Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky VI - Putování M'aiqa Lháře

Přidal Adrian_S dne 31.07.2015 13:36
#14

Část 9. - Pláně

Poslední část Skyrimu, kterou vám ještě M’aiq nestačil popsat a povyprávět o svých zážitcích, jsou nebezpečné, ale za to úchvatné Pláně, nacházejíc se v jihozápadní části provincie. Jsou natolik rozsáhlé, že trvá několik dní, než je celé projdete. Hranice se táhnou kousek od Dračího mostu, k Rorikovu Dvorci a až na jih k pevnosti Sungard.

M’aiq však začal svou trasu ze severní strany Plání, kde kousek od ruin Volskygge spatřil zasněžené pohoří. Od tohoto pohoří se vydal západním směrem, po vyšlapané cestě v travině dorazil do již třetí orkské osady, tentokrát nesouc název Mor Khazgur. Ale ani zde M’aiqa nepřivítali v dobrém a nepustili ho za palisádu, aby přespal v bezpečí. Zvláštní, jak všichni orci neradi cizince.

Protože se začalo stmívat a M’aiq neměl kde přespat, musel tedy jít dál krajinou a doufal, že najde nějaké přístřeší. Nejprve zamířil k oné zasněženému pohoří, už z dálky byla vidět jistá hláska s vchodem do hory, ovšem před vstupem postávala malá skupinka původních domorodých obyvatel, také známí jako „Zapřísáhlí“, kteří nikoho neměli v lásce.

Abyste si čtenáři představili, jak vlastně poznáte Zapřísáhlého, čtěte následující popis. Zapřísáhlí jsou muži a ženy, lehce odění do kožešiny losů a sobů. Dosahují výšky skoro dvou sáhů a jsou celkově neupravení. Vlasy mají rozcuchané, ve tvářích kromě bojových kreseb je vidět vztek a na těle nosí často kosti mrtvých zvířat… ne-li i některých humanoidů.
Pokud se k nim dostanete příliš blízko, tasí na vás dřevěné primitivní zbraně, ovšem s kamennými výstupky a ostrými kostmi na koncích. Lučištníci mají většinou otrávené šípy, které vás velice rychle usmrtí. A často jsou tito lidé spojováni s prapodivnou starou magií a spojenectvím s ohavnými bytostmi jako jsou „Vranice“ - vypadají jak ošklivé stařeny s peřím a velikánskými drápy na prstech.

M’aiq se musel vyhnout této oblasti, na během útěku narazil ve skalnaté krajině na skupinku těchto lidí, lovící vysokou zvěř. A zde se Khajiit musí přiznat, že měl dost nahnáno, když na něj tři lučištníci mířili. Se strachem na jazyku se jim snažil vysvětlit, že je pouze cestovatelem, který zkoumá přírodu a střetává se s novými lidmi… Čtenáři, věřte tomu nebo ne, ale ta trojice povolila své luky a nezabili ubohého M’aiqa! Naopak ho přivítali mezi sebou a žádali, aby jim pomohl s lovem.

http://imgur.com/Y3gLVmt.jpg


Šance, že vás tito lidé nechají při střetnutí na živu je asi stejná jako skočit z vysoké hory na kameny. Během pobíhání po hornaté a zatravněné krajině si všiml způsobu jejich lovu. Sice drželi v rukách primitivní luky, ale přesný zrak dělal své… Za nedlouho ulovili kromě několika losů i malou smečku vlků, která se na skupinku vrhla. To jste měli vidět, jak jeden lučištník odhodil zbraň a vytasil kamenný meč, jenž jedním švihem uťal zvířeti hlavu!

Jelikož měli lovci dost naloveno, vydala se skupinka i s M’aiqem do jejich jeskyně, nacházejíc se na druhém břehu řeky, jež tu proudila. Khajiit si mohl už ve tmě všimnout, že se kolem něj nacházejí často dwemerské památky a další pozůstatky… Zbytky stěn, kusy jejich kovu, občas nějaká pevně zamčená truhlice. Kdo ví, kde se toho tolik nachází.

Po překročení řeky se skupinka lovců dostala do jeskyně, ve které se nacházela spousta těchto lidí a s nepřátelským výrazem hleděla na Khajiita. Naštěstí lovci vysvětlili, že jim M’aiq pomáhal a proto ho přijali mezi sebe. Konečně si poutník mohl odpočinout a dozvědět se něco o těchto lidech, proto zašel za nejstarším z nich - aspoň podle vzhledu tak vypadal - a zeptal se ho.

Tito lidé žili původně v Pláních svobodně, měli vlastní království, tradice i zákony. Pak, když připluli ze severu první Nordi a začali osidlovat Skyrim, narazili i na tyto Zapřísáhlé a po několika urputných letech plný bojů získali nad nimi nadvládu a museli je „uctívat“. Jenže se tito lidé nehodlali vzdát něčeho, na co byli zvyklí už jejich pra-pra předkové… Dokonce bylo M’aiqovi řečeno, že ke sjednocení a vzniku nového království měla pomoct i Císařská říše.
Později nastala událost známá jako „Markarthský incident“, jež se stala před dvaceti lety. Zapřísáhlí měli dost nordské nadvlády a opěvování jejich hrdinů místo svých a tak zaútočili a dobyli město Markarth. Tato nevídaná událost zasáhla srdce všem Nordům, hlavně jarla z Větrného Žlebu, Ulfrika Bouřného Háva, jenž po několika letech dorazil s velkým vojskem a město zpět dobyl, i když použil kruté způsoby. Během dobývání města prý Ulfrik chytil jejich dávného vůdce, Madanacha, jenž doposud „hnije“ v Cidhenském dole - M’aiqovi bylo prozrazeno, aby se sem nikdy nedostal, neboť by už nemusel nikdy vyjít na světlo…

Zapřísáhlí jsou především Bretonci a Nordi, kteří žijí starými způsoby a tradicemi, opovrhují vším, co nemá s jejich dávnými myšlenkami společné a tajně bojují proti každému jen proto, aby dokázali, že jsou schopni se postarat sami o sebe… Zvláštní myšlenka, ale je tomu tak.

Než se Khajiit vydal spát, všiml si, jak tito lidé tráví svůj čas a jaké zvyky provádějí. I když mají zlé časy a dnes se jim dařilo, po menší hostině se pustili do divokých tanců, zpěvů neznámých písní a děsivého halekání, až se jeskyně otřásala. Tito lidé jsou opravdu zvláštní.

Na druhý den se M’aiq vydal opět na trasu. Než zcela odešel z místa, dostal od Zapřísáhlé stařešiny radu, aby si dával pozor na ostatní skupinky, které se v Pláních nacházejí, ti už nemuseli být tak přátelští na M’aiqa, jako byli oni. Do mapy mu hrubě nakreslil značky, kterým místům se měl raději vyhnout, Khajiit si to bral k srdci. Celé východní vršky, hraničící s Bělo-průsmyckými pláněmi byly teritoriem tohoto lidu. Místům jako jsou „Rozštípené věže“, „Hadí útes“, „Tvrz Červeného Orla“, „Skála Mrtvé babizny“ či „Pevnůstka ve Ztraceném údolí“ se M’aiq vyhnul… proto se o nich zde nedočtete.

Od jeskyně Druadach - nakonec se M’aiq dozvěděl i jméno oné jeskyně se Zapřísáhlými - mohl v celé kráse spatřit krajinu Plání. Obrovské skalnaté vršky, téměř na každém kroku rostoucí Jalovce a u bublající řeky trsy Splývajících lišejníků. Však na březích se to jen hemžilo ošklivými blátokraby a na vrcholcích kopců bylo možné zahlédnout medvědy a šavlozubé kočky. Tady si zkrátka cestovatel musí dávat pozor, kam šlape…

O kus západním směrem se rozléhají dwemerské ruiny Bthardamz. Nijak nedotčená architektura dokonale vykreslovala postavení v kraji, jako by sem patřila už odjakživa. Šance na spatření stále žijících Dwemerů byla však velice nepravděpodobná, i když M’aiq prošel skrze schodiště a dostal se na menší nádvoří, dveře do hlavního města byly zavřené a zablokované… podivně silnými zelenými výhonky, které ještě nikdy neviděl. V okolí se nacházelo dostatečné množství sudů z trpasličího kovu, však zely prázdnotou. Zdálo se, že toto místo je opuštěné a nic se zde nenacházelo…

Za vrcholem na jihozápadě došel M’aiq k první nordské hrobce Rangvald, obrovské místo však hlídala skupinka pochodujících mrtvých těl se zbraněmi v rukách a nehezkým výrazem v tvářích. Než se stačil Khajiit dostat ke vchodu, podivné mrtvoly ve starých shnilých a občas vrzajících zbrojích se rozeběhli proti poutníku. A tak nezbývalo M’aiqovi nic jiného, než opustit rychle toto místo, tohle nebylo zkrátka pro jeho povahu. I když se nedostal dovnitř, nádvoří onoho hrobu bylo… majestátní, snad žádná taková hrobka neměla takový rozsah. Vysoké stěny, střecha z masivních kamenů a nástupiště, vhodné pro zástupy lidí…

Několik mil se od této hrobky nachází další menhir se znamením, tentokrát se znakem „Milenky“, která podle pověstí a různých povídaček říká, že kdo získá její znamení, sbírá zkušenosti ze světa mnohem rychleji. Jestli je tomu však pravda, nemá M’aiq tušení. Ovšem, co může říct, že se odtud nachází krásný výhled na přilehlé okolí a na řeku Karth, která pod vámi bublá. Naproti tomuto menhiru se za řekou nachází další vyhlídka s podivným názvem „Čtyř lebek“, odkud je velice krásný výhled - mnohem lepší, než odtud. A za kopcem na jihozápad se rozprostírá Markarth, hlavní město Plání… tam měl také M’aiq namířeno. Před tím však zamířil nazpátek, odkud přišel, protože nechtěl sestupovat po strmých skaliskách na cestu.

Po chvíli putování dorazil M’aiq ke starodávnému místu známé jako „Kráter Dračí zub“, které patřilo před dávnými věky drakům. Ovšem dnes tu po nich nejsou žádné památky, jen několik rozpadlých staveb a opět další zeď s neznámým textem na kameni. O kus dál vedla cesta mezi skaliskami k hlásce Harmugstahl, za nímž se řeka Karth rozděluje severně na dvě ramena. Od této hlásky viděl Khajiit jižním směrem vysoký most, rozhodl se k němu vydat podél břehu řeky, který byl velmi hornatý. A ačkoli se to nezdálo, M’aiq musel šplhat po kamenech a držet se trsů traviny, aby vylezl až na samotný vršek, dokud se konečně nedostal k mostu a mohl se z něj rozhlédnout do okolí. Bublající vodopády, divoká řeka Karth, skaliska velká a nebezpečná… Úchvatné.

http://imgur.com/doCw5qu.jpg


Přes tento most vedla hlavní stezka z Bílého Průsmyku a Samoty do Markarthu. Kdyby se chtěl M’aiq vrátit do Bělo-průsmyckého kraje, musel by projít kolem pevnůstky U Rozbité věže, která je okupovaná skupinkou Zapřísáhlých. Proto cestovatelé, pozor na toto místo!

Ale M’aiq to vzal jižním směrem, kde se po chvilce chůze dostal do hornické osady Karthwasten. Ačkoli toho tu moc nenajdete, jen pár obytných domů a samotný stříbrný důl. Však je zajímavá svým věkem, už tu stojí přes čtyři sta let! Což se jen tak nevidí.

V Karthwastenu narazíte pouze na horníky a případně na žoldáky, hlídající stříbrný důl. Žoldáci nejsou zas tak výřeční, jak by se čekalo, za to horníci se s vámi podělí o některé své historky či vám můžou dokonce prozradit zajímavé úkazy v těchto krajích. Kromě „kamene Milenky“, kterou už M’aiq navštívil, mu bylo prozrazeno, že se nade vsí nachází další daedrická svatyně, tentokráte Peryita - pána úkolů a oddanosti. Naposled se zmínili o dwemerské stavbě Bthardamz, o které pronesli několik nechvalných poznámek. Jaké štěstí, že M’aiq odtamtud včas odešel, doslechl se, že toto místo bylo VELICE životu-nebezpečné - prý se v okolí pohybovaly podivné osoby. Možná zločinci? Kdo ví…

Teď by se dalo nad tím chvíli polemizovat, neboť málokdy se stane, že se s vámi dá někdo do řeči. A ačkoli měl z prvních cest Khajiit obavy, ohledně kontaktů s lidmi, musí se přiznat… M'aiq má rád obyvatele Skyrimu. Povídají si o spoustě zajímavých věcí, které vám mohou pak pomoct na cestách.

Po nabrání nových sil se M’aiq vydal po kamenité cestě na jih, která vedla rovnou do města Markarth. Avšak od Karthwastenu je velice daleko a než se poutník dostane do cíle, trvá to hodiny… pokud nejste lenoši a nevezete se na koni. V okolí kromě vysokých skal, ostrých jalovcových větviček a občasného kvítí, můžete spatřit i hemžící se blátokraby či zvěř, jak kráčí podél břehu divokých vln.
Za několik minut cestovatel dorazí k obydlí u cesty, ke kterému patří důl, obsahující zlatou žílu! Kolskeggrský důl je jediným vlastněným zlatým dolem zde, ve Skyrimu! Proto vy všichni, toužící po bohatství a jistému jmění, navštivte toto místo a dohodněte se s mistrem předákem o možnostech těžby, neboť je tu dostatek zlata pro všechny! Tedy, co aspoň M’aiqovi prozradil.

Však odtud je možné vidět na skálu, kterou ze všech stran obtéká řeka. Jižním směrem od této rozsáhlé skály se rozprostírá tábor Zapřísáhlých, kteří si tuto oblast velice pečlivě střeží a nedovolují návštěvníkům vstoupit do blízkého okolí. Celá oblast se nazývá „Karthská věž“, uvnitř se nachází vchod do starodávného chrámu „Nebeského útočiště“, tyčící se až na vrcholku samotné hory. Co se tam však nachází a zda se k tomu dá i jinou cestou dostat, se neví, Zapřísáhlí si drží toto tajemství mezi sebou. M’aiq by rád věděl více podrobností o tomto prapodivném místě, leč byl varován, aby se místům s domorodými lidmi vyhnul a neriskoval svůj život. Ani dobrodruhům nedoporučuje vstupovat na toto území, byť se nachází nedaleko hlavního města…

Když se mine tento důl a budete následovat cestu stále jihozápadním směrem, překonáte zatáčky a již z vršků na vás vykouknou první kamenné hradby předměstí Markarthu. Zpočátku projdete kolem farmy a mostku, vedoucího k dolu „Leváků“, kde se kutá železná ruda. Stále kráčejte po vyježděné cestě, až se dostanete ke stájím, kde lze zakoupit nejen oře, ale i psa! Ovšem než nejdřív nakoupíte, zahledíte se jistě před sebe, kde vás uvítá mnoho schody a mohutně vysokou zdí samotné město.
Markarth už zvenčí vypadá tak obrovsky, že si musíte říkat, jak to ti Zapřísáhlí mohli před několika lety dobýt? Vždyť je to nemožné! Hradby vysoké snad desítky sáhů, široké snad jak dračí křídlo a mnoho postávajících strážců před branou…

Po lehké instruktáži, co M’aiq smí a nesmí dělat ve městě, konečně vstoupil dovnitř a očekával nádhernou atmosféru…
Sotva se za vámi zavře brána, vaše oči se zahledí na tak vysoké kamenné stavby, že si říkáte, jak tohle mohl někdo postavit? Bohatě zdobené vchody, dveře z trpasličího kovu, středem města protékal tok vody, kde v dáli vytékal z vrcholků skal. Mohutné schodiště vás dostalo do vyšších pater města, odkud byl rozhled snad na celé město a některé budovy byly taky vysoko, že nebyly skoro vidět… Město má tři ulice, z nichž každá má svou nějakou dominantu. První ulici, kterou M’aiq popíše, vede středem města a táhne se až ke schodišti k mohutným dveřím.

http://imgur.com/5uhPJxs.jpg


Cestovatele přivítá u brány rozložené malé tržiště, kde několik prodejců haleká na ostatní, aby si prohlédli jejich zboží. Hned před očima nalevo se ocitá snad největší krčma v širokém okolí. „Stříbrná krev“ zajišťuje to nejlepší, co si poutník může dovolit… Bohatá výzdoba, kamenné postele a spousta místa pro vlastní soukromí. Obří hala, ve které se scházejí lidé u pultu či nikdy nehasnoucího krbu, vám můžou říct nějaké informace ohledně tohoto města. M’aiq se od jistého starého barda doslechl, že toto město vybudovali Dwemerové, než stačili zmizet. Avšak zbylo po nich dost památek, které jsou schovány v Dwemerském muzeu, nacházející se v Podskalní pevnosti - což je sídlo jarla.
Dále prozradil, že ačkoli vypadá město překrásně, člověk se tu nemusí cítit vůbec dobře. Většinou si lidé hledí svého, domy vypadají stejně a hlavně doporučil M’aiqovi, aby nevcházel do „Děr“. Bylo to totiž místo pro bývalé vězně a chudé Zapřísáhlé, kteří už neměli žádnou „cenu“.

M’aiq vyšel z krčmy a dal se na prohlídku města, sotva vyjdete z hospody, hned naproti se ocitá vetešnictví, kde lze nakoupit vše potřebné. Cestou ke schodišti minete několik kamenných domů, ovšem pro vážené občany na jdete, až když vyjdete schody a dáte se severním směrem. Pokud tak uděláte, projdete se kolem jednoho z vodopádů, který tu vytéká do města, a dále pak překonáte několik dalších schodišť, které vás dostanou výše do města.

Druhá ulice, kterou M’aiq popíše, je chrámová oblast, rozkládající se na mohutné skále ve středu města. Od obytných domů Khajiit zamířil na kamenný mostek, jenž se klenul nad protékajícím tokem. Na druhé straně se rozléhají dveře a schodiště do vyšších míst, kam se můžete podívat. Ve spodním patře se nachází chrám boha Talose, který je velice nenápadně umístěn. Po dalších schodech vzhůru se nachází dwemerská věž, jež slouží jako městská kasárna. A naproti této věži, když vylezete po jinačích schodech, se dostanete až k bráně chrámu Dibelly - pro Khajiity „Riddle‘Thara“. Obrovská svatyně ženské krásy a úžasu, ve které vás přivítají přívětivé kněžky a kde můžete strávit nějaký čas s prastarým oltářem. M’aiq se doslechl, že tyto kněžky mají mezi sebou jistou dívčinu, která dokáže věštit budoucnost… říká se jí „Sybila Dibbely“.

Poslední ulicí, kterou Khajiit popíše, je největší ze všech. V této čtvrti opět vytéká z mohutných skal vodopád, který je však tak velký a silný, že protéká CELOU ulicí. Další vodopád je pod kovárnou s vodním mlýnem, ke které se dostanete po seběhnutí schodů z chrámů. Projdete-li středem této „malé“ kovárny na druhou stranu, ocitnete se u dalšího schodiště, pokud se vydáte vzhůru, dostanete se k apatykářce a k síni mrtvých. Pokud však zamíříte níže, vaše kroky se dostanou k nábřeží a hlavně k nejobávanějšímu místu v celém Skyrimu. „Cidhenský důl“ je nejtvrdší vězení, ze kterého ještě nikdo nikdy neutekl. Strážci u vchodu vás varují, abyste nic protizákonného neudělali, nebo vás „šoupnou“ sem a místo polehávání na slámě dostanete do rukou krumpáč a budete kutat stříbrnou rudu…

Ano, správně! Toto drsné vězení slouží také jako důl a proto každý vězeň musí odpracovat jistou část, aby nějak uvnitř přežil. Od stráží se M’aiq doslechl, že v tomto vězení jsou vězněni například Zapřísáhlí, zločinci, nebo třeba i ti, co se moc ptají… rázem se Khajiitovi naježila srst.
Avšak, než ho stačili uvěznit, dozvěděl se, že tento „důl“ patří rodině Stříbrnokrevných, jež se významně zasloužila o rozvoj města. Proto je takřka vše podle nich pojmenováno… Dokonce mají i rčení, které je zcela pravdivé a zná ho každý obyvatel města. „Markarthem protéká krev a stříbro…“

Naproti Cidhenskému dolu je vstup do nejnižších míst města, kam také Khajiit nešel, neboť se jednalo už o jednou zmiňované „Díry“. Chudáci, žebráci, nemocní pobudové či staří Zapřísáhlí, nestojí o vaši pozornost a vy o ně také ne. Pokud nechcete nějak riskovat, tomuhle místu se vyhněte…

Nakonec si M’aiq obešel město a konečně se dostal ke schodišti, vedoucí přímo k mohutným dveřím Podskalní pevnosti. Jakmile ho stráž pustila dovnitř, Khajiit mohl zůstat v úžasu. Celá pevnost se schovávala pod mohutnou horou, vysoké a široké ulice, mířící do všech stran. Khajiit se vydal od rozcestí nalevo, kdy po chvíli dorazil k prazvláštnímu místu… V celé jeskyni dominovaly dwemerské stavby a věžičky, hlavně na protější straně mostku, pod kterou tekla řeka z hory, vedly mohutné schody ke dveřím Nchuad-zelu, starého trpasličího města, na kterém byl vybudován Markarth. Dále se tady nacházejí další dveře do síně mrtvých, ale největší pozornost zaujal jistý Altmer před mostkem.
Tento starý muž se jmenoval Calcelmo. Že vám to nic neříká? Mělo by… Calcelmo je odborník na dwemerskou a falmerskou kulturu, právě on byl tím mužem, který zde, v Podskalní pevnosti, založil muzeum, týkající se vše o trpaslících a jejich životě. Tento pán, když viděl v Khajiitových očích touhu poznávat, mu předal klíč do muzea a povyprávěl, co vše může najít a spatřit. Dále M’aiqa poprosil, pokud by měl cokoli dwemerského u sebe, rád by to vykoupil za slušné peníze… proto pokud jste dobrodruzi a chcete si vydělat nějaký septim navíc, neváhejte a jděte za ním.

Dwemerské muzeum se nacházelo na rozcestí po schodišti vzhůru. Zde stráže pustili návštěvníka dovnitř a M’aiq jen žasnul. Nemohl uvěřit, jak toto všechno mohl někdo nasbírat. Bylo tu snad všechno - od nádobí z trpasličího kovu, po zbraně a ozubená kola až po roury, proudící v nich pára a MOHUTNÉ dwemerské animukly. Představa, že bude M’aiq stát vedle trpasličího výtvoru, který byl stejně vysoký jako návštěvník, zlatavě barevný a nebezpečně vypadajíc se smrtícími zbraněmi v rukách… neuvěřitelné!
Knihy, vytažené z vitrín, prozrazovaly život ohledně této rasy a i k některým kovovým bytostem byla věnována určitá slova. Ovšem kromě dwemerských artefaktů se tu nacházely i předměty staré a takřka nejnebezpečnější rasy, která obývá hluboké opuštěné jeskyně či dwemerská města…

http://imgur.com/tagR9yn.jpg


Falmeři - také se nazývají „Sněžní elfové“ - byli prvotními obyvateli Skyrimu, než připluli Nordi. Společně bojovali proti sobě mnoho generací, až je nakonec Nordi porazili a vyhnali do temných zákoutí a jeskyní. Původně inteligentní a kultivovaná rasa se postupem času změnila jak fyzicky, tak i psychicky. Jejich touha odplaty a nenávisti vůči Nordům zapříčinila jejich reakce na návštěvníka. Jakmile najdou někoho cizího, okamžitě se na něj vrhají a bez milosti zabíjí. Zvláštní je však jejich tělo, které je sice shrbené a zcela holé, nemají oči, zato mají posílené všechny ostatní smysly, které využívají dokonale. O svůj zrak přišli díky životu ve tmě a podzemí, když se po mnoha letech nedostali ven na světlo… Teď už M'aiq ví, proč jsou Falmerové slepí. Nijak to nesouvisí se zmizení Dwemerů. Vážně…

Zvláštní jest také to, že ačkoli jsou to elfové, žijí společně s ohavnými stvořeními, které lze v jeskyních najít - od kolčaváků, přes pavouky až dokonce i s Chaury! A to už je hodně nebezpečné.

I oni mají zde jisté památky, třeba zbraně z kostí a chitin Chaura. Jeden pramen říkal, že se Falmeři nesnášeli s Dwemery a mohli částečně za jejich „zmizení“. Ovšem, jestli je to pravda, to M’aiq a ani Calcelmo neví… vlastně, nikdo to neví. Ale třeba to někdo zjistí…

Po návštěvě toho místa vrátil Khajiit klíč Altmerovi a poděkoval mu za prohlídku místa. Poslední kroky zamířily ke kamennému trůnu kdesi v dáli. Cestou opět minul několik obřích kovových postav a veliké schodiště doprovodily M’aiqa přímo k jarlu Igmundovi, jenž si hověl se svým rádcem a huskarlem na kamenném trůnu. Přivítání nebylo však příjemné, než M’aiq spustil své otázky, jarl se ho velice ostýchal a nechtěl se s ním moc vybavovat. Na khajiitská slova neodpověděl, jen mu prozradil, že toto město bylo vybudováno na již dávno postaveném městě trpaslíků a že je nejbezpečnějším místem v Pláních. Se smutným zrakem se Khajiit otočil k východu pevnosti a odkráčel pryč, zde byl odbyt zcela rychle.

M’aiq se po několika hodinách vydal pryč z města, však stále měl ještě co navštěvovat mimo město. Kromě toho, ačkoli je toto dwemerské místo úchvatné, může tu poutník pocítit jistou úzkost a depresi. Všude kamenné stavby, jednotná šedá barva a masivní velikosti… díky tomu si tu připadáte nicotně. V jedné knize o Markarthu si M’aiq přečetl jistou větu, která přesně vystihovala popis města…
„Ve městě kamene se nic nemění…“

Jaká úleva, když poutník vyšel ven z mohutného místa a vydal se opět do nebezpečné přírody. Tentokrát zamířil po jižní stezce vedoucí k pohoří Hammerfellu. Po několika desítkách minut, kdy překročil mostek přes řeku, objevil pěšinku do nebezpečné zapřísáhlé oblasti „Babí kámen“, ale tam se nevydal. Pokud se dáte stále po stezce, stejně jako M’aiq, dorazíte k bráně poslední orkské pevnosti ve Skyrimu. Dushnik-Yal ani tentokrát nepřivítala Khajiita přívětivě a Orsimeři si hlídali své území stejně nebezpečně, jako jejich sourozenci z ostatních pevností. M’aiq si myslí, že se jejich povaha čerpá z přikázání jejich boha, Malakatha, daedrického pána zavržení. Jak však znějí, nemá M’aiq nejmenší tušení…

http://imgur.com/Pw4hvfI.jpg


Několik set sáhů severně odtud se tyčí další dwemerská věž, známá jako „Větroplachovo hnízdo“, kde jsou dveře otevřené a vy můžete vylézt až na samotný vrchol s krásným výhledem do okolí. Kousek odtud, v soutěsce mezi skalami, se nachází vstup do Srázné sluje, velice nebezpečného místa. Sem raději nechoďte, Khajiit se doslechl, že se to tu hemží zvěří a Zapřísáhlými…

Když minete tuto orkskou osadu a vydáte se do přírody na východ, po několika chvílích se dostanete k další nordské hrobce Valthume, která se mírně skrývá ve skaliskách. Ovšem, než sem dorazíte, buďte opatrní, v okolí se často nacházejí divoká zvířata a střetnutí s nimi, by vás mohlo stát i život!

Valthume se tváří jako obyčejná hrobka starých Nordů, leč když vstoupíte dovnitř, hned vás uvítá neznámý… přízrak? No, jakási podivná éterická bytost, která vás požádá, abyste odešli pryč, pokud nechcete zbytečně zemřít. M’aiq ani na chvíli neváhal a zmizel… ještě se tak pouštět do nějakých šarvátek proti neznámu.

Valthume se nachází pod skalisky, na nichž se nachází již zmiňovaná Pevnůstka ve Ztraceném údolí. Protože i zde jsou Zapřísáhlí, Khajiit se vyhnul tomuto místu a překonal řeku na druhou stranu, kam zamířil k poslednímu zajímavému místu. Sotva vyšel na kamennou stezku, vedoucí do Bělo-průsmyckých plání, z dálky spatřil jistou vyhlídku Zapřísáhlých lidí, která se tyčila v horách. Odtamtud musel být krásný výhled do okolí…

Ale zpátky k poslední destinaci… Před jejím popisem musí M’aiq prozradit, že pokud by cestovatel vyrazil do Bílého Průsmyku, musel by projít pod rozsáhlou pevností Sungard, hlídající tuto stezku.

Posledním místem, které M’aiq navštívil v tomto kraji, je vzhledem k historii Tamrielu snad nejzajímavější. Pokud se vydáváte po této stezce od pevnosti Sungard, před mostem se nachází stezka k horám, která vede až ke krčmě ve Starém Hroldanu. Že vám toto jméno nic neříká? Starý Hroldan bývala vesnice, kde slavný vojevůdce, generál a císař Tiber Septim poprvé vyhrál bitvu proti domorodým Bretoncům - později Zapřísáhlým. M'aiq ví mnoho věcí, že? Z osady už zbyla pouze krčma, která tu stále stojí a dokonce v ní i spal samotný císař! Jeho loži si můžete pronajmout a pohodlně se v ní vyspat, … což už stojí za návštěvu, že?

Samotné okolí Starého Hroldanu je ve velice pěkném prostředí, okolní skaliska a nedaleká řeka Karth vám navodí uklidňující atmosféru. Proto, pokud jste již cestou znaveni, stejně jako M’aiq, Starý Hroldan je pro vás ideálním místem k odpočinutí.

Tímto M’aiq zakončuje pojednávání o divokém kraji Skyrimu, kde nebezpečí číhá na každém kroku, ale za to zážitků tu budete mít nespočet, pokud vyrazíte na cesty. Pláně jsou úchvatné, ať už jste v dwemerském městě, či na některé z přírodních vyhlídek. I mistr těžař si tu najde své, v celém kraji je mnoho rudných žil, ať už železných, či stříbrných… M'aiq vám přeje štěstí, pokud se sem vydáte na životní dobrodružství!

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Co M’aiq doporučuje navštívit:
z přírody: kámen Milenky, vyhlídku Čtyř lebek, Větroplachovo hnízdo, Starý Hroldan, Karthwasten
z města: chrám bohyně Dibelly, Dwemerské muzeum v Podskalní pevnosti

Častý výskyt:
bylin: Jalovce, Horničky, Rulíky
lidí: horníci, patřičně i lovci

Na co by si měli cestovatelé dávat pozor:
Hlavně na Zapřísáhlé! Jsou téměř po celých Pláních, a pokud nebudete mít štěstí, jako měl M’aiq, zaútočí na vás. Při prvním kontaktu se jim snažte utéct.
Dále pak divoká zvěř, která se nachází ve stejném počtu, jako jsou domorodí lidé. Hlavně medvědi!! Opravdu pozor!

Upravil/a Adrian_S dne 23.11.2017 23:17