---

→ Tah 1292


Adrian_S
„Ano. Vzájemná výpomoc by byla skvělá.“ souhlasila v doprovodu přikývnutí Ritabeth, „Víš... Ať jsem jaká jsem... Jsem si dobře vědoma toho, že bez prostého lidu se nikdy nikam daleko nedostanu. A pokud, ano? Pak nikdy nebude trvat dlouho.“ odmlčela se, „Krom toho jsem členkou rady Čarodějů... takže sobeckými činy bych své reputaci hodně uškodila.“ přiznala a napila se vína.

Ještě krátce jste si povídali. Dokud na vás nezačala dopadat dřímota a láhev vína se zcela nevyprázdnila, zejména přičiněním čarodějky, která si dolévala mnohem častěji než ty. Brzy jste se tedy rozešli každý svou cestou. Následné dny na moři se odehrávaly poklidně a v podobném duchu, trénoval si opakovaně své bojové dovednosti s vybranými členy posádky a večery trávil v kajutě s Ritabeth, která ti opakovaně pomáhala oživit tvé vzpomínky na Mohylu duší a udělat v nich pořádek. S každou nocí si byl blíže a blíže celistvějším odpovědím, ale stále ti něco zásadního unikalo. Také ti přišlo, že se zkracuje doba po kterou se Ritabeth snaží oživovat tvé vzpomínky. Zjevně to pro ní začalo být postupně složitější a složitější.

Po několika dlouhých dnech Ataf oznámil, že se postupně blížíte k cíli a nyní vám začnou být kladeny překážky. Obavy z křtu se staly zcela zbytečnými, protože Ataf ani nikdo z námořníků se nakonec k ničemu takovému neodhodlal. Zjevně kvůli pohružce od Ritabeth. Část posádky to však nenesla dobře, protože to považovala za porušení tradice, která přinese smůlu celé lodi.

Zvrat přišel až poslední noci. Ritabeth se pokusila opět usměrnit tvé myšlenky a navázat tam kde jste skončili poslední noc. Přestože šlo vše zpočátku standardním způsobem, brzy se něco zvrtlo. Když ses ve vzpomínce blížil k oné klíčové informaci. Cosi tě přimělo se bránit. Oslabená Ritabeth nedokázala zareagovat a tak se vaše vzpomínky promíchali a nakrátko ses neřízeně prolétl jejími útržky z její minulosti. Též něco si situace na moři nevyvíjela nejlépe, ale Ataf se zkušenou posádkou dokázal zavčasu reagovat a provedl vás všemi nástrahami relativně bezpečně. Když se situace opět uklidnila, odebral ses do své kajuty a usnul.

„Země! Země na obzoru!“ zařval kdosi z námořníků z plných plic a rozřinčel se zvon na palubě tak hlasitě, že musel vzbudit úplně každého široko daleko. Ve tvé kajutě bylo ještě šero, ale na palubě začne být co nevidět rušno. Teď za lepšího světla sis všiml, že ve stěně tvé kajuty je vedle dveří poškozeno několik prken, vlivem večerních událostí.


Tondulin
Ticho pokračovalo. Lizzie si vyměnila pohledy s Annou. Přestože byly vesměs nic neříkající mohl ses domyslet, že obě čarodějky s Beliem soucítí. Belius si hlasitě povzdechl, převzal od Anny dopis a nahlédl do něj.
„Jo... Jo... Máte pravdu.“ povzdechl si znovu hlasitě, „Má pravdu. Všechno by se tím jen zkomplikovalo.“ kývl hlavou a snažil se působit smířeně, ale nedařilo se mu to. „Přesto... Mě to dost zabolelo u srdce.“ dodal. Mlčky vstal a Anna se zarmouceně podívala na tebe, její pohled byl však krátký, pak totiž svůj zrak sklopila k zemi a vyčkávala co se bude dít. Dál. Belius se prošel po místnosti.

„No... U srdce mě zabolelo, ale člověk musí být schopen přijímat tyto bolestivé rány... Sám jsem jich dost uštědřil.“ konstatoval zarmouceně, „Ale... Víte co to znamená? Nemáme dvorní čarodějku.“ pohlédl směrem k Anně, „Budeš muset ve funkci setrvat ještě o trochu déle. Ideálně... ideálně kdybys to vzala natrvalo. To bych si moc přál.“
Anna viditelně zaváhala. Lizzie na ní pohlédla s dychtivým výrazem ve tváři.
„Nejsem si jistá jestli mohu být ve funkci dvorní čarodějky natrvalo. Vzhledem ke všem těm svým závazkům ve Vysokoskalí.“ odpověděla opatrně, „Ale uvidíme.“ přikývla, „Zatím dokud nenalezneš nějakou náhradu budu ve funkci i nadále pokračovat a pomáhat ti s vedením hrabství.“
„Děkuju.“ poděkoval Belius.


SuperHunterCZ
„Jména mi moc neřeknou. Museli bychom se poradit někde jinde, ale adresu Salviové by nám mohl dát. Zbylé si můžeme prověřit sami... Určitě budeme mít od zvědů nějaké informace. Minimálně někdo z vyšších míst.“ zašeptala tak, aby to Civello pokud možno neslyšel.

„Ještě... Ještě... Vzpomněl jsem si na jedno jméno.“ vykoktal náhle Civello, „Tiberius Lockbrow... Velitel zdejší stráže. Je to... zná se s Císařem i Nirem. Z dávných let... Možná on... Možná on něco bude vědět, ale víc už fakt nevím... Tohle už může být... může to být takové střílení od boku. Fakt už víc nevím!“ zvolal a hlasitě zopakoval několikrát.

Náhle se ozvalo zabouchání na dveře. Bylo hlasité a drsné. Civello se chtěl okamžitě chopit příležitosti, ale Zenira vytasila své drápy a přitiskla mu je k hrdlu. Civello bolestivě polkl a zmkl. Zabouchání se ozvalo znovu.