---

→ Tah 223.


Adrian_S
„Jistě.“ usmála se Khajiitka a pustila tě dovnitř. Její sestra rovněž zaplula hlouběji do komnaty, která byla o trochu menší než pokoj, který jsi sdílel s Erisem a Gaturnem. Jejich pokoj byl vybaven skromně, krom obvyklého vybavení se zde nacházelo několik ručně kreslených obrazů, které byly vyvěšené na různých místech po pokoji. Také ti neušlo srolované malířské plátno opřené o šatní skříň jedné z khajiitek a také malířské potřeby, které byly položené na stole.

„Já asi magii proměny.“ řekla S'fara a přiložila si ruku na hruď, „A má sestra?“ otočila se směrem k ní. S'jirra zrovna poklízela ony malířské potřeby do šatní skříně.
„Magii destrukcí.“ řekla s hlavou zastrčenou ve skříni.
„Ráda vyhazuje věci do vzduchu...“ přiznala S'fara a lehce se pousmála, „Samozřejmě neúmyslně.“ dodala urychleně. Druhá Khajiitka konečně odstoupila od skříně a postavila se vedle své sestry. Jednohlasně odsouhlasili účast na dnešní schůzce v pět hodin.
„Jakého... Kantora máte na mysli?“ zeptala se S'jirra, „Nebude tam doufám profesorka Silverwoodová, že ne? Pokud ano tak vám se celé soutěže účastnit nebudu.“ pokračovala, „Nepadla jsem si s ní zrovna do oka...“ dovysvětlila, „A já asi jí také ne.“


Sarako
Thera se pousmála, sklopila hlavu a chvilku mlčela. „Předtím než jsem se stala plně oddanou služebnicí naší paní jsem byla v učení.“ krátce se odmlčela, „V učení jedné mocné Dunmerské mistryně, která pařila k cechu mágů. Byla to vskutku dobrá učitelka, mnoho kouzel si pamatuji do teď a to se až tak často k magii neuchyluji. Raději dávám přednost svým ostrým sečným a bodným zbraním.“ následovala krátká pauza, „Jak se jen jmenovala.“ zamyslela se na krátko, „Rena Palagánová.“ řekla nakonec, „Svým vzhledem se nijak nelišila od svých kolegyň Dunmerek, měla dlouhé černé vlasy, výrazné rudé oči jak je u nás dunmerů zvykem a nosívala obvyklé oblečení hodné jejímu postavení. Přesto však měla jednu zvláštnost.“ pousmála se.

„Jenže všechno mé své klady a zápory. Renu chtělo i několik jiných učňů za svoji mistryni, usilovali o to, ale neuspěli, protože si vybrala mě. Většina se s tím smířila, ale jeden ne. Jeden se s tím nedokázal smířit. Neustále mi dělal naschvál, snažil se mě znemožnit před ostatními učni a dokázat, že jsem úplně k ničemu. Příliš se mu to nedařilo, protože všem bylo tak nějak jasné proč to dělá.“ odmlčela se, „Cech mágů byl malá budova, znali jsme se a ututlat nějaké tajemství bylo nemožné. Leda by sis ho vzal sebou do hrobu. Sevan, tak se ten Dunmer jmenoval, Renu miloval. Byla to jednostranná láska, Rena byla vdaná, měla silnou pozici a ačkoliv to v jejím manželství vřelo, neměla sebemenší důvod něco takového ztratit kvůli mladému nevybouřenému, nadutému a neskutečně paličatému Dunmerovi jakým Sevan byl. Rena veškeré jeho náznaky ignorovala, ale Sevan se s tím nehodlal smířit... Mnohokrát jsem si prostě říkala, proč ho nevyhodí? Vždyť je akorát na obtíž, jenže později jsem zjistila proč.“ opět udělala pauzu mezi svým vyprávěním, prošla po místnosti, „Jednoho dne jsem dostala vzkaz od jedné ze svých kamarádek, že se mám s Renou setkat na obvyklém místě. Měla jsem za to, že je to kvůli tomu, že jsme měli spolu odcestovat do Ledohradu za jejím mužem, údajně tam řešil nějaký problém a Rena mu chtěla pomoci. Jenže když jsem přišla na místo setkání nikdo tam nebyl, alespoň jsem si to myslela. Ten šílenec Sevan se mě pokusil zabít. Chtěl mě napadnout zezadu, využít kouzlo neviditelnosti a podříznout mě, ale nevydařilo se mu to. Snažila jsem se mu vzdorovat, ale nedařilo se mi to, byla jsem příliš slabá. Povalil mě na zem a chtěl mě probodnout, alespoň myslím, že to byl jeho úmysl... Snad nechtěl ještě něco dalšího.“ zarazila se a její tvář nakrátko zesmutněla, „V té rychlosti jsem akorát nahmatala kámen... Uchopila ho a pak už si to asi dovedeš domyslet.“ chvilku mlčela, „Zabila jsem ho. Poprvé ve svém životě jsem někoho zabila. Hlavu měl rozmlácenou napadrť a já byla celá od krve.“ povzdechla si, „Vyhnali mě... Několik let jsem strávila na ulici. Sevanovi rodiče se postarali o to, aby má tvář visela téměř na každém rohu... Stráže by mě bývaly zatkly, nebo rovnou zabily. Spíše to druhé. Sevanovy rodiče neměly nouzi o peníze. Dokonce i můj bratr se ke mně otočil zády, když jsem ho přišla požádat o pomoc... Časem jsem si nalezla cestu k Morag Tong... A pak už jsem jenom zabíjela a plnila rozkazy.“ mávla rukou, „Jestli jsem ti někdy tvrdila, že tohle je a byl život, který jsem chtěla tak jsem lhala.“