Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Moira

Přidal Moira dne 23.08.2017 19:05
#41

Děkuji, chvála vždy potěší :) tak kousek zas za odměnu :D že to někdo čte :D



SOVNGARD 2

Seděla jsem na lavici u dřevěného stolu před Síní a zamyšleně posunovala po zlatém tácu zbytky Azuřiny hvězdy a Amuletu králů, které jsem posbírala v trávě. Skleněné střepy spolu se zlomky zlata, bylo to jediné co zbylo ze dvou artefaktů tak mocných, že bylo možné v nich spoutat bohy.
Stále ještě jsem neodešla ze Sovngardu, protože jsem měla neodbytný pocit, že to dosud neskočilo. Že je něco na co musím přijít, co musím vyřešit.

Že jsem se nechala pohltit megalomanstvím bohů, co se týká výkladu proroctví, mi bylo jasné už v okamžiku, kdy mi Talos vysvětlil, kde jsem vlastně byla v době, kdy jsem nebyla ve svém těle.
Zajímalo mě jestli si ve své namyšlené sebestřednosti vůbec všimli, že jim do hry vstoupil třetí hráč.
Já? Vůbec ne.
Já jsem jen figurka na hracím plátně. Sice dneska už vím, že ne úplně slabá, ale přeci jen figurka.
Vstoupil jim do hry někdo jiný.
Někdo, kdo na mě nekřičel přes prostředníka, jako Aedry.
Ani mě nesváděl a nezkoušel zlomit jako Daedry.

Křičel na mě jen výskotem dětí, hrajích si v ulicích měst na honěnou.
Uklidňoval mě něžnými úsměvy žen, sklánějících se nad kolébkami.
Mluvil ke mě bušením kladiv do kovadlin, stejně jako řinčením mečů.
Vyprávěl mi příběhy klapáním mlýnů a zpěvem pil.
Ukázal mi hrdě vztyčené hlavy válečnic, stejně jako neochvějnou odvahu mužů.
Sváděl mě drsnýma rukama Farkasovýma, aby mi ukázal jak dokáže vřít krev při polibku.

Bohové, dobří i špatní, hodní i zlí, zapomněli na to, co stvořili.
Nějak jim uniklo, že na Nirnu stvořili bytosti s rozumem a city.
A tyhle bytosti dali svému světu to co před tím neměl.
Duši.

Azura řekla, že Talos se stal bohem jen díky víře smrtelníků a měla pravdu. Není bůh jako oni a jestli se nepodaří z něj boha udělat, tak to špatně dopadne. Daedry chtějí, aby je smrtelníci mohli beztrestně uctívat a zjevně to má pro ně velký význam, takže kdyby Talose začalo uctívat víc lidi svobodně a bez omezení ... ?
Mohlo by to pomoci? Nejspíš ano. Jenže, aby se to stalo skutečností je potřeba ...

Na stůl padnul stín a vytrhl mě z přemýšlení.
"Talosy?"
"Moiro, chtěla jsi prý se mnou mluvit."
"To souhlasí, chtěla jsem se tě na něco zeptat," ledabyle jsem ukázala na lavici na druhé straně stolu a dál bezmyšlenkovitě posouvala kousky po tácu ve snaze znovu uchopit myšlenku, která opět unikla.
Obešel stůl aby se posadil proti mě.
"Tak se ptej."
"Zajímalo by mě, proč si vlastně Azura vybrala mě. Nemyslím konkrétně mě. Proč zrovna Khajiita? Je tolik ras na Nirnu. A spousta z nich je mnohem lepších než Khajiiti."
"Popravdě jsem tomu taky moc nerozumněl dokud jsem tě nepoznal."
Zvedla jsem k němu oči
"A teď už tomu rozumíš?"
"Azura tvrdila, že Khajiiti jsou jiní, než ostatní rasy, díky tomu kde žijete. Konkrétně tvou rodinu, kterou neznáš, protože celý tvůj Klan, vyvraždili, nazývala Kočky bez tváře."
"Cože??"
"Prý něco ve vaší krvi. Nevím přesně. Prý uměli být kým chtěli. Proto Bez tváře. Dokázali skvěle využít možnosti, když se jim nabídly. Což si myslím ty osobně dokázala dostatečně."
Jeho hlas zněl divně, nesoustředěně. Znovu jsem se na něj podívala.
Mhouřil oči, protože seděl proti slunci a trochu nepohodlně se snažil před ním ukrýt.
"Vadí ti to slunce?"
"Ano vadí, nemohli bychom si sednout jinam?"
"Nechce se mi jít jinam. Jsi bůh, tak s tím něco udělej," znovu jsem sklopila pohled ke stolu a přesouvala ty zbytky po tácu, nevědomky z nich vytvářejíc obrázek.
"A jak asi?"
"Co já vím, " máchla jsem za sebe rukou, " třeba tam pošli mrak, nebo tu nech vyrůst strom, nebo postav stan, co já vím. Udělej co tě napadne."
Stůl se ocitnul ve stínu.
"Vidíš, šikulka. Tak jak to bylo s těmi Khajiity?"
Ticho, které se kolem nás rozprostřelo bylo až strašidelné.
Zvedla jsem hlavu.
Talos seděl proti mě s výrazem naprostého úžasu v očích. Vedle něj stáli Ulfrik s Kodlakem a zírali naprosto stejně.
Rozhlédla jsem se. Nad námi se tyčil vyšívaný baldachýn na čtyřech dřevěných nohách s vyřezávanými reliéfy. Za stanem vyrostly tři nádherné palmy s obrovskými listy.
"No tak to se ti povedlo, to je jak u nás doma. Tak dozvím se jak to je s těmi Khajiity?"
"Ty ... to ..."
"Co je zas?? Ztratil si řeč Talosy? Co se děje?"
"Ehm. Já mám takový pocit, že Talos se ti snaží říct, že on to neudělal, " odkašlal si Ulfrik.
"Jo jasně, tak kdo ? Je tu ještě nějakej jinej bůh? Nakonec budete tvrdit, že jsem to udělala já ne ?? " Začala jsem se smát, ale když jsem na ně koukla, tak jsem přestala.
"Tak to by stačilo. Nemám náladu na žerty. Chci to tu dořešit a vypadnout domů."
"Ale já to opravdu neudělal. Vůbec netuším jak to vypadá u tebe doma," Talos zněl zamyšleně.
"Dobře tak budem hrát tu vaší hru. Mám žízeň, takže bych prosila kašnu s ledovou vodou. Asi tak někde támhle, " ukázala jsem na místo pod jednou z palem.
Nic se nestalo.
"Tak ... spokojený? A ráda bych se něco dozvěděla o tom proč jsem byla vybraná zrovna já."
Mimoděk jsem se levačkou dotkla té směsy nepořádku na tácu, zatímco jsem pravou stále ukazovala na palmu.
Zachvěl se vzduch a na místě kam jsem ukazovala se objevila kašna.
"No myslím, že sis odpověděla sama." Kodlak sebral ze stolu pohár a donesl mi ho plný ledové čisté vody.
Teď bylo zas na mě, abych koukala jak blázen.
Položila jsem dlaň na tác a chtěla jsem, ať ta kašna zmizí.
A kašna byla pryč.
Škublo to se mnou. Někde na okraji vědomí se začalo rýsovat řešení.
"Azura říkala, že se musíš stát bohem, jinak prohraješ. A jestli prohraješ ty, prohrajeme všichni. Dej tam ruku, " ukázala jsem na tác.
Kodlak s Ulfrikem šokovaně sledovali jak komanduju jejich boha.
Talos opatrně položil ruku na tác.
"Dej pryč ten stan!"
Viděla jsem jak přivřel oči a stan zmizel.
"Díky Nirne!" vyletělo to ze mě jak šíp z kuše.
Všichni tři sebou škubli.
"Cože?" Kodlaka to až posadilo na lavici.
"Co to u všech pekel ... "
"No tak Talosy, dej pozor. Jsi bůh, takhle bys mluvit neměl," uculovala jsem se.
"Potřebujem kovánu," mrkla jsem na něj.
S rukou na tácku mi vykouzlil kovárnu.
Sesypala jsem ten šunt z tácu do tyglíku. Jen jsem ze zbytků vytáhla ten největší díl Alesiina kamene.
"Promiň, ale moje srdce už není k mání."
Netrvalo to dlouho a zbytky Azuřiny hvězdy se roztavily, stejně jako zbytky Amuletu.
Tavenina bublala v tyglíku a já hledala něco do čeho jí nalít.
Oči mi padly na Talosův meč. Jako správný Nord bez něj nebyl ani na úder srdce.
Natáhla jsem ruku.
Když viděl na co koukám, váhavě tasil.
Jeho meč měl pěknou zdobenou hlavici. Byla to vlastně stylizovaná hlava draka, rukojeť byla tělo, záštita rozevřená křídla a ocas končil leptáním skoro v polovině čepele.
Ani nevím jak mě to napadlo.
Jakoby vedena něčí vůlí jsem položila zbraň na stůl.
Kleštěma ochopila rozžhavený tyglík a jiskřící taveninu začala lít na meč.
Talos i ostatní přihlížející vyděšeně zalapali po dechu.
Jenže to vypadalo, jako kdyby na to meč čekal. Skoro jsem viděla jak ten tepaný drak otevřel tlamu.
(Viděla jsem toho v životě dost na to abych se už ničemu nedivila.)
Jak mizela tavenina z tyglíku, tak drak na meči ztrácel svou původní barvu, byl teď spíš duhový. Protáhl se a ocas se v dalších otočkách stočil kolem čepele, teď už sahal až ke špičce. Poslední kapka taveniny dopadla na meč a drak se přestal hýbat. Myslím, že tím meč ztratil svůj význam jako zbraň, jenže to nejspíš bude jedno že ?
Opatrně jsem se meče dotkla jedním drápem.
Měl by být dost horký. Nebyl. Byl studený, jako kdyby ho teď Talos vytáhl z pochvy.
"Mno je tvůj."
Talos se ho váhavě dotkl.
Pak sevřel rukojeť a prudce švihnul zápěstím.
Čepel zazpívala a zazářila ve světle.
"Myslím, že je to dobrý meč," zhodnotila jsem svou práci.
"To byl i před tím."
"Ale nejspíš neuměl čarovat že ?" ušklíbla jsem se na něj.
"Pokud za čarování nepovažuješ padání elfích hlav, tak ne," znovu švihnul mečem a obloha se zatáhla těžkými mraky.
"Hele brzdi. Vodu nemusím."
Zasunul meč do pochvy a mávnul rukou. Mračna se rozestoupila.
"Takže, to bychom měli jednu věc hotovou. Z Talose máme boha."
"Počkej, počkej, tomu nějak nerozumím. Nebyl on bůh už před tím ?" Ulfrik se zdál poněkud udivený.
"Byl a nebyl. Pokud vím tak takovouhle mocí nevládnul. Nebo se pletu?"
"Nepleteš. Bohem mě učinila jen víra smrtelníků. Ale bůh v pravém smyslu toho slova nejsem a nejspíš nikdy nebudu. Ale teď díky tomu meči, se za něj můžu tak trochu vydávat."
"Aedrám a Daedrám jejich moc taky někdo musel dát. Tak ty sis jí vzal sám."
"Nevzal, dala jsi mi jí ty," odporoval Talos, " což mi připomíná, kde jsi to vzala?"
"Tak Amulet si mi dal ty sám, jestli si dobře pamatuju a Hvězdu mi dala Azura."
"Tak to jsem zrovna nemyslel. Není mi jasné, jak tě to napadlo."
"Sám si říkal, že mám v krvi schopnost využívat možnosti. Ne teď vážně, sám si viděl, že to byla v podstatě náhoda. Jelikož sama normálně magii moc nedávám, vím, že je možné používat artefakty, tak jsme si jeden vyrobili. Ale teď bych se ráda vrátila k tomu čím jsme začali. Proč Khajiit?"
Talos se posadil zpět na lavici a na stole se objevili džbány s medovinou. Sedla jsem si proti němu, stejně jako Ulfrik a Kodlak. Všichni, kromě mě, sáhli po džbáncích.
"Khajiiti jsou rasa stvořená, změněná Daedrou. To byl jeden z důvodů, Azura měla dojem, že tě bude lépe ovládat. Mluvila i o tom, že jste v podstatě velmi krutí ... "
"Nejsme," zamračila jsem se.
"Zabila jsi mě před očima mé dcery, to není kruté?", vložil se to hovoru Ulfrik.
"Nevěděla jsem, že tam je někde tvoje dcera," neznělo to moc přesvědčivě.
"Neudělala bys to, kdybys o ní věděla?"
"Já ... asi ... ano ... udělala bych to stejně. Tvoje smrt byla nevyhnutelná. Stál si mi v cestě."
"Tak vidíš. Vaše krutost je vynucena prostředím kde žijete. Aby jste přežili musíte dělat bolestná rozhodnutí. A Azura věděla, že hodně toho co budeš muset udělat tě zraní, ale že to stejně uděláš. A přes vaší krutost je ve vás spousta lásky. Amulet králů potřeboval ... sama víš co potřeboval. Věř mi že tohle rozhodnutí bylo pro mne nejhorší ... ," Talos se odmlčel.
Vzpomněla jsem si na tu strašnou bolest. Lekla jsem se když mě "bodlo" u srdce.
Ruka mi mimoděk vylétla k hrudi.
Bylo tam. Tlouklo silně a klidně. Když Alessin kámen pukl pod náporem magie znovu "ožilo"
"Co se stane s koťaty, která ztratí rodiče?"
"Odpovědnost převezmou nejbližší příbuzní a zbytek Clanu, proč?"
"Takže věděla, že jestli na sebe vezmeš zodpovědnost za jiné bytosti uděláš co bude v tvých silách pro jejich záchranu. A to jsi udělala."
"To je sice pravda, ale jelikož už v tomhle směru zapracovalo něco jiného tak to dopadlo jinak než měli původně v plánu."
"Počkej, o čem to mluvíš?" Kodlak položil džbánek a překvapeně na mě pohlédl.
Hodila jsem pohledem po Talosovi. Jen pokrčil rameny :
"To musíš rozhodnout sama, jestli jim to řekneš."
Ulfrik s Kodlakem na mě viseli pohledem.
Zaváhala jsem.
"Nemají to komu říct, na rozdíl od tebe už tu zůstanou."
"Bohové zapomněli na samotný Nirn. Mají pocit, že mají všechno pod kontrolou, ale už dávno nemají. Aedry měli Alduina. Azura mohla mít svoje Dítě noci. Ale Nirn má Talose."
"Moment to nějak nedává smysl." Felldir, který se u nás objevil byl zmatený : "ty jsi přece Azuřino Dítě noci nebo ne?"
"To jsem, ale díky Nirnu mám svou vlastní vůli. Takže jsem Dítě noci a zároveň nejsem ..."
Bylo to jako kdybych dostala přesně mířenou ránu do žaludku ...
Jen jsem zalapala po dechu.
... všechno i nic ...
"Děje se něco? Talos byl znepokojený.
"Všechno i nic ... jsem Dítě noci a přitom nejsem ..."
"O čem to vy dva mluvíte??" zaznělo trojhlasně.
"Azura mi říkala o proroctví, které předpovědělo narození Dítěte noci. Je to nejspíš taková hádanka. Dítě noci je všechno i nic, propast i most, smělost i strach, je brána i klíč, je poslední host, jazýček na miskách vah ... Azura a Daedry se domnívají, že Moira může, pokud bude chtít, otevřít v okamžiku své smrti Bránu do Zapomnění."
"Ale to ... to by ..."
"Klid, já si nemyslím, že by měla Azura pravdu. A i kdyby, jestli jsem klíčem k otevření brány já, tak nic nehrozí."
"To nemůžeš vědět! Co když se ti v životě stane něco hrozného? Něco co ti tak ublíží, že to nezvládneš? Pak bys to mohla otevřít. ... ve vzteku třeba?", Felldirův hlas zněl starostlivě, věděl čím jsem prošla a co to se mnou dělalo.
"Myslíš, že je něco horšího nežli příjít o část rodiny? Zjistit, že někdo pozabíjel lidi, co si miloval? Je něco horšího než ti "vyrvat" srdce z těla ...?" Kodlakova slova mi připomněla ten strašný den, kdy zemřel. Tu bezednou propast beznaděje kam jsem se řítila, než mě z ní vytáhla vzpomínka na Vilkase.
... propast i most ...
Talosovi to došlo také.
"Smělost a strach?"
"To bych já osobně viděla naprosto jasné ... jako každý Khajiit i já celý život váhám mezi tím, jestli být statečná a nebo utéct."
"Ty a strach? Tomu nevěřím. Ale co se mě týká tak jestli se nemýlím, byla jsi můj poslední host."
I když se snažil, tak ten slabý osten výčitky nezakryl.
"Vím, že to co jsi udělal, si nedělal až tak z vlastní vůle, ale stejně to prostě jinak nešlo Ulfriku. Je mi to líto, ale prostě je to tak."
"Řekla si, že jsem otevřel Thalmoru bránu do Skyrimu a že jí musíš zavřít. Co když ta brána je jen metafora? Co když o Bránu do Zapomění vůbec nejde?"
Zírala jsem na něj s nevěřícím úžasem.
Tohle bylo to co mi celou dobu unikalo, to byla ta myšlenka, která vždycky jen zaklepala na moje podvědomí a zmizela. To byla ta nedořešená záležitost!
Nejraději bych toho zmetka objala.
Než mě Talos vyrušil, přemýšlela jsem nad tím jak ho udělat více bohem. Částečně to vyřešila směs Aedrického a Daedrického artefaktu, vázající v sobě dost magie na to, aby mu propůjčila možnost čerpat magii z obou sfér, stejně jako to jsem to dělala před tím já. Dalším krokem by tedy mělo být uctívání. Tady prvně má myšlenka skončila ...
Aby mohlo Talose uctívat dost lidí, a tím mu dodávat "božství" musí zmizet Zlatobílý konkordát.
Aby mohl zmizet Konkordát...
"Musí zmizet Císařství!", po Ulfrikově výkřiku mi došlo, že přemýšlím nahlas.
Chytila jsem Kodlakovu pěst, ještě včas, než Ulfrika udeřil.
"Jste horší jak malý děti. I ty děti vědí, Ulfriku, že Císařství samo o sobě není nepřítel. Nic po nás nechce a naopak nám pomáhá ..."
"Jasně, že chce !! Bere nám možnost mít bohy jaké chceme!!"
"A já myslela, že máš v hlavě mozek, " zavrčela jsem : " měla sem ho nechat ať tě praští, třeba by se ti v tý zatemněný mozkovně rozsvítilo. Komu vadí Talos?"
"Myslíš Thamor? Myslíš, že dokážeš zastavit ty ušáky sama?"
"Ale já přece nejsem sama, Ulfriku."
Viděla jsem jim na očích, jak jim to pomalu všem dochází.

"Sjednotila jsem Skyrim, zavázala jsem si Solstheim, Císařství mě myslím taky vyslechne.
A jsem Khajiit. Jsem klíč! Rozbiju Aldmerský spolek ! A pak se kouknu na zoubek Thalmoru !"

Loučila jsem se se Sovngardem.
Snažila jsem se vtisknout si do paměti ten obraz navždy.
Khajiiti do Sovngardu nepatří.
Nevím co jsem měla ve tváři, ale Talos ke mě přistoupil a podával mi ruku.
Sevřel prsty na mé paži až u lokte, ve starém pozdravu Nordských bojovníků.
"Nebudu říkat nashledanou. Už se neuvidíme. Snad se mi povede všechno co mám v plánu."
"Jak seš chytrá, tak seš hloupá. Proč si myslíš, že se už neuvidíme?"
"Khajiiti do Sovngardu nepatří."
"Mno to je fakt. A už si někdy potkala Drakorozeného Khajiita?"
"Co ... proč ..."
"Vidíš, všechno je jednou poprvé. Nemysli si, že se budeš někde bavit bez nás v Zapomnění.
Až příjde tvůj čas pošlu pro tebe. Buď valkýru nebo Felldira. Podle toho kde se rozhodneš skončit."
"Ale ... to .. přece ..."
"Hele ona jí došla řeč, tak to je nejlepší, co jsem kdy viděl," Felldir se rozesmál a popadl mě do náruče : "Dojdu si pro tebe klidně i na válečné pole, ale raději bych jen k tobě domů. Vždycky jsem chtěl abys měla normální život."

Měl pravdu, došla mi slova.
Pohled se mi podivně zamlžil.
Pak Talos mávnul rukou a Sovngard se rozplynul.
Stála jsem zpátky na nádvoří té staré hrobky a chvíli jsem přemýšlela jestli se mi to všechno jen nezdálo.

Když můj pohled padl na Odahviinga, který tam na mě čekal, věděla jsem, že to sen nebyl.
"Tak ses vrátila a svět je stále stejný. Takže si našla cos chtěla? Nebo si našla něco víc? Vypadáš trochu jinak."
"No snad jsem našla co jsem potřebovala, " položila jsem si ruku na srdce.

Drápem jsem sebrala tu kapku, co mi visela na řasách.
Dívala jsem se na ní a mou mysl zaplavila vlna, pro mě cizích emocí.
Před mým vnitřním zrakem se začaly míhat obrazy neznámých budoucností i minulostí.
Jakoby se čas kolem mě zbláznil.
A navíc se mi v hlavě ozval syčivý hlas, nabádající mě k tomu, abych propadla temnotě.

Nejspíš jsem našla opravdu víc než jsme čekala.







INTERMEZZO... ODAHVIING

Odahviing pozorně sledoval Drakorozenou, která se před ním nečekaně zjevila.
Temnota, co z ní vždy cítil, byla nějak jiná.
Jako by byla spokojená? Nebo jako kdyby splnila svůj účel a teď už jen odpočívala?
Přestože se zdála být klidná, měl pocit, že uvnitř ní probíhá nelítostný souboj.

"Změnila ses, Dovahkiin."
Něco v něm mělo problém oslovit ji takto. Byla víc Dov než kdy předtím. Už nebyla "jen" Drakorozená.
Chvíli mu trvalo, než pochopil, co se stalo.
Protože zvítězila, zákonitě musela pohltit Alduinovu duši. To byl ten boj, který v ní probíhal. Možná si to neuvědomovala, ale Alduinova duše je stará a silná, nejspíš se bude pokoušet převzít kontrolu.

"Ano, změnila." Sebrala na dráp kapku, která se jí skutálela z řas, a pozorně si ji prohlížela.
"Našla jsi, cos hledala?"
"Nejspíš jsem našla víc, než jsem čekala," řekla podivně zastřeným hlasem.
Kdyby nevěděl, že je to nemožné, řekl by, že se stala víc člověkem, než Khajiitem.
Ta podivná kombinace naprosto odlišných osobností, které se v ní praly, ho uváděla v úžas. Nechápal, jak to vůbec může zvládnout.
Na chvíli strnula bez pohybu, zírajíc přes hradby Skuldafnu do mlhy.
Nerušil ji, přestože by rád tohle ohavné místo opustil.

Trhla sebou, jako by se probudila ze sna, a otočila se k němu:
"Poletíme domů."
Usadila se mu mezi křídly a on opatrně vylezl na hradby, aby se pak jediným skokem vrhl dolů do mlhy, která oddělovala Alduinovo hnízdo od ostatního Nirnu.

Několika mocnými údery křídel dohnal svítání.
Letěl poté na oné hranici noci a dne, jak to vždy miloval.
Hlava ve tmě a ocas zahřívaný paprsky probouzejícího se slunce.
Letěl v tom šerosvitu a jen tak mimoděk vnímal, jak na něm sedí. Ne jako poprvé, vystrašená a nervózní, ale naprosto klidná a uvolněná. Dole pod jeho břichem se část světa probouzela ze snů a druhá část se chystala denní světlo prospat. Vodní hladiny se zaleskly dotykem prvních slunečních paprsků, ptáci pomalu začínali zpívat své ranní serenády.
Vesničky se probouzely k životu tenkými proužky dýmu, které začaly stoupat z komínů, jak se dole roztápěla ohniště kvůli vaření ranní kávy.
Ze zasnění ho probralo, když najednou zjistil, že se kolem něj podivným způsobem ohýbá prostor a čas.
Nežli stačil zpanikařit, položila se mu na krk a konejšivě ho pohladila.
"Neměj strach. Jen se na něco podíváme. Paarthurnax mě někam volá. Leť prostě dál."

Letěl tedy dál, krajina se zdála stejná, ale něco bylo jinak.

Přiblížili se k Hrothgaru, k Jícnu světa, kam měli původně namířeno.

"Nepřistávej. Jen zakruž. Chci pouze vidět o co jde."

Na Jícnu světa stáli proti sobě dva draci. Paarthurnax a velký ledový drak.
Zdálo se, že je mezi nimi nějaký spor. To, co se z počátku zdálo jen jako živější diskuse, se náhle a nečekaně zvrhlo v regulérní souboj.

"Nevím, o co jde, Odahviingu. Tohle je normální?"
"Myslím, že jde o převahu. Ten ledový nejspíš chce převzít vládu nad draky."
"Draci mají nějaké vedení?"
"Alduin byl něco jako vůdce. I když Paarthurnax má také velký vliv. A nejspíš proto se ho snaží ten druhý porazit."
"Může ho zabít?"
"To si nemyslím, Paarthurnax je poslední Dávný. Jediný, kdo se mu mohl postavit, byl Alduin. Tenhle "mladík" nemá moc šanci."
"Má to nějaká pravidla?"
"Jediným pravidlem je čest."

Jenže Paarthurnaxovi se za zády náhle objevili další dva draci. Ten velký ledový zjevně věděl, že sám nic nezmůže. Zaměstnal tedy Paarthurnaxe, aby ho ti dva mohli napadnout ze zálohy.

"Takže to, že na něj zezadu jdou další draci, je proti pravidlům?"

Dávný byl teď napaden ze tří stran a průběh souboje se změnil. Jeden z draků přejel po jeho zádech plamenem. Paarthurnax se bleskurychle otočil, ale čelisti cvakly naprázdno, přeci jen už dlouho nebojoval. Druhý drak se mu zakousl do silného ocasu. Paarthurnaxův řev se nesl k nebesům:
"To není čestné, Zoor Strune. Máš bojovat sám!"

Ledový drak vychrlil mrak ledových trnů, nedbaje na to, že zasáhne i draka, co mu pomáhal, a vzápětí se na Paarthurnaxe vrhl i drápy a zuby.

Když to Odahviing uviděl, zařval a chtěl se vrhnout Paarthurnaxovi na pomoc.
"Takhle to nefunguje, Odahviingu. Musíme se vrátit."

Realita se opět ohnula tak, jak chtěla Drakorozená, a Odavhiing ucítil, že se vrátili zpět do času, který před tím opustili.

"Teď přidej. Moc času nám nezbývá."
Odahviing zabral a let se zrychlil.
"Trochu ti pomůžu," máchla pravou rukou a vytvořila jakýsi tunel. Dokázal se v něm pohybovat ještě rychleji.

Pak se před nimi objevil vrcholek Jícnu světa, a oni věděli, že to stihli.
Odahviing přistál tak prudce, že se kolem něj zvedla menší sněhová bouře.
Seskočila z něj, ještě než zcela dosedl na zem.
Vrhla se před Paarthurnaxe a zařvala:
"GOL CHA DOV, ZOOR STRUNE!! Za tebou, Paarthurnaxi!!"

Bílému drakovi řev podlomil nohy a Paarthurnax měl dost času se vypořádat se zbývajícimi dvěmi.

Moira se dívala, jak se Zoor Strun snaží vymanit z vlivu Řevu, který na něj použila.
Bez výsledku.

Cloumal s ní takový hněv, že hrozilo, že černá aura Zapomnění, tvořící se v tu chvíli kolem ní, pohltí vše ve svém dosahu.
"Kontrola!! Dovah neztrácí kontrolu!!" zařval na ní Paarthurnax.
"Nejsem Dovah!! Nejsem drak!! Jsem..." černota Zapomnění zmizela, "... ani už nevím, co nebo kdo jsem," dokončila už klidněji.
Oči se vrátily k původní zelené barvě.

Znovu pohlédla na Zoor Struna.
"O co ses to pokoušel?"
Když neodpověděl, podívala se zvědavě na Paarthurnaxe.

"To je věc draků, Dovahkiin. Měla bys ho uvolnit ze své moci."
Mávla rukou: "Za chvíli se osvobodí, nemá to dlouhý účinek u takhle velkých draků."
"Nemá to účinek u takhle velkých draků? Už jsi někdy tento řev používala?"
"Ano, nerada zabíjím draky a tenhle řev dokáže změnit jejich názor na moji smrt," ušklíbla se.
"A použila jsi někdy ten řev ve spojení se jménem draka?"
"Ne, jen dnes, proč se mě vlastně vyptáváš?"
"Ten řev ti prozradil Hermaeus Mora, že?"
"Ano, vysvětlíš mi prosím, co znamená tenhle výslech?"
"Víš co se stane, když zavoláš draka jeho jménem?"
"No, když se takhle ptáš, tak nejspíš nevím..."
"Ten řev, co ti dal Mora, ovládne mysl draka. Když zavoláš draka jménem, ovládneš jeho duši..."

Moira se podívala na Odahviinga a zvedla tázavě obočí.
"Říká ti pravdu. Tím, že znáš mé jméno, jsme svázání víc, než tušíš."
"Ale i tebe, Paarthurnaxi, oslovuji jménem. My jsme také nějak víc propojeni?"
"Řekněme, že byl kdysi někdo jiný, s kým jsem svázán, a tvá vůle už mě nemůže ovlivnit."

Pozorně si ho prohlížela.

"Dobrá, nebudeme to rozebírat. Ale mohl by ses vrátit k Zoor Strunovi?"
"Když jsi použila ten řev ve spojení s jeho jménem, ovládla jsi mysl i duši zároveň. Budeš ho muset uvolnit z vlivu těch slov."
"A jak? Copak já vím jak?"
"Přemýšlej, Dovahkiin. A ještě by mě zajímalo, kde jsi zjistila Zoor Strunovo jméno?"
"Od tebe, když jsi na něj křičel... tedy budeš křičet... nebo vlastně asi nebudeš když už se to nestane... no, tak teď v tom mám trochu zmatek..."
"O čem to mluvíš?"
"Vzala nás do budoucnosti a viděli jsme, že se tě Zoor Strun pokusí podvést," vložil se do toho Odahviing.
"Do budoucnosti? Proč by se něco takového mělo stát?"


Naléhavost jeho pohledu nutila Drakorozenou přemýšlet, o tom, o co tu vlastně jde.




ŘEŠENÍ

Od chvíle, kdy jsem opustila Sovngard, jsem měla pocit, že se pohybuji ve snu.
Bláznivém, splašeném, neskutečném snu.
Myslí mi létaly obrazy minulosti... budoucnosti... pohybovala jsem se na pomezí zdravého rozumu. Věci kolem mě jako by se děly samy, bez mého přispění.
Jen občas se ten příšerný kolotoč zastavil a mohla jsem něco udělat.

Zachránit život Paarthurnaxovi.
Zjistit, proč mě vlastně Odahviing poslouchá.

Paarthurnaxovy ještěří oči na mě teď hleděly s naléhavostí, která se mi propalovala do mozku jak žhavé železo. Do mozku, který jako by mi už nepatřil. Něco ve mně se pralo o existenci. Snažilo se mě to zabít...

Hlavou mi vířily myšlenky jak hejno ptáků.
To všechno, co se teď dělo, mi stále nějak nedávalo smysl.
Proč mě něco, nebo někdo, poslal do budoucnosti, abych udělala to, co jsem udělala?

Řev, co ovládá mysl...
Jméno ovládá duši...

Viděla jsem v jednom jediném okamžiku všechny možné reality, všechny možnosti dané chvíle.
Moje mysl, týraná vším tím chaosem, se stále víc propadala do šílenství...
Temnota Zapomnění byla stále lákavější a hlas, co mě pobízel ji otevřít, byl s každým úderem srdce silnější...

Abych tomu unikla, propadla jsem se do Šedi Nirnu.
Úleva přišla okamžitě.
S úlevou přišly vzpomínky. Po nich pak dětské hlásky.
A jako pokaždé, když mi hrozilo, že se ztratím sama v sobě, ukotvily mě společně v realitě.

Jako v okamžiku, kdy jsem málem zničila sama sebe po Kodlakově smrti, nebo když jsem málem propadla temnotě v Apokryfě...

A s návratem k realitě přišlo řešení...

Vrátila jsem na Jícen světa.

"Drakorozená?" I když se to zdálo neuvěřitelné, Odahviingův hlas zněl vyděšeně.
Zaostřila jsem na něj pohled.
Když jsem se propadla do Šedé zóny Nirnu, stáli oba draci v mé těsné blízkosti.
Teď byli ode mne vzdáleni nejméně třicet stop, protože kolem mě tepala černota Zapomnění v rytmu mého srdce.

"Vztáhla" jsem levou ruku ke světlu Aethéria a spojením obou energií vytvořila portál.
Ta věc ve mně, která chtěla můj život, řvala a snažila se mi zabránit v tom, co jsem hodlala udělat.
Stála jsem na Jícnu světa ve svém čase a v portále jsem se objevila také.


"GOL CHA DOV... ALDUINE!!"