---

→ Tah 1287


Adrian_S
Ritabeth se rozesmála. „Ranit mé srdce?“ dodala vzápětí s úsměvem na rtech, „To je velmi obtížné.“ konstatovala a pohodila hlavou. Sledovala přitom jak se vracíš od stolu. Přisedl sis vedle ní a chytl její ruce do svých, vzájemně jste si pohlédli do očí a kontakt udržovali. Čarodějka mlčela, poslouchala tvá slova a nechala se přitáhnout.
„Jsem si vědoma rizik, která tato plavba obnáší. Včetně své smrtelnosti.“ řekla a v jejím hlase nebyla znát ani špetka strachu, „Ale cítím, že bych vůči vám měla být férová.“ krátce se odmlčela, zatímco si jí hladil po tváři, „Mám své ambice, které nechci nijak upozadit a proto se celý svůj život vyhýbám dlouhodobým známostem. To jsem vám ostatně řekla již při našem prvním setkání. Nejsem si tedy jistá jestli oba očekáváme totéž.“ přimhouřila zrak, „Protože já bych ty nejlepší chvíle života chtěla zažít co nejdříve, třeba teď a tady. Vymanit se alespoň nakrátko z toho nudného stereotypu, který nás čeká každou noc, každý den na širém moři.“ poté si povzdechla, „Ale samozřejmě... Samozřejmě i obyčejné podívání bude příjemnou změnou. Krom toho nás oba čeká křest, teda myslím. Vás určitě. Já se z něj plánuju vyvléknout.“ začala si rukou pohrávat s vlasy, „Nedáte si víno?“


Tondulin
„Ano.“ reagovala okamžitě spontánně Lizzie. Adrianna se zdržela jakéhokoliv komentáře a orčice si jen hlasitě znuděně odfrkla. Jakékoliv další reakce ses nedočkal. Přešel si proto plynule na jiné téma.

„Ano. Jedu.“ přikývla Anna, „Raději na to osobně dohlédnu.“ dodala a poté se obrátila na Lizzie. Když ses zmínil o Mirabelle přišlo ti, jakoby se na moment Adrianna škodolibě pousmála. Byl to však chvilkový moment, který se ti mohl pouze zdát, protože poté se již tvářila zcela normálně. „Počkej... Počkej...“ zbrzdila tebe i Lizzie, které se rozzářila očka, když dohovořil. „Nejprve si tě prohlédnu, abych měla jistotu, že se tvůj vztah od včera nezhoršil.“ řekla vážným tónem v hlase a postavila se na nohy, „Nerada bych riskovala, že to s tebou opět sekne v nějaký nejméně vhodný okamžik.“ dodala a přesunula se ke své brašně. Popadla ji a přesunula k jednomu ze stolu, porovnala židli a mírně odsunula věci stranou, aby vytvořila na stole plac. Z brašny vytáhla dva nástroje, jeden si okamžitě identifikoval. Jednalo se o nástroj k odběru krve.

„Ale bylo by vhodné kdyby tě ještě dnes pro jistotu na cestách doprovázel někdo s léčitelskými znalostmi... kdyby se ti přitížilo.“ pokračovala Anna a rukou ti pokynula ať přijdeš blíž. „Svlékni si vršek. Poslechnu si tě a také ti odeberu trochu krve... abych měla jistotu.“ vysvětlila. Lizzie sebou cukla a šibalsky se usmála.
„Asi bych se měla dívat?“ tázala se a vykročila vpřed.
„Ano. To bys samozřejmě měla.“ souhlasila Anna, „A vy.“ vyklonila se a pohlédla na orčici, „Počkejte za dveřmi. Lékařské vyšetření jsou důvěrné.“ vyzvala ji k odchodu.
Orčice se postavila, rozhlédla se po místnosti a zastavila svůj zrak na tobě. Jasně ti výrazem ve tváři dala najevo, že chce bys žádost dvorní čarodějky posvětil.

„Kde je vůbec Belius?“ zajímala se Lizzie, když došla k Anně a postavila se vedle ní.
„Vyspává. Včera popíjel.“ vysvětlila jí stručně Anna.
„Ah... Takže všechno při starém.“ usmála se Lizzie od ucha k uchu a sledovala jak Anna dezinfikuje nástroj pro odběr krve.
„Neboj. Aedan a Belius jsou nerozlučná dvojka. Kdykoliv jeden z nich vstoupí do mé komnaty, druhý se to jako zázrakem dozví a vzápětí se tu též objeví.“ pokračovala Anna a ještě jednou zopakovala dezinfekci nástroje. Elixír svým zápachem nepříjemně provoněl místnost.
„Super.“ nepřestávala se usmívat Lizzie.


SuperHunterCZ
Civello vytřeštil oči. Zalapal po dechu a zmateně rejdil všemi směry. Potom zasípal a znovu vytřeštil oči.
„Já… Já… Já… Toho moc nevím.“ koktal následně, „Fakt toho o Nirovi víc nevím.“ kroutil hlavou opatrně, aby nepřišel k úhoně. „Nir měl své věrné, Salviovou, Vanelluse a… a pak další se kterými sloužil už v minulosti. Já fakt víc o jeho současné poloze nevím!“ poté se odmlčel.

„Přísahám… přísahám, že když mě necháte žít… tak jim nic neřeknu. Budu… Budu dělat, že k tomuhle setkání nikdy nedošlo! Přísahám!“ začal se chytat posledního stébla, když mu bylo jasné, že mu již mnoho šancí nezbývá.
„Nebo...“ zvolal znovu, když si s tebou Zenira vyměnila pohled. „Nebo zkuste tu Salviovou, dám… dám vám její adresu. Ona je jeho pravá ruka, zastupuje ho… Třeba vám něco řekne… Něco víc!“ znovu opatrně otočil hlavu, „Nechte mě žít. Nic neřeknu, přísahám!“