---

PŘÍBĚHY PSANÉ JIZVAMI 2

Jak jsem posledně zmínila nezačal můj život zrovna růžově. Sice jsem se narodila v té správné fázi měsíců, ale byla jsem bez matky a navíc holka. Žádný velký terno pro náčelníka klanu.

Takže přišel na řadu pohřeb a vzápětí svatba. Tátova druhá žena nebyla špatná, jen mě prostě moc nemusela.
Ono se taky nebylo čemu divit. Nechtělo se mi umřít, takže jsem se držela toho svého bídného života jak klíště, a to pro ní zrovna nebylo dobré. Dokud jsem byla naživu neměla právo si pořídit s mým otcem další dítě. Na poušti je nouze o jídlo a tak se tu na velké rodiny moc nehraje, je nepsaným zákonem, že když děti přežijí má každý právo jen na dvě.

Tak nějak se tedy čekalo až mě to přestane bavit a prostě přestanu dýchat. Živit mě musela, i když se jí to nelíbilo, takže jsem nakonec přežila prvních šest měsíců svého života a měla jsem vyhráno. Vyvíjíme se díky svému metabolismu mnohem rychleji než ostatní rasy, takže za půl roku jsem byla schopná se uživit sama. Velká sláva to nebyla to je jasný, nějaký brouci, pavouci, sem tam myš. Ale stačilo to. Rychle jsem se naučila bleskurychle utíkat a uhýbat ranám, které bych utržila, když jsem později začala krást jídlo z cizích stolů. Dneska už vím, že by si stejně nikdo nedovolil mi nějak výrazně ublížit, ale tenkrát jsem si připadala děsně dobrá a šikovná.
Faktem zůstává, že ran jsem schytala nepočítaně, ale to většina dětí ve vsi. Rvali jsme se mezi sebou i s dospělýma. Všechno to vlastně byl takový trénink i když to tak v první chvíli nevypadalo. V podstatě nás to všechny připravovalo na další život.

Jak asi každý ví, většina z nás neskončí dobře, jsme národ zlodějů a nájemných vrahů. Díky naší schopnosti vidět ve tmě a pohybovat se tiše.
Když má někdo kliku, nebo nějaké známé v jižní části Elsweyru, může se stát obchodníkem.
Nebo třeba ochráncem karavan. Říkala jsem si tenkrát že to by mě i bavilo.
Nikdo to nebyl schopen vysvětlit, ale vyrůstala jsem i na Khajiita rychle. V deseti letech jsem byla velká jak dospělý jedinec mé rasy a měla jsem i skoro stejnou sílu. Proč to tak bylo nevím.
Jediné co vím je, že když mi bylo dvanáct, hodil mě můj otec do arény mezi ostatní bojovníky a s klidem přihlížel jestli přežiju.

Khajiit nezná strach, prej, ale já tenkrát měla chuť se schoulit do klubíčka a umřít. Viděla jsem už pár smrtí, ale tohle bylo něco jiného. Meče se blýskaly v paprscích zapadajícího slunce, se strašlivou silou dopadaly na štíty a plátové zbroje. Ve vzduchu se vznášel pach krve a smrti. Písek a prach se zvedal z povrchu bojiště při každé otočce hbitých šelmých těl.
Když vedle mě dopadla zakrvácená ruka jednoho z bojovníků málem jsem se pozvracela.
Zatím si mě nevšímali, jak jsem tam seděla na zemi. Nebyla jsem pro ně problém, měli co dělat sami mezi sebou.

S naprostým nepochopením jsem vzhlédla do hlediště k otci
Do arény se člověk dostal, když byl z něčeho obviněn. Mohl se vítězstvím v boji očistit,ale co tu dělám já?
A pak mi to došlo. Bylo to jako když do sebe zapadnou kousky skládanky. Je mi dvanáct, už dvanáct let čeká jestli nějak zmizím, jestli ho konečně přestanu otravovat svou přítomností.

Jako každý jedinec mé rasy jsem od malička zkoušela bojovat, jenže jen se svými vrstevníky, nikdy ne s dospělým, tedy ne vážně. Jenže jestli teď nic neudělám tak prostě umřu. A to se mi opravdu nechtělo.
Mezitím se počet bojovníků v aréně snížil, už jich nebylo šest, ale jen tři.
Žádný z nich mě nepovažoval za nebezpečnou, takže jsem je nezajímala. Doplazila jsme se k jednomu z umírajících a bleskově ho prošacovala. Stáhla jsem mu prošívanici a navlékla ji na sebe. Kupodivu mi sedla, přestože bych to nečekala.

Z tuhnoucí dlaně jsem vykroutila meč a z paží stáhla chrániče. Na nic jiného nezbyl čas. Ani jsem se nestačila zvednout ze země, když jsem spíš vytušila, než zahlédla pohyb za zády. Vedena instinktem více než jakoukoli znalostí boje, jsem se překulila přes mrtvolu a zvednutím levé ruky si chránila hlavu.
Rána mečem mě srazila na záda do prachu. Naštěstí ostří již nebylo tak ostré jako na počátku boje, takže se jen neškodně zakouslo do koženého nátepníku a na jeden úder srdce se zaseklo v ocelových šupinkách, kterými byl vyztužen.
Trhla jsem rukou vzhůru a tím ho mírně vyvedla z rovnováhy.
Zakolísal.
Když se pak se napřahoval k další ráně, vší silou jsem ho kopla do kolene. Noha nevydržela a začal padat na mě.
Vedle mě ležící mrtvola měla v botě zasunutou dýku, vyškubla jsem jí a bodla.
Moje síla spojená s váhou padající Khajiita dokonala dílo. Dýka mu projela krkem a skončila ve spodní čelisti.
Do obličeje mi chrstla teplá krev.
Ale na oslavy nebyl čas. Z boku se ke mě blížil poslední soupeř.
Odstrčila jsem ze sebe umírající tělo, škubající sebou v posledních úderech srdce. Shodou šťastných náhod(?) se skulilo přesně pod nohy dobíhajícího bojovníka.
Vyrovnávaje škobrtnutí, se přikrčil a natáhl tělo kupředu, aby zachytil případný pád rukou.
Ten okamžik mezi dvěma nádechy mi stačil na to, abych se vymrštila a znovu uchopeným mečem po něm sekla.
Více méně jsem neměla v úmyslu ho zabít. Chtěla jsem ho jen vyřadit z boje a utéct. Osud měl ale zjevně jiný plán. Na useknutí hlavy to nestačilo, ale vaz jsem mu přerazila.
Adrenalin vyplavený do krve mě držel na nohou, ale už se mi začaly zachvívat svaly a tělo podléhalo stresu. Všechno mě začínalo bolet a meč sakra ztěžkl.

V mé duši nějaký démon jásal a slavil vítězství a porážku nepřátel.
V žaludku se naproti tomu svíjel strach a smutek nad zmařenými životy soukmenovců.

Ale obě tyto bestie najednou pohltil bezbřehý hněv.
Sálal kolem mě jako přílivová vlna, která smete z cesty vše co se jí postaví.
Pustila jsem z ruky meč a vzhlédla ke svému otci.
Seděl tam, v očích nevěřící úžas, že jsem naživu.
Krev se mi vařila a na rty se drala slova rituálního zapuzení rodiny.
Viděl to na mě a v očích se zaleskla naděje.

A najednou jsem ho vnímala jinak.
Jako stárnoucího vůdce, který nemá následníka.
Kdybych se ho zřekla jako otce, dala bych mu šanci na dalšího potomka.
Bude mu skoro osmdesát, aktivního života mu zbývá dost, ale na zplození následníka už mu moc času nezbývá.
Jestli se dožiju ve zdraví patnácti let, kdy u nás nastává dospělost, budu moci mít vlastní děti a když jedno z nich bude syn ...

A nebo ho bude moci vyzvat na souboj o následnictví kdokoli z klanu.

Hněv se stočil v mém nitru jako zkrocený lev.
Pomsta chutná nejlépe za studena.
Slunce konečně zapadlo.
S posledními paprsky, které dopadly na mou tvář jsem řekla jen :
"Ne."

Až studená mořská voda mě pálením upozornila na všechna zranění, která jsem v Aréně utržila.

Chybějící článek malíčku na levé ruce mi už navždy bude připomínat den, kdy skončilo moje dětství.