Přidal Adrian_S dne 10.03.2015 23:06
#2
Hudba
Teď a navždy
Pamatuješ si, má milá, jak jsme se poznali?
Vzpomínáš, jak nás tvrdě osudy hnaly?
Bylo k nevíře, že to tak dopadlo…
A přitom do lásky to propadlo…
Vzpomínám si na to stále živě,
myšlenky mi stojí jak pěna na pivě.
Jasné obrázky mám z oné noci,
kdy jsem ti šel náhodou ku pomoci.
Sledoval jsem do jeskyně splašenou zvěř,
chtěl ji zabít, k ní se modlit… to mi věř!
Stačilo se jen přikrčit a zbraní hlásat,
šíp vyletěl, srna padla, srdce mohlo jásat.
Přišel jsem blíže a nevěřil očím,
v jaké sféře či bludu se točím.
Pod tou laňkou leželas Ty, nehybně,
obalená krví a žalem nepochybně…
Lovecký opar ze mě opadl,
jak starý medvěd zvěř popadl
a vší silou ji odtáhnul do bezpečí,
já chtěl Tě zahrnout péčí…
Malé krvácivé tančící ranky těla,
tys však probudit ses nechtěla…
Nezbývalo mi jinak, než trofej zahodit,
na svá bedra musel jsem si Tě nahodit…
Talos, Stendarr, Kynareth…
Nad myšlenkou jsem si kousal ret,
kdo mohl ublížit tak duši krásné,
že musel vzít spravedlnost za své?
Konečně jsem tě dovedl do mého domu,
v hlavě plán jsem kutil proti lotru tomu.
Do kolébky sena jsem tě ponořil,
do vidiny strachu jsem se vnořil…
Tváře se bělely a přesto’s žila,
jedna z bohyň jistě v tobě byla.
Dávala ti mocnou sílu, jak sluneční zář,
konečně ses uvolnila… konečně se hnula tvář.
Oči jak perly z běloprůsmyckých říček,
tam si jistě trávila spoustu dětských hříček…
A vlásky v barvách rudých Plání,
že i vlkodlaka k zemi sklání…
A tvůj úsměv nekonečně bílý,
sníh na horách se roztát chýlí.
První dech obmotal srdce mé,
věděl jsem již, že bude brzo Tvé…
Tak to začalo, jaká náhoda.
Že prý skyrimská láska je pohoda.
Kéž si vzpomeneš, co připraveno bylo pro nás,
že osud chtěl vidět, zda projdeme zkouškou snáz…
Milá princezna stála před tím žebrákem,
avšak ona dobře věděla, že je dobrákem.
Nevěříc a nevzpomínajíc na minulé události,
se ho zeptala, zda pomoct může v domácnosti.
Ze začátku šlo všechno hladce,
že by se Mara tvářila sladce?
Avšak krátce pasti nás křížily
a naše srdce hluboce tížily…
Tys měla myšlenky v nebi,
nechtěla‘s prolomit naše ledy.
Já naopak raději na zemi postával
a tiché rány do srdce dostával.
Věčná hádka, samý křik,
to měl být ten veselý ryk?
Snad už hodit maso do divočiny,
zbavit se objetí milenčiny.
Kdo si v noci nás přepadl,
tlupa zlodějů, či obr spadl?
Oba rázem jsme se náporu ubránili
a své touhy rázem ze sebe uvolnili…
Teď jsme již oba věděli,
kterou hudbu jsme to chtěli.
Nyní nás žádné ticho neumlčí,
když tě budu držet v náručí.
Celý šťasten jsem s tebou,
když za mými zády hýbeš sebou,
s lukem nataženým míříš do nebes,
kdesi z kopce padá divoký pes…
Kráčíš ve stínu, přízrak by se bál.
Tuhle děvu by nikdo neobehrál…
A já šťasten, žes při mně stále,
že podporuješ, když mám namále…
Za pár dní stvořilas slušného muže,
tupý Nord by se smál… to on může.
Však když naše jazyky nás těší,
když společné životy po boku běží…
Strávilas u mě noc desítek,
má hlava si již nebere servítek…
Otočil jsem se k tobě a hleděl do očí,
„Pojďme spolu, ať se svět kol nás točí!“
Ručka natáhla se k tvému krčku
a uvázala blýskavou hračku.
Lekla ses, v zádech ti vyběhl mráz,
jaká radost, slzy sladce prolomily hráz.
A nyní se podívej, kde stojíme,
ty a já, kde se k sobě pojíme.
Před několika zvídavými si tiše přeji,
abys řekla slova, co nás hřejí…
Než začne ceremonie, musím přiznat,
že nikdy jsem se v tom nemohl vyznat.
Proto tě žádám a přeji si… Prosím,
nepokaž tu chvíli… čelo si rosím…
Miluji tě, má lásko, chci s tebou žít,
teď je naše šance, navěky spolu být!
Věřím, že i ty ke mně tolik cítíš,
protože ty… ty se mi stále líbíš…
Podívej, přistupuje kněz boží,
po páru chce, ať slavný slib složí…
Až se tě zeptá na slova poslední,
vyřkni je srdcem, za těch několik dní…
Ústa mluví z duše, po dvojici mírný vánek vlaje,
ostatních přihlížejících nervozita jen taje.
Poté kněz konečně otvírá slova, jednou provždy…
„Přejete si být spolu svázáni láskou, teď a navždy?“
Vzpomínáš, jak nás tvrdě osudy hnaly?
Bylo k nevíře, že to tak dopadlo…
A přitom do lásky to propadlo…
Vzpomínám si na to stále živě,
myšlenky mi stojí jak pěna na pivě.
Jasné obrázky mám z oné noci,
kdy jsem ti šel náhodou ku pomoci.
Sledoval jsem do jeskyně splašenou zvěř,
chtěl ji zabít, k ní se modlit… to mi věř!
Stačilo se jen přikrčit a zbraní hlásat,
šíp vyletěl, srna padla, srdce mohlo jásat.
Přišel jsem blíže a nevěřil očím,
v jaké sféře či bludu se točím.
Pod tou laňkou leželas Ty, nehybně,
obalená krví a žalem nepochybně…
Lovecký opar ze mě opadl,
jak starý medvěd zvěř popadl
a vší silou ji odtáhnul do bezpečí,
já chtěl Tě zahrnout péčí…
Malé krvácivé tančící ranky těla,
tys však probudit ses nechtěla…
Nezbývalo mi jinak, než trofej zahodit,
na svá bedra musel jsem si Tě nahodit…
Talos, Stendarr, Kynareth…
Nad myšlenkou jsem si kousal ret,
kdo mohl ublížit tak duši krásné,
že musel vzít spravedlnost za své?
Konečně jsem tě dovedl do mého domu,
v hlavě plán jsem kutil proti lotru tomu.
Do kolébky sena jsem tě ponořil,
do vidiny strachu jsem se vnořil…
Tváře se bělely a přesto’s žila,
jedna z bohyň jistě v tobě byla.
Dávala ti mocnou sílu, jak sluneční zář,
konečně ses uvolnila… konečně se hnula tvář.
Oči jak perly z běloprůsmyckých říček,
tam si jistě trávila spoustu dětských hříček…
A vlásky v barvách rudých Plání,
že i vlkodlaka k zemi sklání…
A tvůj úsměv nekonečně bílý,
sníh na horách se roztát chýlí.
První dech obmotal srdce mé,
věděl jsem již, že bude brzo Tvé…
Tak to začalo, jaká náhoda.
Že prý skyrimská láska je pohoda.
Kéž si vzpomeneš, co připraveno bylo pro nás,
že osud chtěl vidět, zda projdeme zkouškou snáz…
Milá princezna stála před tím žebrákem,
avšak ona dobře věděla, že je dobrákem.
Nevěříc a nevzpomínajíc na minulé události,
se ho zeptala, zda pomoct může v domácnosti.
Ze začátku šlo všechno hladce,
že by se Mara tvářila sladce?
Avšak krátce pasti nás křížily
a naše srdce hluboce tížily…
Tys měla myšlenky v nebi,
nechtěla‘s prolomit naše ledy.
Já naopak raději na zemi postával
a tiché rány do srdce dostával.
Věčná hádka, samý křik,
to měl být ten veselý ryk?
Snad už hodit maso do divočiny,
zbavit se objetí milenčiny.
Kdo si v noci nás přepadl,
tlupa zlodějů, či obr spadl?
Oba rázem jsme se náporu ubránili
a své touhy rázem ze sebe uvolnili…
Teď jsme již oba věděli,
kterou hudbu jsme to chtěli.
Nyní nás žádné ticho neumlčí,
když tě budu držet v náručí.
Celý šťasten jsem s tebou,
když za mými zády hýbeš sebou,
s lukem nataženým míříš do nebes,
kdesi z kopce padá divoký pes…
Kráčíš ve stínu, přízrak by se bál.
Tuhle děvu by nikdo neobehrál…
A já šťasten, žes při mně stále,
že podporuješ, když mám namále…
Za pár dní stvořilas slušného muže,
tupý Nord by se smál… to on může.
Však když naše jazyky nás těší,
když společné životy po boku běží…
Strávilas u mě noc desítek,
má hlava si již nebere servítek…
Otočil jsem se k tobě a hleděl do očí,
„Pojďme spolu, ať se svět kol nás točí!“
Ručka natáhla se k tvému krčku
a uvázala blýskavou hračku.
Lekla ses, v zádech ti vyběhl mráz,
jaká radost, slzy sladce prolomily hráz.
A nyní se podívej, kde stojíme,
ty a já, kde se k sobě pojíme.
Před několika zvídavými si tiše přeji,
abys řekla slova, co nás hřejí…
Než začne ceremonie, musím přiznat,
že nikdy jsem se v tom nemohl vyznat.
Proto tě žádám a přeji si… Prosím,
nepokaž tu chvíli… čelo si rosím…
Miluji tě, má lásko, chci s tebou žít,
teď je naše šance, navěky spolu být!
Věřím, že i ty ke mně tolik cítíš,
protože ty… ty se mi stále líbíš…
Podívej, přistupuje kněz boží,
po páru chce, ať slavný slib složí…
Až se tě zeptá na slova poslední,
vyřkni je srdcem, za těch několik dní…
Ústa mluví z duše, po dvojici mírný vánek vlaje,
ostatních přihlížejících nervozita jen taje.
Poté kněz konečně otvírá slova, jednou provždy…
„Přejete si být spolu svázáni láskou, teď a navždy?“
Upravil/a Adrian_S dne 24.01.2018 21:50