---

→ Tah 787


Sarako
„V tom případě vám nemám bohužel co nabídnout.“ přiznala LaRouchová, „Chtěla jsem vám navrhnout použití nějakého lektvaru, který dočasně pozměňuje podobu… kouzla iluzí jsou k ničemu, většina schopnějších mágů je stejně relativně rychle prokoukne. Jejich účinnost je dobrá jen, když se vyhýbáte kontaktu s mágy.“ odmlčela se uhnula pohledem, „Kuchtit lektvary neumím… leda ty nejzákladnější a pak nějaká projímadla nebo lektvary způsobující otok, vyrážku a podobné neduhy. To se hodilo… když jsem se chtěla ulít ze studií.“ přiznala s úsměvem, zatímco hovořila potichu. Pomalu jste se přiblížili až k domu, který zakoupila rodina Arteriů. Z domu zrovna odcházela dvojice žen, jednou byla Rolstonová, druhou byla žena v dlouhých rudých šatech (graf. vzhled – zde), tvář neznámé ženy jsi spatřil jen nakrátko. Krom rudých šatů měla na rukou spoustu šperků, zlaté nárameníky a pravou ruku jí zdobila hned dvojice prstenů, levou ruku pak jeden.


Tondulin
„A nevypadá to, že by se ráčil někdo z té jejich podivné dvojice objevit a přinést šaty.“ pokračovala přísně, když se jí nedostávalo odpovědi.
„To mě mrzí…“ řekla se sklopenou hlavou Adrianna přičemž nakrátko koukla na nechápající baronku se kterou si opět vyměnila pohled. „Zku-“ nadechla se ke slovu Adrianna, ale byla přerušena.
„Adrianna je v tomhle úplně nevinně Enri.“ promluvila Veronique, „To celé byl můj nápad. Bylo mi jasné, že můj muž zapomene obstarat nějakého návrháře, který by nevěstě spíchl šaty na míru tak, aby se v nich odrazila bretonská tradice. Bohužel…“ povzdechla si, „Jsem zareagovala příliš pozdě a většina těch schopných, spolehlivých byla zaneprázdněna a nechtělo se jim cestovat dlouhou cestu až sem do Cyrodiilu. Proto jsem byla velmi ráda, že se mi povedlo sehnat…“ koukla na Adriannu a hledala u ní pomoc se jménem.
„Alfonse von Champagneho.“ poradila jí Adrianna.
„Alfonse von Champagneho… samozřejmě.“ zopakovala baronka, „Má trošku neobvyklé jméno, umělecké.“
„Ano. Umělecké.“ přikývla Adrianna.
Rolstonová si opět prohlédla s přimhouřenýma očima, nadechovala se ke slovu.
„Bohužel někteří návrháři jsou trošku výstřednější.“ promluvila de Peyranová, „Pan von Champagne je výstřednější o trošku víc už jen svým jménem. Je to tak trošku má chyba… já jsem byla jednou z těch co ho taktéž doporučila.“ povzdechla si, „Asi neunesl tu náročnost, šibeniční termín a někde si přihnul… a zapomněl se kdovíkde.“ pokrčila rameny, „To se bohužel stává.“
„Chrmpf… Co teď mám teda dělat?“ povzdechla si Rolstonová, „Nevěsta dostala naději, že bude mít krásné šaty na míru, kterými by se mohla oslnit Belia.“ vrhla směrem k němu pohledem, ale Belius dělal, že v sídle vůbec není. „Místo toho si teď bude muset vzít šaty, které nejsou zrovna dvakrát honosné jako jí je nasliboval ten pitomec a upadá do depresí, že se ženichovi líbit nebude.“ pokračovala rázně Rolstonová, „To vůči ní nebylo vůbec pěkné.“ pronesla směrem ke všem přítomným a káravým tónem sjela všechny přítomné, možná vynechala pouze tebe, ale tím si nemůžeš být úplně jistý.
„Mohla jsi jí poradit jak Belia oslnit… moc dobře víš, že šaty v jeho případě příliš velkou roli nehrají.“ pronesla vedle Rolstonové stojící de Peyranová a přimhouřila přitom zrak. Rolstonová se při těchto slovech s hlasitým nadechnutím nafoukla.
„Bylo to špatné rozhodnutí. Omlouváme se.“ řekla upřímně baronka, aby předešla nějaké nepříjemné situaci, přičemž se káravě podívala na de Peyranovou, která jen uhnula pohledem.
„Hodně špatné rozhodnutí.“ přitakala Rolstonová, která se nakonec nenechala vyprovokovat nepříjemnou poznámku, „Tohle…“ vytáhla z jedné z kapes srolovaný dopis, „Tohle posílá Beliovi. Pár slov před svatbou…“ řekla a předala dopis Adrianně, aby nemusela jít až za Beliem, který i nadále předstíral, že v místnosti není.
„Nebo se na to pan von Champagne vykašlal kvůli mně… byla to pomsta za to, že jsem se rozešla s Tilbautem…“ nadhodila jinou možnou variantu Adrianna, „Mužská ješitnost dokáže udělat div.“ připustila baronessa.
„Nebudeme už víc spekulovat, protože zmizel tak zmizel. Hrabství nezchudlo, protože jsem mu nic nevyplatila. Takže to nebude nutné asi ani nijak vykazovat. Já o tom pomlčím před baronem a celé to teď nějak uzavřeme.“ shrnula celou problematiku Rolstonová, „Fyzicky nevěstě ublíženo nebylo, psychicky už ano, ale vzhledem k tomu do čeho byla uvrtána a co jí nejspíš čeká je třeba, aby si zvykala.“ pokračovala a vrhla nepříjemný pohled na de Peyranovou, „A měli bychom se přesunout.“ navrhla, „Obě.“ zdůraznila směrem k čarodějce. „Mimochodem…“ otočila se směrem k „Admirál Lanius sháněl barona kvůli něčemu urgentnímu, ale baron se zdržel v Imperial City kvůli nějakému mimořádnému zasedání. Podrobnosti nevím, ale měl by stihnout zavčas dorazit.“ oznámila nakonec Rolstonová a baronka jen s kývnutím poděkovala, následně zmizela i s de Peyranovou za dveřmi, které za nimi bouchly.

„Procyon chce mluvit s Klargem.“ usmála se Veronique, „Vůbec by mě nenapadlo, že zrovna on se zúčastní svatby.“ přiznala překvapeně.
„Huf…“ vydechla nahlas Adrianna a otřela si čelo, přitom se otočila na Veronique, která přešla z překvapeného pohledu na vyčítavý a ihned ji sjela. „Omlouvám se… Ale bylo to kvůli Beliovi.“ vysvětlila stroze, „Nechtěla jsem zneužít tvé jméno a lhát, ale zároveň jsem chtěla Beliovi splnit jeho přání.“
„V pořádku Adrianno. Nezlobím se… ale příště bys mě měla na podobné kousky připravit. Obě moc dobře víme, jak je Enri urputná a chce Klargovi dokázat, že je hodna stát se členkou našeho rodu.“ pokárala ji Veronique, „Na druhou stranu lituji jak tu mladou dívku tak toho odvážlivce kdo si dovolil lhát Enri do očí a sehrát takové divadlo, protože ona si takovou potupu nenechá líbit.“ odvrátila zrak a podívala se na Belia. „Ale s otcem si starosti nedělej…“ podívala se opět na Adriannu, „I kdyby mu to Enri řekla… nemusím si, že to bude řešit nebo tě nějak kárat. Pokud ano, přimluvím se.“ usmála se, „A teď upalujte dořešit to co jste potřebovali dořešit.“ vybídla vás.
Adrianna se spokojeně usmála a koukla na tebe, „Počkej…“ řekla ještě a vrátila se zpět ke stolu kde Beliovi předala dopis, který mu napsala Anita. „Pěkně voní.“ přiznala, když se vrátila k tobě. „Půjdeme?“