesla,“ sáhla jsem do kapsy a vytáhla ten střep co zbyl z kamene co „ukradl“ moje srdce. Otevřela jsem jeho dlaň a položila ho tam „už je jen tvoje.“
Sevřel pěst, nedbaje, že se může zranit o ostré hrany, a pak mě konečně stiskl v náručí a políbil.



Do oběda vědělo celé město, že jsem se vrátila. Lidé chodili kolem našeho domu, ale nikdo nás neobtěžoval, myslím, že se jen snažili mě zahlédnout, jestli jsem se opravdu vrátila. Děvčata pobíhala s vískáním po domě, až nakonec vyrazila do ulic. Lidé se vyptávali a dobrá nálada holčiček, postupně nakazila celé město. Když jsem se pozdě odpoledne vydala za jarlem, aby se necítil přehlížen, bylo město takové, jaké jsem ho znala dříve. Lidé na ulici se usmívali a zdravili mě. Prodavačka s ovocem mi dala jablko, u vedlejšího stánku jsem dostala kousek sýra. Malá holčička mi, se zarudlou tvářičkou, vrazila do ruky kytici drobných kvítků, které kvetly po městě. Na schodech Jorrvaskru stála Aela, obklopená celou „smečkou“ se širokým úsměvem na tváři. Pohybem rtů jsem naznačila, že se ukážu až si to vyřídím v Dračí síni, jen kývla.
Stoupala jsem dál po schodech a stráže mi ustupovali z cesty a vzdávali čest pěstí přitisknutou na prsa. Možná jsem si to měla užívat, ale přistihla jsem se při myšlence, že si nasadím svou druhou tvář a uteču. Jen to, že jsem věděla, že musím dokončit úkol, abychom mohli všichni začít v klidu žít, mě přimělo pokračovat.
Stráže přede mnou otevřely dveře Dračí síně dokořán, a tak jsem vešla. Došla jsem sotva do poloviny sálu, když se Jarl zvedl ze svého trůnu a vydal se mi naproti. Sešel po těch dvou schodech, co vyvyšovali jeho sedadlo nad ostatní a v první chvíli jsem měla pocit, že mě obejme.
Nakonec to neudělal a pozdravil mě úklonou hlavy stejně jako já jeho.
Rozhlédla jsem se, hledajíc pohledem Irileth. Všiml si toho.
„Odjela do Ledohradu. Chtěla… však víš, proč tam jela.“
„Ano to vím,“ před očima se mi zjevil drobný, světlem prozářený, obličej černovlasé elfky, která mě vytáhla z hlubin temnoty. “Chtěla jsem jí jen poděkovat.“
„Myslím, že když věci dopadly, tak jak dopadly, tak se brzy vrátí. Pošlu ji pak za tebou. Ale nepřišla jsi jen kvůli tomu…“
„Ne to jsem nepřišla. Jsem tu hlavně kvůli Elisif. Byla jsem včera u ní. Zdá se, že jarlové mají pochybnosti o její vhodnosti stát se královnou?“
„Ano hlavně z Riftenu je to nejvíc slyšet a taky z Markhartu. Myslím, že jim jde v prvé řadě o peníze a moc. Bojí se, že pokud Císařství získá znovu vliv ve Skyrimu, tak to omezí jejich výdělky.“
„No mám pocit, že by potřebovali omezit úplně. Třeba by jim v zemi bylo lépe,“ zavrčela jsem.
„To nemyslíš vážně, že ne? Myslel jsem, že už jsi pochopila, že ne každý problém je vhodné řešit něčí smrtí?“
„Jasně, že to vím, jen je to občas o mnoho snazší. Proč třeba nechceš být králem ty, co? Tebe by většina zvolila.“
„To asi ano, ale popravdě, nemám zájem, aby na mě ležel osud celého Skyrimu. Možná jsem už pohodlný, možná starý, ale nemám chuť se o to starat. A navíc, Elisif je ještě mladá, třeba se najde vhodný ženich? Třeba i z císařské rodiny a připojí Skyrim k Cyrodiilu sňatkem.“
„Koukám, že už jsi o tom přemýšlel. No prozatím bude muset stačit to co jsme vymysleli včera v noci. Dostaneš pozvánku ke královně na hostinu, doufám, že dorazíš?“
„Samozřejmě, a řekneš mi alespoň něco z toho co se bude dít?“
Tak jsem vysvětlila svůj plán. Ze začátku se tvářil velmi pochybovačně, ale jak jsem před něj kladla další a další důvody, uznal, že by to mohlo vyjít.
„Jestli se povede tohle zrealizovat vyjde z toho Skyrim o mnoho silnější stejně jako Cyrodiil. Slibuji, že použiji veškerý svůj vliv na podporu tohoto plánu. Myslíš, že mohu o tvém řešení promluvit s některými jarly?“
„Pokud si myslíš, že je to vhodné… Jen dobře zvaž, komu budeš věřit. Nechci, aby měl někdo možnost z toho nějakým způsobem vykličkovat.“
„Samozřejmě, myslím, že jarlovi z Falkreathu a Morthalu mohu plně důvěřovat. A nebude od věci mít v záloze pár mečů navíc, kdyby se něco zvrtlo.“
Ušklíbla jsem se:„Jestli se něco zvrtne nepočítej s meči svých mužů, nebo mužů svých přátel. Počítej s dračím řevem Drakorozené a čepelemi legií.“
„Až tak si věříš?“
„Ano, už ano.“