---

BÍLÝ PRŮSMYK ... NOVÁ CESTA



Cesta zpět do jarlova domu probíhala naprosto jinak než cesta k věži.
Vojáci mě celou cestu sledovali nevěřícnými pohledy a věty typu...
"Je to Khajiit jak může být Drakorozená ? ...."
nebo
"Jak se může Drakorozeným stát ženská? ...."
už mi mírně řečeno lezly krkem.
A neznělo to jen od vojáků, ale i od lidí z města, kteří se to doslechli netuším jak.
O další pozdvižení se pak postaral hromový hlas, který způsobil i mírné zemětřesení.
Znělo to jak burácení větru za bouře u nás v poušti a já v tom burácení naprosto jasně slyšela stejné slovo, které vyslovil drak, když umíral:
"Dovakhiin."

"To jsou Šedovousí z Vyšného Hrothgaru. Volají tě, " vysvětlil mi jarl, když jsme k němu dorazili a popsali všechno co se stalo, "jim nelze odporovat. Budeš tam muset jít. Cesta tam není jednoduchá a ty se tu ještě moc nevyznáš. Pošlu s tebou Lydii, je zkušenou bojovnicí a ve Skyrimu se vyzná. Bude ti pomáhat. "
"Dobře, ale nejdřív mi dovol ať navštívím Družiníky. Slíbila jsem Kodlakovi, že se tam vrátím."
Jarl se zamračil,
"To se mi moc nelíbí, není zvykem nechat Šedovousé čekat. "
Zvedla jsem hlavu a zabořila svůj zelený pohled do jeho hnědých očí. Málokdo to vydrží.
Uhnul pohledem.
"A já zas nemám ráda, když ze mě někdo dělá lháře. Možná jste, na základě svých zkušeností s mojí rasou, zvyklí, že čest nám moc neříká. Jenže já nejsem jenom Khajiit!"
Byl natolik čestný, že se mě nesnažil přesvědčit, že se v odhadu jeho myšlení mýlím.
"Dobrá, jdi tedy navštívit Kodlaka. Ale jakmile vyřešíš svoje problémy s Družiníky, vydej se neprodleně na cestu."
"Jak poroučíš můj pane," ironii v mém hlasu nebylo možné přeslechnout.
Irileth mimoděk sáhla po jílci meče.
Pohlédla jsem na ní s hlavou nakloněnou ke straně a tázavě zdvihla obočí.
Jasně jsem viděla, jak se jí zachvěly ruce, když si je zakládala na prsou, aby dala najevo, že o nic nejde.
Jarl udiveně sledoval naše malé intermezzo, ale nijak ho nekomentoval.

Otočila jsem se k nim zády a odešla z Dračí síně. Strážní u vchodu mi takřka odskočili z cesty.

Seběhla jsem těch pár schodů, co mě dělily od Jorrvaskru. Nejsem si úplně jistá, co způsobovalo moji nervozitu, jestli domluvené setkání s Kodlakem, nebo možnost, že potkám zas toho černookého.
Kodlaka jsem našla sedět na verandě s pohárem medoviny. Vypadal jako když nevnímá své okolí. Když jsem se u něj zastavila, chvíli trvalo, než si mě všiml
Pokynul mi, abych si sedla vedle něj. Nabídku plného poháru jsem s díky odmítla.
Hodil po mě vědoucí pohled.
"Nepiješ?"
"Málokdy, vím co to se mnou umí udělat."
"Bojíš se, že bys tomu podlehla jako Skumě?"
Škubla jsem sebou,
"Nikdy jsem ..."
"Nezkoušej mi lhát, "přerušil mě tvrdě.
Sevřela jsem zuby až zaskřípaly.
"Nevím jak to víš, ale ano. Skuma mě skoro dostala. Už několik let jsem se nedotkla ničeho takového."
"Dobrá, už se nikdy nepokoušej mě podvést."
Jen jsem mlčky kývla.
"A teď zpátky k tomu proč jsi zde, " lokl si medoviny a upřel na mě svoje černožluté oči.
Až ve mě hrklo, černožluté oči ??? Co to kruci má znamenat ??
Nespouštěl ze mě pohled a čekal.
"Co si zač?, " vyhrkla jsem.
Ušklíbnul se, což mi způsobilo další šok. Proč má u všech Daeder, stejný zuby jako já??
Stále beze slova čekal.
Vstřebávala jsem jednotlivé detaily a někde na pozadí zmatených myšlenek se začalo třepetat vysvětlení.
Kdysi dávno jsem u večerních ohňů, jako malé kotě, poslouchala strašidelné příběhy.
Hlavní role v nich hrály různí tvorové, z nichž jednoho jsem zahlédla před časem.
Pokud mohl být skutečný drak, proč by nemohli být skuteční i ti ostatní?
Zornice se mu stáhly do malých bodů a duhovky znovu probleskly sírovou žlutí.
Zhluboka jsem se nadechla a v ten okamžik jsem na rameni ucítila něčí ruku.
Kodlak stočil pohled někam za mne.
"Myslím, že to je zbytečné Farkasi. "
Zavřela jsem oči a soustředila veškerou svou pozornost na sluch a čich.
Stále mě udivovalo, jak je možné, že mi to nedošlo hned.
Za mnou tepalo šest srdcí frekvencí, kterou lidské srdce není schopno vydržet.
Nakrčila jsem čenich a Kodlak se rozesmál.
"Copak? Tvému kočičímu čumáčku něco nevoní?"
"Jo. Psi."
Ruka na mém rameni ztuhla a drápy se zaryly do kůže.
"Farkasi, to byl vtip, " ozvalo se v pozadí a tlak povolil.
Do mého zorného pole vstoupil ten šermíř. I jeho oči se blýskaly žlutým svitem.
"To je Vilkas, Farkasův bratr, oni dva i ten zbytek jsou naši velitelé " informoval mě Kodlak.
Pomalu jsem se otočila.
Stáli v půlkruhu kolem nás.
Farkas si stoupl vedle bratra, z druhé strany od něj stály dvě dívky a za nimi další dva muži.
"No fajn pocit, sedět u stolu a za zády mít smečku vlkodlaků."
Ta vyšší z dívek, kterou, jak jsem si vzpomněla, jsem viděla u zabitého obra, se uchechtla,
"Říkala jsem, že je dobrá. "
"Ano to jsi říkala Aelo, ale teď bych ocenil, kdyby jste odešli. Jak vidíte žádné nebezpečí od ?..."
"Moira se jmenuji."
" ... od Moiry nehrozí. A já bych si s ní rád promluvil o samotě."
"Doufám, že se to zas nebude týkat toho nesmyslu, o kterém stále uvažuješ Kodlaku?"
"Myslím, že je to jen jeho věc Aelo, " usadil jí Vilkas.
"To ano brácho, mizíme odtud. Měj se Moiro a doufám, že se na mě nezlobíš?" Farkas zavadil pohledem o moje rameno.
"V pohodě, nejsem z cukru, " usmála jsem se na něj.
Vilkas střelil pohledem z bratra na mě a zpět, pak se prudce otočil a zmizel v domě. Farkas udiveně zvednul obočí, pokrčil rameny a následoval ho.
Kodlak mávnutím ruky odehnal i zbytek Družiníků.
"Tak, konečně zase sami. Takže jak je to s námi už víš. A jak je to s tebou mi povíš ?"
"Se mnou ?"
"No povyprávíš mi jak to bylo s tím drakem?"
Poslouchal mě soustředěně a jen občas mi položil nějakou doplňující otázku. Když jsem s dostala k příkazu od jarla, trochu se zamračil.
"Jarl nás nemá moc rád. Nevím co mu na nás vadí, ale myslím, že nás podezírá z toho, že tajně spolupracujeme s Temným bratrstvem. A jelikož my moc nestojíme o to, aby si lidi vzpomněli, jak to je s Družiníky ve skutečnosti, nemáme mu jak vysvětlit, proč dokážeme to co dokážeme."
"To jsem se chtěla zeptat už před tím. Co vlastně tady děláte?"
"Od všeho trochu. Hledáme a chráníme lidi, lovíme a zabíjíme divokou zvěř, prostě co kdo potřebuje. Vyděláváme si tak na sebe. Ale teď bych se rád vrátil k tomu čím jsme začali. Jarl tedy chce abys šla do Hrodgaru za Šedovousými. A ti by měli být schopní ti vysvětlit co se tu vlastně děje ?"
"No nevím jestli vysvětlit co se tu děje, spíš vysvětlit mi co je ta "Drakorozená". Mám se tam naučit používat dračí jazyk."
"Hm to zní zajímavě. Znamená to, že pojedeš pryč z města a budeš se pohybovat v divočině. Měl bych pro tebe úkol, nebo spíš bych tě chtěl požádat o pomoc."
"Poslouchám."
"Družiníci byli bojovníci vedení Ysgramorem ve válce s elfy o Skyrim. Poté co války skončily a byl založen Bílý Průsmyk, stali se z nich víceméně žoldáci, bojující za peníze boje jiných. Naštěstí se díky Zvěstovatelům pozdější doby vrátili na cestu cti a stali se nestrannými pozorovateli a ochránci lidí. Někde v minulosti, se pak někdo ze zvěstovatelů stal prvním vlkodlakem. Dnes jsou všichni družiníci, nejen bratry ve zbrani, ale i bratry v krvi. Ale vlkodlaky jsme díky daru od Hircina, má díky tomu vládu nad našimi lidskými dušemi skrze jejich propojení s dušemi vlků. Bojím se, že nám proto bude odepřen vstup do Sovngardu. Cítím, že můj čas tady se krátí, jsem Zvěstovatel, takže mám jistou schopnost nahlédnout do budoucnosti. Půl života jsem strávil studiem starých svitků, pověstí a legend. A možná jsem přišel na způsob jak se toho zvířete v sobě zbavit. Vím co k tomu potřebujeme, vím jak to udělat, vím kde to udělat. Jediné co nemám, je přístup do míst, kde se musí vše vykonat. Je to Ysgramova hrobka. Klíčem k ní je jeho sekyra. Sekyra byla po staletí ztracená, ale nám se podařilo najít dvě její části. Třetí část bohužel nalezl někdo jiný.“
"A ty chceš abych vám tu zbývající část našla?"
"Ano, když doneseš zbývající část sekyry, udělám z tebe právoplatného družiníka. Je to čest. A vlastně i dobře placená práce. A získala bys i novou rodinu, tady by nikomu nevadilo kdo jsi."
Znělo to lákavě.
"Dobře najdu toho kdo má ten kus sekyry a budu se snažit ho přesvědčit, že ho potřebujete víc. Ale nejdřív musím dokončit tu záležitost s drakem. Pojedu do Hrodgaru a cestou se kouknu po té sekyře."
"Nejspíš si budeš muset krapet zajet, pokud jsou moje informace správné, je ten kdo má tu část sekyry ve zřícenině jedné malé pevnosti," vytáhl z kapsy složenou mapu a podal mi jí.
"Akorát by mě zajímalo, proč to neuděláte sami?"
"No v prvé řadě to chci jen já, ostatní, snad kromě Vilkase, jsou spokojení tak jak jsou. A za druhé nechceme vzbuzovat příliš pozornosti."
"Tak tedy dobrá. Vyrazím ráno. Máš pro mě ještě nějaké rady?"
"Nejezdi sama. Skyrim není místo na procházky."
"Nejedu, jarl mi dal sebou Lydii, jako ochránce a průvodce."
"Chtěl jsem ti navrhnout aby sis sebou vzala někoho od nás, ale Lydie je dobrá, ničeho se nebojí a bude tě chránit za cenu vlastního života."
"No budeme doufat, že tak daleko to nedojde."
"Tak ti přeji klidnou cestu a šťastný návrat.“
„Díky Kodlaku, i tobě klidné dny.“


Vrátila jsem se do Dračí síně, kde na mě čekala Lydie. Přespaly jsme v městských kasárnách a s ranním kuropěním opustily Bílý Průsmyk.