Přidal Adrian_S dne 10.05.2015 12:54
#4
Hudba
Nesmyslná válka
Jakou radost jsem tehdy měla,
když mě povolali do válečných řad.
Po boku svých bratrů jsem být chtěla,
když můj národ právě chřad…
S jásotem a nadšením jsem šla,
v ruce meč, v hlavě chlad…
Svůj smysl života jsem našla,
když mé tělo pocítilo hlad…
Bylo to tady, přišel již čas,
řekli nám, že se půjdem bíti.
Hrdá slova jsem měla zas,
že jim chcem životy vzíti…
Už bylo načase, abychom ukázali,
proč je nás tolik a proč tu jsme.
Jen hlupáci nás odtud vykázali,
ani nevěděli, v čem dobří jsme…
V našich řadách panují myšlenky divné,
prý se schyluje k boji s domorodci.
Je to tak zvláštní, takové… jiné,
vždyť vlastně jsem jak ti narozenci…
Však náš generál nás již vyslal,
kamsi do plání ledových.
Na lehkou skupinku nás poslal,
na nás nepřipravených…
Říkali nám, že nás nic zlého nečeká,
jen běžný průzkum v okolí.
Má hrdost mi do hlavy stále přitéká,
nemám zdání, kdy povolí…
Kráčeli jsme kupředu, bez přestávek,
několik dní a několik dalekých nocí.
Do zmrzlé země vyšlo mnoho posádek,
doufajíc, že jsou zde tou správnou pomocí…
Pak to náhle přišlo, z ničeho nic,
tam u lesíka, co jsme chtěli tábořit.
V mém brnění započal velký hic,
mou mysl se chystali zmátořit…
Do rudých košilí se šípy zakousávali,
stále naše oči zůstaly ve slepotě
a my se do lehké melancholie dostávali,
že tento den se ocitne v temnotě…
Ušli jsme mnoho dní a nocí,
hrdé nordské písně jsme si zpívali
a já natěšená svou pomocí
mým bratří, že zla bychom vyhnali…
Tiše jsme vyšli z mrazivého lesa
a jaké překvapení v očích se objevilo.
Velitel rozkázal, ať meč již plesá,
však natažení luků se dříve projevilo.
Pár jich padlo, ne-li víc,
já celá natěšená z řezání hlav…
Odvaha jim vzrostla nesníc,
já běžela proti jak divoký splav…
Banda rebelů nás napadla,
na tohle jsme nebyli připraveni.
Leč legionářova obava odpadla,
ve jménu Císaře my chtěli být zaplaveni…
Vrhnul jsem se na nějakou holku,
mečem chtěla mi život ukončit.
Asi nevěděla, proti kterému jde spolku,
úder provedla, však nestačila dokončit…
Svůj gladius jsem do ní chtěl zapustit,
aby pocítila sílu a moc císařskou,
Leč nehodlala tento svět opustit…
V sobě probudila zlost nordskou…
Kol mě padali bratři s křikem,
ve jménu Osmičky my zuřili.
Krev zabarvila mi tvář mžikem,
jako by mě do ní ponořili…
Ti Císařští nevěděli, proti čemu stáli,
bojovali udatně, překvapená jsem byla.
A my se jim do tváří těžce smáli,
leč to bylo naposled, dokud jsem ještě žila.
Mé brnění se na kusy trhalo,
několik silných ran stačilo k zabití,
leč mou hrudí se kus kovu prohnalo,
v ústech myšlenka ke krvavému zblití.
Ta holka chcípala pomalu velice,
svou zbraní jsem trhnul skrze ní
a já doufal na rychlý boj těšíce…
Do hrdla zabodl se mi šíp železný…
Tiše naše dechy ustávaly,
jak smutně odcházely naše duše.
Však pomyšlení nás dostávaly
na ty pravdy, že ležíme tu suše…
Ani to tak nevypadalo, ale konec byl,
zvuk zbraní a křiku již ustal.
A tak žádný z bratrů ani sester nežil,
jen klid na bojišti po nás zůstal…
Tohle měl můj konec být?
Vždyť já pro Císaře sloužil,
já ještě pár let chtěl žít!
Po mírovém domově jsem toužil…
Poslední nádechy zbývají mi,
až teď si uvědomuji tu pravdu zlou,
že ta bojovnice se zraky lesklými,
mohla být má sestra či mou dcerou…
Proč mě můj milovaný opustil?
Já v Jeho jménu bojovala a dýchala!
Proč se toho u mě dopustil,
abych šla do Sovngardu a boje zanechala?
Ticho a klid se rozprostřel po bojišti
a já si uvědomila z očí mrtvých,
že ten císařskej na krvavém dějišti
býval bratrem, v dobách kdysi dávných…
Oba tu umíráme, krev stéká z našich těl,
my žalujeme nad dějem odehraným,
o co víc nás netěší, že někdo chtěl
nás na smrt poslat rozkazem obelhaným…
Naši velitelé se hřáli ve stanech,
s medovinou v ruce a pohledem na smyslné…
Nad mapou se domlouvali na plánech,
leč zdály by se nám tak nesmyslné…
Ve veselí si hověli s chvástotem na jazyku,
pak jeden z nich nápad skvělý učinil,
že domluví se mír, aby nebylo povyku,
aby už nikdy nikoho ze ztrát nevinil…
Skyrim se veselí z nového daru,
lid zapomíná na životy minulých…
A my? Naše životy přišly k zmaru,
tam na těch pláních zapomnělých…
Vzpomínky na minulost se trhaly,
a hrdě k lidu promlouval státník.
Stanové velitele zdobily hruď metály,
leč nám, mrtvým, nepostavili ani památník…
Proč jsme se bili s bratry mezi sebou,
když tolik toho jsme mohli dokázat?
Vždyť tenhle boj byl jen válkou nesmyslnou…
Jak jen tohle mohl někdo rozkázat?
Jakou radost jsem tehdy měla,
když mě povolali do válečných řad.
Po boku svých bratrů jsem být chtěla,
když můj národ právě chřad…
S jásotem a nadšením jsem šla,
v ruce meč, v hlavě chlad…
Svůj smysl života jsem našla,
když mé tělo pocítilo hlad…
Bylo to tady, přišel již čas,
řekli nám, že se půjdem bíti.
Hrdá slova jsem měla zas,
že jim chcem životy vzíti…
Už bylo načase, abychom ukázali,
proč je nás tolik a proč tu jsme.
Jen hlupáci nás odtud vykázali,
ani nevěděli, v čem dobří jsme…
V našich řadách panují myšlenky divné,
prý se schyluje k boji s domorodci.
Je to tak zvláštní, takové… jiné,
vždyť vlastně jsem jak ti narozenci…
Však náš generál nás již vyslal,
kamsi do plání ledových.
Na lehkou skupinku nás poslal,
na nás nepřipravených…
Říkali nám, že nás nic zlého nečeká,
jen běžný průzkum v okolí.
Má hrdost mi do hlavy stále přitéká,
nemám zdání, kdy povolí…
Kráčeli jsme kupředu, bez přestávek,
několik dní a několik dalekých nocí.
Do zmrzlé země vyšlo mnoho posádek,
doufajíc, že jsou zde tou správnou pomocí…
Pak to náhle přišlo, z ničeho nic,
tam u lesíka, co jsme chtěli tábořit.
V mém brnění započal velký hic,
mou mysl se chystali zmátořit…
Do rudých košilí se šípy zakousávali,
stále naše oči zůstaly ve slepotě
a my se do lehké melancholie dostávali,
že tento den se ocitne v temnotě…
Ušli jsme mnoho dní a nocí,
hrdé nordské písně jsme si zpívali
a já natěšená svou pomocí
mým bratří, že zla bychom vyhnali…
Tiše jsme vyšli z mrazivého lesa
a jaké překvapení v očích se objevilo.
Velitel rozkázal, ať meč již plesá,
však natažení luků se dříve projevilo.
Pár jich padlo, ne-li víc,
já celá natěšená z řezání hlav…
Odvaha jim vzrostla nesníc,
já běžela proti jak divoký splav…
Banda rebelů nás napadla,
na tohle jsme nebyli připraveni.
Leč legionářova obava odpadla,
ve jménu Císaře my chtěli být zaplaveni…
Vrhnul jsem se na nějakou holku,
mečem chtěla mi život ukončit.
Asi nevěděla, proti kterému jde spolku,
úder provedla, však nestačila dokončit…
Svůj gladius jsem do ní chtěl zapustit,
aby pocítila sílu a moc císařskou,
Leč nehodlala tento svět opustit…
V sobě probudila zlost nordskou…
Kol mě padali bratři s křikem,
ve jménu Osmičky my zuřili.
Krev zabarvila mi tvář mžikem,
jako by mě do ní ponořili…
Ti Císařští nevěděli, proti čemu stáli,
bojovali udatně, překvapená jsem byla.
A my se jim do tváří těžce smáli,
leč to bylo naposled, dokud jsem ještě žila.
Mé brnění se na kusy trhalo,
několik silných ran stačilo k zabití,
leč mou hrudí se kus kovu prohnalo,
v ústech myšlenka ke krvavému zblití.
Ta holka chcípala pomalu velice,
svou zbraní jsem trhnul skrze ní
a já doufal na rychlý boj těšíce…
Do hrdla zabodl se mi šíp železný…
Tiše naše dechy ustávaly,
jak smutně odcházely naše duše.
Však pomyšlení nás dostávaly
na ty pravdy, že ležíme tu suše…
Ani to tak nevypadalo, ale konec byl,
zvuk zbraní a křiku již ustal.
A tak žádný z bratrů ani sester nežil,
jen klid na bojišti po nás zůstal…
Tohle měl můj konec být?
Vždyť já pro Císaře sloužil,
já ještě pár let chtěl žít!
Po mírovém domově jsem toužil…
Poslední nádechy zbývají mi,
až teď si uvědomuji tu pravdu zlou,
že ta bojovnice se zraky lesklými,
mohla být má sestra či mou dcerou…
Proč mě můj milovaný opustil?
Já v Jeho jménu bojovala a dýchala!
Proč se toho u mě dopustil,
abych šla do Sovngardu a boje zanechala?
Ticho a klid se rozprostřel po bojišti
a já si uvědomila z očí mrtvých,
že ten císařskej na krvavém dějišti
býval bratrem, v dobách kdysi dávných…
Oba tu umíráme, krev stéká z našich těl,
my žalujeme nad dějem odehraným,
o co víc nás netěší, že někdo chtěl
nás na smrt poslat rozkazem obelhaným…
Naši velitelé se hřáli ve stanech,
s medovinou v ruce a pohledem na smyslné…
Nad mapou se domlouvali na plánech,
leč zdály by se nám tak nesmyslné…
Ve veselí si hověli s chvástotem na jazyku,
pak jeden z nich nápad skvělý učinil,
že domluví se mír, aby nebylo povyku,
aby už nikdy nikoho ze ztrát nevinil…
Skyrim se veselí z nového daru,
lid zapomíná na životy minulých…
A my? Naše životy přišly k zmaru,
tam na těch pláních zapomnělých…
Vzpomínky na minulost se trhaly,
a hrdě k lidu promlouval státník.
Stanové velitele zdobily hruď metály,
leč nám, mrtvým, nepostavili ani památník…
Proč jsme se bili s bratry mezi sebou,
když tolik toho jsme mohli dokázat?
Vždyť tenhle boj byl jen válkou nesmyslnou…
Jak jen tohle mohl někdo rozkázat?
Upravil/a Adrian_S dne 31.10.2016 23:10