---

Část 2. - Mezi rodiči a dětmi

Do temné jeskyně vletěl čerstvý vítr plný změn a nových událostí. Poté, co se z Madanacha stal „dospělý“, se jeho život velice změnil. Už nechodil pouze na lov malé zvěře a na ryby, jak měl ve zvyku z mladších let, nyní chodíval na výpravy daleko do kraje na větší zvěře a na několik dní. Sám, bez jakékoli pomoci. Nebyly to chvíle, na které by rád vzpomínal, neboť během těchto výletů narážel na nečekané pocestné… bandity, lapky a podobnou verbeš, se kterou se musel vypořádat. Vždycky přežil, byť se mu na těle objevily jizvy nebo lapal po posledním dechu. Už to nebyly takové činnosti, které by se dělaly v pohodlné jeskyni. Pochopil, co to znamená být „dospělým“.

Nějakou dobu poté, co učinil krvavý rituál dospělosti, se napětí mezi kmeny domorodců napnulo ještě více. Zvěsti o hrozbě ze strany Nordů byly stále častější, jak vyplenili tábor dalšího kmene nebo uvrhli nevinného muže či ženu do dolů v Markarthu. Díky Madanachovým výpravám, kdy chodíval lovit na „cizí“ území příbuzných kmenů, některé skupinky podnikali nájezdy. Těžké chvíle nastaly pro domorodce…

Jednoho pozdního večera, kdy se většina kmene vrátila do jeskyně, kráčel pomalým krokem muž k jezeru, kde se zrovna „dospělý“ koupal. Z nahého těla tekly proudy krve z usmrcené zvěře, jež ho potřísnila, zbraně páchly hnilobou. Jen, co k němu muž dorazil a spustil, aby se dostavil za svým otcem, přestal s koupelí a oblékl se. Poté se v jeho doprovodu přemístil na nejvyšší místo tábora, kde postávalo několik stanů, klece s dobytkem, kovárna a oltář pro rituály. Vedle ohniště postávaly dvě osoby, čekajíc až dorazí. Byl to jeho otec, velmi rázný muž, jenž se ničeho nebál a veškeré spory řešil jednoduchými způsoby. Po levici postávala ohavná a škaredá stařena s drápy dlouhými jak větve a děsivým zrakem. Na končetinách jí rostlo několik pírek neznámého okřídlence. Během čekání strašlivě vzdychala, jako by měla v sobě několik onemocnění.



Za pár chvil došel Madanach s doprovodem před vysokého muže s šedým vousem.

„Madanachu, můj synu! Musíme si promluvit!“ spustil muž a nenechal ani mladíka se zeptat, co má na srdci, „Nebudeme chodit kolem horkého pramene a přejdu hned k věci. Jsi již dospělý, jak jsi před časem ukázal. Konáš úkoly, které tu provádí každý z nás… lovem, sběrem, obřady. Už tak nějak víš, v čem spočívá náš život.“ nadechl se, „Ale nevíš, co tě ještě čeká a čeho musíš nyní dosáhnout.“
„Neříkals otče, že přejdeš k věci?“ zeptal se nesměle, tón mladíka se mu moc nezamlouval.
„Nepokoušej drzost pustit z huby, Madanachu!“ upozornil ho starší, „Vzhledem k tomu, žes dospěl, musíš se připravit na další obřad.“
„Na obřad? Jakej?“ znejistěl.
Do rozhovoru vstoupila ohavná stařena, z huby se jí linul hnilobný pach a lehké šišlavé chraptání „Áááh, košti a krrev pšedpověděly, kdy še na nebi žjeví dva měsíše! Během této chvíííle mušíš Madanachu prrojít Jejím obšadem!“
„Čeká tě důležitý úkol.“ pokračoval otec, „Správnej dospělej má mít po svém boku i ženu. Stejně tak i ty!“
Všem bylo jasné, co měl na mysli, ale Madanachova tvář nejevila žádnou radost, „Áh, už zase? Proklatě, Druadachu! Kolikrát jsme se o tomhle bavili? Já ti na to řekl své, a ty…“
„MLČ, A POSLOUCHEJ!“ zarazil ho, „Od minulého tejdne, co jsme se střetli s kmenem od Slepého útesu, jsme v nebezpečí. Nemůžeme si přidělat další nepřátele! Víš vůbec, kolik kmenů je proti nám?“ chvíli oba mlčeli, „Tak vidíš. Můj kmen nikdo nerespektuje. Nordi se tu potulují jak krysy a bez našich soukmenovců, kteří jim taky kopou prdele, dlouho nevydržíme. Musíme se spojit s tím silnějším.“ poté došlo na rozhodující slova, „Zítra ráno vyrazíme ke Slepému útesu, kde si vybereš ženu…“
„Ale já…“
„A PAK S NÍ UČINÍŠ OBŘAD!“ dokončil hlasitě Druadach, mladíkova tvář vřela zuřivostí, „Náš kmen musí pokračovat… musí žít! My… musíme přežít!“
„Nechci žádnou couru od Slepáku!“ odmítnul Madanach, jeho otec se přísně zamračil, „A ty to moc dobře víš!“
„Podívej, hochu. Může se ti to líbit nebo ne… pořád jseš v mém kmeni. A proto budeš taky poslouchat, co ti řeknu! Nebudeš si vybírat mezi tím, co se ti líbí nebo ne. Bude ti vybráno podle toho, co je potřeba pro kmen. A kmen potřebuje teď spojenectví!“ ruce si zkřížil na prsou, „Žádný jiný kmen s námi nebude spolupracovat… všichni se nás bojí.“
„Všichni se TEBE bojí, Druadachu!“ zdůrazil hoch, „Jen tebe!“
„Volíš špatná šlova, došpělý!“ skočila do řeči stařena a ohlédla se na vůdce, „Mohla bych žkušit věštbu ž rulíků a medvědích džápů, žda nežeknou jinou budočnošt, velký muži!“
„Myslím, že to nebude třeba, Silmo. Stačí mi věštba z kostí a krve.“ otočil se zpět na mladíka, „Je mi jedno, co si o tom myslíš, ale prostě půjdeš se mnou zítra za nima! A jestli budeš odporovat, pak tě zbiju, připoutám na nejvyšší skálu a nechám ptáky, aby ti vyklovaly oči!“ Madanachova ústa se zcela zavřela a oči zmírnily, „Pořád jsi můj syn a taky mě budeš poslouchat!“
„Ale Drua…“
„MLČ! Už jsem rozhodl!“ z mladíkova čela vyteklo několik chladných kapek, „Za rozbřesku vyrazíme. Jdi spát, bude tě čekat dlouhá cesta.“ bezeslov odcházel jeho syn z místa, plný hněvu a zlosti, než ale stačil zcela odejít, ještě na něj zvolal, „Madanachu! Pamatuj, KMEN V PRVÉ ŘADĚ!“

Ačkoli byl starší muž velice přísný a rázný, moc dobře věděl, že není v dobré situaci. Právě postavil svého jediného potomka na místo, odkud se nedá couvnout zpět. Měl uzavřít podivné spojenectví, v které ani moc nevěří. Ale byl si jist, že nemá zkrátka jinou možnost. Od dob, co se v kraji změnily poměry a severských nepřátel přibývalo stále více, tíha mezi domorodci se zvětšovala.

„Co myslíš, Silmo?“ ohlédl se na ohavnou ženu, „Co myslíš, vranice, dělám dobře, že obětuji syna těm Slepákům?“
Stařena nehezky zavrčela, „Tvůj kmen potšebuje šilného ducha, Druadachu. Děláš šprávnou věč… tví pšedči by ušinili to šaméé.“ pomalým krokem došla ke stolu, kde leželo několik kamenů duší, jeden z nich vzala do rukou a prohlížela si jej, „Naše paní nám dá šprávné žnamení… již brži…“

Zdrcený Madanach došel sám k loži, vztekle odepnul z oděvu zbraně a žuchnul do kupky sena. V myšlenkách přemýšlel nad zítřejším dnem, kdy se odebere do vzdáleného tábora svých nemilých příbuzných a požádá vůdce o jednu z jeho dcer. Plán se mu velice protivil, nejenže měl s lidmi od Slepého útesu špatné zkušenosti, ale srdce měl daleko jinde, než v tomto táboře. Ale neměl odvahu s tímto argumentem oponovat proti otci. Těžké žilkované oči se mu zavřely a on konečně myslel po šíleném dni na něco jemu velmi milého.

Ve snech si vytvářel obraz vlastního světa. Bohaté zatravněné kopce, kde by se proháněla zvířata pro lov, hordy jeho soukmenovců, jak putují za nimi a beze strachu překonávají neviditelné hranice, které v současnosti vytvořili Nordi. Po boku své ženy a dětí by hleděl na kraj, který mu patřil… Na krku by mu visely božské talismany, na tváři všech lidí by zářily pomalování a v očích by se lesknul život, přesně takový, jaký tu byl kdysi před osidlováním.

Slunce probudilo Skyrim, do jeskyně vstoupili světelní posli, jenž uvítal kmen do nového dne. Poté, co se většina z nich už probrala k životu a někteří se najedli, vůdce Druadach se svým synem vyšli ven z jeskyně, kde už na ně čekali dva soukmenovci v typických domorodých oblecích. Cedan a Grend jen beze slov hleděli na vůdce, až k nim předstoupil a prozradil důvod, proč s nimi jdou.

„Cedane, Grende, mé ruce… Potřebuji po vás službu, abyste mne a mého syna doprovodili do tábora Slepáků.“
Mladší střelec se ihned ozval, „Bude mi potěšením, otče.“, zatímco Grend jen kývnul hlavou.
„Víte moc dobře, co nás bude čekat na cestě, jaká nebezpečí.“ na moment zmlkl a počkal na jejich reakci, která však nepřišla, „Jste připravení?“
Oba muži jen kývli hlavou, postavili se stranou, aby vůdce se svým potomkem mohli projít.
„Huh, říkám ti, otče, že…“ ozval se Madanach, ale nedokončil svou řeč.
„Tvé chutě mě nezajímají. Jdeme, ať se ti to líbí, nebo ne!“ ohlédl se přísně na něj a rukou mu ukázal kupředu, „Veď nás!“

I když si byl „dospělý“ vědom, že by je mohl vést jinými stezkami, aby co nejdéle putovali, nebo je dovést zcela na odlišné místo, neměl tolik odvahy, aby mohl provést takovou lest. Zklamaně předstoupil před svého rodiče a vedl skupinku přes zatravněné vršky směrem k táboru, kde si měl vybrat ženu.

Dwemerské ruiny se jim po cestě zjevily na západní straně hor, když putovaly krajinou. Moc dobře znaly toto místo a nikdy sem nevkročili, neboť věděli, jaké nebezpečí se zde skrývalo. Kmen Druadach už kdysi dávno přemýšlel o přesídlení do většího útočiště, ale poté, co se zde objevilo několik divných lidí, jež ze sebe vrhali proudy zelené vody, proti kterému se nedokáže nikdo ubránit, raději zůstali ve své jeskyni. Druadachovy myšlenky se zastavily nad tímto okamžikem, něco mu říkalo, až se završí pouto mezi jeho synem a vybranou ženou… Kde budou žít další potomci, když je jeskyně už tak malá pro současný kmen? Jen se lehce ohlédl na své dospělé dítě, jenž nosil ve tváři nezaschlou zuřivost. Otec jen zklamaně vydechnul.

Na dalším vršku kousek od prastarých ruin se tyčila jakási malá kamenná stavba s dost starým stromem. I na takovou dálku celá skupinka poznala, co se tam nachází a okolo čeho prochází. Byla to jedna z daedrických svatyní, pro ně však nijak nezajímavá, neboť oni vyznávali jinou daedru… jiného poloboha. Vzpomínky starého muže mu připomenuly, kdy byl Madanach ještě drobné děcko, co chtělo znát každý kout a každý vršek plání. I jednou se zeptal, co se na onom místě, procházejíc nyní kolem něj, nachází. Kroky skupinky však vedly zcela jinam, než po čem kdysi toužil.

„Jednou pochopíš, proč tohle dělám, synu.“ řekl Druadach během cesty k synu, „Až se staneš vůdcem a budeš mít děcka, budeš to dělat taky.“ z mladších úst nevyšla žádná slova.

Po několika hodinách pochodu a příjemného vání vánku do zad, se dostala čtveřice ke skaliskám a zpustlé pěšině, vedoucí přímo k prastaré věži s mostkem v dáli, jenž se nakláněla nad hlavní markarthskou stezkou. Vůdce rychle připomenul všem druhům, aby byli obezřetní a nechali pouze jeho mluvit. Cedan s Grendem sáhli po svých zbraních a připravili se na střelbu, pokud by bylo zapotřebí. Madanach se otočil na starého muže a byť se na něj jen podíval, stařešina pochopila, na co právě myslí.

„Pojď, synu. Musíš si vybrat ženu.“ pomalým krokem mířila čtveřice k věži.

Na mostku u věže hlídkovalo několik domorodých lidí, jejž hned po jejich spatření vyvolali rozruch. Když se čtveřice blížila, zaslechla hlasitý ženský pokřik a varování o narušiteli. Z otevřených mříží věže vyběhlo několik lehce oděných mužů a žen s připravenými zbraněmi. Další jednotlivci se přiřítili z tábora pod mohutnou stavbou a rozmisťovali se podél skal. Ženy vytáhly luky a připravily šípy do tětivy, Druadach a jeho skupina se zastavila. Jakmile zavládlo ticho a nikdo z nich se na moment nepohnul, ozval se jeden obránce…

„Neměli jste sem lézt!“
Starcovy ruce se mírně pokládaly k zemi, „Nejsme tady, abychom vás obsadili!“, sotva dořekl chabou obhajobu, celý mostek, na němž byli lučištníci, se zasmál, „Chceme mluvit s kmenovým vůdcem!“
„A důvod?“ znova se optal obránce.
Stařešina se nadechla, „Kvůli míru!“, rukama ukázal poté na společníky, aby pustili zbraně k tělům a zandali šípy do toulců, na důkaz mírového jednání.
„Hmpf…“ pofrkl si obránce, „Hlídejte je! Pokud udělají krok vpřed, zabte je!“ rozkázal a sám se vydal skrze věž až k mostku, vedoucí kamsi do skály.

Dlouhé minuty setrvaly v tichosti, Madanach se občas otočil na hrdého starce, jenž si byl vědom, co činí. On sám v tichosti tvrdil, že jen ztrácí čas. Neměl strach ze smrti nebo z nového místa plné potencionálních nepřátel, spíše se obával, že tuto chvíli mohl trávit zcela jinak. Cedan s Grendem se jen tiše rozhlíželi po okolí a plánovali si případný útok, pokud by se něco zvrtlo.

Ve dveřích na mostku se objevil mimo obránce další dvě postavy, kráčející za ním. Jakmile překonaly věž a dostaly se pod tábor a nastoupené mířící soukmenovce, Druadachova skupinka konečně spatřila jejich vůdce.

„Vida, vida, vida… Sám velký Druadach, a jeho banda primitivních bastardů.“ uvítal je spoře oděný muž.
„Zasluhovali bychom si lepší uvítání, Njatardi!“ odvětil mu, „Nejsem tady se svými lidmi, abych tě zabil nebo obsadil tvůj tábor.“
„Áh, tak to se mi ulevilo. A já se bál, že bych vás neporazil.“ stroze se jim vysmál, očima si všechny návštěvníky prohlédl, „No, když už jste šli takovou dálku, co vás za mnou táhne? Po čem páchnete, co?“
„Přišel jsem se svým synem uzavřít spojenectví.“ odpověděl Druadach, „Chci, aby si můj syn vzal tvou dceru. Aby naše klany patřily k sobě!“
Pronesená slova vyvolala u přítomných mírná rozčílení, sám Njatardi se jen ušklíbl a pár výdechy zasmál, „Takže, ty chceš mou dceru… pro svého parchanta.“ udělal několik kroků do stran, „A nechceš nás ani napadnout nebo zlikvidovat tábor.“ ostře se na něj podíval, „Ale když ti dám svou dceru, tak můj tábor jistě brzy obsadíš! A řekneš „v zájmu rodiny“! Naser si!“
„Ne! Ne, takhle to neplánuji!“ Druadachova tvář zesmutněla, čehož si všiml i jeho syn, který tohle nikdy u něj neviděl, „Můj syn by zde zůstal. Pod tvými rameny. Řídil by se tvými pokyny.“
Njatardi nechápavě naklonil hlavu, „Proč tohle děláš, stařeno? Dáváš mi jediného syna,“ pohlédl na lehce rozčíleného Madanacha, „který nemá ještě všech pět pohromadě. K čemu mi bude, huh?“
„Madanach je silný lovec a vytrvalý běžec! A navíc, přišel jeho čas!“ o krok blíže učinil vůdce, „Chci mu zajistit lepší postavení, než by měl u mne!“



Nad posledními slovy se Njatardi zasmál, až se k němu přidali i ostatní. Po hanlivé reakci si rukou přivolal kohosi ze zadní části. Při této příležitosti si Madanach všimnul jeho hrudi, místo srdce měl špatně zašitou ránu, v mezerách bylo vidět cosi bušícího, ale srdce to rozhodně nebylo. Než se stačil optat svých soukmenovců, Njatardi vedl podél boku vyšší děvu s rozcuchaným vlasem, na tváři ji pod oky zářily hnědé pruhy.

„Tohle je má dcera Asagi.“ postavil se za ní a chytl jí za ramena, „Ráda stahuje kůže a maluje…“
Druadach otočil hlavou na syna, jenž se nehezky zatvářil, „Myslím, že je pro něj dostačující.“

Ale Njatardi nepřestal s popisováním, ruku jí ponořil do vlasů, na ukázku její bohaté hřívy. Otáčel ji na všechny strany, aby si jí prohlédli, hladil po kůži, plácnul po zadku… děvče se na místo toho jen usmívala a tajně si užívala dotyky.

„Vyzná se v bylinkách a umí jako jediná zpívat „Píseň noci“. Což by se vám jistě hodilo.“ na moment přestal mluvit, chtěl vidět jejich reakci, ale když se ani jeden neozval, pokračoval, „Mám skvělou dceru, ale nedám ti jí zadarmo. Na oplátku, tvůj bastard tu zůstane, ale také nám dáš polovinu vašich zásob a možnost k vám jít a vzít si cokoli, co budem chtít, včetně vašich žen!“
Mladá hlava už ale nevydržela zůstat v tichosti, „To je směšné! Já si mám brát tuhle…“
„SKLAPNI, SYNU!“ křikl Druadach a ohlédl se nabízejícím muži, jen těžce vydechnul, „Nabídka je velká a těžká, ale souhlasím s ní.“

Doposud mlčící Cedan s Grendem jen nevěřícně hleděli na nevýhodný uzavřený obchod, ale nijak nezasahovali. Njatardi s prosbou poslal zpět za sebe svou dceru a přivolal si oba muže, aby předstoupili blíže. Mezitím, kdy syn s otcem kráčeli blíže k věži, Asagi vběhla do věže, chvíli se nevracela, po pár minutách už ve dveřích držela misku a železnou dýku. Jen, co dorazila ke svému vůdci, oba návštěvníci se zastavili.

„Dokaž mi, že tvá slova nejsou zrádná, Druadachu! Učiň „krevní pouto“ mezi tvým zmetkem a mou děvou!“ poručil Njatardi, od dívky získal misku s dýkou a natáhla nad nádobu paži.

To samé se očekávalo od Madanacha, který se vzpíral tak špatné myšlence, ale nemohl si pomoct. V otci viděl, jak na něj naléhal, aby učinil to, co zkrátka musel. Pár tichých vteřin, kdy nikdo z okolí neměl tušení, zda to myslí opravdu vážně či nikoli, se Njatardi připravoval zrušit svou nabídku, ale na poslední chvíli Madanach natáhl paži nad misku. Jeho otec poté proťal maso jak u něj, tak i u ženy a nechal několik kapek krve nakapat do nádobky. Oba zranění se nijak při poutu neozvali. Jakmile se miska do čtvrtiny naplnila, poručil jim připažit a nádobu odnesl k druhému vůdci, jenž se usmíval.

Do rukou se mu dostala krvavá miska, „Až vyjdou oba měsíce, oba se sem dostavte. Učiníme slavnost, která spojí naše děcka.“ ohlédl se na přítomné návštěvníky, nohy začaly ustupovat, „Teď vypadněte!“, Druadach a jeho družina velmi pomalým krokem ustupovali, dokud se nevytratili z místa.

Když byli v půli své cesty, Madanachova hlava nevydržela tíhu a musela pustit otázku. Stále nemohl uvěřit, že se jeho otec dopustil něčeho, čeho by nebyl nikdy schopen…

„PROČ ZROVNA ONI? OD KDY JSEŠ SLABEJ VŮDCE?!“ křikl na něj, až se čtveřice zastavila, starší muž k němu předstoupil a pevně mu do rukou chytil rty, jeho tvář byla zuřivější, než si představoval.
„Hlupáku! Ty sis myslel, že tě dám tomu chcípákovi jen tak?“ stiskl ještě pevněji, dokud se na mladíkovi na tváři pomalu neobjevovala krvavá skvrna, „Až se dostaneš do jejich kmene, pak se prvně postaráš o něj a zajistíš nám bezpečný přístup!“ poté mu pustil ústa, hoch hluboce vydechoval, „Aspoň pro jednou bys mohl uvažovat jako skutečnej dospělej! Jestli chceš být jednou vůdcem, musíš se naučit lhát a podvádět!“ jakmile domluvil, otočil se a pokračoval v chůzi, jejich ochránci se přidali.
„A kdo to vůbec je ten Njatardi?“ zeptal se, „V břiše měl vyřízlou díru!“
„Je mocnější a ještě nebezpečnější, než obyčejný muž v kmeni.“ vysvětlil mu cestou Druadach, „Má v sobě šipkové srdce. Podstoupil temný rituál, který tě také bude jednou čekat…“
„Neříkej mi, že to chceš ze mne…“
„Ne dnes, ne nyní!“ zadržel ho v řeči, „Teď se soustřeď na tu děvku, aby ses s ní spojil. Až nad našimi hlavami proletí dvakrát Slunce, odebereme se ke Slepákům a ty pak začneš nový život!“, Madanach se chtěl znova zeptat, ale okřikl ho, aby už přestal. Jejich cesta byla ještě daleká.

Poté, co dorazili do tábora a každý z nich se odebral jiným směrem, aby plnil své povinnosti, Madanach se okamžitě vydal na lov k severním hranicím jejich území. Nikomu nedával najevo svůj nesouhlas nebo opovržení nad podivným plánem, prostě se tvářil jako by se nic nedělo. Rudé červánky ho doprovázely, když už měl na svých zbraních několik úlovků. Kdesi v kopcích na kamení posedával a vyhlížel na bující přírodu. Měl se již vrátit domů, ale s tak těžkými myšlenkami nemohl udělat ani krok. Strašlivé představy se mu vybavily, nechtěly zmizet. Až po chvíli přemýšlení ho napadlo, jak by se jich mohl zbavit. Sebral své úlovky a vydal se k řece, kterou překonal a dále pokračoval na sever.

Několik mil od něj se pod kopci zjevila palisáda a kouř z tamního tábora… Už dávno pochopil, že se nachází na území svých sousedů, svých nepřátel. Ale neměl strach, poklidně u bývalých dwemerských ruin odhodil úlovky a kousek od jalovce rozdělal oheň z ukrytého troudu pod kamením. Jakmile začal křesat, nebe se temně zbarvilo a začaly se objevovat polární záře. Chlad od řeky ho ovíjel, lehká husí kůže mu nabíhala po těle. Jistě by obyčejný cestovatel na tomto místě nerozdělával tábor, umístění odvážně blízko domorodců a bez nějakého bezpečného úkrytu. Ale Madanach moc dobře věděl, co činí a proč takto jedná. Také věděl, že nedaleký tábor domorodců neuvidí jeho kouř. Měl to již několikrát odzkoušené a vždy si přivolal pouze jedince, jenž procházel na protějším břehu. I nyní tomu tak bylo…

Několik minut hořely plameny a mladík se uvelebil pod jalovcem. Pomalu se mu zavíraly oči, když kus od sebe zaslechl šplouchnutí vody a šelest v trávě. Postavil se, do rukou chytl zbraň a ústy vytvořil zvuk jistého ptáka… za vteřinu se ozval stejný zvuk, jenž se blížil. Svůj nástroj zandal zpět za opasek a počkal na přicházejícího. Z křovisek vyšla vysoká neupravená žena s velkým pramenem vlasů ve středu hlavy. Bujné tělo se schovávalo pod kousky zvířecích kožešin. V jejím zraku se dalo odhadnout, že je zhruba o deset let starší, než byl Madanach.



„Starší s tebou, Madanachu!“ pozdravila ho.
„I s tebou, Kaie!“ přistoupil blíže a ruka pohladila její tvář.
„Nečekala jsem, že se tu objevíš. Ještě před několika úsvity jsi říkal, jak tě tvůj kmen hlídá. Jak nebudeš moct lovit sám.“
„Seru na můj kmen a jejich zákazy!“ zakroutil hlavou, „Ti parchanti, a hlavně můj otec, mě jen využívají! Zrovna dneska jsme byli u Slepáků, kde mi dohodil tamní čubku!“ oči se mu lehce rudě barvily, „A to jen kvůli tomu, abych pak zabil vůdce jen, co s ní učiním obřad!“
Kaie na vteřinu zadržela dech, „Takže ti vyřízli trochu krve a smísili to s ní?“ hoch jen kývnul hlavou, „To znamená, že jste byli spoutáni. Nemůžeš si nabrnknout jinou děvu, než jen a pouze jí, páč když…“
„Když si nabrnknu jinou, tak je urazím a nás zostudím.“ dokončil její řeč, „Vím, co to znamená, Kaie. Ale já to nechtěl! Vůbec!“
„To nevadí, Madanachu. To je v pořádku.“ utěšovala ho.
„Snažil jsem se vysvětlit svému velkému beranu, že mám jinou… a mnohem schopnější!“ zadržel dech a chytl její ruce, „Známe se tak dlouho, že bych ti svěřil život, Kaie.“
„Já vím, Madanachu, synu noci…“ její ruce mu padly na ramena, „Já vím, že máš pro mne slabost. Ale máme stejné potíže. Tobě byla dnes vybrána žena. A já jsem byla včera vybrána muži…“
„Kterému?“
S těžkým výdechem se otevřela, „Z Konecbab… Jo’sea mi byl předurčen. Nevypadá špatně a rozhodně bych tímto posílila oba kmeny.“
„Copak se musí na tomhle zkurveném světě řídit podle divných tradic?“ tiše vyjekl Madanach, „Copak se nemůžeme jednou rozhodnout podle sebe?“
„Můžeme se rozhodnout, ale pak se projeví následky…“ naklonila mu hlavu tak, aby se jí díval přímo do očí, „Naše vranice předpověděla, že se za dva dny objeví dvojice měsíců.“
„Silma řekla to samé.“ kývnul hlavou.
„Takže, jestli chceš něco změnit, můj Madanachu,“ hlava se přiblížila na několik coulů od rtů, „musíš jednat velmi rychle! Máš dva dny na to, abys mě získal!“ poté ho políbila, jeho ruce se přemístily na zadek a pevně se chytly.
„A máš nějaký nápad, jak bych si tě mohl získat, když už jsi spoutaná?“

Nad otázkou se usmála, šepotem mu prozradila plán, který byl nejen odvážný, ale nebezpečný. Protože se budou chystat přípravy na slavnost spojení kmenů, většina tábora bude shánět přísady pro nápoje, jídlo a kožešiny, aby se hostům velebilo dobře. Ten zbytek budou tvořit pouze hlídky, případně někteří členové rodiny. Kaie ho požádala, aby následujícího dne přepadl jejich tábor a ji unesl. Madanach způsobí chaos a vytvoří více potíží pro svůj kmen, ale z Brucinova skoku budou bez starostí.

„A když se ti to podaří, ukážeš svou moc a sílu. Kmeny by se tě mohly aspoň na chvíli bát a celkově tvůj kmen uznávat.“
„A nevadí ti, že ti zabiju některé sourozence, Kaie?“ nad otázkou se usmála, svým tělem ho donutila zalehnout, až oba žuchli do vysoké trávy, žena ho začala velice pomalu líbat.
„Když si mě takto získáš, bude mi to jedno… Můj vyvolený!“

Madanach a Kaie nepřestávali se svými hrátky dlouho do noci, byť nad nimi vyšel už jeden z měsíců a v okolí se ozývali vlci. Však nyní „dospělý“ získal plán a dobrý důvod, proč by se měl vzepřít svému kmeni. Času bylo sice málo a odvahy ještě méně, ale pro mnoholetou lásku, se kterou mohl učinit rituál, by se klidně nechal roztrhat… i svými vlastními rodiči.