---

BÍLÝ PRŮSMYK 2


Když jsem dorazila do jarlova domu, sotva jsem popadala dech.
Nemyslím, že by to bylo pohybem. Stále jsem na sobě cítila ten pohled černých očích, v kterých háral potlačovaný oheň. Ale teď nebyl čas hledat nějaká vysvětlení. Ani na pokládání všetečných otázek. Musela jsem tady vyřídit tu záležitost s Helgenem.

Sotva jsem vlezla do domu a chtěla předstoupit před jarla, vystartovala po mě jeho osobní strážkyně, velitelka městské stráže.

Už mě ty jejich řeči fakt nebaví. Chápu, že Khajjiti nemají moc dobrou pověst, ale odsuzovat Kočku hned při prvním setkání? Dost mě to štve.
Ještě, že jarl je slušnej chlap a řekl jí aby mě nechala na pokoji.

Když jsem mu vysvětlila proč tu vlastně jsem, začalo ho to zajímat a obratem to začal řešit.
"Irileth, kolik tam můžeme poslat vojáků ?"
"Budeš věřit nějaký Kočce ?"
"No nejenom jí, pokud se pamatuješ byl tady Harald a říkal to samé. Nechci dělat žádnou paniku, ale je lepší být připravený na cokoliv. A ty.... jak se vlastně jmenuješ?"
"Moira. pane."
"Dobře, Moiro prosím zajdi za mým dvorním čarodějem. Říkal, že by chtěl mluvit s někým kdo viděl živého draka. Projdi síní a tam vlevo má svoje komnaty. Myslím že tam bude."
"Jak si přeješ pane."

Tyhle ty dvorský kudrlinky mi pěkně lezou krkem. Už abych byla zas někde venku z města.
Nechala jsem jarla s velitelkou řešit dračí problémy a šla najít čaroděje.

Nemám čáry ráda, mě osobně moc nejdou...asi jako většině Koček a naopak jsem na ně dost háklivá. Hlavně takový ty kouzla co lidi zapaloujou a tak...to je hnus.

Nejspíš jsem něco z toho vrčela nahlas, protože jsem najednou zaslechla smích.
"No zjevně hledáš mě a nemáš z toho moc radost."
Ani jsem si ho v tom tmavém koutě v první chvíli nevšimla.
"No jestli jsi tady místní šaman tak jo."
Smích ho přešel.
"Šaman zrovna ne, ale nějaký kouzla svedu. Proč jsi tady?"
"Posílá mě jarl, prý chceš mluvit s někým kdo viděl živého draka."
"Ááá tak to jsi ty. Ta Kočka, o které mluvil Harald. Jeho už jsem vyzpovídal, myslíš, že máš něco co by jsi mi mohla říct jiného než co říkal on? "
"No to si nemyslím, viděla jsem jen to co viděl on."

Nebudu mu přece vyprávět o hlasu v hlavě, že jo? To bych taky mohla skončit někde v kleci.

"Škoda, myslel jsem, že bys třeba mohla mít větší pozorovací schopnosti. Koneckonců jsi napůl šelma, i když to většinou nechcete přiznat."
"No já rozhodně nemám problém s tím přiznat si, že jsem z části šelma. A klidně ti to můžu dokázat tím, že ti urvu hlavu, " zavrčela jsem.
"Snad jsem zas tak moc neřekl. Možná bych i tak pro tebe měl nabídku. Jestli si chceš vydělat nějakej septim. Potřeboval bych donést kousek kamene z jedné mohyly. Myslíš, že bychom se mohli domluvit?"
"Hm a o kterou mohylu se jedná?"
"Je to kousek od města odkud jsi přišla. U Falkrachtu."
"Aha a jakej kousek kamene bys chtěl?"
"No není to tak úplně kámen, myslím, že je to spíš něco jako střep. A měla by na něm být vyrytá mapa, na které jsou vyznačená pohřebiště draků. Možná bychom tak mohli upřesnit kde všude by se draci mohli zjevit. Pokud je tedy na těch dracích něco pravdy."

Vzpomněla jsem si na boj v mohyle a rozepnula jednu z kapes na výstroji.
"Myslíš tohle? ," podala jsem mu tu věc, co jsem našla v truhle v mohyle.
"No ty se mi snad zdáš!! Jasný, že je to ono. Jak ses k tomu dostala?"
"Ále, hledala jsem nějaký zloděje co ukradli něco z krámku ve Vorařově."
"Ve Vorařově? Neměl tam ten kupec "zlatý dračí spár?""
"Jo nějak tak se to jmenovalo. Ani nevěděl, že je to vlastně klíč. Otvíralo to takový starý dveře a tam byla truhlice a v ní tohle."
"Jen tak jsi tam přišla a tohle našla?"
"Jasně že ne. Musela jsem po cestě zabít pár potvor."
"Zdá se, že je v tobě víc než se zdá...."

Náš milý rozhovor přerušil křik z hlavní síně.
Rozběhli jsme se tam. Před jarlovým stolcem ležel na nosítkách křičící člověk. Ti jenž ho přinesli, právě vysvětlovali něco jarlovi. Mág se rozběhl k nosítkům a nějakým kouzlem utišil raněného.
Můj citlivý čenich zasáhl zápach spáleného masa.
"Irileth, okamžitě sežeň co největší množství vojáků a běžte k věži. Jestli tam ještě bude pokuste se ho zabít."
"Už jdu, pane."
"Moiro, chci aby si tam šla s velitelkou. Potřebujeme každou pomoc. Obranou věž napadl drak."
"Jak si přeješ pane."

Popravdě, moje kočičí já, mi říkalo, abych zmizela tak rychle a tak daleko jak jen to půjde. Jen ten divnej pocit, co jsem měla vždycky když se semlelo něco podobného, mi v tom zabránil.

"Tak, se zdá, že zas máme společný problém."
"No jelikož si zase tady tak na tom něco bude. A vůbec se nebavím na rozdíl od tebe."
"No já se taky moc nebavím. Stále ještě nic neumíš, naprosto nejsi připravená. Vůbec netuším co se stane až budeš stát tváří v tvář drakovi."
"No tak to jsme dva. Asi nám nezbude nic jiného než to jít zjistit."
Výjimečně ti musím dát za pravdu. Tak jdeme, ať nedorazíme pozdě."

Takže jsem jako vždy poslechla "svoje poslání" a následovala vojáky.


http://miky271.bl...
Nevím jestli tohle někdo vůbec čte, ale kdyby ano, tak tady je všechno ... mám dost práce doma, takže to sem moc nestíhám přetahovat ...